Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Překvapení

Ráno Kamila Alžbětu vzbudila, sotva se zelené paprsky slunce váhavě přelily přes ohbí průsmyku. Alžběta vstala, ale neměla nic jiného na práci, než vydolovat z batohu jednu z hlíz, přinesených z první výpravy. Pomalu okrájela nepříliš tenkou slupku i s vrstvou hlíny, pod níž se objevila žlutá dužina s nahnědlým mramorováním. Alžběta ji krájela na tenké plátky a rozložila po sedačkách v kabině uiku sušit. Zajímavé bylo, jak se barva dužiny na vzduchu zvolna měnila. Žlutá barva pomalu přešla v modrou a hnědá v jedovatě zelenou, ale pak se obě barvy pomalu změnily zpátky v okrovou žluť.

„Co z toho bude?“ zajímala se Kamila.

„Dalo by se to jíst i za syrova, ale usušené budou mnohem lepší,“ vysvětlovala jí Alžběta. „Při sušení se část dřeně rozloží na hroznový cukr. Těch barevných proměn si nevšímej. I u nás na Zemi se barva dužiny některých rostlin při dotyku se vzduchem mění. Časté je to i u hub.“

„Jak víš, že to je neškodné?“

„Mám přece agisar,“ usmála se Alžběta.

Kamila se už na nic nevyptávala a raději pomohla kamarádce připravovat příští večeři. Měla pěkný zálesácký nůž a šlo jí to lépe než Alžbětě s malou kudličkou, vhodnou ještě tak na ořezávání tužek, jak se hned Kamila dala slyšet.

Najednou Alžběta nechala práce, vyskočila a rychle se hnala ven z uiku. Venku se sotva zběžně rozhlédla, ihned sešplhala po novém žebříku a běžela kousek odtud.

„Alžběto, kam utíkáš?“ volala za ní Kamila a rychle se spouštěla po žebříku za ní.

Dohonila ji u velkého kamene.

„Počkej, nepleť se mi tu, stíníš,“ požádala ji Alžběta.

„Co zase máš?“ urazila se Kamila. „To už ti tady začínám překážet? Nějak brzo, nemyslíš?“

„Včera jsem si tady poznamenala, kam svítilo světlo v deset hodin podle mých hodinek,“ ukázala jí Alžběta čáru, vyrytou jen tak kamenem do skály. „Až sem dorazí stín támhle toho štítu naproti, budu znát přesnou dobu otáčení planety kolem své osy – délku zdejšího dne, rozumíš?“

„Vidíš, to mě nenapadlo,“ přiznala Kamila. „V tom případě promiň, uznávám, bude to pro nás důležitá informace.“

Konečně se stín dotkl čáry a Alžběta chvíli počítala.

„Den tu trvá dvaadvacet pozemských hodin a šest minut. To je jenom o dvě minuty více, než den na Momoroi. Myslím, že nejjednodušší bude obětovat znalost kalendáře na Momoroi a přepsat její konstanty. I přesnost nám zatím postačí.“

Přeprogramovat komunikátory bylo dílo okamžiku, to už Kamila dovedla. Pak teprve se na ni Alžběta obrátila s návrhem podniknout neprodleně další výpravu do údolí.

„Já jsem přece chtěla vyrazit hned po rozednění – uznávám ale, že zjistit délku dne bylo důležitější,“ řekla na to smířlivě Kamila.

Tentokrát měly menší zátěž, nenesly s sebou těžké zásoby trvanlivých potravin ani vody. Měly jen poloprázdné batohy a každá jednu prázdnou plastikovou láhev na vodu. Zamýšlely naplnit je až dole v údolí – celou cestu přece půjdou podél potoka s křišťálově čistou vodou.

Zavřely dveře Sezamem a vyběhly po velkých balvanech radostně do průsmyku. Obě byly odpočaté a svěží, navíc znaly první část cesty, neboť postupovaly ve svých včerejších stopách, proto se jim šlo veseleji. Alžběta měla stejné oblečení jako včera, Kamila však nechala v uiku těžkou a teplou bundu. Alžběta jí ochotně půjčila svou mnohem lehčí bundičku, se kterou kdysi přicestovala ze Země na tehdy pro ni neznámou planetu Bardžá.

Až dole u lesa zpomalily. U posledního vodopádu si pro jistotu naplnily plastikové láhve čistou vodou a teď se jen nedůvěřivě přibližovaly k prvním stromům lesa. Stromy tu byly přece jen jiné než na Zemi. Měly spoustu vodorovných větví, z nichž visely svisle dolů menší větvičky s drobnými světle zelenými lístky. Kříženec smrku a smuteční vrby, jak hned napadlo Alžbětu.

„Dáme si svačinu?“ navrhla Alžběta.

„Myslíš tamty hlízy?“ zeptala se Kamila. „Vždyť nemáme čas je tu sušit!“

„Já je zfermentuji,“ nabídla se Alžběta.

Kamila vytřeštila oči, ale nechtěla přiznat, že netuší oč jde, proto raději mlčela.

Alžběta brzy našla a vyhrabala jednu nejméně kilogramovou hlízu, velkou jako dvě její pěsti. Obě usedly na vyvrácený kmen velikého stromu, obrostlého už houštinami křoví a menších stromků. Předtím si ovšem dobře prohlédly kmen i nejbližší okolí, zda se tu nenachází něco nebezpečného. Mohl by se tu skrývat had, jedovatý hmyz a jiná nepříjemná překvapení, ale brzy se ukázalo, že tu je skoro pusto. Až na malé, neškodné mravence se tu nikde nic nepohybovalo.

Kamila se nabídla, že hlízu oloupe, neboť jejím nožem to půjde rychleji. Alžběta ji jen pozorovala a pak od ní hlízu převzala. Půjčila si i její nůž – Kamila měla větší – a rozkrojila mramorovanou dužinu hlízy podél na poloviny. Pak nejprve jednu a pak druhou olízla jazykem.

„Tak – a můžeš si sníst všechno,“ zaškaredila se Kamila a vstala na znamení, že s tak nehygienickou procedurou nesouhlasí. Alžběta klidně přiklopila obě olíznuté poloviny k sobě a chvíli je navzájem třela. Pak jednu podala Kamile, ignorujíc její odmítavé gesto.

„Na – a nedělej drahoty,“ řekla rázně.

„Olízané nejím,“ odporovala Kamila a odtáhla se. Oloupané hlízy navíc právě měnily barvu do modra a do zelena, takže rozhodně nevzbuzovaly chuť k jídlu.

„To nebylo olíznutí, ale fermentace. Rychlokvasinky, víš? Vytvářím si je agisarem. Prosím tě, neškleb se tak, kdybys viděla, jak se připravují jídla na Zemi, nejedla bys ani polovinu z nich. No – ať má dušička pokoj…“

Porovnala obě půlky hlízy. Jedna z nich vypadala nepatrně větší. Z té Kamiliným nožem pomalu seřízla tenký plátek.

„Teď už jsi spokojena?“ podávala kamarádce její díl. Odříznutý plátek sama jednou rukou stočila a klidně se do něj pustila. Kamila přijala svůj díl nedůvěřivě a se špatně skrývanou nechutí. Přičichla a pak opatrně ukousla malou špičku hlízy. Mezitím se barva ustálila na přijatelnější okrové a nevzbuzovala takový odpor.

„Vždyť je to kyselé…“ zaškaredila se. „Předtím to přece vonělo úplně jinak! Kdoví co jsi s tím provedla!“

„Ale chutnat by ti to mohlo, ne?“ namítla Alžběta.

Kamila ochutnala další kousek a pak si ukousla větší.

„No, docela to ujde,“ prohlásila po chvilce už s plnou pusou. „Chutná to… jako… jako… nevím co… Ale je to dobré, to ano.“

„A kdyby to bylo nakrájené na kousky a jedla bys to lžičkou?“ naváděla ji Alžběta.

„Už vím – bramborový salát s majonézou…“ rozjasnila se tvář Kamily.

„Tak vidíš. Vím co dělám.“

Snědly všechno, zapily z láhve vodou, nabranou u posledního vodopádu a vstaly.

„Bylo to dobré,“ opakovala celkem zbytečně Kamila. „Ale proč jsi to samé neudělala už v uiku?“

„Protože sušené hlízy vydrží až do našeho návratu,“ řekla Alžběta klidně. „Až se vrátíme, budeme možná rády, že tam máme něco k jídlu. Když něco zfermentuji, musí se to sníst do půl hodiny, pak se to kazí. Na univerzitě jsme si často takhle připravovaly jídlo. Nezdržuje to od učení a chuťově to také celkem ujde.“

Zvedly se, hodily si prázdné batohy opět na záda a pak se spolu vydaly podél lesa. Zvolily si směr doprava, ke slunci. Opět se ploužily vysokou, šustící trávou, klopýtaly o skryté balvany, ale přitom pomalu sestupovaly níž a níž do údolí, obcházejíce přitom úpatí jakési vysoké hory.

Najednou Alžběta pohybem ruky zarazila Kamilu a opatrně se rozhlédla. Pak se obrátila stranou, blíž k lesu a Kamila ji zvědavě následovala.

Na samém pokraji lesa ležela ve vysoké trávě ohlodaná hromádka kostí nějakého zdejšího zvířete. Původně mohlo být velké asi jako pozemské tele. Na kostech bylo ještě krvavé maso, zvíře tu zřejmě neleželo dlouho. Také tráva kolem byla uválená a nestačila se zvednout. Vlastně to Alžbětě umožnilo všimnout si, že tu něco je – byla to ale i neklamná známka, že se tu cosi odehrávalo před krátkou dobou. Alžbětě nadšeně zasvítily oči a rozhodla se zkoumat pozůstatky podivného zvířete agisarem. Kamila jí v tom nebránila. Naopak se sama nabídla hlídat, aby kamarádku nic nepřekvapilo. Zvíře nejspíš zabil a sežral nějaký větší dravec – a kdoví, zda by si netroufl i na člověka.

Alžběta byla s výzkumy hotová brzy.

„Půjdeme dál,“ zvedla se snad po patnácti minutách. „Ale musíme si dávat pozor, aby na nás z lesa něco nevyrazilo.“

„Co to bylo za zvíře?“ zajímala se Kamila a přišla si prohlédnout kosti zblízka. „Bylo to něco nebezpečného?“

„Tohle?“ usmála se Alžběta. „Kdyby to mělo trochu delší přední nohy, řekla bych, že je to koza. Dokonce měla i rohy jako většina koz u nás.“

Sáhla stranou a nadzvedla ohlodanou lebku, na níž opravdu byly decimetrové, hladké a ostré rohy.

„Byla to samice,“ pokračovala ve svém popisu. „Patřila ke zdejším savcům. Končetiny měla tříprsté s kopýtky, ale přední nohy měla zakrnělé a pobíhala jen po zadních. Neskákala asi jako klokan, spíše běhala jako pštros. Celé tělo měla porostlé krátkou srstí nažloutlé barvy, jistě z důvodů mimikrů, proti té trávě a žlutým skalám ji opravdu nemohlo být skoro ani vidět.“

Zbytky zakrvavené nažloutlé srsti tu byly skutečně znát, zejména na lebce mezi rohy. Jinde ale kůže chyběla i s masem.

„Živila se výhradně rostlinnou potravou. K tomuto účelu měla dvojitý žaludek, něco mezi obvyklým uspořádáním většiny živočichů ve vesmíru a pozemskými přežvýkavci, kteří mají žaludky čtyři. I podle uspořádání zubů bych ji asi přiřadila k přežvýkavcům.“

„To všechno jsi zjistila z těch pár kostí?“

„Kosti jsem nechala ležet,“ přiznala Alžběta. „Na úplnou analýzu jakéhokoliv tvora potřebuji pár buněk, pokud možno neporušených. Bylo tam trochu masa a krve…“

„Když říkáš, že byla býložravá, jak jsi to tedy myslela, že si na ni musíme dávat pozor? Myslíš, že by nás mohla… třeba potrkat těmi rohy?“

„O kozu nejde,“ mávla rukou Alžběta. „Ale podívej se tady na tom trnitém keři!“

Na listech bylo také pár kapek krve. Byly už zaschlé, ale ještě dobře patrné. Dvě – tři kapky byly setřelé, jak je Alžběta prve dala „ochutnat“ svému agisaru.

„Ta krev je pro změnu z úplně jiného lesního obyvatele,“ ukazovala Kamile. „Toho bych ale nerada potkala, kdybych na sobě právě neměla létací sygyty. Je to totiž velice zvláštní šelma. Řekla bych, že je pěkně nebezpečná. Vysoká dobré dva metry, běhá též po zadních nohou a bude to úžasně rychlý tvor. Přední nohy má zakrnělé a k běhu je určitě nepoužívá, má na nich ale téměř čtvrtmetrové, srpovitě zahnuté drápy. Těmi svou kořist polapí a zřejmě i zabíjí. Tlamu má plnou ostrých zubů, ale nemá charakteristické dravčí špičáky. Asi je nepotřebuje, zabíjí svými drápy. Dále má silný ocas, takže mi trochu připomíná klokany, ale ani ona neskáče, nýbrž běhá – a určitě velice rychle. Ostatně – když vyskočí, pak to jistě stojí za to. Nebezpečná bude – řekněme jako pozemský lev nebo tygr.“

„Tohle všechno víš z těch několika kapek krve?“ udivila se Kamila. „Jak je to možné?“

„V každé kapce krve je dost genetického materiálu, aby se z toho dal sestavit úplný obraz zvířete. Dokonce vím, že ten náš klokano-pardál má skvrnitou srst a nejenže to je savec, ale dokonce březí samice. S dvojčaty.“

„Tohle bych také chtěla umět,“ sklopila hlavu Kamila.

„Až se vrátíme, zkus se přihlásit na univerzitu,“ navrhla jí bezelstně Alžběta. „Totiž – pokud se vrátíme…“

„Budeme si muset dávat pozor,“ souhlasila Kamila.

Před další cestou se Alžběta ke své společnici obrátila s vážnou otázkou: „Snad už jsme zjistily, co potřebujeme vědět především. Jsme sice na neznámé planetě, ale je na ní dýchatelné ovzduší, voda – i dost života na to, abychom nezemřely hlady. Když si teď nakopeme plné batohy zdejších brambor a vrátíme se do kapsle, budeme přinejmenším na týden zabezpečené. Ale já bych se chtěla podívat trochu dál. Půjdeš se mnou, nebo jsi raději pro návrat do bezpečí?“

„Říkala jsi, že mám romantické sklony,“ usmála se Kamila bezelstně. „Tak mi vysvětli, co může být romantičtějšího, než průzkum neznámé planety? Kdyby ses chtěla vrátit do kapsle, sama bych tě teď přemlouvala, abychom šly ještě trochu dál. Kromě toho si myslím, že dál to bude ještě zajímavější.“

Pokračovaly tedy po chvilce v cestě, ale držely se trochu stranou od okraje lesa, aby měly čas vzlétnout, kdyby na ně z houštin něco nebezpečného vyrazilo. Po čtvrthodině došly k nevelké úžlabině mezi dvěma sousedními horami. Byla to úzká, strmá strž, podobná dlouhému kaňonu se dnem pokrytým kamením a pískem, v němž bylo vidět množství velikých stop.

„Je to stezka nějaké zvěře,“ usoudila Kamila. „Podívej se na ty stopy. Tříprsté, jako ptačí, ale nějak moc veliké. Takový pták by nás mohl i sezobnout.“

„Máš pravdu,“ odpověděla tlumeným hlasem Alžběta. „Podle stop nechci usuzovat, ale mohli by to být i ještěři. Jako na Poenaid.“

„Tam jsem byla mockrát,“ řekla Kamila tiše. „Ale žádného divokého ještěra jsem tam neviděla. Jen místní obyvatele, ale ti byli oblečení a na nohou měli boty.“

„Ti totiž na Poenaid nepatří, vyrostli jinde,“ poučovala ji Alžběta. „Přestěhovali se na Poenaid teprve nedávno. Ale původní ještěři tam stojí za to. Potkat takového vojtosaura, dala bych okamžitě plný tah vzhůru a tobě bych doporučovala totéž. Posádku prvního hvězdoletu z Bardžá ty obludy sežraly hned první týden – až na jednu bioložku. Nelíbilo by se mi ani jít mezi ty skály, tam by měla každá obluda výhodu.“

„Vždyť tam přece ani jít nemusíme,“ navrhovala Kamila.

„Taky si to myslím,“ souhlasila Alžběta. „Šla bych raději po stezce na opačnou stranu. Podívej se, zvířata ji prošlapala lesem rovně jako podle pravítka.“

Nebyla to tak docela pravda, asi po pěti stech metrech se stezka zvolna zatáčela doleva, ale až k tomu místu byla přehledná a široká.

„Kdyby něco, můžeme vyletět až do korun stromů,“ navrhla Kamila ulehčeně.

„Na to bych se nespoléhala,“ zavrtěla hlavou Alžběta. „Stromy jsou sotva osm metrů vysoké. To by na pětimetrového tyrannosaura nestačilo. Doskočil by totiž ještě dalších pět metrů a strhl by tě dolů. Nemusím ti snad říkat, že by ses z jeho tlamy nedostala.“

„Myslíš tedy vzletět raději rovnou výš?“

„Anebo se naopak skrčit do křoví. Vzletět můžeš vždycky, kdybys viděla, že si tě všiml a jde po tobě. Kdyby tě ale přehlédl, bylo by to výhodnější. Když vzletíš, může nás sledovat, půjde za námi a přepadne nás až přistaneme.“

Vydaly se spolu dál nepříliš širokou stezkou. Kráčely pomalu, ostražitě se rozhlížely a téměř spolu nepromluvily. Výhodu má v divočině ten, kdo protivníka – nebo kořist – uvidí dřív než je sám spatřen. Hovor může prozradit ještě dřív, než se člověk dostane na přímou viditelnost.

Najednou Kamila popadla Alžbětu za rukáv a strhla ji stranou do houští.

„Pozor – za námi!“ sykla jí do ucha, sotva se za nimi zavřely zelené listy křovin.

Po cestě za nimi cosi supělo. Kamila sebou plácla do velikého dolíku, ale hned s Alžbětou opatrně vyhlížela ven. Bylo by jistě osudové, kdyby listy houštiny nad nimi rozhrnula nějaká obrovská zubatá tlama, před níž by nebylo úniku.

Po cestě rychlými kroky přeběhlo jakési velké zvíře a za okamžik už bylo z dohledu. Mělo dvě nohy a tvarem těla i způsobem chůze či běhu se podobalo pozemským pštrosům. Bylo nejméně tři metry vysoké a každý jeho krok měřil přes dva metry, takže se kolem úkrytu dívek přehnalo velmi rychle. Nemělo peří, bylo celé zabalené do jakési tmavohnědé netopýří blány, či co to bylo.

Na zvířeti seděla nějaká bytost, zdála se velice podobná člověku. Byla také zahalená, ne do blány, nýbrž do nějaké bílé látky, pláště s kapucí, nebo burnusu, jako nosí Arabové na Sahaře.

„Co to bylo?“ ptala se zvědavě Kamila.

„Myslím, že jsme se nemusely tak bát,“ řekla Alžběta, ale její hlas prozrazoval, že šlo o něco významného.

„Povídej, viděla jsi to samé co já?“ dorážela Kamila.

„Předně jsem viděla jedno velice zajímavé zvíře,“ zkusila Alžběta popsat své dojmy z podivuhodného setkání.

„Něco jako pštroso-netopýr, viď?“ vyhrkla Kamila.

„No, tak nějak,“ souhlasila Alžběta. „Až na to, že bych v takovém případě očekávala, že bude udržovat rovnováhu křídly jako pštrosi. Tohle zvíře běželo kymácivěji, nijak si přitom nepomáhalo, ale to nebylo to nejlepší. Ta bytost na něm – to byl podle mě člověk.“

„Myslíš?“ Kamila skoro zatajila dech.

„Odhadla bych, že ano,“ trvala na svém Alžběta. „Jenom na krátký okamžik jsem tomu tvoru viděla do obličeje, ale zdálo se mi, že to je člověk stejný jako jsme my. Měl asi plnovous nebo srst po celém obličeji, to nebylo dost dobře patrné. Až dostanu aspoň jednu kapku jeho krve, anebo šupinku odumřelé kůže, povím ti o něm všechno, ale z prvního pohledu nebylo nic zřetelné.“

„Takže jsme tu objevili – lidi?“ rozjasnila se Kamila.

„Ještě nejásej,“ tlumila její nadšení Alžběta. „Nevíme to jistě, mohou mít podobné klokaní nohy jako ta zvířata a hlavně nevíme, co jsou to zač a jak se k nám budou chovat.“

„To nevadí – vždycky jsem si přála objevit nějaké mimozemské bytosti!“ hořela nadšením Kamila. „Když se u nás na Zemi objevili první Bardžané, zklamali mě, příliš se nám podobali. Proto jsem se přihlásila k Transgalaktu, teprve tam jsem se mohla setkávat s mimozemšťany jak se patří. A tihle – i kdyby se nám podobali sebevíc – jsou novým, neprozkoumaným druhem. Jak ti teď závidím, že máš agisar! Určitě je popíšeš jako první!“

„Nejde teď o to, podrobně popsat nějaké neznámé tvory,“ pokývala hlavou Alžběta. „Aby to mělo smysl, musíme se vrátit domů. A to, bohužel, na nás v této chvíli nezávisí, nemáme na to žádný vliv…“

„Poslyš, co myslíš, stavějí si také města?“

„Jak to mám vědět?“ pokrčila rameny Alžběta. „Ale možná se to brzy dozvíme.“

„Ano, půjdeme dál…“ obrátila se Kamila opět směrem, kudy před chvílí zmizelo zjevení tajemné zdejší bytosti…

Errata:

27.10.2021 10:33