Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Divoši

Po lesní cestě postupovaly pomalu a opatrně. Cesta mírně klesala a šlo se jim proto docela dobře. Přesto byly obě neustále ve střehu, obrazně řečeno s rukama na vypínačích vznášecích sygytů, ale v lese ani na cestě se nic nepohnulo.

Uplynuly více než tři hodiny od chvíle, kdy nahoře u skal vstoupily na stezku. Jak se zdálo, provoz na ní nebyl tak hustý, když je za celé tři hodiny minul jediný jezdec na svém pštrosím komoni. Ani v lese nebylo nijak živo. Zbytky ulovené klokano-kozy byly podle Alžběty nejméně půl dne opuštěné a za celou tu dobu nespatřily ani jednoho živého tvora, ani malého ptáčka. Les byl tichý, jen stromy tiše ševelily drobnými listy, ale obě pozemšťanky byly v neustálém napětí. Mírumilovná krajina je nezbavovala obav z nejbližších okamžiků. Pořád se nic nedělo, ale mohlo by se stát, že je ticho ukolébá a pak najednou… Nesměly zapomínat, že tamten klokano-tygr měl výšku dobré dva metry a jak Alžběta – jistě velmi pravděpodobně – odhadovala, vyskočil by do pětimetrové výšky!

Po třech hodinách začal les řídnout a brzy nato přešel ve step, plnou šustící trávy. Tahle byla trochu do ruda a nižší, sotva po kolena. Stezka byla i nadále dobře znát, byla vyšlapaná na prach a nerostla tu tráva. Kráčely po ní odhodlaně, ale už ne tím tempem jako dřív. Obě měly v nohách desítku kilometrů a poblíž jedné větší skupinky vysokých stromů, tvořících jakýsi ostrůvek, navrhla Alžběta malou zastávku na odpočinek.

Než usedly do stínu stromů, Alžběta si od Kamily půjčila její nůž a vyrýpla z hlíny další jedlou hlízu.

„Prima,“ pochválila ji Kamila. „Uděláš z ní zase salát s majonézou?“

„Mohla bych, ale zkusím něco jiného, chceš?“

Kamila souhlasila a ochotně pomohla hlízu oloupat. Už se neškaredila, když Alžběta hlízu jako prve rozkrojila na poloviny a obě olízla jazykem. Pak je chvíli třela navzájem a po několika minutách podala větší polovinu kamarádce.

„Báječné!“ rozzářila se Kamila, když dychtivě ochutnala. „Teď to chutná jako nějaké cukroví!“

Hlíza změkla a chutnala jako tužší dortový krém.

Dívky snědly každá svůj díl, jen se zaprášilo.

„Má to jednu vadu,“ přiznala po chvilce Alžběta.

„Neříkej – jakou? Bylo to vynikající!“

„Fermentace je dobrá věc, mohu s ní dosáhnout stovky různých chutí, stravitelnost to taky vylepšuje, ale nemůže to ty hlízy změnit v něco skutečně výživného. Jsou to něco jako pozemské brambory, většina jejich hmoty je škrob. Dají se jíst, dokonce i jako hlavní jídlo, ale časem se musíme poohlédnout i po něčem bohatším, nebo nás ani fermentace hladu nezbaví.“

Kamile nezbylo než věřit, ale zatím jen mávla rukou: „Takže je to vlastně dieta?“

Alžběta s úsměvem přikývla. Potom se opět začala rýpat v zemi a vydolovala další, jen o málo menší bramboru. Tu jen zhruba očistily a Kamila se nabídla, že ji ponese. Dala si ji do batohu, odkud naopak vytáhla naplněnou plastikovou láhev a obě se napily čisté vody.

Po půlhodině odpočinku vstaly a osvěženy nasadily tempo skoro jako na začátku. Jenže teď nekráčely dolů, ale do povlovného kopce. Několik set metrů před sebou měly oblý vrcholek, za nímž terén opět klesal. Povzbudilo je to, už aby byly nahoře. Přitom obě dbaly o to, aby mohly kdykoliv hledat úkryt mezi stromy, seskupenými do menších hájků.

Tráva se stávala čím dál zelenější. Těsně před vrcholkem pláně se dívky zastavily. Otevřel se jim další horizont a obě se s údivem zadívaly do údolí, jímž cesta pokračovala.

Sotva kilometr od nich se na pláni bělaly špinavě bílé homole, ne nepodobné homolím cukru z prastarých obrázků v knížkách starodávných pohádek. Byly ale opravdu obří, na výšku měly odhadem dvanáct metrů, u země měly průměr deset metrů, pak se zužovaly do zaoblených špiček. Stály nehybně v půlkruhu a kolem nich se nic nehýbalo. Po chvíli pozorování Kamila zjistila, že se z jejich vrcholků vine jemný, téměř neznatelný dým.

„Co myslíš, mohly by to být stavby zdejších lidí?“ tiše zašeptala k Alžbětě.

Ta se k ní otočila, ale v tom okamžiku ztuhla překvapením a trochu i zděšením.

Dva metry za Kamilou stál vysoký, silný chlap, oblečený jen do otrhaného špinavě šedého pláště. Obličej měl téměř ukrytý pod hustými vousy, ale na nezakrytých místech a na rukou měl tmavě bronzovou pleť. Nejhorší bylo, že v napřažené ruce držel dvoumetrovou tyč, zakončenou dlouhým kovovým břitem – a mířil s ní přímo doprostřed Kamiliných zad.

„Nařizuji ti okamžitý start!“ řekla Alžběta konverzačním tónem. „A neohlížej se, za tebou stojí chlap!“

Kamila nahmátla ovladače sygytů a prudce vyrazila vzhůru, Alžběta za ní. Domorodce tím dokonale překvapily – ani se nepokusil po nich mrštit svou zbraň. Jen se na ně udiveně díval.

Dívky na svých náramenících vystoupaly do dvou set metrů. Alžběta ukázala směrem k lesu, Kamila němě kývla a obě tam společně zamířily.

Nedaleko od něho se snesly níž. Letěly těsně vedle sebe a Kamila Alžbětě polohlasem navrhla těsně nad korunami stromů změnit směr, aby domorodec nezjistil, kde přistanou. Alžběta souhlasila a tak se i stalo.

„Tys mě vylekala,“ oddechla si Kamila, když obě stály na pevné zemi pod hustou spletí větví. „Ale díky za varování, bylo to opravdu na poslední chvíli.“

„Stálo nás to naštěstí jen chviličku leknutí a trochu energie,“ souhlasila Alžběta. „Jak se tam ten člověk mohl objevit? Vždyť přece široko daleko nikdo nebyl!“

„Říkáš – člověk?“ opáčila Kamila.

„Teď už to tvrdím zcela jistě,“ pokrčila rameny Alžběta. „Možná není zrovna B-typu jako my dvě, ale rozhodně k nám má blíž než lidé A-typu, R-typu i E-typu. Snad jen u lidí G-typu si nejsem tak jistá, ti jsou s námi téměř kompatibilní.“

„No, Askarisané jako lidé nevypadají,“ řekla Kamila. „Jen se jim tak říká. Vždycky mi připomínali všechno možné, jen ne lidi. Nejspíš se přece podobají klokanům. Aiguřané zase vypadají jako prasátka.“

„Všem se říká lidé,“ trvala na svém Alžběta. „Tím spíš to platí o těch zdejších.“

„Vždyť se nám podobají k nerozeznání,“ souhlasila Kamila. „To je báječné!“

„Nedávno jsi mi říkala, že se ti Bardžané nelíbili právě proto, že se nám tak podobají.“

„To bylo ze začátku,“ zavrtěla hlavou Kamila. „Nějak jsme to zamluvily, jinak bych ti to dopověděla celé. Po čase jsem zjistila, že s nepozemšťany, co se nám nepodobají, není o čem mluvit. No vážně, o čem si můžeš zasvěceně povídat s ještěry z Ilooniku, nebo s chobotnicemi z Uxu? Ti mají s námi lidmi společnou snad jen hudbu – ale nevím, jestli by ses dokázala bavit celé dny jenom o Mozartovi? Dnes už si s Bardžany rozumím a jsem docela ráda, že se jim tihle lidé podobají. Máme zkrátka štěstí.“

„Jen nevím, jestli bys hovořila o štěstí, kdyby tě hned první zdejší člověk propíchl tou špičatou tyčí,“ trochu si povzdychla Alžběta. „Možná to jsou lidé, ale zdá se mi také, že to jsou pěkní barbaři!“

„No a co?“ opáčila Kamila. „Jsme obě ze Země, nějakého barbara se nezalekneme.“

„Neříkám, že bychom měly okamžitě zalézt do uiku a už nevystrčit ani nos, ale – zjevil se nějak moc náhle. Kdyby tě chtěl skutečně zabít, mohl tu svou zbraň použít z větší dálky – a ani bychom si ho nevšimly,“ sýčkovala Alžběta.

„Zkrátka se pořád musíme počítat mezi greenhorny,“ mrkla Kamila spiklenecky. „Asi bude chvilku trvat, než z nás budou správní westmani. Nebo lépe – westladies.“

„Jen abychom dřív nepřišly o skalp,“ přistoupila Alžběta na Kamilinu terminologii májovek. „Musíme postupovat opatrněji.“

Opět zamířily směrem, kterým tušily okraj lesa. Snažily se kráčet opatrněji, aby pod nimi větvičky nepraskaly, ani křoviny a tráva příliš nešustily. Ačkoliv se opravdu snažily, pořád se jim zdálo, že dělají příliš velký hluk. Brzy se ocitly na pokraji lesa. Tentokrát travnatou plání postupovaly sehnutě, po čtyřech, aby nebyly patrné z dálky. Opět se obrátily k „homolím cukru“, v nichž tušily stavby domorodců, nejspíš jejich vesnici.

Zamířily k vesnici z opačné strany. Předpokládaly, že onen muž bude ostražitější než prve a kdoví, možná už po nich pátrá v lese. A třeba i další. Ale dívky se tentokrát plížily k vesnici mnohem opatrněji a dostaly se k ní skoro na pět set metrů. Odtud už byly u základů staveb znát nějaké postavičky. Vypadalo to na malé děti.

Trochu se ovšem přepočítaly. Ačkoliv se plížily nenápadněji, pozornosti místních obyvatel neušly, tím spíš, že je kdosi prve spatřil. Spoléhaly se pořád na své sygyty a neuvědomily si, že jejich létací nárameníky už přišly o největší výhodu – překvapení.

Náhle se před nimi prudce vztyčili dva snědí muži a cosi obratně vrhli směrem k nim. Alžběta ani Kamila se nestačily vzpamatovat a dříve než stihly zapnout sygyty, padla na ně veliká, jemná, ale podivuhodně pevná síť.

Kamila zapnula sygyty první, ale vzlétla sotva dva metry. Také Alžběta zapnula své nárameníky, ale jen se připojila ke své kamarádce. Obě se čím dál více zamotávaly do sítě, ale vzhůru nemohly, síť byla pevnější než tah sygytů. Teprve teď byly vidět provazy, přidržující síť ke kolíkům, zaraženým do země.

Další čtyři muži vyběhli z úkrytů a v několika okamžicích byli u polapených dívek. Pověsili se na síť a svou váhou dívky táhli k zemi. Létací nárameníky, stavěné na zátěž do sto osmdesáti kilogramů standardní gravitace, nemohly unést hrozen těl, který se na dívky navěsil. Bylo jich čím dál víc, jistě nejméně deset. Neozval se žádný výkřik, nepadlo ani slovo. Muži však jednali, jako kdyby se předem domluvili. Každý z nich věděl co má dělat – a bylo jasné, že si svou kořist uniknout nenechají.

„Nemá to cenu, vypínám sygyty,“ prohlásila Alžběta. „Těm neutečeme – snad se s nimi přece jen dohodneme po dobrém.“

Kamila neodpověděla, ale když Alžběta vypnula vznášecí tah, udělala totéž. Rázem ie obě zavalila kupa zpocených těl a než se stačily vzpamatovat, chlapi je spolu zabalili do sítě a se sítí je přivázali k dlouhé tyči. Tu si vpředu a vzadu hodili dva muži na ramena a všichni se vydali na cestu k vesnici.

„Co s námi budou dělat?“ zašeptala poplašeně Kamila. „Co když to jsou lidožrouti?“

„Nevím, ale zatím nás nezabili, snad máme naději,“ uklidňovala ji Alžběta – ačkoliv si tím sama nebyla příliš jistá.

Vpředu kráčeli tři muži s oštěpy či co to bylo za zbraně. Vzadu průvod uzavíralo dalších šest, celkem jich bylo třináct. Příliš mnoho cti pro pouhé dvě holky, pomyslela si Alžběta. Nahlas neřekla nic, místo toho se pokoušela vymotat si ze sítě aspoň jednu ruku, aby se dostala do kapsy u kombinézy. Ti barbaři je ani nespoutali na rukou, považovali asi síť za dostatečnou překážku v jejich cestě na svobodu.

Konečně se jí podařilo vsunout ruku do kapsy. Do dlaně jí vskočilo důvěrně známé těleso elektrické pilky. Nu což, aspoň něco, však uvidíme, pomyslela si.

Náhle se vzadu ozvalo hrozivé zařvání a vzápětí bolestný výkřik. Muži nesoucí tyč upustili obě dívky nešetrně na zem a rázem byli pryč. Alžběta ihned zapnula elektrickou pilku a začala řezat. Nikdo si jí nevšímal, v krátkosti byla volná a vyprošťovala i Kamilu. Také to se jí podařilo a když byly volné obě, teprve se začaly rozhlížet kolem sebe.

Vzadu za nimi stálo pět mužů s oštěpy rozmístěných do půlkruhu a očividně připravených k boji. Uprostřed, nad nehybně ležícím tělem dalšího muže, ostražitě stála plavá, jemně skvrnitá dvounohá šelma, přesně taková, jakou Alžběta Kamile na kraji hor popisovala podle několika kapek krve. Muž pod ní se nehýbal a šelma byla plně zaujatá ostatními muži kolem. Vyčkávala.

Alžběta vyrazila šikmo vzhůru. Kamila za ní, ale zatímco Kamila brzy vystoupala do dvou set metrů a marně se kolem rozhlížela po své kamarádce, Alžběta ihned po startu prudce změnila směr směrem k šelmě. Nalétla na ni, ale ne až na dosah, v dostatečné vzdálenosti od ní uhnula stranou a v mžiku byla v bezpečné výšce téměř deseti metrů.

Klokanopardálovitá šelma měla na každé přední tlapě jediný, zato půlmetrový srpovitý dráp. Hrábla po Alžbětě pařáty, ale na dívku nedosáhla. Opět zařvala hlubokým hlasem, až se jí ozvala i ozvěna od blízkého lesa.

To už se i Kamila ve vzduchu obrátila a klesala k místu střetnutí. Viděla, jak Alžběta opět nalétla blíž, z bezpečné dálky na šelmu plivla a opět prudce uhnula. Takové dětsky bezmocné, směšné gesto, napadlo Kamilu. Snad si nemyslí, že šelmu odláká od ležícího muže – v této chvíli možná už mrtvé kořisti…?

Alžběta ale měla v úmyslu něco jiného. Dva nálety jí asi stačily, po nich zůstala nehybně viset ve vzduchu v bezpečné výšce nad řvoucí šelmou a pomocí komunikátoru požádala Kamilu, aby visela výš a nepřibližovala se. Kamila naštěstí viděla obrovské drápy na zakrnělých předních tlapách veliké dvounohé kočičky a nijak nezatoužila dostat se do jejich dosahu.

Šelma opět zařvala vztekem nad tím, že jí kořist unikla tam, kam za ní nemůže. Ale pak začala řvát víc, už ne vztekle, teď v jejím řevu bylo cosi strašidelného. Vyskočila, ale ne směrem k mužům, očekávajícím její útok, nýbrž nazpátek. Byl to obrovský skok, přenesl ji rázem aspoň deset metrů dozadu, pryč od ležící oběti. Současně se ve vzduchu otočila, ale nějak jí už nevyšel dopad, podvrtla se a padla k zemi. Ještě jednou vyskočila, opět na stejnou vzdálenost, ale padla na druhý bok – a zůstala ležet. Už ani neřvala, z jejího hrdla vycházelo jakési bolestné kňučení. Ještě chvilku naprázdno hrabala nohama, ale brzy znehybněla úplně a zmlkla.

Muži dole byli zřejmě překvapeni, ale nehýbali se. Pořád asi očekávali útok šelmy. Jejich původní půlkruh se mezitím zformoval do obranného kruhu, přibyli k němu další tři muži s oštěpy. Vznášející se dívky shora viděly, že šelma leží na zemi ve vysoké trávě bezvládně, ale muži dole dál s jistotou očekávali, že je napadne. Nevěděli, odkud tentokrát přijde a proto byli stále ve střehu.

V té chvíli jim dorazily další posily, pět jiných mužů přiběhlo směrem od vesnice. Donesli delší, silnější a mnohem hrozivější kopí a ihned se zařadili do kruhu. Pomalu se přesouvali k místu tragédie, až nakonec muž, šelmou sražený k zemi, ležel uprostřed mezi svými kamarády. Nehýbal se. Kamarádi ho obklopili a byli by ho chránili před dalším útokem, ale nikdo z nich se zraněným nezabýval, nikdo se ho ani nepokusil ošetřit. Šelma ve všech vzbuzovala respekt, to bylo očividné.

Alžběta požádala Kamilu, aby zůstala nehybně viset nad ostatními a šetřila energií – visení jí skutečně spotřebovávalo nejméně. Sama se pozvolna snesla doprostřed obranného kruhu mužů a sklonila se k ležícímu. Muži jí v tom nebránili, ale ani se jí nesnažili pomoci.

Hned poznala, že zraněný není mrtev, ale má ke smrti velmi blízko. Konečně se jí dostala možnost zkoumat genetiku zdejších lidí – ovšem v jak hrozné souvislosti! Srpovitý dráp šelmy probodl mužův hrudník a určitě zasáhl důležité orgány uvnitř. Muž byl bez vědomí a pod ním se rozlévala kaluž červené krve. Alžběta spatřila na jeho prsou ošklivou, hlubokou ránu a sklonila se k ní. Agisar vysunul z jejích úst tenké operační chapadlo, aby zranění prohmatal. Současně jeho malý, ale velice výkonný mozeček analyzoval krev toho tvora. Alžběta věděla, že dostane až hotový výsledek. Agisar se psychicky celý stáhl do sebe a ponechal své paní vládu nad svým tělíčkem, sám měl stejně důležitou práci. Alžběta převzala iniciativu a plně se soustředila na ránu. To ona teď prostřednictvím agisarova chapadla hmatala uvnitř. Vnořený druh agisaru jí umožňoval přímo vnímat jeho pocity a naopak ona mohla vlastní vůlí ovládat jeho chapadla i jiné orgány. Znamenalo to, že sama úplně přestala vnímat své okolí a soustředila se pouze na pacienta – důvěřovala mužům, tvořícím kolem nich obranný kruh a zejména Kamile, hlídkující nevysoko nad ní.

Nejprve objevila částečně naříznuté srdce a okamžitě tam dopravila lepivý sekret agisaru, aby zastavila krvácení. Na poslední chvíli, protože zraněné srdce začínalo vynechávat a nejspíš by se v nejbližším okamžiku zastavilo. Slepila je, povzbudila a ono začalo opět nepravidelně pracovat. To by zatím stačilo, teď musela něco udělat s věncem cév okolo, proudila z nich krev. Přistrkovala je k sobě přísavkami chapadla, pomáhala si i zvenku vlastníma rukama. Hnětla jimi hruď muže tak, aby okraje ran vnitřních orgánů dosedly k sobě. Kde se tak stalo, okamžitě tkáně uvnitř chapadlem slepila agisarovým lepidlem, které rychle zgumovatí a po nějaké době se beze zbytku vstřebá – to už budou tkáně bezpečně srostlé.

Agisar odsával krev a jeho chapadlo pomalu ustupovalo z rány ven. Ta se za ním postupně uzavírala, jak ji nepatrné kapky lepidla spojovaly. Rána přestala bezprostředně ohrožovat život, i když obrovská ztráta krve byla pořád varující.

Druhé zranění nebylo tak těžké, ačkoliv bez ošetření by samo o sobě bylo rovněž smrtelné. Alžběta obrátila raněného na druhý bok, sklonila se ke druhé ráně a stejným způsobem zavedla chapadlo svého agisaru dovnitř. Překážel jí tu obsah potrhaných střev – agisar jej nemohl odsát, musela mu pomoci sama. Neměla nástroje, neměla ani čas, musela vlastními ústy. Několikrát vyplivla stranou odpornou krvavou břečku i s kusy nakyslých, rozžvýkaných a už natrávených rostlin, zatímco rukou zvenku a chapadlem zevnitř srovnávala a lepila k sobě stěny střev. Pomalu se i tato rána zmenšovala a zacelovala. Teď už bych mohla uvolnit krevní rezervy organismu, řekla si, ale současně mu musím do krve dodat nějaké tekutiny a něco uklidňujícího proti šoku, to také nesnese odklad.

V tom okamžiku se zarazila. Agisar jí předal výsledek své genetické rekonstrukce.

Ano, měla prve pravdu. Tohle je opravdu člověk, a sice člověk někde na opačné straně od B-typu, než jsou Aiguřané. Bude to jistě další typ, nazvěme ho třeba B5, jsou tu jasně vidět některé genetické nekompatibility s lidmi z Bardžá i Země. Ale není jich mnoho, uvědomovala si. Genetický index mám devět devět šest, s několika genetickými korekcemi bych snad mohla mít s takovým člověkem i dítě, pomyslela si, ovšem napadlo ji to jen profesionálně, beze špetky emocí. Ačkoliv – ne, je tu pár nesnášenlivých genů, ty by to zkazily. Jako bioložka měla jasnou představu, jaké nebezpečí tu hrozilo. Pozemšťankám by se s místními lidmi děti narodit mohly, ale jen deformované, bez očí, se zakrnělýma ručičkama a nožičkama – brr! Vzhledem ke stupni genetických rozdílů by tahle katastrofa nebyla jen pravděpodobná, ale skoro jistá. Věděla, co nesnášenlivé geny dovedou. Ještě že máme obě aktivní genetickou blokádu cyklů, pomyslela si. Říká se jí dabyrgy, pomáhá prodlužovat lidský věk a funguje i jako antikoncepce. Naopak se musí vyřazovat, když není žádoucí – no, na něco takového na této planetě raději zapomeneme, řekla si. Ale je pravda, ti lidé jsou nám velice blízko. Tím lépe.

Ohledala několik drobnějších ran. Pouhé oděrky, spíš pro jistotu je uzavřela agisarovým ochranným gelem. Tak – a teď rychle povzbuzení krvetvorby, regeneraci tkání a udělat něco s regulací teploty, ten člověk je příliš studený. Jak by ne, když přišel o tolik krve! Pořád je v šoku a to není dobré. Agisar se napil krve k prasknutí, ale tomu člověku jí teď zoufale chybí…

Až teď vzhlédla od raněného a začala vnímat své okolí. Muži stáli kolem, pořád obrácení zády k ní, čelem z kruhu. Stále očekávali útok šelmy a neměli zřejmě kdy postarat se o smrtelně zraněného druha.

„Kamilo, zaveď lidi k mrtvole té kočky,“ navrhla Alžběta do komunikátoru kamarádce.

„Jsi si jistá, že je mrtvá?“ ozvala se z miniaturního reproduktoru tlumená otázka. Kamila jí pořád nevěřila.

„Ta už bude v rozkladu,“ ujistila ji Alžběta. „Použila jsem proti ní útočné hnilobné baktérie enzody. Můžeš z ní trhat jednotlivé kosti. Přines těm chlapům aspoň přední dráp té šelmy, ať si oddechnou! Ale dávej pozor, aby tam nebyla další. Kdyby něco, hned nahoru a zavolej, já si s ní zase nějak poradím.“

Kamila slétla před obranný kruh mužů, naježený zbraněmi. Cosi na ni začali křičet, ale nerozuměla jim. Místo aby je poslechla, šla přímo k ležící šelmě.

Když se k ní opatrně přiblížila, poznala, že Alžběta nelhala. Šelma na ni upírala skelné oči, ale už asi nic nevnímala. Srst se začínala odloupávat i s vrchní vrstvou kůže a pod ní bylo vidět promodralé, shnilé maso. Kamila s odporem uchopila jeden obrovský srpovitý dráp, ještě mokrý čerstvou krví člověka, a trhla. Dráp se uvolnil a zůstal jí v ruce. Popadla druhý a také jej ze zahnívajícího masa vyškubla. Zajímavé bylo, že lidská krev na drápu byla červená, kdežto zvíře bylo celé promodralé a téměř shnilé. Kamile přejel po zádech mráz, když si uvědomila pravou příčinu. To Alžběta – a její agisar… Zdánlivě nevinné dětské plivnutí šelmě do tváře – ale v těch slinách byly útočné bakterie. Velice rychlá smrt! A příšerně nebezpečná.

Obrátila se a pomalu kráčela vstříc nedůvěřivým mužům, připraveným k boji. Cosi na ni křičeli, ale nerozuměla jim ani slova. Zvedla do výšky oba drápy šelmy – a muži naráz zmlkli. Došla až k nejbližším a ti se před ní rozestoupili, aby mohla dojít k Alžbětě.

„Tady jsou,“ položila Kamila před svou kamarádku oba ty strašné, vražedné nástroje.

„To je dobré,“ povzdychla si Alžběta. Postavila se, vzala od kamarádky oba strašné drápy a zabodla je před sebe do hlíny. Pak k mužům významně obrátila prázdné ruce. To gesto snad ani nepotřebovalo dalšího vysvětlování.

Chvíli stáli, nedůvěřovali jí. Pak se shlukli do houfu a vzrušeně debatovali, potřásajíce svými zbraněmi. Dva odběhli, ale za chvíli se vrátili. Jeden nesl utrženou přední tlapu z mršiny. Viditelně se rozpadala. Zatímco nad ní nedůvěřivě diskutovali, Alžběta vstala, vytáhla ze země jeden rohovitý dráp a pomalu s ním došla k mužům. Ustupovali jí s cesty, zjevně jí nedůvěřovali. Podala jim jej, aby si jej prohlédli a prstem je ještě upozornila na čerstvou krev na něm. Sama k nim potom opět obrátila své prázdné dlaně.

Teprve teď muži odložili kopí. Zabodli je hroty do země a také oni ukázali prázdné dlaně. Alžběta se otočila a beze slova se vrátila ke zraněnému.

„Teď bych potřebovala, aby mě odnesli,“ řekla unaveně Kamile. „Třeba i v té síti…“

„Co je ti? Co se stalo?“ zbystřila najednou pozornost její kamarádka.

„Nic mi není…“ zavrtěla hlavou Alžběta a sklonila se nad raněným. Právě pomalu otevřel oči a když nad sebou spatřil obě dívky, udiveně se usmál.

„Měl málo krve, dala jsem mu trochu své,“ obrátila se až teď Alžběta na Kamilu s vysvětlením. „Neboj se, to bude brzy v pořádku, já si ji rychle doplním.“

„Ty jsi mu dala – svou krev?“ Kamiliny oči se rozšířily nelíčeným údivem. „Copak to jde? A co krevní skupiny?“

„Jde to – jsou nám tak podobní, že to je možné,“ řekla Alžběta. „Náhodou jsem mu krev dát mohla, jsem univerzální dárce, víš? Opačně by to bylo horší. Máme sice cosi od sebe odlišného, ale jinak jsou to lidé jako my…“

Návrat mužů do vesnice byl něco mezi Caesarovým triumfem a příchodem zmoklých slepic. Obě cizí ženy vedli ve svém středu, ale ne jako zajatkyně, nýbrž s velkým respektem. Dva muži podpírali svého raněného druha. Místo aby byl mrtev, kráčel skoro sám, jen s malou pomocí. Strašné rány na jeho hrudi a boku překrývala slabá vrstva průhledného gelu, muž ale žil a jak se zdálo, dařilo se mu minutu od minuty lépe. Houževnaté tělo divocha se vzpamatovávalo, samozřejmě jen díky včasnému odbornému zásahu lékařky.

Několik dětí při spatření průvodu vykřiklo, hadovitými pohyby se vsoukalo pod dolní okraj nejbližší „homole cukru“ a vzápětí odtud naopak vylezlo několik lidí, většinou žen, mezi nimiž bylo i několik starších mužů. Přivítali průvod krátkým, radostným pokřikem.

Z průvodu vystoupil jeden z mužů, ukazoval na dívky a cosi vykládal. Pak před všechny položil na zem obrovské drápy šelmy a opět dlouze cosi povídal. Pozornost všech se samozřejmě soustředila na obě pozemšťanky.

„Kamilo, budeš muset s nimi jednat ty,“ zašeptala Alžběta kamarádce. „Pokus se z nich dostat něco z jejich řeči, ať se s nimi domluvíme. Mám dojem, že nás respektují.“

„A co ty?“ obrátila se k ní Kamila.

„Já se teď asi složím,“ oznamovala jí. „Strašně moc se mi chce spát. Neboj se, já se z toho vylížu, ale v téhle chvíli jsem prostě groggy.“

„Poslyš, kolik krve jsi dala tomu barbarovi?“

„Podělila jsem se s ním půl napůl,“ řekla Alžběta. „Jsme teď na tom víceméně stejně, on má navíc ty rány, ale ty se mu už začínají hojit. Nedošlo mi, že on je určitě vytrénovanější než já a bude to snášet lépe.“

„No dobře,“ zamyslela se Kamila.

Pak vystoupila před stařešiny a všemožně jim naznačovala, aby jim poskytli přespání. Jak se ukázalo, pochopili ji správně. Uvedli dívky k největší homoli uprostřed vesnice a naznačili jim, aby vstoupily – jako všichni, pod dolním okrajem.

Kamila s Alžbětou se tedy proplazily dovnitř.

„Vypadá to jako z betonu,“ komentovala podivnou hmotu homole užasle Kamila.

Uvnitř byl poměrně velký prostor. Kolem stěn vytvářela ta bílá hmota až ke stropu jakési kóje, vystlané suchou trávou, některé také kožešinami. Jen málo jich bylo prázdných, většinou v nich byly děti a asi pět žen. Uprostřed žhnulo ohniště a plameny všechno spoře osvětlovaly.

Kamila se rychle dohodla se starším mužem, jehož tu, jak se zdálo, všichni uznávali jako náčelníka. Alžbětu uložili do jedné z prázdných kójí. Děti ji opatrně přikryly kůží velkého zvířete a dívka, opravdu na pokraji zhroucení, brzy usnula – navzdory tomu, že poprvé stála tváří v tvář dosud řádně neprozkoumaným mimozemšťanům.

Kamila se pak posadila na okraj jedné kóje, zapnula svůj komunikátor a začala se pomalu a metodicky vyptávat, počínaje stařešinou a konče zvědavými dětmi. Pomáhala si též tím, že do prachu na zemi občas kreslila obrázky. Mohla by použít i miniaturní obrazovku komunikátoru, ale bála se, že by tím domorodce vyděsila. Komunikátor ostatně využívala jinak. S mravenčí pílí do volné kapacity jeho paměti ukládala desítky slov, tvořících základ slovníku, jaký tato planeta dosud neviděla.

Kamila nebyla bioložka, zato měla větší praxi v jednání s mimozemšťany – a nebyli to vždycky jen lidé. Programové vybavení pro styk s cizími civilizacemi, jaké mají k dispozici členové Kosmického průzkumu, jí sice chybělo, ale brzy si poradila i bez něho.

Obávala se trochu okamžiku, kdy její komunikátor poprvé promluví. Bála se, že se lidé rozprchnou v hrůze před neznámem a ona bude muset začínat znovu. Ale když se z přístrojku na jejím zápěstí ozval zvuk, lidé sice zpozorněli, ale to bylo všechno. Přitom se Kamila dozvěděla, že jakýsi starý muž v této vesnici choval donedávna mluvícího ptáka gyslyta – a „tohle bude něco také tak mluvícího…“

Zaplaťpámbu za papoušky, pomyslela si.

Díky tomu postupovala ještě rychleji než předtím. Domorodci sledovali její počínání zprvu s úžasem, potom s pochopením a nakonec jí už zcela zřetelně fandili. Odvážila se ukázat jim obrázky, vytvořené komunikátorem, nejprve dětem, pak dospělým. Nikdo se jich nepolekal, jako kdyby byli všichni na obrazovky zvyklí. Kromě stařešiny a dětí se debaty nad elektronickým slovníkem účastnili i dva muži ze skupiny, jež se seznámila s dívkami už venku. Jak se zdálo, lidé je od jejich vystoupení proti šelmě respektovali…

Errata:

27.10.2021 10:33