Vítej, návštěvníku!

Malá čarodějka

Zatímco Alžběta měla práce až nad hlavu, Kamila se teď často nudila. Nenaléhala sice, aby vyrazily dál, ale nebavilo ji ani pomáhat vesnickým ženám v jejich jednotvárné, namáhavé práci. Alžbětě příliš pomáhat nemohla a když se chtěla vnutit mužům do jejich lovecké party, rozhodně ji odmítli. Věnovala se tedy úpravám slovníku, hlavně sbírání dalších slov. Muži s ní nemohli ztrácet příliš mnoho času, ženy též a Kamile nezbývalo než zpovídat vesnické děti, ale i těm brzy zevšedněla.

Nicméně Alžběta pokračovala zdárně a nemocných ubývalo. Jak to odhadovala, tak se i stalo. Do týdne mohla s klidným svědomím propustit ze své péče i poslední pacienty. Teď už si vystačí s přírodní léčbou, jakou jim doporučila.

Vesničané také splnili slib a přivedli do vsi tři jízdní zvířata, pštroso-netopýrovité folty. Po slavnostním rozloučení obě dívky vysadili každou na jedno dvounohé zvíře a karavana se vydala na cestu. Vpředu jel zkušený jezdec, zamračený muž s podivným výrazem ve tváři. Jmenoval se Urguun, jízdní folti mu patřili a jen jeho také poslouchali. Další zvířata uvázal jedno za druhé, takže je dívky nemusely řídit, po pravdě řečeno, žádná by to ani nedokázala.

Nebylo to ale potřeba. Dvounohá zvířata se rozběhla s větrem o závod a za pozdravného volání opustila vesnici. Dívky měly co dělat, aby se na houpajících se hřbetech udržely a nenašly odvahu pustit se byť na krátký okamžik. Jen zamračený Urguun si při té zběsilé jízdě dovolil jednou rukou řídit folta a druhou mávat.

Dva kilometry lesem projeli tryskem, pak následovala rozlehlá, travnatá pláň. Folti letěli jako vítr, bylo vidět, že to jsou vytrvalá a silná zvířata. Vyběhli stejným tempem i na nevelký hřeben, za nímž cesta opět strmě spadala do údolí. Zvířata se na pokyn svého pána srazila do houfu, aby jim nepřekážely provazy a všichni klouzali po rozbahněném svahu. Ozývalo se jen ostré hvízdání zvířat a hluboký hlas jejich pána, jímž je uklidňoval.

Dole pod svahem byl brod přes větší říčku, než jaká se dívkám postavila do cesty minule. Ale i tu překonali bez zastavení a bez oddechu. Voda dosahovala zvířatům po prsa, ale folti se brodili rychle a zakrátko se již vyšplhali i na protější svah. Teprve nahoře se na chvilku zastavili, Urguun seskočil na zem a obešel všechna zvířata, aby poopravil postroje jejich sedel. Každé zvíře přitom dostalo nevelký pamlsek, který spokojeně zchroustalo.

Pak vyrazili dál, opět stejným tempem. Jako větrná smršť prolétli lesem, dlouhým nejméně pět kilometrů. Když vyjeli z lesa na další travnatou pláň, byli u cíle.

Na pláni stály hloučky mužů, žen i dětí. Když spatřili jezdce, všichni propukli v jásot. Urguun poprvé za celou cestu zpomalil šílený let svých zvířat a přijížděl k jásajícím davům pomalu, důstojně. Zastavil uprostřed vesnice a na jeho pokyn všechna tři zvířata usedla. Dívky mohly pohodlně sesednout – po pravdě řečeno, byly už obě na pokraji mořské nemoci.

Po krátkém, ale upřímném uvítání je jako všude uvedli do náčelnického domu. Dostaly tam vydatně najíst – a to už se před domem utvořila řada zájemců o léčení.

Kamila se vysmekla z náčelnického domu hned po začátku Alžbětiny ordinace. Všude před domy plály ohně a na jednom se v kotlích cosi vařilo. Oheň udržovali dva důležitě se tvářící asi dvanáctiletí chlapci a na obsah kotle dohlížely dvě stejně staré dívky. Na kamenech u ohně seděl majitel zvířat Urguun a soustředěně okusoval velikou kost, na níž bylo ještě hodně masa. Zřejmě se do své porce pustil až teď, ale Kamila hned viděla proč. Urguun nejprve opatřil zvířata, která teď spokojeně žvýkala stranou, každé mělo před sebou kopec čerstvě posečené trávy.

„Jel jsi dobře,“ oslovila Kamila Urguuna.

„To folti!“ odpověděl muž a ukázal na svá zvířata.

„Skvělá zvířata!“ pochválila je.

„Hmm,“ přikývl Urguun a dál se pilně věnoval své porci masa. Bylo vidět, že s ním bude těžký rozhovor.

„Chceš také kus gobííru, čarodějko?“ přitočila se ke Kamile jedna z dívek.

Kamila si ji chvíli prohlížela. Dívence mohlo být sotva dvanáct let, pokud by na její věk použila pozemská měřítka. Měla protáhlý, smutný obličej, okolo něho dlouhé, jako uhel černé vlasy. Oči měla černé a zvídavě jimi Kamilu okukovala. Nosík drobounký, zato velké červené rty. Na sobě měla šaty, či spíš přehozený kus zemitě žluté látky s otvorem pro hlavu, v pase přepásaný pruhem látky téže barvy. Kolem krku měla uvázaný šedivý šátek, tvořící vzadu kapuci, ze které jí občas zvědavě vykukovalo malé zvířátko – v první chvíli vypadalo jako ostře červená chlupatá kulička se dvěma jiskrnýma černýma očkama. Dolní okraje šatů měla dívenka roztřepené a celkově působily čistě, ale značně ošuměle. Dívenka byla bosa a kůži na nohou měla jistě tvrdou jako podešev.

Kamila poděkovala a dívenka jí přinesla kus horkého masa, zabalený ve velkém listu. Kamila se posadila na konec řady kamenů, co nejdále od ohně i od nemluvného Urguuna, vzala je do rukou a pustila se do něj. Bylo dobré, chutnalo jí, i když před malou chvilkou dostaly dívky porci jakýchsi vařených fazolí, či co to vlastně bylo.

„A ty – nečaruješ?“ vyzvídala opatrně dívenka a posadila se vedle pozemšťanky na volný plochý kámen. Také její družka se přiblížila, aby jí nic neuniklo, zatímco chlapci zůstali u ohně a důležitě přikládali pod kotel.

„Nečaruji,“ řekla Kamila. „Neumím léčit.“

„A co tedy umíš?“ zeptala se jí dívenka.

„Co umíš? Co umíš?“ ozval se v té chvíli ještě jeden hlásek.

Kamila sebou trhla, ale pak si uvědomila, že ten hlásek zřejmě patří zvířátku malé dívenky. Vykukovalo ze své skrýše, otevíralo červenou tlamičku a docela zřetelně artikulovalo.

„Tohle mluví?“ zajímala se o ně hned. „Není to nakonec – gyslyt?“

„V životě jsi neviděla gyslyta, viď?“ opáčila dívenka shovívavě. „Gyslyt je přece pták, má opeřená křídla. Čvožach sice také umí létat, ale místo peří má velice hebkou srst.“

„Ale také mluví?“ chtěla vědět Kamila.

„Čvožach je rozumnější než gyslyt,“ ujišťovala ji dívenka. „Gyslyt slova jen opakuje, ale čvožach ví, co znamenají.“

„To by ale znamenalo, že je to – rozumný tvor?“

„No, moc rozumný není,“ odtušila dívenka. „Je to takový můj malý hlupáček.“

„Nejsem hlupáček!“ ohradilo se hned zvířátko a schovalo se do šátku.

„Hele – ono to vážně ví, co to znamená!“ divila se Kamila.

„To sice ví, ale hádat se s námi nemůže,“ ujistila ji sebevědomě malá vesničanka. „Ty jsi vlastně také takový čvožach své čarodějné paní, že?“

Kamila nad tím strnula. Přirovnávat ji k nějakému zvířeti… to si ta malá holka dovolila hodně! I když to – podle tónu hlasu – nemyslela urážlivě.

„Umím jiné věci než Alžběta,“ odtušila mírně. „Každá umíme něco jiného. Teď se nám víc hodí umění Alžběty léčit. Já zase umím jiné věci. Třeba létat.“

„To umí i folti,“ zamračila se dívenka. „Jenže moc nevydrží. Nic jiného neumíš?“

„Folti nevydrží lítat!“ vykouklo zvířátko ze šátku. „Já lítám líp!“

„Tiše, Blucažgi!“ okřikla je dívenka. „Nebo žádné kouzlo neuvidíme! Kdo ví, jaká kouzla tahle čarodějka umí?“

Byla to jasná výzva. Trochu drzá, ale úspěšná.

„No tak dobře,“ povzdychla si Kamila. Vyhrnula si trochu levý rukáv a cosi napsala na miniklávesnici komunikátoru.

„PŘEJI TI DOBRÉHO DNE. JAK TI ŘÍKAJÍ, DĚVČE?“ ozval se z komunikačního přístroje strojový hlas.

Účinek byl okamžitý. Druhá, dosud mlčící dívenka vyskočila a dala se na bezhlavý útěk – přesně tak, jak Kamila předpokládala. Také oba chlapci, dosud pilně přikládající pod kotel, zmizeli, jakoby se rozplynuli v trávě. Zůstala jen nejodvážnější – majitelka červeného zvířátka. Naklonila se ke komunikátoru a tiše odpověděla:

„Tobě také přeji dobrý den, zýtý. Říkají mi Maardoi a neboj se, nebudu ti škodit.“

„Neboj se nás, zýtý!“ ozval se v té chvíli vážným hlasem i Blucažgi. „My jsme hodní, nekoušeme ani neškrábeme!“

„Proč byste mi měli škodit?“ usmála se Kamila. Ta vážně pronesená slova dívenky i jejího malého tvorečka ji málem rozesmála.

„Tobě jsme to neříkali,“ obrátila se k ní Maardoi. „To jsme přece říkali tvému zýtý, aby se nás nebálo!“

„Tomuhle?“ ukázala Kamila na komunikátor. „Pročpak si myslíš, že se vás bojí?“

„Má tak ustrašený hlas! Jistě už je chtěl někdo rozbít kamenem!“

„A prosím tě, jak jsi říkala, že se to jmenuje?“ trochu zpozorněla Kamila.

„No, zýtý přece! Mluvící amulet! Mám snad oči a vidím, že není živý!“

Kamila rázem ztuhla. Mluvící zvířata – budiž. Ta patří do sféry bioložky Alžběty. Mluvící amulety jsou ale něco jiného. Mluvící stroje nejsou pár papouškujících zvířátek! To už je přece technika – a ne ledajaká! V té by se měla lépe vyznat ona, letuška Transgalaktu! Nějak jí to do zdejšího primitivního prostředí nesedělo, ale i na Zemi jsou ještě místa, kde dodnes přežívá doba kamenná.

„Ty už jsi nějaký takový mluvící amulet viděla?“ zeptala se vážně dívenky.

„Čaroděj Zobeln má také takový,“ odpověděla jí dívenka právě tak vážně. „Ale co se pamatuji, má už třetí. Dva už mu lidé rozbili – i když toho velice brzy litovali!“

„Čaroděj Zobeln, říkáš?“ přemýšlela usilovně Kamila. „Má také mluvící amulet…“

Náhle ji něco napadlo. Co nejrychleji naťukala příkaz vyvolání spojovacího programu a spustila všeobecnou výzvu, volání v nouzi.

Přístroj byl zticha, jen na displeji pomalu blikalo malé oranžové světélko.

„Zobelnovo zýtý svítí víc,“ řekla dívenka.

Kamila ťukla další povel. Mám na to vlastně plné právo, pomyslela si a spustila povel MAYDAY – volání SOS na všech pásmech, dostupných komunikátoru.

Komunikátor začal blikat červeně, ale jinak se opět nic nedělo. Náhle se rozsvítilo zelené světélko, červené zhaslo a z přístroje se ozval rozrušený hlas Alžběty: „Co se děje, Kamilo? Kde jsi? Co se s tebou stalo?“

„Ne, nic vážného,“ odpověděla ihned Kamila. „Zkoušela jsem, jestli mi ještě funguje komunikátor, nechtěně jsem s ním trochu klepla o kámen,“ zalhala.

„Fuj – tos mě vylekala,“ oddechla si Alžběta. „Příště mi to řekni předem! Tohle bylo o infarkt. Už jsem se lekla, že se ti něco stalo!“

Alžběta spojení přerušila, ale Kamila se nehýbala.

„Ty mluvíš s tou druhou, viď?“ ujišťovala se dívenka. „Zobeln se také tak s někým takhle občas baví…“

Překvapení se konalo, ale úplně jinak, než jak si to Kamila představovala. Ta malá žába, to sotva dvanáctileté dítě, zná osobně čaroděje, který tady na neznámé planetě používá vysílačku!

Kamilu náhle napadlo cosi kacířského. Co když… co když ti zdejší čarodějové nejsou ani kosmonauté z Bardžá? Mohli by být i z jiné, dosud neznámé, ale rovněž vyspělé civilizace. Nebylo by to první takové setkání při průzkumu vesmíru. Pozemská výprava se na planetě Poenaid setkala s Bardžany, na Saimeo zase hvězdolet Galaktického společenství objevil stopy výpravy z planety Kerré, na Askarisu se setkali zástupci hned čtyř civilizací – Aigury, Bardžá, Askarisu a Země. Co když je tomu tady také tak? Nemohli by cizí kosmonauté pomoci dvěma trosečnicím ze Země?

„Poslyš, Maardoi,“ řekla Kamila po chvilce zaváhání trochu sevřeným hrdlem, „kdy sem zase zavítá čaroděj Zobeln?“

„Jak to mám vědět?“ urazila se dívenka. „Nikdo neví, co mají čarodějové v úmyslu. Až se objeví, bude tu.“

„A ty víš… ty víš, kde čaroděj Zobeln bydlí?“ zeptala se Kamila dívenky.

„Tobě to neřeknu,“ odvětila dívenka tiše.

„Proč mi to neřekneš?“

„Protože… Protože to nesmí nikdo vědět. Jen čarodějové.“

„Vždyť jsem taky trochu čarodějka, nemyslíš?“

„Ne, ty vůbec nejsi čarodějka,“ prohlásila dívenka zcela pevným hlasem. „Zýtý může mít i ne-čaroděj a ty přece čarovat vůbec neumíš! Myslela jsem, že vy dvě jste také… ta druhá možná je, ale ty nejsi…“

„Jak to můžeš tvrdit? Poslyš, Maardoi, ty si teď na mě něco vymýšlíš, přiznej se!“

„Já nikdy nelžu,“ urazila se dívenka.

„Jak bys mohla vědět, kde bydlí čaroděj Zobeln, když to mohou vědět jen čarodějové!?“

Jak elementární, milý Watsone, pomyslela si Kamila. Ta žába má ale fantazii, to jí musím nechat! Jen v logice jí to občas zaskřípe. Tuhle jasnou logickou chybu mi nijak nevysvětlí – jak by také mohla?

„Protože… protože i já jsem čarodějka,“ řekla dívenka potichu a zrudla přitom.

Kdo ovšem zůstal na okamžik oněmělý, byla Kamila. Přece si věděla rady! Šikulka! Před takovou pohotovostí klobouk dolů, to se musí ocenit!

„Maardoi, děvče,“ rozesmála se pozemšťanka ulehčeně. „Velice se mi líbíš, opravdu. Mám ráda lidi, co si dovedou vymýšlet všelijaké krásné báje! Ale ty jsi ze všech takových, co jsem poznala, rozhodně nejkouzelnější…“

„Ty mi nevěříš, viď?“ vyhrkla dívenka smutně.

„Ale ano, věřím,“ rozhodla se náhle Kamila přistoupit na tu dětskou hru. „Jsi přece veliká a slavná čarodějka.“

Natáhla k ní ruku a pomalu ji hladila po černých lesklých hladkých vlasech. V jejích očích náhle spatřila dětské slzy, slzy ukřivděné malé holčičky. Moc nechybělo a vzala by ji do náruče a začala by ji utěšovat, jak to dělají letušky, když Transgalaktem cestuje poprvé ve svém životě nějaké malé dítě a poleká se nárazu při transferu nadprostorem.

„Ty mi nevěříš, cítím to!“ zatvrzele opakovala dívenka. „Já ale vážně nelžu. Nevěříš mi? Dobře, podívej se!“

Děvče natáhlo ruku před sebe otevřenou dlaní vzhůru. Na okamžik se Kamile zdálo, že jí na dlani zavířila miniaturní sněhová chumelenice, nepatrná smršť. Hned se rozplynula – ale pak by se v pozemšťance teprve krve nedořezal.

Na dětské dlani ležela veliká oranžová koule. Broskev velikosti grapefruitu.

„Na, vezmi si!“ podala ji dívenka Kamile.

„Co to je?“ vyhrkla zmateně letuška Transgalaktu. Myslela si, že snad špatně vidí.

„Přece supideg,“ řekla klidně Maardoi. „Ty to neznáš, viď? Je to ovoce. Tady kolem nás nikde neroste, ale je moc dobré. Občas si je vyčaruji.“

Kamila přijala plod jako ve snu. Jeho váha ji ale vzpamatovala. Mohl mít půl kila a zjevil se žábě na dlani – úplně z ničeho!

„Zobeln tě za to potrestá!“ zavrčelo zvířátko malé Maardoi nesouhlasně. „Víš přece, že nesmíš čarovat!“

„Ale Blucažgi!“ okřikla je Maardoi. „Být za lhářku by bylo horší!“

Zvířátko jen kýchlo a opět se nesouhlasně schovalo.

„Věříš už, že umím čarovat?“

Maardoi se ptala zbytečně, protože jestli něčemu Kamila věřila, pak jedině tomuto výroku. Vlastním očím věřila méně.

Po tomto výstupu seděla Kamila jako zařezaná snad půl minuty. Pak mechanicky a jakoby bez vlastní vůle zapnula komunikátor na výzvu.

„Budu už končit, asi tak za půl hodiny,“ ozval se trochu rozmrzelý hlas Alžběty. „Jsou tu samé lehčí případy, jen se dvěma bude delší zábava. První je úplný rozpad plic od nějakých houževnatých mikrobů, divím se jen, že si ten chlap už dávno plíce po kouskách nevykašlal ven, ale obávám se, že by se mu to brzy podařilo. Pak tu mám jednu komplikovanou zlomeninu stehenní kosti s otravou krve a gangrénou.“

„Alžběto, sedím vedle skutečné čarodějky,“ vydechla tiše řečí Bar Kamila, aby tu malou nepoplašila. „Jestli jenom trochu můžeš, nech všeho a pojď sem!“

„Říkám – za půl hodiny jsem volná,“ opakovala Alžběta.

„Ty jsi mě nepochopila? Prosím tě, začni okamžitě na plné obrátky přemýšlet. Sedí vedle mě taková malá holka a čaruje. Rozumíš mi? Neplatí pro ni zákon zachování hmoty! Ona tu hmotu vytváří jen tak – ze vzduchu!“

„No, to je opravdu šikovná!“ odtušila pobaveně Alžběta.

„Jak to myslíš, proboha? Ona porušuje přírodní zákony! To přece není možné!“

„Ty že jsi jí na ten trik skočila?“ vyprskla Alžběta. „Musí být skutečně šikovná, protože slyším, že na tebe udělala nejméně dvěstěprocentní dojem!“

„To nebyl žádný trik!“

„Možná tě trošku zhypnotizovala,“ vzdychla si Alžběta. „Umíš komunikátorem natočit kousek videa? Přehraj si to potom po jednotlivých obrázcích. Komunikátor se zhypnotizovat nedá a hned uvidíš, co na tebe ušila.“

Trochu tím Kamilu zviklala. Má vlastně pravdu, pomyslela si. Snad to byla jen moje nepozornost, na Zemi toho kouzelníci také využívají.

Naťukala do komunikátoru příslušný povel a jeho objektiv namířila na dívenku.

„Maardoi – můžeš ty čáry zopakovat ještě jednou?“ zeptala se dívenky skoro šeptem.

Miniaturní sněhová chumelenice, vznášející se nad drobnou dětskou ručkou, měla tentokrát větší průměr, asi jako kopací míč. Pak to prsklo, sníh zmizel – a ruka dítěte rázem podklesla pod váhou obrovského modravého plodu.

„Pimušaša ti postačí?“ zeptala se dívenka.

„Ano… postačí…“ přisvědčila omámená Kamila. Okamžitě naťukala povel přehrávání po obrázcích, jako kdyby se chystala z videa něco vypustit.

Na miniaturní obrazovce se objevil vír sněhových vloček. Jeden obrázek po druhým – a nakonec tající vločky kolem velikého modrého – melounu.

Ne, tohle nebyl trik! Ale s těmi vločkami se rozplynula i naděje na setkání s kosmonauty další vyspělé civilizace. Ta holčička v otrhaných šatičkách na kosmonautku nevypadala. Přitom nepochybně čarovala. Jak to ale proboha dělala?

Slabé zašustění přimělo Kamilu ohlédnout se. Na poslední chvíli! Urguun, majitel rychlých jízdních zvířat, se nedaleko od nich rozpřahoval, aby hodil loveckým oštěpem, jehož špička mířila přímo do zad dívenky Maardoi.

Kamila ani nevykřikla. Znenadání prudce vyskočila proti dívence a srazila ji svým tělem stranou. Obě se odkutálely, zatímco oštěp zazvonil do kamene, na němž až dosud dívenka seděla. Kdyby ji Kamila nestrhla, byla by dívenka v tomto okamžiku probodená skrz naskrz.

„Urguune, co to děláš?“ vykřikla až teď Kamila.

Urguun neodpověděl. V druhé ruce držel další takový oštěp a bez hlesu si jej přehodil do první ruky. Očividně se chystal hodit jej také, než se obě zvednou ze země.

Ani Kamila, ani Maardoi by to nestihly. Maardoi byla ke všemu pod Kamilou, zoufale zaječela, ale nemohla se dostat ven ani uhnout další ráně. Kamila ji úplně zalehla.

Urguun se rozpřáhl a hodil. Tentokrát byla navrchu a tedy na ráně Kamila. Ale ta se na poslední chvíli vzpamatovala. Jednou rukou hrábla pod sebe a pevně objala holčičku, druhou nahmátla ovládací destičku létacích sygytů. Než aby ztrácela čas vstáváním, trhnutím vzlétla i se svou živou zátěží kolmo vzhůru. Také druhý oštěp dopadl na místo, kde už jeho cíl nebyl, ale bylo to až příliš těsné.

Maardoi začala vřískat ještě o oktávu výš. Kamila dívenku hned po kvapném startu objala oběma rukama, ale ta ječela, jako by ji na nože brali. Nebylo divu. Dole pod sebou v hrozivé hloubce nejméně sta metrů měly jako na dlani celou vesnici. Zvířátko Blucažgi vypadlo ze svého místa v šátku, ale padalo jen krátce. Chlupatá červená kulička se náhle rozvinula do vlnící se placky a začala se rejnočími pohyby usilovně propracovávat vzhůru za svou paní.

„Alžběto!“ křičela Kamila do komunikátoru, ale slyšela jen vřískot vystrašené holčičky.

„Zmlkni už konečně, šotku!“ přitáhla si Kamila dívenku pevněji k sobě. „Já ti přece neublížím a se mnou se ti nic zlého nestane!“

Maardoi v té chvíli nabírala dech k dalšímu jekotu, takže Kamilinu prosbu uslyšela. Naštěstí poslechla její rozhodný tón a přestala.

„Blucažgi, nech ji! Je hodná!“ vykřikla místo planého jekotu.

Letící placička mezitím vystoupala na jejich úroveň a vystrčila dopředu dva dlouhé drápky, ale na povel své paní se nerozhodně zastavila a vlnila se dva metry před nimi.

„Vážně?“ zeptala se nerozhodně.

„Nevidíš? Okamžitě zalez zpátky!“ nařídila mu.

Zvířátko zatáhlo drápky a chvíli se vlnilo před nehybně se vznášejícími dívkami. Pak se přivlnilo blíž a najednou bylo opět ve svém místečku v šátku, sbalené do malé chlupaté červené kuličky.

„Drž se mě rukama i nohama, Maardoi,“ vzpomněla si Kamila na její jméno a otočila si ji opatrně čelem k sobě. Nemusela to dvakrát opakovat, dívenka se jí sama chytila jako klíště. Kamila na miniklávesnici neviděla a jen po paměti napsala příkaz MAYDAY.

„Kamilo, už jsem ti snad říkala, vypni ten pitomý signál poplachu!“ zlobil se hlas Alžběty.

„To není planý poplach!“ vykřikla Kamila řečí Bar. „Jde nám o život, okamžitě uteč z toho domu, ale směrem z vesnice, na návsi tě čeká smrt!“

„Co je, co se děje?“ zvážněl hlas Alžběty.

„Napadl nás jeden domorodec! Chtěl zabít mě a Maardoi, tu malou čarodějku,“ chvatně jí vysvětlovala Kamila. „Visíme na mých sygytech sto metrů nad vesnicí. Alžběto, pozor, ten chlap míří rovnou do chatrče k tobě! Chce tě zabít, uteč!“

Urguun popadl další dva oštěpy, ležící dosud v trávě. Pak se shýbl, aby se protáhl pod okrajem domu, kde právě Alžběta ošetřovala těžce nemocné pacienty. Kamila si oddechla, když téměř současně z výšky uviděla, jak se lékařka vynořuje na opačné straně domu. Najednou ale shora zahlédla pět dalších domorodců, jak se plíží v půlkruhu k vesnici.

„Alžběto, proboha, sygyty a nahoru! Dělej!“ vykřikla.

Lékařka ji poslechla skoro instinktivně. Vzápětí o bílou stěnu domu zazvonily dva další oštěpy. Přilétly ze stepi, kde se náhle v trávě vztyčili další dva muži.

„Proboha, proč?“ uslyšela Kamila z komunikátoru udýchaný hlas Alžběty. Odpovědět jí nemohla, sama se z tohoto nenadálého útoku nemohla vzpamatovat – a sama ani nechápala, co se to s těmi lidmi stalo.

„To všechno kvůli mně,“ zakňourala provinile Maardoi. „Omlouvám se ti. Přece jen jsi i ty čarodějka. Kouzla ti možná nejdou, zato umíš skvěle létat.“

„Vždyť jsem ti říkala, že to umím.“ Kamila dívenku opět pevně objala, druhou rukou na chvíli pustila řídící destičku sygytů a pohladila její měkké vlásky.

„Jsi ale jiná než my,“ rozumovalo dítě. „My umíme létat jen na dracích. Ty to umíš sama. Je to – úplně jiné.“

„Ty jsi už někdy letěla na draku?“ usmála se na ni Kamila bez ohledu na vážnost situace. „Kde máš jakého draka?“

„Zobeln mě bral na výlety,“ odvětila smutně Maardoi. „Jednou mi ho půjčil, abych ho mohla řídit, ale ne moc daleko. Jinak jsem směla létat jen s ním.“

Alžběta mezitím stihla vystoupat až na jejich úroveň. Zamířila přímo k nim. Náhle kolem nich cosi velkou rychlostí prosvištělo a Kamila zaslechla zdola jakési zadrnčení.

„Výš! Musíme výš!“ křičela na ni Alžběta a sama nabrala směr vzhůru.

Dohonily ji ve dvou stech metrech. Tak vysoko už šípy nedolétly a všechny tři tu byly relativně v bezpečí.

„Jak je to možné?“ ptala se Alžběta.

„Nevím,“ odpověděla nerozhodně Kamila. „Musíme pryč!“

„Támhle k tomu lesu!“ navrhla Alžběta.

Kamila neměla lepší nápad a obě zamířily směrem, kterým byl les nejhustší. Terén se tam pozvolna zvedal a i když letěly neustále vodorovně, brzy se musely vyhýbat vyššímu, hustě zalesněnému kopci.

„Přistaneme z druhé strany!“ navrhovala Alžběta. „Aby na nás odsud nebylo vidět.“

Nemusely přistávat svisle dolů. Stačilo vyhlédnout si místo, kde byly koruny stromů řidší a z lesa vyčnívala skála. Přistály na ní a posadily se, domorodou holčičku usadily mezi sebe.

„To nepochopím,“ vrtěla hlavou Alžběta. „My jsme jim daly jen dobré a oni takhle?“

„To kvůli mně,“ vzlykala Maardoi.

„Proč si to myslíš?“ sklonila se k ní Alžběta.

„Lidi nemají rádi čaroděje,“ vzlykala dívenka. „Už takhle mě vlastní máma neměla ráda – přitom o mně nic nevěděla. Nejspíš mě teď zabije, když už to vědí všichni!“

„Ty že jsi čarodějka?“ rozesmála se trochu trpkým úsměvem Alžběta.

„Alžběto, prosím tě, vyslechni mě,“ obrátila se ke kamarádce smrtelně vážná Kamila. „Nedělej si z ní legraci, to dítě je opravdu větší čarodějka než my dvě dohromady.“

„To myslíš vážně?“ ztuhla Alžběta. „Poslyš, co ti to vlastně ve vesnici ukázala?“

„Ukázala jsem jí tohle,“ řekla Maardoi. Natáhla ruku, zavířilo to – a na dlani dítěte ležel další oranžový plod supideg, stejný jako ten první.

„Teď už je to jedno. Aspoň si vezmi, supideg je moc dobrý,“ podala jej Alžbětě.

„To se mi snad jen zdá,“ vydechla Alžběta. Její trochu pobavený, trochu shovívavý úsměv zmizel jako když sfoukne svíčku. Pozemšťanka se teď na dívenku zahleděla úplně jinýma očima.

„No vidíš!“ řekla Kamila. „Ženeme se za čaroději do města – a oni jsou ve vesnici.“

„Kdo vám řekl, že čarodějové žijí ve městě?“ podívala se střídavě na jednu a pak na druhou Maardoi. „Co by tam dělali? Každý přece ví, že by je lidé zabili?“

„Zabili? Ale proč?“

„To je otázka!“ odfrkla si dívenka. „Nás čaroděje přece nikdo nemá rád.“

Errata:

27.10.2021 10:33