Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nový domov

Projížděli už aspoň druhým kilometrem kaňonu, když se Alžběta trochu naklonila ke Kamile. Ta celou dobu tiše se zavřenýma očima vzlykala. Z přepadení měla i pořádnou opuchlou modřinu pod levým okem, takže skoro neviděla. Ani Alžbětě nebylo do zpěvu, ale sotva se během jízdy uklidnila, sotva jí z toho ponižujícího zážitku přestalo srdce divoce tlouci, začala se starat, co bude dál.

„Kamilo, nespi,“ nabádala kamarádku šeptem.

„Copak spím?“ opáčila také tak tiše.

„Natáhni ke mně ruce,“ prosila ji Alžběta.

„Proč? Stejně to nemá smysl,“ vzdychla si Kamila. „Pochopila jsi, co na nás za tím průsmykem chystají?“

„Prosím tě, nefňukej. To ještě přežijeme,“ ujišťovala ji Alžběta. „Mohlo to dopadnout mnohem hůř.“

„Co horšího se nám mohlo stát?“ vzlykala Kamila. „Padnout na takové grázly!“

„Například nás mohli podřezat,“ připomněla jí Alžběta. „Ne že by se mi líbilo, jak s námi nakládali, a už vůbec ne, co s námi zamýšlejí, ale obě jsme naživu a to je ze všeho nejdůležitější. Tohle je barbarská planeta, Kamilo, lidé se tu chovají jinak než u nás. Musíme to hlavně přežít. Asi se to bez nějakého šrámu neobejde, ale to víme už dlouho. Podej mi raději ruce, kam až dosáhneš, nejlépe když mi je dáš před pusu. Nemíním trpně čekat na to, co na nás chystají.“

„Co chceš dělat?“ zeptala se Kamila apaticky.

„Svázali nás jen koženými provazy. Já proti nim použiji silnější bakterie, umím je udělat. Osvobodíme se a uletíme jim na sygytech.“

„Ty bakterie jsi měla použít už proti těm chlapům!“ vybuchla potichu Kamila. „Proč ses nebránila? Proč jsi je… Měla jsi dost času – s tou šelmou ti to trvalo pár vteřin!“

„Blázníš?“ otřásla se Alžběta. „Cožpak jsem je mohla pro nic za nic zabít?“

„Pro nic za nic? Podívej se na ně, jsou to zločinci! Měla jsi je aspoň uspat! Tvrdila jsi mi, že to umíš! A i kdybys je zabila, tihle by si to zasloužili!“

„Nešlo to,“ opáčila nešťastně Alžběta. „Uspávací bakterie jsou pomalejší než útočné enzody a navíc bych si je musela připravit dlouho předem. A prosím tě, nechtěj po mně, abych zabila člověka, i když je to zločinec. Bardžan by člověka nezabil nikdy! Já nejsem Bardžanka a kdyby nám hrozila smrt, možná bych v sebeobraně použila i enzody, ale oni nás zabít nechtěli. Já tě chápu, ale na druhé straně jsem lékařka a vážně jsem neměla dostatečný důvod k vraždě.“

„Ale – to si s námi budou dělat, co se jim zachce? To ti ještě nedošlo, co od nás chtějí?“

„Nemohu použít nic víc, než co mi dovolí svědomí,“ rozhodla Alžběta. „Navíc by ty útočné bakterie mohly zabít i tebe, nemáš proti nim imunitu. Umíš si představit, jak jsou agresivní? Bakterie účinné proti šelmě ti neuškodí, ale tohle jsou lidé jako my! Kdybych je nakazila, ještě půl minuty se to neprojeví a stačilo by, aby se tě v té době některý z nich dotkl – a rozpadla by ses mi před očima jako ta šelma! To jsi přece viděla, ne?“

Kamila na to neřekla nic, ale aspoň přestala vyčítat.

Alžběta se ke svým rukám nedostala, měla je přivázané až ke kotníkům nohou, ale když se trochu zavlnila, ocitly se ruce její kamarádky přímo před jejími ústy. Kamarádce na kožená pouta zblízka plivla trochu slin, smíchaných s čímsi, co jí na jazyk přidalo chapadlo agisaru. Nedbala ani odporné hnilobné chuti, kterou to mělo.

V první chvíli se nic nedělo. Kamila napnula svaly, ale řemínky držely pevně. Opět upadla do chmurné nálady a do apatie. Z toho, co zaslechly, si nemohly dělat o záměrech otrokářů nejmenší iluze.

Zvířátko malé Maardoi je zřejmě donutilo své úmysly odložit, ale jen než budou mimo dosah. Co by je čekalo za průsmykem – raději nemyslet!

„Zkus to teď,“ zašeptala Alžběta asi po minutě.

Kamila trhla rukama a řemínky praskly. Hned ukázala osvobozené ruce Alžbětě.

„Zkus dostat bakterie na moje pouta a sobě na nohy,“ poprosila ji Alžběta. „Dám ti je jazykem na prsty.“

„Fuj – to snad ne!“ odtáhla se Kamila. „Sahat na takový hnus?“

„Já je mám i na jazyku!“ vyčetla jí Alžběta. „Je to hnus, ale neboj se, neublíží ti.“

Kamila se otřásla, ale přemohla se a přistrčila ruku Alžbětě k ústům. Ta jí na konečky prstů vyplivla chomáček slin a kamarádka jí je namazala na kožené řemínky pout. Hned si ale štítivě otřela prsty do svetru.

„Zničila sis svetr!“ upozornila ji Alžběta. „Když už si musíš ruce o něco otřít, udělej to o jejich zboží a postroje. Když jim něco poničíme, bude jim to patřit.“

Kamila ji ihned ochotně poslechla. Během další minuty popraskaly zrosolovatělé řemínky i na Alžbětiných rukou. Pak už to šlo mnohem rychleji.

„Máš v pořádku sygyty?“ sykla Alžběta na Kamilu.

„Ještě že nám je nevzali,“ šeptla Kamila.

„To je dobře,“ řekla Alžběta tiše. „Já mám ale skoro vybité baterie!“

Kdyby jim ti chlapi sebrali létací nárameníky, sebrali by jim možnost útěku. Musela by je pak zneškodnit spavou nemocí, ale to teď nebylo nutné. Nechali jim všechno, co měly na sobě – beztoho je počítali za svou kořist i se vším všudy.

Alžběta i Kamila rychle nanášely konečky prstů agresivní baktérie na řemínky, jimiž je přivázali k postrojům zvířete, ale i na postroje, na pytle a měchy se zbožím. Čím větší paseku za sebou zanechají, tím méně možností k pronásledování budou ti barbaři mít. Byla to od nich aspoň nepatrná odplata za způsobená příkoří.

Karavana zatím zpomalila. Skalní trhlina se poněkud rozšířila, ale o několik desítek metrů dál bylo vidět, že pokračuje stejně úzkým průchodem. Bylo už šero, nastal večer a tady mezi skalami byla tma dvojnásob. Chlapi jeli opatrně, dlouhé nože v rukou, aby se nenechali tak snadno překvapit.

V té chvíli praskly popruhy postrojů a náklad začal zprvu po jednotlivých pytlích a pak už jako vodopád padat na zem. Pytle se ve vzduchu nebo nejpozději po dopadu na zem trhaly na kusy a všechno zboží se z nich sypalo. Současně se zajaté dívky narovnaly a odrazily od rozpadajícího se sedla. Muži se ohlédli, ale spatřili jen, jak se jejich kořist vznáší podél téměř kolmé skalní stěny vzhůru. Začali klít. Nastal zmatek.

„Kamilo, neleť už výš, prosím tě!“ zavolala náhle na svou kamarádku Alžběta, letící pod ní. „Musíme vodorovně, po vrstevnici! Mám skoro prázdné akumulátory, blokuje se mi první pojistka!“

První pojistka nedovoluje stoupání, jen nepříliš dlouhý vodorovný let. Když zásoba energie klesne pod další hranici, druhá pojistka už jen zbrzdí pád na snesitelné klesání. V situaci obou dívek by to znamenalo katastrofu – pěšky by jízdním zvířatům neunikly.

Kamila se ihned snesla k Alžbětě.

„Podej mi ruku,“ křikla nepříliš hlasitě. „Zbylo mi víc energie, dlouho jsi nesla tu malou… Udržuj jen výšku, potáhnu tě.“

Rozletěly se průsmykem vodorovně. Uslyšely sice zasvištění a dokonce spatřily šíp, vyslaný očividně za nimi, ale proletěl hluboko dole. Na pohyblivý a vznášející se cíl otrokáři zřejmě neuměli střílet. Horší bylo, že bandité nechali náklad nákladem, otočili zvířata a začali dívky pronásledovat. Jako kdyby věděli, že mají málo energie pro útěk směrem vzhůru.

Kamila vpředu táhla za obě a Alžběta nervózně pozorovala, jak stav akumulátorů klesá i při nejúspornějším režimu. Vzhledem k tomu, že nárameníky jen vyrovnávaly její váhu a pohyb vpřed obstarávala Kamila, ubývalo energie pomalu. Ale ubývalo.

Naštěstí brzy prolétly poslední zatáčku průsmyku a byly ze skal venku. Dole ještě bylo znát místo, kde je ti raubíři přepadli. Na zemi ležely i některé jejich věci, nemohly ale ztrácet ani okamžik času a ani metr výšky. Zabočily vlevo a pokračovaly podél vrstevnice dál, až za dalším skalnatým výběžkem dorazily k nevelkému vodopádu. Byl to potok pramenící na pláni v horách, u jejich uiku. Přistály na skalní stěně za vodopádem a začaly šplhat vzhůru.

Alžbětiny nárameníky ihned po vypnutí vznášivé síly přešly do režimu druhé pojistky. Znamenalo to, že by ji teď mohly zachránit jedině v případě pádu, nedovolovaly ale už ani metr vodorovného letu. Alžbětě zůstal v boční kapse bardžanské bundy katalyzační vak isún, ale chybělo jí palivo a hlavně, na nabíjení akumulátorů nebyl čas.

Také Kamila vypnula sygyty. Alžběta ji následovala seč mohla. Za sebou uslyšely zlostný křik otrokářů. Zřejmě právě vyjeli z kaňonu a nevěděli, kudy dál. Dívky šplhaly vzhůru do svahu ze všech sil, jako kdyby jim otrokáři byli v patách.

„Snad to vzdají,“ tiše zašeptala Alžběta ke Kamile. „V tom hustém lese bychom jim zmizely beze stop.“

„Kdyby se rozdělili a jedna dvojice se vydala za námi, mohli by si nás i v tomhle šeru všimnout,“ nesouhlasila Kamila. „Máme příliš malý náskok, než aby nám vystačil až do uiku. Nepochybuj, že jsou ti chlapi hbitější a vytrénovanější! Kdyby začali lézt nahoru za námi, začneme po nich házet kamení, i kdyby jim měl některý rozbít hlavu. Teď nejsi lékařka, ale kořist, které jde o krk! Kdyby něco, budeš házet taky, rozumíš?“

Pomáhaly si navzájem přelézat skalní stupně, ale po celou dobu už nepromluvily ani slovo. Ostatně by to ani nešlo, obě byly zadýchané, jak usilovně šplhaly po svahu vzhůru. Kamila se nešťastně smekla po kameni porostlém lišejníkem, ale vyskočila a nevěnovala pozornost rozbitým kolenům, ačkoliv se jí obě zalila krví. Strach byl silnější než bolest.

Až nahoře na kraji údolíčka mezi strmými štíty řekla Alžběta zadýchaně:

„Nejdříve ze všeho dáme nabít akumulátory. Pak se přestrojíme a až budou akumulátory plné, musíme se vrátit dolů pro Maardoi.“

„Vidíš – a já na ni úplně zapomněla,“ vyčítala si Kamila.

Holčička zmizela v lese, ale co s ní bylo dál, nevěděly. Alžběta byla odhodlaná letět zpátky a přivolat ji. Jistě není pozdě. Pořád měly naději, že se přírodní dítě neztratí a nedá se ani chytit lidmi, ani sežrat zvěří.

Konečně doběhly bez dechu ke kapsli uiku. Až nahoře si trochu oddechly. Zdálo se, že je všechno v nejlepším pořádku. Pancéřové dveře byly zavřené a pod nimi se o těleso kontejneru opíral žebřík, neuměle vyrobený ze slabých tyčí.

„Sezame, otevři se!“ vykřikla Kamila tlumeně do mikrofonu svého komunikátoru.

Ozvalo se slabé syčení, široké dveře se pomalu odsunuly stranou a jako vždycky se skřípěním narazily do skály.

„Věděla jsem, že jsem tu dobře!“ ozval se v té chvíli šťastný dětský hlásek.

V šeru pod osobním přepravním kontejnerem se ze stínu vylouplo děvčátko.

„Maardoi!“ vykřikla Alžběta. Také Kamila se k ní přidala a brzy je dívenka objímala obě najednou.

„Už jsem pro vás brečela,“ přiznala se holčička. „Byli na vás zlí, viďte? Vylezla jsem na strom a všechno jsem viděla, ale nemohla jsem vám pomoci. Blucažgi by na ty bandity vletěl, ale nedovolila jsem mu to, zabili by mi ho. Naštěstí ani vás nezabili. Řekla jsem si, že jim s vašimi kouzly určitě utečete a přijdete sem. Proto jsem tu na vás čekala.“

„Oba jsme tu čekali!“ ozval se i Blucažgi.

Alžběta s Kamilou měly v té chvíli slzy na krajíčku. Jestli Maardoi viděla všechno, viděla i jejich ponížení… nad nepříjemnými vzpomínkami ale převážily slzy radosti, že Maardoi žije a aspoň té se nic nestalo.

V minutě byly všechny tři uvnitř. Pneumatickému zavírání dveří už také docházel dech, ale dveře nakonec zaklaply do zámků a slibovaly jim poměrné bezpečí.

„Musíme se umýt,“ prohlásila Kamila a strkala před sebou Maardoi k zadnímu baru, aby je neokukovala, jak byly ještě pocuchané od otrokářů. Potřebovaly se dát do pořádku a vzpamatovat se. V baru usadila dívenku na židličku a vstrčila jí do ruky malý balíček.

„Vezmi si zatím sušenky. Strhni tu slupku, pod ní najdeš moc velkou dobrotu.“

Obě bar hned poté kvapně opustily, ale za dveřmi vzala Alžběta Kamilu za rukáv.

„Počkej, nespěchej tak!“

„Teď hned se buďto důkladně umyji, nebo pozvracím,“ řekla Kamila rezolutně. „Je mi z těch chlapů špatně, ty to nechápeš?“

„Počkej okamžik,“ nedala se ovlivnit Alžběta. „Nejprve mi přenech všechno, co na tobě z těch chlapů zbylo. Stačilo by mi málo, pár šupinek kůže, uvázlé za nehty, zbytky potu na rukou… Musím to okamžitě prověřit.“

„To nemyslíš vážně!“ zděsila se Kamila a obrátila se na kamarádku nevěřícně. Na levé oko skoro neviděla, tvář měla nateklou, nohy od krve – a Alžbětu zajímají ti raubíři?

„Myslím to vážně,“ prohlásila Alžběta. „Potřebuji znát jejich zdravotní stav.“

„A nezdá se ti, že si dovoluješ trochu moc?“ vyjela na ni najednou Kamila. „Vím, že jsi do vědy zažraná, ale je to od tebe vyloženě nechutné! Kdo ti dal vůbec právo…“

„Když to chceš nutně vědět, dva z těch barbarů byli nakažení,“ přerušila ji Alžběta tiše. „Mají opravdu ošklivou nemoc – kdybych na to nepřišla, sama bych onemocněla. Kamilo, copak jsi neviděla, jak strašlivé nemoci zdejší lidé mívají? Pomůžeš mi, když tě tak snažně prosím, nebo počkáme, až co u tebe propukne? Uvědom si, jde mi především o tebe. Já se nemocí nebojím, ale dovedeš si představit, jak by ti bylo, kdyby nás dvě někdo rozdělil, nebo kdyby mě zabili a ty bys onemocněla? Tady ti nikdo jiný nepomůže! Pamatuj si, čím dřív nemoc zlikviduji, tím lépe! Nejraději ještě v zárodku. A navíc, mohu ti dát i nějaké trvale působící protilátky. Něco jako očkování. Tak co, poslechneš mě?“

Kamila zbledla jako papír.

„Promiň,“ vysoukala ze sebe po chvíli suchým hrdlem. „To mě ani nenapadlo. Je mi z nich nanic, to snad pochopíš! Nikdy v životě si ke mně nikdo nic takového nedovolil.“

„Ano, já tě chápu,“ řekla Alžběta vážně. „Nemusíš mi ani barvitě líčit jak ti je, také se nemohu dočkat až to ze sebe smyjeme, pokud se to vůbec dá smýt… Ale tady jde o víc než co se nám stalo, jde o to, co by se teprve stát mohlo! A nejen za tím průsmykem, co tam na nás chystali, i později. V biologických otázkách se mnou spolupracuj, nebo špatně dopadneš. V ostatním ti ustoupím, můžeš mít pravdu, ale v biologii jsem tu nejen z nás dvou, ale nejspíš celosvětově jediná autorita, věř mi! A bez důvěry to nejde!“

Kamila už raději neprotestovala a Alžběta ji vyšetřila na přítomnost nebezpečných baktérií. Přitom jí ošetřila zranění a modřiny v obličeji se brzy začaly ztrácet.

„Zjistila jsi něco?“ zeptala se Kamila, když se obě umývaly. Alžběta nejprve vytvořila z kvasných bakterií účinnou očistnou pěnu, kterou pečlivě opláchly – nejspíš posledními zbytky vody z nádržky uiku.

„Bohužel ano,“ přikývla po chvilce. „Nemusíš se bát, nám dvěma už nic nehrozí. Ale oni… oni budou chudáci… A nejspíš o tom ještě ani nevědí!“

„Cože? Ty bys je snad litovala? Ty grázly?“ vybuchla Kamila hystericky.

„Máš možná pravdu,“ povzdychla si Alžběta. „Koneckonců, způsobili si to nejspíš sami – a patří jim to. Ale řeknu ti, bude to pro ně strašlivý trest.“

„A víš aspoň, jak ta nemoc působí?“ zeptala se Kamila už trochu mírněji.

„Dovedu si to představit,“ odvětila tiše bioložka. „Trochu záleží i na jejich odolnosti a na dalších faktorech, ale mohu se mýlit nanejvýš při určení času – což asi nerozhoduje. Nejpozději do roka jim po celém těle začnou vyrážet ošklivé vředy a budou se rozrůstat. Brzy jim začnou odpadávat články prstů na rukou i na nohou, možná i dlaně, určitě přijdou i o měkké části obličejů jako je nos a uši. Při jejich úrovni léčení má všech šest před sebou nejvýš dva roky života. Mimochodem dost krutého.“

„Něco jako – malomocenství?“ vydechla hrůzou Kamila.

„Ne něco jako… Já ani nevím, jak kdysi na Zemi lepra doopravdy vypadala, ostatně se tam dnes už nevyskytuje, zachovaly se jen obrázky – ale zdejší nemoc má podobné účinky. Když můžeme místní lidi nazývat lidmi, pak můžeme stejně tak dobře říkat této nemoci lepra, čili malomocenství. Věř mi, bez léčení je to příšerná nemoc!“

„A takovým bestiím jsme padly do rukou? Kdybys nebyla lékařka, byly bychom obě malomocné!“ skoro vykřikla Kamila a opět se bezmocně rozvzlykala. Padla Alžbětě do náruče a ta vzala její hlavu do dlaní.

„Nebreč!“ těšila ji. „Ničeho se neboj. Tady v uiku nám nikdo nemůže ublížit. Dokud jsem s tebou, žádných nemocí se nemusíš bát.“

Sama ale cítila v krku hořký kámen a věděla, že i ona má plné oči slz. Bezmoci – ale snad i soucitu s těmi barbary.

Když se navzájem utěšily, vybalily svá nevelká zavazadla a převlékly se do čistého. Část jejich oblečení vzala za své při přepadení, na Kamile se rozpadl i svetr, poničený hnilobnými bakteriemi. Alžběta měla pořád všechno co na sebe potřebovala – vracela se z dlouhodobého pobytu na vzdálené planetě, měla dostatečné zásoby oblečení. Oblékla si další čisté bardžanské kalhoty a zbývaly jí ještě jedny už trochu seprané, ale použitelné džíny. Zato Kamila měla v taštičce jen pár drobností. Alžběta by se s ní ochotně rozdělila, ale měly příliš odlišné velikosti. Věnovala jí alespoň kalhotky a elastický svetr, ostatní by na Kamile jen viselo. Kamila si musela vzít místo kalhot sukni – ještě že měla aspoň tu.

K dívence do baru se vrátily už zase s úsměvy na tváři. Kamila měla na sobě svou vínově červenou uniformu letušky a holčičku tím velice překvapila.

„Ty jsi ale hezká,“ uvítala ji obdivně.

Pozemšťanky se ale překvapeně rozhlížely po barovém oddělení. Na všech stolcích stály vyrovnané sloupce balíčků čajových sušenek s čokoládovou náplní.

„Tolik jich tam přece ani nebylo!“ vytřeštila oči Kamila.

„Byly tam dvě poslední,“ přisvědčila Maardoi. „Ale byla to taková dobrota, že jsem se je hned naučila čarovat. To se přece vždycky hodí!“

„Proboha!“ zalapala Alžběta po dechu.

„Jak se vlastně učíš čarovat?“ obrátila se na dívenku s praktickým dotazem Kamila.

„Jak jsem říkala – u některých věcí stačí znát jejich jméno,“ vysvětlovala jí ochotně dívenka. „Ale tyhle dobroty jméno neměly a musela jsem jim přidělit nové jméno sama.“

„A jaké jméno jsi …přidělovala?“ zeptala se Kamila.

„No přece sušenky, cožpak jsi mi to neříkala správně? Teď chci ještě jedny sušenky, jsou strašně dobré,“ natáhla ruku.

Těsně nad její dlaní zavířil podlouhlý vír bílých vloček. Pak zmizel – a dívenka držela další balíček sušenek. Podala je Kamile a ta si je se zájmem prohlížela. Byly jako ty ostatní, včetně nápisů na obalu. Od nezbytného obecného popisu v jazyce Bar, až po heslo Made in France, Gea, napsaného starodávnou pozemskou latinkou.

„A – chutnají ti aspoň?“ vzpamatovala se i Alžběta.

„A jak! Nejlepší jsou, když se jedí s ovocem. Ochutnejte je také – je tu všeho dost!“

Na barovém pultu leželo i několik oranžových broskví a dva velké melouny, jeden už načatý. Nemusely zjišťovat čím – na pultu leželo i pět různě velkých nožů. Maardoi si je zřejmě vyčarovala až tady.

„Já se z toho zblázním,“ řekla Alžběta odevzdaně. „To je přece proti všem zásadám zdravého rozumu!“

„Možná,“ přikývla Kamila vážně. „Ale na téhle planetě to funguje. Třeba je jediná ve vesmíru, kde žijí opravdu čarodějové! Budeme si muset zvyknout, tady je tomu tak.“

„Tím chceš naznačit, že nám nezbývá, než se s tím jen tak smířit?“ podívala se na ni Alžběta přísně.

„Přesně tak jsem to myslela,“ přitakala Kamila.

„Dobrá,“ zamyslela se na okamžik Alžběta. „Důkazy proti tomu nemáme… Poslyš, Maardoi, dokázala by ses naučit čarovat i tohle?“

Podávala přitom dívence nevelkou lahvičku.

„Co je to?“ zeptala se dívenka zvědavě. „Jak se to má jmenovat? A jak to chutná?“

„Není to k jídlu,“ řekla Alžběta vážně. „Ale je to moc důležité a jestli se to naučíš čarovat, budu s tebou venku dvě hodiny létat, jak se ti zachce. A pokud jde o jméno, říkej tomu bevufe.“

Bardžanské slovo, na Zemi překládané jako B-palivo.

„Dobře, když myslíš…“ odpovědělo vážně děvčátko. Vzalo lahvičku Alžbětě z ruky, postavilo si ji na dlaň a potichu, ale zřetelně prohlásilo:

„Jmenuješ se – bevufe!“

Kolem lahvičky B-paliva zakroužil známý obláček, podobný miniaturní sněhové smršti. Stejně náhle zmizel – a dlaň dítěte byla prázdná. Alžběta strnula. Bylo to poslední palivo k nabíjení akumulátorů. Tím by definitivně skončila možnost létání na sygytech.

Malá čarodějka ale držela ruku napnutou dál a dodala: „Teď chci – dvakrát bevufe!“

Miniaturní smršť. A pak na dětské dlani – dvě lahvičky koncentrované energie. Té energie, která jim nedávno tolik chyběla – a kvůli níž vlastně padly do rukou otrokářů.

Alžběta si jen oddychla.

Brzy se zařídily v uiku natrvalo.

Druhého dne po svém neslavném návratu se vrátily na místo přepadení posbírat, co by jim chybělo. V křoví objevily elektrickou pilku a zavírací nůž, ostatní věci jim bandité nadobro zničili. Přesto všechno přinesly – snad z těch zbytků využijí aspoň materiál.

Alžběta si všimla, že Maardoi pořád pokukuje po Kamile. Napadlo ji, že kamarádce závidí vínově červenou uniformu letušky a navrhla jí naučit se ji čarovat a vyčarovat si další pro sebe. Byla jí sice velká, ale Alžběta měla s sebou přece šití a k nesmírné radosti malé čarodějky jí pozemšťanky oblek přešily. Vypadala v něm jako princeznička a nosila jej nejraději. Litovala jen, že se uniforma letušky nedá zvětšit, aby měla i Alžběta. Kamile vyčarovala stejnou bardžanskou bundu i kalhoty, jako měla Alžběta a brzy všechny zásobila i dalšími potřebnými částmi oděvu. Většinu z toho jí zmenšily i na její velikost – kromě bardžanských výrobků, které nebyly vyrobené šitím. Pomáhaly všechny, Kamila naučila zacházet s jehlou a nití i Maardoi. Mohly oděvy jen zmenšovat, ale naštěstí měla největší zásoby Alžběta a ta měla všechno největší. Jak se ukázalo, i z různých zbytků se dalo šít, zejména se dobře hodil každý kus džínoviny.

Maardoi už nechodila v otrhaných šatičkách. Ty nosila ve vesnici, tady se ukázalo, že si umí vyčarovat docela slušivé oblečky. Od pozemšťanek se naučila nosit jemnější prádlo, ale nejvíce byla nadšená z Kamiliny uniformy.

Ani o ostatní teď neměly nouzi. Malá čarodějka vyčarovala tolik zásob, že neměly kam je dát. Trvanlivé potraviny uložily do oddělených kajut, ostatní musely sníst.

Pro Alžbětu byl přímo vědeckou lahůdkou čvožach, zvířátko patřící Maardoi. Opatrně mu odebrala vzorek krve, aby zjistila, co je to zač. Malý tvoreček neměl žádné končetiny, jen ploché tělíčko s malou hlavičkou, ale to tělíčko bylo neuvěřitelně tvárné. Většinou byl Blucažgi sbalený do kuličky, ale létat uměl a rejnočím vlněním se obratně pohyboval ve vzduchu i ve vodě. Do vody se mu však nechtělo – v tom směru by si jistě dobře rozuměl s pozemskými kočkami. Alžběta potvrdila, že má inteligenci na úrovni mírně retardovaného člověka, ale větší než delfíni. Mohl proto mluvit. Rozhodně nešlo o břichomluvectví, jak si Alžběta v první chvíli myslela.

„Ale – víš, že je Blucažgi jedovatý?“ podívala se Alžběta na dívenku pátravě.

„Vím,“ přikývla Maardoi. „To byla má největší naděje na přežití. Nikdo si netroufne jen tak na člověka, který má jako ochránce čvožacha.“

„Ale – co kdyby škrábl i tebe?“ ptala se dál Alžběta.

„Blucažgi je přece rozumný a má mě rád, ten by to neudělal,“ ujišťovala ji Maardoi. „Na jižních ostrovech dávají čvožachům hlídat děti – mají jistotu, že se jim nic nestane.“

Jen maně si Alžběta vzpomněla, že cosi podobného existuje i na Zemi. V Malajsii prý dávají lidé hlídat děti ochočenými hady. Dětem se nic nestane, přitom je to účinné.

„Jak hodně je to jedovaté?“ zajímala se Kamila.

„Něco mezi zmijí a korálovcem,“ ujistila ji Alžběta. „To zvířátko nemá jedové zuby, ale dva duté drápky. Jednoho chlapa přece uštklo – ale ostatní věděli, jak na to. Zbavili mu ránu jedu rozříznutím a odsátím. Bolestivý způsob, ale – přežil to. Bez té protiakce bych to ale tak povzbudivě neviděla. Já bych s agisarem volila něco jiného, proti většině jedů je lepší najít protijed, ale oni to vyřešili jinak.“

Kamila si náhle vzpomněla, jak viděla ty drápky pěkně zblízka, když zachraňovala Maardoi před Urguunem.

„Poslyš – a nechystal se ten tvůj Blucažgi i na mě?“ udeřila na dívenku.

„Chystal, ale netroufal si,“ přiznala Maardoi provinile. „Bál se, že mi ubližuješ, ale došlo mu, že bych spadla dolů, kdyby tě škrábl – a to by jistě nechtěl.“

„Promiň, Kamilo!“ ozval se omluvně i Blucažgi. „Už to nikdy neudělám!“

Mazlíček Maardoi měl i další zajímavé vlastnosti. Živil se hmyzem, ale nespokojil se kdejakým. Jeho pochoutkou byli zelení kobylkovití dvanáctinozí brouci pehrepo, plní tmavozeleného, velice jedovatého oleje. Blucažgi byl nejen vůči jedu imunní, ale Alžběta usoudila, že by bez této stravy rychle zahynul hlady. Maardoi mu je musela každý večer před spaním čarovat – naštěstí mrtvé. Tím víc to inteligentní zvířátko ke své paní lnulo. Alžběta prozkoumala i mrtvé brouky. Podle ní žili v tropech a Maardoi jí to potvrdila, ale neopomněla ji varovat, ať s nimi zachází opatrně, neboť jejich olej způsobuje na kůži nepříjemné puchýře.

„Divoši je prý vaří a do té šťávy si namáčejí šípy,“ ujišťovala obě.

„Ještě že to dopadlo, jak to dopadlo,“ vzdychla si Alžběta. „Teď máme jiné starosti. Musíme se tady v uiku pořádně opevnit a zajistit – a pak uvidíme.“

„Já vám vyčaruji, cokoliv budete potřebovat!“ nabízela se Maardoi.

„Musíme sem především dostat vodu,“ opakovala starostlivě Alžběta. „Pokud možno přírodní, bez čarování.“

Na její přání vydolovala Kamila z technického podlaží soupravu na čištění vnitřních prostor, jejíž součástí bylo dvacet metrů silné plastikové hadice, Maardoi se ji naučila čarovat a rozmnožila ji podle potřeby. Alžběta s Kamilou pak hadici natáhly od pramene potůčku k uiku. Kde to šlo, zakopaly ji do tenké vrstvy hlíny, jinde ji zarovnaly kamením a donesly hlínu odjinud. Alžběta na tato místa zasadila trávu – a byla by špatná bioložka, kdyby se jí ani tráva neujala.

Přímo u uiku vedly hadici skálou. Měly teď dost energie, Maardoi rozmnožila i jejich ruční elektrickou pilku a ta zvětralou skálu snadno řezala. Kamila od Alžběty získala bakterie, kterými v nádobce rozpouštěla kusy skály, vzniklou hmotou s Maardoi zaplácaly hadici v rýhách jako sádrou a Alžběta se postarala, aby se povrch nelišil od původní skály barvou ani strukturou. Při těch úpravách mimochodem prodlabaly i skálu kolem dveří kapsle, aby pořád nenarážely a neskřípěly.

V technickém podlaží našly kromě akumulátorů dva katalyzační vaky isún. B-palivo jim díky čarování Maardoi nepředstavovalo žádný problém. Když jí vysvětlily, že bevufe může být užitečné, ačkoliv se nejí ani nepije, vytvořila jim ho tolik, že si mohly zapnout stropní osvětlovací panely, obě ledničky a dokonce i topná tělesa. V technickém podlaží teď ležela místo jediného prázdného pohotovostního kanystru celá řada plných, takže se nemusely nedostatku paliva bát. Přestěhovaly se ale do přední části, zabořené hluboko do skály. Místnosti tam byly tepelně lépe izolované skálou kolem uiku a vystačily s menším příkonem elektřiny k ohřívání.

Konstruktéři přepravního kontejneru nepočítali s jeho užíváním k trvalému obývání, ale po náležitých úpravách se v něm dalo žít skoro jako v maringotce. Největší problém představoval přívod vody a odvod odpadů, dříve napojované na staniční sítě. Alžběta si s Kamilou prohlédla vnitřní instalaci a prohlásila, že ji trochu předělá. Když skončila, fungovala jim v dolním technickém podlaží obstojná biologická čistička, z níž přečištěná voda odcházela do potoka. Vedlejším produktem čističky bylo navíc další B-palivo.

Mezitím v této části planety skončilo léto, nastal podzim a napadl sníh. Alžběta s Kamilou dávno věděly, že rok na této planetě vydá za dva pozemské, znamenalo to, že zima bude delší a studenější, než by odpovídalo stejné zeměpisné šířce na Zemi. Tady ve větší nadmořské výšce musely počítat i s hlubokým sněhem. Naštěstí měly bezpečný a dobře zásobený útulek.

Alžběta občas vzpomínala na lidi dole ve vesnici. Daří se jim také tak dobře?

Pak napadly místy až pětimetrové závěje. Odřízly je od okolního světa, ale nevadily jim. Kamila spojila Alžbětin kapesní katalyzační vak isún s létacími nárameníky sygyty. Šlo to dobře, vždyť byl k tomu stavěný. Chyběla jen příslušná propojovací šňůra, ale Kamila ji zručně vyrobila z náhradních dílů k palubnímu počítači. Maardoi podle toho vyčarovala další isúny a pro sebe i nové sygyty, takže teď mohly všechny tři létat nezávisle na sobě a téměř bez omezení – jen s sebou musely nosit lahvičky B-paliva, aby je mohly do isúnu dolévat. Šlo to i za letu. Díky sygytům se staly královnami vzdušného moře. Malá čarodějka si vyčarovala komunikátor, aby byla se svými kamarádkami stále ve spojení. Nebylo to ale nutné, raději totiž létaly společně. Tři vznášející se čarodějnice, dovádějící ve vzduchu – nepotřebovaly ani obligátní koště.

Dalo by se říci, že když je Maardoi v jejich kovovém domě živila i oblékala, měly z ní větší prospěch než ona z nich, ale nebyla to pravda. Dívence chyběla laskavá péče matky. Když na to někdy zavedly řeč, dozvěděly se, že matka malé čarodějky ji neměla v lásce. Odstrkovala ji a dávala okatě přednost jiným svým dětem, jako by Maardoi ani nebyla její vlastní. Také ostatní děti ve vsi se jí stranily. Porozumění, péči a lásku poznala až teď – a byla za ni nesmírně vděčná.

Mimo to měla malá čarodějka jako všichni zdejší lidé obtíže s cizopasníky. Některé měla v oděvu a ve vlasech, jiné i ve střevech, ale Alžběta brzy zjistila, že bolestivý hrbolek na zádech dívenky, který jí v noci budil ze spánku, obsahuje podivného článkovitého červa. Rostl pomalu, ale čím by byl větší, tím více by ji trápil. Lékařka si dívenku vzala do péče a brzy ji veškerého trápení tohoto druhu zbavila. Tím víc k ní Maardoi přilnula. Musela pak samozřejmě prohlédnout i její zvířátko, čvožacha Blucažgiho, ale to bylo úplně zdravé. Blucažgi občas své paní cizopasný hmyz z vlasů a oděvu vychytával – ale nebyl tak úspěšný jako Alžběta, měl na to jen nepříliš dlouhý jazýček a tyto druhy hmyzu pojídal s odporem – očividně mu nechutnaly.

Jedna věc ale pozemšťanky rozesmála. Blucažgi se každý večer rozvinul a nafoukl, takže své paní posloužil i jako měkký polštářek. Nechtěl se toho vzdát ani teď, když měla Maardoi nejpohodlnější a nejměkčí lehátko ve svém životě.

Pozemšťanky se nějakou dobu snažily na tajemství čarování přijít, ale brzy to obě vzdaly. Kamila přijala tvrzení, že na téhle planetě je možné všechno a nezabývala se tím. Alžbětu mnohem více sužovalo, že neví, jak to ta malá holka dělá. Ačkoliv ji pozorovala zblízka a přímo se jí dívala do ruky, viděla pokaždé jen vír vloček – nic, čeho by se mohla chytit. Ostatně – ty vločky nebyly sněhové, jako nejsou světlušky elektrické.

Alžběta se snažila nahradit Maardoi vlastní matku a dívenka jí to oplácela přítulností. Jenže mateřské povinnosti mnohdy znamenají přísnost a Alžběta dívence nic neodpustila. Rozhodla se dát své přítelkyni úplné vzdělání pozemského typu.

Kamila byla proti, tvrdila, že malá čarodějka je na tom s čarodějnými schopnostmi lépe než ony dvě, ale Alžběta trvala na svém.

Naštěstí Maardoi našla zalíbení v palubním počítači uiku. Byla tu, jak by ne, celá dětská Encyklopedie – a když se skrz tu úžasnou sadu vědomostí dítě prokouše, může rovnou navštěvovat univerzitu, tvrdila reklama. Na rozdíl od většiny reklam na tom cosi pravdy bylo.

V palubní knihovně počítače byly i desítky digitálně zapsaných filmů, většinou pro děti. Kamila je dobře znala – občas pouštěla krátké filmy k zábavě dětí pasažérů. Dívence se pochopitelně zalíbily také a Kamila jí tuto zábavu přece nemohla odepřít.

Došlo i na vážné učení, i když to zpočátku začínalo jako nějaká nová hra. Maardoi se učila o jiných světech, než byl tento. Sama často nadšeně sedala u barevné obrazovky počítače a ráda si vyvolávala nové a nové „pohádky“.

Ani netušila, že to už dávno nejsou pouhé pohádky.

Žilo by se jim ve skalách docela v pohodě. Měly všeho dost, transportní kapsle byla jejich pevný hrad, dovnitř by se nikdo jen tak nedostal.

Nebo si to aspoň myslely – to ještě netušily, s čím se na této planetě setkají.

Maardoi nazývala svůj svět Fulgiu a na to jméno si pozemšťanky brzy zvykly. Svůj zdejší pobyt však chápaly jako pobyt trosečnic na pustém ostrově. Čím víc času od jejich ztroskotání uběhlo, tím větší měly starosti.

Přece není možné, aby na téhle barbarské planetě zůstaly až do smrti!?! Jak to, že se po nich nikdo neshání? Uplynul rok a nikde ani náznak vysvobození. S ubíhajícími dny a týdny byla zejména Kamila čím dál nervóznější. Často před Alžbětou vzdychala, kdy už si pro ně někdo přiletí. Od setkání s otrokáři občas propukala v okamžiky zoufalství, ale když se jí Alžběta snažila pomoci a chtěla, aby se jí svěřila, Kamila se jen odvracela.

„I kdyby nás našli dnes nebo zítra, už se nikdy nevrátíme stejné, jako když jsme sem přišly,“ řekla jednou tiše.

„To v žádném případě,“ přikývla na to Alžběta. „Možná budeme rády, jestli se vůbec vrátíme. Ale udělaly jsme co se dalo, nikdo nám nemůže nic vyčítat.“

„Jenže nám to nebude vůbec nic platné.“

Alžběta na to jen pokrčila rameny.

Errata:

27.10.2021 10:33