Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jennie seděla před zrcadlem a pozorovala svou vlastní tvář. Teď, co byla doma, věnovala svému vzhledu daleko víc pozornosti než dřív. Opět nosila vlasy; narostly jí v nádherné, světle hnědé barvě s narudlým nádechem, jako by se do nich vtělil sám Oheň. Jak jí spadaly podél tváře, částečně ji kryly a dodávaly zvláštní orámování, z něhož tvář vystupovala velmi výrazně. Její dravčí výraz a ostré rysy se za tu dobu zjemnily, dodávaly jí zajímavosti. Nijak se nezměnila, to věděla; přesto již sama sobě nepřipadala tak ošklivá jako dřív.

Její kamarádka Carrie se válela na gauči a kroutila knoflíky tranzistoráku. „Krucinál – všude kecají o tý pitomý Costa Negře. Pořád tam ubližujou nějakým černochům. A nikde nehrajou!“

Přeháněla, právě v tu chvíli našla stanici, kde hráli dle jejího vkusu. Zvedla se poměrně čiperně a zatančila; pak přiběhla k Jennie a zatahala ji za vlasy. „Hele, co je s tebou? Zíráš na sebe, jako kdyby ses viděla prvně v životě. Ani nic nepovídáš...“

„Přemejšlím, jestli tam mám jet.“

„Kam jako?“

„Na jih, za Enkrou. Pořád ještě patřím k jeho dvoru. Pořád jsem ještě čarodějka.“

„Už tě tam nepotřebujou! Mají teď zbrusu novou, Malou Sheillu. Ta jim vydrží dlouho. A umí to tam teď každej druhej!“

Jennie to věděla. Jenže pořád ještě byla čarodějka. Pořád ještě byla Panna.

„Chápeš, že je to pitomost?“ přesvědčovala ji Carrie, „Na nic jim tam nebudeš! Je to akce pro kluky, ti se tam chytají. Bude velikánská bitva, tygři a leopardi a Enkra a vůbec. Připleteš se jim tam, ještě se ti něco stane...“

„Já vím...“ vzdychla Jennie omrzele.

„A potom, jen co bude po bitvě, se zas všichni vrátějí domů. Enkra určitě, bude chtít bejt tady, kvůli politice. Je to pravda, že jsme si v tý Costa Negře smočili zobák?“

„Co já vím?“

„Hele nekecej, jistě jsi všecko slyšela, jak jsi šmejdila okolo dvora. Nepovídali o tom třeba? S Rogerem a tak nějak?“

Jennie možná sem tam něco zaslechla, ale nepovažovala za nutné vykládat to na potkání. Carrie byla kamarádka ze sousedství, ale dokud byla doma, většinou se přehlížely. Až teď, co se čarodějka vrátila domů, začala usilovně vyhledávat její společnost. Možná jí taky za těch pár měsíců přibylo rozumu.

„Koukám, že toho víš víc než já. A to jsem tam byla...“

„Se ví, že vím; čtu noviny, ne? Hele, Asthru znáš, že jo?“

„No jistě.“

„Tak ona, Kate, Deborah a ty další připravujou velikou věc. Je jasný, že tebe nepřibraly, protože jseš panna. Ale ony...“

„Co tak velikýho?“

„Nevíš, jo? Kecáš, panno! Chystaj se zkřížit s tygrama!“

„Cože?“

„Já vím, co vím!“ Carrie se roztančila po pokoji, „Nechají se oplodnit od tygrů... budou tygří tance, to víš, ne? Holky chtějí zkusit, jestli by se jim nenarodilo maličký tygří kotě...“

„Blbost. To není možný!“

„Třeba nebude vypadat úplně jako tygr. Bude mít jenom ty... tygří geny, nebo co! Zkrátka takovej hybrid!“

Jennie se zatvářila pohoršeně a odmítla o tom diskutovat. Zato Carrie se zase vrhla na gauč a kroutila knoflíky tranzistoru.

„Hele, vem mě s sebou!“ řekla nenápadně.

„Co? Kam? Proč?“

„Na jih, ne? Na ty tance...“

„Blbost. Co bys tam chtěla dělat?“

„Co budou dělat ostatní holky? Hádej, můžeš třikrát!“

„Ostatním holkám není čtrnáct.“

„Náhodou, už mi bude patnáct!“

„Třináct a půl. Nežvaň, kecko! A vaši tě nepustěj!“

„Náhodou, kdybych řekla, že jedu s tebou...“

„To už jim nevadí, že jsem ze škaredince? A ty ostatní kecy...?“

Carrie mávla rukou. „Já bych je uhučela...“

„Nesmysl. Přijdeš tam k nějakýmu úrazu a dostanem rychtu obě. Víš vůbec, co se ti tam může stát?“

„Vím. Ty seš panna – ne já.“

Jennie se k ní obrátila. „Co to plácáš?“

Carrie vyskočila z gauče a přitančila před veliké zrcadlo. Pak náhle stáhla tričko, rozepjala pásek a vyklouzla z riflí. Sundala taky kalhotky a kroutila se před zrcadlem.

„A co? Jsem už dost velká, ne?“

„Jseš především blbá jako troky. Telátko...“

Carrie přistoupila a ukázala jí tetování z několika teček na vnitřní straně stehna. „A tohle je co? Myslíš, že mi to tam udělal jen tak, abych byla hezčí? Jsem vdaná paní, víš?“

„Vdaná paní! Ještě řekni držitelka léna!“

„Nevím, čeho jsem kde majitelka, ale kluka náhodou mám. Mohla bych ti ho dokonce představit... abys věděla!“

„Vaši to vědí?“

„Pch! Máma mi přinesla takovou knížku s obrázkama. Jak vypadám zevnitř, když mi rozříznou břicho, takhle podél. I s tím děckem! A kudy jdou spermie do dělohy... Znáš to?“

„Mám lékařskou univerzálku.“

„Já mám radši praxi!“ řekla Carrie hrdě.

„Cos řekla vašim?“

„Že jim děkuju. No, za tu knížku.“

Jennie zaváhala, ale přece jen ji něco zajímalo.

„Jak se ti to stalo?“

„Normálka, ne? Byl čas, byla nálada...“

„Byli dva malí utřinosové, neměli co dělat...“

„Náhodou!“ Carrie se už neoblékla, uložila se na gauč nahá a čas od času si přejížděla prsty po kůži.

Jennie si nemohla pomoci, udělala to, co dělá každý znalec magie, když se s někým potká: změřila si ji. Kupodivu zjistila, že je tak vysoce pozitivní, až ji to překvapilo. Nezáleží na tom, co člověk říká a momentálně vyvádí, jeho energie vypovídá o něčem jiném a čarodějky věří svému instinktu.

„Tak jak, vezmeš mě s sebou?“

„Zklidni se, prosím tě! Nejdřív uvažuj, než něco řekneš... já bych tě s sebou klidně vzala, ale hlídat tě tam nemůžu...“

„Ať mě hlídá ten, kdo pohlídá ostatní holky. Já se nebojím.“

Jennie se po ní ohlédla. „Myslíš to tak, jak jsi to řekla?“

„A kdyby jo?“

„Nehraj to na mě! Nejseš žádná princezna; přistěhovalecký malý smrady s sebou neberu! A princezny zas pak nebrečej!“

Carrie natáhla krk a prohlížela si její toaletní stolek; našla na něm zavírací špendlík a se zalíbením si ho prohlížela. „Hele, jestli brečím, tak nic, jo? Ale když ani nepípnu...“

„Ty, co blbneš?“ zamračila se Jennie.

Carrie sevřela kůži na břiše, mírně odtáhla a zapíchla do ní špendlík. Vykřikla však Jennie, ne ona; kousala se sice do rtů, ale snažila se usmívat. „Tak jak?“

„Seš blázen! Totální cvok, praštěná malá holka, co...“

„Ale nebrečím. A nebudu. Udělej mi něco! No schválně; dej mi facku nebo mi rozbij nos, nebo... mám se ostříhat?“

„Dej pokoj, prosím tě!“

„Nebo mám ostříhat tebe?“

„Carrie, jseš pitomá! Ještě jedno hloupý slovo a...“

„Kladu mezi mne a tebe ocel, oheň a krev.“

„Kde ses tohle naučila?“

„Rozhlížela jsem se. A vím, že musíš odpovědět!“

„Tak dobře. Bereš mě do klatby, musím tě poslechnout. Víš ale, že tím jsi ode mne vyčerpala všechny svoje dary?“

„A co když nepojedu jenom já? Co když nás bude víc? Počkej, než něco řekneš: nemůžeš nikomu zabránit, aby jel na vandr, kam chce. Když řeknu... můžu si zavolat tvým telefonem?“

„Prosím. Třeba dvakrát.“

„Jednou bude stačit.“ Carrie vytočila číslo nějaké kamarádky: „Tak hele, klaplo mi to; naše čarodějka nás vezme s sebou, ale je to podmínečný, musíme na slovo poslouchat, jinak nás opustí někde v pustině a... jo jasně, sbal se jako na vandr. Rifle, tričko, nějakou bundu... Jo, Viktora vem klidně s sebou. Ale ne, Freda nech doma, s tím je votrava... Co já vím, kolik nás může bejt? Tak budem jako mateřská školka, no... Kdy? Nejlíp teď večer, za noci se krásně cestuje... osobákem v půl desátý, ne?“

„Ale klidně,“ řekla Jennie, „Mně je už všecko jedno.“

Na nádraží se sešla celá parta; Jennie neznala ani jednoho. Všichni mladí, veselí, bezstarostní; samozřejmě si je změřila, taky byli pozitivní, vše v pořádku. Jennie měla pocit, že ona sama je na tom daleko hůř. Carrie jí představovala jednotlivé kamarády, ale Jennie měla mizernou paměť na lidi; taky zjistila, že jen někteří patří k Carrie, ostatní tu byli náhodou a měli jen s nimi společnou cestu. Vůbec jim to nevadilo, bleskurychle se zkamarádili a než ten vlak přijel, byli jedna parta.

Carrie vykecala, že Jennie pracuje s Ohněm; prohlídli si ji jako exotické zvířátko a moc tomu nevěřili, když měla vlasy a nic zvláštního na ní nebylo. Vzali na vědomí, že je Panna a musí tak zůstat; od té chvíle se žádný o nic nepokusí – Jennie to skoro mrzelo. Jak dlouho už nikdo nezkusil ji sbalit? Už teď se mezi sebou pokoušeli o kontakt; možná uspějí, někteří docela jistě, než skončí tento vandr. Ale o ni se nikdo neopováží zavadit.

Jennie si byla vědoma, že takové myšlení je vysoce negativní, že jí škodí. Neměla by tak myslet, strhává ji to z kvality dobra do vášně, možná dokonce do nevědomosti, kdyby zatoužila příliš po normálním lidském životě. Vyučovala to; ale sama nebyla mimo vliv kvalit hmotné přírody, uvědomovala si to a cítila napětí v sobě. Kdo já vůbec jsem? Velká čarodějka? Ale ani Asthra není naprosto povznesena nad lidské city, i ona podléhá smyslovým podnětům; tak co potom já? Jsem jenom obyčejná holka, které se daří zaklínat Živý Oheň; z větší části proto, že jsem Panna. Kdybych přišla o ten drobný fyzický detail, budu tuctová holka, možná ošklivější než ostatní... nikdo o mě nebude mít zájem!

Negativní myšlenky se odstraňují tím, že se nechají projít myslí a vyvanout do nenávratna. Když se jim budeme bránit, zdrží se zbytečně dlouho. Když tě něco bolí, nech to bolet, přejde to. Je lepší zabývat se problémy ostatních a na svoje nemít čas. Tak co, má někdo z vás nějaký problém?

Carrie měla tisíce problémů. Jen co dosedla naproti u okýnka, začala žvanit páté přes deváté, většinou dotazy na nejrůznější témata. Jennie se pokusila odpovědět, ale rychle přišla na to, že Carrie ve skutečnosti odpovědi zná a otázky klade jen proto, aby si sama mohla odpovídat. Zřejmě hodně četla, dost dobře si pamatovala a co se dozvěděla, hned povídala dál. Ostatní ji klidně nechali mluvit, asi už to znali. Jen si občas upřesnili, zda jim nevráží do hlavy moc velké klíny.

Jennie byla nucena zamítnout myšlenku, že by čarodějky pojaly úmysl zkřížit se se šelmami; i kdyby je taková blbost napadla, není to technicky možné. Bohužel. I když k milostným kontaktům by dojít mohlo, ale vždycky to bude z obou stran patologická úchylka a v masovém měřítku se nedá očekávat.

Jedna kamarádka začala vyprávět příběh, který někde četla: Bylo to v Austrálii v minulém století, když nějaká anglická vědecká expedice objevila národ, který uprchl z Indie a vytvořil si tam svéráznou kulturu, jejíž členové považovali za největší štěstí se sami krutě mučit a pak skákat šipkou do kráteru sopky. Aby si to patřičně zdůvodnili, měli bohyni Sanyu s tělem tygra a hlavou krásné dívky; bílým dalo dost práce jim to rozmluvit.

Když se dosyta vysmáli, řekl někdo, že by se ta blbost měla natočit jako film; okamžitě se všichni hlásili do komparsu. Řešily se technické detaily, jak přidělat hlavu slečny na tělo tygra; v příběhu zašili ono děvče do tygří kůže, což bylo zamítnuto jako zbytečně brutální.

„Co nejde v reálu, jde v hypnóze,“ konstatoval jeden kamarád, „Jak dobře ti jdou adresný sny, čarodějko?“

Jennie byla ráda, že ve vagónu je skoro tma, musela se červenat a přiznat, že moc ne. Ani se moc nesnažila, přesněji řečeno po ní nikdo nic takového nežádal. Rozpačitě koktala, že by musela onomu dotyčnému sondovat v mysli, což je neetické a nemá se.

„A co? Sonduj jak chceš... potřebuješ k tomu, abych se ti nějak odhalil? Jedna holka už mě sondovala, je to bezva hra...“

Jennie se nezeptala, při jaké příležitosti; zato Carrie.

„Samozřejmě, po třetím čísle,“ řekl hrdě, „Nejdřív jsem se musel trochu vyčerpat, ona zas chtěla mít vnitřní vazby... no, já tomu tak moc nerozumím. Zkrátka to potřebovala tolikrát, co jsem zvládl. Když už jsem nemohl, začala mi sondovat hlavu... je to fajn, navodila mi všelijaký představy...“

Všichni kromě Jennie o tom chtěli vědět co nejvíc. Někteří se tázali, proč nevzal dotyčnou s sebou; vysvitlo, že je sice taky z přistěhovalecké rodiny, ale má nějakou tetu v Indiopolisu a tam ji zapojili do místního vzdělávání. Jennie zamrazilo.

„Ach, Indiopolis!“ vzdychala Carrie, „Tam by nás vyškolili hned; jejich bohyně Esxatli je hrozně hodná a dovolí každýmu, aby si hrál, jak umí. Já o tom četla v Mlaďáku...“

„Tys tam byla, ne?“ napadl Jennie její kamarád Viktor, „Přece jsi poslala domů pohled... tak tě to tam naučili, ne?“

„Seš blbej!“ vykřikovala Carrie, „Nemohli ji nic naučit, když je panna, ne? Dělali to přenosem z jednoho na druhýho...“

„Ty seš blbá!“ obvinil ji, „V tu chvíli tam fungovalo mentální pole, zabralo celý město... každej to má zapsaný v mozku, jen si vzpomenout! Taky bys měla, kdybys poslechla a jela tam...“

„Měl sis tam zajet sám! Třeba by ses zalíbil tý černošce...“

„Náhodou, je dost dobrá... jak se jmenuje? Víš, ta...“

„Jenbarí?“ ptala se Jennie.

„Jo. Znáš ji?“

„Hm. Je dobrá.“

„Která holka je nejlepší na transmentální přenosy?“

Jennie si musela nejdřív přeložit slovo transmentální.

„Ani nevím. Zkoušely to tak nějak všechny...“

„Já vím, co udělám. Bude tam Bello Corrona?“

„Určitě. Obvykle bývá tam, kde se něco děje.“

„Co myslíš, zalíbila by se mu Carrie?“

„No...“

„Nemyslím na pořád. Přijal by ji na jednu noc a přenesl jí do mysli všechno, co umí? Já bych si to už pak vysondoval...“

Jennie došlo, že Viktor je zřejmě onen chlapec, který si Carrie označil vytetovanou značkou. Původně si ho představovala jako nějakého jižana, ti měli ve zvyku značkovat svůj majetek.

„Když o to tolik stojíš, spoj se s ním sám!“ navrhla škodolibě.

„To by vážně šlo?“ Vůbec se nepohoršil, spíš ho to potěšilo.

„Dobrej čaroděj nedělá rozdíl mezi mužským a ženským tělem. My totiž nejsme tohle tělo, nýbrž duše...“

„Tak vidíš, už to leze ven!“ namítla dívka, co vyprávěla příběh z Austrálie, „A proč by to nešlo mezi člověkem a šelmou, když by oba souhlasili?“

„Ono by to šlo, ale...“

„Já bych chtěla mít tygří tělo a tygra jako milence! Nemůžeš mi to zařídit aspoň v hypnóze?“

Jennie se naštvala. Měla v úmyslu jim vysvětlit, že to neumí; ale než si zformulovala odpověď, už zase někdo plácal něco docela od věci, tak nakonec řekla: „Nechte mě bejt! Musím promyslet, co na to říct... není to tak jednoduchý!“

„Fakt, nechte ji!“ zasáhla Carrie, „Není to jednoduchý, nikdy to nedělala a napoprvé... ale zkusíš to, že jo? I se mnou?“

„Nejlíp, když někdo něco zahraje!“ řekl Viktor.

Kytar bylo ve vagónu několik a dobrých hráčů ještě víc, takže se nedali prosit. Zpívali; Jennie si uvědomila, že většinu písní ani nezná, tak seděla v koutku a melancholicky zírala do černé tmy. Nejdřív ji zalila záplava lítosti, že s ní zacházejí tak nepěkně; pak uvažovala, jak by se jim pomstila, ale nevydrželo jí to dlouho, přece jen byla hodné děvče a kamarády měla ráda. Jak si promýšlela odvetu, vybavovaly se jí v mysli jen čarodějnické metody, třeba jak z někoho udělat blbce v hypnotickém stavu. Což si vybavila překvapivě rychle...

A náhle přišlo satori, okamžik Poznání: právě to od ní přece chtějí! Jaký je technický rozdíl mezi uměním vsugerovat někomu něco, co se mu nebude líbit, a vyplněním toho, oč požádal? Nejsou to ve skutečnosti dvě věci, ale jedna: splnění přání je často objasněním jeho nesmyslnosti, což je pomsta čarodějů! Povinností čarodějky je udělat právě tohle...

„Carrie,“ řekla tiše, „Možná bys chtěla...“

„Co? Už ses připravila?“

„Já bych... mohla bych tě zkusit odblokovat. Zbavit tě všech zábran, abys mohla realizovat to, o čem sníš...?“

„Ale já snad žádný zábrany nemám?“

„Určitě máš. Když, tak aspoň tělesné. Nemůžeš být tygr...“

„A potom bych mohla?“

„Mohla bys... vidět sebe i ostatní jako šelmy. Na určitou dobu. Musím to termínovat, protože... kdyby to trvalo dlouho, mohlo by ti to uškodit... víš, já to tak neumím a...“

„Bezva! Holky, pojďte sem! Budeme nádherný kočky!“

„Já chci bejt bílej tygr!“ ozvala se jedna rychle, „Jde to?“

„Obávám se, že... nevím, co budeš. Já tě můžu jenom... uvést do situace. Konkrétní vzhled... ono se to ve skutečnosti nestane, chápeš? Budeš pořád to, co jseš, ale...“

„Takže můžu bejt i něco mezi? Můžu mít tygří tělo a nechat si při tom svoji hlavu?“ ptala se další.

„Nevím... snad jo! Ono na tom zas tak...“

„Ale určitě bude dobře, když sundáš ty rifle,“ řekl zkušený Viktor, „A vůbec, přestavíme to tady. Při kočičích hrách se to někdy trochu... ty kytary taky schovte, drápama se na ně nedá! Naopak věci k jídlu vybalte, kdyby někdo dostal hlad, aby si zbytečně nerozerval žracák...“

„Ty myslíš, že budem fakt nějak šílet?“

„Že bych s tím zrovna počítal, to ne, ale...“ Viktorův zrak padl na Jennie a zaváhal. „Heleď, ty musíš za všech okolností zůstat při smyslech. Kdyby něco... můžeš to potom zrušit?“

„Já nevím... snad!“

„Co dáváš jako podmínku?“

„Východ slunce. Ten nás spolehlivě probere.“

„Jo, to bude dobrý. Teď je pomalu jedenáct...“

„A budeme si pamatovat, co jsme dělali?“ zajímala se Carrie.

„Ty určitě. Dám ti do podmínek, že budeš mít naprostý přehled.“

Jen to Jennie vyslovila, napadlo jí, že jestli zadá situaci takto, bude si Carrie po probuzení nejen pamatovat vše, co se s ní dělo, ale znát i metodiku uvádění do transu; bez pochyb tak dokonale, aby to sama dokázala provést. Ještě zaváhala, ale pak se rozhodla riskovat.

„Carrie, mohla bych... dej sem hlavu! Opři se zlehka čelem... ano, ruce mi můžeš dát kolem krku. I přitisknout se můžeš... tak dobře, jestli ti to oblečení tolik vadí...“

Jennie se svlékala pomaleji, Carrie bleskově. Je zvyklá, jistě se chodí koupat s partou na koupaliště, kde neplatí M-zóna... co to plácám? Jaká zóna, ještě jí není patnáct a může se svlékat bez zábran třeba na náměstí! Když se k ní přitiskla a ovinula tenké paže kolem její šíje, Jennie cítila žebra, vnímala teplo jejího tělíčka. Bože, takové dítě! A já ji chci...

Já nejsem dítě! zaznělo jí z hloubi mozku.

Jennie si povzdechla. Zavřela oči a pozvala to děvčátko na návštěvu do hlubin své paměti. Vnímala její ohromení a úžas, jak se náhle ocitla v otevřené prostoře, jako by padala z mrakodrapu; pak se zachytila, objevila, že má křídla a nekonečný pád ji začal fascinovat. Nebyla teď v kontaktu s Jennie, ale s něčím víc, co čarodějka nosila v sobě. S Paní Esxatli nebo Paní Sarasvatí? Nebo snad dokonce s Paramátmou, Absolutní duší Vesmíru?

To je nádhera! jásala Carrie a letěla jako pták.

To tě můžu naučit... nabídla jí Jennie.

„Ano!“ vykřikla Carrie nahlas, „Ano, chci! Nauč! Všechny!“

Jennie sebou škubla, jak se lekla; bleskově jí vynadala, aniž si kdo jiný čeho všiml a Carrie se zastyděla, ale vzápětí se už zas smála. To je bezvadný! Těch pár facek krásně bolelo!

Jakých pár facek? Já ti žádný...

Ale bolely, jako když kopne kůň!

Tebe nikdy žádnej kůň nekop!

Mockrát. V řadě životů mých i cizích...

Jennie se pokusila zrušit spojení, ale nešlo to, Carrie se jí držela jako klíště. Myšlenky jim přebíhaly světelnou rychlostí sem tam: nadšení, zděšení, nenávist, láska, všechno tak prudké, až se tajil dech. Nejpřekvapivější bylo, že samotná Jennie si zároveň uvědomovala spoustu věcí, na které předtím nemyslela.

„Co blbnete, holky? Soukromničíte?“ přišel se podívat Viktor, „Nechcete bejt přítulný taky trochu ke mně!“

„Divil by ses, kdybych...“ začala Jennie, ale Carrie se smíchem vnořila Viktorovi prsty do vlasů a sevřela tak, že by mu jich chomáč vyrvala, kdyby se pohnul.

„Prsty jsou ideální vysílač, hlava ideální přijímač,“ řekla mu nahlas, „Tak sleduj, na co hrajeme!“

Pustila ho asi za půl minuty. Jakmile byl volný, sedl si jako pecka a dalších pár minut nemluvil, jenom zíral.

„Teda... já o tobě měl pochybnosti, holka. Ale ty seš...“

„Moje ségra je dobrá čarodějka!“ zaječela Carrie nesmlouvavě.

(Skutečně byly sestry. Jennie před chvílí objevila v Carriině mysli zoufalou dětskou touhu mít sourozence, nejlíp tak skvělého jako Jennie. Okamžitě se navzájem adoptovaly; kromě jiného byly už kdysi v jakémsi úzkém příbuzenském poměru.)

„Co teda bude s tou sugescí?“ ptala se jedna kamarádka.

Nebylo nic, neboť právě dojížděli do nějaké stanice; čekala tam další parta, která se vmáčkla k nim do vagónu s úmyslem jet taky na jih. Když byli varováni, co se chystá, okamžitě se připojili, ale bylo nutno jim vysvětlit okolnosti. Potom přišla průvodčí a když viděla tu sešlost, začala se rozčilovat, že jsou určitě zfetovaní; nebyli a neměli ani žádnou trávu, tak potřásla hlavou a prohlásila, že do jejich vagónu už nebude chodit a žádné slušné lidi tam nepustí. Což nebyl problém, byl poslední.

Kluci uvolnili zbývající žárovky, aby ve vagónu nic nesvítilo; šelmy vidí potmě, tak co? Svlékli se a odložili vše, čím by si mohli nějak ublížit. Sbalili usárny a uložili tak, aby ničemu nepřekážely. Jennie se pro jistotu uhnízdila v koutě.

„Tak schválně; já to řeknu nahlas, aby nebyly nějaký diskuse!“ řekla Carrie, „Uděláme to takto: každý se bude cítit v takovém těle, jaké si v mysli přeje mít. Všechny ostatní bude vnímat tak, jak by se mu líbili jako partneři. A pozor: pokud vstoupí s někým do erotického kontaktu, budou to vnímat na úrovni iluzorního těla, tedy budou mít styk s bytostí toho druhu, který si přejí. Šlo by, aby zároveň vnímali, jak je přijímá ten druhý?“

Jennie přikývla, ale nebylo to vidět, tak ještě zamručela.

„Jo, Jennie je vedoucí pokusu a musí se chránit. Zařídila to tak, že pro nás bude teoreticky neviditelná; jenom kdyby se něco nedařilo, zasáhne. Jiné osoby uvidíme jako... jako co?“

„Nevím. To se nedá předvídat.“ řekla Jennie.

„A šlo by, kdyby sem někdo vlezl, abysme ho zapojili?“

„To by šlo. Ale je těžký říct, jestli to bude dobrovolně. Při dotyku se zkrátka... chytnou drápkem. Snad si na nás nikdo nebude stěžovat. Řekla bych vám, abyste se chovali rozumně, ale asi by nemělo cenu...“

„Jo, a zruší to východ slunce. První sluneční paprsek?“

„Ano. Tak jsem to stanovila.“

„Fajn! Tak začnem?“

Jennie začala. Ale protože první byla Carrie, rychle si ještě vyměnily myšlenky:

Nebudeš z toho mít nějakej průser?

Budu. Příšernej. Ale ty taky!

Tak to je fajn!

Svítalo. Jennie pohlédla k východu s nadějí v očích a hlasitě vzdychla; ovšem žádný výsledek to nemělo, slunce bylo ještě někde v pelíšku a budík mu dosud nezazvonil. Rozhlédla se po vagóně a okamžitě zalitovala, že vůbec otevřela oči.

Všichni spali, jenže propletení tak zvláštním způsobem, že jí nebylo dost jasné, jak toho dosáhli. Některé nepoznávala; jedni byli ti, co přistoupili večer a byli včas varováni. Další přibyli mezi půlnocí a ránem; na ty křičela z okýnka, aby sem nelezli, je-li jim život milý, ale smáli se a prohlásili, že strach a peníze nikdy neměli. Doplatili na to oděvem rozervaným na cáry a sebevědomím pokleslým na spodní nulu. Taky tu byla nešťastná paní štiplístková; kdyby se držela svého předsevzetí už mezi tu bandu nelézt, zachovala by si uniformu a vlastní sebeúctu. Takto se zase přesvědčila, že rozhodně není tak stará, aby si nemohla dopřát pár dospívajících kluků.

Téměř na dotek ruky spala Carrie v objetí s nějakým naprosto cizím klukem. Jennie napadlo pohladit ji po vlasech; při dotyku Carrie otevřela oči, zaostřila zorničky a poznala ji. Vzdychla:

„Ty válíš, ségra...“ a vzápětí zas usnula.

„Bože, ať už je ráno...“ povzdychla si Jennie.

Slunce má už takovou povahu, že se málokdy dá ukecat, aby někam pospíchalo nebo se zdrželo. V Bibli ho na chvilku zastavil Jozue, ale to už je dávno a není tam napsáno, jak to udělal. Toho rána vyšlo přesně, jak má předepsáno v astronomické ročence, k nemalé radosti pánů astronomů, kteří by si jinak museli jít stěžovat. Když Jennie uviděla mezi kopci první záblesk, oddechla si; vlak se tou dobou točil četnými zákruty a čas od času troubil, avšak jaký to mělo účel, těžko říct.

Jennie podstoupila těžký vnitřní boj, zda někoho probudit nebo radši nechat spát. Do Tigerstownu byly odhadem tak dvě tři hodiny a ty se daly využít k odpočinku. Na druhé straně ovšem, kdyby se nedařilo kamarády probudit, by měla víc času na různé pokusy. Jak se zdálo, bylo všechno v pořádku, ale...

Slunce se tedy vykutálelo na oblohu a rozhodlo se stoupat, aniž by je (k Jenniině lítosti) postrkoval nějaký brouk. Když jeho paprsky dopadly na Carrie, začala se pohybovat: otevřela oči, rozhlédla se a zjistila, kde je a v jaké situaci se nachází. Což bylo na zemi u nohou Jennie, hlavu opřenou o bágl, v objetí toho cizího kluka. Na zádech měl krvavé škrábance od jejích nehtů, což se mu v noci zřejmě líbilo. Teď mu jemně přejela dlaní po hlavě, něco pošeptala a začala vlnit tělem; přidal se, aniž se probral a byla z toho další část milování, tentokrát něžná a nenásilná.

Jennie zůstala klidná, takové věci viděla každou chvíli. Přihlížela se zájmem, dokonce ze zvyku měřila energii, kterou vydávali; bylo jí dost a kvalitní, ale Jennie ji nepotřebovala. Zato druhým okolo prospěla; zachytili ji, rovněž se probrali a po zjištění situace se postupně přidávali. Jennie došla k názoru, že by byli po probuzení příliš bujní, tak raději provedla transformaci a co bylo navíc, odeslala do vyšší dimenze. Taky jí napadlo posílit trochu chudáčka lokomotivu, která s obtížemi zvládala svůj úkol, ale to neuměla a pochybných experimentů už měla po krk.

Carrie zdařile dosáhla vyvrcholení a byla zcela spokojená. Její kluk ji uvolnil, dokonce poděkoval, a šel si odpočinout, kdežto Carrie prováděla bleskovou prohlídku vlastního organismu. Potom se zeptala: „Jennie, podívej se na mě! Jsem v tom?“

„To už přece víš sama. Ano.“

„Bezva! S kým?“

Jennie rozhodila rukama po vagóně. „Je tak nutný to vědět?“

„Není. Právě tak jsem to chtěla. Dík...“

„Já snad za to ani nemůžu!“

„A co já?“ zeptala se jiná dívka, „Já taky?“

„Jo, taky. Vypadá to...“ Jennie přivřela oči a kontrolovala jim aury, kam dohlédla. „Nejspíš všechny.“

„Tak to je bezva. Aspoň už si nemusím dávat pozor.“

„To bych ráda věděla, jak je to možný!“ řekla další, „Mámin gynekolog mě zablokoval, aby to nešlo!“

„Seš blbá,“ řekla Carrie, „To platí pro lidský tělo, ne tygří!“

„Já taky nebyla žádnej tygr! Jsem bílej jednorožec...“

„Cože, nosorožec?“

„Ale ne! Equus unicornus, aswastarr...“

„Seš především blázen.“ řekl kdosi, „Ale mně to nevadí; docela milej blázen. Až dokonce bych si tě vzal za manželku, kdybys nebyla proti!“

„A to před chvilkou bylo co?“

„Já myslel... se svatbou! V kostele a tak... představit našim, bydlela bys u nás a já bych se staral o to maličký...“

„A proč mi to vykládáš zrovna teď?“

„Předvídavost. Aby mi tě někdo nevyfouk. Správnou holku je prý potřeba si hlídat...“

Jennie byla ráda, diskuse svedla zájem většiny lidí jinam; tak zatím spojila svoje vědomí s Carrie a vyměňovaly si postřehy, co a jak probíhalo v noci. Carrie se chlubila ráda, ale mysl ji stále odbíhala k budoucnosti; chtěla se dozvědět co nejvíc o svém dítěti, dokonce už mu počítala horoskop.

Doma tě přerazej! varovala Jennie.

Právě zvažuju, jestli se tam vůbec mám vracet.

„Opovaž se!“ řekla Jennie nahlas.

Carrie mávla rukou. Kdo může vědět, co bude pak, až se budeme vracet? Svět je plný cest – a já na ně vyšla!

Podobné nápady přepadaly i ostatní; dohadovali se mezi sebou, zatímco Jennie (jediná unavená mezi odpočatými) se schoulila do kouta, částečně meditovala a částečně podřimovala. Vytrhlo ji prudké brzdění, jak se vlak řítil do nějaké vesnické zastávky.

Do jejich vagónu přistoupily čtyři děti: tři kluci a holka, tak jedenáctiletá, s čerstvým tetováním čarodějky. Všechny nahé, na těle jim bylo vidět, že tento stav trvá všeobecně a oblečení je pro ně sváteční událost. Pár věcí, co potřebovaly, nesl jeden kluk v malém batůžku.

Okamžitě zjistily, že se tu dělo něco zvláštního a začaly se na všechno vyptávat; dívčinka též usilovně žvanila a odpovídala na dotazy. Ke všeobecnému překvapení tvrdila, že pracuje s Ohněm, což Jennie považovala takřka za drzost.

„Jak bys k tomu přišla?“ ptala se Carrie.

„Co jak? Kluci mě pozvali na zmrzlinu na zámek. Byla tam parta kamarádů... jedna holka si mě vypůjčila a otevřela mi mysl. Jen tak pro legraci mě naučila zaklínat Oheň. Od tý doby jsem čarodějka smečky!“

Kluci pyšně přikyvovali; dělalo jim dobře, že mají čarodějku.

„Kam se řítíte teď?“

„No, přece do Tigeru! Bude tam zas nějaká legrace...“

Dívčina hbitě vyhodnotila situaci a přijala ochranná opatření. Jedno z nich bylo být co nejblíž k Carrie, která jí viditelně fandila, a co nejdál od Jennie, která na ni koukala úkosem. Malá měla docela cvik v mizení z dohledu nadřízených.

Jennie nepochybovala, že její tvrzení je pravdivé; jenom váhala nad posouzením zodpovědnosti čarodějky, která jen tak pro vlastní zábavu poskytla důvěrné znalosti děvčátku před pubertou. Všechny usměrňovací směrnice to přísně zakazovaly; ale Jennie slyšela, že čas od času se někdo baví takovým způsobem.

„Tak ty říkáš, že bys mohla zapálit Oheň? Kdy a kde?“

„No... třeba tady ve vagóně!“

„Proboha, ne!“ zařvala Jennie.

„No tak ne... tak vzadu, na plošině!“

Plošina byla železná, což sice není ideální, ale možné určitě. Holka mrkla na Jennie, co ona na to, potom si klekla a meditovala podstatně kratší chvíli než sama čarodějka. Výron energie cítila Jennie daleko dřív, než viděla plamínek; ale zároveň věděla, že ho ta malá má pod kontrolou, tak nezasáhla.

„Můžeme se vykoupat?“

„No jasně! Proč jsem ho asi udělala?“

„Tak já jdu první!“ hlásila se Carrie.

„Počkej! Co tvoje vlasy?“

„Na ty kašlu!“

Vnořila se do plamenů a vypadala velice šťastná, když na ní vše vzplanulo. Po ní se hlásili další, smáli se a žertovali; Jennie šla jako jedna z posledních a povšimla si, že děvčátko se trochu bojí jejího posudku.

„Ale jo, dobrý.“ řekla a pohladila ji po hlavičce.

Když se omyli Ohněm všichni, dostali skvělou náladu. Napadaly je různé vtípky, třeba Carrie s tou malou srazily hlavy dohromady a usilovně si předávaly zkušenosti. Jennie to bylo už jedno.

„Takhle to chceš, Pane?“ otázala se, „Tak teda jo, no!“

Nádraží v Tigerstownu bývá obvykle klidné až ospalé; momentálně připomínalo včelí úl krátce po návštěvě medvěda brum-brum brtníka. Ještě větší zmatek a ruch byl před nádražím; shromáždili se tu jezdci ze smeček a chystali se k výpravě na území šelem. V převážné většině byli v náladě víc než rozverné.

„Tak ty říkáš, že ta barva na bílou nechytá, jo?“ rozkřikoval se nějaký náčelník s chomáčem per v účesu, „Jakej teda bude bílej tygr, když ho do ní namočíme?“

„To nevím, ale určitě ne takovej, jakýho chceme!“

„Já říkám, že bude modrej – jako všichni!“

„To by se muselo vyzkoušet. Ale žádnýho zajatýho tygra nemáme!“

„Tygra ne. Ale máme tvýho koně...“

Kluk se ohlédl po grošovatém bělouši, kterého měl uvázaného kus dál. Taky ostatní po něm obrátili zrak; vzápětí se majitel začal chystat k obraně, ale oni taky nelenili. Došlo ke strašné rvačce, na jejímž konci mu klečeli na rukou a nohou a on se vzpíral:

„Ne! Koně na tohle nedám! Vy parchanti...“

„Zkusíme to támhle v kašně. Myslíš, že ho tam dostanem?“

Zmíněná kašna měla jednou výhodu: vodotrysk, který nepravidelně stříkal po všem kolem. Děti, když čekaly na vlak, si krátily dlouhou chvíli probíháním pod proudy vody, dokud nebyly všechny zmáchané jako myši. Dospělí v horkých dnech taky.

„Ale ta voda jde z městskýho vodovodu!“

„Sice jo, ale samostatným tahem. Já to vím, byl jsem u toho, když pokládali trubky. Támhle v kanceláři náčelníka je rozvod!“

Vpadli do kanceláře a po chvíli hádání ukecali náčelníka, aby jim dovolil nalít do rozvodu lahvičku barvy.

„To chcete vyplácat na jednoho koně? Není to škoda?“

„Vlastně je...“ řekl přemýšlivě náčelník.

Ale zatím měli všichni plné ruce práce; bělouš se sice nechal odvést ke kašně, dokonce projevil ochotu vlézt dovnitř, ale když mu na hřbet začal stříkat vodotrysk, počal jančit a vzpouzet se. Drželi ho tam násilím, občas některý uklouzl a upadl do vody, ale podařilo se: grošákova srst postupně tmavla, až získala namodrale kovový lesk, u koně dosud nevídaný.

„To je skvělý! Já chci taky!“ řekl jeden obdivně.

„Koně nebo sebe? Kdyby sebe, bude to jednodušší, jseš už skoro modrej...“

Podíval se na sebe a rozchechtal se. „Ty taky!“

Kolem postávala řada čumilů; kluci nezaváhali, jen na sebe mrkli a už se vrhli po kamarádech, kteří přihlíželi. Tentokrát se nestihli bránit, pár jich vlítlo do kašny, hlavně děvčat a malých dětí. Další prchali, ale leckdo měl leckomu co oplácet a tak této vzácné příležitosti využil.

„Hele, hlavně koně!“ křičel někdo, „Já chci taky tu barvu!“

Přiváděli sem koně a sprchovali je; obvykle dostal patřičnou dávku i jezdec, takže těch kovově modrých tu za chvíli bylo dost. Děti, které přijely s Jennie, zaržály nadšením a vrhly se do toho nejhustšího chumlu, aby o nic nepřišly.

„Jo, je tady veselo.“ konstatovala Jennie.

Dalším místem, kam se všichni chtěli dostat, byl zámek Cross. To šlo realizovat buď po vlastních nohou, což se nikomu nechtělo, nebo na koních, které by bylo nutno sehnat. Třetí šance byl malý náklaďák, jímž podnikavý černošský míšenec vozil zájemce sem tam; nechtěl za to moc, ale jeho služby byly zabrané na několik hodin a bylo nutno čekat. Je celkem logické, že Jennie i ostatní se přiklonili k oné možnosti.

Zatímco Jennie odpočívala, sledovala okolní dění a čas od času podřimovala, Carrie vyvíjela neutuchající aktivitu, šmejdila po všech koutech a hledala, čím by se zabavila. Děti se jí někam ztratily, zato se hbitě seznámila s řadou jiných. Skoro nikdo nebyl místní, snad jen prodavači roztodivného zboží, kteří se proplétali davem a dělali skvělé obchody, dokud je tu vůbec někdo, kdo má peníze.

Od mladých se Carrie dozvěděla, že mezi děvčaty probíhá v rámci tanců pozoruhodná soutěž: která získá co nejvíc manželů. Pravidla byla přísná, vyžadovalo se, aby za každého uloveného měla v cancáku jméno, adresu a rodový či klanový znak, pokud měl něco takového. Už došlo i k pokusům o podvod, když si některé opsaly jména kluků, se kterými nic neměly; Jennie nechápala důvod, ale Carrie bylo vše jasné, jde přece o čest! Přestože se opozdila, rozhodla se bojovat jako pravá šelma a svést každého, kdo jí přijde do cesty.

V té souvislosti přišla na přetřes otázka, jak hodnotit noční společenskou hru ve vagóně, když si nepamatuje ani jedno jméno, parta se dávno rozešla a snad se nikdy ani nepotkají. Jennie se zamyslela a prohlásila, že tato dobrodružství vykonala v jiném těle a je diskutabilní, zda byla vůbec tatáž osoba; to by mohla rovnou započítávat příhody ze svých minulých životů. Carrie to uznala; byla s tímto faktem plně srozuměná.

Momentálně měla drobný problém, totiž nebyla k poznání, jen z bezprostřední blízkosti; kůži ocelově modrou, vlasy spálil Oheň a oděv nenosil nikdo. Nic ji nemrzelo, jenom kožíšek v klíně; dalo jí dost práce, než si ho vypěstovala a naučila své kamarády, aby ji zdravili pohlazením. Jennie prohlásila její problémy za dětinské a slíbila, že jí zas naroste.

Ať jsou okolnosti jakékoliv, mladé dívky se vždy touží zdobit. Proč by to nešlo za těchto podmínek? Je přece tradiční, nesmírně příjemný způsob: propichovat si různé vhodné části těla, uši, nos, obočí, jazyk, rty... samozřejmě se předpokládá, že každá princezna už má zvonečky nebo rolničky v prsních bradavkách a ty nejodvážnější i v klíně. Vše musí být ohnivzdorné, nejlíp ze zlata, ale jde i legované stříbro, mosaz, speciální nerezová ocel. Jednodušší šperky nabízí kdejaký překupník, ty drahé jsou dělané na zakázku, obvykle darované předním náčelníkem jeho oblíbené manželce za mimořádně vynikající výkony.

Carrie měla zatím v pravém uchu dvě náušnice, v levém tři. Když se doma zmínila, že by si dala propíchnout nos, málem dostala na zadek. Ale máte smůlu, rodičové, tady nejste na dosah a já jsem vdaná paní, budoucí matka překrásné a nesmírně chytré dcery. Tak se snad sluší, abych měla po těle nějaké ozdoby?

Jennie musela na chvilku usnout, protože když Carrie přiběhla, zářila nadšením a v pupíku měla zapíchnutý zbrusu nový šperk, dar dalšího svého manžela. Bolelo ji to příšerně, i Jennie to cítila na dálku; přestože by si snadno dokázala vypnout bolest přímo v mysli, nehodlala, naopak: blábolila něco o tom, že posune práh své citlivosti tak, aby všechno vnímala víc, až do nesnesitelnosti. Už řada dívek se tímto způsobem dráždí a zvyšují pocit rozkoše. Jennie mávla rukou.

„Náš princ prochází v této chvíli extází bolesti,“ řekla Carrie mezi řečí, „Je správné, abychom byli s ním.“

„Co že dělá?“

„Dal si propíchat tělo drápy leopardů, aby nakrmil zářící duchy jejich předků svou krví. Totéž dělají všichni zajatí náčelníci; stejně tak mnozí další napájejí zářící duchy tygrů. To nevíš?“

„Ne, to jsem skutečně nevěděla. Proč?“

„Aby se vrátili na svět ti, kteří přijít mají. Aby náš národ měl konečně ochranu, jakou má mít.“

„Je to k něčemu zapotřebí?“

„Já jsem o tom nerozhodla! Tak rozhodli sami duchové!“

Jennie potřásla hlavou a pokusila se získat vizi, ale nedostala nic. Odhadla, že je to její vina, je příliš mimo. Na chviličku zatoužila být tak jednoduchá jako Carrie.

„Dej mi nahlédnout do své mysli!“ zaprosilo děvče.

„Ta myšlenka byla nepěkná vůči tobě.“

„Vím, pomyslela sis, že jsem hloupá. A co? Já jsem! Ale chci se stát čarodějkou jako ty. Znát souvislosti věcí...“

Jennie ji na okamžik sevřela v náručí. Když se jí dotýkala, docela zapomněla na jakékoliv výhrady; najednou měla pocit, že drží své vlastní dítě. A prudce zatoužila mít v útrobách někoho živého, jako má už několik hodin ta malá puberťačka.

Carrie vytryskly slzy. Chvilku si vzájemně smáčely tváře.

„Vem mě s sebou na zámek, Jennie!“ zaprosila pak Carrie.

„Nevím, jestli... co tam budeš dělat?“

„Rozhodně něco účelnějšího než tady. Čarodějové chystají krmení duchů krví. Přímo zde na náměstí; má to účel?“

Obě věděly, že žádný. Taky věděly, že ti, kdo to plánují, vůbec nejsou mágové, dokonce ani zaklínači; pobláznění přistěhovalci, kteří si něco přečetli v populárním tisku a došli k názoru, že když to zvládne takový Bello Corrona, dokážou to i oni.

„Myslíš, že se jim podaří někoho přivolat?“

„Kašlu na ně. Je mi to fuk!“

Nárok na odvoz náklaďáčkem pořád ještě neměly; pořadí se zřejmě korigovalo pomocí úplatků šoférovi, dispečerovi nebo kdoví komu. Jennie se vzchopila, sedly na šalinu (jedinou místní linku) a za chvíli dojely na předměstí, kde byl téměř naprostý klid. Nebyly od středu města ani míli vzdušnou čárou, ale zdejší lidé necítili potřebu propichovat se stříbrnými jehlicemi, rozřezávat si tváře ani tančit bosýma nohama po střepech skla. Naopak, zabývali se všedními denními činnostmi jako v každý jiný čas.

Dívky prošly mezi přízemními baráčky s okny plnými květin, pestrobarevnými střechami, věžičkami, větrníky, divnými komíny a všemožnými ozdobami; Jennie si vybrala staříka, který tam seděl na zápraží a pilně dratví sešíval postroj na tažného koně.

„Pomáhej pámbu, strejdo!“ oslovila ho.

„Pámbu pomáhá, ale lenoši chodí kolem,“ odpověděl a zamrkal na ni přes husté bílé obočí, „Co bys ráda, děvče?“

„Když šiješ postroj, vypadá to, že máš koně, viď?“

„Inu, něco takového. Ale kdybys byla všímavější, poznala bys, že je na koně trochu malý, nemyslíš?“

„Takže osla? Dokonce, zdá se, dva osly do zápřahu!“

„Mám celkem šest oslů. S vámi dvěma to bude osm.“

Carrie už otvírala pusu, aby odpověděla, ale stařík se zasmál: „Se mnou devět, já vím. Ale vám by stačilo půjčit dva, že?“

„Udělal bys nám tím velikou radost...“

„Proč se domníváš, že mám důvod dělat vám radost? Jste cácorky z města, o co drzejší, o to pitomější. I osel to pozná; osel není takový hlupák, jak se povídá. Shodí vás a uteče...“

„Umím jezdit na koni. Jsem Jennie, čarodějka prince Enkry.“

„Aj! Vznešená dáma... Až na to, že princ teď má čarodějek, že s nima dláždí v Aurrgharru chodníky. Ta druhá je taky?“

„Moje učednice. Mladší sestra.“

„Bůh ji ochraňuj, až ji vyučíš. Co mi dáš za půjčení?“

„Nic. Nevím, co bych ti mohla... nemám nic zbytečného.“

„To vidím. Do toho báglu se vejde tak sotva spacák... skoro bych myslel, že máte i hlad!“

„Strašnej.“ řekla Carrie, „Zásoby jsme už snědly...“

„Tak v tom případě vás musím nakrmit. Pijete oslí mléko?“

Carrie zaváhala. „Ještě jsem ho neochutnala!“

„Tak ochutnáš. Pojďte dál...“

Zavedl je za baráček, odkud se táhla ohrada až k lesu. Carrie vyjekla úžasem, protože kromě dospělých tam byli dva malí oslíci, s kouzelnýma chlupatýma ušima, kterýma směšně potřásali. Aniž co řekla, vrhla se k nim a začala je objímat.

„Pozor, holka bláznivá!“ vykřikl stařík. Stará oslice se hnala jako bohyně pomsty, hýkala a vztekle cenila zuby.

Carrie byla vmžiku přes plot; ale strach ji rychle přešel.

„Proč je tak zlá? Já je chtěla jenom pohladit!“

„Je to máma, ne? Ty bys svý dítě nechala každýmu omatlávat?“

„Jak víš, že budu...“ vykulila oči.

„Jednou musí mít každá děti. To je přírodní zákon.“ bručel.

Posadil je k dřevěnému stolku, z konve vytáhl sběračkou mléko a nalil do plechových hrnků. Potom odešel a vrátil se s pekáčem buchet, které voněly už na dálku.

„Moje bába napekla buchty; potom že musí do města pro cukr, všechen vypotřebovala. Už je pryč čtyři hodiny; určitě tam zas žvaní s těmi starými bosorkami!“ stěžoval si, „Ale berte si!“

Ani nedořekl a dívky už se cpaly. V buchtách bylo ovoce, které Carrie neznala, stařík mu říkal ryngle a tvrdil, že tu odrůdu si přivezl jeho děda ještě ze staré vlasti za mořem.

Zatímco buchty jim chutnaly fantasticky, oslí mléko moc ne. Bylo nakyslé a bylo taky divně cítit, ale stařík je pil s chutí.

„Když se po něm poděláte, taky se nic nestane; teď všecky děti chodí nahé, tak se jenom ošplíchnou pod pumpou. Vyčistí vám žaludek... a to natřásání na oslím hřbetě ještě přidá. Smál bych se, kdybych vás viděl slézat na Crossu!“

„Kdo s námi pojede, když ne ty?“

„Nikdo! Osel není hloupý, trefí domů sám. Půjčím vám dva hodný kluky, ty nejklidnější ušáky, co mám. Jsou kastrovaní, to by vám snad nemuselo vadit. Oslí hřebec je potvora...“

„Ani nevím, jak ti poděkovat!“

„Tak neděkuj. Až někdo bude potřebovat, oplatíš mu to.“

Zbytek buchet jim zabalil do šátku, mléko s díky odmítly. Ještě jednou se pokusily pohladit malé dovádivé ušáčky, ale kobyla se na ně koukala tak zle, že se moc nezdržovaly.

Jezdit na oslu nahá a bez sedla je pro dívku docela zajímavý zážitek. (Chcete vědět proč? Zkuste si to, dámy!) Ale navzdory drobným potížím je osel do kopců ještě vhodnější než kůň a když je dobře vychovaný, dělá všechno, co si vzpomenete. Tihle dva šli rychle, občas se dávali do běhu, když je dívky popoháněly. Mířily úvozem a pak roklinou, kudy neprojede auto, takže nepotkaly téměř nikoho; až nahoře v jehličnatém lese skupinu černých leopardů, ale ti si jich nevšímali a projeli kolem.

„Co když jsme na nepřátelským území?“ děsila se Carrie.

„Tak by nás zajali. A co, bojíš se?“

„Já nevím... ty máš s tygry nějaký zkušenosti?“

Jennie bystře propátrala ten díl paměti, kde byly uschovány sestřiny vzpomínky. „Že bys ještě neviděla šelmu zblízka?“

„Ale, co by ne? Však jich ve městě je...“

„Kdy jsi naposledy pohladila tygra nebo leoparda?“

Carrie musela chvíli vzpomínat. Občas kluci přivedli nějaké zajatce, pozvali holky a dovolili jim je hladit nebo trápit, jak kdo měl zrovna chuť. Tygři a leopardi z džungle se chovali pyšně, s holčičkami z města se nebavili a na kluky útočili, jakmile se dostali z pout. Když Carrie měla projít svou pamětí, zjistila, že v podstatě se žádnou šelmou nebyla v úzkém kontaktu.

A to se nebojíš? vyslala Jennie otázku.

Načež Carrie blesklo hlavou: Bojím se strašně.

Zámek Cross vypadal normálně, zato všude kolem byl blázinec. Kam oko dohlédlo, táhla se změť všelijakých přístřešků a obydlí lidí, šelem i bohů. Skutečně; řada přítomných nedbala ani tak, kde budou bydlet sami, jako si okamžitě postavila domácí oltář pro svá božstva. Jak Carrie procházela okolo provizorních chrámů, o vše se zajímala a chtěla vědět, co je zač. Bohužel Jennie byla schopna identifikovat tak třetinu vyobrazení a sošek; mladí vzali za dané, že na oltář patří fotografie duchovních učitelů, význačných předků a padlých kamarádů a vše uspořádali do svérázného systému. Prováděli různá uctívání se zpěvem a tancem, nosili květiny, zapalovali vonné tyčinky a obětovali jídlo. Když v Jennie rozpoznali čarodějku, měli tendenci ji zvát na hostinu, ale ona spěchala, aby našla někoho z kamarádů.

Nalezla Sheillu; přesněji, Sheilla se vedle ní náhle zjevila. Aby bylo vidět, že patří k mnichům, měla kromě růžence na krku taky oranžovou šňůru se střapcem, jakou nesměl mít nikdo jiný.

„Ahoj! To jsem ráda, že seš tady, máme fůru práce. Koukám, seš pořád ještě panna, tak můžeš dělat s Ohněm. I když, teď to tady zvládá spousta lidí, i kluci... kdo je tohle?“

„Carrie. Chce se učit...“

„Bezva; co už umíš?“

Carrie k ní naklonila hlavu, Sheilla se zasmála a spojila se s ní; Carrie dosud nezažila tak bleskovou kontrolu své osoby.

„Ty už seš dokonce oplodněná? Tak to bys mohla klidně jít domů, nic zajímavějšího už se tu dít nebude! Seš čiperná holka... ne, to si dělám legraci. Zůstaň a uč se, myslím, že budeš potřebovat dost rozvahy, až se ti to narodí. Kdoví, kdo to bude...“

„Tygr, který padl v nějaké válce ve středověku.“

„To už taky víš? Jak?“

„Povídala jsem si s ní. Je strašně milá. Už řekla, co ji mám všechno naučit, až bude na světě. Slíbila, že mi bude pomáhat.“

„Nesmysl. S dvoudenním embryem si nemůžeš povídat.“

„S duší si povídat můžu. Dokonce mi ukázala, jak bude vypadat, až jí bude jako mně. Nejdřív chtěla být kluk, ale já si moc přeju holčičku, tak se změnila. Ale vymínila si, že pak budeme hned mít kluka. Že prý mi někoho vybere...“

„Kolik chceš mít dětí?“

„Jak to mám vědět? Jenom jsem se zařekla, že nebudu používat žádnou ochranu ani to nijak ovládat. Co přijde, to přijde!“

„Pozoruhodně ušlechtilý rozhodnutí!“

„Já byla v tu chvíli šelma. Ty zachovávají zákon...“

Sheilla se usmívala. Pak se vzpamatovala: „Já nemám čas a tady s váma kvandám... zaběhněte si vyfasovat tyhle střapce, patříte ke štábu. Hlavní povinnost je teď dostat všechny duše z různých meziprostorů sem a během her je inkarnovat do těla. Chápete to? Fajn. Konkrétní úkoly vám už někdo řekne...“

Přikývly a ona už chtěla odběhnout; ale zarazila se a řekla Jennie: „Ty se nad sebou taky zamysli!“

„Co tím myslela?“ ptala se Carrie, když byla pryč.

„Nedělej, že nechápeš...“ mračila se Jennie.

„No jasně, chápu. Tak proč...?“

„Pro slepičí kvoč!“

Šly si pro střapce, které vydávali ve velikém stanu na dvoře; nebyl to stan, byl to chrám a vládly tu Deborah, Kate, Jenbarí a podobné vyspělé čarodějky; ale taky spousta méně znalých, které se s Jennie znaly a hned se snažily povědět jí nejnovější drby. Carrie uvítaly přátelsky, samozřejmě. Nebyla jim konkurencí.

„Copak to, co sem tahají kluci,“ smála se jedna, „To jsou milý kočky, teda většinou. Ale až uvidíte, co přivolává Jenbarí, tak užasnete. Čas od času je to těžký definovat...“

„Nějaký woodoo?“

„Woodoo je hra pro děti. Démoni, ďáblové a to všecko jsou sice mršky zákeřný, ale přece jenom aspoň komunikativní osoby! Ona má kontakty na něco, co se s náma neumí ani dorozumět...“

„Počkej – myslíš, že se to někomu narodí?“

„Tomu, kdo si to zaslouží. Chudáci rodiče, učitelé a všichni kolem; dítě, který vidí od začátku všecko v pokřiveným zrcadle! Bez smyslu pro morálku, bez zákona... ne, kecám! S vlastním zákonem, jiným než u lidí, chápeš?“

„Proč to dovolíte?“

„Je to potřeba. Jsou to bytosti, musejí dostat šanci.“

„Koho si vyberou jako matku?“

„Jsou dvě možnosti; buďto holku, co si nezaslouží nic lepšího, nebo takovou, co si to bude přát. Aby jim dala šanci, chápeš?“

„Jestli řekneš, že ses na to přihlásila...?“

„Ne. Mám hroznej strach. Ale na druhý straně...“

Jennie začala křičet, že je blázen, ale čarodějky se jen smály.

„Když jsem byla malá, tak jsem obdivovala ty příběhy od Stephena Kinga. Jak se třeba vyskytne malej ďáblík... ve filmu Dítě Rosemary a podobně. Já bych ho přecvičila!“

„Děsím se už předem!“

„Víš přece, kdo byl Merlin, ne? Bylo to dítě samotnýho Ďábla; ale že ho včas pokřtili, tak se z něj stal dobrej čaroděj. Já bych ho zkusila vychovávat od prvního momentu...“

„Co na to říká Mike jako velekněz?“

„Ten tady vůbec není. Nikdo neví, kam se ztratil; odjel na dva dny, je pryč už dvanáctej a nedá se vyloučit, že je po smrti nebo v kriminále. Jeho služba bývá někdy náročná.“

„Kdo teda velí klukům?“

„Enkra ne, ten se ještě nemůže zvednout. Stejně Jackie, Kurt, Sonny, Fernando, Diego... většina náčelníků. Velí všichni a nikdo. Přičemž ti, kterým nebylo dovoleno nabídnout duchům svoji krev, to berou jako diskriminaci.“

„Proč? To se tak těší na mučení?“

„Když upadnou do bezvědomí, zažívají dost zvláštní stavy mysli. Když řeknu hodně staré příběhy, tak to není zdaleka výstižné. Ani se neví, kde se to stalo, jestli na Zemi nebo... jinde.“

„Kde vůbec Enkra je? Nedalo by se mu pomoci Ohněm?“

„Dalo, ale to nechce. Dokázal by to možná sám; ale zatím nemá důvod. Ošetřují ho leopardi v Tisíci věžích, soustavným lízáním ran. Podle mýho to bolí víc, než kdyby je nechali.“

„Ale nedostane žádnou infekci! Leopardí drápy můžou být špinavé všelijakými mrtvolnými jedy...“

„Ani to není vyloučeno. Ale kdyby měl zemřít, tak to samozřejmě udělá. Je to vyšší vůle; kdo přežije, získá ochranu a pomoc.“

Venku nastal nějaký zmatek a ruch; když dívky vykoukly, viděly tlupu tygrů, kteří projížděli táborem a zdravili se s různými kamarády. Pozdravy to byly poněkud zvláštní: výzvy na souboj. Skoro každý tygr měl v uších spoustu barevných přívěsků, trofeje z vítězných střetnutí.

„Tak to vypadá, že nás přišli vyzvat. Pojedem se dívat?“

„Můžeme?“

„Proč ne? Ale musíš se připravit, že kluci budou dostávat příšerně do těla. Většinou se rvou s mladými tygry, tentokrát ale jdou do boje všichni, i staří tátové od rodin. Problém je v tom, že kdo byl před pěti lety malé hravé kotě, dneska je ohromný tygr a kluka, co ho porazil, si vychutná...“

„A co naši? Jak to berou?“

„S nadšením. Kromě jinýho proto, že tygři neberou vážně pravidla; že je napadne celý houf naráz, jim nevadí. Jediné, co by je naštvalo, kdyby na ně používali střelný zbraně. Ale to by nikdo neudělal...“

„Střelný, jsi říkala. Spousta kluků má všelijaký meče...“

„Jo, ty může. Jednali s kšatrijským ghívarem a dali dohromady takový speciální podmínky. Tygři se potřebujou naučit bránit proti zbraním lidí, takže dospělýho kusa je možno vyzvat třeba na meč proti zubům a drápům. S tím, že může dojít k vážnému zranění, i smrti. Kdo se neumí ubránit, má smůlu.“

„To ale může být nebezpečný do budoucna!“

„Zatím se nic takovýho nestalo. Kluci jsou opatrný.“

„A tygři?“

„Nedávno si kníže Quiroqa najal Lucipera Wanga, aby ho odlovil jako škodnou. Luciper dělal co uměl, ale jaguár stejně vyhrál; pěkně ho zesměšnil. Od tý doby všecky kočky chtějí vyzvat někoho opravdu dobrýho, ale nejde jim o to někoho zabít. No a kluci, pochopitelně, by si tím zkazili šanci...“

„Šanci na co?“

„Na zasvěcení meče. Šelmy jim dávají svoji krev na očištění; je to dost složitý obřad a mění se podle zvyků jednotlivých kmenů. Ovšem aby mohl tygr něco očarovat, musí zůstat naživu, to je ti snad jasný. Jeho příbuzní budou majiteli pomáhat...“

„Vypadá to výhodný pro obě strany!“

„Taky je. Proto to dělají s takovým nadšením. Kluci se chystají nechat se najmout jako ochranka porůznu ve světě; vydělají nějaký peníze, zajistí se na starý kolena a pak se vrátí domů, vychovat svoje potomstvo. Pokud je zářící duchové šelem ochrání.“

„A když je neochrání – to tam zemřou?“

„Zemřít je jenom překročit bránu z jednoho života do druhého. Nepovažujte za mrtvé ony, kteří padli na cestě Páně.“

„To je dost pohodlná filosofie!“

„Nebuďte smutní, buďte veselí; těšte se na ráj, jenž vám je zaslíben.“

„Z čeho jsou ty citáty? Z Bible asi ne...“

„Z Koránu. Ale to je úplně jedno.“

V každém případě se v táboře začalo něco dít. Bojovníci chodili od jednoho ke druhému, chystali zbraně, sedlali koně. Mnozí sedla neměli, jezdili na pokrývce nebo přímo na holém hřbetě, tak aspoň nasazovali ohlávky nebo pruh kůže kolem spodní čelisti. Jak koně, tak lidé byli pomalováni; někteří tygřími pruhy, leopardími skvrnami či fantastickými ornamenty, jiní znaky, které měly svůj přesný význam.

Carrie se divila, že se do boje hrne řada takových, co byli natřeni barvou; byl to symptom úpadku, protože nikdo neměl snahu nic kontrolovat a vyřazovat nežádoucí jedince. Tygrům bylo všecko jedno, lidé nepravosti velkoryse přehlíželi. Možná Enkra nebo někdo z jeho pobočníků by zasáhl, ale ti tu nebyli.

„Mohli bysme se jet podívat?“ ptala se Carrie.

„Proč ne, můžeš. Ale dávej pozor, mohlo by se stát, že by tam byla nějaká tygřice a napadla tě. Děvčata nás můžou napadat, když chtějí; taky to s potěšením dělají!“

„A to já bych si to ráda s nějakou rozdala!“

„V tom případě je to v pořádku. Poznáš pohlaví na dálku?“

Carrie zaváhala; ostatní jí začali dávat dobré rady a smáli se při tom. Až do chvíle, kdy do stanu vstoupil nějaký bojovník; měl po těle pruhy a spoustu ozdob, takže musel být významný.

„Prosím, abych směl promluvit s Matkou Sheillou.“

„Mluv, co žádáš!“

„Já nežádám nic. Poslali mě náčelníci s prosbou, abys zaujala stanovisko k požadavku tygrů. Jde o to, zda můžeš jejich raněné ošetřit Živým Ohněm. A dále, jaké důsledky by to mělo.“

„Oni se chtějí koupat v Ohni? Ale to jim shoří srst?“

„Už došlo k případům, že se to udělalo. Je jasné, že to znamená vážný problém zdravotní; kožešina tygra chrání a když ji ztratí, je vystaven vnějším vlivům bez ochrany. A rovněž... jde o problém nábožensko filosofický. Je-li tygr bez kožešiny stále ještě tygrem. Co v případě, že by zemřel dřív, než mu naroste nová...“

„Přiznávám se, že nevím. Neumím to rozhodnout.“

„Náčelníci tygrů nepožadují odpověď hned. Přejí si, aby ses nad tím zamyslela; případně vstoupila do meditačního transu a požádala o zjevení pravdy. Až budeš vědět, odpovíš jim.“

„To zajisté udělám...“

Bojovník se uklonil a odešel.

„Tak. Co na to řekneme?“ ptala se Jennie.

„Nemám tušení. Co bys řekla ty?“

„Přesně tohle. Nemám tušení. Jenom cítím nějaké znepokojení.“

„To já cítím od chvíle, co jsem doma začala uvažovat o návratu. Měla jsem radši zůstat v Kingtownu.“

„Proč? To teda nechápu!“

„Ani já ne. Jenom to cítím.“

Tygři pořád ještě jednali; ale sluhové už vynesli, že se chystá mohutné střetnutí v místě zvaném Roklinky, krásném širokém údolí mezi skalami, kudy protékal potok a vytvářel četné peřeje a malá jezírka; často se tam pořádaly trampské ohně a podobné slavnosti. V horní části kaňonu byly do skály vytesány nějaké obrazce, ale už se nedalo poznat, co na nich je, tím méně kdo je vytesal. Taky to klidně mohli být ještě tharrové, šavlozubí tygři, když dobyli Armin a učinili ho centrem své říše. Tomu místu se říkalo Svatyně a stálo tam několik totemů.

„Tam to bude bezva,“ komentovali bojovníci, „Z Roklinek nemáme kam utýct, i kdybysme chtěli. Koně budeme muset nechat dole, ta ubohá tráva by jim nestačila. Pěkně vymyšlený...“

„To ale vypadá na porážku!“ namítla Carrie.

„Nevím, na co to vypadá, ale bude to ostuda jako Brno. Dostanem příšernou mlatu a jak říkám, neutečem nikam!“

„Stejně bych se jela podívat...“

Bojovník, který promluvil, se k ní natočil: „A která ty seš, že se pořád tak vtíráš? Nemám pocit, že bych tě znal...“

„Carrie, z Kingtownu. Zrovna jsem přijela...“

„Čarodějka, podle aury. Ale nejseš nějak moc mladá?“

„Náhodou! Umím už všecko jako veliká!“

„A přičarovat mi štěstí bys taky uměla?“

Carrie si ho prohlídla. Byl o hodně vyšší než ona (což nebyl velký problém), celé tělo pokryté tetováním, řadu jizev různě rozmístěných, uši plné kroužků, zlatý kroužek i v nose... avšak zvlášť si všimla jizev na tvářích po obřadu kawadi.

„Třeba uměla – kdybys chtěl...“

„Jmenuji se Benny Klossowski; moje rodina pochází od Katowic v Polsku, ale nepatřil nám tam ani květináč, natož šlechtický zámek nebo titul. Narodil jsem se už na Ostrově, ale rodiče... chtěla by ses stát mojí ženou?“

Přesně to Carrie chtěla; přikývla víc než nadšeně.

„Tak pozor, děvče! Vyžaduju slib před ohněm, vezmu ti trochu krve a obětuji Bohu a teprve když dá souhlas...“

Carrie nadšeně přikyvovala. „Kolik už máš manželek?“

Benny chvilku přemýšlel. „To je těžký, já si je nikam nepíšu. Ať si to pamatuje můj Pán, když je to jeho vůle – ne?“

„Koho nazýváš Pánem?“

„Vím, že všechno dění světa řídí Absolutní Bůh; ale mým pánem je Radgast, pán života a smrti, jemuž jsou zasvěceny Bieszczady. Ten chránil otce na cestě sem, když ho chtěla zatknout Státní Bezpečnost a ochrání taky mne...“

Zavedl ji ke svému stanu; přístřešek byl pochopitelně skoro celý zařízen jako chrám, jenom na malé části Benny spal. Nebylo tu nic zbytečného, ale co tu měl, se jí líbilo.

„Jé, to je pěkný!“ ocenila, „Tady bych chtěla chvilku bydlet!“

Benny se tvářil nedůvěřivě. Radši jí ukázal na oltáři bůžka s tváří šelmy a dlouhými tesáky, v divné rohaté přílbě, držícího v ruce roh. Byla to zřejmě zmenšená kopie nějaké významné sochy.

„Originál prý stojí na jednom kopci na české straně. Můj otec tam s dědečkem pašovali koně. Vždycky mu nosili trochu vodky, aby je chránil, když šli přes čáru...“

„A bylo na něj spolehnutí?“

„Dědečka nikdy nechytili. Němci ani Češi, dokonce ani Rusové, když to tam obsadili. Dědeček byl chytrý...“

„Proč odtamtud odešel?“

„Dal se do spolku s hloupými lidmi. Moc mluvili, tak je policie vymákla. Táta radši utekl...“

„Hm... jak ho uctíváš?“

„No... to je dost problém. Docela bych uvítal radu nějaký dobrý čarodějky. Kdyby třeba dokázala zjistit, co on rád...“

Carrie se podívala na Radgasta a nebyla si zcela jistá, že se stal jejím idolem. Taky mohl být pěkný prevít, jeho kočičí tvář vypadala potměšile a dlouhé zuby dávaly tušit nebezpečí.

„Nemám tušení, jak bych se s ním mohla spojit...“

„Nevadí, vím to já. Už tě někdy někdo mučil tak, že bys viděla všecky svaté? Pak si mezi nima jenom vybereš...“

Carrie o krok ustoupila. „Hele, to bys neudělal! To ne...“

„Proč myslíš?“ Benny se zasmál a o krok postoupil.

Carrie ustoupila o další krok. Tím narazila na široký hrudník dalšího kluka z Bennyho party; vypadal jako debil, ale sílu měl jako orangutan. Obličej taky, včetně zrzavých štětin na tváři.

„Ty se bojíš, čarodějko? To je krásné! Víš co, já tě budu týrat a ty mi za odměnu prozradíš, co je to mít strach, jo? Já už zažil všelijaký pocity; velký mučení u kůlu tolikrát, že si to nedávám už ani tetovat, není kam... ale strach mi ještě nenahnali...“

Carrie se ujistila, že opravdu nemá kam ustupovat, všude se na ni šklebily pomalované tváře. Tak jen hlesla: „Vejtaho!“

„Připadá ti to? Tak to zkusíme... Reddy!“

Jeden z bojovníků vytáhl dřevěný nůž s obsidiánovým ostřím; Benny vztáhl ruku, Reddy mu na ní udělal dlouhý řez a Benny svou krví skropil oltář se soškou. Usmíval se při tom.

„Vejtaho!“ opakovala pohrdavě Carrie, „Takhle blbne každej malej kluk. U krvesavých božstev běžná zábava...“

„Možná. Tak mi prozraď, co by chtěl! Nebo to nevíš?“

„Nevím a vědět nechci! Vidím takovou potvoru poprvý v životě!“

Kluci naráz vyprskli smíchem. Včetně Bennyho.

„Koukám, že si s mým pánem budete rozumět! Na, napij se! No co koukáš, mojí krve! Jsem tvůj manžel!“

„Ty? To bych radši...“

„Řeklas to! Co bys radši – no, pověz!“

„Hele, co se mnou chcete? Jestli mi chcete ublížit, tak jsme na place uprostřed lidí! To byste si netroufli...“

„Záleží, jak moc budeš řvát. Když hodně, tak si toho nikdo nevšimne, na divoký hry je každej zvyklej...“

„Rozmyslela jsem si to! Už si tě nechci vzít!“

„Já tebe jo. A zrovna teď si tě označkuju. Už si na tebe někdo udělal svý znamení?“

Jeden ano, ale ten byl teď tak daleko, že radši mlčela.

Benny sklonil hlavu a zakousl se do měkké tkáně jejího levého prsu; zaječela bolestí a hrůzou, ale všichni kolem se jen smáli, vypadalo to jako laškování. Kdosi ze smečky ho povzbuzoval:

„Do krve, Benny! Musíš ochutnat její krev!“

Carrie cítila, jak se pod jeho zuby trhá její jemná pokožka. Řvala, pokoušela se ho mlátit, ale ostatní jí drželi ruce a smáli se všemu, co podnikala. Cítila, jak jí z rány vytéká krev. Benny ji pil jako šelma; když se vztyčil, měl ústa celá krvavá.

„Oběť!“ procedil mezi zuby a vyprskl krev na bůžka. Radgast to přijal bez viditelné nelibosti. Kluci se smáli.

„To víš, její vlasy ti dát nemůžu!“ vysvětloval bojovník svému božstvu, „Ale je pěkná i tak, co říkáš? Vezmeme si ji v noci?“

„Ne!“ ječela Carrie, „Já chci domů!“

„Nemám domov – činím nebe a zemi svým domovem.“ citoval Benny poněkud nepřesně samurajský kodex, „Miláčku, moje drahá choti, já tě bohužel nemohu uvést na žádný hrad ani zámek, protože...“

„Táhni do pekla, ty mizero! Proklínám den, kdy jsem tě potkala!“

„Ale to je tenhle, můj poklade! A nám se nezdá, že by byl tak docela špatný! Náš klan dostal dobrou vévodkyni a smečka výtečnou čarodějku – aspoň teda vztekat se umí prvotřídně!“

„Nebudu tvá žena, vévodkyně ničeho, co ti patří a už vůbec ne tvoje čarodějka! To se spíš vychčiju na tvůj hrob!“

„Myslíš, že mě to vzkřísí?“

Carrie byla zoufalá. Všichni si z ní viditelně dělali legraci, nechali by toho leda na pokyn Jennie, ale ta zrovna nebyla nikde v dohledu. Proč se, husa hloupá, od ní dala odlákat? Povšimla si, že její chování už začíná vyvolávat pozornost i u sousedů, jenže nikdo se nedomníval, že by jí skutečně někdo ubližoval. Benny je hezký kluk a leckterá holka by se od něj dala ráda pokousat.

„Pomstím se ti!“ napadlo ji, „A budeš v noci vyčerpanej na smrt, sešlu na tebe nějaký hrozný kouzlo!“

„Vyčerpanej? Z tebe, panenko? A tak jo, můžeš – uvidíme, kdo to dýl vydrží! Jestli nebudeš spát jako nemluvně a ještě ráda!“

Začala se uklidňovat aspoň natolik, aby uvažovala realisticky. Může si za to sama, začala si s ním! No jo, ale je to hezký kluk, takového si vždycky přála: mírně brutálního, váženého u kamarádů, drsného i něžného zároveň – jen netušila, že bude tak krutý i k ní. Jenže: co jí vlastně udělal? Vyhrožuje, ale ostatní se smějí a nezdá se, že by byli zděšeni. Bolestivě ji kousl, ještě teď se jí dělají mžitky před očima; což takhle mu to oplatit?

„Chceš, abych ochutnala tvoji krev?“ zatvářila se tajemně, „Ale vezmu si ji sama – co říkáš?“

Oči mu blýskly; přece jen si vybral správnou ženu, ne nějakou ufňukanou panenku Barbie z města! „Tak vem!“

Nakrčila nos jako šelma čenich a začala ho očichávat; šla nosem po hrudní kosti až dolů k pupku, pak k podbřišku; tam čenichala, jako jí to dělají všechny šelmy a všímala si, jak se celý napjal v očekávání bolesti; ale neudělala, co čekal, šla zase výš, až si vybrala sval pod ramenem pravé ruky. Tam zaťala zuby; za napjaté pozornosti ostatních se zakousla a držela, dokud neucítila chuť jeho krve. Nemýlila se; působilo mu to potěšení.

„Ty mrcho!“ zasyčel, „Nebudu moct hýbat rukou... každej mě pak porazí! Chceš mě vyřadit z boje?“

Vzala si jeho krve jen tolik, kolik bylo třeba. Odstoupila, ušklíbla se krvavými rty a potměšile zamrkala.

„Tohle budu cítit při každým pohybu...“ procvičil ruku, „Dobrá rána, čarodějko! Budu si na tebe dlouho pamatovat!“

„Teď mě!“ cpal se dopředu Reddy, „Chci taky znamení!“

Carrie během pití jeho krve došlo, že je ženou nejen náčelníka, ale všech členů smečky; uvažovala, kolik je jich dohromady, pak zvažovala, jak se jí který líbí. Líbili se jí všichni; a co když ji budou půjčovat v rámci rituálů spřáteleným velitelům? Co když ji vsadí do hry jako cenu pro vítěze v nějaké bitvě? Všechno to se u barbarských smeček už stalo... zatím jen doufala, že napřed si ji všichni řádně vychutnají, než ji dají dál.

To by holky ze třídy čubrněly! Na co ty se zmůžou? Leda tak si povídat o přestávce na holčičím záchodku, jaká to musí být krása být hříčkou mocných svalů krutých válečníků z barbarských krajů; ale žádná by si netroufla to zkusit v praxi! Jenom Carrie je teď v jejich kruhu a pije jejich krev! Ještě nemá tušení, co všechno s ní budou dělat a jak moc to bude bolet; ale může jim poroučet, čím šílenější věc si vymyslí, tím...

Nejmladší z přítomných byl Bennyho bráška, odhadovala ho tak na deset a měl viditelně strach, ale chránil se dát to najevo, aby se mu nesmáli. Bylo jí ho trochu líto, ale taky ho kousla – jen ať si chlapec zvyká, však až vyroste, bude ubližovat lidem zase on, a jak nadšeně! Trochu zaskučel, ale byl nezřízeně pyšný; hned vyzvídal, jakým listím zvýraznit ránu, aby byla dobře vidět.

„Přišla jsem na něco, čím potěšíš svého pána, Benny,“ pravila vážně, když se všemi skončila, „Něco, co si tvoji nepřátelé budou pamatovat ještě déle, než ty moje znamení!“

Bennymu zablýskly oči, ostatní nahnuli hlavy blíž.

„Na které části těla se sedí na koni?“

„No – na zadku, samozřejmě!“

„Značkuje některá smečka poražené nepřátele na tom místě?“

„Ne. Je to nedůstojné a...“

„Inu... my holky to zas tak zle nevidíme. Když se milujeme, zkřížíme právě tam nohy, abychom chlapa sevřely a...“ (zatím to nikdy v praxi neudělala, jen to viděla v televizi).

„Jak si to představuješ?“

Otočila nejbližšího zády a nehtem naznačila lehké naříznutí kůže na obou půlkách křížem. „Můžeš si být jist, že tvou značku bude cítit ještě hodně dlouho!“

Benny si to přebral v hlavě a byl nadšený; okamžitě začal dávat příkazy, co má kdo udělat a komu obratně připomenout, že než se vyrazí na tygry, měl by si srovnat staré účty s Bennyho smečkou. Taky ostatní to vzali jako vítané zpestření zábavy.

A Carrie se odvážila říct: „No moment – a co poděkovat?“

„Komu? Za co?“

Ukázala na sošku na oltáři. „Za zjevenou věštbu...“

„Jak?“ zeptal se Benny, ale když jí pohlédl do očí, už to věděl. Odjakživa si představovala chvíli, kdy ji někdo položí na záda před oltářem, v kruhu souhlasně mručících kamarádů; teď to udělal a Carrie přebíhaly po těle slastné vlny hanby, ponížení i extáze. Nešetřil ji, dělal co mohl, a byla to paráda. Carrie držela, jen občas mrkla po ostatních a všímala si, jak svému náčelníkovi závidí a touží být na jeho místě. Prestiž jejich smečky právě nabrala obrat k výšinám; bude ještě slavnější a nádhernější, začínají fantastické dny, kdy od svítání do soumraku udělá život tolik salt, že kdo se na chvíli vzdálí, nebude po návratu chápat a bude se muset směšně vyptávat... a to všechno kvůli ní!

Taky využila schopnosti, kterou se naučila před krátkým časem od Jennie a 'vošáhla' si partnera; bez problémů mu vlezla do paměti a dozvídala se z ní zajímavé věci. Především: je to velice hodný, až téměř ostýchavý kluk, kterého doteď nebral vážně nikdo kromě vlastních kamarádů, stejně nejistých a rozpačitých. Studuje železniční průmyslovku, ale moc ho to nebaví a dělá to jenom na přání svého otce, který ho jinak označuje za lempla a flákače. Ve škole byl terčem mírné nelibosti kantorů, kteří ho soustavně kritizovali za lenost a netečnost; přestože má po mámě nějakým způsobem univerzálku, nejevil snahu ji jakkoliv využívat, kromě jediné schopnosti: při vyučování si číst pod lavicí a sledovat po očku zároveň učitele pro případ, že by ho vyvolal. Odpovídal tak na dvojku mínus; víc si nezasloužil, míň mu nemohli dát, protože ve třídě byli nebožáci, kteří s vypětím sil byli podstatně horší. Četl všechno, záviděníhodně rychle a dobře si pamatoval; nečinil rozdílu mezi brakovým škvárem a hodnotnou literaturou, přednost ovšem dával knihám menšího formátu, které se mu vešly pod lavici. Z přečteného si vytvořil svůj hodnotový žebříček; po škole se bavil, jak uměl a díky své síle a obratnosti zdatně prosperoval jak mezi spolužáky, tak staršími kluky. Rychle a zdárně se zapojil do místní smečky, zúčastnil se válek nejdřív v okolí, pak v širším okruhu. Postup štěně – bojovník – rádce vzal hopem, až se právem dopracoval k náčelnictví.

Teprve jako náčelník se patřičně rozjel. Okolnosti mu byly tak příznivé, jak jen být mohly: zrovna začaly Enkrovy války a Benny šel dopředu jako tank, vždycky narazil na slabšího soupeře a když bylo třeba, uměl si vybrat vítěznou stranu. Enkru obdivoval jako poloboha (nikdy s ním moc nemluvil), Rogerovi se vtíral, s jinými náčelníky soupeřil. Jeho ideálem byl barbarský bojovník: veliký, silný, s primitivní filozofií a po boku s čarodějkou, která mu bude dávat cenné rady. Některým jedincům vychází všechno, do čeho se pustí, aniž by si to zasloužili; tak se Benny skutečně stal barbarským bojovníkem a teď má i tu čarodějku.

A Carrie viděla ještě dál: nebudou jenom tyhle drsné hry pro efekt diváků, budou taky procházky při měsíčku, tiché mazlení ve tmě při dobrodružném filmu, tancování ve strhujícím rytmu někde na diskotéce, návraty za ranního svítání, líbání pod lucernou... po tom všem Benny toužil a nikdy to neměl. A nikdy to ani nikomu neřekl; rodiče ho považovali za nepovedeného zmetka, učitelé nad ním zlomili hůl a před kamarády se nemohl shodit. Po Carrie nyní toužil jako po záchranném pásu; a ona se do něj okamžitě vášnivě zamilovala, rozhodla se jít za ním, kamkoliv ho povede cesta a snášet s ním dobré i zlé. Řekli si to: otevřela mu svoji mysl, nechala ho procházet se jejím životem, pochlubila se i dítětem, které bude mít. V ten moment pochopil, že dostal nejcennější dar ze všech možných; že od té chvíle k sobě patří a jenom smrt je může rozdělit. Jsou dva a tvoří rod; cokoliv přijmou, je posílí a zvýší jejich sílu. A bude toho hodně.

Namátkou řekla do prostoru: Co ty na to, sestřičko?

A Jennie odpověděla: Přeju ti hodně štěstí.

Teď už můžeme Carrie nechat jít. Jde tam, kam ji vede cesta.

Který pitomec přišel na nápad těsně před výjezdem do bitvy s tygry v Roklinkách dělat si šrámy na zadku, aby poražený mohl sedět na koni jen s největší bolestí, vešlo ve všeobecnou známost a náčelníci slibovali tomu Bennymu (až přijdou na to, který lump to je) strašlivou pomstu. Vydali okamžitě přísný zákaz, bohužel poněkud opožděný, protože několik nešťastníků už tyhle šrámy mělo a spousta dalších se chystala je způsobit nepřátelům; byli značně zvědaví, jaký za to můžou dostat trest. Pár dopadených zlosynů bylo (na návrh ještě většího blbce než Benny?) odsouzeno k nářezu na zadek až do krve, aby si taky nemohli sednout. Bylo to spravedlivé, ale upřímně: nebyl to moc dobrý nápad.

Náčelníci označili takové jednání za zločin, neboť bojovníci nebudou moci sedět na koních. Postižení se jednoznačně rozhodli dokázat, že to jde; samozřejmě ne na sedle, taky žádné kalhoty si vzít nemůžou, ty by zničili. Ale dá se jezdit nahý na hřbetě koně, aby krev tekla po srsti; čím víc červených pramínků, tím větší hrdina. Koně byli na pach krve vlastního jezdce alergičtí, neměli ji rádi, znamenala vždy nějaké nepříjemnosti. Plašili se, byli nervózní, vnímali bolest, co zakoušeli jezdci. Kdesi v pozadí byla pořád reakce Sheilly, která řekla: „No a co? Tak se vykoupou v Ohni, až nebudou moct vydržet!“ Souhlasili; ale když je to tak, chceme vidět toho slabocha, kterej se první přihlásí, že už nevydrží!

Soutěžit se dá prakticky ve všem. Co bylo ze začátku bolestivé, nepříjemné, ponižující, se teď stalo předmětem výzvy: kdo bude lepší? Zaříznout hluboko do svalu je nesmysl, není to k ničemu. Ale pár klikatějších jizev, aby teklo víc krve, to je ono! Ještě lepší jsou tržné rány, způsobené třeba prackou šelmy. Další pěkné zpestření je ošetření nějakým dlouhodobě pálícím lektvarem; ani tak neléčí, jako způsobuje výrazné jizvy. Podobných dryáků umí každý šaman vařit spoustu, tak sem s nimi! Carrie nepožádali, na léčení byli starší kluci dost velcí experti. Zato jí přivedli darem kobylku: nádhernou appaloosu s červenými, žlutými a černými skvrnami na bílé srsti, nic velkého, zato vynikající nečekanými hnutími mysli, které jí velely v nepředvídatelných okamžicích shodit bez zřejmého důvodu jezdce, kam ji napadlo. Sice ji na to upozornili, ale když se na ní šťastná Carrie projela po okolí a nic se nestalo, došla k názoru, že přehánějí. Opak byl pravdou, kobylka dělala podobné věci zásadně nečekaně, tak jednou za dva až tři dny, zato pořádně.

Na bílé srsti s nápadnými skvrnami se krev mimořádně vyjímá; tak byli pochopitelně zvědaví, co udělá jejich čarodějka. Carrie měla několik možností, jak se přidat k ostatním; ale během celého dne se postupně dostávala do transu, až sama dospěla k názoru, že je velká čarodějka a vymýšlí geniální nápady. Takový pocit je samozřejmě iluze hrubého zrna a může se stát zdrojem četných nepříjemností do budoucna; ale jak se Carrie dostala do extáze, nejdřív ze svého myšlení odstranila jako zbytečnou přítěž logiku. Ve skalách objevila při projížďce kaktus s nádhernými červenofialovými květy, vhodně se hodícími do vlasů; ty neměla, ale pomohla si: připíchla si ty květiny ke kůži dlouhými ostny sousedního kaktusu. Strašně to bolelo, ale zároveň v kaktusech byla nějaká omamná látka, která ji přivedla do ještě větší extáze – smála se, zpívala a viděla věci v posunuté realitě. Tehdy poznala, co má udělat: napíchala si ty ostny pod kůži na vnitřní straně stehen, takže při každém pohybu koně bolest vystřelovala přes celé tělo až do mozku; zároveň zvyšovala její extázi.

A samozřejmě to všem řekla.

Celý den náčelníci marně organizovali své neposlušné houfy, aby přestaly vymýšlet hlouposti a konečně vyrazily do Roklinek. Teď s tím náhle nebyly problémy, když se proslechlo, že právě tam v horách rostou kaktusy. Jednotlivé smečky bleskově sbalily, naskákaly na koně a vyrazily do hor; jeden hlídal druhého, kdo dá najevo, že ho něco bolí. Když dorazili na místo, vydal kdosi heslo: projedem se na kaktusech! Skutečně si sedali na ostny; obvykle se při tom bouřlivě smáli a řvali nadšením, aby neřvali bolestí. Některé kaktusy mají opojné účinky, jiné nikoliv; rovněž tak někteří smečkoví šamani ty účinky znají a další se domnívají, že se v tom vyznají.

Sheille to přišel nabonzovat Cvrček; dost vzteklý. „Je konec! Můžem to zabalit a odtroubit, kdyby nás v tuhle chvíli tygři napadli, nemá smysl se ani bránit! Všichni jsou zfetovaní do nepříčetna; některý doopravdy, jiný si to jenom myslejí, ale to je v podstatě stejný. Já dostat do ruky tu tvoji ségru, Jennie, tak ji roztrhnu jako žábu!“

„Souhlasím, dělej si s ní, co tě napadne. Ale... obrať se! Od čeho máš ty jizvy na zadku?“

„No, co? Musel jsem vyzkoušet, jak moc je to nebezpečný! Jsem přece náčelník a... Co ty se vůbec staráš? Kdyby bylo nejhůř...“

„Já vím, zapálíme Oheň. Ale koukám, jsme pomalu poslední; tak snad jedem taky, ne?“

Vyrazili. Už během cesty zjišťovali, že se na různých místech vyskytuje mimořádně mnoho jedinců, kteří se pohybují strnule jako mechanické loutky, zrak upřený do nenávratna, ve tváři škleb šílence, řeč popletená a nesmyslná. Čarodějky nejdřív zkoumaly z profesionálního zájmu, co se s nimi děje; pak to radši vzdaly a nechaly každého osudu. Jennie, stále ještě Panna Ohně, utrhla dva nádherné květy a připíchla si je kaktusovými ostny k prsním bradavkám; Sheille slíbila, že ji bude informovat o důsledcích. Sheilla se jí vysmála a napíchala si květinové ozdoby, kam všude ji napadlo. Než dojely na místo, zpívaly už mantry v jazycích, kterým nikdo na světě nerozuměl, ale domluvily se.

Nahoře pod totemy zapálila Sheilla Oheň; vlastně ani nechtěla, jen položila ruku na kámen a řekla: „Tady by pěkně hořel!“ Pak ji napadlo to zkusit, Oheň jí vzplanul pod rukou a všechny se tomu chechtaly.

Smečky se rozlezly po Roklinkách; napřed bylo nařízeno postavit přístřešky, ale vykašlali se na to, i když nějaký šílenec začal šířit nápad, že v noci přijde průtrž mračen. Kdo byli víc při smyslech, ohlíželi se po čisté obloze a kroutili hlavou. Což naštvalo Cvrčka; on to sice neříkal ani nenařídil, ale nesnášel, když se o jeho rozkazech pochybovalo. Poněkud klopotně se mu podařilo vysvětlit to Sheille a důrazně požadoval, aby přivolala déšť. Sheilla to lhostejně dala za úkol Jennie – během večerních hodin se dopracovala k naprosté netečnosti, jen zírala do blba. Jennie naopak úkol přijala s nadšením, spojila se v mysli se svou nadějnou sestřičkou a nařídila jí:

„Jestli seš čarodějka, tak přivoláš déšť!“

„Hned?“ zajímala se Carrie s chvályhodným nadšením.

„Vyber nějakou správnou chvíli!“

Za soumraku, v nejoblíbenější chvíli všech šelem, přepadla Roklinky tygří armáda. Kdyby se lidé bránili, byli ochotni je zmasakrovat; slíbili jim předem, že prolijí krev každého, koho chytnou. Skutečnost byla, že kluci se sice bránili, ale proti něčemu docela jinému, než jsou Pruhovaní. Tygři byli zmateni; do jejich chápání reality patří stavy, kdy někdo bojuje s bezocasými démony, ale takový jedinec je obvykle mimořádně vznešený čaroděj a má kontakty s neviditelnou říší na druhé straně. Když se náhle dostali do bitvy, v níž s neviditelnem bojovala celá armáda lidí, bylo jejich povinností se do toho zaplést taky, samozřejmě na straně kamarádů; netušili proč ani jak, ale snažili se ze všech svých nejlepších sil.

Tuto chvíli si vybrala Carrie. Už chvíli předtím se pohybovala po samém okraji srázu a smečka ji (pokud to zvládla) hlídala, aby nesletěla dolů. Vybrala pro úkryt skalní převis vysoko nad korytem potoka, kam se dalo obtížně vylézt po skalách, což smečka považovala za nesmysl, Carrie se smála a Benny sprostě nadával rebelantům. Carrie se chechtala všemu celé odpoledne, což o to; ve vážných chvilkách se snažila vysvětlit Bennymu, že její dcera se narodí se znalostmi špičkové čarodějky, ježto přijímá už v lůně vše, co maminka. Bennyho to nepřekvapilo, četl něco podobného v knize Duna od Franka Herberta.

Chvíli před tygřím útokem začala přivolávat déšť; počínala si tak, že se vcítila do nálady bouřkového mraku, který se měl snést nad hory a zalít všechno vodou. Odkud se ten mrak vzal, odmítala vysvětlit; přesněji nabídla v záchvatech smíchu asi pět verzí, všechny nesmyslné. Na blbou otázku, zda bude pršet déšť nebo něco jiného, se na chvíli zamyslela a pak rozesmála ještě víc.

V ten moment napadlo Jennie hru zastavit, ale zjistila, že nemůže, ježto postrádá vlastní vůli. Někdo ji fackoval a hrubě po ní požadoval odpověď; viděla ho, ale dokázala mu pouze říct, aby v těch fackách pokračoval, je to příjemná masáž. Taky ji mohl bít a kopat, pokud možno do nejcitlivějších míst. Když pochopil, co se pokouší zdřevěnělými ústy říct, radši ji nechal.

Sheilla nevnímala absolutně nic.

Všechno v té chvíli záviselo jen na Carrie.

V jistém okamžiku vzal někdo na nebesích trychtýř a jeho hubici obrátil na Roklinky; pak do něj nalil oceán vody. Odjakživa bylo to místo nebezpečné při dešti; často trampy vyplavil slejvák tak, že hledali své věci hluboko po řece a doufali, že se zachytí na kamenných prazích mezi jednotlivými jezírky. Tentokrát by neměli šanci, všechny prahy byly zatopené a voda bez problémů vystoupila v pár okamžicích až k okraji. U převisu, kde bydlela Carrie, byla deset čísel pod jejími chodidly; stála nad vodou a smála se, zatímco kluci se vzájemně sráželi do vody a hýkali nadšením, když někoho vodní vír sebral a unášel do nenávratna. Benny se obával, že by se mohli utopit; svěřil se Carrie a ta se smíchem řekla, že žába se neutopí. Tím všem vnutila mentalitu žáby; hravě zahrnula do svých pokusů nejenom lidi, ale i tygry a možná dokonce koně. Důsledky pro koně nejsou známy, u tygrů to vyvolalo mírně podivné změny stavu mysli a u lidí nadšení. Jediným nespokojeným byl malý Bennyho bráška Jacek; líbilo se mu být žábou, ale důrazně žádal, aby byl taky zelený. Carrie neuměla (či nechtěla) vyhovět jinak, než že vsugeruje onu zelenost všem přítomným; vědci vysvětlují dočasné zezelenání kůže přítomných rozpuštěním velkého ložiska mědi, které liják uvolnil někde ve skalách. Vědci jsou moudří.

Zato Carrie je blázen. Přišla na myšlenku, že leckde na celém území Arminu, zvláště v Kingtownu, se jí leccos nelíbí, a že by to mohla odplavit voda. Jak to udělat? Maličkost. Během chvilky se rozpršelo po celém Ostrově, čímž soustředěný útok na Roklinky poněkud ustal. Zato se rozvodnilo vše, co mohlo; voda zalila města i vesnice a škodolibě si vybírala některá místa, s nimiž si nemohly poradit orgány městské ani smečkové: sklady lihovin, masa a výrobků z něj, cigaret, dokonce i drog byly zaplaveny vodou, obchodníci utrpěli miliónové ztráty. Nejluxusnější hamburgrárnu McDonald téměř zlikvidoval staletý strom, který se vyvrátil z kořenů a rozmlátil všechny parádně nasvícené výlohy. Když pak majitelé chystali rekonstrukci, město se rozhodlo velkorysým způsobem změnit celé náměstí (čemuž předtím zmíněný strom vážně překážel) a přemístilo McDonalda do zastrčené uličky. Firmu nikdo dodnes nepřesvědčil, že to nebyla něčí zlomyslnost.

Meteorologové vědí přesně, co se stalo; vinen je uragán jménem Alex, jehož centrum se nenadále odchýlilo od původního směru pár stovek kilometrů na západ a zasáhlo Armin, místo co by pokojně zdevastovalo deltu Gangy (jako obvykle). Díky tomu se neutopilo pár desítek tisíc lidí a hladomor v oblasti byl částečně odložen. No, dejme tomu; jenom ten uragán měli pojmenovat Carrie.

Noc uplynula v šílených vizích. Samotná Carrie procházela při ní řadou zvláštních prostorů a setkala se s mnoha vyspělými duchovními osobnostmi; většina z nich jí hrubě nadávala a hrozila pomstou. Carrie využila příležitosti, vysekla všem zdvořilé poklony, přednesla pokorné modlitby a zakončila požadavky, které většinou považovaly za drzé přes veškerou únosnou míru; kupodivu některé ochotně splnily, neboť usoudily, že si nevděčné lidstvo nic lepšího nezaslouží.

Sheilla tam byla nějakým způsobem přítomná taky; využila svého vlivu a prosila o důkladné očištění těla i mysli všech, kteří to v jejím dosahu potřebují. Odpověděli, že to potřebuje mnohem víc osob, než si Sheilla myslí; nějaký mimořádně naštvaný starý bůh za tím účelem zvýšil rozsah jejího vlivu na sto kilometrů, což jí kupodivu zůstalo navěky. Pak s ní udělali ještě cosi, co už si pamatovat nedokázala.

Avšak: všichni přítomní v Roklinkách (včetně Sheilly, Carrie atd.) dostali zřejmě vlivem vypití oné vody příšerný střevní katar kombinovaný s dávením, takže tři dny nedokázali nic sníst, jen pili, vzápětí všechno vydávili a všemi otvory z nich šla zelená voda. Z lidí, tygrů i jiných přítomných šelem; koně měli zatím klid a spokojeně se pásli. Tatáž nemoc zachvátila řadu osob porůznu v celém Arminu; jak ji nazvali vědci, nevím. Možná měli v tu dobu řadu jiných starostí. Faktem je, že po těch třech dnech absolutní hladovky se všichni motali jako mouchy, ale hlavu i vše ostatní měli absolutně čisté.

Sheilla zapálila Oheň a nechala všechny očistit zvenčí, zevnitř i všelijak jinak. Na dotazy, co a jak dělá, odmítala odpovídat, na naléhání se tvářila velice nevrle. Pak se pokusila uvařit něco k jídlu aspoň pro sebe; naštěstí to dokázala strávit, aniž se jí udělalo zle. Postupně se všichni vraceli k normálu; dokonce i šelmy, jež začaly mít opět chuť k boji. Tedy: zatím k jednání, jak v boji pokračovat.

Vyjednávání vedl Cvrček a počínal si rozvážně. Vysvětlil, že po tom uragánu možná spoustu smeček přešla chuť a že je zapotřebí nejdřív zjistit, jak to u kterých vypadá a co by jim chuť do hry vrátilo. Napovídal toho spoustu, až usoudil, že se mu podařilo dokonale zakrýt fakt, že nemá o ničem přehled.

Za tygry jednal poněkud zvláštní jedinec jménem Ooŕŕt. Zvláštní byl i na tygří poměry; kožešinu měl velice tmavou, v ní ještě tmavší pruhy a na tlapkách místy skvrny; měl taky hřívu, černou a mimořádně hustou; na šíji pak až k hrbu nad lopatkami zářivě bílý pruh. Tesáky dlouhé až k bradě a mírně zahnuté. Sheilla měla pocit, že už ho někde potkala, nejspíš v jiném vesmíru.

„Připojuji se k názoru, že by bylo dobře boje přerušit,“ pravil hlubokým, poněkud znepokojivým hlasem, „Z naší strany přistupuje k problému ještě další, že totiž máme hlad. Dokud si neulovíme nějakou potravu, byli bychom značně oslabeni...“

„Jistě, to chápu,“ usmál se Cvrček, „A moc mě těší, že jste se nerozhodli ve stavu nouze sežrat nás.“

Sheilla se bála, že se Ooŕŕt urazí, ale neučinil tak. Naopak se zeptal mírně a přívětivě: „A to by bylo nějak možné?“

Cvrček se rozesmál: „Myslíš jako kdybyste někoho přemohli, že byste ho rovnou zadávili, roztrhali a sežrali? To by teda rozhodně nešlo!“

„Já to chápu. A za jiných okolností?“

Náčelník se snažil zvládnout rozpaky, ale moc mu to nešlo.

„No... máte přece nějaké nepřátele?“ naléhal Ooŕŕt.

„To jistě máme, ale...“

„Nebo chceš říct, že se na Ostrově už nevyskytují zločinci?“

„Jistě vyskytují. Ale po těch jde policie a soudy...“

„Za časů císaře Charryho,“ Ooŕŕt hovořil velice přívětivě, ale čas od času si při tom olízl tesáky, „Docházelo mimořádně k případům, kdy se nějaký člověk dopustil zločinu. Císař a ještě více císařovna neměli takové případy rádi; říkali, že projednávat podobné věci je nečisté a poskvrna ulpí na každém, i na tom, kdo to jenom poslouchá. Dávali přednost spravedlnosti, která nečinila o svých procesech zápisy...“

„Tím chceš říct, že když se stal podobný případ, císařská rada dala pokyn někomu ze šelem a on dotyčného... odlovil? A zároveň zlikvidoval beze stopy i jeho mrtvolu?“

„Ano, byly takové případy. Všichni dávali tomuto způsobu řešení přednost; i pro pozůstalé to tak bylo lepší, nemuseli procházet ostudným systémem skandalizace svého blízkého a milovaného, pouze jej oplakali jako někoho, kdo zabloudil v jitřní mlze...“

„A to chceš dělat teď a tady?“

„Tady snad ani ne; ale ve městech lidí... Nebo říkáš, že tam není pro nás žádná kořist?“

„Právě naopak, lumpů tam je... Ale co policie? Té někdy vadí, když se někdo, třeba i lump, ztratí beze stopy!“

„Co se dá dělat? Dotyčný prostě někam odešel. Možná se vrátí!“

Cvrček se v rozpacích škrábal na nose. „Proč ti o to tak jde?“

„Lidské maso má mimořádnou magickou sílu. Každý, kdo praktikuje podobný druh služby, potřebuje občas vydatné posílení své moci; tímto způsobem by ji obdržel a zároveň dal smysl životu onoho ničemného zločince, takže by všichni byli spokojení...“

„Zní to hezky, ale... i tak by to nešlo!“

„V tom případě je zapotřebí udělat to tak, aby to nevěděl vůbec nikdo na světě. Jenom bohové; těm to jistě udělá radost.“

„Přítomnost tygra na nějakém místě se dá těžko utajit!“

„No jistě, ale i tak – nápad je to dobrý, ne?“

Ačkoliv to z onoho rozhovoru nevypadá, je Cvrček velmi chápavý kluk; i teď věděl od první chvíle, oč tygrovi jde, dokonce to cítil z jeho aury, jenom nechtěl vyhovět a všelijak se vymlouval. Ale nešlo to, bylo nutno mluvit na rovinu:

„Tobě jde skutečně tolik o to, abys mohl jíst lidské maso?“

„Lidské maso je velice mocné, víš? Když zabiješ nějakého tvora, jeho síla se stane tvojí silou. Lidé to odmítají, vzdali se práva zabíjet druhé a brát jejich sílu; ale já jsem tygr, pravěká vladařská šelma! Je to mé právo a já je žádám!“

Cvrček toho mohl říct dost. První bylo, že ani zdaleka se nedá mluvit o právním nároku; taky ostatní náčelníci už pěkně hučeli a chystali se namítat. Ale zatím neříkali nic.

„Co vůbec dělají se svými těly lidé, kteří se rozhodnou zemřít?“

„Tak dost!“ řekla Sheilla, „Jak si to představuješ, Ooŕŕte? To by člověk, co se v nějaké šílené depresi rozhodne k sebevraždě, měl jít k vám do hor a nechat se zabít? To nikdo neudělá!“

„Proč? Přišel by na jiné myšlenky, než by zemřel!“

„Cože?“

„Říkáš, že se pro smrt rozhodl v šílené depresi. Takový způsob odchodu je velice nevhodný; dotyčný nepřekročí práh očištěného vědomí, ale stane se nevědomým duchem. V tom stavu pak zoufale bloudí nebytím a hledá způsob, jak uniknout; avšak nemůže nalézt, neboť mu chybí hlava jako sídlo rozumu. Kdyby věnoval před smrtí stejné úsilí snaze uniknout před zuby a drápy tygra, prolomil by pouta nevědomosti a jeho činy by získaly logiku...“

Všem už bylo jasné, že Ooŕŕt je nějaký svérázný tygří čaroděj; jeho řeč se jim líbila, jen s ní vášnivě nesouhlasili.

„To, co říkáš, si myslíš jenom ty, nebo víc tygrů?“

„Po pravdě si to myslí všichni; ale protože víme, jak neochotně lidé přijímají takové myšlenky, obvykle je neříkáme. Ale vy víte, jaká je skutečnost, nezapírejte to! Každý z vás se v těchto dnech ponořil do hlubin své paměti; chcete popřít, že jste v ní nalezli vzpomínku na časy, kdy jste sami takto mysleli?“

Tentokrát nebyl odpor tak jednomyslný; mnozí raději zmlkli. Kdo ještě dával najevo nesouhlas, činil tak způsobem, který dal jasně tušit, že o tom něco ví.

„My všichni hledáme Cestu! Čarodějové řekli, že nadešel čas vhodný pro Sjednocení; člověk se stane šelmou, šelma člověkem. Spojí se v jednotném milostném svazku, jejich těla i jejich mysli se protnou na křižovatkách nekonečna. Odváží se někdo z vás tady přiznat, že se o to už pokusil?“

Nastala chvíle rozpaků, jeden pokukoval po druhém, kdo se první přihlásí. Nakonec pyšně zvedla ruku Carrie; ale i Sheilla, Cvrček a řada dalších – kromě Jennie. Ta se tvářila odmítavě.

„Nebudu mluvit o druhých, ale o sobě,“ pokračoval mág, metaje zelené blesky ze svých očí po shromáždění, „Přiznávám, že velice toužím milovat se s lidmi, vzrušují mne jejich těla a to stejně při představě lásky, jako při představě zadávení a trhání čerstvého voňavého masa.“

„Co bys chtěl udělat?“ otázala se Sheilla.

Ooŕŕt k ní přikročil a zabořil čenich do jejího klína. Začal ji drsným jazykem olizovat a při tom mluvil: „Piju vůni tvého těla a cítím, jak se při dotyku mého jazyka zachvívají tvoje svaly! Je to opojné; přivedu tě k milostné extázi a budu vnímat, jak se ti to líbí a jak tě to povznáší... ale zároveň sním o tom, jak bych rozerval zuby tohle bílé břicho a chlemtal tvou kouřící krev... cítíš taky to, co já? Vzrušuje tě to stejně?“

Sheilla zvrátila hlavu dozadu; bolelo to, ale nádherně. Tygří jazyk ji nešetřil, zajížděl všude a dělal jí právě to, co měla ráda. A na rozdíl od člověka u toho ještě dokázal mluvit:

„Stejně jako tebe miluji srnky, které lovím ve stříbřitém svitu měsíce; víš, jak úžasnou extázi prožívají, když po marném útěku ucítí moje zuby na svém hrdle? Je to chvíle sjednocení; beru si jejich život a očistím je od všeho, co nasbíraly do té chvíle! Já jsem ten, kdo je převádí přes práh vyššího vědění; ta mocná síla, která změní jejich osud! Není to krásné...?“

Neodpovídala, jen slastně vzdychala.

Všichni náčelníci byli zvyklí čas od času na veřejné milování dvou či mnoha lidí; patřilo to k častým rituálům. Ale v té chvíli byli zmateni, nevěděli, jak se k tomu postavit, co říct či udělat – někteří měli strach, že Ooŕŕt svou hrozbu splní a dívku zabije. Sheille to bylo zdánlivě jedno, nechala by se sebou udělat cokoliv, co by jí přineslo rozkoš. Její tělo reagovalo na dotyky jeho jazyka; také Ooŕŕt procházel extází. Rafinovaně protahoval tu rozkoš – a když ji konečně přivedl k vyvrcholení, postříkal ji vzápětí ostře páchnoucím spermatem a ona to přijala s nadšením.

„Kdo ještě touží být tygrem?“ rozhlédl se rozzářenýma očima, „Každý z vás může prožít něco podobného; ale varuji vás, přitom si vzpomenete i na tygří zuby na svém hrdle – a začnete po nich toužit! Nebo nemám pravdu, dívko lidí?“

„Ano, máš...“ zašeptala Sheilla vyčerpaně.

„Máte rádi sny, lidé? Já ano... ve svých snech jsem už ulovil spoustu lidí. Od této chvíle budu snít o tom, že lovím právě vás; budu znát vaši vůni, tvar těla a množství věcí, jež jsem četl ve vaší mysli. Budu snít, jak se zmocním vašeho těla i duše... Co vy? Odvážil by se někdo z vás snít o boji se mnou?“

„Provokuješ! Lákáš nás...“ řekl Cvrček.

„Ty jsi nejodvážnější? Quiroqa vyzval k boji Lucipera Wanga, nejlepšího bojovníka lidí. Zvítězil a Luciper musel přiznat, že na něj nestačí. Ale byl to nádherný boj; odvážil by ses ty proti mně v nějaké podobné hře?“

Cvrček zaváhal; tygr ještě chvíli čekal, pak se rozesmál.

„Ale ne ve skutečnosti! Odvážil by ses společně se mnou snít o tom lovu? Říkáte tomu tuším mentální spojení, jako kdyby nebylo krásné slovo ahrrŢ?ž; znamená vstoupit někomu do sna, jak víte. Já vstoupím do sna Cvrčkovi a on mně; budeme lovit jeden druhého a kdo soupeře dopadne, může ho zabít. Aspoň já ho určitě zabiju a sním jeho maso. On se mnou může udělat, co chce...“

„Nepovstanou z toho další hádky a nepřátelství?“ ptala se Sheilla.

„Určitě ne; vyřešíme jednou provždy všechny svoje spory, pak už budeme moci být přátelé. Budu jíst jeho maso a pít jeho krev; tím naplním svoji touhu a od té chvíle si nebudu přát ochutnat, co mu patří. Budu ho chránit a pomáhat mu...“

„Ušlechtilé!“ uznala.

„Vy lidé přece toužíte prožívat své životy ve spojení s jinými bytostmi! Nejobvyklejší je u vás lykantropie, schopnost proměnit se ve vlka, ale slyšel jsem i o případech změny v medvěda...“

„Ono těch vlkodlaků u nás taky tolik není!“ upozornila.

„Chápu, lidé, co to nedokážou, jim závidí a proto ubližují těm, kdo to zvládají. Proč se ale neměníte v tygra či leoparda?“

„Nejspíš to ještě nikomu nenapadlo!“

„Já bych to zkusil rád. Alespoň v představách...“

Uvědomila si, že nápady šelem jsou rozhodně složité.

„Sny nám dávají možnost zkusit si cesty života, které dosud neznáme. Když něco prožiješ ve snu, už se tím ve skutečnosti nemusíš zabývat. Prostě se od toho osvobodíš a jdeš dál.“

„Vyznám se ve snech a uznávám jejich důležitost,“ připustila opatrně, „Každá čarodějka ví, že chceme-li někomu pomoci, jedna z nejlepších cest je přivolat mu vhodný sen. Jsi taky čaroděj?“

„Tygři nemají čaroděje. Moje oficiální funkce je šäb¸ęšš?ŕr – Vypravěč Příběhů. Vyprávím každému, co by měl slyšet.“

„Jak víš, co bys měl komu vyprávět?“

„V tom spočívá moje umění.“

„Ty příběhy jsou skutečné nebo vymyšlené?“

„Na tom nezáleží. Měl bych znát skutečné příběhy a můžu, když je potřeba, vymyslet nějaké nové. Nikdo není povinen jim věřit.“

„Mnozí z nás jsou v kontaktu s tygry už léta, ale ještě nikdy neslyšeli o podobné funkci ani se s tebou nesetkali. Proč?“

„Jen málo tygrů se dostane do podobného postavení. Moje práce má některé zvláštnosti; třeba nemohu vypovídat před soudem, neboť nikdo z mých posluchačů by nedokázal rozlišit, co je pravda a co jsem si právě vymyslel.“

„Tím chceš říct, že smíš lhát?“

„Co je pravda a co lež? Je jedno, zda se věci staly či nikoliv; mohly se stát. Vesmír je vzal na vědomí, když byly vyprávěny.“

„Ale jak všichni vidíme, umíš vsugerovat svoji pravdu druhým, dokonce i lidem. Umíš hypnotizovat, sám jsi řekl, že dokážeš vstupovat lidem do snů. Není to součást magie?“

„Samozřejmě, je.“

„V tom případě se některé tvoje příběhy mohou stát realitou!“

„Všechny moje příběhy jsou realita. Chceš-li, můžeš se pokusit oddělit, co je sen a co skutečnost, ale zapleteš se tím ještě víc do řetězců příčin a následků, a pak neoddělíš nic od ničeho. Sám se staneš součástí té reality, kterou jsem vyprávěl.“

„Jsi jediný vypravěč mezi tygry?“

„Je nás ještě několik, ale každý nemusí tu práci dělat vždycky a za všech okolností. Někdy je trochu náročná.“

„Mohlo by se říct, že je i nebezpečná?“

„Mohlo by se stát, že šäb¸ęšš?ŕr nezvládne situaci a zaplete se do svého příběhu víc, než je únosné. Nemyslím, že mu začne věřit, to dělají všichni; ale on jej začne považovat za důležitější než jiné příběhy. To je velice ošidná past.“

„Stalo se ti to někdy?“

„Ano. Jednou.“

„Jaké to pro tebe mělo důsledky?“

„Přivedl jsem na svět dceru. Jmenuje se Nayŕŕi a připravuje se poprvé v životě zúčastnit tanců.“

„Přivedeš ji sem?“

„Zúčastní se tanců. Nevím, kde teď zrovna je, asi se chystá.“

„Jak se tygřice chystají na první tance?“

„Povídají si o tom se zkušenějšími kamarádkami a představují si, co se bude dít. Musejí si zodpovědně vybrat partnera; to je velice příjemná starost a každý se toho zúčastní rád.“

„Chtěla bych se s ní setkat.“ řekla Jennie.

Ooŕŕt se k ní otočil a na chvíli zaváhal. „Nepřej si to, dívko. Měl bych tě asi varovat...“

„Skutečně? Co mi od ní hrozí, pokouše mě?“

„To možná taky, kouše ráda. Ale to varování je hlubší; snažím se z ní vychovat šäb¸ęšš?ŕra, naučit ji vyprávět příběhy. Jestli se s tebou setká, některý ti nabídne, a ty jí neodoláš.“

„Chceš tím říct, že mě zaplete do řetězce nějakých lží?“

„Změní tvůj život. Povede tě po stezkách své fantazie; a ty jí podlehneš, neboť její příběhy se ti budou líbit. Změní tvoje sny na skutečnost. Jak ještě jasněji ti to mám říct?“

„To samé bys dokázal i ty?“

„Právě jsem to udělal se Sheillou.“

„Dobrá; a co když právě to chci?“

Ooŕŕt natáhl přední packy, nahrbil hřbet a provedl nejuctivější poklonu, kterou kočky umějí. Vypadá to, jako když se protahují.

„Taková je tvoje vznešená vůle.“

Cvrček se pokusil navrátit k realitě, pokud to půjde; zeptal se, zda Ooŕŕt má vůbec nějaké oprávnění vyjednávat za tygry, co se týče přerušení bojů a dozvěděl se, že žádné, ale nepochybně ho poslechnou, protože jeho řešení bude nejlepší. Nemůže ovšem nikdy očekávat, že poslechnou všichni; některým bude připadat mnohem lepší zaútočit v době hlubokého míru, ačkoliv tím riskují mírnou nelibost těch, kdo mír uzavřeli. Ale chystají se tance a v této době bývá zvykem často zábavným způsobem porušovat zákony.

„Jakým způsobem?“

„Tím, který si kdo vymyslí. Čím drzejší, tím lepší.“

„Týká se to sexu, boje, lovu nebo čeho?“

„Čehokoliv. Mladí bojovníci v tom čase mají ve zvyku přepadat sídla svých významných přátel, rvát se s nimi a unášet jejich družky, dcery nebo oblíbené milenky; náčelníci je pronásledují a když je dopadnou, krutě je potrestají.“

„Proč se to tedy dělá?“

„Je to taková hra.“

Cvrček se ani neptal, zda jim něco hrozí; určitě, tím víc, čím se zapletou do záležitostí šelem. Nejrozumnější by bylo otočit koně a prchat pryč; ale ty hry se líbily všem, i jemu.

„Nejlíp uděláme, když to tady rozpustíme,“ konstatoval, „Každý ať si dělá, co ho nejchytřejšího napadne. Pak uvidíme.“

Ještě se vám neomrzela Carrie? Zato Vesmír už jí má plné zuby; způsobila toho právě dost, aby si ji zapamatoval. Zapamatujte si ji taky, třeba o ní ještě uslyšíte. I když...

Už nikdy se jí nepodaří nic tak velkého jako v Roklinkách. Bude usilovně studovat a získá velké poznání, tím se zároveň uklidní a přestane riskovat. Tance samozřejmě stráví dravými zábavami dle svých přání; potom bude doprovázet Bennyho do jeho domova a bude se jí to líbit.

Domů k rodičům se už nevrátí. Přijde se podívat, ale ti dobří lidé se zděsí, jen ji uvidí. Budou se s ní hádat, dokonce ji vyženou z domu; tak si sbalí pár drobností na památku a půjde. Už se tam nikdy neukáže, jen po letech se občas staví, pochlubit se dětmi a půjčit otci pár miliónů do jeho podnikání. To už na ni budou mít podstatně jiný názor než teď.

Jak se sluší, devět měsíců po odchodu z domova a pár dní před patnáctými narozeninami porodí dceru a nazve ji Keri, což je jen přepis jejího vlastního jména. Malá Keri bude hloubavé, do sebe uzavřené dítě, které nikdy nenaváže bližší vztah k matce ani dalším sourozencům; je jí určeno trávit své dny v tichu a samotě s knihami a počítačovými disketami s vědeckými materiály. Bude mít oční vadu – její přecitlivělý zrak nesnese ostré světlo, celý život bude nosit tmavé brýle. Hrát si s dětmi nebude umět ani chtít, spíš studovat. Ve volném čase se bude toulat, s chutí navštěvovat přednášky na různých školách, ale nebude ji zajímat skládání zkoušek či testů. Ve čtrnácti odejde definitivně z domu; nikdy si nevybuduje vlastní domov ani rodinu, bydlet bude různě v klášterech, vědeckých střediscích a bytech různých kolegů. Sexu se bude oddávat málo a nerada, záležitosti vlastní osoby pro ni budou navždycky poslední věc, o kterou se zajímá. Stane se mocnou čarodějkou. Nakonec zmizí neznámo kam.

V dalších letech přivede Carrie v rychlém sledu na svět tři kluky, jejichž otcem je Benny, případně příslušníci jeho smečky. Ten trojlístek malých raubířů jí dokonale vynahradí lhostejnost a nelásku nejstarší dcery; Benny ji bude milovat, obdivovat, dá na její rady a budou spolu velice šťastní. Vybudují pyšné sídlo, vytvoří mocný rod, vzájemně propojený se spřízněnými rody nepřehledným řetězcem svazků. Muži budou podnikat, vyrážet do světa za obchodem a co vydělají, přinášet ženám, které budou majetek střežit; jak je v zemi odedávna zvykem.

Když se narodí dcera Shelly, miláček rodiny a tátův mazlíček, rozhodne se Benny naposled vydělat nějaké peníze v cizině. Jako moudrý otec rodiny se už nedá naverbovat na nebezpečnou práci, radši humanitární pomoc hladovějícím vesnicím v Africe. Zahyne při ochraně transportu léků a mléčných konzerv pro sirotčinec ve sběrném táboře kdesi ve stepi. Zabijí ho lupiči právě kvůli ceně toho nákladu; pachatel není nikdy dopaden a Carrie odmítne návrhy na potrestání krevní mstou.

Tím povýší do postavení matky rodu. Až do stáří bude chránit a spravovat rodinné jmění a vychovávat své potomky; porodí ještě několik dětí s různými významnými hosty a přívrženci rodu, jak se sluší a patří, ale nebude používat jiné jméno než Klossowská; ani dcerám nedovolí rod opustit. Z Bennyho majetku založí nadaci pro výchovu dívek z rodiny své i spřízněných; stane se ředitelkou jakési soukromé klášterní školy. Po svých dcerách a snachách (později vnučkách a manželkách vnuků, ale i otrokyních a dalších ženách patřících k rodu) bude požadovat dvojí: aby byly maximálně vzdělané a aby každý rok přivedly na svět zdravé dítě. Mužům do jejich počínání kupodivu nekecá.

Naopak není pravdou, že Carrie je autorkou pozdějšího nápadu, aby si dívky dávaly po narození dítěte vytetovat na lícní kosti značku dle určitého systému. Rozhodně nic takového nenařídila, jen uvítala, když s ním přišly její dcery, a hned si nechala vyzdobit tváře příslušným množstvím značek. Protože ten nápad byl přiměřeně nesmyslný, začal se šířit rychlostí stepního požáru a zejména rodičky okolo čtrnácti let trvaly na co nejvíc nápadné výzdobě, nejlíp vytvořené amatérsky svým mužem.

Zatímco muži chrání rod zbraněmi, Carrie tak činí magií. Když jsme řekli, že už nikdy nedosáhne ničeho významného, máme tím na mysli, že se nepokusí převrátit Vesmír vzhůru nohama. Za běžného denního provozu dokáže léčit veškeré choroby těla i ducha u lidí i domácích zvířat. Ovládá správné způsoby uctívání důležitých polobohů a umí je přimět, aby požehnali všemu, co se rodu týká: polím, stádům i lůnům žen. Když dosáhne věku čtyřiceti let, bude zvolena do Sesterstva, kde bude vychovávat nové a další matky rodů; bude mezi nimi oblíbena pro nesmlouvavou laskavost a schopnost zavřít oči nad každým jednáním, které v důsledku přinese prospěch celku, ať byly metody jakékoliv.

Do konce života bude mít laskavý vztah k šelmám. Ty ji budou odplácet vřelou náklonností a chránit její mláďata jako vlastní. Její dům bude vždy plný různých příslušníků nelidských národů, což se bude líbit zejména dětem. Také jim to bude ku prospěchu, protože budou mít vždycky spoustu účelných známostí.

Krátce před padesátými narozeninami přivede na svět posledního syna: podivného chlapce s velmi tmavou pletí a zasněnýma očima, téměř identického s dávno ztracenou dcerou Keri. Odborníci, zvláště lékaři, se budou divit, že je něčeho takového ještě schopná. Dcerám a snachám zas nebude jasné, kdo může být otcem, neboť babičku už dávno nenavštěvují žádní muži. Chlapci to bude jedno – od malička na něm bude vidět, že z něj bude čaroděj. Taky na něj celý rod bude pyšný, ještě než se naučí číst (ve čtyřech letech; bude ho zajímat obsah nějaké knihy, tak si pustí učební program na počítači a sám upraví kontakty. Na otázku, jak ho to napadlo, odpoví, že to udělal podle jednoho filmu. Na otázku, nač potřeboval tu knihu, se neuráčí odpovědět vůbec.)

Od té doby se babička Carrie přestane zajímat o záležitosti tohoto světa. Odstěhuje se do jedné z věží rodového sídla, kde bude usilovně bádat ve starých knihách a povídat si s astrálními bytostmi, které ji čas od času přijdou navštívit. Vyděšené otrokyně ji pomlouvají, že se s nimi miluje a dokonce jim rodí děti, ale to budou asi jen hloupé řeči služek.

Potom jednoho dne opustí tělo. Jestli schválně nebo v důsledku nějaké osobní chyby, už nikomu nestihne vysvětlit.

Sláva její památce.

Errata:

30.05.2021 11:43