Vítej, nový čtenáři Q-240727!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Šamanky

Když se Alžběta probudila, byl už venku zářivý, bílý den. Všichni kolem ní ale chodili po špičkách, i děti si raději odběhly hrát jinam, aby nerušily. Probudila se nakonec sama. Vysoukala se z domu a chvíli zůstala stát, oslněná ostrým slunečním světlem. Nikde nikdo, ale stranou se ozývaly zvuky místní řeči a šplouchání vody. Vydala se tím směrem a na břehu kamenitého potoka za posledním domem osady spatřila skupinu žen a dívek.

„Pojď k nám,“ spatřila ji jako první Kamila, klečící mezi ostatními. Alžběta, ještě trochu mžourajíc očima, došla ke skupině žen. Klečely všechny na břehu malého potůčku a cosi ve vodě kutily s různými namočenými kusy všelijakých látek.

„Jak jsme na tom?“ obrátila se nejprve na kamarádku.

„Skamarádily jsme se,“ vesele jí sdělovala Kamila. „Máš u komunikátoru adaptér?“

„Mám,“ přikývla Alžběta.

„Tak pojď ke mně, přehraji ti slovník zdejší řeči. Zatím v něm sice mnoho slov není, ale i s těmi si vystačíme.“

Alžběta odepnula z ruky komunikátor a podala jej Kamile. Kamila si Alžbětin komunikátor položila na svůj, aby se laserové převaděče dostaly do nerušeného kontaktu. Zadala kopírovací příkazy a v minutě Alžbětě přístroj vrátila. Teď měly obě k dispozici slovní zásobu, jakou dosud Kamila od domorodců zjistila. Mezi nejdůležitější informace asi patřily popisy nebezpečných živočichů, s nimiž by se tu mohly setkat. Alžběta si je prolétla očima. Kromě nebezpečné šelmy hruí, s níž už se setkaly, tu bylo několik menších šelem, několik silných divokých ptáků a dvě formy hmyzu, jejichž žihadla také mohla být životu nebezpečná. Ve vodě mohly narazit na žravé úhořovité ryby a krokodýlům podobné ještěry. Pak tu bylo jedno neohrabané, ale velmi silné zvíře, něco mezi slonem a nosorožcem, i tomu bylo asi správné uhnout s cesty. Pár zvířat, která člověka napadají jen když hájí mláďata – a to bylo zatím všechno. Ale současně se dozvěděly, že v krajích na jih odtud je dravců více druhů a jsou i nebezpečnější.

„Muži soudili, že máme zůstat ve vesnici,“ informovala Kamila kamarádku při kopírování. „Máme prý pomáhat ženám v jejich pracech. Odešli na lov, odpoledne má být na naši počest velká oslava.“

„Mohly bychom jít lovit s nimi,“ nadhodila Alžběta.

„To už jsem jim navrhla,“ opáčila Kamila. „Oni o tom nechtěli ani slyšet. Jednak prý jsme ženy, takže se nehodí, abychom s nimi lovily. Za druhé, což je závažnější, chtějí nám ulovit něco k jídlu, kdežto při použití tvých agresivních bakterií úlovek hned shnije.“

„To byl samozřejmě prostředek nejvyšší nouze,“ namítla na to Alžběta. „Když jde o život, čerta starého záleží na tom, zda se tak nebezpečná šelma dá jíst, ne?“

„Ty bys mohla použít i něco mírnějšího?“

„Samozřejmě,“ odtušila Alžběta. „Už staří Indiáni na Zemi používali šipky s jedem kurare. Stačilo lovené zvíře nepatrně škrábnout a za chvilku bylo po něm.“

„To bych ovšem teprve nejedla,“ otřásla se Kamila.

„Proč? Večer už si na úlovku pochutnávali všichni. Kurare je jed nebezpečný jen když se dostane přímo do krve. Já mám možnost použít ještě něco lepšího. Kurare totiž oběť vždycky zabije a když zvíře zaleze do houští nebo zapadne do nějaké strže, zbytečně pojde a shnije. Moje bakterie jenom uspávají a když zvíře nesebereš, za pár hodin se zase probudí. Nejsou však tak rychlé jako tamty. Při lovu to stačí, ale na obranu by mohly být příliš pomalé.“

„To jsem nevěděla – ale stejně tě nechtěli budit,“ usmála se Kamila. „Z toho si nic nedělej, i tady je to zajímavé.“

„Co tu vlastně děláte?“

„Neuhodneš,“ usmívala se Kamila. „Hrajeme si na pračky. Pereme prádlo jen tak v potoce a ručně.“

„Ukaž – to mě docela zajímá!“

Chvíli společně s Kamilou máchala v potůčku pár kusů látek, které jim ostatní ženy svěřily. Alžbětu to zprvu bavilo, ale brzy se Kamile svěřila, že se jí ta práce zdá jednotvárná.

„Já vím,“ narovnala se Kamila a protáhla si záda. „Ale pračku tu nikde nemají, ani prášky na praní.“

„Může mi některá půjčit větší nádobu na vodu?“ zeptala se Alžběta a Kamila její prosbu ochotně přetlumočila ostatním ženám – dokázala už trochu mluvit místním jazykem i bez pomoci komunikátoru.

Dostala velikou, skoro metrovou mísu, vyrobenou ze želvího krunýře. Nabrala do ní trochu vody a chvíli něco kutila. Že to bude něco od baktérií, bylo zřejmé jen Kamile, ale i ta byla zvědavá, co její kamarádka vymyslí.

Alžběta dala do mísy látku, kterou měla předtím prát v ruce, ale ihned požádala o další. Zvědavé ženy jí půjčily další a další látky, dokud nebyla mísa plná. Alžběta každý kus trochu pomnula v ruce a pak položila stranou.

Odložené kusy látek se postupně začaly pokrývat pěnou, vyrážející mezi všemi vlákny tkaniny. Po chvilce je Alžběta vhodila do potoka, krátce vymáchala a naskládala na plochý kámen, kam i ostatní dávaly čisté kusy. Pěna se přitom velmi rychle v potoce rozplývala.

„A je to,“ konstatovala Alžběta. „Prášky udělat neumím, ale přírodní enzymy perou také – a možná rychleji.“

Po tomto úvodu nalila trochu nažloutlé vody ze své mísy všem ostatním ženám, aby si vyzkoušely modernější způsob praní prádla. Praní se tím značně urychlilo. Ženy, zvláště starší a zkušenější, si vyprané látky prohlížely nedůvěřivě a podrobně, ale pak se i jejich obličeje rozjasnily.

Pozemské dívky pak s ostatními ženami usedly kolem ohně uprostřed vesnice, nad nímž visel na kovové trojnožce velký kotel. Dva chlapci udržovali slabý oheň, ale když přišly ženy, chlapci ihned na ohníček přidali otýpku suchého dříví a plameny jasně zaplály.

Podle hovoru se měla vařit polévka. Pozemšťanky nabídly ženám ze svých batohů jedlé hlízy a ženy je přijaly. Zručně hlízy oloupaly, nakrájely na kostičky a vsypaly je do kotle, odkud se brzy začala linout i vůně vařeného masa.

Alžběta si teprve teď všimla, že jedna z žen má na noze uvázán hadr, jímž prosakuje jakýsi hnis. Požádala ji, aby jí ukázala, oč jde. Mladá žena si před ní opatrně sňala obvaz. Měla na noze širokou a hlubokou ránu, jejíž okraje byly už trochu zmodralé. Kousla ji prý divoká lagis, když se před týdnem neopatrně přiblížila k její noře.

Alžběta už věděla, že lagis je menší šelma velikosti domácí kočky. Tyto šelmičky jsou prý velmi mrštné a troufají si i na větší a silnější protivníky. Tahle navíc bránila svá mláďata a byla proto odhodlaná ke všemu.

Lékařka mladé ženě ochotně nabídla, že ji vyléčí. Ta se na ni chvíli dívala nerozhodně, ale když se do přesvědčování zapojila i Kamila a neopomněla připomenout, jak včera její kamarádka vyléčila smrtelně zraněného muže, dovolila Alžbětě zkusit i na ní své lékařské schopnosti.

Alžběta ránu nejprve vyčistila vypěstovanými kvasnými bakteriemi. Pak ženě povzbudila přirozené regenerační schopnosti a okraje rány pečlivě slepila. Místo špinavého obvazu překryla ránu baktericidní pěnou a navrch přidala gelovitou vrstvu.

„Bude ji to svědit,“ řekla Kamile. „Prosím tě, vysvětli jí, aby si to nerozškrábala. Zítra už to bude mít zahojené.“

Za malou chvíli přišla k Alžbětě ostýchavě sotva pětiletá holčička s ošklivě podebranou ránou na patě. Ošetřila ji – a pak se u ní začaly rychle střídat další děti. Novinka se rozkřikla a za odpoledne pozemšťanka ošetřila osm vesměs zanedbaných poranění, drobné oděrky nepočítaje.

K večeru přišli muži z lovu. Přinesli veliké černé zvíře, čtvernožce, už vyvrhnutého a bez hlavy. Alžběta si vyžádala několik kapek jeho krve, aby získala přehled, jak asi zvíře vypadalo živé. Pověděla pak Kamile, že hlava toho zvířete je trochu podobná ovci a že bylo býložravé.

Pak nastala hostina. Nejprve ženy rozdělily mužům misky horké polévky, zatímco se maso peklo nad ohněm. Ačkoliv měla být hostina původně na počest návštěvnic, všechny ženy včetně pozemšťanek se musely držet v pozadí.

„Z toho si nic nedělej,“ utěšovala Alžběta Kamilu, když si jí stěžovala, že to vůbec není spravedlivé. „U barbarů to tak obvykle chodilo i na Zemi. Až v civilizovaných zemích se ženám projevuje trochu víc úcty.“

Naštěstí po výborné polévce brzy následoval hlavní chod hostiny, pečené maso. A tady už se ženy mohly trochu vmísit mezi muže.

Alžběta se zajímala o zraněného mladého muže. Bylo vidět, že je skoro v pořádku – vždyť už se dokonce účastnil lovu! Když se před ním pozemšťanka objevila a přeptávala se ho na jeho zranění, byl náhle trochu nesvůj. Jizvy jí však ukázal ochotně. Rány se mu hojily velikým tempem, ale Alžběta ho pro jistotu upozornila, aby se zbytečně nepřepínal.

„Byl jsi vážně zraněný – aspoň po několik dní šetři své tělo, ať se ti rány neobnoví,“ varovala ho.

„Ano, poslechnu tě, čarodějko,“ slíbil muž. „Vím, že jsi mi dala kus svého života, ačkoliv nejsem tvůj pán.“

Alžběta nevěřícně mrkla na displej komunikátoru, ale slova mladého muže tam stála bez jediného otazníku a tedy přeložená s naprostou jistotou. Francouzka přeháněla a něco těm lidem přikrášlila, pomyslela si. Ačkoliv už jsme jim předvedly tolik neuvěřitelného, není žádný div, že v nás vidí cosi nadlidského.

Vesničané samozřejmě obě dívky rádi pohostili, ty jim zato na oplátku pomáhaly. Zejména Alžbětino lékařské umění našlo plné uplatnění. Nejprve léčila viditelná zranění, jichž bylo sice dost, ale byla s nimi rychle hotova. Pak za ní postupně přicházeli s jinými bolestmi a s prosbami.

Alžběta nikoho neodmítla. Měla tak příležitost seznámit se s mnoha zajímavými problémy, s jakými se nesetkala ani na praktickém pobytu na nově kolonizovaných planetách ve vyšších ročnících univerzity.

Navzdory poměrně zdravému klimatu trpěli vesničané mnoha různými nemocemi. Jako největší problém Alžběta shledala zamoření jejich těl všelijakými parazity. Většina těch různých červů a tasemnic žila v trávicím traktu, ale byli tu i nepříjemní parazité ve svalech, pod kůží a dokonce i ve vnitřních orgánech. Problémem byly i plísně a cizopasné houby, mnohdy velice nebezpečné. Zatímco parazity ve střevech poměrně snadno vyhubila, s jinými to bylo obtížnější. Brzy se ukázalo, že nejzávažnějším problémem je druh mouchy, která kladla svá vajíčka přímo do hnisajících ran. Červíci se ihned po vylíhnutí zavrtávali do masa a působili těžké, nehojící se rány. Domorodci je léčili všelijak, často drastickými prostředky, jako vypalováním rozžhaveným uhlíkem, jedovatými tinkturami a obklady. I když byli úspěšní a parazita zahubili, obvykle také značně zhoršili rány a ty se hojily mnohem déle. Často se ale stávalo, že rány rozšťourali, dala se do nich buďto sněť, nebo houba – a takové léčení pak skončilo i smrtí.

Když vesničané zjistili, že Alžběta léčí nejen čerstvé rány, ale že si poradí i s nezvanými parazity, hrnuli se k ní tím víc. Brzy musela navštívit i „dům“ na opačném konci vesnice, kde žili ti nejvíce postižení. Staraly se tam o ně dvě staré ženy – ale nebyl to příjemný pohled, jaký se Alžbětě naskytl, když tam zavítala poprvé…

Bylo tam dítě bez nosu a skoro bez tváří. Larvy už mu pod kůží nosu vyhlodaly skoro všechny tkáně a nevyživovaná kůže se propadla, byl to ošklivý pohled. Dítě bylo skoro otrávené jejich jedovatými produkty a otupělé neustálými bolestmi. Nikdo už nečekal, že by mu bylo pomoci. Tady musela Alžběta nejprve zničit larvy, rozlezlé pod kůží do dalších měkkých částí obličeje. Některé už ohrožovaly oči, jiné si pomalu prohryzávaly chodbičky do citlivých oblastí středního ucha. Agresivní baktérie, geneticky vypěstované pouze proti těmto larvám, brzy všechny zahubily a rozložily. Pak nastoupily kvasné bakterie, aby v podobě špinavě hnědé pěny vytáhly z tkání vše, co tam nepatřilo. Až pak mohla Alžběta uvolnit regenerační schopnosti dětského organismu a posílit je tak, aby nešťastnému dítěti opět dorostly zničené partie obličeje.

Ležel tu starší muž, také na pokraji smrti. Břicho měl obrovské, napnuté a promodralé, ztěžka dýchal a trpěl krutými bolestmi. Alžběta mu musela ihned agisarem vytvořit nevelký otvor do břicha poblíž žaludku a dopravit až dovnitř baktérie, geneticky směrované proti zvláštnímu parazitu. Šlo o neobyčejnou tasemnici. Zatímco většina tasemnic žije ve střevech, dají se tam celkem snadno zahubit a obvykle rychle vyjdou ven, tahle si kdysi dávno prokousala malý otvor do žaludeční stěny a rostla směrem do břišní dutiny.

Alžběta nejprve zahubila parazita a tím přerušila jeho zhoubné působení. Pak do břicha muže naočkovala kvasné bakterie a ještě více zvětšila otvor, jímž předtím zasáhla proti podivné tasemnici. Skoro osm dnů pak tudy vystupovala hustá pěna, černá jako smola, kterou Alžběta a dvě další ženy – ošetřovatelky trpělivě odstraňovaly.

Když léčení skončilo, mělo břicho muže téměř normální objem. Muži se brzy vrátila obvyklá zdravá barva a cítil se jako znovuzrozený. Jako projev díků a uznání přinesl dívce své nejcennější ozdoby – dva kly z vodního netvora.

„Vzácný dar!“ komentovala to Kamila trochu ironicky.

„Zkus takové sehnat!“ opáčila Alžběta. „Pak mi jistě řekneš, jak se ti podařilo tomu zvířeti otevřít tlamu. Má ji dva a půl metru velkou a když se skrčíš, vejdeš se mu tam celá.“

Jedna žena, trochu již postarší, měla na pravé noze podivnou skvrnu, velikou od kotníku až ke stehnu. Kůže byla vystouplá a zarudlá a stále ji nepříjemně pálila. Alžběta hned zjistila, že jde o druh houby, ale že její projevy na povrchu kůže nejsou nic proti tomu, jak zhoubně působí na některé vnitřní orgány. Téměř zničená játra a ledviny ženu přímo ohrožovaly na životě. Alžběta opět použila geneticky mutované protibaktérie a houbu zničila. To ale zdaleka nestačilo a i když červená skvrna do večera splaskla a zmizela, žena k ní musela chodit celý týden. Teprve když byla zdravá, uvědomila si, kolik už zakusila bolesti v břiše a v zádech – a všechno teď zmizelo.

Další muž měl v noze sněť, ale s tou si Alžběta poradila velmi rychle a odmítala jeho díky, ačkoliv dobře věděla, že by žil sotva déle než dva týdny.

Na zázračnou šamanku se snesla upřímná slova chvály a díků, Alžběta se stala miláčkem vesnice. Její věhlas se brzy roznesl po celém kraji a začali se trousit pacienti i ze sousedních osad. Léčila je stejně ochotně jako místní lidi. Nejraději ale pomáhala dětem.

Pátrala také po původcích nemocí. Bylo by zbytečné léčit následky a opomenout příčiny. Musela lidi naučit chránit si rány před nečistotou a zejména před mouchami. Učila je sterilizovat obvazy převařením v odděleném kotlíku, později přišla i na účinnější obranu proti mouchám. Z občasných návštěv lesa si přinesla náruče různých rostlin, místní lidé mnohé znali, ale skoro nic nevěděli o jejich účincích. Alžběta učila ženy-ošetřovatelky připravovat vícevrstvé obvazy. Vrstva umístěná přímo na ráně obsahovala léčivé rostlinné výtažky a vnější naopak jedovatou kaši, která nebezpečné mouchy a zejména jejich larvy spolehlivě zabíjela dříve než se mohly dostat do ran. Nic z toho, co Alžběta podnikala se svým agisarem, nemohl nikdo z domorodců pochopit a tím méně napodobit, jen léčivé rostliny jim byly bližší. Rostlinné výtažky používaly ženy i dříve, Alžběta jim jen našla optimální složení, na které by lidé přišli jen náhodou a kdoví zda vůbec.

Učila také domorodce přísnější hygieně. Uvařené či upečené potraviny byly většinou zcela prosté mikrobů i zárodků větších parazitů. Zbývalo věnovat pozornost jídlům, pojídaným za studena – a především rukama. Tady byla zřejmě příčina zdejšího katastrofálního stavu a tady Alžběta začala svou misionářskou osvětu.

„Když dokážeš vyléčit v krátké době jakoukoliv zdejší nemoc, proč trváš na tom, aby si myli ruce? A ke všemu primitivním, nevonícím mýdlem?“ zeptala se jí jednou Kamila, která se lidem snažila pomáhat také, ačkoliv neměla ani agisar, ani vědomosti.

„Ano, já jim vyléčím všechno,“ souhlasila s ní Alžběta. „Jenomže co s nimi bude pak, až nás tu mít nebudou? Chceme se přece vrátit domů, ne?“

Kamila to uznala a dál trpělivě se dvěma výrostky vařila z odpadků mýdlo, vylepšené léčivými výtažky. Alžběta trvala na tom, že mýdlo před jídlem bude povinné pro všechny bez výjimky a udělala z toho dokonce jakýsi obřad. Mytí rukou se totiž zalíbilo jen některým, ale jiní novinku odmítali. Společný obřad si ale nikdo nedovolil porušovat.

„Mně se to nelíbí,“ kritizovala ji Kamila, když byly spolu o samotě. „Vždyť jim tu zavádíš nové náboženství, kult Svatého Mýdla!“

„A co sis myslela?“ podívala se na ni Alžběta bezelstně. „Vezmi si většinu známých náboženství, co jich na Zemi je! Ve všech je spousta pravidel, které mají za svůj základ tak či onak hygienu. Všelijaké to omývání rukou, nohou nebo i celého těla má původ ve snaze očistit se. Proč nejedí mohamedáni vepřové? Vepři jsou díky cizopasníkům, které přenášejí, v tropech biologickou bombou. V dávnověku určitě žili moudří lidé, kteří zjistili, že se nemoci skrývají ve špíně. Neměli na to agisary ani mikroskopy, ale poznali, jak je důležité udržovat čistotu a chránit se před zdroji nákazy. Proto vznikla spousta předpisů a nařízení. A už tenkrát asi nedokázali své prosté bližní donutit k těmto zásadám jinak, než že všechno zabalili do náboženských rituálů.“

Kamila už neřekla nic. Bylo vidět, že není přesvědčena, ale proti Alžbětě se už nestavěla.

Možná by dívky u těchto pohostinných lidí zůstaly déle. Vesničané je měli rádi. Žili tu spolu, připravovali si společné jídlo. Muži lovili zvěř a přinášeli jedlé rostliny, ženy obstarávaly domácí práce, pěstovaly na maso podivné hlodavce, donášely pro ně trávu, ale i jedlé plody. Pozemšťanky by mezi nimi mohly žít, ačkoliv podle všeho nebylo obvyklé, aby mladé dívky žily samostatně a nepatřily do některé z rodin. Alžbětu vesničané uznávali jako lékařku a také Kamila si našla užitečnou práci, ale obě se nechtěly trvale vázat v první vesnici, zvlášť když se stále dozvídaly nové a podrobnější informace o tomto světě.

Z řeči vesničanů vyplývalo, že se tato vesnice nachází až na okraji jakési „mocné říše“. To ale mohlo znamenat, že někde jinde může být civilizace na vyšší úrovni, než zde. I na vyspělých planetách jsou místa, kde není vše uspořádané podle posledního stavu vědy a techniky. Také na Zemi můžete najít kraje, kde lidé žijí primitivním životem, ačkoliv nastala doba kosmických cest a Země se zapojila do hvězdného Galaktického společenství. Pozemšťanky se občas dohadovaly, co budou dělat dál. Alžběta prohlásila, že to tu „trochu pozvedne“ a až uzdraví všechny zdejší nemocné, zejména děti, obě „zvednou kotvy“ a zkusí své štěstí jinde. Planeta je velká a i kdyby se nikde dlouho nezastavovaly, stejně ji celou neprocestují.

„Musíme se vrátit k uiku,“ připomínala Kamila. „Necháme tam zprávu pro záchrannou výpravu, aby věděli, kde nás mají hledat.“

„S tím bych si příliš hlavu nelámala,“ mávla bezstarostně rukou Alžběta. „Uvědom si, Kamilo, jak to bude vypadat, až sem pro nás přiletí záchranná hvězdná loď. Myslíš, že budou potřebovat nějaké vzkazy? Jakmile objeví v horách náš uik, zapnou časoprojektory, v několika minutách nás najdou na obrazovkách a chvíli poté přiletí v celé parádě. Což bychom jim mohly zmizet ze spirál času?“

Kamila na to jen potichu prohlásila, že to sice uznává, ale „jistota je jistota…“

Errata:

27.10.2021 10:33