Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Waterloo

Na skále věčně zůstat nemohly. Chvíli se dohadovaly co dál, přibraly do diskuse i dívenku Maardoi. Jednak byla zdejší a navíc – obě pozemšťanky velice přitahovaly její nevysvětlitelné schopnosti. To dítě před jejich očima nepopiratelně čarovalo – jinak se to nedalo nazvat. Tato skutečnost ovšem zasadila jejich vědecky založenému sebevědomí pořádnou ránu.

„Co budeme dělat?“ vydechla Kamila otázku, která trápila všechny tři stejně palčivě.

„Zůstat tady na skále nemůžeme,“ řekla Alžběta. Taková samozřejmá pravda ovšem vyvolala všeobecný úsměv a trochu pozvedla skleslou náladu, ačkoliv nic neřešila.

„Mohly bychom vyhledat čaroděje Zobelna,“ navrhla Kamila. „Maardoi ví, kde bydlí. Teď už nám to snad můžeš prozradit, nebo ne?“ obrátila se na dívenku.

Ta se ale rozplakala a přiznala, že nic neví. Její čarodějný přítel jí nikdy neřekl, kde by ho mohla hledat a ona sama za ním nikdy nebyla.

„Tvrdila jsi mi, že to víš!“ vyčítala jí Kamila. „A že nelžeš!“

„Říkala jsem jen, že vám to neřeknu,“ bránila se Maardoi. „Neříkala jsem, že to vím. Vždycky se zjevoval znenadání, naučil mě pár kouzel a zase zmizel, ani nevím kam… Jsem přece čarodějka, mohl mi to prozradit, ale neřekl mi to. Bral mě občas na výlety s drakem, ale nikdy jsem nebyla u něho doma.“

„Učil tě kouzla?“ zpozorněla Alžběta.

„Ovšem,“ přikývla holčička. „On jich umí – to byste se divily! A jaká!“

„A jak tě to učil?“ vyzvídala Alžběta. „Mohla bys nás také nějakým kouzlům naučit?“

„To je přece jednoduché,“ rozjasnila se dívenka. „Když něco chceš, musíš hlavně znát, jak se to správně jmenuje. Když mám chuť třeba na supideg, nastavím ruku a přeji si, aby se objevil, stačí vyslovit to jen v duchu. A on se tam objeví. Takhle! Přeji si supideg!“

Další oranžový plod. Maardoi jej podala Kamile, protože Alžběta stále držela v ruce ten první, stvořený před chvílí. Pak nad rukou dívenky zavířil podivný sníh potřetí a objevil se třetí.

„Tak je aspoň ochutnejte,“ pobídla své nové přítelkyně.

Zamyšleně snědly každá svůj plod. Chutnal výborně, trochu jako jablko, trochu jako broskev. Neměl ani jádra, ani pecku – jen měkkou, šťavnatou dužinu.

Alžběta zamyšleně natáhla ruku před sebe a chvíli ji tak držela. Pak ji spustila dolů.

„Přeji si ten… ten supideg velice intenzívně, ale nic se neobjevilo,“ řekla po chvilce.

„To prostě znamená, že nejsi čarodějka, nic víc,“ pokrčila rameny dívenka. „Kdo není čaroděj, tomu kouzla nejdou. Nás čarodějů je prý na světě už málo.“

„Ale jak to? Proč ty jsi čarodějka a umíš vytvářet takové dobroty a já ne?“

„To nevím,“ pokrčila dívenka rameny. „Ale vždyť ty umíš jiná kouzla než já. Umíš léčit! To také není špatné, věř mi. Lidi by tě měli rádi.“

„Dneska by nás všechny tři klidně zabili,“ vzdychla si Alžběta.

„To kvůli mě,“ sklopila hlavu dívenka. „Nebýt mě, určitě by tě nechali naživu. Ale když se vrhli na mě, nevím… možná byste to odnesly i vy.“

„Proč se na tebe vrhli?“ naléhala opět Kamila. „Což nejsi z této vesnice? Dosud jsi tu klidně žila – a najednou by tě měli zabíjet? To pořád nechápu.“

„Já jsem až do dneška nikdy před lidmi nečarovala,“ řekla Maardoi smutně. „Zobeln říkal, že mě lidi zabijí, když někdy něco před nimi vyčaruji. Směla jsem čarovat jen před ním, když mě učil, nebo o samotě. Anebo – anebo před jinými čaroději. Ani nevíte, jak jsem se těšila, že jste taky čarodějky…“

„Takže jsi dnes čarovala proti jeho zákazu?“ došlo Kamile.

„Už ráno… byla to moje chyba,“ rozplakala se dívenka. „Nedávala jsem dost pozor. Ten chlap… Urguun, mě sledoval, když jsem si chtěla o samotě vyčarovat supideg, mám je moc ráda. Že i vám chutnají? Chytil mě za ruku a musela jsem mu také něco vyčarovat, aby mě na místě nepodřezal. Vyčarovala jsem mu raději co chtěl, ani unést to nemohl… on není z naší vesnice, ani ti ostatní, co vás chtěli zabít. Proto jsem chtěla být co nejblíž u vás, vás měli dodneška všichni rádi, i ti, co nejsou zdejší, ale oni si pak asi mysleli, že jste čarodějky jako já a málem by i vás… řekněte, že jste jiné?“

„Jsme jiné,“ vzdychla si Kamila. „Ale neumím si představit, že bychom o tom přesvědčily ty lidi. Po tomhle se tam ani my dvě neodvážíme znovu ukázat.“

„Ale – já tam mám pacienty!“ trhla sebou Alžběta. „Ten chlap s rozpadlými plícemi zemře, když ho nebudu ošetřovat! A ta žena s gangrénou? Dostali první ošetření, to snad zastavilo příčinu, ale bez dalšího léčení velkou naději na úplné uzdravení nemají.“

„Nemáme na vybranou,“ rozhodla po chvilce Kamila. „Vrátíme se do kapsle, tam snad nějakou dobu vydržíme. Do zimy si naděláme zásoby, abychom nezemřely hlady. S léčením je konec – bude to především jejich škoda. A jestli se Maardoi nemůže vrátit domů, vezmeme ji tam s sebou.“

„Mohly bychom jít naopak někam dál,“ navrhla nesměle Alžběta. „Jistě bychom se někde uchytily. Tady je všude plno nemocných, kteří potřebují pomoc. Ty bys opravdu chtěla někam zalézt – jako sysel?“

Kamila zavrtěla hlavou.

„Alžběto, pochop, především musíme mít zajištěnou ústupovou cestu. Sama jsi prve na tom trvala, ne? Na jaře bychom se mohly vypravit někam daleko a ty bys začala znovu léčit, ale teď to nemá smysl! Pomohlo by tvým nemocným, kdybys byla mrtvá?“

„Vy máte kam jít?“ podívala se na ně Maardoi s nadějí.

„Ano, ty naše čarodějko!“ pohladila ji Kamila po hlavě. „Máme v horách dům, vrátíme se tam. A jestli chceš, můžeš jít s námi. Nevyženeme tě, ani ti neublížíme.“

„Vezmete-li mě s sebou, budu vám sloužit,“ řekla Maardoi procítěně, ale současně smutně. „Se mnou se nemusíte bát hladu, jistě vám budu užitečná.“

„Sloužit?“ zavrtěla hlavou Kamila. „To tedy ne, šotku! Jestli půjdeš s námi, budeme tam mít stejné slovo všechny tři. Ale musíme být zajištěné co nejlépe. Jistota je jistota.“

„Máš asi pravdu,“ ustoupila Alžběta. „Dobrá, vrátíme se do hor. Snad budeme mít příště víc štěstí.“

Rozhodly se vrátit – a Alžběta souhlasila i s návrhem Kamily přeletět první část cesty vzdušnou cestou.

„Pěšky bychom mohly padnout na ty fanatiky,“ zdůvodňovala svůj návrh Kamila.

Dívky při útěku přišly o batohy, ale ty byly i tak prázdné. Kamila litovala jen elektrickou pilku. Byla sice také na elektřinu, ale dalo by se s ní řezat i později, až v ní dojdou baterie. Naštěstí Alžběta vytáhla pilku z kapsy. Po zkušenostech s přepadením, kdy jí pomohla zbavit se sítě, ji nosila pořád v kapse.

Přípravy k odletu byly jednoduché. Alžběta vzala k sobě malou Maardoi. Rozepnula svou pevnou bardžanskou bundu a dívenka jí vyskočila na záda. Alžběta pak bundu zapnula a pečlivě utáhla dolní pásek. Bunda se změnila v pohodlnou kapsu a dívenka z ní nemohla vypadnout, ani kdyby se vůbec nedržela. Jen hlavička jí nahoře koukala, podobně jako předtím jejímu Blucažgi. Zvířátko se samozřejmě usadilo na svém místě u Maardoi.

Postavily se a zapnuly sygyty. Zamířily zpět k horám, ale protože byly skoro pod vrcholem kopce, nemusely hned zamířit do výšky. Vodorovný let je energeticky nejméně náročný. Nejvíce energie je třeba na stoupání vzhůru, kdy musí baterie vydat práci odpovídající zvednutí břemene do příslušné výšky. Následoval let proti silnému větru. Sygyty měly pro optimalizaci režimu letu mikropočítače, vybavené možností předpovídat dolet při různých podmínkách. Počítač rovněž zajišťoval nezbytnou rezervu energie. Dobře to znala zejména Kamila – pojistka by zachytila pád z pětikilometrové výšky a to pro horolezce znamenalo záchranu při jakkoliv nešťastném pádu.

Letěly proto vodorovně, jako kdyby klouzaly po napnutém, neviditelném laně. Když se jim postavil do cesty hřeben, přes který nedávno cestovaly na hřbetě foltů, pozvolna se zvedly, ale jen o potřebných dvacet metrů a dál pokračovaly už v této nové výšce. Nepotřebovaly kopírovat terén, heslem se stalo doletět co nejdál. Do hor to měly odhadem přes padesát kilometrů, ale se značným převýšením, takže musely počítat s tím, že je až tam akumulátory nedonesou.

Přeletěly nejprve říčku, přes niž se brodily na hřbetech zvířat a brzy spatřily stranou vesnici, odkud je nedávno s takovou slávou vyprovázeli. Nezastavily se tu ale – kdoví, jak by se k nim vesničané zachovali, až by se dozvěděli, že mají s sebou skutečnou čarodějku. Letěly dál k modravým horám na obzoru – byly čím dál jasnější, jak se k nim blížily.

Energie v akumulátorech ale ubývalo rychle. Zvlášť Alžbětiny zásoby tály jako sníh v teplé místnosti. Nakonec Alžběta požádala Kamilu o přerušení letu.

„Přistaneme,“ řekla nesmlouvavě. „Nemá cenu vybít baterie úplně. Do hor nedoletíme tak jako tak a kdoví zda se nám nebude hodit možnost jednou nebo dvakrát se vznést před nějakou zdejší šelmou.“

Dole pod nimi byla právě říčka, kterou už jednou spolu přeletěly v opačném směru. Teď letěly dobrých padesát metrů výše než prve, ale proti nim byl povlovný svah, vyšší než jejich současná letová hladina.

Letěly pořád vodorovně, ale už zpomalovaly rychlost na minimum. Dopadly na svah sotva dva metry od sebe. Vypnuly ihned vznášecí sílu a postavily se.

„Pojď dolů, Maardoi,“ vyzvala dívenku Alžběta a rozepnula bundu. Dívenka sklouzla na zem rychle jako lasička.

„To bylo krásné!“ rozplývala se nadšením. „Letěly jste tak… tak jemně! Bylo to mnohem lepší než let na draku!“

Kamila se jen usmívala. Ne že by dívence nevěřila, ani ji nenapadlo o něčem pochybovat, byť by to vypadalo jakkoliv divoce. Vždyť i dvounozí folti, používaní jen jako jízdní zvířata, měli křídla a mohli by létat, byť možná neohrabaně a jen bez zátěže. Proč by tu někde nemohli být i větší létající tvorové, schopní unést člověka?

Ale čarodějné holčičce se létání na náramenních sygytech líbilo víc než na draku a Kamila byla ráda, že jí aspoň trochu udělali radost. Bylo to poprvé od kvapného útěku z vesnice, co se čarodějná dívenka usmála.

Vyšplhaly na hřeben a pěšky postupovaly po pláni. Pozemšťanky se ani nesnažily skrývat. O svých zálesáckých kvalitách neměly iluze. I kdyby se snažily postupovat skrytě, pozornosti přírodních lidí by neunikly a jenom by vzbudily jejich podezření.

Někde tu měla být vesnice, kde prožily skoro půl roku v krásné pohodě a souladu s jejími obyvateli. Cestou se na chvíli zastavily a Alžběta nesměle navrhla, aby se tam spolu podívaly. Kamila nebyla proti, ale Maardoi prohlásila, že je jejich předchozí pověst nezachrání, jakmile se vesničané dozvědí, že udržují dobré vztahy s čarodějkou.

„Máš asi pravdu,“ souhlasila nakonec Alžběta. „My se ve zdejších lidech nevyznáme tak dobře jako ty. Kdoví jaké nepříjemné překvapení by nás tam potkalo. Ale to ti povídám, kdybys zpozorovala nějaké nebezpečí, křikni a ihned nejbližší z nás vyskoč na záda. My se s tebou vzneseme do výšky, rozumíš? A kdyby některá z nás vykřikla, nemeškej, rychle k ní a už abys jí byla na zádech.“

Kráčely dál po stezce a vesnici zanechaly po levé straně. Pozemšťanky si obě jen vzdychly, když na okamžik zahlédly vršky bílých homolí, ale neobrátily se tam déle než na krátký pohled. Možná by se tam přece jen měly zastavit. Starý náčelník Barogon byl přece takový rozumný… Rozhodly se ale nejprve vyhledat bezpečný úkryt. S tou vidinou Alžběta nenaléhala, aby si ihned nabily akumulátory pomocí isúnu a B-paliva. Měla u sebe už jen jednu lahvičku, dlouho by to trvalo a kromě toho, škoda paliva. V kapsli si nabijí sygyty naplno a do vsi se vrátí vzduchem.

Už je čekala jen cesta lesem ke skalnímu kaňonu a šplhání do hor. Musely být opatrné, v lese žilo dost záhadných tvorů. Šelmy hruí i jejich obrovské vražedné drápy byly pro ně ze všech nejméně nebezpečné, když proti nim Alžběta jednou našla obranu. Mohlo tam ale být i mnoho jiných, stejně nebezpečných zvířat.

Cesta nebyla klikatá, ale nevedla ani jako podle pravítka. Dokud se táhla hustým špalírem obrovských stromů, nebyl vidět obzor a dívky neměly ponětí, jak daleko ještě půjdou. Neustále přitom stoupala a pochod byl čím dál tím víc unavující. Konečně dívky spatřily její konec. Za povlovnou zatáčkou se před nimi vynořila známá skalní stěna s nepříliš širokým kamenným kaňonem.

„Před tou skálou uhneme doprava,“ utěšovala Alžběta velice unavenou Maardoi. „Hned za vodopádem půjdeme pořád nahoru, až uvidíš náš dům. Už to není daleko.“

Unavená dívenka ale šlapala srdnatě a ani slovem si nepostěžovala. Krátkou zastávku na ukázání směru přivítala s nadšením – zejména proto, že se cíl jejich putování jevil na dosah.

Za nimi se ozval dusot mnoha párů nohou a všechny ihned nastražily pozornost. Přijížděla k nim větší skupinka jezdců na velkých, vytrvalých pštroso-netopýrech foltech. Pozemšťanky si připravily sygyty a Maardoi se sama přitočila na dosah ruky k Alžbětě.

„Je to obyčejná karavana,“ řekla Alžběta ulehčeně, když si jezdce chvíli prohlížela. „Stačí uhnout jim s cesty.“

Kamila byla téhož mínění a také si oddechla. Na hřbetech jízdních zvířat seděli muži, oblečení do dlouhých šedivých plášťů. Zvířat bylo osm, mužů jen šest. Dvě zvířata, vedená jako obvykle na dlouhém provaze, nesla náklad. Skupinka přijížděla rychle, ale ne tryskem. Nezdálo se, že pronásledují čarodějky. Nebyl mezi nimi ani zrádný Urguun. Všechny tři se proto odklidily s cesty až na její okraj. Kamila i Alžběta ostražitě prohlížely mezery v hustém křoví, lemujícím cestu. Bylo by nepříjemné, kdyby se na ně právě teď a právě odtud něco vyřítilo. Maardoi naopak stále sledovala přijíždějící jezdce.

Karavana trochu zpomalila. Vypadalo to, jako by i jezdci zaváhali, ale pak zřejmě poznali, že budou muset projet jen kolem tří osamělých dívek a opět přidali.

Když se ozval jekot malé Maardoi, bylo už pozdě.

Muži se v těsné blízkosti dívek vztyčili a skočili na ně přímo ze hřbetů svých zvířat. Jeden dopadl na Alžbětu, druhý na Kamilu a srazili je k zemi. Třetí doskočil těsně vedle Maardoi, protože ta jako jediná nezůstala stát na místě a vrhla se po hlavě do křoví na kraji lesa. Ale ani ona by neunikla. Chlap ji dohonil a popadl za vlasy, jenže znenadání zařval bolestí a dítě pustil. Maardoi pak zmizela v zelené stěně pralesa, která se za ní beze stopy zavřela.

Muž ji nepronásledoval. Místo aby v hustém porostu marně honil dítě, křičel bolestí a točil se dokola. Ale to už skákali ze svých zvířat další. Bylo vidět, že tímto způsobem útočit dovedou. V okamžiku drželo obě dívky několik silných rukou a znemožnily jim jakoukoliv obranu. Sygyty je tentokrát nemohly zachránit – bylo jisté, že váhu několika silných mužů ani nemohou unést.

„Výborně, chlapi!“ rozhlédl se muž, na jehož plášti bylo několik lesknoucích se ozdob a podle všech známek byl náčelníkem tlupy. Alžběta pod ním ležela naznak, klečel na ní a koleny jí tiskl ruce k zemi. Měl docela pěkný oválný obličej, jiskrné černé oči, krátké černé vlasy, zastřižené vousy kolem úst, na bradě a pod nosem. Nevypadal ani jako nebezpečný barbar – kdyby jí nedržel pod krkem dlouhý, ostrý nůž.

Na odpor neměla ani pomyšlení – ostatně nemohla pohnout ani rukama, ani nohama. Za nohy ji pevně drželi další dva. Koutkem oka spatřila, že ani Kamile se nevede lépe. Ležela také naznak jako ona, jeden muž ji držel za nohy, další klečel na ní a stejně tak ji ohrožoval nožem. Francouzka měla pevně sevřená oční víčka, zřejmě už očekávala jen smrtící ránu.

„Co blázníte?“ vykřikla Alžběta. „Nechte nás!“

„Zmlkni! Ještě cekneš – a uvidíš!“ Chlap zasyčel jako had a přejel Alžbětě po hrdle ostřím nože. Nezranil ji, ale jako výstraha to stačilo. I Alžběta zavřela oči a držela je křečovitě sevřené.

Pak se vedle ní ozvaly podivné kovově znějící rány. Když opatrně pootevřela oči, spatřila, jak na dosah od ní zatlouká jeden z mužů do měkké hlíny na kraji stezky jakousi nepříliš dlouhou tyč. Brzy poznala, k čemu to bude. Muž ji uchopil za ruku, zručně jí na zápěstí navlékl smyčku z tenkého koženého řemínku a než se nadála, měla ruku pevně připoutanou ke kůlu, zaraženému do země. Totéž se vzápětí stalo i na druhé straně. Ležela teď na zemi naznak, obě ruce napnuté do stran a pevně připoutané ke kůlům. Nemohla se pohnout, ani když ji muži pustili a ten, co na ní dosud klečel, pomalu vstal.

Všichni se nejprve věnovali svému druhovi, který neustále křičel bolestí. Vousatý chlap vytáhl nůž a rozřízl svému kamarádovi ruku, pak se k ní sklonil a hned začal kolem sebe plivat krev. Alžběta ani Kamila nechápaly, proč ten týraný proti svému mučiteli vůbec nic nepodnikl.

Nakonec vytáhli kožený měch a muž se s bolestným sykáním zhluboka napil.

„Kdo mohl tušit, že ta malá ještěrka má čvožacha?“ vybuchl bolestí. „Vždyť se tady nikde nevyskytují!“

„Buď rád, že to byla jen ruka,“ řekl druhý. „A že to s tím Daouwir umí!“

„A co ty dvě?“ napadlo dalšího.

„Uvidíme!“ dostal stručnou odpověď.

Velitel si mezitím na ruku navlékl koženou rukavici a opatrně se sklonil k Alžbětě. V holé ruce držel připravený nůž, druhou rukou jí pomalu přejížděl po těle. Neměla kam uhnout a musela to strpět, jen se zachvěla bezmocným odporem, když jí s neskrývaným potěšením sahal na ňadra. Nebyl to ale jeho hlavní cíl. V pravé boční kapse bardžanské bundy jí nahmatal plastikovou láhev s B-palivem. Vytáhl ji, zběžně prohlédl a otevřel, ale když si přičichl, odhodil ji velikým obloukem do houští. Tekutina uvnitř se pít nedala, takže pro něho neměla cenu. Alžběta si začala vyčítat, že měla palivo raději spotřebovat, než aby se teď zbůhdarma vylilo, aspoň by měly pořádně nabité akumulátory – ale pozdě honit bycha.

Při hledání si barbar naštěstí vůbec nevšiml náramenních sygytů ani náramkového komunikátoru. Šlo mu o něco jiného – a brzy uslyšela, co vlastně hledal.

„Bylo to velice snadné!“ prohlásil spokojeně. „Neměla ani ochránce, ani nůž, ba ani malou dýku. Ta by nám neuškodila!“

Samozřejmě neobjevil kapesní nožík v její zadní kapse u kalhot.

„Tahle je nějaká mrňavá,“ ohodnotil jeden z chlapů Kamilu. „Žádná škoda, že nám ta nejmenší ještěrka utekla. Příliš mladé dlouho nevydrží, nic bychom za ni nedostali. Kdoví, jestli budou chtít tuhle.“

„Neměj obavy, s tou si jistě budou vědět rady,“ ujistil ho se smíchem druhý. „V Drinuzu mají i mladší.“

„Tahle také vypadá podivně,“ ukazoval pochybovačně další muž na Alžbětu. „Má takové plesnivé vlasy…“

„Nevadí,“ rozhodl náčelník. „Zato je větší a macatější. Ostatně, kdyby se zdálo, že si ji kvůli té barvě nikdo nekoupí, můžeme jí vlasy nabarvit u barvíře.“

„Ani ta druhá nemá u sebe zbraň!“ ozval se další muž, když právě tak opatrně prohledal vzpouzející se Kamilu. Nechtěla si to nechat líbit, ale mohla se kroutit jak chtěla, nebylo jí to nic platné. Ani on u ní neobjevil nůž, stejně jako náčelník u Alžběty. Možná by si jej nevšiml, ani kdyby jej v její kapse nahmatal. Zavírací nože asi neznali – i když Alžbětin by se jako zbraň nedal použít vůbec a Kamilin také jen stěží.

„To je divné,“ přemýšlel náčelník. „Dvě osamělé, úplně bezbranné ženské, navíc s malou holkou… Jeden čvožach by je nespasil! Podívejte se raději, aby nás nepřečíslila nějaká větší družina, co k nim patří!“

Dva muži nasedli na zvířata a rychle odjeli, jeden zamířil do úzkého kaňonu, druhý zpátky. Za malou chvíli přijeli oba nazpět, seskočili a ohlásili, že nikdo v okolí není.

„Ale co, tím lépe pro nás,“ prohlásil spokojeně náčelník. „Myslím, že barva vlasů nebude rozhodovat. Hlavně že jsou mladé a vypadají zdravě.“

„Za tak dobré zboží dostaneme v kterémkoliv nevěstinci dobrou cenu,“ dodal další.

Otrokáři, uvědomila si Alžběta. A my jsme si myslely, že to je obyčejná karavana! Zkusila se nenápadně vzepřít rukama a vytrhnout kůly z měkkého písku, ale držely pevněji než čekala. Napadlo ji, že to není tak zoufalé, jak to vypadalo zpočátku. Přepadli je naprosto nečekaně, ale pokud je chtějí prodat, neublíží jim, to by pro ně ztratily cenu. Bylo přece jen povzbuzující vědět, že jim aspoň nehrozí jistá smrt. Nedá se nic dělat, řekla si, musíme počkat. Přece nás tu nenechají věčně ležet přivázané. Byla si jistá, že pozornost otrokářů ochabne a pak se jim určitě naskytne vhodná příležitost k útěku. Nechali jim i létací sygyty, ani ve snu je nenapadlo, k čemu jsou dobré. Získala tak opět naději a začala se utěšovat, že to snad přece jen dopadne dobře.

Brzy se ale ukázalo, že jim nehrozí jen okamžité zabití. Chlapi se nemohli dohodnout na jejich věku a náčelník prohlásil, že to zjistí. Nejprve přistoupil k Alžbětě. Do obličeje jí hrozivě namířil velký lesklý nůž a nohou jí ze strany bezohledně přišlápl vlasy. Vykřikla bolestí a rázem měla oči plné slz. Měla pocit, že jí rve vlasy i s kůží, jak ji to tahalo. Musela zaklonit hlavu dozadu a nemohla jí pohnout ani o milimetr. Na okamžik jí s hrůzou blesklo hlavou, že má nekryté hrdlo doslova vystavené jeho noži a že by ji mohl jediným pohybem podříznout jako dobytče na porážce.

Naštěstí to neměl v úmyslu.

„Ukaž zuby, ženská!“ poručil a začal ostrou špici pomalu, ale neúprosně přibližovat k jejím rtům, až se jí zdálo, že jí je probodne. Neměla jinou možnost než splnit podivný rozkaz a otevřít ústa.

Chvíli jí zblízka nahlížel dovnitř a oťukával jí dlouhým nožem postupně zuby. Bylo jí všelijak. Zrudla, jako kdyby ji přistihli při něčem špatném. Polévalo ji současně horko i mráz. Kdyby si to rozmyslil, mohl by ji jediným bodnutím zabít. Neudělal to, ale nemohla si pomoci, cítila k němu bezmocnou, hořkou nenávist. Choval se k ní urážlivě, jako by ani nebyla člověk.

Konečně s tou ponižující prohlídkou skončil a přešel naproti ke Kamile. Měla vlasy kratší než Alžběta, nemohl jí je přišlápnout, ale sklonil se k ní a rukama jí vjel do vlasů tak hrubě, že se ani ona nemohla pohnout. I ona musela pod hrozbou nože otevřít ústa a nechat si podrobit pečlivému zkoumání zuby, ačkoli také zrudla ponížením. Náčelník se pak mlčky vrátil k ostatním.

„Jak jsem říkal,“ oznámil jim spokojeně, „jsou obě mladé, v nejlepším věku, mají dokonce ještě všechny zuby.“

„Takové jsou nejdražší,“ přitakal mu další.

Alžbětě hořely tváře. Opravdu, posuzují je jako zvířata – podle zubů! Také Kamila se tvářila, jakoby právě kousla do citrónu. V životě jim nikdo nedal najevo takové pohrdání. Až tihle barbaři – kdoví zda vůbec dovedou číst a psát!

Pokud se ale domnívaly, že je dnes nic horšího nemůže potkat, velice se mýlily.

„Co si teď s nimi trochu užít?“ napadlo jednoho. „Tady za to nebudeme platit!“

„Dobrý nápad!“ přidal se druhý. „Zamlouvám si tu menší!“

Alžběta strnula. Tak přece za tu rekreaci zaplatíme, napadlo ji. Když viděla ty hrubé tváře, obešla ji hrůza. Bylo jich šest – žádná legrace! Maně si vzpomínala, že se to kdysi dělo i mezi barbary na Zemi.

„Beze všeho, chlapi, ale až za průsmykem!“ rozhodl rázně velitel. „Ta nejmenší má přece čvožacha! Kdo dá hlavu za to, že ho na nás nepoštve?“

„Na šest chlapů si jeden čvožach netroufne!“ opáčil první sebevědomě. „Tak pitomí zase nejsou. Rozsekali bychom ho na kusy!“

„Jenže za chvíli se setmí a dobře víte, že ty bestie útočí v noci s výhodou! Koho ve tmě ďobne do krku, má hned problém! Máte snad o to zájem?“

„No jo, pravda – tak raději až v lese za průsmykem?“ podvolil se i ten nejžhavější. „Tady je to beztak moc na ráně!“

Když se chlapi dohodli, obrátili se opět k dívkám. Beze spěchu je odvázali od kůlů, ale hned je obě koženými řemínky svázali, vhodili na jedno z nákladních zvířat a pevně je přivázali k postrojům. Kůly z měkké hlíny vytrhali a uložili do vaku vedle pokořených dívek – na nejbližší zastávce je mohou ještě použít. Několik minut poté celá karavana kráčela nepříliš velkou rychlostí úzkým kaňonem napříč mezi dvěma strmými horami.

Errata:

27.10.2021 10:33