Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Malá Sheilla byla dáma a když se ji slušně požádalo, vyhověla. Proto po cestě do Arminu byla pevně rozhodnuta nic neukrást. Jenže její letadlo bylo v Madridu o dvě hodiny opožděno a dáma se nudila na letišti. Tak přestože nekradla, aspoň se rozhlížela po ostatních.

Na letišti byla řada lidí, mezi nimi taky dívenka sotva o hlavu větší než ona sama, dost slušně oblečená. Bloumala mezi davem a když se jí někdo zalíbil, otřela se o něj a šikovně mu vytáhla peněženku. Z kapsy či kabelky, jak to šlo. Šrajtofle předávala pánovi, který nenápadně studoval letový řád, ten je vybral, pustil do odpadkového koše a peníze zastrčil do náprsní kapsy. Holčička takhle obrala tři, čtyři lidi, aniž si něčeho všimli. Byli to většinou bohatí turisté, Němci a Američané. Pak se pokoušela o tlusťocha s doutníkem v ústech a kovbojským kloboukem na hlavě, ale ten měl peněženku tak nešikovně, že se sebrat nedala. Když se kolem něho prošla podruhé, už po ní podezíravě koukal. Starší pán to zpozoroval a rychle jí ukázal, aby koukala zmizet. Tak vyšla ven z letiště, on za ní. A Sheilla, aby jí nic neuteklo, nenápadně za nimi.

Před letištěm je parkoviště, za parkovištěm stánky a za stánky malý parčík. Tam chlapík dohonil děvčátko a hodlal jí vysvětlit, co si o její nešikovnosti myslí. Když tam Sheilla dorazila, zrovna ji fackoval. Nekřičela, jen tiše skučela jako pejsek.

„Hele, pusť ji, nebo ti vykopnu zuby!“ řekla mu Sheilla lehce konverzačním tónem.

Chlap se obrátil. Sheilla mu dosahovala asi do výšky horního knoflíku u vesty. Ovšem on nenosil vestu; tak do půlky hrudníku.

„Koukej zmizet, smrade malej!“ zavrčel.

„Pusť ji, nebo ti vykopnu zuby!“ zopakovala.

Chlap pustil holku a udělal k ní dva kroky. Vypadal, že by byl ochoten ztřískat i Sheillu.

Sheilla vyskočila kolmo nahoru a pravou nohou kopla dopředu podpatkem napřed. Cvičila to dlouho a úporně proti zdi a když ji celou okopala, zatoužila zkusit si to doopravdy. Ten muž měl smůlu, že se hodil jako vhodná oběť.

Vykopla mu zuby. Žádná škoda, stejně nestály za mnoho, ale bylo to pro něj dost překvapení. Zařval a složil se jako pravítko. Pak přišel k sobě natolik, aby vytáhl dýku a chtěl vstát. Sheilla mu dupla na zápěstí. Nebyla těžká, ale na přeražení zápěstních kůstek to stačilo.

„A už toho nech, nebo tě zruším jako Hitler Fučíka!“

Ten chlap zřejmě nevěděl, kdo to byl Fučík; možná ani, kdo byl Hitler. Ale vytušil, co může být panenka, která láme lidem kosti a při tom se stále roztomile usmívá a vlídně hovoří. Klepal se a chránil cokoliv udělat.

„To je tvůj táta?“ otázala se Sheilla dívky.

„Ne... já nikoho nemám!“ Holčička měla ze Sheilly evidentně strach a ráda by utekla, ale i to se bála.

„Žádný rodiče? Ani nikoho jinýho?“

„Jsem ze sirotčince.“

„A tenhle mizera?“

„To je náš šofér. Vzal mě, abych mu...“

„Jo, chápu. Chceš jít se mnou?“

„Kam?“

„Na konec světa. Všude, kam půjdu já.“

Dívenka pohlédla na ležícího ničemu, pak se zachvěla. Zimou či strachy?

„Hrozně by mě zmlátil. Ano, chci.“

Sheilla se na něj taky podívala. Pak se sehnula a udeřila ho malíkovou hranou dlaně za ucho. Ubožák zasténal a zmlkl.

„Bude spát jako nemluvně. Do odletu máme víc než hodinu... za tu dobu se nestíhá probudit.“

Hbitě mu projela všechny kapsy a peníze přemístila do vlastních kapes. Taky mu sebrala doklady, prohlídla je a schovala. I dýka jí přišla k užitku; sebrala mu taky pochvu vhodnou k ukrytí do rukávu.

„Teď dělej, co ti řeknu, a moc nepřemýšlej, protože to zdržuje. Nejdřív se převlíkneš. Tady kousek je perfektní obchoďák, tam si nás nikdo nebude všímat. Jak se jmenuješ?“

„Marie Graziella Santosová. A říkají mi Cica.“

„Hm. Jak se chceš jmenovat?“

„Měla bych jinak?“

„Budou tě hledat. Zatím přemýšlej. Já jsem Sheilla Westerhamová a říkají mi tak taky. Potom ti o sobě něco řeknu.“

Našly obchodní dům. Sheilla objevila oddělení dětských oděvů a chytila za klopu nejmladší a nejpěknější prodavačku.

„Potřebuju udělat kompletní renovaci týhle holky! Rifle, bundu, tričko. Jednoduchý, účelný, prací. Chápeš, oč mi jde?“

„Jistě, slečno,“ usmála se prodavačka, „Kolik na to máš peněz?“

„Dost, aby to stačilo.“ Sheilla vytáhla něco z ukořistěných bankovek, „Ale rychle, ježto můj strejda na mě čeká a parkuje na zakázaným místě. Přece jen bysme neradi vyhazovali za pokuty!“

„No dobře... Ale ty přece nejsi Španělka!“

„Ne, jsem původem Němka.“

„Mluvíš perfektně španělsky...“

„Jsem tady už dlouho.“

Prodavačka vybírala, Sheilla jí radila a Marie Graziella jenom zírala. S vybranými věcmi zapadly do zkoušecí kabinky a Sheilla popoháněla, aby se rychle převlékla. Nastala však potíž, když se Marie ostýchala převlékat před ní.

„Ty se stydíš svlíknout?“ vytřeštila Sheilla modrá kukadla, „Vy se u vás nekoupete?“

„No, to jo... ale ne před cizíma! U nás jsou jeptišky, a ty dávají pozor, aby...“

„Jo, chápu. Hele, doufám, že seš panna!“

Marie zrudla a začala se klepat.

„Řekni jo nebo ne, z hlediska morálky je mi to fuk! Jedná se mi o technický podrobnosti!“

„Jsem! Proboha, kdybych nebyla... a v tomhle věku! Ty snad ne?“

„To je právě ta chyba. Tak dělej, ať tady dlouho nezacláníme!“

Marie se třásla, všelijak tvářila, ale dělala, co se jí řeklo. Převlékla se, až vypadala docela k světu. Její staré šaty nechala Sheilla zabalit a balík pak zapomněla na záchodě.

Když šly přes park, stála u stánků sanitka a muže v bezvědomí zrovna nakládali.

„To je O.K., zatím je mimo. Ale oni ho vzkřísej. Vyslechnou. Budou zjišťovat jeho totožnost, pak zavolají policajty. Ne, ti už jsou tady, ale to nevadí. Nic se od něj nedozvědí. Teprve po výslechu tě začnou shánět. Máme dost času.“

„A co my uděláme?“

„Odletíme letadlem. Jo, potřebujem doklady. No, co se dá dělat. Nějaký štípneme.“

„Ale já už nechci krást!“

„Já je obstarám.“

Sheilla si vytipovala rodinku, která právě přiletěla z Kodaně. Měli s sebou dívenku podobného stáří; Sheilla si všimla, kam strčila svůj pas, prošla se okolo ní a šikovně jí ho vytáhla z kabelky. Marie jenom mrkala.

„Ty to umíš jako já! Vůbec jsem nevěděla, že holka jako ty...“

„Já vím. Od teďka seš Anna Greggsonová.“

„Ale já jí vůbec nejsem podobná!“

„Ani není potřeba. Támhle je automat na fotky, jdi se vyfotit! Hází se tam peseta.“

Marie se vyfotila, Sheilla vybrala nejlepší ze série čtyř fotek a zašla na záchod, kde fotografie vyměnila. Vytlačenou raznici napodobila pilníčkem na nehty.

„Na tu chvíli to stačí, nikdo tě nebude moc kontrolovat. Tak, ještě letenku... a máme to v kupě. To stihnem v pohodě!“

„Kam letíme?“

„Uvidíš. Zatím do Teheránu.“

„Ale to je v Iránu! Já jsem náhodou v zeměpise dobrá... co tam budem dělat?“

„Přesednem na jiný letadlo.“

Sheilla koupila letenku. Kontrolou prošly bez potíží; celníci nemají ve zvyku kontrolovat děti. Zaujaly místo v letadle u okýnka, protože Marie letěla poprvé.

„Tak naposledy: jaký si pro budoucnost vybereš jméno?“

„Já nevím. Nevím, co si vybrat!“

„Dobře. Zatím ti budu říkat Chiquita. Potom si najdeš nějaký na pas, ale to má čas. Každýmu se představuj Čikita. A teď mi můžeš vyprávět, co víš o svým původu. Pak to nějak přičísnem.“

„No... já jsem nalezenec. Jsem v sirotčinci od malička. Když mi bylo pět, tak si mě vzali na vychování. Tam mě naučili krást. Potom, když mě chytili, zase mě vzali do sirotčince, a tátu zavřeli. Ještě sedí.“

„Měla jsi ho ráda?“

„Byl ke mně hodnej. Já vím, že je zloděj a kriminálník, ale mně u něj bylo dobře. Každej večer se za něj modlím.“

„Krást tě naučil dobře.“

„Hm... jeptišky mě to už odnaučily. Jenomže on, víš kdo, mě vodil do města. Musela jsem brát pro něj. On není tak šikovnej.“

„To má chudák smůlu. Až ho pustěj ze špitálu, bude muset shánět novou holku, aby mu pomáhala si přilepšit.“

„Já ho nelituju. Byl na mě zlej.“

„Udělal chybu. Má štěstí, že ji přežil. Až já jednou udělám chybu, asi ji nepřežiju.“

Čikita vytáhla svůj pas a prohlížela si ho.

„Je mi líto tý holky, cos jí ho sebrala.“

„Budem se chovat jako dámy. Až ho nebudem potřebovat, tak jí ho pošlu i s nějakou tou bankovkou jako odškodným. Houby! Pošlu jí něco hezkýho... nevinnýmu člověku to vždycky nějak nahradíme!“

„Tak to jo. Stejně užije hrozně strachu...“

„Až dojedem na flek, Cvrček je najde a zavolá jim, aby se nestrachovali.“

„Kdo je Cvrček?“

„Kamarád. Velitel našeho pluku.“

„Čeho?“

„Jo, to jsem ti ještě neřekla. Ale počkej, až odstartujem...“

Čikita se dívala, tohle ještě neviděla. Až když byly ve vzduchu a odepjaly bezpečnostní pásy, řekla Sheilla:

„Tak, teď mě dobře poslouchej. Zvedni pravou ruku... ne, polož ji na tuhle dýku. Nemusí to každej vidět. Opakuj po mně:

Ve jménu Boha Pána a Vládce!

Přísahám, že zbraň, kterou nosím,

pozvednu vždy jen k obraně práva a spravedlnosti.

Nikomu vědomě neublížím a od nikoho si ublížit nedám.

Povždy budu konat jen Dobro a protivit se Zlému,

při čemž se budu řídit svou ctí a svým svědomím.

K tomu mi dopomáhej Bůh.“

„Přísahám...“ řekla Čikita, „Ale co?“

„Od týhle chvíle jsi příslušnicí našeho pluku freefighterů, svobodných bojovníků, kteří chrání dobro a trestají zlo. Velet ti budu já, ale důstojníků je víc, nejrůznějších. Všecko to poznáš, neboj se, možná dost brzo. Ani nevím, jestli vůbec mám právo brát někoho do přísahy, ale to je fuk. Velí ten nejzkušenější...“

„Prosím tě, kdo ty vůbec seš?“

„Sheilla Westerhamová. Už tradičně mi říkají Malá Sheilla.“

„A seš opravdu Němka?“

„Jak je zrovna potřeba. Ve skutečnosti jsem z Ostrova. Arminu, slyšela jsi o něm?“

„To je tam, co žijou tygři?“

„Jo, právě tam.“

„A budu si moct nějakýho tygra pohladit?“

„Jen co doletíme. Na letišti se jich fláká až moc. Ale jestli budem mít kliku, uvidíš jich hodně pohromadě. Jedeme k nim...“

„A co tam budeme dělat?“

„No... však uvidíš.“

Sheilla je dívenka, která nekrmí pusinku nadarmo. Než doletěly do Kingtownu, napovídala toho Čikitě tolik, až jí hlava brněla. Taky ji vyzkoušela drobnými pokusy a byla velice spokojená.

V Kingtownu měly štěstí; nějaký chlapík si objednal aerotaxi do Tigerstownu a Sheilla se mu vnutila jako spoluzavazadlo. Dívky pomohly do nákladního prostoru natahat jakési bedničky a pak si na ně sedly, neboť vpředu bylo místo jen pro něj a pilota. Krajinu pod sebou viděly malými kulatými okýnky u ocasu. Byla to samá džungle a Čikita žasla.

Byla strašně unavená a zničená, ještě víc duševně než tělesně. Částečně za to mohla Sheilla, zvlášť její neustále výklady; teď sice zmlkla, ale Čikitě zněly dál v hlavě poučky, promíchané čím dál exotičtějšími slovy. Věděla, že existuje svatá válka džihád, islámské právo šaría a zasvěcení bojovníci za Boží pravdu, kterým se říká fedajjíni; jen netušila, proč si má to všecko pamatovat. Taky jí unikal rozdíl mezi islámskou církví šiítů v Teheránu a arminskou Templářskou lóží Půlměsíce, která sdružuje podobné lidi, vesměs šílence, kteří o tom něco vědí.

V Tigeru vypadá letiště jako větší louka. Do města se svezly džípem onoho obchodníka, taky za pomoc s bedýnkami. Vyklopil je před jediným obchodním domem a popřál šťastnou cestu.

Na dvoře obchoďáku stál náklaďák, na dvířkách namalovaný znak tančícího tygra se dvěma ocasy a korunkou na hlavě; vysoký černoch v červené košili do něj nosil pytle brambor. Jen co ho Sheilla uviděla, už k němu spěchala.

„Nejsi náhodou služebníkem komthura von Crosse?“

Černoch nafoukl hubu: „Jsem jedním z jeho strážců!“

„Tak kamaráde, vem nás s sebou na zámek! My ti třeba pomůžem s těma věcma... máme praxi!“

„No... konečně, proč ne. Ale je toho ještě fůra! Tamti všecko sežrali, jako ty kobylky!“

„Kdo tamti?“

„Princova armáda. Musíme nafasovat nový potraviny... Dostal jsem to za úkol!“

Sheilla mu polichotila, že takový úkol dává komthur jistojistě obezřetnému a moudrému muži, čímž si zajistila jeho přízeň. Tak hezky o něm nikdo nikdy nepromluvil.

Pak jely s ním v kabině. Černoch celou cestu prozpěvoval jistou divokou melodii, občas spínal ruce a hlasitě se modlil, aniž měl ruce na volantu. Zejména v nebezpečných úsecích, kdy si takto zajišťoval ochranu nebes. Kabinu měl vylepenou obrázky božstev, která nic neříkala dokonce ani Sheille a než vyjel, zapálil jim jako oběť kuličku opojně vonících travin.

Zámek Cross se Čikitě zalíbil. Sheille taky, ačkoliv ho znala z pohlednic i reprodukcí v knížkách. Černoch zajel dozadu a dívky rychle vylezly, aby nemusely pomáhat při skládání. Na to tady bylo černých sluhů dost.

Sheilla se sháněla po Cvrčkovi; hned druhý kluk jí ukázal cestu a vzápětí potkala Cvrčka samotného. Taky se k ní hrnul:

„No ne, Sheillo! Už seš tady?“

„...sem říkala, že přilítnu hned, ne?“

„Zas takovým fofrem jsem tě nečekal!“

„Já se s ničím dlouho nepářu. Sednu na éro a rak-cak, jsem tady!“

„A co je tohle? Kámoška?“

„Čikita, zatoulaný kotě z Madridu. Hele, je tady Asthra? Chtěla bych ji vyzkoušet na Oheň!“

„Myslíš, že bude dobrá? Jak to víš?“

„Je panna a pěkně šiblá, ale zas ne moc. Takovej správnej mix, jak potřebujem. Otipla jsem ji, ještě jsme se ani neznaly. A taky fantasticky krade, to bys zíral!“

„Líp než ty? Hele, přiznej se, cos ukradla cestou!“

„Nic! Jenom pas jedný Dánce, ale ten vrátím. Pošlu jí náušnice z mořskejch korálů... takový pěkný, s perličkama. Jo, taky tu holku Čikitu. Jinak nic, ty prachy stejně štípla ona...“

„Průser z toho nebude žádnej?“

„Pche! Ať mi zkusej něco dokázat!“

„Tvý soukromý průsery mě nezajímají. Firma z toho vyjde čistá?“

„Jako sklo, neboj se.“

„Dejme tomu, že ti věřím. Tak dobrý, pojďte se vykoupat a pak ubytovat. Chceš bydlet se mnou?“

„Hele, Cvrček bydlí, jo? To spíš dokonce v posteli?“

„Se Cvrčkem se neztratíš, kámoško. Doopravdy bydlím v pokoji pro hosty! S Pasqualem, ale toho vyhodím na mráz...“

„Pasquala nech, kde je – my vypadnem! Já bych stejně chtěla spát venku, noci jsou nádherný...“

„Tak jo. Stejně brzo vytáhnem do boje...“

Cvrček je vedl do zámku; na chvíli přestali mluvit a Čikita se osmělila zašeptat: „Tohle... je tvůj kamarád?“

„Jasně. Cvrček, můj pán a velitel!“

„Ale... on je nahý!“

„Všichni tu chodí nazí.“

„A proč?“

„Je to nejlepší. Já už se nemůžu dočkat, až se svlíknu!“

„Cože, my budem taky...?“

„Já jo. Ty se asi budeš chvilku cukat, než si zvykneš. Dlabu na to tě k něčemu nutit nebo přemlouvat...“

Prošli koupelnou; Enkra zrovna plaval v bazénu a když Sheillu uviděl, zakřičel na ni. Neodolala a skočila za ním v šatech; až když se chvilku rvali, se přímo ve vodě vysvlékla a mokré hadry vyhodila na okraj bazénu.

„Jo, na tamtu malou ať mi nikdo nešahá!“ vykřikovala, „Je Španělka a nezná cvrkot, ale mohla by se hodit na Oheň!“

„Myslíš, že by to zvládla? Bylo by potřeba, nemáme nikoho! Asthru chytili tygři a Jennie taky...“

„Tak to svěř mně! Já ji budu řídit jako médium!“

„A umíš to?“

„Jsem snad blbá, či co?“

„Blbá určitě ne. Ale pěkně praštěná!“

„Čím praštěnější, tím lepší, říkají moudří Mistři. Jen počkej, ukážu ti, co zmůže genetická paměť dlouhých generací...“

„Už se děsím. A co, koupat se ta holka nebude?“

„Vymáchala bych ji, ale musím s ní opatrně. Je šíleně plachá...“

„No, hlavně to nepřeháněj!“

Sheilla vylezla přesvědčit Čikitu, jestli by se taky nechtěla vykoupat. Chtěla, ale styděla se svléknout před lidmi, zejména před kluky.

„Můžeš se klidně cachtat oblečená! Vidělas, jak jsem tam hupla!“

„Ale... to je taky takový blbý!“

„Plavky nikde neseženem. Nejbližší by mohly bejt v Kingtownu, v nějaký prodejně pro cizince. Tady v celý zemi není člověka, kterej by chtěl chodit oblečenej, aniž musí...“

Cvrček se vrátil zpátky a oznámil, že pro Čikitu zařídil samostatný pokoj. Bezvýhradně poslední, jak mu kladl na srdce sám komthur. Víc samostatných pokojů už není a nebude, ježto zámek není nafukovací. Zavedli ji tam a ubytovali.

„Kde budeš spát ty?“ ptala se, když pochopila, že s ní Sheilla nebude.

„Tak porůznu. S Cvrčkem.“

„Ty budeš bydlet s klukem?“ vyjevila se.

„No a co? Je to přeci můj kluk!“

To byl argument, proti kterému nemohla Čikita říct ani slovo. Taky zůstala v němém úžasu.

Sheilla jí vysvětlila, jak se v takovém pokoji bydlí a řekla, až bude mít náladu, že může sejít dolů k ostatním. K jídlu bude přivolána gongem, ale je zvykem, že všichni už dávno před večeří šmejdí kolem kuchyně a vyzvídají, kdy už se proboha bude něco jíst. Krátce naznačila, že pokud je jídlo dostatečně čisté, bývá obětováno Božstvům; ale to Čikita nechápala. Tak dodala, ať si pořádně odpočine, neboť po večeři s ní něco vyzkoušejí.

Čikita se pokusila usnout, což se podařilo, ale moc si neodpočala, vzbudila se sotva za hodinu a cítila se, jako by jí někdo dal palicí do hlavy. Nevěděla, čím to je; kdyby se zeptala, věděla by, že důsledek rozházeného denního režimu. U ní doma v tu dobu měla vstávat.

Ale měla hlad, takže šla na večeři. A tiše záviděla Sheille, která byla veselá a odpočatá, cpala se jako hladový vlk a během přestávek se vesele a hlučně bavila se všemi kamarády.

A jeden problém: jediný jazyk, který Čikita ovládala, byla španělština. Když tak někoho oslovila, téměř každý jí odpovídal, ale mezi sebou se bavili všelijak. Nerozuměla ničemu a vědomí, že je hloupější než ostatní, ji deprimovalo.

Po večeři se sešli v parku za zámkem. Původní návrh byl konat pokusy ve sklepení, ale to komthur rázně odmítal z obavy, aby mu zámek nevyhořel do základů. Přítomni byli Enkra, Jackie, Mike, Sheilla, Cvrček, Pasqual a Čikita jako objekt zkoumání.

Když se tihle všichni shromáždili kolem ní do kruhu a koukali na ni jako na exotické zvíře, nebylo jí lehko. Sheilla přinesla nějakou ručně psanou knížku, četla z ní a všichni se dohadovali mezi sebou, aniž by Čikita slůvka rozuměla.

„Přílbu nemáme! Vlasy jí shořej, jak tam strčí hlavu!“

„To nechci vidět, to zas bude průšvih! Nechtěla se dát ani přistřihnout, když jsem jí to navrhovala...“

„Tak tam tu palici nemusí strkat!“

„Co víš, co taková holka udělá?“

„Já na ni budu dávat pozor!“ slibovala Sheilla.

„Ty, jo? Že bys byla moc zodpovědná osoba...“

„Já vím, že nejsem! Ale když se má vyzkoušet taková věc, jsem si jistá, že se přemůžu!“

„Fajn. Tak začnem!“ rozhodl Enkra.

Čikita vypadala, že chce začít brečet.

„Teď s tebou něco zkusím,“ řekla jí Sheilla, „Uklidni se, uvolni, buď úplně v pohodě. Nebude to bolet, naopak to bude moc příjemné. Budeš trochu spát a trochu ne, ale budeš si všechno pamatovat. Hlavně se zbytečně nevzpouzej...“

Hladila ji konečky prstů po hlavě, spáncích, čele, zátylku. Čikita se, přes upozornění, bála přímo strašně; ale pod dotyky těch laskavých jemných prstů se pozvolna uklidňovala, přestávala se bát, dostávala dobrou náladu. Svět kolem jako by se proměnil; ztrácela vlastní vůli a přitom to pociťovala jako příjemné a dobré, zdálo se jí, že tohle odjakživa chtěla.

Pak pocítila příval cizí vůle, její mysl se spojila se Sheillou a ona se cítila být částí cizí osobnosti. Ne jedné Sheilly, ale několika, řady různých osob spojených pokrevním poutem; rovněž dalších lidí, jejichž totožnost nedokázala odhadnout, ale byli v ní všichni a vítali ji s mimořádným potěšením. Začalo se jí to líbit a sama na sebe začala pohlížet s jakýmsi nadhledem. Zeptala se jich, jaké další zábavné hry umějí; smáli se a odpovídali, že je tady právě proto, aby dokázala něco neobyčejného.

„Tak jo!“ řekla dychtivě.

Nevěděla, jak a co v ní vytvořilo plamínek, který jí vzplanul pod rukama; ale dotýkala se ho a cítila velmi příjemný pocit. Dokonce měla chuť do něj vstoupit a koupat se v Ohni, což jak si uvědomovala, je naprosto šílené, ale přitom normální a správné. Byla to její myšlenka, nebo někoho druhého?

„Tak co, zkusíme to?“ ptala se hlasem Sheilly.

„Můžem,“ řekl ten, kterému říkali Enkra, „Kdyby něco, udržím to. Nebo aspoň zhasnu. Ty hlídej mě, Miku...“

„Jo. Můžeš, Čikito.“

Čikita vsunula ruce do Ohně až po lokty. Ze začátku pálil, ale pak to bylo jednoznačně příjemné; a ona věděla, že jí Oheň neublíží. Zvedla plamen v dlaních k obličeji a ponořila do něj hlavu; pocítila, jak jí hoří vlasy a přišlo jí to hrozně k smíchu – pak na ní chytlo tričko a kalhoty, ona se smála a líbilo se jí, jak jí přímo na těle hoří všechno, co je mrtvé a zestárlé, jak její tělo mládne jako Fénix, který v plamenech umírá a znovu se rodí. Když vystoupila mezi ostatní, nevadilo jí nic; ani že je nahá, ani že má hlavu holou jako vajíčko. Byla velice spokojená, šťastně se smála a tančila pod hvězdami.

„Drž ho v klidu, zkusím to taky!“ řekla dychtivě Sheilla, „Už jsem si to hrozně dávno nedopřála...“

I Sheilla vstoupila do plamenů. Čikita sledovala, jak hoří její dlouhé, zářivě plavé vlasy a jak se slastně vlní rozkoší.

„Teď já!“ přál si Cvrček, „Můžu, že jo?“

„Může, Enkro?“

Enkra zaváhal. Cvrček rychle dodal: „Udělám si pruhy na celou hlavu! To bude paráda!“

Enkra ještě chvíli váhal, pak přikývl. Tak přišel Cvrček o patku a byl velice spokojen. Enkra se zatím dohadoval s Jackem a výsledek byl jasný: vykoupou se všichni.

„Můžu jim to jít říct?“ ptal se Cvrček.

„Asi ti v tom těžko zabráním...“

Cvrček odběhl, zatímco Enkra vstoupil do Ohně a koupal se. Pak se postupně přihrnula řada lidí, dohadovali se a smáli a hádali, kdo má mít přednost. Někteří byli cizinci a trochu se báli, ale jak ochutnali ten zvláštní pocit, okamžitě je to přešlo.

„Jak bude pokračovat válka, Enkro?“ vyptávali se někteří, „Bylo nějaké vyjednávání? Co tomu říkají tygři?“

„Nedohodli jsme se na ničem.“ odpovídal zpočátku.

„Vůbec na ničem?“

„Ale jo; navrhl jsem, že ze hry vypadne ten, kdo utrpí porážku a bude natřen černou barvou. Přesněji řečeno, vykoupe se v ní; tím mu zmizí pruhy nebo skvrny i znaky tetování, takže dočasně přijde o svoji osobnost a bude vyhnán ze společenství, dokud se neočistí a nenabyde opět své totožnosti. Chápete?“

„A jak to udělají kluci, co jsou černí od přírody?“ vyzvídal Cvrček, který jednoho černocha ve své smečce měl.

„Nic nevadí. Tu barvu hodíme trochu do modra. Už jsem říkal Sheille, prý to není problém. Ta barva bude taková, aby byla vidět i na černé kůži. Na zkoušku tam můžem vykoupat některého černého leoparda, jestli mu přestanou být vidět fleky na kožichu, je barva kvalitní...“

„A tygři s tím souhlasí?“

„No... nedá se mluvit o souhlase. Říkají, ať si hrajem, jak nám je libo. Když je vykoupem v barvě, taky dobrý.“

„Co teda vlastně chtějí? Kdy ta válka skončí?“

„Chtějí, aby každý zajatec strávil část pobytu ve sklepeních Aurrgharru. Teda, každý... ten, kterýho vyberou. Některýho vůbec nebudou chtít, protože by to nepřežil.“

„Co se mu tam stane tak hroznýho?“

„Svede souboj se zářícím duchem některého mrtvého tygra. Pokud zvítězí, bude smět nosit jeho jméno a rodové znaky.“

Jak to Enkra vyslovil, nastalo prudké vzrušení a hádky, neboť mnozí nechápali nebo nechtěli uvěřit.

„Jak je možný bojovat se zářícím duchem?“ překřičel je Cvrček.

„Těžko říct. Asi v meditaci.“

„Chtějí nás uspat a hypnotizovat?“

„Pravděpodobně. Zkoušel jsem to vyzvědět a jejich vyjednávač mě vyzval, abych s ním bojoval. Že když mě porazí a zajme, odvlečou mě do Aurrgharru a ukážou mi to názorně.“

„Co bude, když s tím duchem prohraju?“

„Nevím. Ono stačí, když vyhraješ...“

„To se stane co?“

„Bude tě doprovázet, chránit a dodávat ti sílu. Přesně řečeno, bude tebou a ty budeš jím, jako je tomu u všech tygrů. Jestli jsi ještě nepochopil, oni chtějí, aby se každý z nás stal tygrem.“

„Zbláznili se?“

„Nevím. Možná to chtěli vždycky. Nebo je vhodná chvíle... ať je to jak chce, budou bojovat, dokud nás všechny nepochytají.“

„A toho, kdo to přežije, pustí? Aby bojoval dál?“

„Asi už nebude. Nevím.“

„Jaký to má sakra smysl?“

„Nevím. Nepochopil jsem. Nechtějí mi nic říct.“

„Co je to teda za vyjednávání?“

„Oni nevyjednávají. Jenom se smějí.“

„To očekávají, že to přijmem?“

„Obávám se, že nemáme jinou možnost. Vyzvali jsme je ke hře; oni se rozhodli hrát, jak nejlíp umějí.“

„A co třeba napadnout jejich tábory a osvobodit některý naše? Vím o jedný smečce, co táboří nedaleko,“ řekl Fernando, „Můžeme je chytit, přemoci a zařadit do naší armády...“

„Jsem pro. Vezmeš si to na starost?“

„Ty nás nepovedeš?“

„Ale jo, máš pravdu. Povedu vás sám, ať je švanda...“

Kdo byli očištění, se rozcházeli, mnozí namalovat si tygří pruhy po celém těle i s hlavou. Cvrček zůstal u Ohně.

„Budou to prima prázdniny!“ řekl.

Sheilla hleděla do plamenů a uvažovala. „Zůstaň tady! Musíme ji probudit, s tím by mohly být problémy...“

„Dobře. Pohlídám to...“

Sheilla přikázala: „Uhas Oheň, Čikito!“

Nebylo to tak těžké, dívka zkrátka jen přestala Oheň udržovat. Když uhasl, položila jí Sheilla ruce na hlavu a probudila ji z hypnotického spánku. Čikita se probírala velice těžko; rozhlížela se otupěle kolem sebe, sbírala myšlenky. První její slova byla:

„To všechno... je pravda?“

„Ano, byla to pravda.“ řekla Sheilla.

Čikita se podívala nejdřív na ni, na Cvrčka, potom na sebe. Zděšením vypískla a zakrývala se rukama. Při tom vřískala:

„To jste mi vážně udělali? Shořely mi šaty, dokonce i vlasy! Proč jste to dovolili? Proč jste mi to udělali?“

„Všem se stalo to samé!“ řekla Sheilla velmi vlídně; věděla, že teď ji musí citlivě uklidňovat.

„Ale proč mně? Proč jste to udělali mně?“

„Potřebujeme tě... potřebujeme tvou pomoc, chápeš? Přece jsem říkala...“ Sheilla jí položila ruku na hlavu, ale Čikita ucukla.

„Nešahej na mě! Vůbec se mě nedotýkej! Jestli se mě dotkneš, zase se mnou uděláš něco zlýho! Proč jsi mě unesla, proč jsi se mnou dělala ty všecky věci? Jenom kvůli tomuhle?“

„Pomohla jsem ti. Teď musíš na oplátku pomoci ty nám. Máš něco, co nemá nikdo jiný, toho musíme využít. Nesmíš se na nás zlobit. Co děláme, je dobré a správné, jen tobě to připadá divné...“

„Už nikdy to neudělám! Nechci, nemůžu! Já už nikdy nebudu pracovat s Ohněm! A jestli mě k tomu donutíte, zabiju se! Sama se zabiju!“ Ustupovala dozadu, bránila se, aby ji Sheilla nedostihla – cítila k ní panickou hrůzu.

Cvrček ji chytil a vložil jí ruce na spánky. Odzadu a rychle, aby mu neutekla. Neuměl toho moc, ale uspat člověka dokázal.

„Co teď s ní?“ ptal se.

„Prospat. Dáme jí čtyřiadvacítku. Za tu dobu si odpočine, posílí ji to. A bude rozumněji přijímat, co vidí.“

„Nemohl by nám pomoci komthur?“

„Myslíš domluvit jí? To není špatný nápad, řeknu mu...“

Sheilla nechtěla dělat další experimenty; nechala Čikitu spát, radši ji se Cvrčkem odnesli na lůžko. Dala jí jen jediný příkaz: probudit se příštího dne v osm hodin ráno. Byla si jistá, že to už budou oba pryč. Když šla kolem Mikova pokoje, strčila dovnitř hlavu a zapípala roztomile: „Hele, tu novou jsem uspala, je vyčerpaná. Probudí se pozítří ráno, dohlídni na ni, kdyby bylo potřeba! Buď tak hodnej...“

„Jo, buď bez starosti!“ kývl roztržitě, aniž vzhlédl od práce.

Sheilla bystře zavřela dveře a zmizela, než mu dojde, co od něho vlastně chtěla.

„A teď šviháme! Dole v koupelce se už jistě malujou. Chtěla bych, aby mi někdo z kluků taky namaloval ty pruhy!“

„Tak bacha, jo?“ vypěnil Cvrček, „Jestli ti má kdo co malovat nějaký pruhy, tak jedině já! A nikdo druhej – jinak seřežu tebe i jeho, až budete mít pruhy na zadku!“

„Už jsem dostala strach!“ řekla kajícně, „Ale stejně si pospěš! Zítra brzo vstáváme a musíme být do tý doby v pořádku!“

Errata:

30.05.2021 11:43