Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

V centru Kingtownu na náměstí Julese Vernea, se nachází hotel Metropol. Stojí uprostřed parku, tyčí se do výšky patnácti pater a patří k architektonickým dominantám svého okolí. V jeho přízemí je z jedné strany oblíbená restaurace Shibunaga s orientálními specialitami, z druhé kino Magnolia, zasunuté do podzemí. Mezi kinem a restaurací je vklíněn malý dvorek, do něhož je samostatný vjezd. Tabulka u vjezdu označuje, že tu sídlí Pomocné provozy.

Brána bývá většinou otevřená, ale zajištěná závorou, u níž se nudí vrátný. Jsou dva, bývalí důstojníci, dnes na penzi. Bránou můžete vidět dvůr, kde parkují všelijaká auta, garáže, dílnu, nějaké kanceláře. Přijíždějí sem lidé, nechávají tu svoje vozy či motocykly, zdraví se s vrátnými a odcházejí do kanceláří. Když náhodou přijde někdo, kdo sem jen zabloudil, objeví v kanceláři dvě stejně se nudící písařky, které jej ujistí, že vedoucí tu není a přijde neznámo kdy. A zdvořile jej vyprovodí.

Kdo tady má co dělat, vejde do dlouhé temné chodby, která vede do haly. V hale trvale postává několik strážných, tentokrát už mnohem schopnějších než ti dědulové u brány. Pustí dál jen toho, koho znají nebo kdo jim ukáže povolení ke vstupu. Takový může vejít do výtahu a sjet několik pater dolů. Tam ho přivítají další bezpečnostní opatření a někdo z operačních seržantů, který ho doprovodí dál.

Toto místo je operační centrála státu. Ti muži jsou většinou operační důstojníci a pověření pracovníci vlády, Korunní rady či velení armády. S hotelem ani s kinem nemají nic společného, jen to, že nikoho nezasvěceného nepřekvapí, že z tohoto objektu vedou kabely telefonního i jiného spojení do celé země i do světa. Informace o té centrále není tajná a prozrazení se netrestá. Ale kdo něco vědí, si to nechávají pro sebe.

Roger Monroes měl průkazku, která ho opravňovala ke vstupu. Vrátným ji neukazoval, jen je pozdravil. Zato u strážných v hale nezaváhal; oni ho pustili do výtahu a Roger sjel dolů. Tam jej čekala stevardka a odvedla s sebou. Zatím tu ještě nenajeli na hygienická opatření jako u Wallisu. Ale chystalo se to.

Za starých časů držel operační službu jeden vysoký důstojník. Dnes je plné obsazení směny šest mužů, v případě potřeby ještě přicházejí další, aby převzali zodpovědnost za jednotlivé úseky. Svět se zkomplikoval a práce je pořád víc a víc. Roger byl jedním z těch, kdo přišli pomoci svým rozumem zvládnout složitou situaci. Pozdravil se s operačními a sedl si naproti Mikovi, který si cosi kreslil na mapě Costa Negry.

„Jak to vypadá?“ ptal se.

„Diktátor zahájil protiakce. Tankový pluk, Národní garda a policejní sbory nastoupily proti našim. S námi jsou prozatím pěchotní pluky, motostřelci a část parašutistů. Zato commandos se probili k diktátorovi. Letecké síly se paralyzují navzájem. S námořnictvem v Puerto Barajosu není spojení, protože nepřítel přerušil telefonní dráty.“

„Hm!“ řekl Roger a zasmušil se.

„Naši se zatím brání. President pronesl další projev. Grazzio s těmi milicionáři rozsekal čtyři roty Národní gardy. Potom se stáhl, protože na něj poslali všecko, co měli. A Sebastiano pomlátil polovičku svýho stavu...“

„Žádná škoda! Ale počkej, cos to říkal o parašutistech?“

„Rozdělili se. Většina přešla k nám, oddíl commandos se probil.“

„Jak se mohli probít? Vypadá to, že se moc snažit nemuseli...?“

„Já bych to taky tak posuzoval. Nikdo nemá přesnou představu, ale asi se to odbylo bez větších krveprolití, protože žádný mrtvý nejsou hlášený...“

„Bordel!“ zhodnotil Roger a začal se vztekat, „Celá ta země je neskutečnej bordel! Když jim vládl diktátor, všichni mu provolávali slávu; jen ho naši vyhnali, provolávají slávu donu Alfonsovi, a kdyby nás porazili, zas uvítají se slávou Juana Carrasca!“

„Přesně tak. A vůbec se tomu nediv, protože oni se taky nediví. Odjakživa poslouchají pány a je jim jedno, kdo to je. Jsou zaostalí, hloupí a neteční a nevidí důvod, proč by měli být jiní. Kromě toho, že my si to přejeme...“

Roger jenom mávl rukou. Zahloubal se do mapy a ručně psaných poznámek: „Máme záznamy jednotlivých hlášení?“

Jeden z operátorů mu přistrčil magnetofon. Roger si ho pustil a poslouchal jednotlivé relace; mračil se při tom čím dál víc.

„Tak! Občanská válka v proudu a ta slíbená pomoc pořád nikde! Co je s ní? Mluvil jsi s tím Vorobjevem, Miku?“

„Dneska ráno. Slíbil, že zavolá nadřízeným a popožene to.“

Roger zkřivil opovržlivě rty. Měl pojízdnou židli, takže se jenom odrazil a dojel k nejbližšímu telefonu. Vyklepal na něm čísla a počkal, až dostane na drát Vorobjeva.

„Roger!“ představil se, „Poslouchej, Serjožo, tady slyším různý divný věci! Jako že snad ta pomoc, cos slíbil našim v Americe, se nějak pozdržela!“

„Já vím, že se zlobíš,“ odpovídal Vorobjev, „Jenomže... já sám nevím, co dělají! Slíbili mi, že ji pošlou okamžitě, jakmile bude ustanovena nová regulérní vláda. To už se stalo. Jenom s pomocí se to nějak zdrželo. Mluvil jsem s naším ministrem zahraničí, ten mi slíbil, že se po tom podívá...“

„Ať kouká poslat pomoc! Dívat se může potom!“

„To není tak lehký. Nejdřív to musí projednat vláda. Taky musí být vydáno odpovídající prohlášení... pochop, ta pomoc nebude přímo od nás, ale od našich přátel v zahraničí. Nemůžem se v tom otevřeně angažovat jako oni...“

„Na rovinu: bude ta pomoc, nebo nebude?“

„Bude! Samozřejmě bude...“

„Jestli nebude, stáhneme svý lidi! Bez dalšího dohadování! Ať si tam Kondoři třeba potí krev! My nejsme blázni...“

„Rozumím, Rogere. Já se osobně postarám, aby to bylo... do čtyřiadvaceti hodin!“

„Dobře. Dejme tomu, čtyřiadvacet hodin to tam můžeme vydržet. Ale protahovat to dýl by už bylo neúnosný, rozumíš?“

„Rozumím. Spolehni se...“

Roger položil sluchátko a zasmušil se.

„To samý říkal mně.“ řekl Mike.

„Odposloucháváme jeho hovory s centrálou?“

„Ne. Zatím jsme se domnívali, že...“

„Technicky je to možné?“

„Jistě. Ovšem oni mají šifrovací systémy, co modulují lidskou řeč. Uslyšíš jenom pískání... dá se dešifrovat, ale...“

„Jo, chápu. To snad ale má jen jejich velvyslanectví! Náš přítel Vorobjev s nimi nemá nic společnýho, je to obyčejnej agent cestovní kanceláře!“

„To jo, ale ten systém používá taky. Tuhle jsme ho napíchli...“

„Takže máme jeho záznamy?“

„No... některý.“

Roger chvíli váhal. Pak řekl: „Nahrávat a přednostně dešifrovat veškerý jeho hovory!“

Operátor kývl hlavou a šel vydat příkazy.

„Jestli se to dozví, bude to považovat za nepřátelský čin.“ konstatoval Mike.

„Když to zprasil, ať si to považuje, za co chce!“ odsekl Roger.

„A co když ho do toho taky namočili? Co když je to nějaká srabárna jejich vedení?“

„To je mi úplně fuk. On nás tam uvrtal, on nesplnil slib! Jsem rozhodnutej stáhnout Chrise, jestli ta pomoc nebude...“

„Asthra bude zuřit. Už se chystá na expedici do jejich hor!“

„Jo? Tak ať panenka vezme samopal a pěkně si tam zaletí bojovat. Je moc nóbl, naše milá slečna čarodějka. My snad za ni máme nasazovat krk?“

„Nemáš náladu, Rogere.“

„Naopak, mám hroznou. Vraždil bych!“

Mike mu chtěl poradit, aby v tom případě šel do Costa Negry on, ale nechal si to pro sebe. Taky proto, že právě zvonil telefon.

„Kdo je to?“ ptal se Roger.

Operátor udělal takový obličej, že to mohlo znamenat jen jedno. Roger si povzdychl, bylo to pro něj.

„Ano, pane?“ tázal se zdvořileji než jindy.

Ve sluchátku to burácelo a Roger naslouchal.

„Ano, pane!“ řekl několikrát, „Jenomže... ano, ovšem, ale my... no to máš pravdu, ale...“ Pak najednou dodal: „Jo, ten je tady, dám ti ho...“ Natáhl ruku se sluchátkem k Mikovi a přidal jeden ze svých baziliščích úsměvů.

Mike si vzal sluchátko a ohlásil se.

„Podívej, skončete nějak tu zatracenou záležitost s Costa Negrou!“ nařizoval Vládce, „Odvolej je nebo zařiď, aby vyhráli! V žádným případě to nenech zastarat. Je to tvoje akce!“

„Ano, Šéfe, já vím... jenom bych chtěl říct, že nejen naše...“

„Vím všecko! Roger se vymlouvá taky tak! Jenom děláte čím dál větší blbosti, copak to nevidíš?“

Mikovi byla jasná jediná věc: Šéf nechce slyšet žádné výklady. Zlobí se a chce někoho seřvat. Důvody, proč neudělali to či ono, jsou mu lhostejné.

Ale i zuřící Šéf se musí někdy nadechnout.

„To víš,“ řekl Mike v té chvíli, „Chybička se vloudí...“

„Co~o?“ zarazil se na druhé straně Vládce.

„Chybička se vloudí. To je taková písnička...“

„Tak ty máš v týhle situaci ještě náladu na blbý vtipy? Tak dobrý, no! Jsem zvědavej, co budeš povídat, až tam krachnem!“

„Neboj se. Mlčet nebudu!“

„Jsem zvědav! No dobrý, tak já teda počkám, až přijde ta vaše slavná pomoc. Dělejte si, co chcete – ty i Roger. Jenom nechci slyšet, že je z toho průser, jasný?“

„Jasný. Jednali jsme s Vorobjevem...“

„Nechci slyšet žádný detaily. Jenom to, jestli je všecko stoprocentně zajištěný!“

„Stoprocentní to není.“

„To je ta tvá chybička, co? Když se to nepovede, ta chybička ti zláme krk!“

„Vím. Postarám se...“

„Dík. Držte se...“

Položil to. Mike taky. Roger se šklebil.

„Teda, odvahu máš! Říkají, že seš zbabělej, nechápu proč. Možná na držení pár facek. Ale otevřít hubu umíš na pravým místě!“

„Neříkám nic, co by nebyla pravda. Nemůžu za to, že se to někdy nedaří. Třeba se to zlepší...“

„Jo, chybička se vloudí... Dobře, tak teď to vezmu za tebe, můžeš si jít dáchnout. Počkám si na jejich hlášení, ať vím, co je tam novýho...“

V Costa Negře moc nového nebylo. Štáb zasedal; bez Elliotta la Sala, který odjel do Puerto Barajosu a bez Indiána Kannta, který se staral o pevnost Salinas. Zato tu byli další Chrisovi střelci, narychlo povýšení do hodnosti velitelů: Grazzio s černým pásem karate a papíry na hlavu, Winn Sheridan z Indiopolisu a Kid zvaný Mňoukačka, po kterém usilovně pátral Interpol stran nějakého nedorozumění v bance v Hamburku. Taky dva Pedrovi Kondoři.

Hlavním bodem programu byl Sebastiano, který ustoupil z pozic před městem, když na něho zaútočil tankový pluk a Národní garda. Prozatím mu to bylo tvrdě vyčítáno.

„Nejsem blbec!“ bránil se Sebastiano, když byl napaden, „Ty pozice se nedaly udržet! Pobili mi polovičku lidí, kdo zůstal, je zraněnej tak, že se nemůže hejbat! Máme Oheň, Claudio je průběžně ošetřoval, ale těžký zranění se nedají léčit jako odřeniny, to chápejte! Krom toho jich je desetkrát víc než nás!“

„Poměr jedna ku deseti je normální u vašich jednotek,“ řekl Pedro, „Všichni to říkáte, tak myslím, že to není přehnaný...“

„Jenže to se jedná o naše rangery, ne nějaký narychlo sehnaný milicionáře!“ vybuchl Sebastiano, „Tvý milice nemají žádnej výcvik, některý v životě nedrželi v ruce zbraň! Jak uvidí nepřítele, panicky prchají, pokud za nima nestojí náš střelec, kterýho se bojí ještě víc!“

„To je fakt,“ Grazzio si soustředěně olizoval poraněnou ruku, „Čtyři moji chlapi podlehli ďábelskému našeptávání a chtěli vzít do zaječích. Dal jsem je zastřelit pro zbabělost. Potom to ty ostatní přešlo.“

„A dál,“ pokračoval Sebastiano, „Tanky nás začaly obkličovat! Kdybychom tam zůstali, dostanem se do pasti. Proto jsem nařídil organizovanej ústup a kryli jsme je, dokud se nestáhli všichni. Zatím vojáci drží linii a mí kluci dávají bacha, kde to nepřítel zkusí znovu...“

„Jsou v bezprostřední blízkosti města,“ řekl Chris, „Budeme se muset připravit na obranu!“

„Tohle město se bránit nedá,“ řekl Winn Sheridan, „Nemá to vůbec žádnej smysl. Vyhodí nám do vzduchu elektrický vedení, vodovod a kabely od telefonu a jsme nahraný. Kromě toho civilní obyvatelstvo nás bude mít brzo plný zuby, jestli mu uspořádáme ohňostroj rovnou pod oknama!“

„Na civilisty kašlem!“ vybuchl Pedro, „Jsou to zrádci a bídný zaprodanci diktátora...“

„Nevztekej se!“ uklidňoval ho Winn, „Proč by měli držet s náma? Nic dobrýho jsme jim prozatím neudělali a sliby jim dávala i konkurence. Já se vůbec nedivím, že neplanou nadšením, že jim chcem rozvrátit jejich domovy...“

„A nemluvím o tom, že přestala fungovat taky doprava!“ řekl Kid Mňoukačka, „Za pár dní bude kritickej nedostatek potravin. Zatím jsou nějaký zásoby, ale obchodníci už zavřeli krámy nebo zvedají ceny. Brzo budou potíže s hladem...“

„Co chcete dělat?“ ptal se Sebastiano.

„Musíme vyčkat na pomoc ze zahraničí!“ trval na svém Pedro a jeho Kondoři přikyvovali.

„A přijde vůbec ta pomoc?“ ptal se Chris.

„Slíbili nám ji!“

„Nám to taky slíbili. Ale nic nedělají!“

„Nejde to tak rychle! Don Alfonso s nimi doposud vyjednává...“

„Don Alfonso!“ zamrkal posměšně Sebastiano, „Až mě jednou ten zatracenej skútr naštve, tak ho nakopnu, že se vrátí za půl roku poškrábanej od ledních medvědů!“

„Mezinárodní jednání není tak lehký jako dohodnout se, kam půjdem na pivo!“ řekl Pedro pohoršeně, „Já se domnívám, že don Alfonso se stará o stát zodpovědně!“

„Taky je to jeho jediná šance! Kdyby se nestaral, spláčem všeci nad vejdělkem. Nejenom my, ale taky on, protože my odejdem, ale vy tady musíte zůstat!“

„Myslím, že tady zůstanete ještě nějaký čas, než se poměry uklidní. Nebo snad dostáváte málo za ty svoje služby?“

„Taky za ně něco děláme!“ syčel Kid, „Bez nás byste nevyhráli!“

Pedro otevřel pusu, ale potom dostal rozum a nic radši neřekl.

„Zatím dostal don Alfonso další peníze,“ řekl Chris, „Pro nás i případné další brigadisty.“

„Prachy nebo jejich slib?“ ptal se Grazzio.

„No... poukaz na peníze. Může vyčerpat další příděl z konta, co je na tu akci...“

„To znamená, že když nebude don Alfonso, nebude ani konto!“ soudil Sebastiano, „Zatím nám dali jen zálohu, jinak kus papíru, kterej bude něco platit, jen když se odtud dostanem. A to ještě kdoví jestli!“

„Nevěříš nám, nebo co?“ vybuchl Pedro.

„Tobě věřím. Ale těm, co to platěj, nic moc. Zatím se nějak moc divně kroutěj...“

„Chceš vypadnout?“ ptal se Winn Sheridan.

„To jsem neřek. Ale aspoň sbalit kufry pro případ, že bysme museli urychleně zdrhat.“

„Já už mám sbaleno!“ lízal si ruku Grazzio.

„Tak dost!“ řekl Chris, „Zatím se nebavíme o útěku, ale porážce diktátora. Zastavili jsme ty jeho tanky, naši vojáci úspěšně drží hlavní město. Nevím, co by nás mohlo zadržet. Až nám pošlou tu pomoc, zatočíme s diktátorem tak, že nebude stačit utíkat!“

Arminští střelci pokyvovali hlavami.

Vtom zaklepal na dveře poddůstojník milice.

„Je tady důstojník od dona Elliotta.“ hlásil.

Tomu důstojníkovi bylo sotva patnáct. Přijel z Puerto Barajosu na motorce, značnou část krajem obsazeným nepřítelem. Benzín si u pumpy musel vynutit zbraní. Policejní hlídku, která se pokusila ho obtěžovat, zlikvidoval ručním granátem i s jejich džípem. Teď sotva stál na nohou, tvář měl ztrhanou námahou.

Chris mu beze slova podal sáček bonbonů. Kluk vzal jeden a strčil si ho do úst; bonbony měly jedovatě zelenou barvu, tvrdou cukrovou polevu a uvnitř odporně chutnající náplň, kterou však každý přesto rád spolkl. I ten chlapec polkl, zavřel oči a téměř půl minuty se vzpamatovával, než zhluboka vydechl a otřásl se.

„Tak povídej, co vzkazuje Elliott!“

„Já jsem Sheltie... Sheltie Rabowski. Sheltie je takovej pes... malá collie, jestli víte...“

„Víme.“ kývl Chris hlavou. Nespěchal na něj, věděl, že se musí nejdřív dokonale vzpamatovat.

„Jo... Elliott vzkazuje, že přístav v Puerto Barajosu obklíčila a zablokovala americká válečná flotila. Ve městě se vylodila jejich námořní pěchota. Kondoři utekli nebo se vzdali. Ostatní lidi je vítali květinama...“

„To se dalo čekat. Co Američané?“

„Vyrabovali obchody, znásilnili všecky ženský a začali vypíjet hospody. Zatím pořád přibývají další. Co útoku se moc neženou...“

„Co dělá Elliott?“

„Použil variantu Rozplynutí. Naši buď zmizeli, nebo používají svoje náhradní doklady. Elliott vzkazuje, že se o ně nemusíte starat, ale taky už nikomu nemůže poskytnout žádnou pomoc. Ani nepředpokládá, že by Puerto Barajos bylo možný k něčemu použít.“

„Jasný. Chápu.“

„To je všecko.“ řekl Sheltie a sedl si na zem.

„To je dost.“ řekl Sebastiano, „Takže místo pomoci nám pomoc diktátorovi! Zřejmě proto nechal útoku a vyčkává, až mu přijdou posily. Poslal si pro kamarády...“

„Z Puerto Barajosu je to k nám hodnej kus!“ řekl Grazzio, prohlížeje mapu.

„Pro letadla ani ne. Jistě připlula taky nějaká letadlová loď. To je jen otázka času...“

„To znamená: ustoupit?“

„Zatím ne. Ale připravit se na to.“

Chris přistoupil k mapě a díval se do ní. „No...“ řekl nejistě, „Asi bude nutný... Sebastiano! Nějakýho spolehlivýho chlapa!“

„Grazzio.“ navrhl Sebastiano.

„Jo, třeba. Takže Grazzio, vezmeš svoji četu a obsadíš pevnost Salinas. Musíš ji dostat pod komando, ať se děje co chce!“

„Provedu!“

„My ostatní vyzkoušíme všelijaká opatření k obraně města pro případ, že by přece jenom poslali tu pomoc. Ty, Grazzio, seš naše pojistka pro případ, že by ta pomoc nepřišla.“

„Rozumím. S pomocí Boží tu pevnost dobudu, veliteli!“

„A ještě: řekněte všem, jak to říkám já. Když to nevyjde a když se... s náma něco stane, tak jim vyřiďte, že já... já měl všecky naše kluky hrozně rád a nechtěl jsem... to takhle. Že já věřil a pořád věřím ve vítězství. A moc mě mrzí, že jsem je zatáhl do týhle války...“

„Jsme dobrovolníci.“ řekl Winn Sheridan.

„Já vím. Jenom... pro všecky případy.“

Sebastiano zafuněl jako raněný býk. „No nic! Však my jim ještě načechráme peříčka... Jen počkejte, frajírci napudrovaný!“

Rozešli se. Chris zamířil do telefonní centrály, kde posedávala jedna z jeho dívek.

„Zavolej mi Kingtown. Měli bychom se svěřit nadřízeným!“

Nejvyšší hodnost v centrále měl Mike, takže ten telefon dali okamžitě jemu. Chris mu ohlásil tónem řízně vojenským vše, co ví o situaci i předpokladech jejího řešení. Mike ho vyslechl takřka beze slova.

„Mluvil jsem se zástupcem našich patronů. Zase mi opakoval slib, že nám zajistí pomoc. Jestli to neudělá, udělám já z něj trhací kalendář – ale vím, že tobě to moc nepomůže. Chrisi, jestli se to nepovede, slibuju ti, že ti zajistím pomoc. Rozumíš? Třeba pro tebe přijdu osobně, ale pomoc ti nějak zařídím!“

„Jasný, šéfe. Vytrváme, vydržíme. Hlavně bych měl na srdci jednu věc, co můžeš udělat jenom ty. Pošlu ti papíry, co nám dala místní vláda; jedná se o prachy. Musíš je vybrat dřív, než to zkrachne úplně...“

„Prachy? Jaký prachy?“

„Doplatek za naši akci. Zatím nám dali jenom zálohu. Pořád jsem si lámal hlavu, proč jsou na začátku tak štědrý. Teď už je mi to jasný: oni měli jen to, co nám předhodili, aby nás nalákali. Na další nemají, tak neposlali tu pomoc, chápeš?“

„Ty myslíš, že je to zrada?“

„To zrovna ne. Jenom taková spekulace. Měli na to, aby spustili tu akci, aby nás popíchli. A věděli, že už nemají na zakončení; doufali, že se nám to povede a že ty Kondoři si pomůžou dál už sami. Bylo by se to povedlo, kdybysme dostali diktátora. Jenže to neklaplo, to je naše vina. Diktátor žije a vzkvétá, posílá proti nám svý tanky a vojáky. A brzo přijdou další, jen co se pořádně srovnaj. Bude nám tu horko; a tamti se budou pěkně smát!“

„Chrisi, vydrž! Neboj se, něco uděláme. Jenom neměj tyhle poraženecký nálady...“

„Neboj, Miku. Já nejsem taková houska... to ještě nevíš, co dokážu, když mám vztek! Sebastiano řekl, že jim načechráme peříčka. Tak dočkej času, ještě uvidíš...“

„Vydrž to ještě chvíli, chlapče! My tady taky něco umíme, když jsme vzteklí! Buď se objeví ta pomoc, nebo my!“

„Díky, šéfe. Tak ahoj – a sejdem se na planině Arakka!“

Chris položil telefon. Chvíli oddychoval, pak si přetřel dlaní obličej. Vyšel ven a podíval se do tváří několika kamarádů.

„Tak co?“ zeptal se ho Sebastiano.

„Je to na pytel. Slibujou; tak skoro stejně jako ty naši patroni. Říkají, že nám pošlou pomoc sami. Z Ostrova!“

„No... tak sláva!“ pípl někdo.

„Pitomče,“ mávl rukou Chris, „Copak tobě ještě není jasný, že nic takovýho vůbec není možný?“

Errata:

30.05.2021 11:43