Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rozchod

Až skoro k jaru se stala událost, které jejich dosavadní poklidný život důkladně zamíchala a převrátila jim jejich dosavadní útočiště vzhůru nohama.

Přepravní kontejner měl tři podlaží. Hlavní bylo určeno pro pobyt cestujících, dvě technická se nacházela pod podlahou a nad stropem. Technická podlaží byla zaoblená a jen asi metr vysoká. Bylo tu jen několik pomocných agregátů. V horním byly dvě veliké vodní nádrže, agregáty hasicích přístrojů a kyslíkové bomby, umožňující poslat kontejner i na světy bez dýchatelného ovzduší. Za normálních okolností starost o vzduch přebírala stanice, ale nedala se vyloučit ani situace, kdy posádka potřebovala kyslík nouzově.

V dolním technickém podlaží byly především akumulátory, kompresory, nádrže na odpad z umýváren a toalet a nákladové prostory na příruční zavazadla s pohyblivými pásy pro snadnější manipulaci.

Dvě umývárny byly malé, jen s umyvadly, vzadu byl nevelký sprchový kout. Nikdo nepočítal s tím, že by cestující toužili po koupeli, při nejvýše čtvrthodinovém transportu to nepřicházelo v úvahu. Kamila však měla zkušenosti i se zvracením z mořské nemoci. Trpěly jí při meziplanetárních přenosech děti, některé ani včas nedoběhly na toaletu nebo do umývárny. S takovými případy se počítalo – následky toho druhu odstraňovaly letušky při běžném úklidu. Měly na to odpovídající vybavení – účinné čističe koberců a potahů.

Ani letušky, jejichž pracovní dobu tvořilo hlavně čekání ve stanicích, nepotřebovaly víc než občasné opláchnutí. Když měly čas, mohly se umýt a osprchovat v odpočívacích místnostech stanic. Nikdo neočekával, že budou lidé bydlet v kapsli delší čas. Umývat se neustále jen v umývadle nebylo vždy příjemné a sprchový kout byl určený spíš pro děti.

Alžbětu napadlo přeměnit jednu z horních vodních nádrží v bazén. Stačilo by umožnit do ní přístup, vybavit ji biofiltry a ohříváním vody. Přístup do nádrže byl snadný, bylo tu totiž technické víko, sloužící k občasnému čištění. O biologické filtry se postarala Alžběta, cirkulaci a ohřívání vody zajistila Kamila. Ohřívače vody pro umývárny byly hned vedle, stačilo natáhnout do bazénu hadice. Kamila navíc zavedla do bazénu osvětlení – Maardoi jí vyčarovala bezpečnostní svítidla, nakrátko vypůjčená z dolního technického podlaží.

Bazén měl necelý metr výšky a nedalo se v něm stát, vody v něm bylo jen do tří čtvrtin, aby otevřeným víkem nevytékala, ale voda byla příjemně teplá, bylo tu světlo a rozměry nádrže tři krát dva a půl metru umožňovaly trochu si i zaplavat.

Pozemšťanky se daly do budování bazénu se zápalem, který Maardoi nechápala. Až když bylo všechno hotové a obě dívky lákaly malou čarodějku k sobě do teplé vody, dala se přemluvit a vlezla do bazénu za kamarádkami. Za žádnou cenu tam ale nezlákala Blucažgiho – ten se bazénu od počátku vyhýbal jako čert kříži. Společné koupání se ale Maardoi zalíbilo natolik, že od té doby žádné nevynechala. A často naopak ona lákala do bazénu je, neboť společné koupání bylo podle ní zábavné. Nemusela je nikdy přemlouvat. Pozemšťanky by těžko obětovaly tolik námahy, kdyby po koupání samy netoužily.

Alžběta měla v kabele i plavky, ale byly tu jen samé ženy a koupaly se proto raději nahé. Maardoi jim záviděla ňadra, zejména Alžbětě. Ta ji však utěšovala, že je zatím příliš mladá. Ujišťovala ji, že se už brzy začne také pěkně zaoblovat a bude také tak hezká.

Byl to jen odhad, či utěšování?

Ba ne, Alžběta dobře věděla, jak bude jejich malá kamarádka vypadat, až dospěje. Věděla, že z ní vyroste krásná dívka a byla ráda – jako kdyby byla Maardoi její vlastní.

Jednou ze zvláštností přepravních kontejnerů mezihvězdné dopravy proti většině jiných dopravních prostředků je nedostatek oken.

Je to ale pochopitelné. Okna by byla naprosto zbytečná. Přepravní kontejner vlastně stále leží s otevřenými dveřmi v některé stanici. Za letu jsou dveře zavřené, ale let netrvá ani mikrosekundu a není při něm nic vidět. Ani suprarychlé kamery nenatočily nic, co by stálo za zmínku. Navíc musí stěny kontejneru vydržet krátkodobé, zato podstatné snížení okolního tlaku, někdy i vakuum. Totéž musí v mnohem větší míře vydržet i odpalovací lůžka stanic, kde místo kontejnerů zůstává rovněž vakuum. Okna by snižovala odolnost stěn a představovala by zbytečný luxus.

Přepravní kontejner uik, zabořený z větší části do skály na vzdálené planetě Fulgiu, by ale okna občas potřeboval. Jeho obyvatelky musely čas od času otevřít jediné volné dveře, aby se podívaly, jak je venku.

Od chvíle, kdy jim Maardoi vyčarovala dostatek B-paliva, nemusely elektřinou tak úzkostlivě šetřit. Mohly si zapnout kompresor a doplnit stlačený vzduch k ovládání dveří. Ani neumělý žebřík už nepotřebovaly a vtáhly jej dovnitř spíš „pro strýčka Příhodu“. Uik dál trčel ze skály, ležela na něm sněhová čepice a jeho povrch pomalu šedl a splýval se stejně šedivými skalami. Bardžanské slitiny nerezaví, ale drží se na nich prach.

Dívky často vylétávaly »nadýchat se čerstvého vzduchu«, ale nikdy nezanechávaly stopy ve sněhu, zejména ne v blízkosti uiku. Pokud chtěly přirozeně běhat po vlastních nohou, vždycky odlétaly několik kilometrů stranou a až teprve tam se spolu chvíli honily a kočkovaly. I Blucažgi se s nimi rád proletěl.

Na vycházkách trvala především Alžběta. Prohlásila, že ani zázračný biolog nezabrání měknutí svalů, když si je člověk netrénuje. V biologických otázkách měla jako vždycky pravdu a nikdo s ní nediskutoval.

Uik, zabořený do skály, se nemohl ani náhodnému kolemjdoucímu stát podezřelým podle stop. Kolemjdoucí se ostatně v tomto koutě pohoří nevyskytovali. Nedaleko vedla úzkým kaňonem mezi strmými skalními stěnami živá obchodní stezka, ale nikdo neměl chuť ani důvod šplhat někam nahoru, kde se beztak nic nenacházelo. Zdejší lidé neměli zájem o lyžování a jiné druhy zimních radovánek – na to si musí při obvyklém vývoji civilizací počkat ještě pár staletí, až se zbaví nejtíživějších problémů spojených se stálou honbou za nejnutnější obživou.

Byl večer, jeden z těch dlouhých večerů předjaří. Venku se honila sněhová metelice, v podhůří buď pršelo, nebo se pozdní sníh krátce po dopadu měnil ve čvachtající břečku. Jak se říká, počasí že psa nevyženeš. Dívky si povinnou vycházku odbyly už dopoledne. Teď všechny tři plavaly v bazénu a vesele po sobě házely míčkem z dětského koutku.

Zabušení, přicházejícího zvenčí, si všimly ihned. Ostré kovové rány se kovovou konstrukcí kapsle šířily jako zvuk vzdáleného zvonu. Všechny tři rázem ztuhly.

„Někdo buší na dveře!“ vykřikla tlumeně Alžběta a bezděčně si rukama přikryla prsa.

„Půjdeme tam, nebo budeme zticha?“ navrhla Kamila dvě varianty dalšího postupu.

Maardoi neříkala nic, ale schoulila se do koutka bazénu.

„Půjdeme se podívat, kdo to je!“ prohlásila Alžběta.

Pozemšťanky už spolu s Maardoi mnohokrát diskutovaly, co budou dělat, kdyby je někdo navštívil. Po trpkých zkušenostech nemínily dovnitř vpustit kdejakého banditu. Od začátku měly dva soupeřící názory. Opatrnější velel být zticha a doufat, že nepozvaný návštěvník ztratí trpělivost a odejde. Odvážnější počítal s tím, že vstupní chodbička má dvoje dveře – vnější pancéřované bez oken, stavěné na kosmické vakuum, vnitřní slabší, s malým okénkem uprostřed, ale i ty musely odolávat vakuu na technických planetách v případě havárií. Všechny dveře měly elektrické zámky ovládané palubním počítačem. Ten ale mohly přepnout i na hlasový vstup. Kdyby venku číhalo nebezpečí, couvly by za druhé dveře a zajistily by je. Útočník by mohl rozbít sklo, ale tak malým otvorem by se žádný hromotluk neprotáhl, nebo by mu to mohly i slabší dívky na druhé straně znechutit.

Všechny tři teď okamžitě opustily bazén, osušily se a rychle se oblékaly. První byla připravena Maardoi, ale ta se opatrně držela zpátky, následovala kamarádky až zpovzdálí. Blucažgi se jí rychle otočil kolem krku jako podivná chlupatá šála.

Dívky došly až k výstupní chodbičce. Kamila ze všech nejlépe rozuměla technické stránce věci a proto se této operace ujala. Zablokovala vnitřní dveře a na dálku otevřela vnější, pancéřové dveře.

Ozvalo se zasyčení, ztlumené dveřmi v chodbičce. Vnější dveře se otevřely, ale nikdo do nich nevstoupil. Alžběta po chvilce dala povel k otevření vnitřních dveří a opatrně vyhlédla otevřeným otvorem, přikrčená, co kdyby zvenku přiletělo něco nebezpečného. Ale její obavy byly zbytečné. Dole pod kapslí stál jediný muž, vysoký a štíhlý, oblečený do obyčejného šedého pláště bez ozdob. V ruce držel dlouhou hůl, zřejmě obyčejnou poutnickou, bez hrotu na konci. Stál na špičkách a snažil se nahlédnout dovnitř, byl ale příliš nízko. Teprve když spatřil vykukující Alžbětu, zavolal na ni:

„Hej, vy tam! Jak se vlastně vchází do vašeho podivného domu?“

Alžběta pohledem zhodnotila situaci. Muž dole byl zřejmě sám. Dívky na svých výletech nikdy nedělaly žádné stopy ve sněhu kolem svého obydlí. Podle stop přišel muž proti proudu potoka, chvíli kapsli obcházel kolem, potom přistoupil přímo pod vchod a zabušil na dveře svou holí. Stop bylo přiměřeně a svědčily o tom, že mužů není více.

„Jak víte, že to je náš dům?“ zaútočila protiotázkou.

„Ptal jsem se jako první, sluší se nejprve odpovědět,“ pokáral ji, ale hned jim vysvětloval: „Hledám vás už dlouho a tohle údolí je poslední, kde bych vás hledal. Právě proto jsem si byl téměř jistý, že se budete skrývat právě v tomhle podivném kusu kovu.“

„Hledáte nás? Proč? Co o nás víte?“ ptala se opatrně.

„Nevím o vás téměř nic,“ přiznal muž. „Viděl jsem vás jen z dálky. Můžete být tři, může vás být i více.“

„Tak proč nás chcete navštívit?“

„Nepřišel jsem vás navštívit,“ řekl rychle a úsečně. „Přišel jsem vás požádat, abyste mi po dobrém vydali unesenou holčičku. Jmenuje se Maardoi a když mi ji dáte, zaplatím vám za ni, co budete chtít.“

Alžběta se trochu zarazila.

„Ano, máme ji tu,“ přiznala klidně. „Ale je tu s námi dobrovolně. Nedržíme ji u nás násilím a kdyby chtěla, může kdykoliv odejít i bez placení. Kdyby ale nechtěla, nikomu ji nedáme – a o prodávání už vůbec nechci slyšet! Lidé nejsou věci, které se smí prodávat!“

„Kdyby tomu bylo tak, neměl bych důvod starat se o ni,“ řekl muž zamračeně. „Ale abych vám uvěřil, musel bych ji vidět na vlastní oči. Když mi umožníte promluvit si s ní o samotě a ona skutečně nebude chtít odejít, ručím vám svou ctí, že odejdu v pokoji a nebudu na vás naléhat.“

Alžběta se zamyslela.

Jediný muž by je neměl ohrozit, nebude-li to nějaký dobrý zápasník. Pro jistotu ale započala se svým agisarem pěstovat uspávací bakterie, jenže ty mohou účinkovat až dvě hodiny po použití – kdyby je opravdu ohrožoval na životě, nic by jim nepomohly. Pak by zbývaly jedině enzody, útočné hnilobné bakterie, specifikované na člověka. Bez důvodu by to ale byla jen těžko omluvitelná vražda.

„Dobrá,“ řekla po chvilce přemýšlení. Pak se otočila za sebe a požádala Kamilu s Maardoi, aby utíkaly do zadního baru připravit pohoštění.

„Ty ho chceš pustit dál?“ strachovala se Kamila.

„Budeme si na něho dávat pozor, ale zdá se, že je sám a neublíží nám. Hned za ním zavřu vnější dveře a kdyby dole čekali další, nedostanou se sem.“

Netušila jak osudově se mýlí, ale k jejich štěstí patřil příchozí mezi mírné čaroděje.

Kamila s Maardoi spěchaly do baru a Alžběta opatrně spustila dolů neumělý žebřík. Muž po něm vystoupil pomalu a obezřetně. Nebylo divu, žebřík nebudil důvěru. Alžběta zatím opatrně odstoupila k vnitřním dveřím a když se muž vyšvihl do chodbičky, uzavřela za ním pomocí Sezamu vnější dveře.

Návštěvník sebou trhl a učinil pohyb, jako kdyby chtěl zvolna se zavírající štěrbinou dveří vyskočit ven. Kdyby to udělal, dveře by mu neublížily, ale v takovém případě byla Alžběta rozhodnuta podruhé mu neotevřít.

Muž se naštěstí uklidnil, odložil u dveří poutnickou hůl a ukázal Alžbětě prázdné ruce. Alžběta ho mlčky uvedla do zadního baru, kde ostatní připravovaly pohoštění.

„Jé, Zobelne, kde se tady bereš? Pojď mezi nás!“ přivítala hosta Maardoi, oblečená ve vínové uniformě letušky mezihvězdné společnosti Transgalakt.

„Maardoi!“ vykřikl muž nadšeně.

Malá čarodějka mu v mžiku visela kolem krku.

„Necháte mě s Maardoi o samotě?“ požádal pak Zobeln překvapené pozemšťanky.

Kamila s Alžbětou na sebe mrkly. Viděly, že muž se s dívenkou zná a ona se ho nebojí. Proto obě opustily bar, ale Kamila hned vzala Alžbětu za ruku a táhla ji do přední technické obslužné místnosti s počítačem.

„Poslyš, Zobeln – není to právě ten čaroděj, co chodil za Maardoi do vesnice a učil ji čarovat?“ vzpomněla si Alžběta.

„Možná se to nemá dělat, ale já chci vědět, co si ti dva povídají,“ prohlásila Kamila a rychle na obrazovku počítače vyvolala obraz snímaný minikamerou v baru. Současně uslyšely zřetelně slova čaroděje i malé čarodějky.

„Slyšel jsem, že se ti tu vede dobře. Je to pravda?“ ptal se Zobeln dívenky.

„Tady se mám báječně!“ ujistila ho Maardoi. „Jako v královském paláci! Mám se tu lépe než ve vesnici.“

„A co kdybych ti teď navrhl, abys odešla se mnou do mého hradu?“ zkusil to jinak.

„Nevím,“ trochu se zachmuřila Maardoi. „Tady je opravdu krásně, ani se mi nechce odejít od kamarádek pryč. Nechceš tu raději bydlet s námi?“

„Máš tu kamarádky?“ podíval se na ni divným pohledem. „Ty bys měla i u mě, mám tam více dětí jako jsi ty. Čarodějové by byli to pro tebe jistě lepší kamarádi. Říkal jsem ti přece, že se obyčejní lidé s čaroději nekamarádí!“

„Tohle jsou čarodějky jako my!“ řekla dívenka.

„Nejsou,“ odporoval jí čaroděj. „V širokém okolí jsi tu jediná čarodějka ty, tím jsem si naprosto jistý. Nikdo jiný tu nemluví se Zaduggou!“

„Naučily mě spoustu nových kouzel,“ trvala na svém.

„Asi ti půjčily pár předmětů, ale naučila ses je čarovat zase jenom ty. Ony nečarují,“ přesvědčoval ji naléhavě.

„Naučily mě létat,“ prohlásila Maardoi sveřepě. „Je to kouzlo, nebo není? To jsi mě přece nenaučil ani ty. Proč?“

„Jak – létat?“ zarazil se.

„Létáme jako ptáci, volněji než Blucažgi, vznášíme se dlouho nad horami ve dne stejně jako v noci a nepotřebuji k tomu ani draka. Ty jsi mi ho nechtěl samotné ani půjčit, abych nespadla a neublížila si. S jejich kouzlem se mi to nemůže stát. Jejich létání je tak krásné! Líbí se mi viset ve výšce i vybírat pády do hloubky – ani drak to tak neumí!“

Muže to zřetelně vyvedlo z míry.

„Létání – bez draka?“

„Moje kamarádky mají jiná kouzla než my,“ ujistila ho Maardoi. „Pravda, nejsou úplně stejné jako my. Bude to asi tím, že jsou z velké dálky. Pocházejí ze země, kde si všichni lidé létají, jak se jim zachce. A mají dobrá jídla. Vždyť jsi ještě ani neochutnal!“

„Mohl by v tom být smrtící jed nebo něco omamného,“ zdráhal se. „Nechci tak snadno upadnout do jejich moci.“

„Smrtící to jistě nebude, už si na tom pochutnáváme skoro celou zimu. Měli tu pár posledních kousků, tyhle všechny už jsem čarovala já, takže jsou naprosto stejné.“

„Ale čaruješ je jenom ty!“ opakoval umíněně.

„Čaruji v našem smyslu jen já,“ připustila. „Jenže ony čarují také, jen jinak. Alžběta například umí vyléčit jakoukoliv nemoc. Pokud vím, to neumíš ani ty.“

„Jakoukoliv?“ podíval se na ni udiveně. „Malomocenství také? Nebo kašlání krve?“

„Viděla jsem Alžbětu léčit kašlání krve,“ ujišťovala muže dívenka. „Malomocenství – nevím. Ale určitě jsem je viděla vyléčit jednomu lovci černou sněť. Škoda, že jsem toho neviděla víc. Ale – ty přece ani černou sněť léčit neumíš!“

„Na některé mutované nemoci praléky neúčinkují,“ přiznal. „Malomocenství je také příliš odolná nemoc, možná by bylo zajímavé dozvědět se, na co vlastně tyhle dvě přišly.“

„O malomocenství spolu mluvily, ale Alžběta říkala, že to dokáže. To jsem neviděla – a už těžko uvidím.“

„Ona přestala léčit?“

„Nevím – možná ano, možná ne. Zkazila jsem jí to asi já. Jeden honák mě stopoval a viděl mě čarovat. Pak se na mě vrhl a chtěl mě zabít. Kamila mi zachránila život, vzlétla se mnou a odnesla mě před ním vzduchem. Pak nás chtěli zabít nějací cizí muži, i Alžběta musela uletět a co se stalo s nemocnými, nevím. Už jsme se tam nevrátili.“

„Unesla tě vzduchem? Tak jsem to přece jen slyšel dobře! Ve vesnici mi tvrdili, že jí narostla křídla, popadla tě jako káně myš a odletěla s tebou pryč!“

„K mému štěstí! Vždyť ti říkám, že nás nějací chlapi chtěli zabít! Kamila mě popadla jako káně, to máš pravdu. Však jsem v první chvíli ječela! Vylétla se mnou tak vysoko, že na nás nedoletěly ani jejich šípy. Ale kdyby mě neodnesla, už bych teď asi nebyla. Není ale pravda, že k tomu potřebovala křídla. My teď létáme bez křídel – až na Blucažgiho, ten se vlní vzduchem jako vždycky.“

„Říkáš, že se k tobě chovají jako kamarádky?“ zeptal se dívenky přísně čaroděj.

„A jak! Mám se tu lépe než v paláci, věř mi to. Předně jim vůbec nevadí, že čaruji. Naučily mě hodně dalších kouzel, ale to není všechno. Mají spoustu pohádek – takové příběhy, vlastně obrázky, ale pohybují se… jistě ti je ukáží, když je poprosím. A koupeme se spolu ve vodě – i teď v zimě. Zrovna když jsi přišel, plavala jsem s nimi. A vůbec, není kouzlo i tohle divné světlo? Svítí a přitom nepálí jako oheň.“

„To světlo není kouzlo,“ prohlásil čaroděj. „To umím také. I teplou vodu v zimě umím zařídit, asi je tu někde podzemní pramen teplé vody. To ale nejsou žádná kouzla.“

„Možná,“ připustila dívenka. „Také mi to říkaly. Nemohu je naučit ani jediné moje kouzlo. Ale jen se podívej na moje nové šaty! Ty jsou, co? Ty mi udělala Kamila.“

„Kouzlem?“

„Tak napůl. Půjčila mi své šaty, ale byly mi moc velké. Proto mi je zmenšila.“

„Kouzlem?“ opakoval otázku čaroděj.

„Ne, jehlou,“ odtušila dívenka. „Dalo jí to moc práce, ale udělala to pro mě ráda, rozumíš? Vždycky mají radost, když se mi něco líbí!“

„Jehlou… a dalo jí to moc práce. Zajímavé… a tomu ty říkáš kouzla…“

„Co je na tom divného?“ zaútočila najednou Maardoi. „I když jim uznáš jako jediné kouzlo léčení, i to by stačilo, ne? Pamatuješ, co jsem mívala vší? Tady nemám ani jednu, prostě je nemám. V rameni jsem měla virilio, i to mi Alžběta vyndala. Ty bys to snad uměl taky, ale ne bezbolestně, jako ona. Mají mě rády, vím to. Věř mi, nejsou to obyčejné ženy! Opravdu nevím, proč bych se s nimi nesměla kamarádit.“

„Možná máš pravdu, Maardoi,“ odtušil muž zamyšleně. „Ale na rozdíl od tebe si myslím, že tě jen vychytrale zneužívají pro svůj prospěch. Na tom by nebylo nic divného, lidé jsou už takoví. Ale třeba se mýlím.“

„Určitě se mýlíš!“ vyhrkla a podívala se na něho zle.

„Dobře, Maardoi, já ti už věřím.“

Muž ztišil hlas jak mohl, ale stačilo trochu zesílit zvuk a pozemšťanky slyšely každé jeho slovo stejně zřetelně jako předtím.

„Víš co, uděláme takový pokus, chceš? Řekneme jim, že ses rozhodla jít se mnou. Ta se žlutými vlasy tvrdila, že tě tu nedrží násilím. Uvidíme, jestli tě budou zdržovat. Kdybych viděl, že tě nechtějí pustit, odnesu tě i proti jejich vůli. Pak bys ale sama viděla, jak to s tebou myslely falešně – jako všichni obyčejní lidé.“

„Moje kamarádky nejsou obyčejné,“ opakovala Maardoi tiše. „A pokud jsou, mají mě rády. Vůbec nejsou falešné.“

„Pak by tě také rády pustily a nebránily by ti odejít.“

„Nebudou mi bránit,“ řekla dívenka. „Ale budou smutné. Ne protože jsem jim občas něco vyčarovala, ale bude se jim po mně stýskat. Také by mi po nich bylo smutno.“

„Přesto to tak uděláme,“ rozhodl čaroděj. „Když tě nebudou chtít zadržovat proti tvé vůli, řekneme jim, že to byla jen zkouška. Souhlasíš?“

„Souhlasím,“ kývlo děvčátko vážně. „Ruku na to?“

„Ruku na to. Půjdeme za nimi. Pamatuj ale, že se nesmíš ani slovem prozradit.“

„Vypni to, Kamilo,“ řekla Alžběta tiše. „Ten člověk má naši malou rád – a ona jeho jistě také. Toho se bát nemusíme.“

„Proč ji tedy nevzal k sobě dřív? Proč ji nechával těm lidem ve vesnici na pospas?“ nesouhlasila Kamila.

„To se ho můžeme zeptat, ale přímo. Možná má k tomu důvody, které neznáme.“

„Dobře, ale jednej s ním ty,“ odtáhla se Kamila od počítače. „Já nic hrát nechci.“

„Já také ne,“ řekla Alžběta.

V té chvíli se ozvalo ťukání na dveře a když Alžběta svolila, Maardoi vstoupila i se svým staronovým přítelem.

„Běti, Kamilo – já odejdu se Zobelnem,“ řekla potichu dívenka. „Nezlobte se na mě. Musím jít s ním.“

„Dobře, když je to tvé přání,“ přikývla vážně Alžběta. „Dovol mi jen položit tvému příteli několik otázek.“

„Ptej se!“ vyzval ji Zobeln zamračeně.

„Předně bych chtěla vědět, zdali jsi skutečně ochoten vzít si Maardoi k sobě. U nás by jí bylo dobře, to ti už sama řekla. Kdyby to nebyla zkouška, jak jste se právě dohodli, dal bys jí stejnou péči jako my? Nemyslím pohodlí, přepych ani dárky – ale skutečnou náklonnost. Zdá se nám podivné, že jsi ji nechal dlouho žít ve vesnici, kde jí podle všeho často hrozila smrt. Najednou se bojíš, abychom ji nezneužívaly pro svůj prospěch? Proč se staráš až teď a ne dříve?“

Při jejích slovech Zobeln zesinal.

„Netušil jsem, že jste poslouchaly za dveřmi,“ řekl mrazivě. „Pak ale ta zkouška neplatí a Maardoi musí se mnou odejít doopravdy!“

„Po dobu vašeho rozhovoru jsme nebyly za dveřmi, ale máš pravdu, poslouchaly jsme vás,“ řekla Alžběta přísnějším hlasem. „Nezlob se, Zobelne, nejsi tady jediný, kdo se o Maardoi bojí. Také ty bys ji mohl omámit, aby šla s tebou zdánlivě dobrovolně.“

„Maardoi se mnou půjde i bez omámení,“ řekl Zobeln mrazivě.

„To je možné,“ pokrčila rameny Alžběta, ale hlas měla jedovatý. „Však sama pozná, zda jsi skutečně její přítel, nebo zda ji chceš jen vychytrale zneužít pro vlastní prospěch. Věřím, vlastně chci věřit, že jí nechceš ublížit. Maardoi se k nám může kdykoliv vrátit, umí přece létat. Tebe, Maardoi, o něco poprosím. Neprozrazuj nikomu tajemství našeho létání – ani Zobelnovi ne. Sama víš, že naše kouzla jsou jiného druhu, Zobeln by ti mohl sygyty vzít a už bys nikdy nemohla létat. A už bys nás nikdy neuviděla.“

„Nic z toho, co má od vás, jí brát nebudu, to přísahám!“ vykřikl čaroděj hněvivě.

„To neříkej nám, ale sobě – kdyby se ti zachtělo ta slova porušit,“ podotkla Alžběta.

„Já své slovo neruším!“ ohradil se ještě prudčeji.

„A kdyby Maardoi onemocněla, přijď rovnou za námi. Léčit umím na celém světě jen já, to jsem jí dát nemohla. Nezapomeň na to a netrap ji vašimi léčebnými metodami.“

„My také umíme léčit!“ zavrčel Zobeln. „Není na celém Fulgiu moudrost, kterou bychom neznali.“

„Jenže vaše léčení není účinné,“ řekla Alžběta klidně. „Moje schopnosti léčit nejsou z tohoto světa. Léčím i malomocenství a jiné nemoci, na které vy nestačíte. Fulgiu není náš domov. Nepatříme sem ani my, ani kovový dům, kde teď žijeme. Rády bychom vás lépe poznaly, ale záleží to i na vás. Přijdete-li v dobrém, otevřeme vám kdykoliv.“

„Opravdu se mi nechce odejít,“ rozplakala se Maardoi. „Ale musím jít se Zobelnem, vy to ještě nechápete, ale jinak to nejde!“

„Nebudeme ti v tom bránit, Maardoi,“ řekla opět laskavě Alžběta. „Slíbily jsme ti to přece. Co ses naučila, používej k dobrému, jen nikomu zbytečně neprozrazuj tajemství létání. To chci jen pro tvé dobro, víš?“

„Já vím… A slibuji ti to.“

„Abys neodešla s prázdnou, nauč se čarovat ještě tohle,“ řekla Alžběta.

Při těch slovech odepla přezky, přidržující na místě palubní počítač uiku, odpojila jeho konektory, spojující jej s čidly a výkonnými prvky a podala malé čarodějce.

„A říkej tomu JAPAN.“

„Děkuji ti, Alžběto,“ zašeptala dívenka. Pak natáhla před sebe obě ruce, sotva v nich počítač unesla, a řekla nahlas: „Jmenuješ se – Japan.“

Vír sněhových vloček obkroužil počítač a netrval o nic déle než u jiných, menších předmětů. Pak zmizel a spolu s ním i počítač.

„Teď chci – Japan.“ prohlásilo děvčátko okamžitě. A když se po dalším sněhovém víření počítač objevil, podala jej dívenka zpátky Alžbětě. Ta počítač zapnula a když viděla naskočit úvodní obrazovku, s úlevou jej vypnula. Složitost čarovaného předmětu zřejmě nehrála žádnou roli. Osmdesát miliard tranzistorů se na jeden jediný povel vypařilo, ale opět se v pořádku objevilo. Jak se zdálo, i s veškerým obsahem pamětí.

„To ale není všechno. Aby ti pracoval, musíš mu občas nabít baterie,“ upozornila ji. „Isún si vyčarovat umíš a bevufe také. Sem se připojuje zásuvka. A bude-li o ten přístroj stát tvůj přítel, vyčaruj mu jej také. Ať má i on nějakou památku na svět, zvaný Země!“

„Možná chováte k Maardoi opravdu sympatie,“ řekl Zobeln, „ale to nemůže změnit naše rozhodnutí odejít.“

„Možná dáš Maardoi opravdu všechno, co potřebuje,“ řekla na to Alžběta. „Doufám, že ji už nikdy nenecháš odstrkovanou mezi lhostejnými lidmi. Ostatně – i když od nás odejde, může se kdykoli vrátit – pokud tu budeme. Kdybyste na tomto místě náš kovový dům nenašli, znamená to, že jsme se vrátily do našeho světa. I to se může stát.“

„Kde vůbec je ten váš svět?“ zeptal se Zobeln zamračeně. „Na opačné pevnině?“

„Vidím, že nás pořád nechápeš, stejně jako my nechápeme tvá kouzla,“ podívala se na něho Alžběta. „Náš svět není na této pevnině, ani na opačné, je mnohem dále. Skrývá se mezi hvězdami na nočním nebi.“

„Takže vy jste – z hvězd?“ řekl překvapeně Zobeln. „Víme, že mezi hvězdami jsou cizí světy. Jen jsme nevěděli, že tam žijí lidé jako u nás.“

To znamená, uvědomila si Alžběta, že na jiné části světa Fulgiu jsou lidé vyspělejší než tady. Překvapená byla v této chvíli i ona s Kamilou, ale nedaly to nijak znát.

„Mezi hvězdami žije mnoho lidí,“ prozradila mu Alžběta. „Žijí tam i jiné bytosti. Myslí jako my, mohou s námi mluvit, ale nepodobají se nám a jsou chytřejší než čvožach. Když budeš chtít, japan ti je ukáže.“

„Je to velice zajímavé,“ zahučel Zobeln. „Ale my už musíme jít.“

„Opravdu musíte? Nemůžete s námi zůstat oba, jak ti navrhovala Maardoi?“ učinila ještě poslední pokus.

„Ne, nemůžeme tu zůstat!“ odsekl čaroděj. „Půjdeme!“

To je k vzteku, pomyslela si Alžběta. Konečně dosáhneme kontakt s cizí civilizací, ne jen s primitivními barbary, ale s lidmi, kteří vědí o světech u vzdálených hvězd! Tohle je příležitost, jaká se objevuje v průměru jednou za tisíce let – do toho už počítám i úspěchy Kosmického průzkumu v posledním století, dosažené Aigurskými nadsvětelnými ligaidy. A on si od nás klidně odejde a vezme nám i Maardoi, jedinou s kterou jsme se v tomto barbarském světě dokázaly spřátelit!

„Aspoň počkej, až si Maardoi vezme jiné oblečení,“ požádala ho už se slzami na krajíčku. „Takhle nemůže běhat venku ve sněhu, hned by prochladla.“

„To je pravda. Vyčaruj si hisemah a obleč se,“ přikázal Zobeln Maardoi.

Děvčátko odběhlo a brzy se vrátilo oblečené jako malý tučňáček. Dívky na něm podobný kožešinový obleček ani pěkné botky nikdy předtím neviděly. Dívenka měla na hlavě huňatou kapuci, nemusely se o ni bát, že by s mokrými vlasy nachladla.

„Budu si vás pamatovat,“ řekla Maardoi a podala jim ruce, jak ji to naučily.

„Budeš nám chybět,“ odpověděla jí vážně Alžběta. „Moc nám budeš chybět. Bylo by snad lepší, kdybys neuměla čarovat – nikdo by tě pak nenutil odejít.“

Kamila neřekla nic, jen mlčky Maardoi objala.

„Já vám… nechám vám tu aspoň Blucažgiho, chcete?“ vyhrkla Maardoi. „On už si na vás jistě zvykl a bude vás mít rád – jako mě!“

„To nejde, Maardoi,“ utřela jí Alžběta slzičky. „Blucažgi je tvůj kamarád, ale nemáme pro něho ani brouky pehrepo. Dobře víš, že jiné nejí – ani nemůže.“

„Načaruji vám jich…“ napadlo Maardoi, ale pak pochopila, že tím nic nevyřeší, jen by problém trochu odsunula.

Zobeln neřekl nic, ale když jim Alžběta otevřela pancéřované vnější dveře, sestoupil po žebříku dolů. Maardoi se rychle obrátila k Alžbětě:

„Vy to nechápete – ale já s ním musím odejít!“ zašeptala omluvně. „Už kvůli vám! Vy jste neviděly, co Zobeln dokáže! Viděla jsem ho zkroutit celou tlupu lupičů kouzlem, až z nich krev stříkala, jako když pradlena ždímá prádlo! O mě se nebojte – mně neublíží. Jsem přece čarodějka!“

Pak vyskočila ze dveří uiku a plavně přistála na sygytech u překvapeného čaroděje. Ten to ale vzal jako skutečnost – nedivil se tomu. Vzal Maardoi za ruku a otočil se k odchodu. Ani jednou se neohlédl, když s malou dívenkou sestupoval po kamenitém svahu podél potoka do údolí.

Maardoi se naopak ohlížela snad každých deset metrů. Ale nechala se vést dál, až oba dva zmizeli za rozpraskanými šedivými skalami.

Kamila se rozplakala a Alžběta k tomu neměla daleko, přesto kamarádku utěšovala.

„To přežiješ,“ řekla jí. „Třeba je to opravdu pro její dobro. Ostatně – kdoví, možná se k nám ještě vrátí.“

„Nevrátí…“ vzlykla Kamila.

Errata:

27.10.2021 10:33