Mike a Roger strávili v centrále nepřetržitě čtyřiadvacet hodin. Jídlo jim nosili z hotelové kuchyně, psalo se to všechno na účet a posílalo dolů nákladním výtahem. Spánek si dopřáli vždycky jen na chvíli, i v tom případě se vzájemně uspávali hypnózou. Směny se střídaly podle plánu, ale oba velitelé byli na svém místě neustále.

Za těch čtyřiadvacet hodin se stalo následující:

1. Různé vládní orgány Arminu jednaly na oficiální úrovni o pomoci povstalcům v Costa Negře. Obdržely různá vyjádření, ale žádný závazný a reálný slib pomoci.

2. Sergej Vorobjev jednal se svými nadřízenými složkami neoficiálně. Zapřísahal se vlastní krví, že během čtyřiadvaceti hodin...

3. Vojáci věrní donu Juanovi, posílení americkou námořní pěchotou, vyrazili v široké frontě směrem k hlavnímu městu. Odpor, pokud se vůči nim nějaký vůbec objevil, likvidovali okamžitě a bez slitování. Během jednoho dne dorazili k předměstím a zahájili obkličování. Prozatím neútočili, zřejmě vyčkávali, až se všichni vojáci dostanou do výchozích pozic.

4. Kondoři zjistili, že jejich akce neproběhla tak, jak proběhnout měla. Stejně nadšeně, jako předtím vyráželi do boje, se teď ztráceli z pozic; táli jako jarní sníh a zakrátko zůstali jen ti, co patřili ke špičkám. Arminští instruktoři a velitelé s úžasem zjistili, že jim osmdesát procent mužstva dezertovalo a byli tím poněkud rozladěni.

V kanceláři presidenta republiky se sešlo poslední zasedání, jehož se zúčastnili všichni velitelé místní i arminští.

„Vlast je ohrožena!“ konstatoval don Alfonso, „Síly zločinného uzurpátora a zrádce vlasti Juana Carrasca získaly iniciativu a útočí na celé frontě. Je jasné, že musíme podstoupit poslední a zřejmě rozhodující boj. V tom boji se projeví láska k vlasti a oddanost našeho lidu, jež zřejmě potře zločinného diktátora a navždycky ho smete do propadliště dějin...“

„Jo,“ řekl Chris, naslouchaje mu značně skepticky, „Jenže bez nás. My to balíme!“

„Tím chceš říct, že to vzdáte a necháte nás v tom samotné?“

„Jo, přesně tak, presidente. Je nám líto, ale teď už nejde o kšeft. Teď nám jde všem o krk. Jestli sis nevšim, tak i tobě.“

„Jsem si vědom situace. Ale jsem si vědom také toho, že bez vaší pomoci je obrana města nemožná. Jestli odejdete, vystavíte nás nebezpečí likvidace ze strany diktátorových vrahů.“

„A co můžem dělat? Podívej, byli jsme najatý, abysme přivedli tvý Kondory k moci. To jsme udělali. Bojovali jsme, dokud to šlo. Teď už to nejde a všichni to chápou. Slíbili nám pomoc armády, která se nedostavila, přestože jsme pro ni udělali všecko, co bylo možný. Nejsme to my, kdo podtrhl a zradil vaši revoluci! Musíš si sám rozhodnout, kdo to zavinil!“

„Já vím. Jsem si vědom toho, že jste udělali hodně, dokonce možná víc, než za co jste byli placeni. Jenže to všechno nám nepomůže... potřebujeme vás, všechny a v boji! Prosím vás, abyste nám pomohli. A slibuji, že vám zaplatíme...“

„Teď nejde o placení! Teď jde doopravdy o život! Nejde o to, že padne sem tam někdo z nás, to se stává v každým boji; ale stojíme proti armádě, a stojíme proti ní prakticky v tý sestavě, co tu vidíš! Přidělil jsi nám milicionáře, který utekli, jen co viděli nepřítele. Armáda, která se přidala k nám, toho taky nechala! Teď jsem dostal zprávu ze San Miguelu; místní posádka, co za povstání pobila důstojníky, teď pobila ty, co je vedli, seržanti a všelijaký desátníci se prohlásili za stoupence diktátora a žádají ho o milost. Co chceš dělat s takovejma lidma?“

„Já vím,“ řekl don Alfonso smutně, „Ale co s tím můžu dělat já?“

„Pojď s náma! Zdrhnem, dokud je čas!“

„A můj národ?“

„Stejně už pro něj nemůžeš nic udělat!“

Don Alfonso se vzpřímil a zatvářil se hrdě: „Možná jsem poražen – ale pořád ještě jsem president tohoto státu! A mojí povinností je ten stát bránit a odolávat nepříteli, dokud to je možné! Třeba i padnout při jeho obraně!“

„Tak to jo. To spolehlivě!“ řekl Sebastiano.

„Rozhodl sem se. Neopustím presidentský palác, leda by mě z něj odnesli mrtvého!“

„Počkej!“ řekl Chris, „Budeme mluvit pokud možno rozumně. Máme ještě šanci probít se někam jinam; hory jsou rozlehlé a my se v nich dokážeme pohybovat. Ustoupíme z města a stáhnem se do hor poblíž hranice. Máme tam opěrný bod, pevnost Salinas na planině Arakka. Obsadili jsme ho jako poslední záchranu a myslím si, že dokážeme udržet vojáky dost dlouho, abychom prošli přes hory do sousedních států.“

„To je šance pro vás, ne pro naše lidi. Vy odejít můžete; doma tu nejste! My nemáme kam; tohle je náš domov a my tady chceme a musíme žít. Neodejdeme odtud za nic na světě, protože všude jinde bychom žili jenom z něčí milosti. A to by byl náš konec...“

Chris přistoupil k mapě. „Podívej se! Tady, tady a tady je město obklíčeno. Prozatím nechávají volnou cestu v tomto směru, k horám. To je naše šance; taky oni si uvědomují, že kdyby nás obklíčili, budem se bít do posledního muže. Zřejmě pochopili, že to není zapotřebí, dávají nám šanci. Kdybysme bojovali, rozbijeme tohle město a způsobíme hoře tisícům lidí. Nechceme, aby tekla krev nevinných, aby umíraly ženy a děti. A navíc pro nic za nic! Opustíme město; s vámi nebo bez vás!“

„Tak jděte,“ don Alfonso zrudl rozčilením, „Tak tedy jděte! Vaše věc to není, vy jste jenom dostali zaplaceno. Asi málo, když nechcete pro nás nic udělat. Ale my už víc nemůžeme. Tak si jděte, když jste nedokázali zvítězit!“

„To nám říká chlap, co sám zvrtal všecko, co mohl!“ odfrkl Sebastiano, „Poslouchej, ty presidente, kdyby tvý pitomý Kondoři nedělali od samýho začátku samý blbosti, tak jsi mohl být tím presidentem třeba do smrti. Jenomže všecko jste zkurvili sami!“

President přistoupil až k němu. Musel se mu dívat do očí hodně nahoru: „Done Sebastiano, je možný, že jsem jenom zkurvenej trpaslík, jak ses několikrát dal slyšet, dokonce i na veřejnosti. Je možný, že jsem zvrtal všecko, do čeho jsem se kdy pustil. Ale pořád ještě jsem asi víc, než nějakej obyčejnej žoldnéř, kterej bojuje jen když mu za to někdo zaplatí a uteče, sotva proti sobě cítí větší sílu, než je ta jeho!“

Sebastiano se zatvářil přímo strašidelně. Chvíli se zdálo, že se na dona Alfonsa vrhne; ale pak řekl kupodivu klidně: „Máš pravdu, presidente. Jsem jenom špinavej žoldnéř. Škoda, že to tak blbě dopadlo...“

„Odejdeme z města,“ rozhodl Chris, „Dokážeme ještě krýt ústup, na to máme dost lidí i zbraní. Kdo chce jít s námi, toho vezmeme a dáme mu u nás i obživu. Ne přepychovou; ale dostatečnou, aby nemusel litovat...“

„Dám všem svým lidem možnost jít s vámi. Nebudu držet nikoho, kdo tu nechce být. A přeju vám hodně štěstí... kamarádi!“

Na rozloučenou si podali ruce; a Sebastiano, když odcházel, na prahu pozdravil po vojensku dona Alfonsa, který rezignovaně stál u svého psacího stolu.

Lidé, kteří volali do centrály, většinou znali místní podmínky; když se na linku dostal někdo jiný, operátoři to signalizovali. To se stalo nyní: jeden vzal telefon, vyslechl, co si volající přeje, pak se obrátil na Mika a ukázal mu, že někdo chce jeho. Mike si telefon vzal.

„Buďte zdráv, plukovníku!“ řekl mu ten na druhé straně, „Prosím odpusťte, že vás volám přímo do vaší centrály, ale nenašel jsem jinou možnost. Už druhý den se neobjevujete na světle božím...“

„Kdo... kdo to vlastně volá?“ ptal se Mike.

„Chcete říct, že jste mne nepoznal? Přece Müller... pamatujete se na mne?“

„Ovšem, pan Müller; pamatuji se. A co byste si ode mne přál?“

„Nic, milý plukovníku, vůbec nic. Naopak si myslím, že byste si vy přál něco ode mne. Co myslíte, mám pravdu?“

„Co si mám přát?“

„Co má dneska největší cenu? Informace, řekl bych. A já pro vás mám jednu informaci. Jako nějakou splátku na náš dluh, jestli se pamatujete. Řekl bych, že ta informace má svoji cenu...“

„Dobře... tak oč jde?“

„Myslím, že bychom oba udělali lépe, kdybychom se na to sešli. Takové věci se projednávají daleko příjemněji, když si partneři vidí do očí. Třeba v té kavárně, kde jsme mluvili naposledy?“

„Dobrá. Jedu tam. Okamžitě.“

„Děkuji vám, plukovníku. Rád vás uvidím.“

Mike oznámil, o co se jedná, a okamžitě vyjel.

V kavárně usedl k volnému stolku a dal si Golden Tiger Juice. Když vypil asi polovinu, objevil se pan Müller. Usmíval se jako sluníčko a vypadal velice spokojeně.

„Ale ale, milý pane plukovníku!“ řekl, když se posadil naproti němu, „Vypadáte velice unaveně! Dokonce bych řekl, že přímo hubnete a vytrácíte se před očima!“

„Vy vypadáte naopak velice dobře.“ řekl Mike poněkud netrpělivě.

„To proto, že mám klidný spánek a čisté svědomí. Ale... proč nic nejíte? Přece si potrpíte na dobré jídlo! Uvažoval jsem o kachně na pomerančích, co říkáte? Ach ano, vy jste vegetarián; ale co nějakou italskou specialitu? Přece máte rád Itálii...“

Mike byl nucen začít první: „Mám rád italské speciality a také rozhovory na příjemná témata. Co ale nemám, je čas na takový hovor. Slíbil jste mi informaci, tak čekám. Dost netrpělivě...“

Pan Müller vychutnával svoje vítězství. Nic na sobě nedal znát, jen viditelně chrochtal blahem nad špatnými nervy partnera.

„Snad si dáme alespoň skleničku, ne?“

Mike přivolal číšníka. Už věděli, že nosí v kapse kartu, která ho opravňuje platit číslem svého služebního konta, tak jeho přání plnili pokud možno ihned.

„Uvažoval jsem,“ řekl pan Müller, pohrávaje si se sklenicí, „Vzpomínal jsem, že ve Francii jsme si dokonce tykali, jestli se správně pamatuji...“

„Ano, to je obvyklé všude, kam přijdu. Můžeme i tady...“

„To jsem rád. Víš, mám tě svým způsobem rád. Jsi takový... příjemný partner k jednání. Nebo ty snad proti mně něco máš?“

„Vůbec ne. Jen bych ti připomněl...“

„Ano ovšem, práce. Pořád práce a práce... my lidé z branže nemáme nikdy klid. Je to velmi nepříjemné a unavující, ale... ano, jistě. Jak vám jde ta akce v Costa Negře?“

„Na levačku.“ řekl Mike bez obalu.

„A vzpomínáš, že jsem tě varoval, ne? Ty sis ovšem nedal říct po dobrým, když byl ještě čas. Někdy je i starý Müller k něčemu užitečný, nemyslíš?“

„Myslím. Tak co víš?“

„Vaši provedli ten převrat. Teď čekají na zahraniční pomoc. Zoufale čekají, řeklo by se. A pomoc nepřichází.“

„Zatím nepřišla. Ale čekáme ji...“

„Ta pomoc vůbec nikdy nepřijde. Dokonce ani nikdy nebyla plánovaná. Možná ji někdo někomu za jistých okolností slíbil. Ale nesplnil slib.“

„Ty myslíš, že to je podraz?“

„Jo! Přesně tak! Podraz a nic víc, moc výstižně jsi to formuloval. Podraz, na kterej tys naletěl jako usmrkanej kluk!“

„Od koho?“

„Myslíš na Vorobjeva? To se mýlíš... ta hra je spletená od daleko vyšších než on! Chudák Vorobjev možná doopravdy věřil, že to, co domluví, je pravda! Jenomže... teď už mu došlo, že to byla smůla. Balí si urychleně kufry.“

„Víš to jistě?“

„Nevím. Možná tu zůstane a nasadí krk. Ale už poslal domů svoji ženu a děti. Včera, dokonce s falešnými papíry. Na dnešek si zajistil letenku do Hongkongu, taky na falešné jméno. Asi to něco znamená... těžko říct, co!“

„A na to máš důkazy?“

„To letadlo odletí za dvě hodiny. Můžeš si na něho počkat na letišti. Moje informace nebývají blafy, aspoň ne vždycky. Zvykni si na to!“

„Ano, rozumím. Chápu všechno...“

„Tak abys chápal ještě líp: ti lidé zahráli s tebou a tvými střelci takovou blbou hru; potřebovali se zbavit konkurenční organizace Kondorů. Vmísili se mezi ně, slíbili jim pomoc a dali jim šanci. Dokonce zaplatili vám, sice jenom zálohu, ale přesto dost, aby vás to nalákalo. Vybrali si k tomu Everettův pluk, toho asi je nejmenší škoda. A obětovali ho...“

„Důkazy! Důkazy...“ syčel Mike.

„Důkazy nejsou. Jenom to, že prostřednictvím svých agentů už před čtyřmi měsíci dali na vědomí svým rezidentům v Costa Negře, aby se v žádném případě nepletli do povstání Kondorů. Možná chápeš, proč to udělali. Tohle je kopie toho rozkazu, můžeš si to číst před spaním.“

Mike jenom přelétl papír očima.

„Co záleží na několika šílených spiklencích a pár pistolnících z Ostrova?“ rozvíjel pan Müller své teorie, „Kdyby jich bylo desetkrát víc, ani v tom případě to nic neznamená. Vláda Costa Negry je zlikviduje a nastolí krvavý teror. Ale v tomto teroru bude mít jejich strana klid a podmínky pro svoji práci. Nepřítel navíc mezinárodní ostudu...“

Mike neříkal nic. Jen funěl jako raněný nosorožec. Ruce schoval pod stůl, aby se nechvěly.

„Copak?“ podivil se Müller, „Nevypadáš moc dobře, plukovníku! Pobledl jsi, klepeš se... to vypadá jako náběh na infarkt, s tím si hochu nehrej – už taky nejsi nejmladší!“

„Vím. Nic mi není. Klidně pokračuj, doraž mě, když už jsi začal!“

„Už toho moc nemám. Jenom to, že i když se tajná služba v Costa Negře probudila pozdě, probrala se a nakonec zahájila svou práci. Možná nestihli předejít povstání, ale v každým případě, když se nepovedlo, udělali všechno, aby se vás zbavili. Ty chlapce, co jsi tam poslal, můžeš klidně odepsat; už se nevrátí.“

„Ještě žijou!“

„Dlouho nebudou, neboj. Ti hoši z Costa Negry se taky vyznají ve své práci. Neměli horší instruktory než ty. Je mi jich líto.“

„Já o ně budu brečet, až skutečně nebudou. Zatím mám jen vztek. Vztek na ty, co na mě zplichtili takovej sprostej podraz!“

Müller vypil zbytek ze své sklenice. „A ty se jim divíš? Celý život na ně pleteš podrazy ty. Myslíš, že ti nemají co vracet? Kolik let už jim děláš všecko nejhorší, co vůbec napadne člověka jako ty? Nemyslíš, že už je čas, aby se to naučili i oni?“

Mike na něj pohlédl dost vražedně. Panu Müllerovi to způsobilo jenom potěšení. „Já vím, je to smůla. Já si na tebe nemůžu stěžovat, naopak tě mám do jisté míry rád. Kdybys nezlikvidoval moje šéfy tehdy v Londýně, nebyl bych dneska tam, co jsem. Měl jsem kliku, taky jsem ti nikdy nic neudělal. Doufám, že to ani v budoucnu nebude jinak...“

„Neboj se. Já nezapomínám!“ vzdychl Mike.

„To jsem rád. A co, naše dluhy jsou doufám teď už splaceny. Tohle je cenná informace. Nebo ne?“

„Dostaneš šek, neboj se. Nebo když chceš, mám u sebe...“

„Nechci. Nechci nic, Miku. Tohle je moje splátka na ten dluh. Tehdy jsem ty peníze moc potřeboval; dneska ani tolik ne. Stačí mi, že jsem pomohl dobré věci...“

Komthur byl pobledlý, z čela mu tekl pot. Vytáhl z kapsy sáček bonbonů a jeden vsunul do úst. Ty bonbony měly jedovatě zelenou barvu a obsah se rozkousl a polykal.

„Ani mi nenabídneš?“ usmíval se Müller.

„Nevím, k čemu by ti to bylo. Odstraňuje to únavu a je to na lékařský předpis...“

„Koukám, že se ti hned dělá o hodně líp.“

„Tak na, ale spolkneš to hned! Na analýzu si sežeň někde jinde!“

„Už ses vzpamatoval, to je dobře. Chvíli jsem měl o tebe vážně strach, vypadal jsi... teď už je to dobrý.“

„Je to dobrý. Děkuju za ty informace. Teď už si poradím sám. A jsem rád, že jsi mi pomohl... nečekal jsem to od vaší služby!“

„Možná ti to nemám prozrazovat, ale naše služba se rozhodla nic už proti tobě nedělat. Nemá to cenu. Vy se umlátíte sami.“

„Myslíš?“

„Nebo si vážně myslíš, že všude na světě jen čekají, až jim tam nějaká horda dobrodruhů přijde zavádět pořádek? Možná je v Costa Negře větší bordel než jinde; ale jaký důvod a jaké oprávnění má takový Chris Everett, aby jim do toho kecal? Jaké právo mají vaši lidé, aby někam šli, zabíjeli, loupili, znásilňovali, pozvedali k moci pochybné kamarády a zaváděli svoje divoké mravy? Nejvyšší čas, že už je konečně někdo pořádně zamete! A tebe, jestli si nedáš dobrý pozor, zametou při jednom...“

„Neboj se! Dám si pozor. Nechci diskutovat o morální úrovni našich rangerů, ale mají jednu přednost: neubližují nevinným.“

„Jenže tu vinu posuzují taky podle svýho! Možná někdo považuje za nevinný zas jiný lidi...“

„Možná. Někdy se sejdeme a prodiskutujem to. Teď už nemám čas!“

„Myslím, že už se nesejdeme. A jestli, tak já nebo ty nebudeme v té funkci, co teď. A naše diskuse už nebude tak otevřená a přátelská.“

„Proč?“

„Protože jak na tebe koukám, řítíš se rovnýma nohama do záhuby. Já tě zdržovat nebudu, je to asi tvý nezvratný rozhodnutí. Ale až dojde na nože, já budu na druhý straně. Tak se měj...“

„Taky se měj hezky. Uvidíme, co bude dál...“

Mike vstal. Nezdržoval se kartou, hodil na stůl bankovku převyšující hodnotu všeho, co si tady oba dnes dali a zamířil k nejbližšímu telefonu. Přímo tady v restauraci.

„Jsem na Lennonově třídě. Pošli mi sem moje komando! Okamžitě!“

Müller si právě začal pochutnávat na kachně na pomerančích, když u chodníku zastavil džíp s posádkou čtyř ohromných černochů v červených košilích, s důkladnými kolty u pasu. Komthur k nim přisedl a džíp se okamžitě rozjel.

Pan Müller se spokojeně usmál a zapil sousto chutným douškem.

Byt Sergeje Vorobjeva obklíčili. Dovnitř šel Mike zatím sám; bylo otevřeno, Sergej stál u stolku a prohlížel si nějaké papíry. Když viděl komthura, hrklo v něm jako v pendlovkách.

„Přišel jsem tě svézt na letiště,“ řekl Mike, „Abys náhodou nezmeškal letadlo!“

„Ale... já nikam neletím!“

„Vážně ne? Že sis teda zajišťoval letenku!“

V koutě stál malý kufřík, ve kterém bylo složeno pár maličkostí – všude kolem rozházené papíry, trezor ve zdi otevřený a částečně vybraný. Zařízení bytu a šatstvo hodlal Vorobjev ponechat na místě.

„Ach ovšem,“ vzpamatoval se Sergej, „Jedu do naší centrály! Řekl jsem si, že musím tu pomoc pro Costa Negru trochu popohnat, nejlíp osobně...“

„Už nemusíš.“

„Co... proč?“

Mike mu podal text příkazu. „Znáš to?“

Vorobjev polkl dvakrát naprázdno.

„Nevěděl jsem o tom – věř mi!“

„Věděl jsi o tom už včera. Poslal jsi domů svoji rodinu! Přestože bychom se jí nemstili. Kdybys mi byl řekl co a jak, mohli jsme ještě něco udělat... jsi krysa!“

„Já...“ Vorobjev se zarazil. Zašilhal po pouzdru s pistolí, pověšeném na židli. Kdyby skočil, mohl by ho dosáhnout. Jenže Mike byl blíž a ten pohled postřehl. Vytáhl zbraň a schoval ji do své vlastní kapsy.

„Půjdeš se mnou! Ještě nevím, co bude dál, ale rozhodně tě potřebuju mít tady!“

„Nepůjdu nikam!“ začal Vorobjev.

„Django!“ zavolal Mike.

Dveře se rozletěly a dva svalnatí negři vpadli dovnitř. Mike jim sotva stačil uskočit z cesty; během pár vteřin svázali Vorobjeva jako balík a už ho strkali s sebou. Mike zatím sebral jeho papíry a vzal je do tašky.

„Do centrály!“ nařídil šoférovi.

„Ale... tam my nesmíme v uniformách!“

„Kašlu na to. Vyhodíte mě za rohem a toho hajzla zavřete do jedné z těch cel. Necháte ho trochu změknout, přijdu si s ním popovídat, až budu mít trochu času. Teď nemám...“

Džíp se hnal ulicemi. Vorobjev ležel na zemi mezi nohama negrů a nemohl se ani hnout. Komthur ho nechal osudu, sám vystoupil kousek od hotelu a došel to pěšky. Už věděli, že se něco děje, takže i ti vrátní byli živější.

„Tak co?“ ptal se Roger.

„Podraz. Vorobjeva jsem zatkl. Naši v Costa Negře jsou na tom špatně. Možná k odpisu!“

„To snad ne!“

„To snad jo. A ty se nezdržuj; koukej mazat k tátovi a žehlit, co nejpilnějc. Potřebuju, aby nám zajistil všechnu možnou pomoc, doma i ve světě. Teď není čas... zkrátka, slib mu něco, všecko co bude chtít. Třeba i to, že už budeš hodnej a nebudeš mu dělat ostudu!“

„To je to tak zlý?“

„Strašně zlý. Počkej... ukaž se? Než tam přijdeš, tak se učeš normálně. Ta patka a vůbec... Leon to nesnáší! Kmitej!“

„Dobře. A Šéf?“

„Nechoď mu na oči, nesnáší tě. Pošleme Enkru, jestli bude chtít pomoct. Ten s ním ještě trochu umí. A vůbec, poraď si sám, jseš dost chytrej!“

„Jasně. Kde se sejdem?“

„Brnkni mi. Třeba sem.“

Jeden operátor už volal Costa Negru. Dalo mu to dost práce, než se někdo ozval. „Mňoukačka...“ hlásil se ten na druhé straně, „Máte poslední šanci, balíme to tady...“

„Ahoj, Kide! Hele, je to špatný; podtrhli nás, pomoc nebude...“

„Já vím. Už ani nečekáme... zdrháme jak se dá. Vybral jsem jim na rozloučenou trezor, mám kufr diamantů a nějaký valuty...“

„Tos udělal dobře, ale teď poslouchej! Co se děje ve městě?“

„Na předměstí útočí Národní garda, parašutisti a Američani. Námořní pěchota. Skvělá, kdybys ji viděl, posereš se strachy!“

„No, prima. Kde je Chris?“

„Zajišťuje odjezd. Sebastiano razí cestu. Já jedu, jenom co to položím. A vyhodím do luftu.“

„Teď se vykašli na takový kraviny!“

„No pardon! Jeden z instruktorů, nebudu ti ho jmenovat, nám vždycky říkal, že gentleman za sebou pokaždý uklidí pracoviště. Za druhý bych dost nerad, aby si některá z těch chytrých mašinek v ústředně něco pamatovala. Já s nima neumím jako Pasqual!“

„Dobrý, ale hoď sebou! Kam máte zmizet?“

„Kdo může, probije se na svý triko. Chris s většinou kluků míří na pevnost Salinas. Tam je nějaký místo, kde se nechá přistát.“

„Náhorní planina Arakka. Já vím.“

„Tak tam. A potom, když to nevyjde, se chceme probít horama k sousedům. Počítáme, že asi budeme muset za průchod platit. Nebo v nejhorším se i rvát... co se dá dělat?“

„Ať se mi Chris z tý pevnosti ozve!“

„To asi půjde jenom vysílačkou... Joj, tahle hvízdla blízko! Nějakej kurva odstřelovač se na nás zaměřil... Hele, Chrisovi řeknu, ať tě volá, chceš ještě něco?“

„Ne, nic. Zlom vaz, Kide!“

„Chcípni, hajzle...“

Mike položil telefon, otřel čelo hřbetem ruky. Kývl na spojaře: „Sežeň Asthru, nevím, kde je. A ty mi dej centrálu v Obzoru!“

Centrála v Obzoru byla na přímé lince, tak ji dostal okamžitě. Ohlásil se tamní operační.

„Tady komthur von Cross. Moje osobní šifra je...“ Mike mu nadiktoval číslo z karty a přidal ještě pár dalších čísel.

„Já tě znám, komthure. Co tak oficiálně?“

„Předávám rozkaz: Okamžitě uvést do bojové pohotovosti všechny Stříbrné šípy, které nejsou v přímém nasazení. Vyzbrojit, vybavit pohonnými hmotami. Čekat na další příkazy!“

„Všecky Stříbrný šípy?“

„Jo, přesně tak. Jestli jsou nějaký schystaný ve výrobě, tak dodělat během čtyřiadvaceti hodin a taky vybavit. Je to jasný?“

„Jo. Jdeme do války?“

„Nic není vyloučeno.“

„Provedu!“ V hlase operačního bylo znát podivné nadšení.

„Končím, ahoj!“

Stevardka roznášela kafe. Mike si taky jedno objednal kývnutím ruky. Měl nejvyšší hodnost, takže je dostal hned.

„Asthra je na šestce...“ hlásila spojovatelka.

Mike si k tomu telefonu přenesl i kávu.

„Ahoj, miláčku!“ řekl tónem sladším než bylo to jeho kafe, načež Asthra zbystřila pozornost.

„Ajta... něco ode mě chceš?“

„No – máme průser.“ řekl na rovinu, „Chrise štvou jako zvíře. Ta pomoc nebude; udělali na nás podraz a já jim to sežral jako malej kluk. Teď je všecko v sakrech...“

„A hrome! Jenže já to tušila od začátku!“

„Potřebuju pomoct Chrisovi a jeho klukům. Teď opustili město a stahujou se do hor. Náhorní planina Arakka, pevnost Salinas...“

„Jo, to znám. To je kousek od tý vesnice... Valle des Ladrones se tomu říká!“

„Přesně tam. Chci jim pomoci. Pošlu tam Stříbrné šípy.“

„Chceš říct: moje Stříbrné šípy?“

„Jo, tak nějak. Tvoje a Pedrovy.“

„Ou kej. Máš moje svolení. Ještě něco?“

„Jo, řadu věcí. Mám špatný tušení, že když se něco vysere, sere se potom všecko. Možný je, že budeme potřebovat ještě něco. Nevím přesně, co to bude, ale možná...“

„Nepůjde to hladce, chceš říct.“

„Tak nějak.“

„Budeme muset bojovat?“

„Jo, možná. Budeme muset poslat Chrisovi nějakou pomoc. Nevím ještě jakou, ale...“

„Nejlíp, když pojedu do Obzoru, co? A připravím se na cokoliv.“

„Byl bych ti vděčnej.“

„Jedu tam hned.“

„Díky, kotě. A teď ještě... potřeboval bych ty zprávy trochu přefiltrovat pro Enkru. Hrozně bych nerad, aby se do toho motal.“

„To půjde těžko. Kouká mi přes rameno.“

„A hrome... kde vůbec jste?“

„Ve tvý pracovně na Crossu. Přijela jsem na tygří tance...“

Mike vydal nedefinovatelný zvuk. Asthra se smála.

„Ne spolu. Měl lepší kočku... A trhá mi z ruky telefon!“

Princ se ozval kupodivu velmi dospělým a vážným tónem: „Enkra...“

„Koukni se, chlapče: to, co se teď pořádá, není tvoje věc, aby sis nemyslel. My s Rogerem si to vyžerem, když jsme to zavařili, rozumíš? Ty zůstaň radši bokem pro všecky případy!“

Enkra odpověděl rozhodně, ale bez vytahování: „Co udělám nebo neudělám, je moje věc. Posoudím to sám a rozhodnu. Jsem princ!“

„Právě proto chci, abys zůstal stranou, až se bude hledat viník!“

„Myslíš, že by z toho mohl být průser?“

„Docela určitě bude.“

„V tom případě bych o tom měl aspoň vědět.“

„Neboj, zprávu dostaneš. Hlavně nesmíš dopustit, aby tě s tím někdo v budoucnu spojoval. Určitě to nebude nic moc slavnýho...“

Enkra asi zaváhal. „Miku, kdo všecko tam je? Aspoň velitele mi řekni!“

„Chris Everett, Elliott la Sale, Sebastiano Mendoza. Z těch, co znáš, taky Claudio, mluvil jsem s Kidem Mňoukačkou, Winnem Sheridanem... no, je jich tam dost.“

„Ti nejlepší! Musím je odtamtud dostat! Miku, musíš udělat všecko, co půjde...“

„Já vím. Jsou to moji lidé.“

„Moji taky! Poslechnu tě ve všem, ale musíš je zachránit!“

„Já vím...“ řekl Mike sklesle.

Když položil telefon, na chvíli zavřel oči. Představoval si kolonu všelijakých vozidel, jak se probíjí neznámým krajem k horám. Za kolonou jako šakali obíhají obrněné transportéry nepřátel. Ze vzduchu je pronásledují letadla. Někde před nimi leží náhorní planina Arakka...

„Telefon, šéfe. Roger...“

„No, tak co je?“

„Mluvil jsem s tátou. Lezl jsem před ním po zemi. Slíbil pomoc, ale... tak jsem neškemral od deseti let! Hrozná potupa...“

„Udělá něco?“

„Slíbil to. Miku, asi mu budu muset některý věci i splnit. Něco o mejch manželkách, taky o dětech, co mám i co se mají narodit... Taky o penězích... no, byl to horror.“

„Vydržel jsi to. Tak už nekňuč, máme horší problémy. Nařídil jsem uvést do pohotovosti Asthřiny šípy. Zaletí tam, posbírají je a odvezou. Neměl by to být tak hrozný problém, pokud se nám do toho někdo nenamotá...“

„Dobře. Šípy tam můžou být za takových... no, deset hodin po startu. To snad půjde...“

„Vzkázal jsem Chrisovi, aby se ohlásil, až tam bude. Potřebuju přesný koordináty...“

„Fajn. Já zatím... trochu zvednu ze židlí naše kluky. Ať nejsou tak zdechlý... odpočiň si na chvilku!“

„Jistě, lehnu si.“

Položil telefon. Prošel hlášení. Z Obzoru poslali plnění jeho rozkazu; byl spokojen. Odešel do malé nocležny přímo v centrále.

„Uspíš mě,“ řekl jedné operátorce, která měla tetování jako čarodějka, „Jestli nepřijde nějaká důležitá zpráva, probudíš mě za dvě... za tři hodiny. To by mělo stačit. Hlášení z Ostrova zatím na záznam!“

„Ano, komthure.“ řekla dívka a vložila mu ruce na hlavu. Mike zhluboka vzdychl a propadl se do tmy.

Tytéž ruce jej přivedly k životu. Zvedl se, pohlédl na hodinky. Dvě hodiny a pětadvacet minut spal. „Hlášení?“

„Chris je na vysílačce.“

Přestože operátoři měli k disposici nejlepší techniku, zněl Chrisův hlas velmi zkresleně a co chvíli jej rušily atmosférické poruchy. Znělo to jako z hrobu.

„Jak to vypadá, Chrisi?“

„Jsem v pevnosti Salinas... s většinou lidí. Některý dojedou, nebo se... ukryli v okolních skalách. Mám pro tebe dvě zprávy!“

„Jo, mluv!“

„První: don Alfonso Rodriguez padl jako hrdina při obraně presidentského paláce. Z našich s ním byli Ramon, Guerra, Loco Simmons, oba kluci Ferrieovi... vypadá to, že všichni zařvali. Po cestě zahynuli ještě další... hodně jich padlo!“

„Jo, Chrisi, rozumím. Čest jejich památce!“

„A ta druhá zpráva. Planina Arakka... obsadili ji výsadkáři. Mají lehký tanky a transportéry. Je jich víc než nás a jsou v dobrým postavení. Do pevnosti jsme se dostali, ale těžko se z ní dostanem už ven. Proto jsem nařídil, aby opozdilci zůstali venku v horách...“

Mike pocítil nával krve do hlavy. „Na planině se přistát nedá?“

„Leda na hřbet výsadkářům.“

„Chrisi... vydrž tam osmačtyřicet hodin! Něco udělám!“

„Vydržím, než nám dojdou náboje. Řeknu klukům, že na ně myslíš. To je posílí...“

„Vydrž! Přijdu si pro tebe!“

„Vážně? Tak dík, no...“

Errata:

30.05.2021 11:43