Jennie se rozhlédla po ospalém údolí a dospěla k názoru, že pro vlastní dobro by udělala nejlíp, kdyby se natáhla někam do stínu a podřimovala stejně jako ostatní. Než stihla domyslet ten nápad až k realizaci, něco ji náhle napadlo: štíhlé tmavé tělo, pružné jako z gumy, s dlouhým šlehajícím ocasem. Jennie se ani nepokusila bránit; tvrdá tlapka ji udeřila do ramene a vzápětí druhá do hlavy, až upadla. Na hlavě cítila čtyři bolestivé škrábance; určitě do krve, to si žádná tygřice nenechá ujít. Možnost, že by to mohla být šelma mužského pohlaví, nepřicházela v úvahu; šelmy mají čich a vědí, koho napadají.

Jennie se pokusila vstát; soupeřka ji opět napadla, nyní jí přední tlapou rozdrásala kůži na pravém prsu a hrudníku. To už byla Jennie schopna ji aspoň nakopnout bosou nohou; za trest ji škrábly tupé drápy zadní tlapy. Uvědomovala si, že z ní crčí krev a bolest ji ochromuje; ale soupeřku ještě ani neviděla.

Tak zůstala ležet. Ani hlavu nezvedala, až se ozvalo:

„Tak bojuj, nebo tě kousnu!“

„Tak kousni, no! Co ty seš za blázna?“

Cítila pach šelmy, potom očichávání, nakonec ji tygří tesáky popadly za rameno a ohlodávaly, přesně tak, aby to šíleně bolelo, ale nic zlého se jí nestalo. Umínila si se té mrše pomstít.

„Vážně už si nechceš hrát?“ řekla kočka zklamaně.

„Kašlu ti na tvý hry! Nechceš se aspoň představit?“

„Tak si mě prohlídni, ne?“

Jennie se tedy převrátila, aby na ni líp viděla. Bylo to zhruba dvouleté kotě, ale jeho národnost mohla být sporná: tmavé tělo, dlouhý leopardí ocas, rozčepýřená hříva s výrazným bílým pruhem na hřbetě. Už jedno takové stvoření viděla, Ooŕŕta; tohle nejspíš bude dcerunka. Na rozdíl od tatínka měla nápadně veliké uši, na špičkách zdobené rovněž bílými chomáči chlupů.

„Tak co, líbím se ti?“

„Estetický dojem by ušel, chování pod psa. Nelíbíš se mi vůbec a pochybuju, že někdy budeš. Proč jsi mě napadla?“

„Tak – ty sis nechtěla hrát?“

„Rozhodně jsem nechtěla být dosekaná od tvých drápů!“

„Jsi snad čarodějka, ne? Vykoupeš se v Ohni a seš zas dobrá! To já mám horší... i když, mohla bych se taky vykoupat?“

„Zbláznila ses? Ta parádní srst by ti shořela, byla bys holá jako... zkrátka docela bez srsti!“

„Jako ty? To by docela šlo, ne?“

„Nám lidem to přece jen tolik nevadí. Ty seš... co vůbec?“

„Já bych řekla tygr!“

Jennie ji prohlédla, pohladila všude, kde to jen šlo a důkladně vědecky prozkoumala. Kroutila hlavou. „Tygr rozhodně ne. Šelmu jako ty jsem v životě neviděla; víš jistě, že existuješ?“

„Až doteď jsem si byla jistá. Měla bych zapochybovat?“

„Na Mikově zámku ti ukážu zoologický atlas; vsadím se, že druhý takový zvíře jako ty tam nenajdeš.“

„No, třeba jsem trochu zvláštní. Vadí ti to moc?“

„Víc mi vadí ty tvoje pitomý drápy! Nevidíš, že mi teče krev?“

„Vidím. Můžu si ji olízat?“

„Buď tak hodná!“

Jennie si lehla a kočka ji začala přičinlivě olizovat. Jazyky tygrů a leopardů působí jako něžné pohlazení rašplí na dřevo.

„Jmenuješ se nějak?“ ptala se Jennie, aby nekřičela bolestí.

„Nayŕŕi.“

„Princezna, řekla bych.“

„Přebírám tvoji kastu, když piju tvoji krev.“

„Tvůj otec je Ooŕŕt, vypravěč příběhů. Říkal, že nás seznámí.“

„Mně slíbil, že po tvém boku zažiju řadu dobrodružství. Můžeš mi nějaké zařídit hned teď?“

„Mohla bych tě třeba zmlátit, až by z tebe chlupy lítaly! Ani nevíš, jak ráda bych to udělala!“

„Skutečně by ti způsobila potěšení moje bolest?“ hlas Nayŕŕi zněl téměř jásavě, „Tak mi nařež, ať ti to udělá radost!“

Jennie se zvedla; pro jistotu kritickým zrakem přelétla postavu mladé tygřice a dospěla k názoru, že je sympaticky drobná, takže by měla určitou šanci v případě skutečného boje. Smůla byla ovšem v tom, že Jennie v životě s nikým vážně nebojovala a nehodlala se tomu na stará kolena učit.

Nayŕŕi se už nemohla dočkat; rozběhla se po okolí a objevila jakýsi bambusový porost, který se jí okamžitě zalíbil. Pobíhala od jednoho trsu ke druhému a zkoušela je tlapkou, až si vybrala jeden dostatečně pružný a pádný; nedala jinak, než že ho Jennie musí upižlat svým nožem a udeřit ji. Bambus není příliš vhodná bylina pro řezání kapesním nožem, který už kluci Jennie dlouho slibovali nabrousit, ale že neměla žádného milence, kterému by to dala za osobní úkol, nikdo to neudělal. Proklínala při tom svůj nápad i Nayŕŕi a chystala se ji nešetřit.

Když ji poprvé švihla bambusovým klackem přes kožich, tygřička zaječela nadšením. Podruhé už skočila Jennie do rány; pak ještě několikrát, až si unavila ruku a nechala toho. Jenže Nayŕŕi se to právě teď začalo líbit.

„Hele, já na tebe budu skákat a ty mě budeš srážet tím klackem, jo? A nemusíš mě šetřit, dávej větší rány!“

„Já už nemůžu dát větší rány!“ zaječela vztekle Jennie, „Nejradši bych ti tím klackem rozbila hlavu, ale to bych...“

Nayŕŕi se zamyslela. „A nemohla bys mi rozbít hlavu něčím jiným?“

Jennie po ní ve vzteku ještě jednou mávla klackem. Nezasáhla.

„Musíš tu věc držet v obou rukou jako meč na kaendo,“ vykládala znalecky Nayŕŕi, „Já to viděla, když kluci trénovali. Takhle bys mě v životě nezasáhla. Snad tak člověka, kdyby moc neuhýbal...“

„Já nejsem bojovník, nikdy jsem nebyla a nebýt tebe, tak... co ti vůbec vykládám! Seš absolutně pitomý stvoření a nebudu se s tebou o ničem hádat. O ničem, rozumíš?“

„Chápu. Beru na vědomí. A proč se se mnou chceš hádat?“

„Třeba, abys zmizela na druhej konec světa a už se neukázala!“

„Na druhej konec světa?“ zaplály Nayŕŕi oči, „Vezmeš mě tam?“

„Ani náhodou! Ještě by se mi všichni smáli.“

„Ať se smějou! Já mám ráda, když je legrace.“

„Nepochybuju. Nechtěla bys někam... nechtěla bys aspoň chvilku otravovat někoho jinýho, než mě?“

„Jistě, ráda. Koho?“

Jennie se rozhlédla, ale nikdo vhodný nebyl v dosahu. „Zkrátka vypadni co nejdál ode mě! Nechci tě vidět!“

„Chápu. Mám se schovat?“

„Jo. Ale nepočítej, že tě budu hledat.“

Tygřice si povzdechla. „Tak na co si budeme hrát?“

„S tebou na nic. Já si nechci hrát. Chci odpočívat. Spát!“

„Skvělý!“ zajásala Nayŕŕi, „Já taky. Co se ti má zdát?“

„Co je to zas za blbou otázku?“

„Jaký pro tebe mám připravit sen? Víš, chci, abys byla šťastná!“

Jennie se zarazila. „Ty umíš připravit sny podle výběru?“

„Já umím věcí...“ řekla tygřička a usmála se všemi zuby.

„Tak moment, děvčátko pruhovaný! Teda, moc pruhovaná nejseš, ale to snad... co třeba umíš? Kromě toho kenda...“

Nayŕŕi se tvářila rozpačitě. „Ale to opravdu hodně záleží na tom, co si přeješ... Kdybys naznačila, co se ti líbí...“

„Tuhle jsem četla v jedný povídce o možnosti způsobit druhému člověku adresně sny. Vymyslet sen, který by se měl někomu zdát... uměla bys něco takového?“

„Jistě. Proto se na to ptám.“

„Je jeden člověk, který... se mi líbí. Dokázala bys, aby se mi třeba... zdálo o něm? Víš, ale on mě ve skutečnosti nemiluje...“

„Chápu. Můžu ti olízat hlavu?“

Jennie si přejela dlaní po lebce. „Proč ne, když chceš...“

„Trochu ti při tom... vstoupím do paměti. Můžu?“

„Když to dokážeš... už tak se ve mně hrabe kdekdo!“

Necítila nic nepříjemného; naopak, čenich Nayŕŕi byl chladivý, její jazyk něžnější a jemnější než předtím. Lehla si pohodlněji a nechala svoji mysl bloudit, kde se jí zlíbí. Postupně se nořila do spánku; propadala se do bezvědomí, jako by se potápěla v moři, což byla její oblíbená zábava v Indiopolisu, s Enkrou. Taky teď byl s ní, ústa a nos zakryté dýchacím přístrojem, oči brýlemi, ale viděla, že se usmívá a ukazuje jí na barevné korály. Odlomil ten nejkrásnější trs potápěčským nožem, očistil hrany a pak jí tu ozdobu zasunul do vlasů. Nepozastavila se nad tím, že má vlasy; taky on je měl, dlouhé a pod vodou se vlnící jako živé.

Váhala, jak mu poděkovat; ale jejich hry nebyl ještě konec. Teď se chtěla vrátit, plavat vzhůru k hladině, ke slunci, ale chytil ji za kotník a podržel. Ukazoval někam dolů, k černajícímu se otvoru jeskyně. Naznačil rukama, že tam možná jsou perlorodky, ve kterých už celá staletí dozrávají perly – právě pro ni. Jestliže najde zvlášť velikou perlu, bude patřit Jennie.

Zaujalo ji to; plavali okolo ústí jeskyně a hledali perly, ale nemohli žádnou najít, ať otevřeli škeblí, kolik chtěli. Potom se však něco změnilo; kdesi nahoře se objevil tmavý stín a Jennie už tušila, kdo to je: žralok! Zachvěla se hrůzou, přitiskla se celým tělem k Enkrovi a on ji objal, svíral v náručí, ochraňoval; oba se krčili na okraji jeskyně a srdce jim hlasitě tloukla.

Konečně temný stín zmizel a Jennie se přestala třást. Náhle jí bylo tak volně a veselo, že se jí chtělo zpívat; strhnout tu příšernou masku, volně se nadechnout... ani netušila, že to již udělala a na okamžik ji ovládl strach z utopení, ale vůbec nic se nestalo, dýchalo se stejně dobře i pod vodou a rozesmála se, proč se tolik lidí bojí vody. Enkra se chápavě zasmál, taky on sundal masku, teď dýchal zhluboka, oči měl otevřené, usmíval se na ni... objali se a jeho ruce se dotýkaly jejího těla, nejdříve jemně, ale stále důrazněji, až jí začal sahat tam, kde se jí dosud nikdy nedotkl, ale ona si to od počátku přála... A najednou to nebyly jen ruce, objal ji i nohama, nořil se do ní, probodával ji... tolik slasti v životě neprožila. Objala ho, zaťala prsty do kůže na jeho zádech a svírala ho, aby ho to bolelo, aby taky on měl nějaký podíl na jejím nádherném utrpení; jejich těla se lehce vlnila pod vodou v jediném rytmu, splývala spolu jako těla mrštných delfínů, Jennie se smála a jásala štěstím...

Pak přišlo uklidnění a spokojené odpočinutí, leželi spolu na vyhřátém kameni a slunce jim vracelo sílu, kterou spolu vydali. Jeho tělo se stále ještě dotýkalo jejího, něco říkal, ale vůbec nechápala, co povídá, stačilo že je s ní, že s ní už navždycky zůstane a budou šťastní, tak šťastní...

Pak se všechno začalo vlnit, měnila se krajina kolem a Jennie už nebyla u moře, nýbrž ve skalách nad zámkem Crossem, nebyl s ní Enkra, ale opodál ležela tygřice Nayŕŕi, hlavu tiše položenou na tlapkách. Jennie si uvědomila, že to bylo její dílo, nic se ve skutečnosti nestalo, byl to jen sen...

Vzdychla, zvedla hlavu. Usmála se na Nayŕŕi.

„Dík – bylo to pěkný. Ale krátký...“

„Sama sis to tak přála.“

„Jak jsi věděla, kdo to má být?“

„Nahlédla jsem ti do snů. Není tam moc možností.“

„To dokážeš s každým?“

„S každým, kdo si to nechá líbit. Mohla bych i přes odpor, ale to není moc dobré... nedělám to ráda.“

Jennie měla nepříjemný pocit, jako by byla o něco okradena. Či spíš, jako by něco založila, nevěděla kam to dala a měla pocit, že to asi vyhodila do popelnice, kterou před hodinou odvezli. Bohužel, bylo to něco dost cenného. Kopnout do všeho!

„Pojedem na zámek. Jsem zvědavá, co je tam novýho...“

„Jeď si na tom... na koni. Já poběžím, jsem rychlejší.“

„Rychlejší než kůň? To je blbost!“

„O co se vsadíš?“

Není divu, že Nayŕŕi zaváhala nad definicí Jenniina zvířete. Mohlo být cokoliv od divokého osla kiang po zebru kwaggu; dostala to od kluků a ti zvíře vyhandlovali od party potulných leopardů za péřovou čelenku. Ale poslouchalo a důstojně nahradilo šedivého oslíka, kterého musela vrátit do Tigeru.

Nayŕŕi vyčkala, až Jennie pobídla svého koníka a vyrazila; pak zamávala oháňkou a už jela. Z kamenité stráně se dostaly dolů do rokle, kde byla tráva tak vysoká a hustá, že v ní Nayŕŕi téměř zapadla, byl vidět jen pruh bílých chlupů na hřbetě a bílé špičky uší. Vlnila se trávou jako had a téměř nebyla vidět.

„Bezva číča.“ konstatovala Jennie.

Ale pořád měla ten pocit, že jí někdo něco vybral ze šrajtofle.

Na zámku Crossu to vypadalo jako za moru, všichni byli zalezlí a jako by čekali, že jim někdo dá jasné příkazy. Když se kohosi zeptala, nač se čeká, odpověděl, že na úplněk.

„Za úplňku přece začnou tance!“ vysvětlila jí Nayŕŕi.

„Jo, jasně. Chápu. A do tý doby?“

„Co já vím... bav se něčím!“

V knihovně našla starého jaguára Quiroqu; byl rozložen na komthurově pohovce a hrál s počítačem šachy. Jennie zjistila, že si nikdy nevšimla, jak je ohromný; skoro jako tygr. Nayŕŕi byla daleko menší, ale kurážně přišla a zdravila knížete; nejdřív se dotkli čenichy, mručeli, olizovali si tváře, pak se začali očichávat v okolí pohlavních orgánů. Šelmy to obvykle dělají, ale v té chvíli byla Jennie rozladěná a podráždilo ji to.

„Doufám, že si ho nechceš namlouvat?“ zeptala se.

„A proč ne?“ přimhouřila Nayŕŕi zlatavé oči.

„Vzpamatuj se! Není na tebe trochu starý?“

„Zato je moudrý; mohla bych od něho mnoho získat...“

Jennie přemýšlela, zda myslí na moc, majetek či informace. Ta představa, že by starý olezlý kocour měl chuť milovat se s její malou roztomilou tygřičkou, ji dráždila.

„Odvážila by ses mne přijmout?“ zeptal se vážně.

Nayŕŕi odpověděla vážně: „Ano. Ale ne hned první den.“

„Správně. Nejsem už tak mladý, abych s tebou bojoval.“

„Nejsem silná, kníže. Bude jich mnoho, kteří mne přemohou!“

„Hraj si s mladými bojovníky, dítě. Tance budou trvat dlouho; třeba i můj čas přijde...“

Jennie nakrčila nos; proč já se jim do toho vůbec pletu?

„To jich chceš vystřídat víc?“ řekla pohoršeně.

„Budou to tance!“ zdůraznila Nayŕŕi, „Nevím, kdo mne uloví a za jakých okolností. Kdybych věděla, nebyla by to správná hra!“

„A to říkáš tak klidně?“

„Nejsem klidná! Vzrušuje mě to už teď. Všichni jsou vzrušení!“

Jennie byla vzrušená taky, i když z jiného důvodu. Usadila se do křesla a začala studovat nějakou odbornou knihu, kdežto Nayŕŕi bloumala po knihovně a snažila se najít stopy po nějaké myši. Pokud tam myši byly, pochytal je jaguár, takže měla smůlu. Když na to přišla, šla se raději proběhnout ven.

„Kníže Quiroqo!“ oslovila Jennie starého jaguára.

„Ano?“ ohlédl se na ni.

„Když ses seznamoval s Nayŕŕi... nepřipadá ti na ní něco divné?“

„Nevím. Mělo by připadat?“

„Například její vzhled. Viděl jsi už někdy takového tygra?“

„No... ona je tygr? Vskutku... asi nějaký míšenec, ne?“

„Viděla jsem jejího otce; vypadá taky tak.“

„Tak vidíš, že je všechno v pořádku.“

„No dobře, ale jsou skutečně tygři? Stejní tygři jako ostatní pruhovaní? Nebo je to nějaký speciální druh?“

Quiroqa hluboce přemýšlel. „Někteří lidé mají vlasy světlé, jiní tmavé. I barva kůže kolísá od bílé po černou. Mělo by mi být nápadné, že někdo je třeba tmavě hnědý?“

„To ne; ale asi bys nebyl tak klidný, kdybys potkal člověka se šachovnicově zbarvenou kůží, střídavě černou a bílou!“

„Nebyl? Proč?“

„Protože takoví lidé neexistují, chápeš?“

„Chápu. Víš jistě, že jsi viděla všechny varianty?“

Jennie to vzdala. Jenom potřásala hlavou.

„Znáš Golden Raina, toho starého obchodníka s koňmi z Reortie?“

„Jistě. Enkrův velice dobrý kamarád, starý lev...“

„Prosil mě, abych se za něho přimluvil u Mika Crosse. Chtěl by mít křídla jako lev na benátském znaku.“

„Co že chce mít?“ vyprskla Jennie.

„Křídla. Zkrátka, chtěl by lítat... ten lev v Benátkách křídla má. Slíbit jsem mu to nemohl, ale Mike řekl, jestli si to bude moc přát, může je získat v příštím životě. Někde jinde, víš?“

„Jinde? Jako v jiném prostoru?“

„Je mnoho různých míst, kde se můžeš narodit. Nechápu, proč by v některém nemohl lev mít křídla. Dost velká, aby ho unesla...“

„To je ale hrozná blbost! Benátský lev není reálné zvíře, je to představa nějakého umělce, symbolika... Něco, co nejde!“

„To by ovšem Golden Raina velice mrzelo.“

„Žádná křídla neunesou lva; víš, jak je těžký? Ani tebe, ty máš taky váhu... Počkej! Myslíš, že Nayŕŕi je z jiného vesmíru?“

„Já nevím! Arminsky ovšem mluví velice dobře.“

Jennie zaváhala, zda si z ní jaguár nedělá legraci. Nevypadal.

„Mám pocit, že mi valíš klíny do hlavy, miláčku!“ oznámila mu, „Abys rozuměl: povídáš nesmysly a snažíš se mě oklamat, aby ses mi mohl posmívat. Je to tak?“

Quiroqa se s rozkoší protáhl. „Možná. Ty si nerada hraješ?“

Chvilku na něj zírala s mírným nepochopením. „Byl bys tak laskav a na chvilku vypadl od toho počítače? Potřebuju si projít nějaké programy... pracovní a vědecké!“ zdůraznila.

„Jistě, s radostí...“

Tím si tak moc jistá nebyla, ale odsunula pracovní stolek od jeho pohovky ke knihovně, kde byl i zásobník na cédéčka. Hledala v databázi, psala si poznámky do vlastního souboru a občas se při tom ohlédla na jaguára, který se rozvaloval na pohovce, všechny čtyři tlapy vytrčené do vzduchu, a vesele si prozpěvoval v řeči, která měla s klasickou arminštinou dost společného na to, aby jí rozuměla, ale jinak připomínala spíš něco jihoamerického. V rámci pokusů s Wallisem prošla indiánské jazyky, Enkra se o ně dost zajímal, takže tím chtěj nechtěj musela projít. Pokud dobře rozuměla, zpíval většinou o vlastních vítězstvích. Jennie byla zmatená; pokud jeho počínání mělo vůbec nějaký smysl, je to píseň, kterou chce zazpívat svým bohům, až se s nimi po smrti setká a bude se chtít pochlubit.

Potřásla hlavou a pracovala dál. Studenti zoologie v Kingtownu si dali patřičnou práci, aby ten obor zpracovali ze všech stran a procházet jejich podivnými předpoklady a uzávěry z předpokladů jí dalo dost úsilí, aby se vůbec vyznala, natož posoudila, co je pravda a co vědecký omyl. Bylo jí líto Mika, tomu to taky předložili ke kontrole a on tomu vůbec nerozuměl, avšak musel vydat nějaké dobrozdání. Nelze se divit, že to odkládal jak se dalo, radši vyčkával, co jiní odborníci.

Z Quiroqy měla patřičně dost, pořád ještě zpíval, válel se a při tom si zkoušel bojovat s imaginárním nepřítelem. Uvažovala, zda z něj jde skutečně taková hrůza, jak si myslí polovina země; jí připadal jako zábavný stařeček, který s potěšením žertuje se svými vnoučaty. Znenadání chytla jaguára za přední tlapu a prudce škubla. Quiroqa se zazmítal, převážil se přes okraj pohovky a s dutým zaduněním spadl na zem. Prakticky v témže okamžiku se k němu vrhla a z plných plic mu foukla do čumáku. Vyjevený jaguár se zmohl jen na pár kýchnutí, k čemuž Jennie poznamenala:

„Takový moudrý a zkušený bojovník – a nechá se nachytat jako malý kotě!“

(Když se jí pak kdokoliv ptal, proč to udělala, dostal jasnou a vše zahrnující odpověď: „Já nevím, co to do mě vjelo. Jen jsem věděla, že to tak musím udělat, že je to správný...“)

Quiroqa vyskočil na všechny čtyři dřív, než si stihla rozmyslet další počínání. Taky ji napadlo dát se předvídavě na útěk, ale neměla čas, už ho viděla pronásledovat kořist. Zároveň se dveře do knihovny rozlétly s ostudným bouchnutím a vpadla Nayŕŕi, dychtivá si hrát.

A Quiroqa řekl: „Ano, vyhrála jsi. Dostala jsi mě...“

Nayŕŕi řekla něco velice rychle a ve velice staré řeči.

Quiroqa odpověděl; podobalo se to jen zavrčení.

Potom vztáhl přední tlapku a položil ji dívce na hruď nad levým prsem. Zvolna vysunoval drápy a vbodl jí je do kůže. Nepohnula se a snažila se tvářit, že se jí to líbí, zatímco on pronášel nějaké texty, v nichž rozeznávala jen jména bohů.

„Od této chvíle jsi moje, dokud bude slunce vycházet a řeky potečou.“ řekl klasickou arminštinou, „Nos moje znamení a pamatuj si, že Quiroqa je tvým otcem...“

Vytáhl svoje drápy, řekl něco Nayŕŕi a oba odešli. Jennie si zas sedla před obrazovku a rozpačitě procházela programem; marně, v souboru skutečně nebyla zmínka o něčem, co by vypadalo jako Ooŕŕt a jeho dcera. (O okřídlených lvech ovšem taky ne.) Ať dělala co chtěla, pořád se jí vracel na mysl fakt, že ji Quiroqa, kníže jaguárů, právě slavnostně adoptoval.

Procházela se teď vlastním životopisem od chvíle, kdy čekala na tramvaj a nic zlého netušila. Tehdy u ostrůvku zastavil Enkra, svezl ji na své Hondě a pozval do Slunečního obzoru. V té době by si netroufla k žádnému jaguárovi ani přiblížit, bála se i Asthry, jejích magických knih, božstev na oltáři... čeho se nebála? Už si nemohla vzpomenout, co tehdy vůbec chtěla dělat. Vystudovat, vdát se za někoho, kdo bude hezky tančit a nebude mu vadit, že je ošklivá, potrhlá, hádavá a plná nectností. Už není... jak dlouho už se s nikým pořádně nepohádala? Kdy vůbec naposledy narazila na někoho, s kým se jde pohádat? Ušla dlouhou cestu a nemůže si být jistá, že tohle je konec. Pořád nové začátky... co znamená ten, do něhož se zrovna pouští?

Co by dělala, kdyby mohla dělat, co chce? (Nehledě na to, že skutečně může, na světě není síla, která by ji mohla k něčemu donutit.) Je čarodějka, příslušník nejvyšší kasty, teď dokonce princezna jaguárů. Založit si rod jako Carrie? Ano, hezké, jenže není Carrie a nemá nikoho, kdo by ji měl rád. Nebude nikdy mít. Procházela svou budoucností a nalézala v ní jen službu. Nebo se rozplynout v povinnostech, přestat prosazovat svoji vůli a být jen služebnice ostatních? Tichá, mírná, v šafránovém rouchu před oltářem... zbavit se všech přání, nechat je utichnout a odmítnout jako klamné představy mysli?

Na chodbě se ozvalo dupání, pak nakoukla kučeravá dívčí hlava. Čarodějka u počítače je nezajímala, spíš volná pohovka; kývla na někoho za sebou a zvala je dovnitř. Dvě děvčata, dva kluci; velice mladí, rozesmátí, s krátkými vlasy od posledního stříhání, podle značek na těle poarminštění přistěhovalci bez důležitějšího významu. Rozdychtění.

Děvčata se chvilku bránily, pak se pohodlně uložily na pohovku a nechaly se celkem ochotně přemoci. Jennie se po nich ohlédla, usmívaly se na ni a soustředily se na svoje milostné hry, bylo to pěkné, ale pořád měla divný pocit, že je inspirovaly televizní programy typu Penthouse. Zcela určitě se z podobných instruktáží naučily házet smyslné ksichty s vábivým olizováním rtů a jinými výrazy nejvyšší extáze, což na jejich dětských obličejíčcích působilo směšně. S chutí by jim dala pár facek, ale...

Tak tohle je výsledek Rogerových kampaní. Jennie u toho byla od začátku, pochopitelně; opisovala dokonce na počítači různé návrhy na opatření. Taky se čas od času pokusila do nich kecat, když jí návrhy lorda kancléře připadaly příliš bezohledné, zejména pro nic netušící dívky. Pro Rogera lidské city neexistovaly; sám žádnými netrpěl, tak je zkrátka neuznával. Vztah se ženou byl pro něj otázka gymnastiky a uvolnění nahromaděných hormonů, na nic jiného ji nepotřeboval a když splnila svůj úkol, bez lítosti se jí zřekl. Samozřejmě, kouzlo nové hračky na něj působí, ale pak... Jennie bylo jeho dívek upřímně líto.

A těch dvou, co se tak přičinlivě oddávaly svým (zbrusu novým) manželům, taky. Viděly v televizi, jak se má vášnivě zamilovaná dívenka chovat, tak to dělají. Až získají pocit, že řádně splnily svůj úkol, oklepou se, poděkují a půjdou. Nebo řeknou...

„Ty!“ kývla na ni jedna, „Ty seš čarodějka?“

„Jo. A co?“

„Mohla bys... udělat Oheň? Okoupat nás... nás čtyři, jo?“

„Mohla. Jenom nevím...“

Teď k ní zvedly oči všichni čtyři. Hodné dětičky, které zdárně plní svůj úkol a očekávají pochvalu paní učitelky.

„Ale ne, nic. Jistě, pak se vykoupem...“

Sedla si zas na své místo a pozorovala je. Byli spokojení, právě to očekávali. Pocit, že spoustu toho dělají kvůli ní, nebyl příjemný, spíš nesnesitelný. Jennie váhala, co jim říct; přece už každý z nich musel být někdy zamilovaný, musel prožít aspoň jeden skutečný milostný vztah, s někým koho opravdu miloval, za koho by dal život... ne tahle nesmyslná gymnastika! No jistě, v tomhle zrození asi ne, jsou tak strašně mladí! Ale jejich paměť obsahuje mnohem víc... kdyby se podařilo jim aspoň na chvíli ukázat...

Tak to udělej! Jsi princezna jaguárů!

Jennie pozvedla ruce a zašeptala prosebnou mantru. Nestalo se nic; na kluky neviděla, ale holky aspoň přestaly házet ty svoje blbé ksichty. Možná se všichni trochu zklidnili; zkontrolovala jim energii, vydávali jí dost a mimořádně kladnou, takže možná to bude v pořádku. Jen nehodlali tak brzy přestat...

Jennie vstala a přistoupila k nim; nevnímali. Tak dobře, budu konat svoje povinnosti. Přeměřila jim aury a shledala všechno v pořádku. Tak tedy vydat rozkazy?

Ať se rozvzpomenou na věci z minulých životů, jež by jim byly nějakým způsobem k užitku. Na to, co si mysl zachová i přes nejhlubší propasti: vášnivé lásky, mimořádné prožitky, štěstí i varující chyby. Ať se pokusí zjistit, zda se už někdy setkali, za jakých okolností a jak to probíhalo. Ať si vzpomenou na děti, které přivedli na svět. Ať pochopí, že láska není jen ta gymnastika, ale něco hlubšího, co nesouvisí s podbřiškem! Potom ať se uklidní, usnou příjemně vyčerpaní a s údy propletenými, ať spí klidným spánkem až do rána a probudí se, až slunce vstoupí do knihovny a pohladí jejich těla.

Ať je jejich láska krásná!

Jennie se na chvíli zamyslela, zda na něco nezapomněla. Určitě ano; požádala proto Dobrou Matku, aby je chránila svou laskavou dlaní, i proti následkům špatné práce své služebnice. Pak klidně opustila knihovnu a na dveře nakreslila symbol: Nerušit!

Stmívalo se. Jennie spočívala na lavičce u altánku na konci zahrady, kde tiše šuměla fontána. Bylo vedro; před chvílí se ve fontáně vykoupala, ale příjemně chladivý pocit již pominul a teď se pouze potila.

Ze tmy se vynořil tichý stín. No jistě, Nayŕŕi! Ne, jsou to dva stíny, a ten druhý je... leopard? Kde se tu vzal?

„Hledáme tě, Jennie! Přišla jsem poprosit o radu, jak se mám zbavit tohohle drzounka! Pořád mě otravuje a dolejzá za mnou, já ho nechci ani vidět, ale on... copak si dá říct?“

„To je normální. To kluci dělávají!“

Jennie si prohlédla provinilce. Byl to velice hezký leopard, aspoň jí se líbil. Mladý, urostlý, s nádhernou kresbou kožešiny. Velice intenzívně páchl, takovým způsobem, který ji nebezpečně vzrušoval. Byl přesně takový, jakého by si přála, kdyby...

„Tak toho se asi tak snadno nezbavíš!“

„Ne? A co když ho kousnu?“

„Zkus to. Když ho zmůžeš...“

Leopard se zatím k problému nevyjádřil, tvářil se přiměřeně hloupě a něčím připomínal ty kluky z odpoledne. Ó bohové, copak se to bude opakovat? Jennie měla chuť dát mu facku, ale netroufla si, co kdyby byl vznětlivější než kníže jaguárů?

„Jak jsi k němu přišla, Nayŕŕi?“

„Copak já vím? Přepadl mě, úplně bez příčiny!“

„Nesmysl. Copak šelmy někdy napadají samice?“

Teď promluvil leopard: „O tancích? Klidně...“

„Že se nestydíš takhle mluvit!“ vybuchla Jennie vztekle.

Prohlédl si ji pozorněji, pak ji očichal. „Chceš taky, nebo co?“

Jennie měla pocit, že teď už se naštvat musí; přemýšlela, co by mu ošklivého řekla, ale tvářil se tak, že radši mlčela. Hnusný, nevychovaný klacek! Navíc úchyl, jak to vypadá, když je na lidi!

„Zmizte mi z očí, oba dva!“ řekla otráveně.

Nayŕŕi se zaleskly oči. „Zlobíš se na mě? Chtěla bys se mnou o něj bojovat? Nejsem proti, ale...“

„Nechci bojovat s tebou, s ním ani se žádnou jinou kočkou! Jen chci, abyste táhli ke všem... bezocasým démonům a dali mi pokoj! Chci být sama a mít klid, dokážeš to pochopit?“

Zjevně nedokázala, ale přijala to. Její milý taky pochopil:

„Pojď pryč, Nayŕŕi! Budeme zpívat a přivolávat úplněk, chceš?“

Chtěla; zamávala oháňkou a oba mazali pryč.

„Přerazte se, pitomci!“ zařvala za nimi Jennie.

Sama zůstala odpočívat na lavičce. Bylo jí smutno.

Pohlížela k Měsíci; zvolna se zakulacoval a probouzel v její mysli podivné vzněty, kterým nerozuměla. Měla pocit, že by bylo správné zazpívat hymnus pro Paní Esxatli; nejlíp v řeči, v níž zpíval kníže Quiroqa, ale neuměla ji tak dokonale, což ji štvalo. Pokoušela se sestavit... ne, vzpomenout si na slova, kterými Paní uctíval Bello a jeho čarodějky. Proč vlastně bohové tak milují ty staré jazyky, jako třeba sánskrt, hebrejštinu nebo egyptskou řeč kněží, tajnou a přístupnou jen na vzdělávací kazetě? (Samozřejmě si ji pustil každý, kdo se počítal ke kněžské kastě – teď mohla plynně číst i nápisy v pyramidách.)

Začala si tiše prozpěvovat; skoro současně jí přicházela na mysl slova, vzpomínala si a její zpěv zněl jistěji. Zlepšilo jí to náladu; vzápětí jí však text vypadl, zaváhala a dostala strach, že hymnus pokazí. Někdo však zaváhání postřehl; pomohl jí cizí hlas, zvučný, dobře znějící, sebejistý.

Ohlédla se; byl to Enkra. Koho taky mohla čekat v takové noci na takovém místě? Přišel k ní a posadil se vedle. Tělo měl plné nedostatečně zhojených jizev, na hlavě mu narostlo neestetické strniště, ale na tváři jen sem tam chlup, vousy mu nerostly, jako správnému Indiánovi. Usmíval se na ni.

Jennie váhala, co říct. Dokud zpívali, bylo to jednoduché, jejich hlasy se proplétaly jako řetízek a Paní Esxatli mohla být spokojená. Postupně však začal Jennie přebíhat mráz po hřbetě; hymnus má totiž několik variant a Enkra zpíval tu, která by měla končit obětí krve. Nebo vlasů, což je nesmysl. Nebo spermatu... to Enkra sice mohl, ale jediná správná možnost je...

Bello by nezaváhal, ten ne! Provedl by obřad dokonale, aby Paní byla šťastná. Záleží mu podstatně víc na její spokojenosti, než na názoru nějaké Jennie. Už ji taky k ničemu nepotřebuje, každý teď umí udělat Oheň sám. Její ochrana se stala anachronismem, dá se považovat dokonce za urážku laskavé bohyně... Co na to Enkra? Provede, co mu předepisuje povinnost?

Ale v rozpacích zmlkla, když slyšela, co zpívá. Jeho hlas šplhal vzhůru, zpíval v tak vysoké stupnici, že nechápala, jak to zvládne. Tím méně chápala co; byla to nějaká další varianta, asi jeho soukromá... může si to dovolit, je velekněz. Jako obyčejně, neposlechl rady ostatních a dělá něco po svém.

V závěru natočil ruce k Měsíci a pohyboval jimi tak, že něco sliboval; nerozuměla mu. Co je podstatou jeho slibu? Nabízí sebe, ji nebo oba najednou? Zcela určitě Paní něco dá, ale co to bude? Jennie pátrala ve své mysli, zda si přeje být obětována; jenomže odpověď byla poněkud nečekaná:

Co se bojíš? Copak se ti to stalo poprvé?

Napadlo jí, že oběť krve by mohla snadno dokázat i sama. Kdyby se naklonila a kousla ho... třeba škrábla jedním špičákem do lícní kosti? Zalitovala, že nemá dlouhé ostré zuby jako Nayŕŕi, ta by nezaváhala!

Ale zaplést se tak silně do dění, které nechápe?

„Hezky zpíváš.“ řekla, když se ovládla.

Usmál se. „Dělám, co můžu. Myslíš, že to Paní potěší?“

Jennie věděla, že neočekává odpověď. Chvíli se odhodlávala, pak promluvila, jako když skáče do studené vody:

„Koho potěšila tvoje oběť ve městě leopardů?“

Enkra se dotkl konečky prstů jizev po těle. „Tohle?“ usmál se, „Maličkost! To mě jen tak napadlo... bylo to příjemné!“

„Muselo to příšerně bolet!“

„To jo. Už dlouho jsem si něco takovýho přál. Když mi došlo, co na nás kočky chystají... taky máš koukám po těle nějaké značky!“

„Quiroqa mě přijal za dceru. Nechápu, proč.“

„Asi to na tobě poznal. Chápu ho, jsi bezva holka.“

Napadla ji další šílená myšlenka: adoptoval ji, protože chce dát svoji dceru princi Enkrovi. Snažila se ten nápad zahnat, ale nemohla myslet na nic, než na jeho jazyk na svém těle. Dráždil ji tak rafinovaně, jako by v ní chtěl probudit tělesné touhy...

„Asthra je taky bezva holka?“ zeptala se.

Neodpověděl hned, důkladně se rozmýšlel. „Asthra je mimořádný případ. S člověkem má už společnou jen vnější podobu.“

„Všichni říkají, že jsi to udělal kvůli ní!“

„Nech je říkat, co chtějí.“

„Ale já to chci vědět! Podstoupil jsi to pro ni?“

„Nesmysl. S Asthrou se teď dokážu spojit, kdykoliv chci. I když budeme každý v jiném vesmíru, stačí jediná myšlenka...“

„Ale miluješ ji!“

„Je to má sestra, chápeš? Patříme k sobě...“

Tušila, že cokoliv jí poví, vše bude jen část pravdy. Jiným kouskem pravdy je, že po princezně strašlivě touží. Ale nejde to, z řady příčin skutečných i mentálních. Takže...

„Copak ty do Asthry zamilovaná nejsi?“

To píchlo! Nejen Jennie, všechny dívky ve středisku milovaly to zvláštní stvoření... čím víc se učily oddělovat svou osobnost od tělesného uzpůsobení, tím těsnější mezi nimi byly vztahy. Chápat, že jsem duše dočasně přejímající tělo určité bytosti znamená, že vstupuji do vztahů s jinými bytostmi... Ale ne, sakra! Zkrátka, Jennie se od začátku toužila s Asthrou milovat, jak to některé dívky činí mezi sebou. Nikdy si netroufla to říct...

„Nebuď na mě zlej!“ zaprosila.

„Proč, ubližuju ti nějak? Nebo se ztotožňuješ s tělem? Jejím, svým nebo dokonce mým?“

S úsměvem vzal její ruku a vložil ji na svoje tělo. Pak přejel dlaní po těle jí a sledoval, jak kůže pod jeho prsty lehce vibruje a přebíhají v ní záškuby.

„Jsi plná energie.“ pochválil ji.

V Jennie se zastavilo srdce. Tak to udělej!

„Já jsem se naučil svou energii kontrolovat,“ vykládal chladně a nevzrušeně, „Usměrnění mysli ti pomůže zvládnout...“

Nechala ho žvanit. Povídej co chceš, ale ještě mě trochu hlaď! Je tolik míst, na která jsi ještě nesáhl...

„Ta zkušenost mi moc pomohla, víš? Jak jsem ležel v leopardím chrámu, opustil jsem tělo a trochu se potloukal... No, byl jsem hodně daleko. Nevím přesně, jak ten prostor popsat. Setkával jsem se s různými osobnostmi...“

„Měl bys o tom vyprávět ostatním.“

„To se nedá. Někteří to zkusili taky, ti už vědí... jiní půjdou za námi, když se odváží. Znamená to ohrozit svůj život až na sám okraj... a prožít nesnesitelnou bolest. Tu bolest si vychutnat celým tělem, pak ji překročit jako stopu jeleního kopýtka a jít dál. Teď už umím vytvořit bolest ve svém těle kdykoliv, mentálně; dokážu ji stupňovat až do nesnesitelna, pokaždé o trochu víc. To je zapotřebí, menší dávky už nezabírají. Jako droga...“

Zachvěla se strachem a protože měl ruce na jejím těle, poznal to.

„Neboj se, to nic není. Chceš se to taky naučit?“

„Ne... radši ne! A nechci, abys to dělal!“

„Přestanu s tím, až se naučím přechody bez obtíží. Učím se, tak mi promiň... co všechno musela vyzkoušet Asthra, než otevřela tuhle bránu! Mě to naučila během chvilky...“

Opět sebou škubla. Moci se tak naučit...

„Ano, taky tě to naučím. Každého, kdo bude chtít...“

První věta ji vynesla do nebeských výšin. Druhá srazila do nejhlubšího pekla. Copak si vůbec neuvědomuje, co povídá?

„Kdy jsi vůbec přijel? Viděl jsi Nayŕŕi, tu malou tygřici?“

„Myslíš Ooŕŕtovu dceru? Jo, pěkná... a co?“

„Nepřipadá ti trochu zvláštní?“

Enkra se nad otázkou zamyslel. Ani se nedivil, že tak drasticky změnila téma rozhovoru. Nebo to nevidí jako rozdíl.

„No... je milá. Dospívající mládě.“

„Už jsi někdy viděl tygřici, která má skoro černou srst, na ní pruhy a skvrny, hřívu, bílý pruh na hřbetě a štětiny na uších?“

„Ale jistě... tedy... je trochu divná. Jiná varianta, ne?“

„Je to varianta z našeho světa?“

Začal nad tím usilovně přemýšlet. Jennie zkoušela sledovat jeho myšlenky: nejdřív se pokusil vymezit svět, v jakém se právě nachází, oddělit od všech ostatních a vzpomenout si, co do něj patří a co nikoliv. Potom vymezit, kam patří Ooŕŕt a jeho dcera a jak se vůbec stalo, že jsou tady. Bylo to počínání obyvatele multidimenzionálního vesmíru a Jennie vyděsilo, že si počíná právě takhle. Je Enkra ještě člověk?

„Koukala jsem v životě na spoustu filmů. Jeden se jmenoval Gate ~ Brána. V tom filmu vylezla z podsvětí nejdřív babylónská božstva, pak dokonce démoni. Dalo dost práce, než je zas dostali zpátky do nižšího prostoru...“

„Ty lidi, co píšou scénáře, mají moc velkou fantazii.“ odvětil roztržitě, „Bránu jde otevřít, to je jasný. Ale proč by museli lákat nějaký démony? Samozřejmě, ti přijdou taky, ale komunikují se špatnými lidmi, co se s nima domluví... k nám přijdou takoví, co potřebujou zrovna nás, chápeš?“

„Obávám se, že chápu. Kdy a jak jsme otevřeli Bránu?“

„Cože? A, to jde lehko... takhle uděláš a...“ Enkra otevřel dlaně a natočil proti měsíci, „Babylónský božstva... no jistě, oni jsou moc milí, ale co s nima, když je nikdo nechce uctívat? Paní Esxatli teď zabodovala, když ji poměrně slušně rozpoznali v Indiu – ale za pár set let se na to zapomene a bude zas mít klid.“

„Nebude jí to líto?“

„Ale snad ne... oni mají dost svých starostí, víš? Dělají to pro nás samozřejmě rádi, ale... takovej Babylón! Ištar, no jistě, ona se inkarnovala, když jsme ji chtěli, ale... já jí říkal, že ji chci vidět ve lví podobě, jenomže to je těžký, mohl bych si k ní vytvořit připoutanost a ona by musela... taky se jí ta lví podoba moc líbí a já lvy miluju, ona to ví, tak...“

Jennie se nepokoušela jeho asociace přerušit nebo jen chápat; pokoušela se přijít na to, o kom mluví. Nejspíš o Asthře, to je jasné – hodně lidí tvrdí, že je inkarnací Paní Ištar. Enkra říká, že je jeho sestra, kdo je tedy potom on?

„Paní Ištar a Paní Esxatli – je jedna a tatáž?“

„To je těžký říct! Samozřejmě ano a samozřejmě taky ne, všechno je to součást celku... vlastně jsme každý součást Nejvyššího, On nám dává určitý možnosti... chápej, potřebuje nás právě tak, tady na tomhle místě nebo... v těch místech, ono je jich víc zároveň! Chápeš to prostorově? Zkus si někdy nechat propíchat tělo jehlama z vyšší dimenze, to je perfektní, procházejí ti skrz kůži a nikde nejsou vidět, jenom cítit! Takhle prochází ta energie, víš? Asthra, Ištar, Esxatli, Lakšmí... Tady jedna, tam druhá, jinde zas třetí a všechny dohromady zároveň... je jenom jedno místo, ne hodně. Ono to tak jenom vypadá...“

Jennie rezignovala na možnost, že by to pochopila.

„Co ještě tou Bránou může projít?“

„Cože? Jo tak, Brána... to je fuk. Důležitý bude, až jí projdeš ty. Až jí budeš volně procházet, tak... Bude to krásný. Jenomže, tělo s sebou brát nemůžeš, to dá rozum. Ale nevadí, dostaneš tam nový tělo, nějaký si zkrátka vybereš...“

„A není to jenom přelud mysli?“

„Jo jistě, to taky. S tím si nedělej starosti.“

„Je možné, že nic z toho neexistuje?“

„Ani my neexistujeme. A co? Prázdnota se neliší od formy, forma od prázdnoty. Protože prázdnota je formou a forma prázdnotou... Sútru srdce přece znáš. Mike by řekl: mentální spekulace. Sám je ten největší spekulant... všechny to naučil a teď jim nadává!“

Jennie to vzdala. Odvrátila tvář k Měsíci a snažila se ovládat slzy, které jí zaplavily oči. Enkra ještě cosi povídal, nemělo to smysl ani souvislost, pak zmlkl. Neodpovídala mu.

Najednou zcela nečekaně řekl: „Moc tě potřebuju, Jennie!“

Okamžitě se k němu otočila. Hleděl na ni a oči mu zářily.

„Nemůžu ti nic dát, nic slíbit. Jenom potřebuju, abys byla se mnou... někdy nemám dost síly. Třeba se to časem změní, ale... já potřebuju nějakého člověka. Dotýkat se ho, ujišťovat se, že jsem ještě lidská bytost...“

„Jako Asthra potřebuje Sida?“

Zarazil se, uvědomoval si, jakého druhu je ten jejich vztah.

„Není žádné jako. Bytost Enkra potřebuje bytost Jennie. Dokážeš to pochopit? Dokážeš... udělat právě to, co potřebuju? Nebude to lehká práce... jsem jinde, hrozně daleko jinde, kolikrát budeš muset vydržet strašný zacházení... teda ne že bych tě bil nebo ti ubližoval, to bys konečně snesla snáz, ale... budu odcházet, zase přicházet a možná se někdy vrátím jiný, než jsem odešel. Tím myslím, že tam zkrátka zapomenu, jaký mám být v tomto prostoru. Něco se otočí jinou tváří – víš?“

„Jako Nayŕŕi zapomněla, jak má vypadat její kožešina?“

„Tak něco. Ty budeš muset zůstat tady...“

„Jako maják na útesu? Aby ses měl podle čeho zaměřovat?“

„Správná asociace! Těší mě, jak jsi chytrá!“

„Asthra se při svých návratech taky zaměřuje?“

„Nevím jistě, jestli to potřebuje. Tak dlouho jsme zas spolu nebyli. Když chceš, tak se jí zeptám.“

„Radši ne!“ namítla žárlivě.

„Jo aha... tak promiň.“

Objala ho pažemi. „Já beru na vědomí, že čas od času se budeš stýkat s jinými ženami. Možná i muži, šelmami... nebo s něčím, co si nedovedu ani představit. Vydržím to. Nebudu zlá.“

„Ale Asthra ti mimořádně vadí?“

„Vlastně... ani ne. V podstatě mi nevadí nic.“

Seděli, objímali se navzájem a mlčeli. Jennie si položila jeho hlavu do klína, jemně jí pohybovala a vnímala prsty i pokožkou hrubé štětiny vlasů, jak na ní vyrostly. Bylo to pro ni příjemné, úžasně vzrušující.

„To všechno vzešlo z tygřích válek?“

„Jednou to muselo přijít. Už to čekalo moc dlouho.“

Hladila ho po hlavě, dotýkala se jizev na prsou, na rukou... to se mu zřejmě taky líbilo, i když nebyly ještě zahojené a působilo to bolest. Vzrušovala ho.

„Nechceš udělat Oheň? Vyřešilo by se tím pár problémů...“

„Oheň si umím udělat sám. Zamítl jsem to hned po tom obřadu. To jsem se radši dal do nekonečna olizovat od leopardů... taky jsem samozřejmě dostal otravu krve od jejich drápů. Jedna ze součástí pokusu dostat se ke hranici... přemohl jsem to. Všechno přemůžu. Až jednou ne, přestane moje duše mít překážky. Ale zatím to ještě nebude, mám tady nějakou práci...“

Hladila ho po drsném ježku na hlavě a představovala si, jak ta kůže bude jemná a hladká, až ji Oheň očistí.

„Ty máš taky drsnou kůži...“ zamručel spokojeně a zavřel oči.

Skončilo to v tichu. Kdesi daleko zpíval někdo ze šelem svoji milostnou píseň. Další vzrušení pro Jennie. Enkra mlčel.

Pak se z temnoty ozvaly kroky dvou koček; nepohybovaly se zcela neslyšně, což je s podivem, ale v době tanců se to stává.

„Jenom pojď, Nayŕŕi!“ vyzvala Jennie s povzdechem.

Přišla; její leopard v těsném závěsu, opilý jejím pachem, celý zježený a nastražený. Dívky se podívaly jedna druhé do očí a hned věděly, že se zatím nic nestalo.

„Tak to je moje Nayŕŕi.“ představila Jennie.

Enkra vstal, objal tygřičku a chvíli se s ní mazlil. Nechala si to líbit s potěšením, její leopard žárlivě. Jennie nežárlila, na co taky. Prohlížela si šelmu do všech detailů, obdivovala její krásu a hlavou jí táhla spousta věcí. „Zůstaneš s námi, Nayŕŕi?“

„Kam bych měla odcházet? Jsem tu doma!“

Ano, jistě že je tu doma. Bude mít mláďata, třeba právě s tím leopardem. Jak budou asi vypadat? Jak vypadá její svět, je také tak krásný? A uvědomuje si Nayŕŕi, že patří jinam?

„Kde jsi se narodila?“

„V jeskyni v horách. Není to daleko odtud.“

„Váš rod nemá dům v Aurrgharru?“

„Samozřejmě má, jako všechny rody. Ale můj otec nechce trvale žít v Áárrgurru; říká, že by ho stále obtěžovali, aby jim vyprávěl další příběhy. Chtěl mít klid, tak se odstěhoval...“

„Máš nějaké další sourozence?“

„Spolu se mnou se narodil bratr. Ale ten zůstal s matkou, loví teď někde na jihu. Možná přijdou na tance...“

„Hm... bezva!“

Jennie měla pocit, že je jediná osoba, která si uvědomuje něco zvláštního. Enkrovi je to zjevně jedno, nezajímá ho, že mezi jeho šelmami žijí dva jedinci odjinud. Řekla Áárrgurr, ne Aurrgharr; to ale může být odlišná výslovnost, vyslovuje některá slova jinak než ostatní. Ale proboha! Ta píseň k poctě Paní Esxatli – Enkra ji zpíval jinak než kněží z Indiopolisu! A kníže Quiroqa? Hovořil a zpíval odlišným nářečím, choval se jinak... ti čtyři mladí byli taky divní, všecko je tu takové divné, jiné, zvláštní...

Jennie přeběhl přes záda studený prstík strachu. Co když tento svět je v pořádku, jen já jsem jiná? Jak jsem se sem dostala? Je v tomto světě vůbec město Kingtown, náš dům, můj dívčí pokojík s plakáty zpěváků vylepenými po stěnách, s mým medvídkem, různými tretkami v šuplíku nočního stolku? Co bych viděla, kdybych tam přišla a ten šuplík otevřela? Co když tam najdu upomínky docela jiné holky, která teď prožívá to samé v mém světě?

Kolik je ve skutečnosti světů? Je tenhle Enkra, který spočívá hlavou v mém klíně, ten muž, kterého jsem si zamilovala? Vozil mě na své Hondě, nebo má v tomto světě jinou značku? V které chvíli jsem přešla ze světa do světa? Nebo se to stalo několikrát, řetěz světů je nekonečný a já jím procházím podle toho, na kterou stranu se zrovna obrátím?

Jednou četla povídku, v níž hrdina nevěřil, že cesty pokračují tam, kam mají, když je opustí. Pokoušel se přijít na chybu, často odbočoval, vracel se lesem a přes pole, nikdy neobjevil chybu, ale pokaždé cítil někde v zádech ten strach. To samé teď cítila Jennie; uvědomovala si, že je to paranoidní, bojí se něčeho, co ve skutečnosti není možné! A kdyby bylo, co s tím naděláš? Můžeš se nějak vrátit tam, kam chceš? A jak to místo poznáš? Enkra před chvílí mluvil o majáku. Prochází on ze světa do světa? Dokáže se jeho duše uvolnit z těla, procestovat vesmír a pak se vrátit do těla, které se tomu jeho téměř podobá, nebo... nebo existuje taky nějaký svět, ve kterém se nevrátí?

„Je ti něco?“ ptala se znepokojeně Nayŕŕi, „Jsi taková bledá!“

„Nesahej na mne!“ vykřikla Jennie, „Nikdo na mě nesahejte!“

Teď se zvedl Enkra; tvářil se znepokojeně. Na něco se ptal, ale Jennie s ním odmítala diskutovat, hledala na něm stopy, že to není on, že je někdo jiný... Něco se jí vyptávalo, proč to nikomu nepřipadá divné, ani tomu leopardovi, on přece vidí odlišnost té krásné tygřičky! Kdo je vůbec on? Normální, obyčejný leopard! Nic zvláštního na něm není. Nebo snad ano?

„Obávám se, že jsi vyčerpaná,“ řekl Enkra, „Nechceš si lehnout? Měla bys odpočívat, zítra bude náročný den...“

„Nechci! Nechci spát... vůbec nebudu! A ty na mě taky nešahej!“

Enkra potřásl hlavou. Očima se dohodl s oběma šelmami; pak mávl zlehka oběma rukama před obličejem; Jennie pocítila náhlou únavu a ospalost, zapotácela se a propadala do bezedné nicoty.

„Uložíme ji tady v altánku,“ slyšela Enkrův hlas, „Kočky, baví vás ještě to olizování? Tak ji důkladně olízejte...“

Nedokázala protestovat. Dělali s ní hodně věcí, některé docela příjemné. Nebránila se. Začalo jí být jedno, je-li živá či mrtvá, kdo s ní co dělá a jak to myslí. Všechno bylo jedno.

Pak nastal dlouhý čas spánku.

Jennie probudilo slunce; trochu taky zima, spala nahá a neměla ani přikrývku, ale z jedné strany ji zahřívala tygřice Nayrri, z druhé její leopardí přítel. Když se pohnula, obě šelmy okamžitě zvedly hlavy a pak vstaly, ochotné ji olizovat, dokud jí jazykem úplně nesedřou kůži z těla. Cokoliv si přála víc než to.

„Tak koukám čičiny, že jste si v noci moc neužily! Lituju, já byla trochu... mimo sebe. Promiňte!“

„Stejně bych s ním nic neměla!“ prskla Nayrri, „Já vím, že by chtěl – ale tance budou až o úplňku, a to je dneska v noci!“

„Co by ti vadilo to trochu uspíšit?“ dorážel drze.

„A co tobě vadí počkat? Moje paní taky nikam nespěchá!“ dotkla se čenichem Jennie a olízla ji.

„Mám hlad,“ konstatovala dívka, „Taky bych se něčeho napila, i když na to je tady ta kašna... A vůbec! Jdi s tím jazykem někam!“

„Večer se ti to líbilo!“ namítala Nayrri.

„Večer? Jo, to jsem byla pěkně grogy! Kdybys jen věděla, co se mi zdálo... třeba o tobě! Že jsi měla tmavou srst a hřívu, v ní takový bílý pruh a na uších bílý štětičky...“

„Náhodou já mám hřívu!“ naježila Nayrri pyšně srst na krku, „Má srst je tmavší než u jiných tygrů a na uších mám bílý zrcátka, to mají ostatně všichni. Co bych ještě měla mít?“

Jennie ji pohladila. „Nedělej si starosti. Ale bylas pěkná!“

„Já jsem vždycky pěkná! Že jo?“ ohlédla se na leoparda.

„Víš jistě, že tvůj táta není nějak... nemá třeba rohy nebo tak něco?“ vyptávala se Jennie a Nayrri vyprskla:

„To by bylo krásný! Tygr s rohama! Chci...“

Přes park přicházel Enkra, nesl papírovou krabici a termosku s čajem. Obě šelmy se mu rozběhly naproti, odháněl je kopanci a snažil se uchránit jídlo pro ně dva.

„Nic vám nedám a nežebrejte! Stejně byste to nejedli, není tam ani gram masa a vy takový věci nejíte! Jenom jste mlsný...“

Jennie se rozesmála. Vyčkala ukázněně, až rozbalí krabici, pak si sedli každý z jedné strany a cpali se. Když jim něco připadalo nepříliš jedlé, nabídli to některé z koček; je nutno přiznat, že Jennie krmila víc Nayrri, z vrozené sympatie.

„Potom se vykoupem v Ohni,“ řekla Jennie, „Žádný protesty se nepřijímají, já zkrátka chci – a basta!“

„Můžeme taky?“ ptala se tygřice.

„Rozhodně ne! Jak bys vypadala?“

„Stejně po tancích dostanu novou srst! Třeba by mi narostla ta, cos o ní povídala... moc bych chtěla!“

„Nebo tvým koťatům, co? Vypadaly by příšerně...“

„To je v pořádku,“ řekl leopard, „Ze šelmy má jít hrůza!“

„Já tě vykoupu v Ohni!“ řekl Enkra znenadání, „Ty se můžeš jen dívat, jak mi to jde. Případně mě kritizovat...“

„Vidíš, já tě ještě ani neviděla...“

Povídali si a smáli se; jenom Jennie pořád táhly hlavou podivné představy. Napadlo ji zeptat se:

„Když je tvůj otec Šäb¸ęššiŕr, mohl by takové vyprávění zpracovat jako příběh... něco o mnoha světech ve vesmíru...“

„Shaabanšširr,“ opravila Nayrri výslovnost, „Ty vyslovuješ jako jaguáři z Longarru. Co je to za příběh?“

„Alternativní svět. Různé osoby přecházejí z jednoho do druhýho a různě se proměňujou... ta holka si to uvědomí a je zmatená...“

„Zkus to sepsat sama, když jseš tak chytrá!“ navrhl Enkra, „Ale čekej, že Mike bude hrozně vzteklej, když se mu nasáčkuješ na počítač a budeš na něm zavazet!“

„Komthur, kterej má jenom jeden terminál?“ ohrnula nos.

„Hraju v tom taky?“ zajímala se Nayrri.

„Dokonce přední roli. V tom parádním provedení!“

„Bezvadný! Chci! Ty máš bezva fantazii, když se ti něco zdá, tak to hned zpracuješ na příběh! To bych taky chtěla. My musíme všecko pracně vymýšlet, aby to aspoň trochu souviselo...“

Enkra a Jennie se najedli, zbytek nechali šelmám. Mezitím se sem začala trousit všelijaká mládež; v čele ti čtyři, co se včera nedočkali slíbeného koupání v Ohni. Teď se vyptávali a Jennie jim ukázala na Enkru. Ten neměl námitek.

Oheň zapálil zručně, dokonce bez pomůcek. A neodzkoušel jej na Jennie, ale na přistěhovaleckých děvčatech. Chichotaly se, jedna pobízela druhou, až se kluci nemohli dočkat, každý popadl jednu a vstoupil s ní do plamene. Byla při tom spousta legrace.

Enkru Oheň taky dokonale očistil, ale jizvy po leopardích spárech mu na těle samozřejmě zůstaly. Jennie se cítila skvěle, tohle ráno bylo vůbec všechno nádherné. Jenom...

„Co je ti?“ pohlédl na ni překvapeně, „Ty pláčeš?“

„Ale to jen... měla jsem práci u tvého štábu ráda.“

„A co? Jaký je to důvod plakat?“

„Teď už mě nebudeš potřebovat. Budu moci jít, kam chci, že?“

„No samozřejmě! Ale pořád nechápu...“

„Málokdo z nás ví, co si myslí ten druhý! Nevěnoval jsi mi nikdy víc pozornosti než svýmu koni!“

„Kůň pozornost potřebuje! Je zvíře a třeba kopyta si sám čistit neumí... ty seš člověk a... je samozřejmý, že zůstaneš se mnou! Řekl jsem ti snad jasně, že tě potřebuju!“

„Fajn. Na co?“

„Na co? Já nevím, na co! Kdybych to věděl, tak... potřebuju tě právě proto, že to víš ty, jsi čarodějka! Tak proboha neblázni, aspoň ne dneska ráno. Máme toho moc!“

Vypadalo to, že toho skutečně bude víc, protože jak se mládež vykoupala v Ohni, zmizely jim všelijaké šrámy a šlince po těle, takže dostali chuť pořídit si nové. Ochotných zubů a drápů tady bylo dost a dost, nehledě ke zbraním lidí, které jsou taky pořád v pohotovosti. Několik dívek přišlo navíc za Jennie a pošeptaly jí prosbu, že chtějí na dnešní večer obnovit panenství. Když to bylo z nějakých magických důvodů, souhlasila a pomohla jim; jedna ale přišla s opovážlivou řečí, že to chce tak, aby to při defloraci hodně bolelo a tekla spousta krve; to už se Jennie vážně naštvala a začala křičet:

„Copak jsem nějakej krejčí nebo co? Oheň napravuje škody, který na těle objeví, to jo, ale ne podle přání! Copak může vědět, jaký jsi to měla, když ses o to tak neuváženě připravila?“

„A copak to vím já? Mně bylo třináct, byly jsme se s klukama koupat, tak nás přefikli a bylo, ne? Pamatuju si jenom, že jsem byla strašně pyšná, že to mám za sebou! A máma se nesměla nic dozvědět, ta by mi dala! Teď si to chci pořádně vychutnat, že prej to je nezapomenutelnej zážitek, tak...“

„A co mám udělat já? Svařit ti to bodovou svářečkou?“

„No, třeba! Jestli by to šlo...“

Měla upřímnou přistěhovaleckou tvářičku a mohla to být celkem milá holka, když zrovna nešla Jennie na nervy. Navíc objevila při prohlídce náběh na žaludeční vředy, takže jí nechala Oheň protéci tělem všude, kde to šlo. Holka si protrpěla svoje a byla šťastná, aspoň že to pořádně bolelo.

„A víckrát mi nelez na oči!“ doporučila jí vlídně.

„No jasně! Dík!“ zasmála se a zmizela.

Z Aurrgharru přijel maršál Jackie Therlowe, který tam sváděl další kolo zcela bezúčelných tygřích válek. Některé tygry chytil a vykoupal v barvě; jiní pochytali jeho bojovníky a propíchali drápy, sám Jackie měl taky spoustu jizev a byl na ně stejně hrdý jako Enkra. Udělali si pracovní poradu, na níž se vzájemně pochlubili svými hrdinskými činy; pak se pohádali, kdo pronese slavnostní výzvu ke shromážděným davům a chvilku to vypadalo, že se o to servou. Nakonec prohrál Jackie.

„Na příkaz našeho vznešeného prince jsem pověřen, abych pro vás stanovil závazné zákony v období tohoto úplňku. Takže jsem rozhodl takto právem:

Zákony, které platí na území lidí, jsou prachem ve větru zde, kde vládne právo šelem! Přeji si, aby se naplnilo, co stanovila čarodějka Asthra: všem šťastné lásky! Přeji si, aby si každý nalezl svoji dívku a byl s ní šťasten po ty dny, kdy budeme hosty našich pruhovaných a skvrnitých bratří. A prohlašuji: cokoliv si kdo dokáže vzít a obhájit, to bude jeho. Rozhodl jsem, že platí právo šelem, právo lepšího, silnějšího, chytřejšího. Chci, aby toto právo nikdo nebral v pochybnost, dokud neuplynou ony dny. Kdo se mnou nesouhlasí, může odejít, než se setmí. Ostatní pak podléhají zákonům země a jejích bohů!“

Ta řeč nebyla příliš jasná, ale líbila se všem, hlavně dívkám. Představa, že o ně budou sváděny boje a budou muset být po vůli každému, kdo je přemůže, je příjemně vzrušovala; přijely sem kvůli tomu. I Jennie si byla vědoma, že její právo Panny přestalo platit; od této chvíle je ve hře a bude si muset dávat pozor jako jiné. Její dětství definitivně končí...

„Radši se drž nás,“ poradil jí Jackie, „Já tuším, kam tě srdce táhne, ale... doufám, že to zvládneme v pohodě!“

„Jo. Taky doufám!“ zamračila se na něj jako za starých časů.

„Copak? Nějaký problémy?“

„S tebou snad ne! Radši přemýšlej, koho si vybereš na noc!“

„To je jednoduchý. Náš pán Enkra přikázal posvětit svou kastou ty nejbezvýznamnější holky z davu. Tak poslechnu, ne?“

„A moc rád, co? Tys byl vždycky takovej dobrák...“

„Heleď, neprovokuj! Budou ještě další noci, tak...“

„Tak co?“ vycenila špičáky.

Chvilku si zírali vztekle do očí, potom to radši vzdal.

„Ta je z těch tygrů už taky úplně v transu!“ poznamenal, když odcházel. Někdo z jeho kamarádů se tiše chechtal.

„Není sama. Všecky nás to bere, copak nevidíš?“

„Vidím. A docela se mi to líbí!“

Jennie uvažovala, zda má náladu dobrou nebo špatnou. Nemohla se rozhodnout, ale měla pořád ještě podivný pocit dítěte, kterému odpírají oblíbenou hračku. Něco tady nehrálo...

„Pojedeme k Jezeru Vodopádů,“ rozhodla Nayrri, když přiběhla, „Aspoň já tam chci. Jdeš se mnou?“

„No jasně, co tady?“

Lidé i šelmy vyjížděli ze zámku bez jakéhokoliv pořádku, jak kdo chtěl. Enkra se někam ztratil, ale jiné skupiny se chystaly se slávou, jaká odpovídala jejich významu. Čerstvě obnovené Panny s těly ozdobenými nápadnými červenými znaky na bradavkách prsou, koketovaly s bojovníky a rázně odpíraly přízeň dlouholetým partnerům s tvrzením, že si chtějí změněného stavu co nejdéle užít. Ty chytřejší používaly jako zdůvodnění různé pokusy, takže si kluci nebyli jisti, není-li to pravda. Slečny byly spokojeny, málokdy byly jejich názory tak důležité.

Jennie uvažovala, zda ona sama má v plánu využít nějak situace, o něco se pokusit... Třeba o prolomení bariéry? Dostat se tam, kde má její Nayŕŕi bílý pruh na šíji... Nebo ještě někam dál, kde je třeba Nayrri člověk a Jennie tygřice... může existovat takový svět? Samozřejmě, proč by nemohl? Ale je hrozně daleko...

„Sníš nebo medituješ? Posloucháš mě vůbec?“

Jennie se násilím probrala; no ovšem, Nayrri jí něco vypráví, asi žertuje se svým nápadníkem, protože líčí, jak ji přemohl při nějakém boji. Jemu svítí oči, je rozdychtěný... já bych se bála!

„Povídej mi, na co myslíš!“ přála si tygřice.

„Dokážeš mi vstupovat do mysli, tak si to přečti!“

„Nedokážu! Lidem ne, jsou hrozně komplikovaní a já... Proč si myslíš, že bych to dokázala?“

Jennie jen mávla rukou; jak jí vysvětlit, co bylo? Nayrri ovšem naléhala, tak začala vyprávět a líčila značně zmateně včerejší události, částečně i se svými náhledy na věc. Obě šelmy napjatě poslouchaly a bylo vidět, že se jim to líbí.

„Tak ty tvrdíš, že je ještě jiná Nayrri, někde za bariérou? Tam vypadá, jak popisuješ a má všelijaké vlastnosti, které... ale to bych ji hrozně chtěla vidět!“

„Já taky! Včera jsem chtěla, abys byla úplně obyčejná... teda, ne zas tak úplně, ale aspoň normálnější než tamta! Teď vzpomínám na to, co bylo včera, a zas by se mi líbilo, abys byla ona, Nayŕŕi; ale ani tebe se nechci vzdát, chápeš?“

„Chtěla bys nás mít obě? To by byla paráda!“

„Já bych chtěl mít dvě!“ přidal se leopard, „Až tam půjdete, vemte mě s sebou, abych o něco nepřišel!“

„To je nesmysl!“ vykřikovala Jennie, „Není žádné tam a tady, právě v téhle chvíli jedna Jennie vykládá Nayŕŕi to samé někde tam a její leopard samozřejmě poslouchá a přeje si...“

„Tak? V tom případě si přeji s ním bojovat!“

„Nemůžeš s ním bojovat! Jsi to ty sám!“

„No a co?“

Začali to promýšlet ze všech stran; Jennie chápala, že považují ten nápad za skvělou hru, jako ostatně všechno. Bere někdy někdo ze šelem něco vážně? A je třeba brát něco vážně?

Měla pocit, že je jediná mezi všemi lidmi i šelmami, která ví, že existuje alternativní svět; nekonečný řetěz světů. Proč jí bylo umožněno získat to poznání? Čím si zasloužila takový dar, pokud je to skutečně dar a ne... ale ano, všechno jsou dary. Asi i tam je nějaká mocná bohyně, jíž je nutno sloužit, žertující polobozi, nad tím vším absolutně mocný Nejvyšší Pán.

Začala se k němu modlit. Ne nějakými složitými formulacemi, jak to dělají kněží. Obyčejným přiznáním faktů:

„Jsem Tvoje, podléhám Tvé vůli a vím, že jsem jen hříčkou ve Tvé ruce, panenkou na provázcích, kterou si pohráváš Ty nebo Tví služebníci. Ta hra se mi líbí, ať je jakákoliv. Prosím, hrej si se mnou podle Svého přání; ať je to krásné jako dosud a ať se mi to líbí. Když Ti budu moci sloužit, budu šťastná!“

Neuklidnilo ji to, naopak ještě víc rozjitřilo. Její mysl byla zmítána protichůdnými tužbami, nápady, příčinami následků, následky příčin a jinými iluzorními faktory, s nimiž mohla něco dělat, ale byla si vědoma: cokoliv učiní, vše ji ještě víc zaplete do oněch řetězců. Měla chuť se rozplakat.

„Vyčkáme,“ řekla Nayrri, „Tady kousek je malá svatyně. Tam si můžeme odpočinout. Nebo chceš být u Jezera co nejdřív?“

„Nemusím být vůbec u žádného jezera, když na to přijde. Nevím, co chci a co nechci. Máš nějaký nápad?“

„Ano. Zkusím vstoupit do tvé paměti. Třeba to dokážu, když jsem to dokázala už jednou. Něco přece muselo zůstat...“

„Dobře, to udělej. Bude to bezva hra!“

Svatyně v pojetí tygrů byla kupa kamení, záměrně navršeného pod nejstarším stromem v okolí. Tygřice i leopard našli každý svůj kámen a přiložili jej na hromadu. Jennie taky přidala svůj.

„Co si přeješ, aby se ti splnilo?“ ptala se Nayrri.

„Nevím. Ať se stane, co se stát má!“

Ulehla do trávy před svatyní. Nayrri jí olizovala hlavu a při tom chválila, že se zbavila zbytečné srsti, která překáží jejímu jazyku. Jennie se smála a pozvolna upadala to transu.

Nevěděla, co se změnilo. Najednou byla tygřice Nayrri, cítila to celým tělem. Schválně protahovala tlapky a švihala oháňkou, bylo hrozně příjemné mít ocas. Viděla sama sebe, vnímala svou vůni a opájely ji všechny pachy kolem. Vše, co bylo v dosahu jejích smyslů, bylo tak nádherné, že poslední částí vědomí Jennie litovala, že o to přijde, až přestane být tygrem.

Nejvíc ji vzrušoval leopard; byl tak nádherný a ona po něm tak strašně toužila! Měla pocit, že do večera nevydrží, napadne ho a bude tak dlouho provokovat, až ji přemůže a zmocní se jí. Bude to nádherná hra šelem, bude v ní bolest a krev a násilí, lovec a jeho kořist, vznešené a barbarské...

„Máš to mít!“ řekla Nayrri sama sobě, „Teď a tady!“

Vrhla se na leoparda a kousla ho do šíje tak bolestivě, že si to nemohl nechat líbit, musel ji potrestat. Jennie cítila jeho ostré zuby, rval jí kůži, až chlupy lítaly, bolelo to hrozně, ale nesmírně příjemně... dala najevo, co si přeje, a on přečetl její signál, zmocnil se jí a ona mu podlehla. Jennie podléhala společně s ní a byla nekonečně šťastná.

Enkra si měl být jist, že vše je v pořádku, ale ani zdaleka nebyl; pociťoval tím větší znepokojení, čím víc detailů prověřil a ujistil se, že v nich to není. Vše co mohlo být zdrojem nesnází, bylo neutralizováno, uvedeno do stavu, v němž nemohlo škodit. Ale určitě to ještě nebylo všechno.

Navštěvovali ho spřátelení náčelníci šelem a vyjednávali s ním termíny dalších bojů. Chovali se, jako by jejich bojové hry byly to nejdůležitější, ale taky v jejich počínání bylo něco, co znepokojovalo. Někde ve stínech se skrývalo něco, co hrozilo; tak Enkra plnil svoje povinnosti, tvářil se neutrálně a vyčkával, zda postřehne dřív on to nebezpečí, nebo ono jeho. Sliboval spoustu dalších zábavných bitev, ale o termínech se odmítal vyjádřit; což vysvětlil nejasným odkazem na další okolnosti. Náčelníci se na to netvářili moc nadšeně, ale brali to, jak řekl.

Až přišel Thirra. „Slyšel jsem něco o akci, kterou provádí Chris Everett. Costa Negra. Tvoje akce?“

„Ani ne tak moje, jako Rogerova. Ale možná budeme muset něco... podniknout. V budoucnu...“

Thirrovi zaplanuly oči. „Samozřejmě! V tom případě máš všechny moje tygry k disposici!“

„Proboha, to snad ne! Ty velíš pěkné spoustě bojovníků!“

„A každý z nich na jediné tvoje slovo vystoupí a půjde do boje, kamkoliv nám řekneš!“

„To by bylo pěkně uhozený!“ smál se Enkra, ale neznělo to vesele.

„Proč? Nevěříš, že bysme to vyhráli?“

„Naopak věřím, že byste prošli Costa Negrou jako šavle tvarohem – ale nemůžeme otevřeně přepadnout cizí zemi a obsadit ji!“

„Proč ne? Ta zem přece odjakživa patří knížeti Quiroqovi a jeho jaguárům! Taky Asthře a jejímu rodu, jak jsem slyšel...“

„Nejde to, no! Lidé by s tím nesouhlasili, žijí tam odedávna, mají právo tam žít a my...“

„Jaguárům velí Quantá Chilcox, jejich božský praotec a pán. Ten rozhodne, co se stane. A mluvčím jeho vůle je kníže Quiroqa!“

„Thirro, vychladni a chovej se rozumně! Válku v cizí zemi rozpoutat nemůžeme a nesmíme! A už o tom nechci slyšet!“

Tygr se neurazil, zůstal zcela klidný. Dokonce se usmíval.

„Já jsem trpělivý. Můžu počkat.“ řekl a šel.

Enkra se vydal na obchůzku ležení. Všichni ho zdravili a činili zábavné poznámky o dnešních tancích. Mnohé se týkaly další činnosti duší, jež se pohybují v okolním prostoru a chystají se inkarnovat do budoucích dětí, které mají být zplozeny dnes večer. Řada vtipálků uváděla děti do úzké souvislosti s Enkrovým počínáním a soudila, že by měl přispět osobní účastí. Princ jim odpovídal pokud možno stejně vtipně.

Už nebyl nervózní. Byl vzteklý. Neměl tušení, proč.

Potom potkal jednoho z leopardů. „Jsem Tannarrsekharr z Gayiy. Potomek vznešeného Tannarrwaghirra, osobního leoparda Její Svatosti císařovny Diany...“

„Za všechny generace, co uběhly od doby života prince Tannarrwaghirra, se krev leopardů tolikrát promísila, že těžko vysledovat, kdo je potomkem toho slavného válečníka a kdo ne. Ale věřím ti, že ty jeho potomek jsi.“

„Je možné to vysledovat!“ urazil se leopard, „Pohleď: můj otec byl Raannetgarrah, plukovník ve Vládcově leopardí gardě. Možná jsi ho znal, slavně zemřel loni na jaře. Dědeček je čaroděj Garrappa~tarrha, ten v gardě doposud jezdí. Jeho nevlastní bratr Santhirrabarrtha...“

„Tak počkej! Znal jsem tvého otce; je to asi ten, co ho zabili při... no, při jedné akci v Indočíně, že?“

„Ano, správně si vzpomínáš.“

„Dobře. O těch dalších mi povíš někdy jindy. Teď mi řekni, co vlastně chceš...“

„Tygři se vytahují, že půjdou s tebou do nějaké války v Jižní Americe. Chci jít taky!“

Enkra se chytil za hlavu. „Tygři se mnou do žádné války nejdou, a ty ani žádný jiný leopard taky nepůjde! Ani já do žádné války nejdu, protože žádná válka nikde není a nebude! To je všechno a dál o tom nechci slyšet!“

Leopard se tvářil spiklenecky. „Tak jo. Hlavně se mnou počítej!“

Po jeho odchodu Enkra dlouhou chvíli plynule nadával.

Jennie se probudila ze svých šílených vizí a chvíli nechápala, co se děje, kde je, kdo je... Postupně si vzpomínala na svatyni, Nayrri, jejího leoparda; nechápala, proč si zachovala zjitřený čich šelmy, schopné větřit na velkou vzdálenost. Někde poblíž se pohyboval ten, po němž toužila: Enkra. Cítila ho na tu dálku... vyslala svoje pachové značky a dokonce si vzpomněla, že se jim říká endorfiny; doplnila to mentální výzvou, aby přišel a vzal si, co mu už dávno patří. Ale neuklidnilo ji to.

Enkra skutečně přišel, aniž správně odhadl proč. Jennie ho zvětřila na dálku, s potěšením nasávala do nozder jeho ostrý samčí pach a měla chuť ho očichávat jako Nayrri. Obě šelmy Enkru nadšeně uvítaly; nejen že jej očichaly, dokonce ho olízly a on si to nechal líbit, patřilo to k uvítacímu rituálu. Jennie velice toužila sjednotit s ním svoji mysl, předat mu všechny svoje city i myšlenky a přijmout jeho, ale nemohla to nabídnout. Noc doposud nenastala a bylo nutno vyčkat.

„Děje se něco?“ zeptal se, když na ni pohlédl.

„Něco jo. Ale nevím, co to je!“ přiznala.

Neodpověděl, ale měl přesně tentýž pocit.

„Dnes v noci to musíme vyřešit.“ řekl.

„Dokážeš to?“ zaváhala, „A sám?“

Na první otázku málem odpověděl kladně, ale když položila tu druhou, přece jen zaváhal. „Chtělo by to...“ zauvažoval.

„Spojence. Hodně mocného!“ navrhla.

„Koho máš na mysli, čarodějko?“

Jennie se zamyslela. V poslední vizi viděla tolik věcí...

„Paní z Moře?“ navrhla zkusmo.

„Paní Esxatli je velice laskavá, ale není dost silná...“

„V tom případě budeš muset vzývat božstva šelem.“

Enkra neřekl nic. Věděl, že má pravdu.

„A budeš jim muset něco dát...“

Ani teď se nevyjádřil.

„Budeš muset obětovat mne.“

Ohlédl se na ni. Oči mu zaplanuly.

„To myslíš vážně?“

„Jednou už to musí skončit. Moji krev za mír... není to dost?“

„Víš, co se s tebou může stát, kdyby...?“

„Nemám nejmenší tušení. Co?“

Zprudka odfrkl vztekem. Věděl, že jen provokuje.

„Věčná služba život za životem.“ řekla klidně a sebevědomě.

„Takže víš...?“

„Nebude to poprvé, co jsem to slíbila. Proto jsem tady. Proto jsi tady ty. Jsem čarodějka a hlásím se do služby; nestačí to?“

Teprve teď ji objal a sevřel v náručí. Něco jí říkal, ale vůbec ho neposlouchala. Byla opilá radostí, že ji objímá.

Blížil se večer; nad východním obzorem se objevila první hvězda a krátce po ní měsíc, veliký, kulatý, spokojený.

Lidé pojedli něco ze zásob, ale šelmy zůstávaly o hladu. Jejich životní rytmy pracují zcela jinak: když se nacpou, usnou a ztratí zájem. To však neplatí o ochutnávání, takže všichni pobíhali sem tam a strkali svoje zvědavé čumáky do každého kotlíku. Nebylo bezpečné jídlo na chvíli odložit, neboť někdo usoudil, že je odhozeno či opuštěno a naložil s ním, jak zasluhovalo.

Nayrri si počínala jako šílená; od chvíle, kdy se stala plně dospělou, pobíhala po táboře a provokovala, koho se dalo. Samce svým dráždivým pachem, ostatní samice konkurencí; dobré důvody, aby ji někdo poznamenal ostrými drápy. Naštěstí uměla rychle zdrhat a mizela s elegancí a se smíchem, takže za ní sice mohly ječet, že je zbabělé kotě, ale nic si z toho nedělala. Podobně si ovšem počínala řada mladých, dokonce i starších; pokud skutečně došlo ke konfliktu, nebral ho nikdo příliš vážně.

A učila Jennie dělat pachové značky. Všechny šelmy značkovaly po celý den svou močí vše, k čemu se dostaly, především lidi; pokud si některý nešťastník ponechal nějaké oblečení a domníval se, že to kdy dokáže vyprat, byl blázen. Zpočátku to lidem vadilo – jak plynul čas a přibývalo značek, začalo se jim to líbit. Taky Jennie se smála a chovala se jako šelma; kdyby jí někdo nabídl, že se může toho pachu zbavit, vysmála by se mu.

Čas od času se začalo ozývat cosi, čemu se říká tygří zpěv. To už Jennie zažila, když si Quiroqa trénoval svoji píseň na zámku, v podstatě se jedná o zpívaný životopis se zdůrazněním veškerých hrdinských činů dotyčného, kromě bojových ovšem také milostných. Ta píseň se vyzpěvuje tak často a tak nahlas, jak dotyčnému stačí energie; když naláká nějakou zájemkyni, zpívají pak chvíli společně, načež se dají do boje; když skončí vítězně, znamená to ještě mocnější řev, aby o tom všichni věděli.

Když to dělá dvojice tygrů, je to nádherné; když zpívá celý kraj, je to zážitek na celý život. Přidejme snahu samců zápasit mezi sebou, konečně i dámy si dokážou pěkně vyřídit, když nějaká mladá drzá coura zkouší sbalit jejich manžela. Těch mladých a přiměřeně drzých tu bylo hodně a čím dál protivnější (tedy dospělým tygřicím, samci to přijímali daleko ochotněji). Rovněž Nayrri se s chutí zapojila; Jennie zjistila, že dokáže vnímat její činnosti i na dálku a docela ji to bavilo.

Když se lidé zúčastňují tygřích tanců, není to tak docela bez nebezpečí. Na tancích je krásné, že každý z přítomných propadne vášni; což může znamenat, že napadne a potrhá toho, kdo mu právě připadá jako soupeř. Lidé se opíjejí alkoholem a drogami, šelmy nadšením; nevidí a neslyší, orientují se čichem a napadnou toho, kdo je cítit jako soupeř. Mnozí lidé byli, museli tedy urychleně mizet z dosahu a někteří vyvázli se šrámy, než bojovník poznal svůj omyl.

Lidské dívky ohrožovala možnost násilí od někoho cizího. Bylo stanoveno, že lidé se podřídí zvyklostem šelem, tedy muži budou vyhledávat především ženy, které doposud neznají. Dívky tak byly většinou nezajímavé pro své stálé partnery, zato vrcholně žádoucí pro každého cizího. Občas ovšem došlo ke zmatkům, mnozí přítomní byli pomalováni a vyzdobeni k nepoznání. Většinou ale byly dívky napadeny a brutálně přinuceny k poslušnosti někým, kdo jim nebyl představen a navíc spěchal, než bude napaden jinými.

To se sice mělo odehrávat až v noci, ale lidé jsou neukáznění a jakmile jednou někdo začal, považovali to ostatní za signál a následovali dobrého příkladu. Šelmy sice také, ale prozatím se do hry dávali ti nejmladší, zatímco dospělí je pobaveně sledovali a sami si dávali záležet spíš na svých oslavných životopisech.

Dívky lidí měly ovšem taky trochu smůlu. Bylo rozhodnuto, že tance budou trvat několik dní, nejméně tři; ačkoliv lidé měli ty nejlepší úmysly, nedokázali změnit svou biologickou podstatu, takže se muži obvykle vyčerpali prvními několika akcemi a potom ztratili zájem, kdežto dívky, povětšinou rozdychtěné vším, co se kolem dělo, chtěly pokračovat. No, bohužel marně; příroda je spravedlivá a nedá se ošidit.

Nayrri však měla tři další úspěchy, kdy se jí podařilo nalákat stejně mladé partnery; Jennie to sledovala a vychutnávala. Nayrri věděla, že ji sleduje, Jennie se dokonce zdálo, že některé hry dělá pro její pobavení.

Jak sledovala tygřici, zapomněla na chvíli kontrolovat okolí; náhle se tu objevil jakýsi zcela cizí bojovník, černoch s příměsí různé další krve, pomalovaný žlutými pruhy a šílený vášní. Vrhl se na Jennie, ta se vyděsila a zkoušela mu utéci, ale měl dlouhé nohy a vmžiku ji doběhl. Chvíli se mu bránila, pak...

Pak se na scéně objevil Enkra. Odhodil černocha kopancem do břicha; soupeř jen zařval jako šelma a vrhl se na něj, možná ani netušil, s kým bojuje. Jejich ruce a nohy zavířily vzduchem, oba si zasazovali tvrdé údery, než Enkra dokopal protivníka tak, že se částečně vzpamatoval a se skučením odplížil. Ale rovněž Enkra nebyl bez zranění, obě obočí měl roztržená, rty rozbité, na hrudi dlouhé šrámy od ostrých nehtů. Jennie nezaváhala a okamžitě mu začala krev olizovat; mručela při tom jako Nayrri. Neříkali si nic, vrčení a kňučení docela stačilo.

Teď už nastala úplná tma; svítil sice úplněk, ale ten stačil jen k rozeznání nejbližšího okolí. Tygří zpěv nyní zněl celým údolím, vítězný, vznešený, uchvacující. Znepokojoval i vábil; oba mladí se přitiskli k sobě a Jennie vychutnávala chuť jeho krve, když ji olizovala.

Na okamžik se ukázala Nayrri; spolu s ní přiběhl nějaký tygr, očichal oba lidi, pak si je označkoval svým pachem, zařval a zas zmizel v temnotě. Jennie se rozesmála.

Blízko nich začal kdosi zpívat; mohl to klidně být ten tygr, Jennie dobře slyšela každý tón z jeho hrdla. Rozklepala se, jako by to zpíval jí, neboť ten zpěv volal a prosil, žádal, nařizoval, dokonce hrozil; vše, co je v přírodě a co současně ohrožuje i vábí, v něm zaznělo. Nayrri naslouchala celá unešená; stejně to však působilo na lidskou dívku. Enkrova blízkost ji neuklidnila; naopak měla pocit, že i jeho ta píseň rozechvívá.

Pak se kdesi ozvala tygřice, ne Nayrri, nějaká jiná; její zpěv byl ještě agresivnější, vtíravější, téměř neřestný. Tygr nechal Nayrri a odpověděl, jejich hlasy se slily do jednoho a do toho vpadla velmi ostře Nayrri, výzvou k souboji. Jennie měla náhle před očima rudou mlhu, neviděla téměř nic, chtěla kousat a sekat tlapami, rozervat soupeřku na kusy a pak splynout s tím nádherným lovcem... kolem se míhaly stíny, pruhované i skvrnité kožešiny, na chvíli se v měsíčních paprscích zatřpytila bílá hříva Nayrri, zachvěly se štětičky na uších...

Je čas vstoupit do stínů...

Natáhla se k Enkrovi, objala ho, ale on nezareagoval, vyčkával a zíral okouzleně na něco před nimi. Pohlédla tím směrem a také strnula: v měsíční záři přicházel šavlozubý tygr tharr, stříbrná a zlatá kožešina se mu leskla, dlouhé tesáky trčely až pod bradu a Jennie přepadla hrůza při pomyšlení, že by na ni dostal chuť. Naštěstí ho zajímalo něco jiného: také začal zpívat svou píseň, ještě hlubším a dunivějším hlasem než ostatní. Jennie se pokoušela vzpomínat na důvody, proč poslední potomci těchto šelem nikdy neopouštějí nejvyšší vrcholky hor: nemohou dýchat, dusí se a celkové prostředí jim působí strašlivé obtíže, ale tenhle byl zřejmě mladý a rozhodl se překonat všechno, aby se zúčastnil obřadů lásky. Jennie ho obdivovala; nasměrovala k němu svoje vědomí a pokoušela se s ním spojit.

Postřehl to a otevřel se jí; náhle jí v hlavě zabouřilo cosi mocnějšího než dřív, vzpomínky sahající až do pravěku, kdy nebyl žádný lidský rod, kdy tharrové přišli z hvězd, aby zničili říši Argerranu a podrobili si panenskou Zemi. Stejně tak si přišel tento tharr podrobit každou samici, s níž se setká; a ony, okouzleny jeho přízračnou mocí, se mu chystaly podlehnout.

Jennie prudce zatoužila být šelmou; spojit se s něčím tak krásným, tak vznešeným! Vystoupit ze své lidské kůže, stát se něčím jiným, lepším... duší nespoutanou hmotnými pouty! Zbavit se přízemní omezenosti, iluzí, polopravd a smyšlenek... změnit se na záblesk energie, pouhou myšlenku letící kosmem...

Ale když se vzpamatovala, byla jen maličká bezvýznamná lidská bytost, která brečela a choulila se v náručí svého druha. Enkra ji chápal, laskavě utěšoval a byl k ní tak jemný, jak dokázal, aby ji uklidnil. Nevzal si ji násilím; naopak, počínal si tak opatrně, jak jen dokázal. Jennie mu za to byla vděčná; na chvíli ho zadržela:

„Počkej! Chtěla bych...“

Sevřela ruce k sobě, chvilku se soustřeďovala. Vyšlehl plamínek a ona jej téměř něžně uložila na svatyni, tu hromadu kamení, aby jej i v nejvypjatější chvíli měla na očích. Enkra vyčkal, až bude hotová – až potom ji sevřel v náručí.

Když se s ní spojil, tiše vykřikla, spíš jen vydechla. Vlastně si toho ani nevšiml, jen sledoval, jak se plamínek Živého Ohně zachvívá jako ve vichřici. Ona si toho nevšímala, měla teď docela jiné starosti. A píseň šelem, pravěká, vášnivá a vábící, jim zněla do uší.

Potom zůstali ležet bok po boku a odpočívali. Jennie cítila, že je šťastná; naslouchala, jak po vydané námaze oddychuje, sama taky zhluboka dýchala; až konečně řekla:

„Tak vidíš. Už nejsem čarodějka...“

Enkra se ohlédl a zjistil, že Oheň uhasl. Usmál se, natáhl ruku a pozvolna rozevíral dlaň, v níž se rozsvítil plamínek. Pak ji políbil na ústa: „Ale to přece vůbec nevadí...“

Zavřela oči. Ne, nevadí to. Bude žít jako normální dívka. Žít, milovat, mít děti. Najde si práci jako ošetřovatelka či lékařka, má přece veškeré myslitelné vzdělání. Neztratí se, s ním ani bez něho. Ale teď je šťastná, dokud jsou spolu. Je jeho děvče a bude, dokud... ale to je ještě velmi daleko a kdo vůbec ví, co se v budoucnu stane?

Tak leželi před starodávnou svatyní a naslouchali zpěvu šelem. Moudrý, veliký, stříbrný měsíc je poléval svou jasnou září.

Jenom jí bylo líto, že se jí nepodařilo překročit hranici stínu.

No co. Vždycky se všecko nepovede.

Ze tmy se vynořila Naíyŕŕi. Potřásla bílou hřívou a nastražila štětičky na uších. Na tmavé srsti se v měsíčním světle leskly výrazné zlaté skvrny, dlouhá oháňka s bílým střapcem na konci švihala kolem boků jako bič.

Co se nepovedlo? Můžu nějak pomoci? ptala se dychtivě.

Jennie se bláznivě rozesmála.

A noc byla ještě velice dlouhá.

 Konec osmého dílu.  

 © 4.4.1996

© 1985 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:43

Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Léto šelem četli 8 (1=normal)

Q-211201182=1720 Q-22020418=1852 Q-210713=1720 host=1215 Q-UKARVPP=2219 Q-1610011533=1452 Bavros=2213 MiHo=2054

Včera 13 návštěvníků, Léto šelem četli 0

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Léto šelem" (komentáře) Téma=Léto-šelem Nahoru! Knihy, úvahy      Jméno(nick):   Změnit? Emailová adresa:   Další informace: Nadpis příspěvku    host rudolfxxl@gmail.com     Text příspěvku:   (   povinná pole)       Napiš číslicemi: sedumasedumdesát = (nejsi robot?)    (0 příspěvků)   po příspěvcích. (důvod skrytí ?) Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména: Vzkazy všem: Anonym: Jak pokračovat? Snad není konec? Nabízím se pro jakoukoli (elektronickou práci -- asi je word). Jsem důchodce, kterému budou knihy p. Semeráda velmi chybět. Volím tuto cestu. Adresu p.S. mám, ale dojde mu? Nemáte-li zájem... neodpovídejte. Děkuji Fišera fismil@seznam.cz 04.12.2021 13.50 Komentáře Žádný komentář tu není. Začátek