Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čikita spala dobře a klidně; a probudila se do krásného jitra, kdy zpívali ptáci a rosa se zachvívala na květinách. V okamžiku probuzení měla náladu vnímat přírodní krásy; v té době si nebyla jistá, kde vlastně je a co tu dělá, jen si uvědomovala, že spí v čisté posteli a pěkně zařízeném pokoji hezkého domu.

Pak si vzpomněla a rázem zapomněla na ptáčky i rosu na květech. Na první záchvěv ji to vyděsilo; ale prokázalo se přísloví, že ráno je moudřejší večera, ona navíc prospala jeden celý den. Sice se děsila, ale zároveň chápala, že pro lidi tady se nestalo nic hrozného, naopak vše je přirozené a správné, spíš ona jim připadá trochu bláznivá. Zůstala ležet a vzpomínala, co všechno zažila; přitom ji přepadl hlad. Nebylo divu, když tak dlouho nejedla.

V celém zámku bylo ticho, jako by byl zakletý. Čikita vylezla z postele a ohlížela se po nějakém oblečení. Tehdy si všimla zrcadla visícího po straně dveří; bylo to velké zrcadlo, odráželo celou postavu. Zděsila se. Pak se přemohla, přistoupila blíž a prohlížela se.

Vlastně se prvně za život viděla nahá. Ten pohled je hříšný a zakázaný, byla naučená moc se neprohlížet, ani když se myla. Jeptišky přísně dohlížely na pokoru a odříkání; a prohlížet se v malém zašlém zrcátku v koupelně sirotčince postrádalo smysl. Čikita věděla, že tělo je nástrojem hříchu a uvažovat o něm taky naznačuje hříšné sklony. Srovnávala to s počínáním Sheilly, která se bezostyšně kroutila nahá před zrcadlem a prohlašovala, že chce být co nejkrásnější. A taky byla, to musela přiznat i Čikita. Jak si teď prohlížela svoje tělíčko, usoudila, že na tom není o moc hůř, leda že není opálená a nemá rituální tetování. Ovšem to se jí stejně nelíbilo, i když je tu měl každý.

Jenže, ty vlasy! I v tom vládla v sirotčinci přísnost, jeptišky jim nařizovaly nosit účesy nenápadné. Čikita měla krásné vlasy, černé jako smůla, tak jí dovolily nosit je dlouhé. Teď nemá nic, dokonce ani obočí ne, všecko shořelo! Její lebka je příšerně holá, přímo odporná! Ale Sheilla to udělala taky a všichni se tím bavili! Pro ně je to normální! Takže bude zapotřebí... ale nesmí se vrátit domů, dokud jí vlasy nenarostou!

Když dospěla až sem a nezvratně se ubezpečila, že si tady musí zařídit další život, znovu se jí připomenul hlad. A že nenašla nic, co by si oblékla, zamotala se do prostěradla a šla se podívat, kde sehnat něco k jídlu.

A přece v zámku někdo je! Někde něco hraje, rádio, gramofon či cosi takového. Hledala, až nalezla: knihovnu s pracovnou toho člověka, co mu to tady patří. Odhodlala se vstoupit dovnitř.

Komthur seděl u stolu a četl; zvedl hlavu a usmál se na ni.

„Tak co, jak ses vyspala?“ ptal se španělsky.

„Děkuju, dobře. Promiňte, seňore...“

„Nemusíš mi říkat pane. Tykej mi a říkej Miku. Nebo Migueli, pokud ti to vyhovuje víc. Tak mi říkají ve Španělsku.“

Čikita upadla do rozpaků. Poznal to. „No, co by sis přála?“

„Mám hlad!“ vyhrkla dost rozpačitě.

„Skoč do kuchyně, měl by tam být kuchař. Kdyby se mu nechtělo, tak mu nařiď, ať ti udělá snídani. Cokoliv, co máš ráda.“

„Děkuju... a něco na oblečení?“

„Tady nebudeš nic potřebovat.“

Byla to velice dobře míněná rada, ale Čikitu vyjevila ještě víc. On sám měl na sobě tmavé mnišské roucho z hedvábí, volně přehozené. Přitáhla si prostěradlo víc k tělu a vydala se hledat kuchyni. Matně se pamatovala na jídelnu, kuchyně může být někde poblíž. Chvíli bloudila a nikoho nenalézala, potom kuchyň konečně našla. Poznala ji podle typického pachu, který jí teď byl ovšem příjemný, měla hlad.

Když otevřela dveře, zůstala strnule stát; pohled, který se jí naskytl, byl pro ni velice nezvyklý, ba šokující. V kuchyni nebyl jen kuchař, ale i nějaká dívka; a nezabývali se prací, nýbrž vášnivým milováním. Brali to velmi zostra a s patrným potěšením, jak už mají ve zvyku lidé černé pleti.

Čikita nevykřikla, neutekla. Zůstala stát a zírala na ně široce rozevřenýma očima. Nikdy to neviděla, jen o tom slýchala jako o nejhorší nástraze ďábla, jakou vymýšlí na lidi. Teď však proti své vůli pozorovala ty dva, jak se svíjejí na podlaze v křeči podobné zápasu na život a na smrt, a při tom vyrážejí hrdelní skřeky podobné stenům a chroptění. Kuchař byl černý jako krém na boty, dívka mnohem světlejší, ale taky černé rasy. Zřejmě se na ní podepsal někdo z bělochů, to bylo značně obvyklé.

Dívala se na ně po celou dobu jejich milostné hry. Když skončili, ani pak nedokázala odejít. Jenom stála a zírala. Zatímco oni se zvedli, dívka se usmívala, černoch spíš divně zašklebil. Něco povídali, ale nerozuměla jim.

„Já... promiňte, že jsem přišla.“ vykoktala.

Dívka promluvila španělsky: „To nic. Tobě líbilo to?“

„Já... já nevím!“ blekotala.

„Já moc. Když ráno, tak já nejradši, ty ne? Chachá – ty panna, co? Ty děláš Oheň? Líto mi tebe...“

„Já...“ pípla Čikita.

Míšenka přistoupila blíž a chtěla se jí dotknout; Čikita náhle ucítila její agresivní pach a ucukla hrůzou.

„Ty bojíš! Mně?“ smála se dívka, i kuchař se rozchechtal.

„Já... chtěla jenom... něco k jídlu!“ koktala.

„No jasně. Co ty chceš? Já udělám. Momo udělá, co ty jíš. Taky ne maso, co? Zeleninu, rýži, brambory? Kávu ne, tak čaj?“

„Já... já... jím všecko!“

„Dobrý! Já taky všecko! Zvlášť tak, když hodinu pohrát! Ty měla přijít dřív hodina před! Moc fajn tak!“

„Ono... to trvalo tak dlouho?“

„Momo umí, moc fajn, nejlepší! Já taky dobrá dost!“

Čikita ustupovala a přikyvovala; dívka se dotýkala prsty jejího čela, kreslila na něm něco a brebentila cosi neznámým jazykem.

Kuchař Momo se ale dal do práce, objevil někde velikou mísu salátu z různé zeleniny, položil ji na stůl, všichni tři si sedli kolem a pustili se do toho rukama. Čikitě to nedělalo potíže, víc ji mátlo, že nejevili snahu se oblékat. Měli krásná těla, Momo samý sval, dívka spíš něžnější, ale obě zdobená tetováním, všemi možnými kovovými šperky a rituálními zářezy.

„Já teď koupat,“ prohlásila míšenka, „Taky ty koupat?“

Čikita se odvážila vzbouřit. „Já ne koupat! Já jít promluvit... půjdu za pánem tohoto zámku! A řeknu mu, co tady děláte!“

„Jít říct hned,“ smála se dívka, „On určitě neví...“

Čikita přemýšlela, co zlého by jim řekla; ale jídlo dodalo Momovi nové síly, náhle se vrhl jako zvíře na svou společnici a svalil ji na zem. Nadšeně vykřikovala, když se spojili a smála se, jak to Čikitu děsí. Ta radši nechtěla nic vidět; obrátila se a prchala odtamtud, jako by za ní hořelo.

Vpadla do komthurovy pracovny. Četl pořád, jenom jiné noviny. Okolo něho jich už ležela spousta, v nich zatrhané články a občas vyříznutá stránka na pozdější bedlivé prostudování.

„To je hrozný!“ vydechla, „Tam v kuchyni... ten černoch tam má nějakou holku!“

„Opravdu? To je docela normální. Na to si zvykneš...“

„Ale oni spolu... ani to nechci vyslovit!“

Komthur nechal noviny a vstal. „Je toho na tebe moc, viď? Moc najednou... Taky bych si těžko zvykal, kdyby mě odněkud sebrali a převezli na druhý konec světa... ukázali mi všechno to, cos musela vidět ty. Ale neboj se, to je normální a správné a ty si na to brzy zvykneš...“

„Já si nechci zvyknout! Já chci domů!“

„Už nemáš žádný domov. Tam, odkud jsi přišla, už nepatříš. Teď jsi doma tady. Je to smutné, ale už se tam nemůžeš vrátit. Dokud nebudeš dost silná, abys to dokázala...“

„Kdy to bude?“

„Nevím. Je to velmi obtížné a málokdo to všechno zvládne...“

„Co to je? Naučím se...“

„Naučit se je nejjednodušší. Jazyky, základy vědy, všechno tě naučíme, to nebude problém. Sheilla ti to asi slíbila. Něco jiného je, aby sis zvykla nebýt překvapená a přijímat život s vyrovnaností a klidem. Jako Sheilla.“

„Chcete říct, že dokud nebudu jako Sheilla, nepustíte mě domů?“

„Dokud nebudeš jako Sheilla, nebudeš ani mít možnost tam žít. Ona... je trochu tvrdá, já vím. Jenže moc dobře zná svět a jeho nástrahy. Umí si se vším poradit. Tos konečně viděla, když jste se seznámili.“

„Sheilla... dokázala by někoho zabít?“

„Ano, jistě. Kdyby to bylo zapotřebí.“

„Je nelítostná. Krutá. Nevím, co všechno zlého v ní ještě je!“

„Je ještě horší, než myslíš. Taky potměšilá, ráda si dělá z lidí legraci. Z tebe ještě nemusela, tobě stačilo jen ukázat základní triky. Víš vůbec, o čem mluvím?“

„Ne, vůbec ne.“

„Sheilla je jedna z nejnebezpečnějších dívek na světě. Ubližuje ráda lidem pro svoje potěšení. To budeš muset taky zvládnout.“

„To není možný! Říkala, že její povinnost jako čarodějky je konat za všech okolností dobro!“

„Jo, to souhlasí. Jenže dobro někdy vypadá jako nejčernější lumpárna. A lidi zvenku to těžko rozlišují.“

„Já... vůbec nechápu, o čem mluvíte, pane.“

V té chvíli někdo promluvil: „Uklidni se, dívko. Křičíš.“

Byl to hluboký, chraplavý, velmi naléhavý hlas, který vibroval Čikitě v hlavě zvláštní resonancí. Zalekla se, přímo vyděsila; pak viděla, že vychází z mordy jaguára, který ležel na koberci za komthurovým stolem tak, že si jej doposud nevšimla.

„Neboj se,“ řekl komthur, „To je Quiroqa, kníže jaguárů.“

Čikita vyděšeně couvla. Jaguár se zvedl a kráčel k ní.

„Neboj se mne, lidská dívko. Ruší mě v soustředění, když se tak strašně bojíš. Já vím, bojíš se všeho. Nejlíp uděláš, když položíš ruku na moji hlavu a přestaneš ovládat svoji mysl.“

„Já... já nevím... jak to udělat?“

„Nedělej vůbec nic. Nemysli. Nevnímej. Nedívej se na mne.“

Zavřela oči, ale nedokázala zavřít nozdry; pach ohromné kočky ji vyděsil ještě víc než všechno ostatní do té chvíle.

Pak se jí dotkl jeho čenich a přejížděl jí po kůži. Nebyl tak studený, jak očekávala. A jeho jazyk zase nebyl tak nepříjemně drsný. Vlastně to bylo docela příjemné.

„Neboj se! Můžeš mne pohladit, chceš-li...“

Jeho řeč byla zvláštní a Čikita ji vnímala s úžasem. Také Mike byl okouzlen, zvláště jako jazykovědec, neboť jaguár nehovořil španělsky; promlouval kastilsky, jazykem, jímž královna Isabella vysílala Kryštofa Kolumba na jeho výpravu či kterým vyhlašoval El Cid Campeador osvobození své země od Maurů. Bylo to krásné a libozvučné.

Položila ruku na jeho hlavu, pohladila hebkou srst. Pak klesla na kolena a objala ho kolem krku; tlumeně zamručel, ale bylo to velmi přátelské. Očichával ji a také ona nasávala nosem jeho vůni se zřejmým potěšením; víc než jiní lidé se orientovala čichem.

„Rozmysli se, lidská dívko, zda mi dovolíš tě olízat. Prospěje to tvému tělu i tvé rozjitřené mysli.“

„Ano,“ řekla, aniž si to rozmyslela, „Ano, udělej to.“

Začal okamžitě; Čikita rozestřela prostěradlo, do něhož byla zamotaná, Quiroqa ji přidržel tlapou a obracel si ji, jak se mu zrovna hodilo. Jeho jazyk dokázal být něžný i bolestivý, jak chtěl a jak bylo potřeba; chvílemi se smála, chvílemi vřískala, ale v konečném důsledku jí to působilo potěšení. Například jí došlo, že teď už opravdu nemá důvod chodit oblečená, když ji jazyk ohromné šelmy očistil i v těch nejintimnějších místech.

Komthur během té doby neprojevoval žádný zájem o jejich hru; pokračoval ve své práci s tiskovinami a snažil se ji dokončit, než skončí oni. Nestihl to; když Quiroqa Čikitě dovolil vstát, zvedla se, přistoupila k Mikovi a dívala se, co dělá.

„Myslím... že vám děkuji, pane.“ řekla.

„Mohla by sis zvyknout mi tykat a oslovovat jménem? Dokud si na to nezvykneš, neuděláš téměř žádný duchovní pokrok. My Armini jsme všichni bratři a sestry a nemělo by mezi námi stát žádných přehrad. Chápeš, co ti říkám?“

„No... asi jo.“

„Jak se zdá, máš strach téměř ze všeho. Tak poslouchej, budu ti něco říkat a ty to přijmeš, neboť pochopení ti bude trvat déle. Dostala ses na velmi zvláštní místo světa a budeš tu muset žít, rozhodně nějakou delší dobu. Jsi panna a nikdo na tebe nesmí sáhnout; jsi pod ochranou čarodějek, zejména Sheilly. Kdyby ti někdo ublížil, vyřídí si to s ním tak tvrdě, jak umí. Všichni tě potřebujeme, v tom je tvá výhoda. Dokud nenajdeme nějakou novou, která bude umět s Ohněm to co ty.“

„Proč já to umím – a ona ne?“

„Protože pannám to jde líp. Ženám taky, jenže obtížněji; nikdo přesně neví, proč. Hlavně Sheille to nejde, ačkoliv by ráda. Oheň umí řadu věcí, které by jinak nešly, to konečně uvidíš. Takže tě Sheilla musí chránit; kromě jiného i před kluky.“

„A to... oni to všichni budou vědět?“

„Nakreslíš si takové znaky. Na hroty prsou červené kroužky, to je znak Panny. Která je označena takhle, té se nikdo nesmí dotknout, dokud ho ona sama nevyzve.“

„Tak to bych měla věčně chodit nahá?“

Komthur vstal a vytáhl mohutnou obrazovou publikaci o Egyptě. Našel v ní patřičné reprodukce kreseb z pyramid. „Takto chodily oblečené kněžky za časů faraónů. Bílé roucho, co nejjednodušší, a nic na hlavě. Jestli s tím souhlasíš, bylo by to nejvhodnější. Aspoň každý pozná, co jsi zač a bude se k tobě chovat uhlazeně.“

„Ostatním holkám... těm může každý udělat, co ho napadne? Třeba na ně zaútočit a pak je...“

„Když je přemůže, tak jo. Ale chtěl bych vidět někoho, kdo by zvládl Sheillu, kdyby sama neměla chuť. Myslím, že jsi ji viděla v akci; je to malá bestie...“

„Šelma do ní vstoupila již před lety.“ řekl Quiroqa.

„To tady každý umí tak bojovat? Myslím tak... hrubě?“

„Každý. I ty se to naučíš.“

„Ale to je hrozné!“

„To je základní podmínka přežití. Ale ty se neboj; ty jsi zatím pod ochranou. Dokud budeš potřebná, budou si tě hledět, to je tvoje šance. A snaž se dostat blíž k Asthře.“

„To je kdo?“

„Princezna Slunečního obzoru. Poznáš ji. Nejvyšší čarodějka. Teď v zajetí u tygrů, ale počítám, že tam dlouho nebude a dostane se ven. Může ti pomoci dostat se nahoru. Tak vysoko, že ty sama budeš jezdit světem a mít moc pomáhat každému, kdo to bude potřebovat.“

„A škodit těm, kterým to bude vadit?“

„To souvisí se vším.“

„A ty sám – kdo vlastně jsi ty?“

„Jsem komthur řádu Blesků. A spousta dalších důležitých funkcí, ale tahle je základní.“

„Co je to komthur? Starosta města?“

„Víc. Víc než ministr. Člen tajné státní rady, jeden z dvanácti nejvyšších podřízených Vládce. Člověk s mocí omezenou jen Bohem.“

„Ty taky můžeš předepsat komukoliv osud?“

„Je to moje povolání.“

„Pomáháš lidem?“

„Když to dokážu, tak ano.“

„A jiným naopak ubližuješ!“

„Obávám se, že často.“

„Měla bych se tě bát!“

„Nemusíš. Tebe chráním.“

„Protože mě potřebuješ.“

„Potřebuje tě princ, a já pomáhám princi.“

„Protože je dobrý a spravedlivý?“

„Proto, že ho potřebuje země. Snažím se naučit ho, aby byl takový, jak říkáš.“

„Jsi víc než on?“

„Zatím ano. Ale až přijde k moci, budu méně.“

„Jsi bohatý?“

„Nijak zvlášť. Nepotřebuji bohatství, protože mám moc. Kdybych chtěl být bohatý, potom bych tu moc k tomu mohl použít.“

Čikita chvíli váhala. Ptala se velmi opatrně: „Když máš takovou moc, proč dovolíš, aby dole v kuchyni dělali tak nemravné věci?“

„Protože mi to nevadí.“

„Mohl bys jim to zakázat?“

„Mohl. Ale nemám k tomu důvod. Mohli by mě považovat za pitomce.“

„Přes všechnu tu tvoji moc?“

„Vysoká funkce není překážkou debility.“

„V této zemi není zakázáno myslet si o představitelích státu, že jsou hloupí?“

Komthur se rozesmál, velmi upřímně. „Děvče, každý kdo někomu velí, je čas od času považován podřízenými za idiota. Špatné to začne být ve chvíli, kdy stačí říct ten blbec a každý ví, o koho jde. Doufám, že tak daleko jsem to zatím nepřivedl. Ale i já mám nadřízené, i já někdy mám vztek a myslím si, že jsou hloupí.“

„Já... přemýšlím o tom, jak se mám chovat já. Aby... v jakém jsem tu postavení?“

„Jsi součást princova dvora. Nemáš zatím ani postavení, ani moc, ale můžeš mít. Máš jisté schopnosti, které ti dávají šanci.“

„Umím vyvolat ten oheň.“

„Ano. To je tvoje šance. Zatím jediná.“

„Ale já to nechci dělat!“

„Zatím jsi na tom tak, že ani nemůžeš něco nechtít. Když se budeš vzpírat, může tě Sheilla či někdo jiný přinutit. Umí to.“

„Já vím. Jak to dělá?“

„Hypnoticky. To je lékařská metoda.“

„Je možné se to naučit?“

„Samozřejmě. Bude to jedna z tvých povinností. I ty budeš vstupovat do mysli lidí, abys jim pomohla.“

„Chápu. Musím tedy poslouchat a čekat, až budu natolik chytrá, abych si mohla poručit?“

„Přesně tak.“

„A chodit nahá a ostříhaná?“

„O oblečení jsme už mluvili; co se týče vlasů, není to nepřekonatelná překážka. Máš možnost se v případě potřeby dát upravit. Jinak by to všichni nebrali tak klidně.“

„Chceš mi poradit, abych i já brala všechno tak jako oni?“

„Ano, samozřejmě.“

„Hm... co mám dělat teď?“

„Vyber si nějakou knížku, lehni si na balkón a opaluj se. Máš bílou kůži, s tím je potřeba udělat něco nejdřív. Opaluj se hodinu na zádech a hodinu na břiše. Pak jdi dolů, kuchař Momo tam má na návštěvě nějakou holku, co dělá v Kingtownu v kosmeťáku. Řekneš jí, aby tě důkladně namazala, ona bude vědět čím. Nebude ti moc dobře, protože ses nikdy neopalovala, ale jak jsem řekl, aby to mělo klapnout...“

„Ale... ta holka je zrovna ta, co...!“

„Jo, takže ty ji znáš, to je o to lepší.“

„A co si mám od ní nechat dělat? To by na mě musela sahat, ne?“

„Masáž a natírání krémem se jinak dělat nedá. S tím si nedělej starosti, ona to dělá profesionálně...“

Když ji vyzval, aby si vybrala knížku, pokynul ke knihovně. Ta ovšem obsahovala obrovské množství všelijakých knih, řazených dle nepochopitelného systému. Málokterá byla ve španělštině. Mike jí pomohl, našel Dona Quijota v reprezentačním vydání, jež mu dal Spolek pro španělsko-arminskou spolupráci. A jelikož pochyboval, zda je schopná tak složitou literaturu číst, uvedl ji Quiroqa do stavu aktivního polovědomí, aby se méně rozptylovala a víc chápala. Jak? Jazykem, samozřejmě.

„Když mi olizuješ hlavu, je to moc příjemné,“ odvážila se říct, „Asi fakt nevadí, že jsem oholená...“

„Nepřemýšlej tolik, lidská dívko.“ odpověděl mírně, „Vy lidé si stále děláte problémy s množstvím věcí, které nedokážete změnit. Vím, že tě odvedli daleko od tvého světa a zahájili s tebou hru, kterou nechápeš a nelíbí se ti. Ale co můžeš dělat?“

Nedělala nic; ulehla na balkón, četla a pravidelně se otáčela, aby se nepřipekla. Potom začala usínat, ale právě tehdy zaslechla rámus a křik a chvíli na to vrazila do dvora skupina jezdců. Poznávala Enkru, Jacka, Cvrčka, Sheillu; spolu s nimi přijeli tygři, hrozivě pruhovaní a strašní už na první pohled. Ale zřejmě zajatci, neboť poslouchali svoje přemožitele.

Mike vyšel na balkón a prohlížel si zajatce.

„Bezvadný,“ křičel na Enkru, „Povedlo se to?“

„Docela jo! Máme jich šest, ti ostatní nám zatím utekli, ale dostanem je taky! Poslal jsem stopaře zjistit, kam jedou!“

„No fajn... vstávej, Čikito, půjdem se na ně kouknout!“

Dívka bojovala obtížný boj, zda se obléci nebo ne. Všichni ostatní jezdili nazí a vůbec je nenapadlo o tom uvažovat. Takže se rozhodla a sešla k nim, zvědavá, jestli ocení její hrdinství. Měla smůlu, vůbec si nevšimli, jak se pro jejich uznání obětuje.

„Představuju si to tak,“ rozkládal Enkra, „Uspořádáme souboje a kdo prohraje, dostane parádní černou barvu! Na kožich nebo na tělo, podle okolností. Bude spousta práce s jejich natíráním, to se musí nějak zvládnout...“

„Cvrček ti o tom neříkal?“ ptal se Mike.

„Ne... o čem?“

„Včera jsem sehnal v Tigeru takovou nafukovací vanu. Něco jako dětský bazének, dá se nafouknout. Do něho by se mohla rozdělat ta barva a každý se vykoupe...“

„Bezva – tos vymyslel ty, Cvrčku?“

„Jasně! Ve světě se používá na koupání dětí. Ale bude doufám dost velký i na tygra...“

„Černoši to zkoušeli, snad to vyjde...“

„Fajn! Tak to teda připravte!“

Nastal ruch a shon, nikdo neměl čas starat se ještě o Čikitu. Ta jen přihlížela, jak kluci pod Cvrčkovým vedením rozkládají bazének. Šlo jim to ztuha, nic podobného nikdy neviděli.

Tygři si nedělali žádné násilí, pobíhali všude a očumovali. Vše je zajímalo, do všeho strčili svoje zvědavé čenichy; jediné, oč se nepokusili, bylo utéci. Nikdo je nehlídal, měli by to lehké, ale zvědavost jim nedala. Samozřejmě se zajímali i o dívku, která jim z cesty raději uhýbala než je vyhledávala. Když přišel první, uhnula stranou, ale on šel blíž a očichával ji, velmi důkladně. Chtěla zmizet, ale z druhé strany přišel další, takže nemohla. Jeden vycenil zuby a zle vrčel; když už nevěděla kam, vší silou ho odstrčila a dala se na útěk. Mířila ke vchodu do zámku a byla by tam doběhla, jenže odtamtud právě vycházel další tygr a jak se s ním srazila, podrazil jí nohy a ona mu spadla na hřbet. Tygři se seskupili okolo a Čikita počala řvát.

Nastalo vzrušení, všichni se sbíhali. První Sheilla, měla strach, aby se Čikitě opravdu něco zlého nestalo. Ale jakmile zjistila, co a jak, rozesmála se spolu s ostatními.

„Oni na mě zaútočili!“ stěžovala si Čikita.

„Ale kdepak, chtějí se jen seznámit! To je jejich zvyk. Neznají tě, tak tě očichávají a olizují; to je lepší se nechat...“

„Musí projít jazykovkou!“ řekl Enkra rázně, „Někdo by ji měl zavézt do Sun City do střediska. Nebo do Kingtownu...“

„Někdo – Mike!“ řekla Sheilla, „A co nejdřív!“

„No... fakt bych měl zajet do města...“

„Tak to udělej! Zavezeš ji tam, ať jí dají, co se do ní vejde! Zrovna se stav u Rogera, jak to je s tou verbovačkou. Potřebuju každou ruku i nohu, ať je to holka nebo kluk...“

„Jo, chápu tě. Postarám se...“

Čikita byla zatím středem pozornosti tygřích čenichů a jazyků.

„Neboj se jich, pohlaď je!“ pobízel Cvrček, „Mají to moc rádi. Ještě radši se perou, zvlášť tihle malí. Ale to bys nezvládla!“

„Malí... tihle že jsou malí?“

„Počkej, až uvidíš někoho ze starých! Jsou to pořádní klackové, s těma budeme mít co dělat!“

„Co s nimi chcete podnikat?“

„No bojovat! Na to je tady přeci máme!“

„To by sis troufl?“

Cvrček se jen rozesmál. „Bhagwarre, ukážem princezně souboj?“

Jeden tygr zvedl hlavu a usmál se, ovšem Čikita to viděla jako hrozbu. Všichni ostatní rychle vyklidili prostranství a vytvořili kruh.

„Vážně nebo z legrace?“ ptal se Enkra.

Tygr něco zavrčel a Cvrček řekl: „O koupání v černý barvě!“

Bhagwarr skočil. Cvrček uskočil stranou, hned se vrhl na šelmu, ale tygr byl rychlejší; ještě párkrát se mu podařilo uklouznout, pak Bhagwarr zachytil Cvrčka za nohu a dostal ho na zem. Chvíli se váleli v sevření, tygr vrčel a chlapec sténal námahou; nakonec však dokázal přitisknout tygra k zemi a podržet ho, dokud Enkra neodpočítal. Kluci jásali, tygři vrčeli a měli připomínky, ale nic nevyhádali.

„Tak co?“ funěl Cvrček námahou, „Dobrý, ne?“

„Proboha... já měla strach, že tě zabije!“

„Na to nemá! Jo, za rok by ze mě udělal trhací kalendář. Oni rostou hrozně rychle... tak co, Bhagwarre, vykoupáš se?“

Tygr něco říkal, zřejmě se podvolil nátlaku. Sheilla zaběhla do kuchyně a s mladou černoškou tam míchala svoje lektvary, zatímco kluci napouštěli dětský bazének vodou. Když tam Sheilla nalila trochu své barvy, voda se zakalila, ale nijak nezčernala.

„Bude to vůbec fungovat?“ ptal se Enkra.

„Zkuste to! Tygra máte...“

Bhagwarr si nejdřív čichl, pak tam opatrně strčil jednu tlapku.

„Nezkoušej a padej, nebo tě tam hodím!“ pobízel ho Cvrček, „Prohrál jsi, tak neokolkuj!“

Tygři se koupou v podstatě rádi, ale v tom případě moc ne. Bhagwarr se teprve pod nátlakem ponořil a ještě ve vodě převalil. Pak vylezl ven, otřepal se a prohlížel kožešinu, která prozatím nedoznala žádné změny.

„Ale jo, bude to dobrý! Koukněte, už krásně tmavne!“

Všichni stáli kolem a sledovali, jak světlá tygří srst dostává tmavší odstín; ještě chvíli trvalo, než zčernala docela, stejně jako pruhy; nakonec dostala podivný, kovově namodralý odstín jako ušlechtilá legovaná ocel.

„To je paráda! Lepší barva, než udělala Asthra ve Francii!“

„Jasně,“ nafoukla se Sheilla, „Ťapka a Asthra dělaly barvu pro nepřátele, ale my to děláme našim kamarádům!“

„Jak dlouho to vydrží?“

„Nám tak dva měsíce. Ale tygrům do vylínání, pak jim naroste nová srst... Do tý doby musíme stihnout nabarvit všecky!“

Tygr Bhagwarr se prohlížel ze všech stran a cítil se nesmírně elegantně. Tygři jsou parádníci. Ti ostatní po tom velice toužili a čekali jen, až je někdo donutí.

„Chtěl bych vidět, jak to vypadá na člověku!“ přál si Enkra, „Nemáme někoho na vyzkoušení?“

„Obvykle se zkouší na tom, co to vymyslel! Cvrčku, nemáš chuť?“

„To ne! Kdo změní barvu, vypadne ze hry, a já Cvrčka potřebuju!“

Míšenka z kuchyně taky natahovala uši. „A co já? Já můžu?“

„Jasně! Ty máš prima barvu už teď, tak uvidíme, co to udělá!“

Tak se dívka za napjaté pozornosti všech vykoupala v bazénku; pak se čekalo, co a jak. Pozvolna tmavla a tentýž namodralý nádech se objevil i na její kůži.

„Tak je to fajn,“ rozhodl Enkra, „Děkuju ti, Sheillo, odvedla jsi dobrou práci...“

Toho odpoledne uspořádali souboje tygrů s Enkrovými bojovníky. Soupeře vybírali tak, aby lidé vyhráli, takže všech šest tygrů změnilo barvu. Potom byli nakrmeni a posláni k Chief Tigerovi Kwarrovi se zprávou o vyhlášení podmínek boje. Vládce Tygrů se velice dobře bavil, líbilo se mu to a slíbil, že se boje osobně zúčastní.

A nařídil propustit prvních šest zajatců k posílení Enkrovy armády; slíbil pustit za každého poraženého tygra dalšího. Stejně už mu k ničemu nebyli.

Errata:

30.05.2021 11:43