Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno nebylo vůbec tak naplněné nadšením, jako večer. Probírali se do jitra sychravého a nevlídného, které nemělo v úmyslu nikoho rozmazlovat, spíš přinutit, aby se přitiskli blíž jeden k druhému a vzájemně se zahřívali tělesným teplem, než vyjde slunce.

Když se probrala Asthra, téměř okamžitě si uvědomila Enkrovu hlavu, spočívající na jejím rameni. Pochopila, že při bystrosti jeho smyslů procitne okamžitě, jak by se pohnula; ale spojení s jeho tělem jí bylo tak příjemné, že si přála prodloužit je co nejdéle, takže se ovládla, zůstala ležet nehybně a naslouchala jeho dechu. Moc si přála jej obejmout a sevřít v náručí; ještě víc si přála, aby ji jeho paže svíraly a tiskly až k bolesti, ale věděla, že jak se probudí, zruší všechno spojení a odejde. Cítila veliké rozpaky a pochybnosti a uvědomovala si, že on na tom bude ještě hůř. Už předem jí ho bylo líto.

Ještě si pamatovala na množství jejich dřívějších setkání. Bylo to mnohokrát v průběhu věků; častokrát byl jejím otcem, bratrem, dokonce duchovním mistrem, ale nejčastěji jejím synem. I nyní jej vnímala ze všeho nejvíc jako svoje dítě; nesmírně ho milovala a toužila se jej dotýkat, cítit vůni jeho kůže... V případech, jež to umožňovaly, mezi nimi došlo alespoň jedenkrát k milostnému spojení. Často to byl ze současného hlediska incest, ale věděla, že u královských rodů je láska mezi bratrem a sestrou, otcem a dcerou či matkou a synem obvyklá věc, mystické stvrzení čistoty rodu. V kulturách, kde to obvyklé nebylo, musel jeden z nich přijít z dálky jako vyvolený ženich (či nevěsta); Asthra si vzpomínala na nekonečnou cestu pouští, kdy ji vezli na hrbatém velbloudu v nosítkách, ze kterých nesměla vystrčit ani nos od východu slunce do západu; teprve když vyšel měsíc, směla se aspoň na chvilku nadýchat čerstvého vzduchu.

A co ji bavilo nejvíc (málem se dala do smíchu a pohnula se, když na to vzpomínala), v řadě setkání byly role obrácené, Asthra byla muž a Enkra žena; tehdy byl nejčastěji dcera, čarodějka a princezna, krásná a bystrá, největší otcovo potěšení. Viděl ji vyrůstat, vzdělávat se pod péčí nejmoudřejších rádců (mnohými z nich byl Roger, Jackie, Bello, Sheilla a další) a získávat řadu znalostí v oblasti hmotné i duchovní. Byla to tak dokonalá dcera, že jeho láska k ní vzrůstala každým okamžikem, když ji sledoval; a co bylo nejkrásnější, také její k němu. Obvykle bylo v rodu zvykem, že se dcera ve vhodném okamžiku stávala královou mystickou nevěstou, věděla to a těšila se na to od dětství. Byly případy, kdy po tomto slavnostním aktu byla obětována; ale byl také způsob, který ještě nyní vzbuzoval v Asthře slastné mrazení, když si na něj vzpomněla. Ten nejdokonalejší:

Tehdy byl král a jeho dcera. Moudří, krásní, vzdělaní ve věcech světa i magie, milovaní celým národem. Dokonale znalí všeho, co se má a musí stát. Princezna, která věděla, že z dálky přijde dokonalý cizí bojovník, dobyvatel království; aby se stal králem, musí se ona oddat svému otci a přijmout od něho nejvyšší poznání společně s mocí; to vše pak musí zase předat novému. Tehdy bude starý král obětován v rituálu, při němž požehnání pro stát bude tím větší, čím delší a rafinovanější bude jeho utrpení. Až konečně duše opustí utýrané tělo, bude mít národ nového, mladého krále, který založí další dynastii.

Oba vyzkoušeli ty role v mnoha variantách; a prožili je znovu této noci, aby jim bylo připomenuto, jaká je jejich povinnost. V tom čase probouzení byly pro Asthru žhavou realitou, ale když se její mysl rozjasnila, vnímala je už jen jako zábavnou pohádku, která může a nemusí mít nějaké skutečné jádro. Pamatovala si, jak jí dav nadšených poddaných odřezával z těla kousky masa, aby je zahrabal na svých políčkách ke zvýšení plodnosti, ale daleko víc jí připadalo zábavné, když ji stáhli z kůže, zašili do ní velekněze a on pak musel tančit v kůži dítěte, která mu zjevně byla malá, aby se zvýšila úroda kukuřice. Nekonečný koloběh zplození a smrti, příchodu a odchodu dobrovolně i násilím, různé druhy trýznění těla i ducha... ano, to vše se mnohokrát stalo a všechno se ještě mnohokrát stane...

Zřejmě se přece jen pohnula víc, než bylo únosné, ježto jeho smysly ho upozornily, aby se rychle probral: hrozí nebezpečí. Ale taky Asthra je z rodu šelem a byla rychlá; podařilo se jí jej obemknout rukama i nohama, pevně sevřít a přinutit, aby neutekl, než vykoná ještě jednou svou povinnost. A že zvolila vhodný okamžik mezi spánkem a bděním, přemohla ho; spali celou noc ve spojení, tak pokračoval tam, kde večer přestal, bral si ji bezohledně a tvrdě a spolu s ní svoje království. Asthra s ním bojovala, brala od něho jeho Sílu a odmítala mu dát svou; když je muž a bojovník, ať si sám vezme, co mu patří! Líbilo se jim to a strávili tím dlouhou dobu; ale nakonec se jejich těla vyčerpala a unavila, vše bylo učiněno a bylo zapotřebí taky něco říct. Rozpletli ruce a nohy, pustili se a odstoupili; pak nějakou dobu nechápavě zírali jeden na druhého, jako by nedovedli pochopit, ačkoliv oba velmi dobře věděli, co se stalo.

A Enkra řekl: „Promiň! Víš, já...“

Tak odpověděla: „Nic se nestalo.“

Byly to nejhloupější věty, jaké mohli říct.

Pak odešel a Asthra byla nevýslovně smutná, neboť věděla, že v tomto případě ze spojení nevzejde život; nebude mít žádné dítě, ani s ním, ani s nikým jiným. Proč? Tak bylo rozhodnuto. Na křižovatkách vesmíru stojí směrníky a ukazují cestu. Tahle cesta byla zkrátka naplánována takto, dá se možná změnit, ale... takový pokus by stál veliké úsilí. Vrátit se někam je obtížnější než tam dojít poprvé. Proč? Co se vůbec ptáš, hlupáku? Nepochopíš, když to nevíš. V tobě samém je odpověď; i všechny otázky.

Ale ano, ještě se můžeme sejít; v tomto nebo jiném světě. Byla si jistá, že o to bude usilovat, že učiní všechno možné, aby si to prosadila, i kdyby vůle bohů byla jiná. Bude vyjednávat, je už dost mocná, aby to mohla zkoušet, i když se tím zaplete zase do dalšího řetězce příčin a následků. Ty tisíce cest... ach!

Kráčela... ne, vlekla se pryč jako spráskaný pes. Mike seděl na okraji místa, kde se obřad konal, seděl v lotosu, ramena svěšená a tvář obrácenou k východu, očekával, až se ukáže Slunce. Usmíval se, byl nesmírně unavený, ale kdo ví, jestli šel vůbec spát. Kdo vlastně uhasil Oheň? Možná taky on. Asthře bylo v ten moment jedno, co se s ním stane, další přestupek, ale...

Mike taky za leccos může; i on byl zapleten v té hře, většinou býval pro změnu Asthřin otec. (nebo matka? obojí?) Pokud nebyl fyzickou příčinou jejího narození, byl duchovní učitel; ale ona mu to zdárně oplácela, když přišel čas role otočit. Právě výměny rolí jsou na hře nejkrásnější; nebyla pokaždé ta, které bylo ubližováno, také ubližovala a činila to s láskou, neboť právě to bylo zapotřebí. Jsem zároveň příčina i následek, trpící i jeho kat. A ještě budu. Není to nádhera?

Pohlédl na ni, usmál se a Asthře bylo jasné, že by si měl co nejdřív jít odpočinout. Nemuseli si nic říkat, usedla vedle něho, položila mu ruku na koleno a když ji pohladil po hlavě, přitulila se k němu. Také na milování s ním si vzpomínala. Vzpomíná i on? A jak do toho zapadá Ťapka, jak jeho bývalá láska z Evropy, jak Jill Merrowesová, která doposud žije a tráví své dny neplodnými úvahami, jak se pomstít těm, kdož už dávno nežijí, za zločiny, jež dávno upadly v zapomenutí? A jak si na ni vůbec vzpomněla?

V té chvíli vyšlo slunce. Nejdřív jen jediný světelný šíp, který se ukázal mezi skalami na východě a bolestivě bodl do očí, ale vydrželi a dívali se, jak se objevil ždibíček roztaveného zlata, rostl a zvětšoval se, zaléval svou září skály i pralesy, pozlatil starý zámek...

Lidé, doposud pokojně spící a choulící se k sobě, si povšimli, že jim něco dodává nové energie. Provedli přesně to, co se od nich chtělo. Asthra se rozesmála a se zájmem přihlížela; potom jí došlo, co se chce zase od ní, vztáhla ruce a vysílala tam či onde výboje energie. Dělala i leccos jiného, co možná po nějakém čase někoho překvapí; Mike ji nechal, sem tam ji pohladil po ideálně hladké hlavě, sem tam žertovně pleskl nebo jí dokonce zakroutil uchem, ale všechno patřilo k výměnám něžností mezi otcem a dcerou a Asthra to přijímala s potěšením. Neřekli si mnoho věcí a pokud ano, byly obvykle bezvýznamné.

Ta nejdůležitější byla ve chvíli, kdy slunce vylezlo hodně vysoko: „Hele, už toho nech. Začínáš už řádit moc!“

„Však se jim to líbí, ne?“

„No – právě.“

„Ale řeklo se: Všem šťastné lásky!“

„No právě. A já říkám: zalez do futrálu a hoď se do klidu!“

„A co když ne?“

„Ty chceš nasekat na holej zadek?“

„Právě teď máš tu nejlepší příležitost!“

Velekněz chvíli uvažoval, co říct. Nakonec řekl něco jiného:

„A - tak si dělej, co chceš!“

Allan Stafford přijel usměvavý, plný pohody a energie. Nejdřív mu nebylo jasné, co se kolem vůbec děje; po celém areálu se pohybovala spousta lidí, kteří se vzájemně dohadovali, aniž by je dokázal pochopit. Poznával Rogera, Jacka, Bella, Dany a Jeanne; ostatní byli těžko identifikovatelní, jako lidé, kteří nemají ani vlasy, ani nic oblečeného. Lišili se jen tetováním, ale Allan se v tomto písmu tak dokonale nevyznal. Řada lidí naopak poznala jeho, vítali ho a litovali, že tady včera nebyl.

Když mu řekli důvod, málem se o něj pokusil infarkt.

„Kromě jiného: všichni tady umíme ovládat Oheň.“

„Všichni... co všichni? Jak všichni? Kluci i holky...?“

„No všichni!“ Roger vztáhl ruku, sevřel v pěst a opět rozevřel, aby mu ukázal drobný plamínek, „Chceš si sáhnout?“

Allan radši ucukl, byl oblečený a vůbec.

„Jak jste to dokázali?“

„Kdybys byl s náma, věděl bys to. Takhle ti jenom řeknu, že nám to nejspíš nezůstane, je to jednorázová záležitost a... já bych to ani nechtěl. Já osobně se spokojím s tím, co mám, má to různý zvláštní aspekty, který... A, to nemá cenu!“

„Já ti to vysvětlím!“ sdělila Dany, „Koukni, zaklínání Ohně je dost dobrý, ale když to teď umí kdejaká laborantka...“

„Já jsem podle tebe kdejaká laborantka, jo?“ zaječela Sheilla jako hasičská siréna, „Náhodou jsem čarodějka a...“

„Bodejť, Asthra potřebuje sem tam nějakej záskok! Nebude pořád dělat všecko sama, každou chvíli ji odvolají od práce, že někdo se chce pobavit nebo se škrábl o rezavej hřebík a potřebuje to ošetřit. Teď budou otravovat tebe a ona bude mít klid...“

„Já nejsem žádná ošetřovatelka! Já budu náhodou...“

„Sheillo, ty seš především puberťačka, která patří do školní lavice! Že ses náhodou vypracovala, ještě neznamená...“

„Kdyby se o mě otíral někdo jinej než taková erotomanka...“

Allan se rozhodl zasáhnout: „Sheillo, můžu tě něčím potěšit? Jen tak pro zpestření: hledá tě FBI!“

„Ale ne! Pročpak?“

„Nevím jak tady, ale ve Státech je zakázaný mrzačit policajty. Pročpak jsi zmlátila ty čtyři pitomce?“

Sheilla zůstala zírat, kdežto Jeanne zazpívala:

„Hodný velbloud nekouše, a nekouše, a nekouše!

Tak proč jsi kousnul Bohouše? Že se nestydíš!“

„A co jsem s nima měla?“ zeptala se konečně, „Kdybys slyšel, jak se ten pablb vytahoval v televizi... Tak jsem je poučila, že nejsou zas tak dobrý, jak si o sobě myslej!“

„Hlavně, že ses jim představila! Když si ujasnili, co dokážeš, nedalo jim tolik práce doplnit si z databáze příjmení! Začínáš být v branži známá jako falešnej pětník!“

„Já se s ničím netajím!“ vypjala se hrdě.

„Taky na tebe vypsali cenu,“ vylovil z aktovky plakát s jejím obrázkem a nápisem: „REWARD 1000 $!“

„Usmolenou tisícovku, jo? To jim mám spráskat ještě pár fízlů, aby to vydalo aspoň na pořádný prachy?“

„Tisícovka pro tebe nejsou prachy, jo? Co kdyby mi napadlo tě odchytit a prodat, abych měl kapesný?“

„Když mi neublížíš, splním ti tři přání!“

„Hele! Že bys povýšila na dobrou vílu?“

„Jasně! Od teďka budu dělat jen samý dobrý skutky. Ochraňovat vdovy a sirotky, léčit nemocný, dávat radost těm, co jsou smutný. Jen si řekni, taky dostaneš!“

„Už mám strach předem, maličká! Ale třeba bych od tebe přece jen něco chtěl... jenom se stydím to říct!“

„Tak mi to pošeptej do ucha!“

„To by ses styděla zase ty.“

„Strašný! Tak si to nech na večer, to nebude vidět.“

Smáli se a vtipkovali; do toho přišla Čikita navrhnout Allanovi snídani. Přijal ochotně a rád, kdežto dívku odchytila Sheilla:

„Nezlob se, dítě, ale propouštím tě z poddanství. Od týhle chvíle si můžeš dělat, co sama chceš, už tě nebudu potřebovat. Jsi volná a máš právo žít jako svobodný člověk.“

Asi to myslela dobře, ale Čikita to pochopila jinak. Zírala za ní jako socha Lotovy ženy; pak v breku hledala komthura, avšak nenašla, protože spal. Objevila však jaguára Quiroqu.

„Co mám teď dělat, když mě Sheilla vyhodila?“

„Vyhodila? Jak a proč?“

„Už mě nepotřebuje na vyvolávání Ohně. To znamená, že mě pošle zpátky do Španělska?“

„To ne, to by asi neměla. Nebo tam chceš?“

„Potřebovala mě jen na tu práci! Když se to naučila sama, jsem pro ni úplně zbytečná! Kdybych umřela, ani si toho nevšimne!“

„Nepřeháněj, to by si všimla. Lidé vypisují takový papíry...“

Čikita začala brečet. Quiroqa jí olízal obličej.

„Nebuď hned zbytečně emotivní. Co ještě umíš?“

„Já? Nic! Krást lidem věci z kapes... to potřebuješ?“

„Já snad ani ne...“

„Tak vidíš! Nevychodila jsem ani školu!“

„Pokud vím, poslali tě do nějaké školy, ne? Na Universitu...“

„Tam se mnou dělali pokusy na Wallisu. Mám se jim přihlásit jako dobrovolnej pokusnej králík?“

Slovo králík vzbuzovalo v jaguárovi mlsné asociace, takže se začal mimovolně olizovat.

„A to snad ne... Ale mohla bys zkusit překládat. Ze španělštiny do jiných jazyků, umíš jich určitě spoustu. Lidé to tak dělají...“

„Hm... to bych snad zvládla!“

„Moc pěkný! Zůstaň zatím tady, najíst ti vždycky někdo dá!“

„A když ne, můžu lovit, co? Ty to taky tak děláš!“

„Vyhradil jsem si místo v kuchyni u kamen, abych lovit nemusel. Zařiď se taky nějak podobně!“

Chvilku na něj vyjeveně zírala. Pak mávla rukou a šla pryč.

Allan Stafford bloumal po táboře a pokoušel se najít někoho, kdo by mu podal věrohodné, smysl dávající vysvětlení věcí, které nechápal. Vysvětlení dostal řadu, každé jiné a z jiného důvodu pro něj nepřijatelné. Hlavní důvod byl, že Allan zásadně nevěřil na žádné nadpřirozené jevy. Sheilla se pokoušela vysvětlit, že na Ohni není nic nadpřirozeného. Ani to nechápal.

V zoufalém stavu mysli dorazil na stráň na zámkem, kde byl zaparkován létající talíř. Právě se pokoušel ho prozkoumat, když jej chytil Ray Swallowstarr, vyhlížející poněkud nepříčetně.

„Pěkný... že se vám chce vyhazovat za takový hračky peníze! Ale co vy byste pro ty děti neudělali...“

„Jo, ty my rádi, když je to pro děti.“ řekl Ray.

„Ale fakt – vypadá skoro jako pravej!“

„Když my něco děláme, tak vždycky jako pravý.“

Allan přistoupil blíž a snažil se nahlédnout dovnitř spodním průzorem. Talíř stál na nízkých nožkách a spodem se vcházelo.

„Dalo by se vlézt dovnitř?“

„Musel bys mít klíč.“ řekl Ray. Klíč měl v kapse.

„Škoda. Poslouchej, co jste s tím až doposud dokázali?“

„Zatím hlavně hnout lidem žlučí.“

Stafford se rozesmál. Ray se taky usmíval, obcházel kolem a k ničemu se neměl. Allan tedy prohodil ještě pár zdvořilostních frází a zase odešel. Ray zůstal na stráži.

„Pěkná věcička, tam za barákem.“ řekl Allan Dany Monroesové.

„Že jo!“ usmála se spokojeně.

„Čípak to je?“

„A co já vím? Tak nějak všech...“

„Že je na tom Santanuevovskej znak. Černá labuť.“

„To víš, sprejeři. Malujou po všem, co viděj.“

„Kdypak s tím budete dělat nějaký zkoušky?“

„Těžko říct. Já do toho nedělám!“

„A kdo do toho teda dělá?“

„Nevím. Ale slíbili mi, že mi dají vědět...“

Allan chvíli váhal. Nakonec musel říct na rovinu:

„Taky by mě to dost zajímalo...“

„Netěš se. Tebe svezem až po patentovejch řízeních.“

„Takže je to to, co myslím? Létající talíř?“

„Je. Ale nelítá, jak vidíš.“

„Co mu schází?“

„Nevím. Já nejsem mechanik leteckýho provozu, jak víš.“

Byla stejně dobrý mechanik jako kdokoliv jiný, a on to věděl.

„Nojo. Škoda. Líbilo by se mi to.“

„Tobě se taky líbí všecko. Holky, peníze i hračky.“

„Byl bych asi divnej chlap, kdyby se nelíbilo!“

„Soustřeď se na holky. Ty jsou bez rizika.“

„Tak ti teda děkuju.“ řekl a šel.

„Nemáš zač.“ řekla Dany a taky šla.

„To je pravda.“ řekl si pro sebe Allan.

Dany se podezřívavě usmívala. Nenápadně si našla sestru Jeanne.

„Zpacifikovat toho grázlíka!“ nařídila.

Jeanne si našla Allana s lahví a dvěma skleničkami.

„Je mi tě líto. Ani jsme ti nic nenabídli...“ šveholila.

Nalila do jedné sklenice a podala mu ji. Sobě do druhé. Allan se rozesmál, potom jí sklenici jemně vzal z ruky a podal jí tu svoji. Vysvětloval při tom: „U nás je zvykem, že se na bratrství sklenice vyměňují, víš...?“

„Výbornej nápad!“ řekla a vypila to jako první. Potom ho objala a políbila na ústa. Špičky prstů při tom přitiskla na spánky...

Ležel a klidně oddychoval, když došla Dany.

„Co s ním?“ ptala se Jeanne.

„Udělej mu hezký sny. Miluje se se všema holkama, poznává naše nejsvětější tajemství. Vymysli si něco sama. Ať má na nás hodně hezký vzpomínky a probudí se spokojenej...“

„Něco hodně neuvěřitelnýho?“

„Radši ne. To by prokouk, není pitomec. Zkus něco na způsob, že tě ukecá, abys mu ukázala vnitřek diskoplánu. Ray ti poradí, pošlu ti ho. Prohlídne celej vnitřek a může si udělat i nějaký poznámky. Tak, aby jejich technici šli po špatný stopě. Stačí, když budou mít zpoždění... tak dva tři roky. Chápeš?“

„Neboj, budu perfektní. Nic nepozná.“

„Jako vždycky.“

„Malá splátka Asthře za tu švandu. Třeba nám bude vděčná.“

K večeru přijeli na zámek čtyři mladí tygři. Přišli se zeptat, zda válka bude pokračovat, nebo se na to lidi vykašlou jako obyčejně. Enkra je ujistil, že jen co si vyřeší vlastní problémy, hned se zas dají do tygrů, což je potěšilo. Projevili přání si to rozdat třeba hned, a v případě nutnosti připojit k tomuto přání i několik urážek, aby je vyprovokovali; takže se konaly souboje a ve třech případech vyhráli lidé. Tím vyřídili tygry a ten, co prohrál, stejně nebyl k valnému užitku. Poražení byli natřeni na modročerno a vítězný tygr to jel vyřídit ostatním.

Enkra vydal příkaz, aby se celá armáda ráno zase vypravila do boje. Spát se šlo brzy a nic se nepořádalo.

Asthra odletěla ještě před úplným setměním, ač talíř lítal v noci stejně jako ve dne. Než odletěla, rozloučil se s ní Mike: „V těch zábavách a legráckách nám nějak unikla podstatná věc: že je nám skutečně líp než předtím. Tvůj Oheň nás opravdu vyléčil; já to můžu posoudit líp než ostatní. Právě já byl na tom asi nejhůř, a cítím se úplně jinak. Myslím, že mi Oheň dal zdraví, sílu, dokonce i mládí. Nevím, jak dlouho to vydrží, ale budu pozorovat, co a jak. A řeknu ti to...“

„Jestli jsem ti pomohla, je to pro mne čest.“

„Jestli to vydrží, bude to dobrá léčebná metoda na vnitřní choroby. Naučili jsme se léčit Ohněm plíce vdechováním, teď i žaludek, střevní trakt, ledviny, játra a žlučník. Zbývá ještě vymyslet, jak nechat Oheň projít i srdcem. A pokud možno zachovat pacienta při životě...“

„Jsou chvíle, kdy tě miluju... otče. Měj se a pohlídej mi tady Sheillu. Je to ještě telátko.“

„To jí mám vyřídit?“

„Já myslela, že to ví.“

Políbili se. Pak sledoval, jak létající talíř sklopil svoje opěrné nožky a prudce a zcela potichu se vznesl k obloze.

Pak šel Mike dohlédnout na přípravy bojovníků k odjezdu a na Jeanne, která musela probudit Allana Stafforda a přesvědčit ho, že to, co se mu zdálo, se skutečně stalo.

Enkru objevil ve své pracovně; hrál na počítači bojovou hru Command & Conquer a dokonce vypadal, že ho baví. Ale když vzhlédl od dobývání nepřátelského postavení, měl oči plné slz.

Tygří válka pokračovala. Stejně jako doposud, jen s novou čarodějkou Sheillou a novými silami. Pozvolna ubývalo tygrů, kteří ještě nebyli chyceni a poraženi; ale bohužel se do boje zapojovaly stále nové a nové tygří smečky. V mnoha případech vyjížděli i staří a velmi zkušení bojovníci, kteří už po pravdě řečeno neměli nárok se plést do věcí mladých; taky je nebylo tak lehké porazit, když jenom svou hmotností dokázali zamést celou partu kluků. Naštěstí neměli přehnané představy o pravidlech a když byli přemoženi přesilou, nijak jim to nevadilo.

Enkrovi došla trpělivost asi za měsíc po událostech, které jsme popsali. Hlavně proto, že už dřív došla trpělivost mnoha jeho kamarádům, kteří to vyřešili jednoduchým způsobem: nechali se porazit od prvního lepšího soupeře, změnili barvu kůže na černou a odjeli domů. Eventuálně se vrátili pro nějakou důležitou záležitost a už se zapomněli vrátit. Dalším přicházely cykly vzdělávání ve Wallisu, jiní potřebovali někam odjet a tak vůbec; tak jich stále ubývalo a Enkra už měl obavy.

Tygrům se ovšem tato praxe docela nic nezamlouvala. Při jednání s Enkrou důrazně požadovali, aby každý, kdo byl poražen, strávil aspoň několik dní v zajetí v jejich posvátném městě Aurrgharru. Slibovali, že tam bude krutě mučen a na těle mu budou vytvořeny zvlášť efektní jizvy od zubů a drápů – taková ozdoba byla vysoce ceněná mezi všemi bojovníky a každý po ní toužil, ale navzdory tomu někteří... Jejich výklad byl dost zmatený a Enkra z něj pochopil, že účelem je nakrmit svou krví hladové duchy. Souhlasil, ale fakticky neudělal nic.

Enkra totiž od jisté doby působil dojmem matným až malátným. Svoje povinnosti samozřejmě plnil jak náleží, ale nečinil to už s oním zápalem a nadšením jako ze začátku. Spíš se ostatních stranil, vysedával v Mikově knihovně, studoval tlusté spisy a ve volných chvílích hrál do nekonečna počítačové hry. Na dotazy odpovídal roztržitě. Když dospěl k názoru, že potřebuje očištění, vykoupal se v Živém Ohni, který si sám zapálil. Tím mu neměly čas narůst vlasy a vypadal jako mnich.

Na rozdíl od Sheilly a Cvrčka, kteří teorii pouštěli z hlavy a zabývali se nadšeně praktickými pokusy. Dle vlastního tvrzení se jim zdařilo uzavřít s Ohněm pozoruhodnou dohodu: nespálí jim vlasy do chvíle, dokud se nedopustí přestupku. Rozhodnutí, co je a co není přestupek, leží samozřejmě na Něm, mladí to jen odhadovali a právě to je bavilo. Zpočátku naráželi stále, teď už se jim podařilo unikat dva i tři dny, než je dostal. Přidávali se další, ale nakonec byli dopadeni všichni.

Sheilla začala tvrdit, že situace je ještě složitější, než si zpočátku myslela: stejné jednání je jednou správné, jindy špatné. To říkala od chvíle, kdy byla potrestána po odmítnutí se zapojit do milostných her, které uspořádala nějaká kamarádka, co za ní přijela z Indiopolisu. Nebylo jasné, zda to je či není pravda; Sheilla dospěla k teorii, že hlavním zájmem Pána je udržení rodu a že z těchto her měl vzejít někdo důležitý, jehož zplození se tím pádem neuskutečnilo. To je samozřejmě vážná chyba a Sheilla souhlasí, že je nutno ji potrestat. Jenom nic nechápe. Ostatní o ní říkali, že je cvok.

Mike Cross zmizel někde ve světě; odjel tam na služební cestu a kdy se vrátí, nevěděli černoši ani nikdo jiný. Enkra nařídil, aby mu dali okamžitě vědět, až se objeví; a když se tak stalo, pospíšil na zámek.

Mike se nestačil ani aklimatizovat, měl pobledlou tvář a účes jako běloch. Enkrovi připadlo, že pohubl a chová se trochu jinak; ale uvítal ho stejně srdečně a s pochopením jako jindy.

Enkra se nejdřív zajímal o jeho pohlednice a příhody, které zažil na cestách; až pak začal opatrně se svými problémy. Záhy se ukázalo, že přišel hlavně proto, že potřebuje poradit.

„S tou válkou už to nejde! Já zkrátka nemám sílu ji ukončit. A mám obavu, že se to ani nedá, tygři se zkrátka porazit nedají! Nedovedu si ani představit, kdo by to dokázal...“

Mike přemýšlel. „Zkusil jsi požádat nějakého silného spojence?“

„To víš, že jo. Řekl bych, že se vystřídali všichni, koho znám. Existuje o tom tisíc oslavných básní a povídaček, a tygři se moc dobře baví, když si to vyprávějí po večerech.“

„Zkusil jsi lidi, nebo i šelmy?“

„Proboha... ještě další šelmy?“

„Uvažoval jsem o tom jednou v letadle. Jak se k té tvojí válce stavějí například leopardi?“

Enkra se očividně zděsil. „Když se do toho dají ještě leopardi, tak tu zůstanem do soudnýho dne! Těch je skoro jako tygrů a mají všichni podobnou mentalitu! Snad jenom, že jsou ještě divočejší a mají šílenější nápady...“

„Jako nepřátelé. Ale jako spojenci?“

„Myslíš, že by se podařilo udělat si z nich spojence?“

„Zkusit by se to mohlo. Kdybys je navštívil a požádal...“

„Jenže kdybych to udělal, tygři se hrozně urazí. Nemají se navzájem moc v lásce...“

„Muselo by se jim to šikovně říct.“

Enkra rozvažoval. „Já to promyslím... promluvím o tom se svými pobočníky a členy štábu. Mohl bych tě pak požádat, abys mi pomohl s vyjednáváním?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože je to tvoje věc a nejvyšší čas, aby ses naučil s nimi vyjednávat sám. Je to tvoje válka a já se do ní nepletu. Můžu ti poradit, ale k jednání si půjdeš pěkně sám.“

Enkrovi se to nelíbilo, ale věděl, že s ním nic nepořídí. Mike dával najevo, že by měl chuť zasednout k počítači a dát se do usilovné a dlouhodobé práce, ale princ otálel a zdržoval různými bezúčelnými dotazy. Mike tušil, o co jde, ale nechal ho.

„Nejhorší je...“ z Enkry to lezlo jako z chlupaté deky, „Že mám takový pocit... začínám se obávat, že jsem nemocný.“

„Nesmysl. Nemůžeš být nemocný. Oheň by ti nedovolil.“

„Myslím... duševně. Jsi přece lékař, ne?“

„Duševní nemoc, Enkro? Zamysli se nad tím, co říkáš!“

„Jo. Schizofrenie.“

„Ty sám na sobě jsi diagnostikoval schizofrenii? Jsi blázen!“

„Tak vidíš, že jsem nemocný! Zasloužím si léčit!“

„Co chceš? Svěrací kazajku a skotské střiky?“

„Především požaduji, aby se moje nemoc brala vážně!“

Chvilku se měřili pohledy a odhadovali, nakolik to ten druhý myslí doopravdy a nakolik je to žert. Nakonec to vzdal Mike:

„Tak fajn. Jaké pozoruješ příznaky?“

„Roztěkanost, nesoustředěnost, melancholii... četné deprese.“

„Totéž na sobě pozoruji já. Zvlášť po ránu. Když se probudím, mám takovou depresi, že každý den rozvažuji, zda vstát a dát se do práce, nebo radši zemřít. Zatím jsem pokaždé vstal.“

„A dal si kafe, já vím! Po šálku kávy deprese zmizí a nastoupí chuť čtyři až pět hodin pracovat takovým tempem, že nevnímáš okolí a kdo tě vyruší, toho bys zakousl. Ale já...“

Enkra zmlkl a koukal tak nešťastně, že Mike povolil.

„Já vím. Asthra?“

Chvilku chlapec mlčel. Pak se mu vrhl okolo krku a rozbrečel se jako malé dítě. Mike ho objal a svíral v náručí, občas pohladil po hlavě – a Enkra plakal a plakal a nebyl k utišení.

Konečně Mike řekl: „Ne. Tu nemůžeš mít. Všechno ostatní...“

„Proč?“

„Některé klenoty nám zkrátka nepatří. Bylo nám dovoleno se jich na chvilku dotýkat... ale nejsou naše. Patří jinému...“

Enkra něco žbrblal; Mike nerozuměl, ale byla to pravděpodobně nelítostná kritika Sida Hawkera, Asthřina milence a dle zvyklostí kmene oficiálního manžela. Sid byl mimořádně bezúčelná osobnost, vynikající bojovník, ale bytost zcela nedotčená jakýmkoliv druhem duchovního poznání. Přestože jeden z prvních Mikových žáků.

„Tomu bys nerozuměl.“

„Já tomu rozumím! Potřebuje ho jenom na údržbu... takový tupý hovado! A může si s ní dělat, co chce... a já...“

„Začínáš být nespravedlivý. Vybrala si ho. Ostatně, něco o tom vím... není všechno tak, jak myslíš. Sid... přistupuje ke své povinnosti velmi opatrně. Neví, co od ní může čekat...“

„Co – on se jí bojí?“

„Ví, že je čarodějka.“

Chlapec zvedl oči; tohle nechápal.

„Když s ní začal chodit, byla holka jako ostatní. A vůbec, bylo to děcko, taková puberťačka v prvním rozpuku... byl z ní tak překvapenej, že udělal co chtěla a ještě si myslel, že ji na to ukecal. Pomohla mu nahoru, to je fakt, bez ní by nebyl ani seržant, natož kapitán. Kdyby pochopil, na co může sem tam vložit ruku, zdrhne na druhej konec světa...“

„A ona mu to trpí?“

„Má ho ráda. Když byla malá a zamilovaná, líbily se jí jeho mocný svaly a výdrž při hrách všeho druhu. Pak ji bavila bezbřehá naivita, se kterou se do všeho vrhal. Potom... postupně se vídali čím dál míň, on si nacházel jiný holky daleko ve světě a ona... tys někdy slyšel, s kým se kamarádí?“

„Že se miluje s polobohy? To je snad kec...“

Mike nakrčil nos a tvářil se neurčitě.

„Aha. Tím chceš říct... komu lezu do zelí?“

„Enkro, nejsou jen ti, co znáš. Asthra má svoje vlastní. Možná mají tvář a jméno speciálně jen pro ni. A nikdo jiný je nevidí, nikdo neuvidí. To jsou tvoji praví konkurenti.“

Enkra sklopil hlavu. „Co mám dělat?“

„Vydrž. Zapomeň. Smiř se s realitou.“

„A hrej si s tygry a leopardy. Jsi dítě. Dík.“

„Už nejsi dítě. Když dokážeš pochopit a přijmout.“

„Proč nikdy nedostanu to, co chci?“

„Dostáváš, co ti patří. Malou chvíli štěstí a pak pořádný kus toho ostatního. Kdyby to bylo neštěstí, tak bys zaťal zuby a bojoval. Ale je to nic; nuda, omrzelost, všední nezáživná práce na nedůležitých věcech. Takové to bude celý život.“

„A co když nechci?“

„Tak se braň. Sbírej sílu. Třeba dostaneš šanci...“

„Ty mi nepomůžeš?“

„Já? Nedělej si legraci! Starý, bezúčelný, omrzelý, líný...“

„Velekněz.“

„Enkro, nemám nejmenší ponětí, proč tuhle službu konám zrovna já. Nehodím se na ni o nic víc... ne! Hodím se na ni nejmíň ze všech lidí, které znám. Kdysi mi někdo dal úkol a já se pokouším dělat, co se ode mne požaduje. Obvykle se to nepodaří. A když se podaří, tak špatně.“

„Že toho tedy nenecháš!“

„Nepřeju si nic víc, než toho nechat. Prosím Boha, aby mi dal odpočinutí, aby mi dovolil opustit tohle tělo a jít někam jinam. Já nechci být to, co jsem teď! Nejsem tělo, jsem duše a ta duše chce pryč! Ale odpověď zní: Nikam. Doposud jsi nesplnil všechny svoje povinnosti. Zavázal ses k nim, tak je plň a nesnaž se ničemu vyhýbat. Jinak tě donutíme.“

„A já? Myslíš, že to bude taky takové?“

„Obávám se, že ano.“

„Ale proč? Čím jsem si to zasloužil?“

„Obávám se, že sis o to řekl. Nepamatuješ se, že bys někdy, v některém ze svých dávných minulých životů, řekl takovou větu: Pane, chci Ti sloužit život za životem. Pošli mě třeba do toho nejhoršího pekla, jen když tam budu moci vzpomínat na Tvoje lotosové nohy a zpívat Tvoji slávu...?“

„Nevím. Nepamatuji se!“

„Jestli jsi někdy vyslovil taková slova, tak se nediv. Jsi tady a kolem peklo. A ty konáš službu, vůbec se ti nelíbí, ale kdybys ji nekonal, jedna nebo více bytostí by poklesla ještě víc a hlouběji. Tak – co řekneš teď?“

„Víš jistě, že na mně něco takového záleží?“

„Víš jistě, že jsi nikdy nic takového nevyslovil?“

„Co já vím? Ale nemyslel jsem... nevěděl jsem, co to obnáší!“

„Tak teď to víš. My oba víme. Můžeme sloužit nebo odmítnout. Když odmítneme, budeme mít třeba větší majetek nebo víc uznání, lidi nás budou chválit a noviny o nás psát v dobrým...“

Enkra váhavě řekl: „A dostaneme...“ a zas oči sklopil.

„Asthru? Ne. To ne. Ale tisíc jiných.“

„Tak co je v tom za smysl?“

Chvilku mlčeli oba dva. Pak řekl Enkra:

„Jsem následník trůnu. Vládnu obrovskou mocí. Když řeknu jakoukoliv pitomost, tisíce mých nadšených obdivovatelů ji uskuteční, ať je jak chce proti zdravému rozumu. Odzkoušel jsem si to. Proč za těchto okolností nemůžu dostat několik málo věcí, na kterých mi záleží?“

Mike dlouho neodpovídal. Konečně řekl: „To ji máš tak rád?“

A zas dlouho mlčel Enkra. Až: „Ne. Nemám ji rád vůbec. Nikoho už nemám rád. Nejmíň ze všech sebe.“

„Taky jedna možnost.“

„A tebe přímo nesnáším!“

„I to je v pořádku. Drž se toho a budeš šťastnej.“

„Ale odpověz mi: přejde mě to někdy?“

„O sedem rôčkov, sedem mesiacov, sedem týždňov, sedem dní.“

Enkra rozmýšlel jen chvíli. Pak řekl: „Přijímám.“

Ráno vyrazil Enkra se svým dvorem do hor a zamířil k leopardímu městu Tisíc věží. Že se tam musí kolem tygřího města Aurrgharru, vzal to delší cestou kolem skal, která trvá při pomalé jízdě dva dny. Oni jeli rychle, tak tam dojeli ještě téhož večera.

Tisíc věží mělo osudy pohnuté a dramatické. Pochází z časů nedohledných stejně jako ostatní města šelem a za dlouholetých válek bylo značně poničeno. Když se vlády v Arminu ujal císař Charry, dokázali se leopardi konečně domluvit se všemi svými sousedy na míru a rozhodli se město obnovit; ovšem to nešlo tak rychle, jak mysleli první Vládcové, to pro trestuhodnou lenost a netečnost všech obyvatel.

Leopardi by se velmi urazili, kdyby je někdo nazval línými a netečnými; dokázali by mu opak tvrdými tlapami. Je ovšem pravda, že leopard je vznětlivý, nadšený do všeho a celkově o moc rychlejší než tygr či dokonce lev. Ale to se týká lovu, boje nebo zábavy, nikoliv soustavné práce. Takže přes veškeré nadšení šla výstavba pomalu a ztěžka.

Pak přišla válka, v níž zahynuly skoro dvě třetiny všech leopardů v zemi, stejně jako ostatních šelem. Po příměří nebyl čas na stavbu, byly důležitější problémy. Když skončila druhá a rozhodující válka, především opět prořídly řady leopardů, pak bylo nutno obnovovat hospodářství plánovitě a postupně. Ministr Detrey leopardům nepřál, dodávky materiálu pro jejich stavby záměrně brzdil a všelijak je šikanoval; po jeho pádu měli spoustu jiných důležitějších starostí a tak vůbec všeobecně. Od té doby sice zase utekla řada let a vystřídaly se generace, ale nedozírné škody z minula nebyly pořád plně napraveny.

Takže: město leopardů není zdaleka tak v pořádku jako Aurrgharr či Orlí hnízdo. Domy jednotlivých rodů a klanů byly samozřejmě obnoveny v bývalé kráse. Ovšem u rodů, jež jsou slabší nebo vyhynuly, zůstaly v troskách, v některých se usadily skupiny nesouhlasící s vedením a jiné zas nedopatřením byly opomenuty. Stavby veřejné, pokud neslouží bezprostředně, nejsou taky v ideálním stavu. A už vůbec nejsou v pořádku hradby města, v nichž zejí díry a co drží, se pozvolna hroutí.

Enkra tam byl už několikrát, ale mnozí jiní, třeba Sheilla, znali město jen z obrázků. Takže byli velmi zvědaví a když spatřili v paprscích zapadajícího slunce ty vznešené vysoké věže, vznášející se jedna nad druhou v odvážné a téměř životu nebezpečné konstrukci, vydechli překvapením. Sjížděli pak dolů z hor a jak se blížili, jejich nadšení rostlo.

Základem všech lidských domů je čtverec nebo obdélník; leopardi dávají přednost lichoběžníkové základně. Na ní postavili něco, co na pohled sice vzbuzuje obdiv a úctu, ale bydlet v tom musí být o strach. Domy nemají chodby, protože je nepotřebují; jedno patro je postaveno na druhém, do vyšších se vyskakuje nebo leze po žebříku. Čím vyšší dům, tím větší pýcha a význam majitele. Na to dbá každý a s láskou přistavuje další poschodí.

Když se jízdní oddíl přiblížil k městu, obyvatelé už na něj čekali. Náhle se ozval strašlivý řev a ze všech stran se vyřítili leopardi na koních. Obklíčili příchozí, objížděli je v těsných kruzích a nutili koně vzpínat se a vyhazovat; sami dokazovali svoje jezdecké umění všelijakými krkolomnými kousky. Ti, co mají slabší nervy, se možná polekali, ale Enkra dobře věděl, že to je hra pořádaná na jejich počest.

Konečně se objevil velitel: mladý leopard v přílbě zdobené zlatou korunkou a vějířem per. Čekal nehybně, až jeho jezdci doprovodí hosty k němu, potom se před nimi sklonil až ke hřívě svého koně a pronesl: „Vítám vás v našem městě a byl bych šťasten, kdybyste uvěřili, že jste našimi milými hosty a my jsme rádi, že vás můžeme uvítat. Jsem Šawabhagwanputrra, syn Velkého čaroděje Garawahsigharího.“

Enkra mu vysekl poklonu: „Jsem šťasten, že se setkávám se slavným bojovníkem a moudrým náčelníkem, o jehož hrdinských činech jsem už mnoho slyšel. A dvojnásob jsem rád, že mohu opět spatřit milé tváře svých kamarádů, které jsem dlouho neviděl.“

Leopard to přijal s potěšením, i když jeho tvář byla kryta tou přílbou. A řekl: „Záleží jenom na vůli prince, které ze svých věrných poddaných vyznamenává svou přízní a ke kterým nesníží svoji vznešenou pozornost!“

Enkra vycítil osten výčitky. Tak řekl: „Když jsme se setkali naposledy, byl Šawabhagwanputrra malé kotě, které ani nemohlo pomýšlet na boj s lidmi. Vím, je moje vina, že od té doby uteklo tak mnoho času, že jsi se stačil stát náčelníkem a vůdcem svého národa. Ale slýchal jsem o tobě často, neboť o tvých činech se mluví u všech ohňů, k nimž se sesednou stateční bojovníci...“

Leopard byl vším tím lichocením velmi potěšen; vztáhl packu a rázně zavelel: „Doprovoďme naše vznešené hosty do sídla mého otce! Jsou tam již očekáváni!“

Zařadil se po bok Enkrovi a vedl ho; nejen symbolicky, nýbrž doopravdy, ve městě leopardů není těžké zabloudit. Jak projížděli, obhlíželi bojovníci jednotlivé stavby.

Už první stála za pozornost: mohutná brána z těžkých kamenných kvádrů, tyčící se jako opěrný bod hradební zdi, otevřená pouze malým a lehko zatarasitelným otvorem. Vjíždělo se do černé díry, jíž se příchozí dostal do úzké uličky, ze všech stran obklopené ochozy vysoko nad hlavami hostí. Z nich mohli samozřejmě obránci velmi snadno zlikvidovat toho, kdo se jim nějak nelíbil; i teď vykukovali, většinou leopardí dámy se svými koťaty.

Z vnitřní strany byla brána mnohem ozdobnější; byly v ní četné výklenky, a z každého výklenku zírala prázdnými očními důlky bílá lebka. Některé byly lebky tygrů i s tesáky, ty poslední pak lebky lidí. Dvě měly na sobě helmy nepřátelských vojáků z časů poslední války.

„Leopardi by mohli povídat, kdo to byl, co udělal, a proč dali jeho hlavu sem na bránu,“ vyprávěl Cvrček šeptem Sheille, „Jenže tamty veliký lebky jsou kamenný, z vápence. Ty pravý se už za spoustu staletí dávno rozpadly!“

Sheilla se ovšem nesmála, neslušelo by se to. Radši se užasle rozhlížela překvapená, že tu nejsou ulice jako v Aurrgharru; každý dům stojí o samotě a okolo něj další, dotýkají se rohy nebo mezi nimi zůstávají malé průchody. Vyznat se tady znamená buďto tu být doma, nebo mít s sebou průvodce.

Ovšem leopardi je vedli bez zaváhání; Enkra následoval Šawabhagwanputrru, ke každému dalšímu se přidružil jeden leopard, aby se o něj postaral. Sheilla se držela radši Cvrčka, protože od něj se dozvídala pikantní podrobnosti. Jenom uvažovala, zda se tu skutečně tak dobře vyzná, nebo si to na místě vymýšlí.

Kromě jiných domů viděli taky Palác, sídlo Velkého čaroděje; ten je velmi nápadný, neboť byl postaven před pouhými deseti lety a proto na něj využili novější stavební techniku. Samozřejmě je vystavěn v tradičním stylu; jen místo jedné má dvě věže a mezi nimi něco jako hlavní loď gotické katedrály. Je to trůnní sál Vládce leopardů, místo, kam zrovna mířili.

Poměry v leopardí vládě byly odedávna poněkud složité. Někdy jmenovaného Vládce měli, jindy ne; tehdy řídil vládu Velký čaroděj, toho měli pokaždé. Taková situace nastala právě teď; jednotlivé skupiny leopardů se právě znesvářily a po smrti posledního vládce nedošly k jednotné volbě. Bylo nutno vyčkat, až se situace vyjasní a až se vytvoří nová mocenská struktura, z níž vyjde jednotný a všemi uznávaný Vládce. Většinou takovou kariéru připravil Velký čaroděj některému ze svých synů. Že by jím měl být Šawabhagwanputrra?

Enkra se s ním pro začátek dohodl, že ho bude oslovovat Šawa. Za starodávných časů by zkrácení jména mohlo znamenat urážku či výzvu k boji, ale v dnešní době se to už tak nebere, i leopardi si běžně říkají přezdívkami.

V bráně je očekával Velký čaroděj Garawahsigharí. Všechny jiné leopardy převyšoval, taky byl nápadný hustou dlouhou hřívou, dost prošedivělou. Jeho otec byl lev, Reort ze severu, proto byl leopon silnější a uvážlivější než ostatní; zřejmě to mu pomohlo k jeho vysokému úřadu. Enkru měl velice rád už dlouhá léta; když byl malým chlapcem, zachránil mu jednou v nějaké rvačce život. Moc se o tom nemluvilo, ale ještě si to pamatovali.

Všímavá Sheilla si uvědomila, že ve jménech obou náčelníků se vyskytují slabiky bhagwan a hari, která v sánskrtu mají posvátný význam. Nemusí to samozřejmě nic znamenat, může to být náhoda, ale čarodějky na náhody věřit odmítají a dobře vědí proč. Jakými cestami asi bloudí jejich myšlenky?

Garawahsigharí pronesl řeč. Pronášení řečí je koníčkem všech náčelníků šelem a jejich projevy bývají dlouhé a bez valného smyslu. Enkra na oplátku též zahovořil a mluvil páté přes deváté, ale zdvořile a s citem. Poté vešli dovnitř, o koně se postarali hostitelé. Velký čaroděj je doprovodil do trůnního sálu.

Podobnost se středověkou katedrálou je vevnitř ještě větší, ježto strop je zakončen gotickou sklípkovou klenbou. Kdysi dávno namaloval plány síně Ludvík d°Enghiem, ovšem v jeho době na to nebyly peníze, čas ani chuť. Později plány našel Denis Baarfelt a vysvětlil leopardům, co znamenají a jak by to mělo vypadat. Ale až před krátkou dobou k tomu skutečně došlo, stavba byla konečně realizována a zakončena. Co se týká vnitřní výzdoby, zatím není zcela dokončena, jsou tu jen malby, představující různé hrdiny z dob dávných i časů císařského Arminu. Kromě jiných císař Charry a především císařovna Diana, velká obdivovatelka a příznivkyně leopardů. Oni to byli, kdo jí pomáhali přežít v Arminu, nakonec byli po právu poctěni tím, že se stala ženou Vládce a ukončila jejich letitou válku s tygry. Za to ji zobrazili ve všemožných slavných scénách, většinou značně pozměněných proti skutečnosti. Konečně, u nich od té doby uběhla už řada generací.

Enkru a jeho hodnostáře usadili do křesel v místě, kde bývá v chrámech hlavní oltář. Na kamenný trůn v čele sálu vysedl Garawahsigharí, Šawabhagwanputrra se postavil k jeho nohám. Jak další obsazovali svá místa, jmenoval Velký čaroděj jejich jména a hodnosti a Enkra každého osobně zdravil. Což trvalo dost dlouho, neboť téměř každý ze starších leopardů mívá nějakou funkci. Kromě toho považují za důležité, aby se ke každé závažnější věci vyjádřili, pokud možno jinak než ostatní. Když o něčem rozhodují, většinou se během zasedání párkrát pohádají. Je to jeden z důvodů, proč u nich vše jde tak pomalu kupředu.

Konečně všichni seděli, Enkra byl řádně uvítán, každý jeho dvořan představen a mohlo se začít jednat. Ale nejednalo se, protože teď bylo přineseno jídlo. Tím bylo co dělat na další hodinu, neboť leopardi jedí s potěšením a labužnicky. Enkra si na jejich kuchyni moc nepochutnal, ale snažil se nedat to najevo.

Teprve potom se ho čaroděj zeptal, jaká to šťastná událost jej přivádí mezi Skvrnité.

„Přišel jsem, abych požádal tvého syna o pomoc,“ řekl Enkra a vyčkal, až se všichni přestanou divit, „O pomoc v boji!“

Měl to rozplánováno. Nyní pokynul Cvrčkovi a dal mu možnost pronést moudrou řeč. Cvrček se toho ujal se zápalem a chutí.

„Můj pán, moudrý a vznešený princ a následník arminského trůnu Enkra Weston, hrabě z Guyrlayowu, Vládce Nebe a Země, Pán nad Životem a Smrtí svých poddaných a Hvězda Zářící nad celou zemí, seznal, že přecenil svoje síly v boji s našimi nejstatečnějšími a nejvznešenějšími nepřáteli, jimiž jsou z dopuštění Božího Pruhovaní Tygři. Proto se můj pán rozhodl požádat Leopardy, o jejichž statečnosti, moudrosti a všeobecně dobrých vlastnostech by se neodvážil pochybovat nikdo, kdo má jen trochu rád svůj život, aby mu pomohli v oné válce, pokud se k tomu sami rozhodnou a pokud Tygři přistoupí na takovou změnu pravidel.“

Leopardi už dlouho sledovali tygří válku. Už měli chuť se do ní zaplést, ale zatím nevěděli, na které straně. Kdyby pomohli tygrům, skončili by tu válku hrozně rychle. Kdyby pomohli lidem, mohli by se tygři taky naštvat.

„Tvoje nabídka je nesmírně lákavá,“ řekl Garawahsigharí, „Jenom si nejsem jist, jak na to budou pohlížet tygři, o něž právě jde. Co řeknou, když si pozvete na pomoc národ tak mocný a početný, jako je náš?“

„Dosáhnu-li dnes dohody s vámi, odjedu zítra do Aurrgharru na jednání s tygry. Domnívám se, že tím budou stejně potěšeni jako vy a ochotně takovou změnu pravidel přijmou!“

„O dohodu s námi neměj obav,“ Velký čaroděj se vlídně usmíval, což by cizince mohlo dost vyděsit, „Vidím, jak se na to tváří můj syn a je mi jasné, že jeho jezdci se zachovají naprosto stejně – co říkáš, Šawabhagwanputrro?“

Šawa vzrušením tiše kňučel jako malé kotě; když mu otec dopřál možnost promluvit, vyjekl: „Postavím ti okamžitě deset tisíc bojovníků! Stačí říct, kde je chceš mít a co mají dělat...“

„Tolik jich ani nemáš,“ namítl Cvrček, „Počkej trochu, kámo, na detailní domluvu ještě bude dost času. Zatím jde o rámcovou dohodu, co pro nás můžeš udělat!“

„Udělám všechno, abych svému princi pomohl v boji! Všichni leopardi jsou ochotni jít za tebe na smrt, pane!“

„To vás šlechtí, ale není to zapotřebí,“ vysvětloval Cvrček, „Zatím si zjistěte, kdo chce a kdo bude moci jít do boje. My teda zajedeme do Aurrgharru a projednáme to s tygry...“

„Mohu to sdělit svým bojovníkům?“

„Jistě. Můžou to vědět všichni...“

Šawabhagwanputrra se chystal vyběhnout ven, ale Garawahsigharí pokynul, aby se zdržel. Pravil: „Zbývá už jen jediné. Princi Enkro, jsi ochoten za naši pomoc zaplatit?“

Enkra sebou trhl, i všichni ostatní se zarazili. Takovou řeč rozhodně nečekali. Ale Enkra se vzpamatoval: „Zaplatit – čím?“

Šawabhagwanputrra teď už nejen kňučel, ale ještě krčil nos, klopil uši a prskal; vypadal, jako by ho posedl amok. Jeho otec byl klidný a hovořil rozvážně, ale velmi zvláštní věci:

„Máš nějakou představu, Enkro, co je cílem tygrů?“

„Pravděpodobně ne. Když ses takto zeptal...“

Ty dvě věty všechny upozornily, že se něco divného děje. Mladík a šelma se chvíli dívali jeden druhému do očí; potom začal leopon tiše a vážně hovořit: „Chceš říct, že nevíš, co provádějí tygři v podzemních kobkách Aurrgharru těm, které dopadnou?“

Enkra mlčel.

Garawahsigharí tlumeně zamručel. „Nebo snad chceš dokonce říct, že se toho plánu vzdali?“

„Pořád ještě nevím, o co jde.“

„Ani ty?“ obrátil se leopon na Cvrčka, „Ani ty, čarodějko?“

„Tak dost!“ vykřikl Enkra, „Mluvte jasně... o co jde?“

„Tygři drží v zajetí řadu tvých lidí, Enkro. Některé už propustili... nebylo ti na nich něco nápadného? Třeba zranění, ke kterým nemohlo dojít obvyklou cestou?“

„No, kluci jsou dodrásaní dost, ale to bývá vždycky, když se někdo z lidí střetne se šelmou. Vaše zuby a drápy...“

„Právě ty drápy.“ Garawahsigharí zvedl přední tlapku a vysunul jeden z mocných, srpovitě zakřivených drápů těsně před Enkrovýma očima, „Neviděl jsi na nikom stopy po drápech?“

„Ne víc než jindy. Co to má znamenat?“

„Existuje jistá možnost. Pomoci našemu národu. I tygrům a všem, kteří... odešli do nebytí. Tygři měli v úmyslu vás o to požádat. Vy totiž máte schopnost jim pomoci...“

„No dobře – ale v čem?“

„Nakrmit zářící duchy našich předků. Dát jim napít své krve.“

Enkra se rozesmál. „Jo, jestli jde jen o to... já vás znám, to je obvyklý žertík. Když leopard prolije moji krev ve rvačce a pak ji slízne jazykem, stávám se jeho bratrem. No, hezký...“

„Teď nejde o to být bratrem někoho, kdo žije. Je třeba vrátit na svět zářícího ducha toho, kdo odešel a nemá klid.“

„Jsem pro. Technické podrobnosti?“

„Počkej. To, o co tě žádáme, je veliká služba celému rodu... my jsme si vědomi, že když to uděláš, potom zářící duchové našich předků získají sílu projít Branou Věčnosti a vstoupit do světa, který je nyní... znovu se zrodí, dostanou nové tělo a budou moci vyřešit, co se jim tehdy nepodařilo! Chápeš?“

„Jistě. Nejsem snad blbej.“

„Ale zároveň získají povinnost tě chránit a sloužit ti... budeš jejich bratrem na věčné časy ve všech svých zrozeních; ty a tvoje děti! I kdyby ses příště zrodil na opačném konci vesmíru...“

„Tak jo, stačí říct! Tak už to udělejte!“

„Počkej, neslibuj nerozvážně. Zdá se, že pořád ještě tak docela nechápeš všechny souvislosti. Nebo mluvíš nerozvážně proto, že tě něco trápí a nechceš už dál žít?“

„Myslíš, že by mi mohlo jít o život?“

„To ne! Všichni tě budou chránit! Ale...“

„Tak přece ale. Řekni to!“

„Když na svět přijdou zářící duchové šelem, mohou zároveň přijít bezocasí démoni. A ti jsou zlí... zejména k tomu, kdo se nabídne jako oběť. Proto je to nebezpečné. Proto možná Vládce Kwarr zaváhal, zda tě opět ohrozit...“

„Už se někdy něco takového stalo?“

„Když jsi s ním jako kluk uzavřel bratrství, zaútočili na tebe zlí démoni a posedli lidi, aby ti ubližovali. Dalo nám velkou práci tě ochránit, tam ve Studené zemi...“

„Nesmysl, Garawahsigharí. To všechno je hloupost a jestli se mi tam něco stalo, tak to byla shoda okolností...“

„Jak si přeješ, můj pane. Ale žádám tě: rozmysli si, co řekneš a uděláš. Není to bez nebezpečí; problém je, že my dost přesně nevíme, co všechno se může stát. Možná vypustíš na svět něco, co by mělo raději zůstat mimo...“

Enkra se usmál. „Ale udal jsi to jako cenu za pomoc. Když to vzdali tygři, tak ty to zkusíš, že? Rozumím a líbí se mi to, jsi zodpovědný čaroděj svého národa... Chceš, abych si rozmyslel třeba do rána, jak ti odpovím?“

„Ano... to by bylo moudré.“

„Tak dobře. Ukaž mi, kde se mohu uložit ke spánku. Půjdu spát hned, mám pocit, že by zítřek mohl být náročný.“

„Jistě, princi. Šawabhagwanputrra vás doprovodí...“

Na noc byl Enkra a jeho dvůr uloženi v jednom z paláců; všude kolem postavili leopardi tolik stráží, jako by se báli útoku. Sám Šawa slíbil, že bude celou noc spát na jejich prahu.

„Má nějaký smysl to, co povídal?“ zajímalo Enkru.

„Nevím,“ řekla Sheilla, „Jednala s nimi Asthra. Říkala mi jen něco jako: Začíná léto šelem. Rozumíš tomu?“

„Asthře nerozumím vůbec. Mám pocit, že je cvok.“

„Obávám se, že...“ začala Sheilla, ale rázně ji zarazil:

„Jo, já vím. Tak jdem spát nebo ne?“

Těžko říct, zda lze použít slovo spánek pro činnost, kterou se té noci Enkra zabýval. Když se Sheilla probudila, našla ho sedět v koutě, kam dopadl první sluneční paprsek; zíral na něj střílnou ve stěně, klepal se jako v horečce a z čela mu stékaly krůpěje potu. Chvilku trvalo, než ji poznal.

„Je tady někde Šawa? Potřebuju, aby...“ zašeptal.

„Cože? Co povídáš?“

„Ať vyřídí otci... ano. Ano, přijmu to. Oni tolik trpí...“

„Kdo? O kom mluvíš?“

„Neměl jsem tušení, kolik těch duchů je. Jsou natolik taktní, že nás neobtěžují... ale není jim dobře. A nepotřebují mnoho, jen trochu naší krve! Pak se budou moci osvobodit a jít...“

„Kam půjdou?“

„Kam budou chtít.“

Šawa přiběhl okamžitě, jakmile jej vpustili. Oči mu zářily.

„Šawabhagwanputrro, přeji si, abys vyřídil svému otci toto: je mi velikou ctí vykonat, co ode mne potřebujete. Přeji si, aby se to stalo okamžitě a tak, jak se má stát.“

Šawa se jej dotkl čenichem na znamení úcty. „Vyřídím to.“

Jen odběhl, Enkra pokračoval: „A teď ty, Cvrčku. Až poznáš, co je obsahem Léta šelem, odjedeš do Aurrgharru. Ty, Sheilla a pár dalších, aby to byla reprezentativní delegace. Vyřídíte Kwarrovi, jak jsem se rozhodl. A pokud se najde někdo, kdo...“

„Co chceš vlastně dělat?“

„Uvidíš.“

Šawa se vrátil. „Pojď, můj pane. Otec tě očekává.“

Enkra sklopil hlavu a chvíli ztěžka dýchal. Potom se vydal za leopardem; vyšli z paláce a procházeli davem bojovníků, který je obklopil. Z dálky přihlížely leopardice a mláďata. Jak šli dál, přibývalo diváků i ruchu a šumu kolem.

„Kam to jdeme?“ vyzvídala Sheilla.

„Copak myslíš, že se tady vyznám?“

„Já to vím,“ řekl Pasqual, který už sice nenosil ofinku, ale pořád ještě měl zvyk otírat si čelo, jako by ji odhazoval, „Tomu místu támhle se říká Obětiště. Je to zbytek dávné pyramidy. Za pradávných časů tam zabíjeli zajatce jako oběť bohům.“

„Jak to ty můžeš vědět?“

„Četl jsem to v jedné knížce!“

„Poslechni, neprovokuj! Vzali jsme tě s sebou, ale tys slíbil, že budeš hodnej a nebudeš otravovat – tak...“

„A já snad něco dělám? Jenom jsem řekl...“

Obětiště byl kamenný oltář; dokonce v něm byly zasazeny kruhy ze železa tak ušlechtilého, že ani po staletích nepodlehly korozi – Enkra bez váhání ulehl na oltář a natáhl ruce, aby jej mohli za zápěstí a kotníky připoutat.

„Co s ním chtějí dělat?“

„Proboha, drž hubu!“ zasyčel Cvrček.

Velký čaroděj Garawahsigharí přistoupil k oltáři, opřel se o něj předními tlapami a naklonil hlavu k Enkrovi. Všichni kolem ztichli, takže slyšeli, jak se táže:

„Ptám se tě, bratře, zda jsi ochoten dát napít své krve mému předku Tarrnwarrsethgarrovi, knížeti Itwerru a Paarry, jehož duše bloudí v nebytí a nemůže dojít klidu?“

„Ano. Vezmi si moji krev.“ řekl Enkra.

Leopon za napjaté pozornosti všech vytasil jeden ostrý dráp. Zvolna jej opřel Enkrovi o kůži na prsou, pomalu a s rozmyslem zajížděl hlouběji, probodl tkáň a neustal, dokud špička drápu nevyjela zase ven. Nyní odtáhl tlapu tak, že napínal kůži, co to šlo; zvolna pohyboval drápem, takže ji částečně prořezával, částečně trhal. Dělal to velmi pomalu a opatrně, aby způsobil co nejvíc utrpení a prodlužoval je, jak jen to jde. Enkra zaťal zuby a držel se, aby nezasténal. Citlivé slechy leopardů vnímaly, jak se kůže párá a škube; vytékaly z ní pramínky krve, takže všichni začali pociťovat extatické vzrušení.

Konečně povolil poslední kousek kůže; Enkra měl nyní na prsou rozchlípenou ránu, z níž vytékala krev. Garawahsigharí se sklonil a olízal ji drsným jazykem; snažil se ji vyčistit, ale zároveň ji ještě víc rozšiřoval, neboť jeho jazyk byl jako struhadlo. Také to Enkra vydržel, aniž protestoval.

Pak Velký čaroděj poodstoupil stranou; nad Enkrou se sklonil Šawabhagwanputrra, jeho syn. „Tážu se tě, bratře, zda jsi ochoten dát napít své krve rovněž Orrthongawirrovi, mému předkovi, jenž byl statečným bojovníkem a který zahynul v boji s nosorožcem, byv předtím zraněn v boji s nepřátelskými leopardy?“

„Ano, vezmi si mou krev!“ řekl Enkra.

Šawabhagwanputrra mu zaryl dráp pod kůži na druhé straně. Také on tak činil pomalu, aby Enkrova bolest byla co největší. Diváci tiše šuměli a šeptem si sdělovali svoje postřehy; také lidé žasli a Pasqual řekl: „Já slyšel, že zranění po drápech šelem bývají hrozně nebezpečný. Kvůli infekci, co tam může být...“

„Ty seš přece idiot!“ řekl mu Cvrček.

„Jak to idiot? To je naprostá pravda, já...“

„Ale to víš, že je! Hlavně už mlč.“

Sheilla si povšimla, že dlouhotrvající bolest způsobuje Enkrovi zvláštní reakci: pohlavní vzrušení. Všimli si toho také leopardi a velmi to oceňovali; podobné jednání u nich znamená mimořádně příznivý a kladný výsledek.

Když Šawa skončil, chtěl dát pokyn, aby Enkru odvázali, ale ten jej přivolal a něco mu říkal. Leopard zaváhal, pak se poradil se svým otcem; nakonec přišel další leopard, jmenoval svého předka a ptal se, zda také jemu dá Enkra napít své krve. Dal.

„Jak to bude ještě dlouho trvat? Kolik jich nakrmí?“ ptal se Cvrček, který se začínal obávat o Enkrovo zdraví.

„Obávám se, že hodně,“ řekla Sheilla, „Ono jich totiž opravdu ještě hodně čeká.“

„Jak to víš?“

„Byla jsem zvědavá, podle čeho je vybírají. Každý má spoustu předků, kteří ho... oni na ně mluví, chápeš?“

„Proč tak najednou?“

„To dělali i předtím, ale nebyla vhodná situace! Nebyl žádný princ, žádní bojovníci... taky astrologické aspekty nebyly tak příznivé. Oni tady nedávno otevřeli takovou bránu; teď do toho ještě Asthra něco, já jsem si taky přihodila polínko... no, tak mě prašť, ne? Ale takhle se na mě nedívej!“

„Kolik jich ještě čeká?“

„Tisíce. Navíc nevím, jestli...“

„To Enkra nedokáže! Už teď z něj crčí krev...“

„Aby ses nepletl! Dávají si pozor, aby mu neublížili... dokonce i aby mu nepoškodili tetování, zapichují ty svý drápy jenom tam, kde žádný není! Počítám, že jizvy budou vidět do smrti, ani Oheň mu je nesmaže...“

„A neměli bysme mu s tím třeba pomoci?“

„Měli. Taky to udělám.“

„Cože, ty? Holka a čarodějka...?“

„Nedělej ze mě nějakou ubohou chudinku! Ale nevím, jestli to bude tady, ono jich v Aurrgharru je totiž daleko víc. Právě to chtěla Asthra říct... teď už jí rozumím.“

„Asthra něco podobnýho taky udělala?“

„Zatím ne. Víš, Asthra...“

Cvrček měl pocit, že by si měl na chvilku sednout. Kupodivu ani na okamžik nezapochyboval, že všechno, co se děje, je správné a přesně tak se stát muselo. Jenom byl zděšený.

„Kolik jich ještě zvládne, co myslíš?“

Při jedenáctém protržení kůže začal Enkra sténat a pak dokonce křičet bolestí. Ale když se ho zeptali, jenom se nadechl a řekl tak, aby ho slyšeli: „Pokračujte! Dám svou krev i dalším...“

„Proč to dělá?“ ptal se Cvrček. Pasqual tiše brečel.

„Já vím, proč to dělá,“ řekla Sheilla, „Loučí se...“

„S kým, prosím tě?“

„Ale... netušila jsem, že ji má tolik rád. Nikdy nic neříkal!“

„Mělo by nějaký smysl o tom mluvit?“

Při devatenáctém vpichu Enkra omdlel. Olizováním ho přivedli k vědomí; ale ani teď nechtěl přestat. Nakonec těch, kterým dal napít vlastní krve, bylo čtyřiadvacet, což je nějaké magické číslo. Víc už opravdu nemohl; ba co víc, nemohl ani mluvit, jen chroptěl. Odvázali ho a odnesli.

A zatímco leopardi hlasitě oceňovali jeho oběť, vystoupil na oltář Fernando, čaroděj Apačů. S klidným úsměvem ulehl na záda a přiložil ruce ke kruhům, aby jej mohli připoutat.

„Teď jsem na řadě já.“ řekl mírně.

Cesta z Tisíce věží do Aurrgharru vede nejkrásnější partií hor; lidé je poměrně málo znají, neboť tam nejsou ani silnice, ani hospody a podobná zařízení. Toulají se tam jen lovci, horolezci, trampové a kluci ze smeček; po válce se objevovali prospektoři pátrající po zlatě a jiných drahých kovech, nebo hledači pokladů, ale těm to šelmy zdvořile rozmluvily. Někteří si to rozmluvit nedali; to jsou ty lebky na bráně v Tisíci věžích. Enkrovi jezdci byli ovšem vítáni a Šawa, který je vedl, jim dokonce ukazoval všeobecně pozoruhodná místa. Odbočili taky k Jezeru Vodopádů, nejkrásnějšímu v těchto horách, do něhož spadají několikanásobné kaskády. Je to jeden z přítoků Charraggu a spojuje se s řekou dole u starého hradu Guyrlayowu.

Pasqual vzdychal nadšením, když to viděl, a pokřikoval, že v životě nespatřil nic tak nádherného.

„Byla jsem s mámou v Jugoslávii na Plitvických jezerech,“ řekla Sheilla, „Tam je něco podobnýho, dokonce většího; ale máš nejspíš pravdu, tak pěkně jako tady tam není.“

„V těch vodopádech se perfektně jezdí po hladkým kameni!“ vykládal Cvrček, „A nejlepší je mít na to rifle. Jednak se tak neodřeš, zato ty kalhoty jsou potom krásně dodřený na zadku a na kolenách. Kluci a holky sem kvůli tomu jezdí až z Kingtownu!“

Samozřejmě zastavili k odpočinku a s rozkoší se ponořili do modrozelené vody, která jim připadala téměř ledová. Ale pouze Pasqual se koupal s opravdovou a nezkalenou rozkoší; podnítil je, aby zkusili šplhat vodopády nahoru, což nebylo lehké, kámen byl kluzký a shora pořád padala voda. Stačilo jednou uklouznout a už letěl dolů do zpěněné vody; nebyly tam sice žádné kameny a jiné výčnělky, o něž by se zranil, ale i tak to nebylo bez rizika.

Všichni ostatní, chlapci i děvčata, byli vysoce rozrušeni, což se projevovalo různě. Cvrček litoval, že nemůže zůstat s leopardy a podrobit se oběti; ale měl diplomatické poslání a chápal, že je velmi důležité. Problém byl, zda zvládne, co mu uložili; s tygry bude složité se dohodnout. Sheilla pak byla očividně někde jinde a jenom s námahou se dařilo, aby odpovídala na otázky. Přesněji, reagovala, ale na něco zcela jiného.

Enkra se zmítal v horečkách v paláci Vládce leopardů. Odnesli ho tam v bezvědomí a od té doby ošetřovali jen olizováním, což za dostatečné považují pouze šelmy. Někdo navrhoval použít Ohně, ale Enkra to rázně zamítl. Dokonce ani Sheilla na tom netrvala; byla si vědoma, má-li být splněn účel oběti, musí procházet co největším utrpením. Kolem něj se v prostoru odehrávala válka, aniž ji kdo viděl; ale věděli o ní.

Princův příklad vyvolal obrovské nadšení; chlapci i děvčata se davově hlásili a už předem propadali extázi. Čím častěji měli kontakt s jinými dimenzemi, tím víc a drastičtější podněty je lákaly. Bytostné spojení bolesti se sexem jim způsobovalo časté erekce, jen když na to mysleli; ale právě to považují leopardi za velkou poctu a projev úcty svému národu. Samozřejmě, okamžitě se vhodným způsobem zapojí a podněcují další fáze.

Pasqual naprosto nechápal, ačkoliv mu to vysvětlili, jak nejlíp šlo. Vlastně chápal všechno; jen se nedovedl smířit s tím, že si to nechají líbit, dokonce s potěšením. Uznával, že pro šelmy je sexuální chování nesmírně důležité, zvláště ve vypjatých chvílích; že touží, aby jejich národ získal co nejvíc mláďat, ale příroda jim postavila jisté biologické zábrany. Že je z nějakého důvodu důležité roční období a ještě víc postavení hvězd, z něhož vyplývá astrologická věda. Že lidé, kteří se spojí s leopardy a stanou se členy jejich národa, se mohou zapojovat do her a leopardi se rádi zapojují zas do jejich. Ale nesouhlasil, aby mu nějaký leopard poskytl masáž jazykem, zvláště v místech mimořádně intimních. Naopak Sheilla a Cvrček se smáli a dávali se olizovat s potěšením.

„Tvůj problém je, Pasquale, že moc přemýšlíš a málo se se mnou miluješ,“ řekla Sheilla, když leželi na sluníčku a vyhřívali se, „Kdybys čas od času uvolnil to napětí, co v tobě je, bylo by ti líp a podstatně snadněji bys chápal, co ti říkáme.“

Pasqual upadl do rozpaků. Poprvé ho Sheilla svedla ještě doma ve Francii; tehdy ho ujistila, že se to nedozví Cvrček, kterého považoval za nejlepšího kamaráda a nechtěl sahat na něco, co mu patří. Cvrček se to samozřejmě dozvěděl a vůbec se nehněval, naopak ho těšilo, když někdo způsoboval potěšení jeho Sheille. To Pasqual později taky pochopil, zúčastnil se řady jejich her, byl představen několika dalším dívkám a čas od času vyvinul dokonce mírné úsilí, aby je získal; ovšem daleko větší vyvíjeli všichni kolem. Doposud nepochopil základní fakt, že čím méně se bude při svém jednání ohlížet na mínění ostatních, tím víc bude oceňován jako významná osobnost.

Možná by mu v jeho problémech pomohl dobrý guru; ale Pasqual se zatím netroufal k žádnému duchovnímu učiteli ani přiblížit, natož se ho na něco zeptat. Byl mu tedy rádcem Cvrček, což není nejlepší možnost. Teď se právě trápil problémem, zda všechno to, co se kolem děje, je správné nebo ne.

„Proč si s tím děláš starosti zrovna ty?“ divil se Cvrček, „On tě někdo žádal, abys to schválil?“

„No to ne – ale musím přece vědět, jestli je to v pořádku, ne?“

„Kdybys došel k názoru, že není – zakážeš jim to?“

„No, to taky ne... ale...“

„Tak co tě teda trápí?“

„Přece to musím vědět, ne? Nějaká pravda být musí!“

„Já bych řekl, aby sis s tím vůbec nelámal hlavu; jinak se úplně zblázníš, až začnou Tygří tance.“

„To je zase co?“

„Obřady na počest božstev plodnosti. Sexuální hry tygrů.“

„Při tom snad nemusíme být!“

„No, jak chceš. Pokud jsem slyšel, budeme zváni. Já pojedu, je to mimořádný zážitek.“

„A co tam budou dělat?“

„Hádej, co asi!“

Pasqual si lehl a tvářil se ublíženě. V duchu počítal, jakými neštěstími už byl postižen pro zábavu Sheilly a Cvrčka; bylo jich hodně, namátkou: byl nucen chodit nahý, přišel o vlasy, nechal si vytetovat na rameno orla, na lýtko hadoještěra neurčitého druhu a na hrudník souboj rudého draka se zeleným drakem; to vše na přání děvčat, kterým stačilo jen mu polichotit, aby udělal cokoliv. Taky byl přinucen milovat se s několika dívkami, z nichž jedna mu přísně pohrozila, že pokud přeruší akt a vystříkne semeno mimo, dá ho mučit. Pasqual zásadně odmítal mít děti, protože by se jako čestný muž (a šlechtic) o ně musel starat; neprozřetelně to těm děvčatům řekl a ony jej teď trápily divnými narážkami.

V poslední době ho navíc začaly přesvědčovat, aby se nechal obřezat. Spousta kluků má obřízku, například Cvrček; zpočátku to byla součást mučení u smeček židovské a muslimské víry, pak součást rituálů a nyní oblíbený žertík některých dívek v rámci svatebních obřadů. Zvláště čarodějka Deborah přímo pásla po dospívajících klucích, kterým to mohla udělat; občas to byl rozhodující impuls, aby si je vybrala.

Když si Pasqual stěžoval Sheille, naštvala se. Vyčetla mu, že přestože by měl být teoreticky schopen zaklínat Oheň, kterým by se po jakémkoliv zásahu ošetřil, ještě se ani nepokusil, aby se mohla přesvědčit. Pasqual měl z Ohně hrůzu, jako téměř ze všeho, co se mu tady stalo. Občas se sice přinutil být statečný, ale to jen ze strachu, aby se mu druzí nesmáli.

Proč tedy vlastně zůstává v Arminu a v takové partě? Copak to není jasné? Chtěl tu být, moc toužil, aby všichni ti skvělí lidé byli jeho kamarády, ačkoliv je z nich nejslabší, každý ho přepere, všichni se mu smějí a vůbec. Ale může být při tom, když ti silní a významní sedí kolem ohně, smějí se a vtipkují, vymýšlejí žertíky jeden na druhého... jsou všichni tak skvělí! Jak by si jednou přál být jako oni!

Cvrček už chtěl zavelet k odjezdu, ale Sheilla si povšimla, že Pasqual usnul a ukázala mu na prstech, aby počkal ještě alespoň půl hodiny. Ať si kluk zdřímne, moc toho nenaspal a když usnul, pořád se budil s vyděšeným křikem, jak se mu zdálo o mučení Enkry a ostatních kamarádů. Teď konečně vypadá klidně...

Pasqual spal a ve spánku vzpomínal na něco, co mu vysvětlovala jedna dívka ze štábu, dost bezvýznamná, aby se s ním bavila, ale na takové úrovni, že chodila na Asthřiny přednášky:

„Lidstvo je ohroženo vyhynutím. Znečištění, všeobecný úpadek průmyslové civilizace, drogy, AIDS... pokoušíme se postavit hráz. Vytvořit jedince, kteří by měli chuť a odvahu pomáhat ostatním. Nesobecké, obětavé, oddané svým povinnostem. Dobře, tak třeba náboženské fanatiky. Osoby ochotné konat dobro, ať je společnost o to žádá či nikoliv...“

„Pomocí magie?“

„Nejsme na to sami. Většina Ochránců je také znepokojena. Proto přicházejí na svět! Proto se tygři a leopardi snaží dostat zpátky na svět svoje ztracené ovečky. Přijde jich spousta ve všelijakých tělech: lidé, šelmy, andělé – někteří viditelní, jiní jenom pro někoho. Bytosti ze tří, čtyř i více rozměrů...“

„A tomu mám věřit?“

„Je nám fuk, čemu věříš. Chceme, abys spolupracoval.“

„Na nějakém bláznivém pokusu?“

„Na pokusu zachránit svět...“

Šawa se zase ulehčeně natáhl na vyhřátý kámen. Samozřejmě, lidé opět dělají zmatek; nejdřív pospíchají, potom se zdržují kvůli hloupostem. No co – on si aspoň ještě trochu přispí. Půl hodiny se bude hodit, pak pohnou kostrou a...

Útok přišel znenadání; náhle na leoparda dopadlo tělo tygra, sotva stačil skrčit tlapy. Zařval válečný pokřik a začal se rvát s tím pruhovaným lumpem; lidé ovšem nestihli nic a tygři s nimi cloumali jako s hadrem. Patří jim to... Ale leopardi nebyli tak neschopní a bylo jich zhruba stejně jako tygrů, takže nastala divoká rvačka, ve které lítaly chlupy a nebyla nouze o krev; lidé začali bodovat, když se boj přesunul do vody, tam měli šanci.

Tygrům velel nějaký Gerrnta, poněkud prostomyslný, ale velice odvážný mládenec. Byl veliký a silný, podle zubů musel mít nějaké předky ze šavlozubých. Podobně, jen ještě kouzelněji vypadal jeho mladší bratr Wagarra, který byl na první výpravě a ještě na všechno koukal velice vykuleně. Navíc měl ve zvyku při obhlížení situace otvírat ústa, takže dlouhé špičaté horní zuby mu trčely až pod bradu.

Pasqual viděl celý incident takto: Když se probudil, byl kolem příšerný zmatek a on nechápal, zda se mu to zdá nebo je to hrůzná skutečnost. Než si to rozmyslel, vrazil do něj nějaký tygr; nijak mu neublížil, vlastně ho jen shodil na zem, ale Pasqual příšerně zařval a počural se strachy. Pak si to přímo před ním rozdali jeden tygr s jedním leopardem; kluk sotva stačil uskakovat, jak okolo sebe mlátili packami a při tom hrozně vrčeli, cenili zuby, syčeli, prskali... inu, hrůza. Pasqual s úžasem sledoval, že se Cvrček nejen nebojí, dokonce si troufá mezi ně vletět, popadnout tygra pod krkem a škubnutím odhodit; mohl si to dovolit, šelma nebyla zas tak veliká. Tygr pochopil, že kluk a leopard jdou do boje společně a zařval na ně jakousi sprostou nadávku; potom ho Cvrček odvlekl na mělčinu, potopil do vody a snažil se udržet mu tam hlavu, dokud se nezačne topit.

V této fázi proletěl jejich úsekem bojiště Gerrnta a svou mohutností převálcoval všechno, co mu bylo v cestě. Cvrčka třeba srazil hlavou a vyrazil mu dech na dost dlouho, aby se do sebe opět dali jen tygr a leopard. Na Pasquala Gerrnta jen vycenil zuby a nechal ho být, cítil z něj strach. Pak spěchal na pomoc bráškovi Wagarrovi, kterého brutálně mlátil každý, kdo mohl. Prostor kolem vyčistil soustavou úderů tlap, a aby se na každého dostalo, taky bratra praštil, že strávil část života v kotrmelcích. Proč ji dostal, těžko říct; třeba jen nepoděkoval dost včas a poníženě.

A protože rvačka už trvala dost dlouho, všichni zaujali postoj vyčkávací: přikrčení, naježené hřívy, uši přitisknuté k hlavě, oháňky jemně pošvihávající černým konečkem. A začali se hádat, což je jejich oblíbená zábava. Třeba Gerrnta:

„Zvítězil jsem! Všichni jste moji zajatci! Dopadl jsem vás na svém území a mám právo vás přivést jako zajatce a bojovat s vámi! Jestli chcete jít dál, je vaší povinností nejdřív bojovat se mnou a s mými jezdci; až pak smíte do Aurrgharru!“

„My ti to neupřeme!“ řekl Cvrček, „Samozřejmě s tebou bojovat budeme; ale nejdřív pojedeme do Aurrgharru, kam stejně chceme. A moc nevykřikuj, žes nás zajal, zatím jsi nechytil nikoho, je to jedna jedna a kdoví, jestli ty nejsi náš zajatec!“

„Já váš zajatec? Tak mě teda odveď! Chci vidět, kdo mě dokáže sám porazit v boji; jsem veliký a silný a mohli jste se už sami přesvědčit, že jsem neporazitelný!“

Cvrčka předešel Šawa: „To, že jsi tlustý a hloupý, ještě neznamená tvoji neporazitelnost! Jsi líný a pomalý v boji, než se ti podaří mě chytit, roztrhám tě na stovku malých tygříků!“

„Na tebe mi stačí jednou plácnout tlapou! Kdybych tě pořádně praštil, rozmáznu tě na skvrnitou placku!“

„To teda uvidíme! Cvrčku, já s ním chci bojovat! Potom ho natřu na modro, aby viděl, co jsou to leopardi!“

Cvrček mezi ně skočil a zabránil jim se do sebe pustit okamžitě.

„Teď se rvát nebudete! Jedeme do Aurrgharru vyjednávat; žádný rvačky nepovolím, rozumíte, pitomci? Zítra, až se dohodnem, se můžete rvát, ale teď budete sedět a držet hubu! Oba!“

Tvářili se sice nepřívětivě, ale zmlkli.

Malého Wagarry se zmocnila Sheilla a bez ohledu na vše kolem se s ním začala mazlit. Nechal si to líbit, důkladně ji celou očichal a olízal, čímž dospěl k názoru, že se mu líbí. Tak se jí pohodlně uložil do klína a dal najevo, že hodlá zůstat, dokud se velcí budou hádat.

Na rvačku to už nevypadalo, ovšem na mír taky ne. Soužití šelem je něco poněkud jiného než lidí; když se kluci seznámí při rvačce, obvykle některý vyhraje a pak rozhodnou, zda budou dál kamarádi či nepřátelé. Šelmy rozumějí té hře tak, že když se potkají s někým, kdo za to stojí, zahájí spolu dlouholetý zápas; samozřejmě spolu žijí a loví jako přátelé, ale využívají každé příležitosti, aby si změřili síly a zkusili, zda by nešlo soupeře přemoci a vnutit mu svou nadvládu. Čas od času se pořádá souboj do rozhodnutí, ten je samozřejmě delší a slavnostnější; taky se pak o něm déle povídá. Krátké potyčky vyvolávají strach jen u nezasvěcených, třeba Pasquala.

Zatím se tedy tygři a leopardi seznamovali a vyměňovali pachové značky. Pro šelmy je tělesný pach velmi důležitý; stále si značkují všechno, s čím přijdou do styku, a to močí. Když se seznamují, nejdřív se dotknou čenichy; jestliže dojdou k názoru, že druhému důvěřují, dovolí mu očichat okolí pohlavních orgánů a je-li mimořádně sympatický, postříkají ho vlastní močí.

Právě to dělali; ale že jsou pro ně rozhodující vlastní zvyky, taky lidem. Teď je třeba říct něco víc, jak to vnímal Pasqual; zatímco druzí zůstali klidní, on byl vyděšen, ponížen, zmaten... zkrátka v šoku. Lidé obvykle bývají, když se dostanou poprvé do kontaktu se šelmami, zvlášť v necivilizované podobě na jihu.

Když Mike Cross pro všeobecné poučení popsal v tisku války se šelmami, provedl určité cenzurní zásahy, aby se to vůbec dalo tisknout. Hodně čtenářů jsou přistěhovalci z kasty šúdrů; ti by se snadno mohli vyděsit, co ta příšerná zvířata provádějí s jejich dětmi. Je pravda, že schopnost snášet zvyky šelem patří k rozpoznávacím znamením šlechtice; kdo toho není schopen, už si víckrát na jih netroufne a zůstane ve městě. Skuteční bojovníci hru na pachové značky naopak přijmou a jak dospívají, líbí se jim čím dál víc. Princezny pak tvrdí, že je přímo vzrušuje. Například sestry Monroesovy by mohly leccos povídat.

Takže na rovinu: mezi šelmami je lepší chodit nahý, jejich moč je agresivní a z oděvu ji v životě nevypereš. Kluci se koupou často a rádi, ale pachové značky nepovažují za nic nečistého a když táboří se šelmami, dávají se značkovat stejně dobrovolně, jako získávají šrámy na kůži od zubů a drápů. Je to hra sexuální; mnohé vzrušuje, tím víc, jak dospívají. Patří do souboru psychických změn, jimiž prochází každý kluk, když se zapojuje do společenstva bojovníků; je iluze věřit, že znaky své kasty odkládá, když se vrátí domů.

Šelmy se orientují čichem a tělesné výměšky lidí jsou pro ně zdrojem nejrůznějších informací. Mají zvyk očichat si každého, takže i člověka; čím je kluk starší, tím častěji jej olizují, aby přiměli jeho tělo k reakci. Starší kluci vědí, že je zdvořilé na potkání postříkat šelmy močí a jde-li to, i semenem; považují tyto vztahy za příjemné, za potvrzení své vznešenosti.

Svět se dělí na dospělé kusy a mláďata; dospělí chrání, děti jsou pod ochranou. Kdo je mládě a kdo dospělý, jednoznačně určuje sexuální způsobilost. Je tedy jasné, že kluci se snažili, jak jen se dalo, co nejdřív ztratit statut dítěte a stát se dospělým. Nebylo třeba je tomu učit, viděli na starších, že mají tím větší úctu a obdiv, čím jsou zdatnější. Zejména v době, kdy jim v klíně začal rašit výrazný porost; velice se snažili, aby byl co nejvíc vidět a aby o tom všichni věděli. Některé ty pokusy byly dojemné až směšné, ale účele bylo dosaženo, každý si jich všiml.

Názor školy a většinou i rodiny byl ovšem jiný; snažili se mladým bránit v podobném jednání a když na ně přišli, trestali je. Tím se ovšem chlapec dostával do neřešitelného rozporu, kdy totéž jednání bylo vysoce hodnoceno kamarády a kritizováno školou – rychle se tedy naučil politice dvou tváří, přetvařování před nadřízenými a pochybnostem o jejich zdravém rozumu. Zatímco jeho náčelník, případně šaman smečky, měli čas a trpělivost promluvit s ním o všem tak otevřeně, jak požadoval, učitelé propadali při zmínce o čemkoliv souvisejícím se sexem záchvatům hněvu a bez váhání vyhrožovali, aniž vůbec vyslechli, oč se jedná. Kluci byli ještě děti, ale dítě není pitomec; dokáže poznat, kdo s ním jedná na rovinu a kdo jen z pozice síly.

Roger Monroes se kdysi (ve vlastním dospívání) pokusil objasnit tato stanoviska ve vědecké studii, kterou později mnohokrát přepracoval (v textovém editoru žádný problém). Školní rada, aniž studii důkladně prozkoumala (proč číst bláboly nějakého kluka?), se smrtelně urazila. Jak se ten ministerský spratek opovažuje nabádat naše děti, aby chodily špinavé, páchly a zdobily se nemravnými symboly? Jak se vůbec opovažuje o tom mluvit, když mu ještě není ani patnáct a nemá tudíž právo na sexuální cítění? Bylo by vhodnější, aby jmenoval svoje spoluviníky pro případ, že by mezi nimi byl někdo plnoletý, kdo může být potrestán! Těch sporů se školní radou bylo víc, ale tenhle velmi ostrý.

Roger vysvětloval, že ve skutečnosti patří kočkovité šelmy ke stvořením mimořádně čistotným; soustavně olizují sebe i svá mláďata a s lidmi v dosahu zacházejí podobně. Lidé, zvláště ženy z kasty šúdrů, mají naopak ve zvyku používat agresivní voňavky, které zas nesnáší většina bojovníků; kritizuje je za to někdo? Kluci jezdí na koni, jsou tedy cítit koňským potem a hnojem; ten pach jim nevadí, zvykli si na něj a považují jej za příjemný. Jak dospívají, je jim čím dál příjemnější i pach šelem; zvláště když ulpí na jejich těle jako důkaz kontaktu s tygry či leopardy. Jsou na něj hrdí, patří ke znakům kastovní nadřazenosti stejně jako tetování kůže, náušnice a jiné ozdoby na různých místech těla; je to něco, co nemá nikdo jiný.

V období dospívání začíná postupně docházet k přehodnocování stanovisek dívek. Před pubertou se obvykle bojovníkům vyhýbají, také nejsou zpravidla zapojovány do žádných her tohoto druhu. Co v boji s holkou, která nemá sílu, bojí se, ječí atd... Ale když současně v těle i mysli začne docházet ke změnám, povšimne si dospívající jedinec, že existují osoby opačného pohlaví a je na nich leccos zajímavého. V té době začínají být princezny, zvláště ty se sklonem k magii, oceňovanými členkami společnosti; ostatní dívky se pak začnou snažit, aby se zapomnělo na jejich pochybný původ a dosavadní činnosti, aby se připojily. Čím víc jich pochází z přistěhovaleckých kruhů, tím větší odpor původní společnosti. A tím větší šikan jich samotných.

Když se pro Cestu poznání rozhodne kluk, je to pro rodiče obvykle šok; ale když totéž udělá dívka, je to katastrofa a důvod k dlouhému a obtížnému boji. Představa, že by jejich maličká hodná holčička mohla vůbec jen spočinout zrakem na těch hnusných povalečích, kteří se bezcílně potulují z místa na místo, smějí se každé zodpovědnosti a pohrdají slušnými lidmi, je strašlivá. Tomu je nutno zabránit všemi prostředky: domácí vězení, nadávky, někdy dokonce bití, omezení kapesného, zákaz činností, jež do té chvíle měla dcera ráda... Dívka obvykle nechápe. Co udělala hrozného? Vždyť se jenom chvilku bavila se spolužákem, který jediný ze všech má trochu rozumu a jeho činnost nějaký smysl! Že jezdí po víkendech do džungle, cvičí se v boji a diskutuje s kamarády? Je na tom něco zlého? Taky by někdy vyjela...

Rodiče namítají: Ale co se tam učí! Ty jejich zhoubné nauky... dcera kolegyně je je jen o tři roky starší, ale dostala se na přednášku jakési sekty a od té doby je jako vyměněná! Přestala jíst maso, kouřit a pít alkohol, prohlašuje, že netouží po žádném majetku a o školním vzdělávání se vyjadřuje s pohrdáním. Tvrdí, že stejně nebude pracovat u žádné obchodní společnosti, i když by tam měla skvělý plat; to už se radši vdá za toho šílence, co s ním chodí, odstěhují se někam na vesnici, budou mít kupu dětí a pěstovat na poli brambory a zeleninu...

Dcera namítá, že tak daleko ještě rozhodně není. Ona přece nic takového dělat nechce, nestaví se proti rodičům, jen je jí dobře právě s těmi kamarády, které si vybrala! Nejsou žádní extrémisté, nechtějí zničit společnost, neprosazují žádnou filosofii. Jen by chtěli, aby jim každý dal pokoj a nechal je vyjet o víkendu, kam chtějí. Tak ano – abyste vy mě nechali jet s nimi! Slibuju, že se vrátím živá a zdravá, nebudu mít hlad a když budu špinavá, hned po návratu vlezu do vany a vydrhnu se!

Tehdy rodiče musejí říct, že pod pojem živá a zdravá patří pro ně taky sexuálně neporušená. Konkrétní zákaz: nebudeš s nikým spát! Zde je problém; i když dívka slíbí, zcela jistě ten slib nehodlá dodržet. A kdyby hodlala, je v iluzi a vlastní tělo ji zradí, až potká někoho, komu nemůže odmítnout. Zamiluje se, přestane posuzovat věci rozumem, všechny dosavadní hodnoty pro ni najednou nemají cenu. Cenu má jedině on; když se opováží překonat bariéry, které jí nastavěli druzí, zažije tak krásné věci, že už se do klece nikdy nevrátí. Na vlastní kůži pocítí hry dospělých: lásku a nenávist, štěstí a zármutek, extázi i bolest. Už nikdy nebude dítě.

Od té chvíle pro ni platí také zákony dospělých. Její názory, přání, životní hodnoty jsou stejně cenné jako ostatních. Soudí a rozhoduje se sama za sebe, za svého muže i za děti, které bude jednou mít. Už není postavou příběhu, který napsal někdo jiný; teď píše svůj vlastní a zodpovídá za něj. Nestydí se za nic, nemá se za co stydět. Je to její život a ví, že bude tím krásnější, čím víc se těší na něco, co na ni čeká za příštím rohem.

Tehdy také začne měnit svůj vzhled. Změní účes, začne nosit ozdoby od kamarádů, možná i takové, co mají ochranný význam. Mnohé pocházejí z jihu a mají něco společného se Starými rasami, šelmami, které tam žijí. Lidé z města samozřejmě taky potkávají šelmy, ale ty bývají obvykle krotké, mírné a nevyhledávají s nimi kontakt. Chodí kolem sebe; ale když mladý člověk přijde na jih, setká se tam s původní civilizací, drsnou i vznešenou, která ho v prvním momentě uchvátí. Jestliže jí propadne, začne ji zkoumat, objevovat, přibližovat se jí. Zamiluje se do ní.

Dále Roger poukazoval (aniž v té době měl vlastní zkušenost), že dívky považují kontakt se šelmami za eroticky vzrušující. Co je k tomu vede, netušil, ale navrhoval podniknout rozsáhlejší průzkum a zeptat se jich, nejlíp v době aktivní zamilovanosti. Podivoval se, že žádný seriózní vědec ještě nevěnoval pozornost změnám v mysli zamilovaných děvčat, zvlášť když o tom soustavně každému vyprávějí a chlubí se, kamkoliv přijdou. Dokazoval to zkušenostmi se svými sestrami, které když nejsou zamilované obě, jedna určitě; čím víc jejich partneři připomínají zvíře, tím víc se jim líbí.

Když Roger cokoliv nevěděl, byl naučen ptát se nejlepších odborníků na danou problematiku, nejlépe několika, a za správné vzít souhrn odpovědí. Obrátil se tedy na povolané experty, což byly obě sestřičky. Poučily jej rády, protože mladšího brášku nesobecky milovaly (časem ve všech významech toho slova). Jejich znalosti přes útlý věk byly rozsáhlé, ale neměly dosud tendenci je zpracovávat vědeckou formou; spokojily se tím, že psaly básně a povídky, malovaly obrazy, skládaly písničky a inscenovaly cosi, čemu říkaly Divadlo, ale co ve skutečnosti bylo smíšením reality s iluzí na velkém prostoru a za účasti mnoha dalších osob, kterým byla obvykle utajena některá fakta, aby nebyly zmateny. Bráškovo vědecké bádání se rozhodly okamžitě podpořit.

Konference se konala v jejich společné ložnici, jíž se říkalo Pelíšek a kterou vybudovali ze všeho, co tam chtěli mít: rohože, přikrývky, zvířecí kožešiny, stádo plyšových zvířat, nejrůznější ozdoby a upomínky na hosty, kteří u nich bydleli. U nižších kast je vlastní postel pro každého člena rodiny znamením bohatství, šlechtické děti dávají přednost spánku v různě propletených tlupách. Děti Monroesovy neustále někdo navštěvoval, každý byl vítán a všichni bydleli v Pelíšku; časem prosadili, že jim tam nikdo nebude uklízet, kromě osobních otrokyň princezen, což byly černošské dívky stejného věku, bezostyšně využívající svého postavení k vlastnímu prospěchu. Rovněž tam se odehrávaly některé významné erotické hry. Kdo chtěl, připojil se; kdo nechtěl, mohl odejít kamkoliv jinam. Šlechtické děti jsou vychovávány zásadou, že vše mohou a nic nemusejí; obvykle se rozhodnou správně.

Když tedy Roger položil své otázky, zalezli všichni tři do Pelíšku, dívky jej uložily mezi sebe a začaly mu objasňovat různá fakta, ať ho zajímala či nikoliv. Začala Dany; nejen tělesný pach, ale souhrn nejrůznějších faktorů je pro ni důležitý, když se rozhoduje přijmout dvoření toho kterého kluka. Přesný okamžik rozhodnutí těžko stanovit; zřejmě se jedná o vnímání aury, osobní energie, která musí být pro ni přínosem. Jestliže je aura v pořádku, potom ji nezajímají žádné další okolnosti; pokud jsou mimořádně nepříznivé, změní je. Zatím každý, s kým se spojila, byl vysoce obdivuhodná osobnost; lidově stál za to.

Jeanne namítla nějaký případ, kdy dle jejího názoru zvolený chlapec nejen že svou duševní silou Dany nepřevyšoval, ale byl pro své mládí a nezkušenost hluboko pod ní. Dany zaržála nadšením a vysvětlila, že v tom případě se jednalo o akci dobročinnou: při spojení mu předala jak svoji sílu, tak energii všech ostatních, od kterých ji dostala. (Vytváření řetězců nebyl ani zdaleka nápad Bella, fungovalo to mnohem dřív.) Společně pak dospěly k uzávěru, že perspektivním jedincům je třeba pomáhat.

Roger stále ještě neměl jasno. Vysvětlily mu, že princezny se ve svém počínání zásadně neřídí rozumem, nýbrž Vnitřním Hlasem, což je přímá manifestace Boží. Bůh vyvolil Dany a Jeanne, aby pečovaly o svět, který stvořil a udržuje; z toho důvodu mají právo a povinnost udělat s jinými živými tvory, co je zrovna napadne. Totéž právo a povinnost má i Roger; měl by tedy ovládat všechny nižší subjekty svojí vůlí a zacházet s nimi, jako by to byly figurky na šachovnici. Aby nebyl příliš pyšný: také on je pouze figurka ve hře vyšších bytostí, různých polobohů a démonů, andělů, čertů a lidí, kteří dosáhli vyššího vědomí než on. S těmi může po libosti bojovat způsobem, který zvládne; vždyť určitě ví, že některé milostné hry princezen připomínají často rvačku. Dany má násilí ráda jako pachatel i oběť; když byla několikrát surově přemožena a podrobena cizí vůli, že se cítila jako bezmocná hračka, způsobilo jí to mimořádné potěšení.

V této fázi si začaly dívky vyprávět zážitky, u kterých nebyla ta druhá; Roger to uvítal, měl čas si rozmyslet svá stanoviska. Dany právě mimořádně vychvalovala svého nového milence Clarence Whigga; nedalo se vlastně ani říct milenec, neboť byl tantrik, vysoce vyvinutá duchovní osobnost, který víc než tělo ovládl její mysl a hrál na Dany jako na klavír. Když Jeanne slyšela, co všecko ji při několika setkáních naučil, zatoužila být mu rovněž představena; žádný problém, Clarence rád rozšiřuje studijní skupinu až na dvacet žáků a nechává jim volnost, aby se vzájemně vzdělávali. Když se ho Dany ptala, jak velkou skupinu by dokázal udržet pod kontrolou, rozesmál se a navrhl jí, aby ji vedla sama a přesvědčila se, kolik zvládne ona.

Rogera zaujal problém sexuální orientace; ve škole jim občas mátli hlavy výstrahami před homo a bisexualitou. Dany odpověděla Clarencovou poučkou: nejsou muži, ženy, děti, zvířata; všichni jsou duše a těla mají pouze propůjčena na určitou dobu. Pokud se někomu zalíbí jednorázově či trvale tělo někoho jiného, proč by je neměl obdivovat a mazlit se s ním? Dany to pochopila tak, že i její vlastní tělo je něco, co může druhým nabízet k potěšení; když to udělala, byla pochválena, že správně pochopila výklad. Je tedy samozřejmé, že rád uvítá Jeanne i Rogera; co udělá s jejich těly, zatím nikdo neví, ale určitě se jim to bude líbit.

Pak začala Jeanne líčit nějaký problém ze své povídky a z toho přešla na nápad, jak si zařídit vlastní pokoj; konkrétně všechny stěny, strop a částečně podlahu pokrýt modrými zrcadly. Některá by propouštěla světlo, jiná kryla skříně ve zdi, koupelnu, dveře a podobně. Vše by to bylo nesmírně krásné a dokonale bezúčelné, takže Dany okamžitě nadšeně souhlasila.

Tehdy se Roger konečně rozhodl svěřit se jim se svými sny; to si zatím netroufal, byly značně perverzní a měl obavy, zda je duševně zdráv. Ty sny byly roztodivné, často ovlivněné tím, co právě četl nebo viděl v televizi; v některých mu bylo krutě ubližováno, v dalších sám ubližoval jistým kamarádům či zcela neznámým krásným dívkám. Často byl někdo docela jiný, než ve skutečnosti: zvíře, pták, ryba, kosmická bytost. Se vším tím se bál někomu svěřit, přece jen byl syn ministra a pochybnosti o jeho duševním zdraví by mohly mít nebezpečné následky.

Sestry zaržály nadšením, začaly jej objímat a ujišťovat, že je to nesmírně těší; ony se naopak bály, že není normální, když žádné podobné sklony nemá. Vybídly ho, aby zajímavější nápady umělecky zpracoval; literárně, malířsky či jinak. Nejlepší budou asi již zmíněné inscenace, do kterých může zapojit každého, kdo se nedokáže ubránit. Ony se samozřejmě rády připojí a ještě mu to vylepší vlastními nápady; jakmile svoje geniální myšlenky jednou zpracuje touto formou, už mu na nich cokoliv přestane vadit.

Roger si dovolil naivní dotaz, co tomu řeknou lidi. Sestry se nepohoršily; slovem lidi mínily osoby z vlastní nebo vyšší kasty, uvyklé oceňovat vše jako umělecké dílo. Umění má svá práva; jedno to právo je přijímat iluzi jako realitu a naopak. Jestliže se s jejich uměním dostanou do kontaktu příslušníci nižší kasty, bude to k jejich prospěchu; a jestli nepochopí, potom proč se nad jejich míněním vůbec zamýšlet?

Dále Dany požádala Rogera, aby byl ve svém počínání nesobecký a ochotně se rozdělil s druhými o všecko, co by jim mohlo být ku prospěchu; zvláště členům nižších kast je nutno neustále dávat dary, v nichž je uložena jeho síla. Tak to dělá Clarence; ze své bezpříčinné milosti předává svou energii ostatním a oni ji předávají zase dalším; není třeba se obávat, že by jí sami měli málo, protože když někomu něco dáváš, dostaneš od bohů vzápětí třikrát tolik (ověřeno experty). Schraňovat cokoliv nemá v tomto světě naplněném iluzí smysl; stejně neexistuje bohatství, moc ani tělesná krása, všechno to je pouze šalba a klam. Dany se proto rozhodla být laskavá a podělit se o svou energii čas od času též s někým, kdo si to očividně nezaslouží, ale přinese mu to nějaký prospěch. K témuž vyzývá i ostatní.

Roger položil otázku ohledně přístupu k zemské školní radě. Jeanne řekla, že duchovně vyspělý šlechtic by měl být oceánem soucitu ke všem pokleslým živým bytostem, počítaje v to i členy školní rady. Je pravdou, že k některým bytostem je lehčí být milý a mazlit se s nimi; to jsou štěňátka, koťátka, kačátka, malé děti a podobně. S jinými je to obtížnější; to jsou zvláště nadřízení, žijící v iluzi, že jsou důležití a jejich názory směrodatné. Avšak má-li někdo v sobě skutečně oceán soucitu, potom jej vyleje i na takové bezúčelné tvory, ačkoliv si to nezaslouží. Pro jejich dobro je někdy nutno použít i tvrdších metod; jako třeba malému dítěti je nutno občas dát na zadek, aby si zapamatovalo pro svoje dobro, co je správné. Členům zemské školní rady by možná pomohlo taky nasekat na holou řiť, ale zatím to nelze uskutečnit. Je však možno to navrhnout; už ten nápad někdy pomůže, zvláště když vejde ve všeobecnou známost.

Pak Roger položil další dotaz, jak je to s tím Vnitřním Hlasem. Když ho něco napadne, má rozvažovat, zda je to rozumná myšlenka, iluze jeho mysli nebo závazný pokyn shůry? Dívky odpověděly, že za těch okolností nemá uvažovat vůbec, nejdřív to provést a potom se vyděsit, co zas vyvedl; není jisté, zda je to nejsprávnější, ale rozhodně největší zábava. Kdykoliv zbytečně dlouho váhaly, byla to pokaždé chyba, protože později už to nebyla ta legrace, jako na začátku. Roger upřesnil: kdyby ho třeba napadlo požádat Dany, aby mu ukázala některé technické detaily milostného styku, které ji naučil Clarence...

Dany se rozesmála; zatímco rukama už něžně zpracovávala jeho tělo, vysvětlila mu, že příště má tímto způsobem začít a vybízet je ke hrám pokaždé, když má chuť. Že je mladý a nezkušený, jim nevadí a rády mu ve všem pomohou; taky on bude později nezištně pomáhat dalším. Že je dítě, je závažné v jediném ohledu: pokud se zapojí do jakýchkoliv jejich zábav, budou to všichni účastníci brát jako neobvyklý pokyn Prozřetelnosti; Roger má tedy možnost se skvěle pobavit, když jim bude vnucovat svoje nápady. Zeptal se ještě, zda se zmíněná Prozřetelnost nebude zlobit, když za ni občas zaskočí. Odpověď: bude se zlobit v každém případě a Roger si svá slova i činy v pravou chvíli patřičně odnese; to je zákon karmy, se kterým se nedá nic dělat. Ale už jeho současná situace je důsledkem tohoto zákona a nezdá se, že by byla tak špatná; tak jen odvahu, příště to bude ještě větší legrace.

Roger uposlechl správně; od té doby si nedělal s ničím starosti a podřizoval se pokynům svého Vnitřního Hlasu. Byl představen Clarencovi a stal se jeho žákem; Dany se za něj chtěla dokonce oficiálně provdat, ale nepřátelé jej zabili, což ji zasáhlo víc a hlouběji, než myslela. Když zemřel, stal se legendou; rozhodla se tedy šířit jeho nauky a ochraňovat je.

Současná situace v zemi je důsledkem oněch příčin; také nyní bývají všichni tři Monroesové při každé důležitější akci. Děvčata se navíc připravují přivést na svět děti; do jaké společnosti se zrodí, v jakém ovzduší budou vyrůstat?

Tohle všechno Pasqual vědět měl, leč nevěděl. Rogerovu studii sice objevil v Mikově počítači, ale nevěnoval jí pozornost; takže nemohl nic tušit ani o mystickém smyslu zanechání pachových stop na jeho těle, když přestal být majetkem leopardů a stal se právě majetkem tygrů. Že už nepatří sám sobě, to taky nevěděl, což je dobře; zbytečně by ho to vyděsilo.

Tygr Gerrnta se zajímal, kde je Enkra a proč není tady; zřejmě ho tygří zvědové očekávali. Když byl seznámen s událostmi, k nimž došlo v Tisíci věžích, naplnil jej hluboký obdiv a úcta ke všem, kdo se toho zúčastnili. O tom, v jakém stavu je jednání mezi lidmi a tygry v Aurrgharru, neměl ponětí; aby nic nezkazil, vydal příkaz odvést tam všechny pod eskortou, jíž velel.

Sheilla jako velitelka nehodlala zbytečně spěchat; když už byli zajati tygry, není ani kam. Takže navrhla nejdřív se najíst, což Cvrček prosadil. Seděli, jedli a klábosili; občas se někdo zaběhl vykoupat, tygři a leopardi si občas mírně vyhrožovali. Vypadalo to idylicky, ale konflikt byl neustále na obzoru.

Až do chvíle, kdy Cvrček okousal nějakou kost a chtěl ji někomu dát. Gerrnta ohrnul pysky a zavrčel, aby na sebe upozornil; kluk ji hodil, ale Šawa byl rychlejší, skočil a zachytil ji v letu. Pak si ji podržel předními packami a smál se: „Neříkal jsem, že ten veliký tlusťoch je líný a pomalý? Umřel bys hlady, kdybych chodil s tebou, všechno jídlo by ti uteklo!“

Gerrnta se na něj vrhl; skákali po sobě a mlátili se navzájem tlapami. Protože si při tom nadávali, bylo jasné, že je to jen ze žertu, ale vyvolali tím obrovskou rvačku na suchu i ve vodě. Do ní byl proti své vůli zatažen i Pasqual; vyšla na něho leopardí dívenka dost mladá, aby s ní dokázal soupeřit. Válel se s ní po trávníku, pak mu utekla do vody, chvilku se prali na písku; potom však náhle pocítil na lýtku strašlivou bolest, příšerně zařval a otočil se, co se děje. Zjistil, že se mu do nohy zakousl tygřík Wagarra a nechce pustit; hrozně to bolelo a všichni kolem se smáli, že malý tygr ještě nemá v čelistech dostatečnou sílu, aby ho vážně ohrozil. Sheilla mu rozpáčila čelisti a že ani tak nechtěl pustit, vrazila mu pár štulců, jak činí tygří maminky. Na to začal kňourat, starší bráška Gerrnta ho hrubě seřval, aby mu nedělal ostudu a zároveň Sheillu, aby ho nedráždila. Poslechla, odnesla si ho v náručí bokem a tam uklidnila zvláštním způsobem: dala mu cucat vlastní prs. Žádné mléko sice neměla, ale tygřík přestal kňourat a už byl hodný.

Gerrnta, Šawa a Cvrček poté došli k názoru, že je třeba dát se na cestu, mají-li být v Aurrgharru do setmění. Sice by jim moc nevadilo ještě nějaký čas zůstat spolu, objevili v sobě podobnou mentalitu a uvažovali o uzavření bratrství, ale jednání ve městě slibovalo dobrou zábavu. Ti tři jeli v čele a neustále se hádali; Wagarra, už zas plný optimismu, se rozhodl doprovázet Sheillu jako stín a být jí neotřesitelně věrný, zatímco Pasqual se zmítal v mimořádně rozsáhlé vlně různých depresí. Jedinou zjevnou, totiž kousnutí na lýtku, komise lékařů odborně prozkoumala a pohrdavě prohlásila za bezvýznamné; je-li vůbec vidět, tak jen proto, aby tvořilo kontrast k podivné příšeře, kterou má na druhém lýtku. S takovým zraněním nejen lze jezdit na koni, ale ani se nesluší o něm někde zmiňovat; ještě by se mu všichni smáli. Jako důkaz každý předvedl vlastní jizvy, daleko výraznější. Jenom Sheilla navrhla, že vetře do ran nějakou šťávu, aby byly líp vidět; bude to sice pálit, ale co by člověk pro parádu neudělal?

Takže jeli a Pasqual se vnitřně hroutil; postupně mu docházelo, že svět je místem strašlivého utrpení, na který byl vyvržen, aby si odpykal své viny a hříchy. Nejlíp by udělal, kdyby se hned oběsil na nejbližším stromě; ale protože nemá provaz, nehrozí to. Taky pochyboval, jestli by ho vůbec nechali viset; někteří zlí jedinci mají ve zvyku oběšence uříznout před udušením, aby si nemyslel, že tím všechno vyřeší. Pro jistotu zkusil zadržet dech, až se začne dusit; někteří jogíni to prý dokážou. Jemu se povedlo jen to, že mu oči vystoupily z důlků a rozkašlal se.

Jeho počínání zaujalo Sheillu, přijela k němu a zajímala se, co to vyvádí a jaký z toho hodlá mít prospěch. Vzápětí měl Pasqual červeno před očima; zčista jasna se na ni rozkřikl, co je jí po tom, a vychrlil na ni sestavu hrubých urážek. Že je pitomá, zlá, potměšilá, vlezlá, myslí jenom na sex a vůbec. Sheilla odjakživa obdivovala prudké kotrmelce mysli; zírala na něj s úžasem, vůbec se nezlobila a vyčkávala, kam dojde.

Nakonec se Pasqual rozbrečel; ani to nechápala, ale automaticky ho objala a konejšila. Pokusila se o těsnější kontakt, ale hned poznala, že to není to pravé, a nechala toho. Sheilla je zkušená čarodějka, ať si každý myslí, co chce.

Nakonec jí to přece jen řekl: „Myslíš, že se člověku může líbit... holka, co není člověk?“

Sheille se rozzářily oči. „No jasně! Tobě se stalo...“

Pasqual se ohlédl; kousek od nich leopardí slečinka koketovala se dvěma mladými tygry a odrážela jejich dvoření tak neurčitým způsobem, aby měli naději. Jejím tajným cílem bylo dostat je do rvačky mezi sebou; zatím se jí kromobyčejně dařilo.

„Skvělý! Jak se ti to povedlo?“

Pasqual se dal do vyprávění; bylo dost zmatené, ale Sheilla chápavá. Vyrozuměla, že při té rvačce se dostal poprvé do těsného kontaktu se šelmou opačného pohlaví a byl okouzlen; kromě jiného taky pachem její srsti. Předtím se spolu máchali ve vodě... taky se (váhavě) přiznal, jak jej zdrtilo a vyděsilo, když na něj při setkání někdo z tygrů stříkl svoji značku.

„Ale jo, docela chápu,“ Sheilla byla nadšená, až se divil, „Endorfiny, víš? Takový tělíska, chytneš je do nozder a už jseš nasměrovanej na tu osobu... u lidí dost běžný. Ajamilův syndrom, to byl jeden takovej bráhman, kterej když viděl černýho šúdru, jak objímá prostitutku, tak zapomněl na všecky svý dobrý vlastnosti a zamiloval se do ní...“

Pasqual sice nechápal, ale to od něho nepožadovala.

„Počkej, jak teď z toho ven... je nepochybný, že musíme... jsou tady dvě sféry, citová a fyzická. S fyzickým kontaktem to půjde u tebe ztěžka, taky ona asi... víš, budou tance a ona si shání co největší počet partnerů na výběr. Jak na ni koukám, je pěkná mrška, ta si tohle jaro pěkně užije...“

Pasqual tiše trpěl. Měl, co zasloužil.

„Ale co se týče propojení mysli, to by zřejmě šlo. Chápeš, co tím myslím? Určitě ne; takže: pro jednou budeš leopard nebo ona člověk, to je fuk, stejně jste někdy něco takovýho byli, takže jenom si vzpomenout... zvládnout se to dá. Ještě ji ukecat, aby chtěla, ale to asi půjde, jseš cizinec a ty každej miluje...“

„Ne,“ špitl nesměle, „Ani jí to neříkej! Vůbec to nikomu...“

„Proč? Bude to bezva experiment! Poradím se s Cvrčkem, ten by nám mohl pomoct... a možná Asthra, kdyby tady byla. Ta je taky zafixovaná na šelmy... nebo že bych...“

Pasqual to vzdal; že vůbec něco říkal! Teď se mu budou všichni smát, dokonce i s tou krásnou skvrnitou kočkou... ale nemohl si pomoci, líbila se mu čím dál víc. Samozřejmě věděl, že blázní, ale v téhle zemi se někdo zblázní každou chvíli, tak proč ne?

Před městem se setkali s cizím oddílem tygrů; bez rozmyšlení se porvali, když je náčelník těch druhých označil za leopardy. Co ho vedlo k tomuto podezření, Pasqual nevěděl a ani se nezajímal, spíš se snažil vyjít z toho se zdravou kůží. Podařilo se, tygří oddíl po čtvrthodině zuřivého boje zanechal útoku, sešikoval se a pokračoval v cestě.

„Proč?“ tázal se Pasqual zoufale.

„Blázní,“ smála se Sheilla, „Co chceš, budou tance...“

A pokračovali, zatímco se Pasqual propadal do černého zoufalství.

Aurrgharr je nádherné město, daleko krásnější než Tisíc věží. Vůbec do něj nejeli, nýbrž zastavili se v rozlehlém táboře, který si mladí válečníci postavili pod hradbami, když jim Tygří Nejvyšší rada zakázala dělat zmatek uvnitř. Cvrček požadoval, aby ho přijal Chief Tiger Kwarr; náčelníci se smáli, že Vládce Tygrů se nebude bavit s každým obejdou a nabídli mu Thirru, jeho syna a velitele tohoto tábora. Tomu vyřídil všechny vzkazy, načež se mladý tygr hluboce zamyslel a slíbil, že se poradí s tátou.

Pasqual dostal pokyn, aby se utábořil, jak chce a kde chce. To samé mohli udělat i všichni ostatní; Sheilla se rozhodla vytvořit pořádné obydlí a postavit rozlehlý stan ze všech pokrývek, které měli. Pasquala pozvala jmenovitě a pomáhat při stavbě mu dovolila až po krátkém váhání; byl samozřejmě nešikovný, ale někde se to naučit musí a dívkám nebude vadit všechno po něm předělat.

Tehdy pochopil hlavní účel přeznačkování pachem; po tygřím táboře se mohl volně pohybovat kdokoliv, kdo byl cítit jako oni. Leopardi, jaguáři, lvi, pumy, různé druhy psovitých, dokonce i medvědi. A lidé; těch tu byla spousta a všichni blázni. Kdyby se někoho zeptal, zda se považuje za osobu se zdravým rozumem, smál by se a opáčil, co je vůbec zdravý rozum; většinou dávali přednost, aby jim mysl dokonale fungovala, ne aby vyvolávala obdiv u druhých. Když dal najevo obavu, zda není blázen, dostal odpověď, že ty pochybnosti ho přejdou.

Kwarr vyslechl zprávu o záměrech Enkry a leopardích náčelníků bez zaujetí výrazného stanoviska; prohlásil, že si mohou dělat, co sami chtějí, jemu je to jedno. Naopak vybídl syna, aby k tomu zaujal stanovisko on, ježto jako veliteli tygrů mu to být jedno nemůže; Thirra si pozval k jednání Cvrčka a Šawu, přimíchali se i četní další význační jedinci, ale nebylo jim dáno do ničeho mluvit, jen přihlížet.

„Jde nám o to,“ vysvětloval Cvrček, „Že tak, jak ta válka jde, to už rozhodně nejde. Enkra nad vámi nedokáže zvítězit jenom s lidmi, ani na to nemáme čas. Buď musí požádat o pomoc leopardy, nebo se z toho nějak vyvlíknem a pojedem domů...“

„Proč domů? Kam? Vás už hry s náma nebaví?“

„Ale o to nejde... ale možná víš, že momentálně vedeme válku v Costa Negře, takovou s lidmi... nic moc, ale možná...“

„Nechcete pomoci? Pár tisíc tygrů...“

„Ne, nechceme! Kdybysme chtěli...“

„Ale my bychom se rádi podívali do světa! Bavilo by nás to!“

„Rozhodně ne! Nejdřív dokončíme tuhle válku, podle pravidel, jak byla stanovena; vzájemné souboje s přebarvením kožešiny, když někdo prohraje. Ale že je nás málo, tak leopardi...“

„Ale co když Enkra s pomocí leopardů zvítězí? Těžko pak dokážu zabránit tygrům, aby se jim jednotlivě mstili...“

„Samozřejmě, že zvítězíme!“ vykřikoval Šawa, „A tvoji lenošní tygři si můžou zkusit se nám mstít, roztrháme je na kousky!“

„Tebe se tak budeme bát! Jseš proti mně poloviční, ale slyšet je tě za tři lesy!“ vykřikoval Gerrnta.

„S tebou se vůbec nebudu bavit, seš tlustej jako prase...“

Mezi tygry a leopardy nastala krátká vzrušená hádka.

„Ale přece jenom,“ uvažoval Thirra, „Ty vzájemné souboje jasně všem ukážou, kdo je nejlepší. Proč by ti nejlepší nemohli třeba, čistě teoreticky, vyjet do světa na nějakou akci?“

„Protože seš pako!“ rozkřikl se Cvrček.

Nastala další bezúčelná diskuse, tentokrát o akci Costa Negra a metodách, jak ji vyřešit. Sheilla se několikrát pokusila šelmy uklidnit, ale marně.

„Já vím, co provedem!“ prskal Šawa, „Vytvoříme nějakou novou lóži řádu; ne podle národnosti nebo barvy kožešiny, ale čistě podle toho, kdo je nejlepší. Nejdřív vytřídíme všechny lidi; pak, až zbudou jen ti nejlepší tygři a leopardi, převálcujem jaguáry, s těma už si to dlouho chci vyřídit! Nabarvíme je na černo, ty nejlepší přiberem mezi sebe a vyrazíme do Reortie na lvy! Já jim dám, lenochům chlupatým! Ty jejich hřívy je nezachrání!“

„Zbláznil ses?“ úpěl Cvrček, „Enkra nás všechny... nařídil nám co nejdřív skončit válku, ne ji natáhnout do nekonečna a přibírat pořád nový protivníky! Potřebujem spojence, ne...“

„Ty mlč, jseš hloupej a... však my víme, co máme dělat! Už brzo začnou tance; jakmile se postaráme, aby po nás zůstali synové, můžeme odejít, kam bude třeba...“

Cvrček to vzdal; nechal je plánovat a sám si šel lehnout. Když se ho Pasqual vyptával na výsledek, jenom vzdychl:

„Ty mi taky pomáháš... obávám se, že jsi něco přivolal!“

„Já? Ale já za nic nemůžu!“

„To buď rád! Nepřej si, co bych ti udělal, kdybys za to mohl.“

S tímto nepříliš jasným vyjádřením si Pasqual šel lehnout; ale jaké se mu zdály sny, to si ani nepřejte vědět.

Errata:

30.05.2021 11:43