Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mike zavezl Čikitu k proškolení do Kingtownu a předal do péče univerzitního vzdělávacího střediska. Jenom zírala, kromě jiného na dívku, která se tupě usmívala a oholila jí hlavu břitvou, ačkoliv Čikita soudila, že by to už takhle stačilo. Pak ji uspali a zasunuli hlavu do Wallisu.

Mike zatím projednal spoustu věcí, které měl za úkol. Na oběd se kupodivu nezastavil v žádné z oblíbených indických restaurací, ale sedl si do pouliční hospůdky a objednal smažené žampióny s opečenými brambůrky a višňovým kompotem.

Zatímco čekal, přistoupil k němu nějaký cizí turista a požádal, zda smí přisednout. Docela obyčejný, nenápadný člověk v bílých kalhotách a pestré květované košili, s fotoaparátem a zrcadlovými brýlemi. Ty brýle sundal.

„Vy už mne neznáte, plukovníku?“

Mike byl v civilu a ničím nepřipomínal plukovníka tajné služby. Takže zavrtěl hlavou.

„Já jsem Müller. Už jsme se setkali, jednou ve Francii. Prodal jsem vám tehdy určitou zprávu...“

„Ano, vzpomínám si.“ řekl Mike opatrně.

„Tehdy se vám cena za moji zprávu zdála moc vysoká. Přesto, že vám ta zpráva umožnila stát se šéfem tajné služby.“

„Dejme tomu, že nebyla tak vysoká.“

„A vidíte,“ pan Müller se usmál, „My jsme se nad tím zamysleli a usoudili jsme, že máte pravdu. Skutečně jste zaplatil víc, než jste se dozvěděl. Co na to říkáte?“

„V podstatě nic.“

Pan Müller se pořád ještě usmíval. „A vůbec, co pijete, příteli? Dal bych si něco dobrého na ochlazení, máte tu horko!“

„Golden Tiger Juice?“

„Třeba, ale s něčím... prý máte dobrý rum, ten bílý karibský. Co vy na to?“

Mike kývl na číšníka a poručil to dvakrát. „Chcete mi vrátit nějaké peníze, pane Müllere? I když, tomu bych se dost divil...“

„To rozhodně ne! Co jednou dostaneme, to už nikdy nevydáme. Ale přidal bych jednu informaci, co říkáte? Docela bezplatně!“

„Hm... bezplatné informace bývají dražší než ty nejdražší.“

„Umíte krásně mluvit, plukovníku. Ale stejně řeknu, co vám chci říct...“

„No, prosím.“

„Tedy, váš budoucí ministerský předseda, pan Roger Monroes, byl nedávno v Evropě. Víte, jak se tam bavil, nebo se nepochlubil?“

„Nechlubil se mi, ale předpokládám, že stejně jako ostatní mladíci jeho věku. Vyhledával zábavy, možná děvčata a nějaké zajímavé hry...“

„Ano, správně. Vyhledával ženy, pil alkohol a... hrál si. Dost zajímavě. Zajímá vás to?“

„A je to zajímavé?“

„Kromě jiného byl ve Frankfurtu nad Mohanem. Potloukal se po pochybných čtvrtích... až ho oslovila jedna holka. Prostitutka, která právě nutně potřebovala svoji dávku narkotika. Zavedla ho do svého bytu... tedy, takového pokoje. Něco na způsob zpustlé díry.“

„Myslím, že není první, kdo šel s prostitutkou do jejího kutlochu a užíval si s ní.“

„Slovo užíval zní velice hezky. Ano, skutečně užíval, ale nejspíš ne tak, jak si představujete. Místo sexuálních hrátek si s ní nejdřív delší dobu povídal. Potom jí nasliboval řadu věcí... počínaje od ochrany všelijakých exotických božstev. Víte, já jsem ateista, takže na takové věci nevěřím.“

„V pořádku. To není povinné.“

„Potom ji začal léčit. Napíchal jí do hlavy řadu akupunkturních jehel. Ta holka zapomněla na svůj hlad po droze. Odstranil její závislost na heroinu, chápete? Byla v dost pokročilém stadiu, těsně před zhroucením; váš Roger ji ošetřoval tři dny, dokud se docela neosvobodila. Hypnotizoval ji, zkoušel na ni všelijaké své kejkle... Ale za ty tři dny ji vyléčil.“

„To ho myslím šlechtí...“

„Když přišla k sobě a uvědomila si, co pro ni udělal, požádala, aby se postaral i o jejího bratra a jeho dívku. Společně s nimi tam byli ještě dva další narkomani. Ty všechny vyléčil stejným způsobem.“

„Jak pozoruju, ani se tam moc nebavil.“

„Jak se zdá, bavil se výtečně. Aspoň prohlásil, že vědecká práce ho docela baví. Jenomže se tím dostal do konfliktu s místní sítí... dva z těch narkomanů byli totiž Číňané.“

„Hleďme!“

„Příslušníci místní Triády. Přesněji řečeno oběti Triády, která kšeftuje s narkotiky. Ta se to samozřejmě dozvěděla a nijak se jí to nelíbilo. Dostali strach, aby Roger nebo někdo podobný neudělal totéž s ostatními. Poslali na něj svoje zabijáky, šest nejlepších osvědčených střelců. Svezli je z celého Německa.“

„Ovšem Roger to přežil.“

„Zaskočili ho, když se vracel domů. Bydlel u té holky. Nikdo u toho nebyl, jen on a oni. Co se dělo, se zřejmě už nikdy nikdo nedozví.“

„A výsledek?“

„Těch šest mužů jsme našli. Lezli po zemi a blekotali. Pomočení, pokálení. Odvezli je do nemocnice, tam u nich našli jejich zbraně a celé vybavení. Zjistili, že jsou dávno hledaní zabijáci, ale před soud je nemůžeme postavit. Nejsou příčetní.“

„Smůla.“

„Jsou na mentální úrovni kojence. Právě narozeného dítěte. Zblbli tak dokonale, že si nepamatují ani vlastní jméno. Teď je tým psychiatrů učí mluvit a vnímat okolní svět.“

„Jak jim to jde?“

„Velmi dobře. Jejich duševní potenciál zůstal nedotčený, jen... zkrátka zapomněli všecko, co se dělo od narození do té chvíle. A už se to asi nikdy nevrátí, jejich mozek je nepopsaná kniha.“

„Chápu. Rozumím.“

„Vyšetřovali jsme to, samozřejmě. Roger zatím zmizel, i ta jeho holka. Propadla se někam, to vaši lidé umějí dokonale. Ti ostatní vypověděli to, co jsem vám právě řekl.“

„Takže případ je jasný, ne?“

„Policie to předala nám. Tajné službě. Něco už víme... třeba to, že tady u vás děláte podobné experimenty se zločinci.“

„Ano, to děláme.“

„Vaše instrukce říká, že zločinec odsouzený k smrti je podroben vyčištění mozku. Elektrický proud jej rázem zbaví všech vzpomínek i ostatního vybavení. Pak projde jakýmsi přeškolovacím kursem a je zařazen na manuální práci. Většinou se jedná o práci těžkou nebo nepříjemnou.“

„Ano, to je pravda.“

„Jakým způsobem se to provádí technicky?“

„K hlavě odsouzence se přiloží dvě elektrody, mezi nimi projde impuls. Jednoduché a dle mého názoru humánnější než poprava.“

„Jistě, rozumím vám. Ale ta metoda dovoluje zřejmě vytvořit zbraň, kterou se to dá provést. Zřejmě i na dálku.“

„O tom nevím nic.“

„Už za starých časů existovaly zbraně, které označovali jako bleskomety.“

„Ty už dávno přestaly fungovat. Některé je možno vidět v museu.“

„V poslední době došlo tady na Ostrově k velké explozi různých znalostí. Je to možná těmi vašimi vyučovacími stroji; každý má možnost se toho hodně naučit v krátkém čase. Proto různí lidé vymýšlejí ty věci. Vznášedla, nové typy letadel, elektronické přístroje, počítače. Možná taky nějakou zbraň, která nezabije, ale způsobí vymazání mozku.“

„O takové zbrani nic nevím.“

„Ale existuje. A Roger Monroes ji nosí u sebe. Možná ne teď, jen při návštěvách ve vnějším světě. Považujete to za možné?“

„Jedno z možných vysvětlení. Další je, že se těm lidem stala jiná nehoda. Nevím jaká, ale nemuselo to být zrovna takhle.“

„Ovšem. Zapíráte, to jsem očekával. No dobrá, beru vaše ujištění. Jenom jsem vám chtěl říct, že oni o tom vědí. Taky naše tajná služba to ví. Hodí se vám taková informace?“

„Nevím, k čemu by se mi mohla hodit. Ale stejně vám děkuji za to, že jste se obtěžoval...“

V tu chvíli přinesli Mikovi jídlo. Pan Müller zvědavě začenichal: „Vypadá to lákavě... chutná?“

„Ano, je to docela dobré.“

„Výtečně! Číšníku, přineste mi to taky!“

Mike rozvážně jedl. Tvářil se spokojeně.

„Moje informace vás asi moc nezajímají. Škoda. Mohl bych vám jich poskytnout i víc...“

„Jde o to, za jakou cenu.“

„Ale... pořád! Dobře, dejme tomu, že ani tahle vás ještě úplně neuspokojila. Řeknu vám další, až se setkáme příště. Ta už se vám snad bude hodit a můj dluh bude konečně srovnán.“

„Setkáme se ještě?“

„Určitě. Svět je malý... lidé se pořád setkávají. Ostatně, vy teď v poslední době máte nějaké akce v Jižní Americe, že?“

„Nevím o žádných.“

„Co například dělá plukovník Chris Everett?“

Mike se rozesmál. „Plukovník? Chris Everett je sedmnáctiletý kluk. Pokud vím, je s princem Enkrou někde na jihu. Hrají si tam s tygry, docela pěkně.“

„Já slyšel něco jiného. Ten sedmnáctiletý kluk pracuje v republice Costa Negra jako odborný poradce skupiny Kondorů. Je to pravda?“

„V životě jsem neslyšel o žádných Kondorech. A o Costa Negře vím jen z novin.“

„Vyřiďte mu, ať toho nechá. Nemá žádnou šanci. Věřte mi to!“

„Proč?“

„Ta akce je od začátku odsouzena ke krachu. Já nevím, kdo ji vymyslel a zorganizoval, ale je to nesmysl. Opravdu.“

„Jenže já s ní nemám nic společného. Nevím o tom vůbec nic!“

Pan Müller se zatvářil značně povážlivě. „Pokud lžete, nezlobím se na vás. Já bych taky neřekl pravdu. Ale když náhodou mluvíte pravdu a skutečně o tom nic nevíte, pak vám důrazně doporučuji se hodně rychle začít zajímat. To by totiž znamenalo, že vás závažné informace začínají obcházet.“

„Máte o moji kariéru dojemnou péči!“

„Nemusel bych se starat. Můžu se taky obrátit na druhou stranu!“

„Nejste asi jediný, kdo o tom ví. Možná některý váš kolega teď jedná s jejich službou...“

„Není to vyloučeno. Jejich služba je jistě aktivnější než vy. Stačí naťuknout, oni už si svoje oběti najdou. Mají k disposici armádu, policii, Národní gardy a Eskadry smrti. Máte to taky?“

„Máme pár lidí, možná lepších než oni. Jen je neobětujeme nějaké pochybné akci. Proto se taky nemícháme do Costa Negry.“

„A děláte dobře. Jen tak dál a všichni budeme šťastní. Jestli chcete, zjistím si přesně, co a kdo za tím stojí. Potom byste to považoval za dobrou a cennou informaci?“

Mike chvíli váhal. Pak řekl: „Každá dobrá informace je cenná.“

Pan Müller se usmál a řekl: „To jsem rád.“

Přímo od oběda zamířil Mike k Rogerovi. Měl tam služební povinnosti. Vpadl do jeho pracovny jako medvěd do včelína. Roger kupodivu usilovně pracoval; ale vzhlédl a usmál se.

„Co je novýho?“ tázal se vlídně.

„Nic moc. Zastavím a stáhnu akci Costa Negra.“

„Ale! Pročpak?“

„Ví o tom konkurence. A možná i nepřítel.“

„Hm. Tak se posaď a povídej!“

Mike se posadil a povídal. Roger naslouchal a hrál při tom na počítači nějakou výrazně blbou hru; někoho by to rozčilovalo, ale Mike ho znal a věděl, že mu to jen pomáhá k soustředění.

„Co víš o tom Müllerovi?“ upřesňoval si.

„Nic, čemu bych věřil.“

„Pro koho pracuje?“

„Platí ho Spolková republika. Zřejmě mizerně, takže přivydělává rodině prodáváním zpráv. Tehdy ve Francii mi řekl, kdo a proč zabil Terry Fishera. Vlastně potvrdil moje podezření.“

„Myslíš, že jeho služba o tom neví?“

„Těžko říct. Všecko, co mi zatím řekl, by jim nemělo vadit. Já už taky leckomu leccos prozradil, co nevadilo našim.“

„Právě. Myslím, že se rozhodli netajit se s ničím, aspoň před tebou ne. Tohle je jejich vzkaz.“

„Možná máš pravdu.“

„Jeho vyprávění o akci ve Frankfurtu je vyloženě směšné. Nevím, proč by jim mělo vadit, co jsem udělal s řemeslnými zločinci.“

„Opravdu jsi to udělal?“

Roger se odkopl od psacího stolu a odjel s křeslem ke zdi, kde se chytil dvířek trezoru a přitiskl palec na čidlo. Zabzučelo to, trezor se otevřel a Roger vybral plnicí pero, dost velké a těžké. Stiskl je v prstech a z ozdobné hlavice vyjely dva tenké drátky. Zachytil je nehty a povytáhl do asi metrové délky; když je pak pustil, drátky zase zajely zpátky.

„Pěkná hračka! Na dálku vystřeluje elektrické výboje. Nic moc, ale stačí na omráčení. Pak se drátky vytáhnou a tadyhle to přepneš. Intenzita slabá, žárovku ti nerozsvítí. Ale umí pohodlně zhasnout...“

„Kolikrát se z toho dá vystřelit?“

„Podle potřeby; tak desetkrát bez nabíjení. Nabít se dá v noci ze zásuvky, ale je k tomu potřeba nabíječka. Tahle.“

„Kde jsi to vzal?“

„Zkušební kousek od kluků z University. Stejný princip, jako měly staré bleskomety, co udělal ještě Denis. Tvá matka taky jeden nosila.“

„Kolik jich je?“

„Zatím asi čtyři. Ale budou s nimi vybavovat všechny. Komthury, státní představitele, agenty... mně ho půjčili k ověření.“

„A tys ho spolehlivě vyzkoušel.“

„Dalo se čekat, když se nenápadně projdu po správných místech, něco se přinatrefí. Tak jsem to jen trochu popíchl.“

„Voraženej jak hajzlovej pavouk. Mohlo se ti něco stát!“

„Mohlo. Ale já to čekal. Bylo to mírný vzrůšo.“

„Fajn. Vzrůšo jsi měl, tak teď bude na nějakou chvilku klid. Tím myslím Costa Negru.“

„Protože tě vystrašil nějakej Němec?“

„Protože ten Němec toho ví až moc. Dokonce zná jméno Chrise Everetta. Nemáme žádnou záruku, že co řekl mně, neřekne i jim. Takže zabalit a konec – bez diskuse!“

„To bude znamenat, že nedostanem ty prachy od Vorobjeva.“

„Můžem přijít daleko o víc.“

„Abys mi dobře rozuměl. Já nejsem pro hazard lidskými životy. Jsem pro to Chrise varovat. Dokonce mu dát možnost, aby se stáhl. Ale s oficiálním stažením ještě počkat!“

„Je to nebezpečný!“

„Vydrž, neukvapuj se! Mám daleko lepší nápad, zrovna mi došel. Máš nějaký důkazy o tom Müllerovi? Že jste se sešli a tak?“

„Nemám. Pokud nás někdo nefotil tajně.“

„Kde jsi s ním mluvil?“

„V pouliční restauraci.“

„Hm... můžeš vůbec nějak dokázat, že takový chlap existuje? Například... co tam ve Francii dělal a tak podobně?“

„Nemůžu. Vím jenom, že tehdy si říkal nějak jinak, ale podobně. Nějaké neutrální jméno, první co ho napadlo...“

„Prošel jsi záznamy služby?“

„Prošel. Wilfrid Gaude, obchodní cestující s vysavači. Otec příslušník SS, padl na Ukrajině. Gaude má filosofickou fakultu v Mnichově, v armádě do hodnosti štábního strážmistra, pak dal výpověď a nastoupil k těm vysavačům. Od té doby je vždycky tam, kde se něco děje; a pokud vím, neprodal ani jeden vysavač.“

Roger si vytáhl z počítače záznam. „Zajdu za Vorobjevem a řeknu mu, že nějaký agent tě zkoušel vyhecovat. Pohrozím, jestli došlo k průkecu, stáhneme Chrisův sbor. Budu tvrdej a zlej!“

„Myslíš, že to zabalí?“

„Myslím, že připlatí. Taky dobrej výsledek, ne? Chris bude rád!“

„Jak chceš. Ale stejně tuším levotu. Promysli to, Rogere, pak rozhodni. Já v každým případě budu Chrise varovat.“

„Dobře. Taky udělám opatření.“

Mike se chtěl zvednout, ale Roger ho zadržel. „Spěcháš? Kdyby ne, tak... byl bys schopen vyslechnout... něco jako mou zpověď?“

Řekl to poněkud rozpačitě, ale Mike si raději zase sedl.

„Chceš se vyzpovídat? Spáchal jsi snad nějaký zločin?“

„Zločiny páchám vědomě a nezpovídám se z nich, protože předem odhadnu patřičné následky. Tohle je... udělal jsem chybu. Asi.“

„Nevíš to jistě?“

„Když tě informoval o tom Frankfurtu... jde o tu holku. Iris, to je ta první. Co ti o ní řekl?“

„Vyléčil jsi ji ze závislosti na drogách. Pak zmizela.“

„Vyléčil... nepřesná formulace. Některé věci se nedají.“

„Co jí bylo ještě?“

„Skoro všecko. Podvýživa, avitaminóza, tuberkulóza, celková otrava organismu... a H.I.V. pozitivní. Dokázal bys to?“

„A tys to přesto zkoušel?“

„Řekla si o to. Chtěla se z toho vymotat. Tak jsem to zkusil.“

„Pochybuju, že se to mohlo podařit.“

„Zkusil jsem ještě něco víc. Udělat z ní mentata. Víš, co to je?“

„Lidský počítač?“

„Chtěla to. Odvezl jsem ji k moři, do Terstu a pak do Istrie. Bezva místo. Penzión hotelu Plava Laguna v Poreči. Tam...“

„Zemřela?“

„Ano. Totiž... pravděpodobně.“

„Nevíš to jistě?“

„Přestala najednou fungovat.“

„Aha. Příčina smrti?“

„Věřící vaišnava by řekl: opuštění těla. Zkrátka odešla. Žádný bezprostřední důvod. Odchod bez rozloučení.“

„To je strašné!“

„Já to taky neříkám, abych se pochlubil. Zdrtilo mě to. Je to nepovedený pokus! A ona... byla moc milá. Takový hloupý děcko...“

„Cos dělal?“

„Nechal jsem ji tam. Nenajdou mě, měl jsem falešný papíry. Jí beztak už nešlo pomoci... A pohřbít ji dokážou líp.“

„Pěkně bezcitný způsob rozloučení!“

„Vykonal jsem určité obřady. Miku, jsi si jist, že paní Esxatli vládne i v tamtěch mořích? Žádal jsem ji o pomoc, ale odmítla!“

„Cos jí přinesl jako oběť?“

Roger se rozpačitě dotkl své hrudi. „Trochu krve, jinak nic!“

„A cos žádal?“

„Pomoc a ochranu... pro její duši.“

„Pro tělo ne? Potom se mohlo snadno stát, že...“

„Její tělo! Když ona, víš... její tělo bylo stěží životaschopné od začátku. Skoro už nemohla jíst, musel jsem jí vařit...“

„Rogere, tvoje počínání je šílené! Na smrt nemocná holka, její kumpáni zločinci a ještě navíc tvoje pokusy... to by ji dokázalo zabít, i kdyby byla úplně zdravá! Nemohl jsi počítat...“

„Zkusil jsem to. Bohužel, výsledek byl špatný.“

„Co žádáš? Rozhřešení?“

„Ty bys mi ho dal?“

Mike vstal, přistoupil k němu, objal ho a přitiskl k hrudi.

„Nemáš zlé srdce, chlapče. Lžou, když to říkají. Jsi někdy až neuváženě laskavý... i teď. Ten pokus neměl šanci od začátku.“

„Já vím. Co myslíš – odpustí mi Bůh?“

„Určitě ne. Ale ty nežádáš odpuštění. Chceš pomoc, aby se ti to už příště nestalo – viď?“

„Samozřejmě. Šel jsem do toho s rizikem... myslíš, že to jde?“

„Co? Vytvořit mentata? Lidský computer?“

Roger neřekl nic a Mike ani neviděl, jak se tváří.

„Jak bys to udělal ty?“

„Nevím. Asi bych si v životě netroufl... Ale ne, vůbec bych na to nepomyslel! Ten nápad je hrozný sám o sobě!“

„Co bys udělal s člověkem, který umírá a nechce zbytečně?“

Mike zaváhal. V rozpacích si mnul nos.

„Instrukce říká zapojit ho do služby. Jakou službu mu dát?“

„Nechce zemřít zbytečně... ano, to je hezké. Ale... nebylo by lepší, aby žila dál? Nějak se z toho dostala a...“

„Ne. To nešlo. Šlo jenom využít zbytek času. Rozumně.“

„Aha... no ano. Možná by to šlo, kdyby člověk měl víc možností. Taky víc pokusných králíků na zkoušení. Ale...“

„Chápu. Budu si příště dávat víc pozor.“

Mike odcházel, leč spokojen nebyl. Přemýšlel, co podniknout; dokonce ho napadlo promluvit přímo s Vládcem, ale rychle to zavrhl. Stejně by dostal za úkol vyřešit situaci on sám.

Na velitelství Černé Lilie potkal dívku se zářivě zlatou hřívou vlasů a tváří tak něžnou, že ho přemohlo dojetí. Ťapka byla ještě krásnější než kdykoliv jindy. Nebo se mu aspoň líbila víc, než když ji viděl naposledy.

„Ahoj!“ řekla mu přívětivě.

„Ahoj – tak zase doma?“

„Jo. Stavím se u tebe, mám pro tebe pár pohlednic. Jen co budu mít trochu času...“

„Tys přece pracovala jako stráž Anitty!“

„Jo. Tak jsme se trochu projely po světě: Itálie, Řecko, Malta, dokonce Alžír. Nádherný! Teď se Anitta dala na študování, tak jedu domů. Má pro mě nějakej kšeft Asthra.“

„Vyřiď jí, že se taky někdy stavím.“

„Stav se, budem rády. Ahoj...“

Odběhla. Mladá, kypící zdravím, krásná, až srdce zabolelo. Když byla pryč, zachtělo se mu na chvíli si sednout nebo se alespoň opřít o stěnu, tak moc ho vzalo tohle setkání.

Napadlo ho, že bez ní už vůbec nemůže žít; to nečekal, myslel vždycky, že mu žádná žena není nebezpečná. I na tuhle se snažil zapomenout. Jenže to setkání... Snažil se ovládnout, ale nebylo to k ničemu, jenom se ještě víc rozrušil.

Stáhl se do své kanceláře. Neřekla, kdy a kde se staví, jen tak neurčitě slíbila. Takže zůstal do pozdních hodin a pracoval, aniž myslel na to, co dělá. Udělal poměrně dost mechanické rutinní práce, procházel zprávy agentů ve světě, vzkazy vytažené ze sítě Internetu, vyřizoval osobní i služební korespondenci. Pak využili situace a přizvali ho na ministerstvo na poradu, už tam dlouho nebyl; zúčastnil se, dokonce se se všemi pohádal. Nemělo to žádný smysl, ale za své dlouholeté kariéry se zúčastnil jen mála porad, které by nějaký měly.

A stejně to byl úspěšný den.

Jediná věc, na kterou myslel a o kterou mu doopravdy šlo, byla ta dívka. Dokonce se odhodlal začít plánovat, že ji večer pozve do restaurace na večeři. Udělá to chytře, namluví jí, že tam má něco služebního a potřebuje ji kvůli zápisu. Nějaký důvod se už najde... třeba Rogerovy pokusy! Potom ji pozve k sobě domů. Budou chvíli pracovat, pak posedí, pohovoří, rozhovor se pozvolna stočí na důvěrné záležitosti... A pak...

Ťapka se nestavila. Balíček pohlednic mu nechala u sekretářky a odjela stopem do Slunečního obzoru.

Errata:

30.05.2021 11:43