Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dvě vědmy

Kočár po chvíli dojel k zámku za městem Ronqe. Ocitli se na nádvoří, obklopeném zdmi bez oken, zato s mnoha zavřenými dveřmi. Kněžna Piruo vystoupila a poručila vystoupit i Alžbětě. Ta pořád hrála omámenou, ale dobře si všeho všímala.

Kníže Mílkir také opustil kočár. Ten vzápětí odhrčel, aby zajel do otevřených vrat. Za nimi byla tma, nebylo vidět, co se tam nachází.

„Gardo – připravte folty! I mého – pojedu s vámi!“ zvolal kníže. Nebylo vidět nic, ale kdesi zadusaly těžké boty.

„Já to stihnu, děvenko, můžeš se těšit,“ prohlásil kníže a plácl Alžbětu po zadečku. Musela v té chvíli překousnout jakoukoliv odpověď, tím spíše protiakci, i když měla chuť otisknout svou dlaň na tvář dobrácky působícího knížete. To by ji ale prozradilo a proto jen popoběhla dva malé krůčky dopředu. Jako když někdo vrazí do loutky.

„Jen aby ses nezchvátil,“ starala se kněžna nevrle.

Kníže jen mávl rukou. Zřejmě měl dobrou náladu.

„Byla by přece škoda nechat tak krásné oči vyklovat pro nic za nic ptákům… A ty hezké, hladké tvářičky si to přece také nezaslouží…“ liboval si.

„Jen ji nelituj,“ řekla kněžna kysele. „Když ji rozklovou v horách ptáci, nebude už o tom vědět. Já bych ji rychle, bez dlouhého trápení zabila. Co s ní zamýšlíš, je horší než rychlá smrt. Kdybys ji raději nechal být…“

„Ale dohodli jsme se přece…“ zavrčel kníže.

„Naše dohody platí!“ uťala další hovor kněžna. „Já ti ty holčiny nevyčítám – beztak to žádná dlouho nevydrží. Ale nechtěj po mně, abych z toho byla nadšená. Už jsem ti své mínění řekla, nebudu to zbytečně opakovat. Já jsem pro to, když zabíjet, tak rychle. A ty pojď za mnou, děvenko,“ pobídla pozemšťanku, otočila se a vykročila napřed.

Proboha, co to Kamila říkala? Útržkovitým narážkám knížete se dalo rozumět tak, že kníže ve svých sklepích mučí nějaké dívky až k smrti – a kněžna mu v tom nebrání. Mílkir Kamile tvrdil, že z hlubokých sklepení jejich zámku slýchal občas nářek duchů. Mělo jít o duchy vojáků, kteří tam kdysi při obléhání napadali do pastí. Dost možná, že to nebyl nářek dávno mrtvých mužů, ale dosud živých dívek a kníže se svou chotí byli sadisté, zločinci. Chudák Mílkir! Vyjde někdy pravda najevo? A co když se ukáže, že o tom mladý kníže věděl více – a dokonce se na tom sám podílel? To by bylo smutné.

Chudák Kamila!

Vstoupily spolu do budovy a šplhaly po točitém schodišti vysoko nahoru, končilo až na ploché střeše budovy, přesahovala ji jenom rozložitá věž. Z boku této věže ústilo schodiště jímž přišli a kromě jeho nevelkých dvířek tu byla velká vrata.

Kněžna Piruo pokynula. Kdosi neviditelný na ten pokyn veliká vrata otevřel. Byly tam jakési mříže, ale za nimi byla tma, navzdory tomu, že slunce dosud nezapadlo.

„Pohni sebou trochu, Gugure!“ křikla kněžna.

Z otevřených vrat úslužně vyběhl nevelký mužíček. Byl Alžbětě sotva po ramena, ale vedl za sebou něco, z čeho Alžbětě zasvítily oči nadšením. Na dvou masivních nohách k nim pomalu kráčela obluda, vzdáleně podobná pštrosovitým jízdním foltům. Ty Alžběta znala, ale tato obluda byla větší, rozpínala svá blanitá křídla o rozpětí nejméně deseti metrů, takže jedno měla nad nádvořím a druhé trčelo ze zámku ven. Nepodobala se drakům z Alžbětiných pohádkových představ, ale nebyla s nimi ani v příkrém rozporu. Na rozdíl od pštrosí hlavy býložravých foltů měl drak krátký tuhý krk, na němž seděla hlava s kuželovitými krokodýlími zuby. Predátor – podivuhodně to souhlasilo s pozemskými pohádkami. Alžbětu napadlo, čím ho asi krmí. Doufala, že kněžna umí vyčarovat dost masa, aby nemusela draka krmit lidským. Princezen tu přece mnoho není.

Na hřbetě obludy leželo popruhy připevněné kožené dvojsedlo s velikými opěradly. Drak došel až ke kněžně a neohrabaně se posadil na plochou střechu.

„Tak pojď, děvenko,“ pobídla kněžna Alžbětu. Znělo to skoro dobrácky… nevědět, co jí tahle vlídná paní chystá…

„Sem si sedni,“ přistrčila ji na zadní část sedla.

Alžběta se mechanicky posadila. Kněžna jí zručně připnula nohy dvěma popruhy, pak se sama pohodlně usadila v předním sedle, připoutala se stejným způsobem a velitelsky křikla na mužíčka. Podal jí úslužně opratě, upevněné na dračí hlavě ozdobnými kroužky.

Jednoho si však nevšimla. Když Alžbětu přivazovala k sedlu, dotkla se tato loutka bez vůle její ruky. Vypadalo to jako mimochodem – ale na rukou pozemské dívky nebyl pot. Na holé kůži černé čarodějky zůstaly čerstvě vypěstované baktérie spavé nemoci. Kněžna si ani ruku neotřela, nevěnovala tomu pozornost. Nemohla vědět, že od této chvíle začal odťukávat čas z inkubační doby, a po necelých dvou hodinách neodolatelně na celý týden usne. Alžběta věděla právě dost, aby nadvládu kněžny ukončila. Nechtěla ji zabít. Spavá nemoc propukne až někde v horách Benera. Tam kněžnu zpacifikuje, aniž by jí ublížila.

„Trochu se podrž, ať nespadneš!“ ohlédla se krátce kněžna a pobídla draka.

Zvíře nejprve pomalu, namáhavě vstalo. Pak rozepjalo svá desetimetrová křídla a jen tak na zkoušku jimi mávlo. Pak se nemotorně rozběhlo ke kraji ploché střechy, ale mělo silnější nohy než folti, protože síla rozběhu vtlačila Alžbětu do opěradla a na pouhých dvaceti metrech se už hnalo nejméně stokilometrovou rychlostí.

Následoval skok do prostoru, zbrzděný roztaženými křídly. Alžběta pocítila krátkou nevolnost, ale rychle ji překonala. Drak se mocným máchnutím křídel vznesl do výšky a brzy byl opět nad úrovní střechy hradu. A pak to pokračovalo ráz naráz, jedno mávnutí křídel následovalo za druhým, až Alžbětě vlály její dlouhé vlasy a pokaždé, když šla křídla nahoru, cítila žaludek až v krku. Kněžna se před usednutím pevně zavinula do svého silného pláště a jeho kapuci si hodila přes hlavu, byla před větrem lépe chráněná, ale ani Alžbětě vítr nevadil. Maardoi měla pravdu. Let draka byl něco úchvatného a od klidného letu se sygyty se lišil asi jako jízda na koni od jízdy na sportovní čtyřkolce. Ano, byl by to úžasný zážitek… kdyby tady nešlo o krk…

Kněžna zvíře nasměrovala k jižním horám nazývaným Benera. Alžběta už podruhé využila její nepozornosti. Nejprve vypnula zvukové projevy komunikátoru a po příkazu všeobecné výzvy vyťukala na datovém kanále zprávu. Popsala Kamile několika slovy svou situaci a nabádala ji, ať zavře dveře a spolu s Mílkirem nevycházejí ven.

Komunikátor mlčel, nic se na něm nehýbalo. Konečně blikl indikátor výzvy na fonii, ale i nadále bylo ticho.

„Zvuk by mě prozradil,“ naťukala Alžběta další zprávu.

Seděla jakoby netečně a pozorovala krajinu pod sebou. Byl to úchvatný pohled, ale neměla čas se jím těšit. Čas od času mrkla na displej komunikátoru. Konečně se tu objevil jiný text než její zpráva.

„Co pro tebe můžeme udělat?“ tázala se jí Kamila.

„Nic, čekejte,“ vyťukala Alžběta. „Řekni Mílkirovi, že letím na draku s jeho matkou. Chce si ho odvézt domů.“

„Mílkir s ní nepůjde,“ objevila se odpověď.

„Ví, že má matku čarodějnici?“ signalizovala Alžběta.

„Přiznal to,“ objevila se po chvíli odpověď. „Kdyby tě jeho matka chtěla zabít, on jí v tom nezabrání. Můžeš jí uniknout?“

„Pochopila jsem. Mohu,“ vyťukala krátce.

„OK. Čekáme.“

Pohoří se zvolna blížilo. Slůvko „zvolna“ bylo relativní, vzhledem k pozemským gryulům letěli pomalu, ale bohužel rychleji, než si Alžběta představovala. Drak se s nimi řítil vzduchem jako uragán, letěli rychleji než vlaštovka.

Alžběta si mezitím zjistila genetickou podstatu draka, na jehož hřbetě seděla. Bylo by zajímavé zkoumat takové krásné a možná už i vzácné zvíře, ale teď na to nebyl čas.

„Kde je váš dům?“ pootočila k ní hlavu kněžna. Musela křičet a přece ji Alžběta skoro neslyšela, jak kolem nich prudce svištěl vítr.

„Vlevo,“ ukázala jí Alžběta rukou a kněžna tím směrem stočila houpavý let draka.

„To mrňavé, co vypadá jako kovové vejce?“ ukázala kněžna na uik, trčící ze skály.

„Ano,“ přikývla Alžběta.

„Tam že se vejdete? Do takové směšné mrňavé barabizny jste se opovážily přivést mého syna, syna knížete?“

„Ano,“ opakovala loutka.

Kněžna očima hledala vhodné místo, kam by drak mohl bezpečně přistát. Údolí s uikem k tomu rozhodně nebylo vhodné, bylo příliš členité a plné velkých balvanů. Zato níž na jih byla vhodná pláň, sice nepříliš velká, ale kněžna zřejmě usoudila, že jí vystačí. Nejen pro přistání, ale především pro hladké odstartování později.

Drak pomalu zakroužil a zamířil na loučku.

Náhle zvedl hlavu do výšky a zařval, až Alžbětě málem praskly ušní bubínky. Zmítal se a chvěl, obrovská blanitá křídla přestala mávat a jen se křečovitě rozepjala do stran. Kamenitá půda se blížila nějak rychle. Kněžna zlostně přitáhla opratě, ale drak na její příkaz nereagoval. Místo toho ještě zmenšil rozpětí křídel a tvrdě narazil na kamennou hráz před začátkem loučky.

Těsně předtím Alžběta odepnula popruhy a odrazila se od sedla vzhůru. Přistála mezi kameny pomocí létacích nárameníků sygytů, ale těsně před přistáním zahlédla, jak dopadl na zem drak s kněžnou.

Drak se ani nepokusil nastavit před sebe své silné nohy. Bezvládně narazil širokou hrudí na kameny, až se ozvalo praštění kostí, zvuk trhající se kůže, vylétla tmavě rudá krev. Zvíře s úplně rozdrcenou hrudí se zatočilo na místě a převrátilo až na záda, kněžna otřesená dopadem odlétla stranou i se svým dvojitým křeslem, jehož postroje praskly, jako kdyby byly z papíru.

O život!

Dvě tuhé nohy ještě chvíli bezmocně hrabaly do vzduchu. Pak ztuhly a bylo ticho.

„Bestie, tohle ti nedaruji!“ vykřikla nenávistí kněžna, zvolna se odepnula od sedla a zvedla se z kamenité půdy. Zřejmě si neublížila, neměla na sobě nic zlomeného, ale roztřásl ji vztek. Alžběta věděla, že hra na loutku skončila. Odpoutáním se od sedla dala čarodějnici najevo, že má navzdory jejímu kouzlu vlastní vůli. A ta to rychle pochopila.

„Vylez! Neschovávej se! Vím, že tu jsi!“ křičela kněžna.

„Ovšemže tu jsem,“ řekla Alžběta klidně a vyskočila na velký kámen.

„Co jsi to provedla s mým drakem?“ křičela na ni vztekle čarodějka. „Vím že to je tvé dílo, neříkej, že ne!“

„Rychlá hniloba,“ ujistila ji. „Doufám, že jsem ti neublížila. To jsem ani nechtěla.“

„Kdybys mě zabila, udělala bys líp!“ vykřikla vědma.

Alžběta jí chtěla odpovědět, ale na kluzkém lišejníku jí uklouzla noha, při pádu se zaklínila mezi dva kameny a nemohla hned vstát. Nejspíš ji to zachránilo. Náhle přímo nad ní proletěl modravý blesk. Narazil do kamene, kde Alžběta ještě před okamžikem stála – a ostře práskl hrom, až ji to přirazilo k nejbližšímu kameni. Chvíli byla ohlušená, ale pak se přece jen vzpamatovala.

„Chceš skončit jako soudce Grabiš?“ vykřikla nahlas. „Nerada bych ti ublížila, ale jestli proti mě zkusíš ještě něco, přestanu brát ohled na to, že jsi Mílkirova matka!“

Pokusila se kněžnu zastrašit, ale včas ji napadlo, že její dočasný a vlastně nechtěný úkryt mezi kamením není úplně bezpečný, protože se čarodějka může orientovat po hlase. Vysoukala se ze škvíry mezi balvany a potichu, sehnutá se přesunula skoro o deset metrů stranou. Právě včas. Náhle tam spatřila bílou, oslnivě jiskřící kouli, opět zahřmělo a Alžběta viděla, jak se balvany v místě, kde byla ještě před chvilkou, rozstříkly do všech stran jako ničivé kamenné krupobití.

Exploze s ní mrštila o balvany. Pak na ni dopadly dva z tisíce kamenů, vymrštěných do výšky. Naštěstí byly menší. Ty větší, které neškodně prolétly kolem, by ji asi zabily, kdyby se strefily. Vstala, ale z nosu jí crčela krev. Zastavila ji agisarem, vysunul své chapadlo až do jejího nosu, odsál krev a trhlinu zalepil. Navíc ji bolelo naražené rameno. Skrz kombinézu prosakovala krev, ale nebylo jí tolik a neměla čas se tím zabývat.

Uvědomila si, že je to vážnější než čekala. Ta žena usiluje o její život, to už bylo zřejmé. A její prostředky rozhodně nejsou zanedbatelné. Exploze, která rozmetá do okolí dvoutunový balvan v podobě pětikilových úlomků, by z lidského těla udělala krvavé cáry.

Opět se pokusila vyjednávat. Musela získat čas. Spavá nemoc potřebuje dvě hodiny, aby se rozvinula a čarodějnici vyřadila. Kněžna si pak lehne mezi balvany, neodolatelně usne a bude konec. Do té doby byla nebezpečná jako rozzuřená tygřice, bránící mláďata – a vlastně nebezpečnější, neboť její sílu Alžběta neznala a neuměla si ji ani představit.

„Nechceš se raději dohodnout po dobrém? Neměly bychom se respektovat, místo abychom si škodily?“ vykřikla a opět se odplížila o pět metrů dál. Naštěstí si stranou všimla pěkného dolíku, kde by na ni nebylo vidět a odplazila se až k němu.

Místo, odkud volala, vzápětí zaplavila ohnivá řeka. Hořelo snad i kamení. Plameny šlehaly do výšky, pocítila žár a dým ji na okamžik celou zahalil. Alžběta rychle dým nasála a ve chvilce věděla, že tam hoří jednoduché uhlovodíky, ale žár vydávají dostatečný, aby člověka v několika minutách sežehl na popel. Byla si naprosto jistá, že ta žena u sebe žádné zbraně takového kalibru neměla, ale byla to čarodějka. Mohla si vytvořit cokoliv. Třeba dvě stě litrů hořícího benzínu, jak se podle účinků zdálo. Její prostředky zkázy mohly člověka v jediném okamžiku zabít, o tom už nemělo cenu pochybovat. Kněžna asi nepřeháněla, že dokáže v krátkosti zpopelnit celý pluk vojska.

Alžběta začala ustupovat. Mezi kameny to šlo dobře. Kdyby vědma zůstala u zabitého draka, nezahlédla by ji, neboť už byla za nejbližším terénním zlomem. Jenže čarodějka na místě nezůstala. Vytušila, že se jí pozemšťanka pokusí uniknout směrem k uiku a vydala se tam také, aby jí odřízla cestu.

Naštěstí se přitom nijak neskrývala a Alžběta ji měla před očima jako na dlani. Kdyby měla stejně ničivé prostředky, dávno by ji mohla zahubit. Bioložka byla ale dál, než aby mohla použít pouhé baktérie. Plivnutí by na takovou dálku bylo bezvýsledné a snažit se přiblížit na účinnější vzdálenost by byla asi sebevražda. Kdyby měla více času, mohla by vypěstovat řiditelné baktérie sorky, vynalezené kolonisty na Gíjó, ale potřebovala by na to několik dní. Měla si je udělat dřív, teď to nepřicházelo v úvahu. Mohla se spoléhat jen na spavou nemoc, jejíž účinky se ale projeví až kdovíkdy, v této chvíli ještě neměly vliv. Uplynula teprve hodina z inkubační doby, ale většina připadala na let na hřbetě draka.

Alžběta si náhle uvědomila, že nedokáže celou hodinu černé čarodějnici vzdorovat. Už si dovedla představit účinky těch kouzel a otřásla se. Skutečně, kdyby se na otevřené pláni postavil této vědmě bitevní šik barbarů, neměl by šanci přežít. Naštěstí tu nebyl otevřený terén, ale kamenitá pláň, skoro všude se mohla schovat za balvany.

Černá čarodějka náhle přestala pátrat po Alžbětě a obrátila se k uiku. Alžběta pochopila, že větší nebezpečí teď hrozí těm dvěma. Pancéřové stěny uiku odolají i vakuu, ale pochybovala, že odolají i tak razantním výbuchům, jakých byla svědkem před chvílí.

Odblokovala fonetický výstup komunikátoru a do mikrofonu potichu vykřikla:

„Kamilo, pozor, jde k vám! Má strašnou sílu, může rozbít i uik, uleťte!“

„Myslíš?“ ozvala se nerozhodná odpověď. Kamila jí zřejmě nevěřila. Nesledovala, co se děje? Neviděla záblesky, exploze, létající kamení, hřibovitý oblak dýmu hořícího benzínu, či co to bylo? Kdyby hlídkovala s Mílkirem u pootevřených dveří, pochopila by, že se venku děje něco, co obyvatelé Země znali jen ze starých válečných filmů. Kamila s Mílkirem ale zůstali uvnitř a kapsle neměla okna. A vědma se k nim blížila!

„Ty nepřestaneš?“ vykřikla Alžběta za čarodějkou, která už k ní byla obrácená zády.

„Ještě jsem tě nezabila?“ otočila se k ní kněžna. Zdálo se, že si byla úspěchem tak jistá, že nemohla uvěřit, že pozemšťanka něco takového přečkala. A nejenom to! Kdyby kterákoli jiná na jejím místě přežila takovou ohnivou smršť, ležela by v nejbližší škvíře a třásla by se tam jako osikový list ve větru. Tahle toho zřejmě nemá dost, ona si na ni troufá ještě drze pokřikovat!

Alžběta musela samozřejmě opět změnit pozici. Vyhlédla si dolík za skálou a sehnutá se tam mezi balvany rozeběhla. Kněžna ji ale zahlédla a plnou silou svých kouzel udeřila přímo do jejího vyhlédnutého úkrytu. Naštěstí nepřesně odhadla rychlost jejího běhu a zaútočila dřív, než tam její soupeřka doběhla. Před Alžbětou se ostře zeleně zablýsklo, až jí před očima létaly jiskry. Hromová exploze rozmetala pětimetrovou skálu na malé kousky, většina kamenů vzlétla do výšky, mnoho se jich rozlétlo i do stran. Alžběta instinktivně padla mezi velké balvany a to ji asi zachránilo. Vzápětí na ni dopadla několikatunová kamenná deska a udeřila ji do zad. Naštěstí dva jiné balvany kamennou desku podepřely – být to v rovině, dopadla by na ni naplocho a svými tunami váhy by z ní udělala krvavou placku. Následoval déšť menších kamenů, z nichž velká část byla jako lidská hlava a byly by ji roztloukly na kaši, kdyby neměla nad sebou nový kryt jako střechu. I tak jí to vyrazilo dech. Před očima jí vyskočily hvězdičky a zřejmě chvíli nevěděla o světě.

Zachránil ji agisar. Poznal, že jeho paní a živitelka omdlela a zkusil ji zevnitř oživit. Právě včas, aby Alžběta, omámená nárazem, zpozorovala blížící se kněžnu. Vědma se asi rozhodla svou soupeřku najít stůj co stůj a na místě ji s konečnou platností dorazit.

Alžběta byla v nepatrné výhodě, že na ni skoro neustále viděla, kdežto kněžna o ní měla jen mlhavé tušení. Alžbětin bardžanský oděv splýval barvou s okolím, kdežto černý plášť kněžny viděla na velkou dálku. Alžběta neustále manévrovala, aby byla schovaná za nějakými balvany. Pochopila, že ji žádný kryt nezachrání, jediné, co může na vědmu platit, je úspěšně uhýbat jejím pohledům a dál ustupovat. V téhle hře na schovávanou šlo ale o život. Čas a postupující spavá nemoc pracovaly pro pozemšťanku, ale bylo zřejmé, že se na ně nesmí spoléhat. Jestli kněžna usne až když se jí podaří z obou pozemšťanek nadělat krvavé kusy, bude jim to málo platné. Mutovaná spavá nemoc nezabíjí, kníže si spící choť odveze na zámek a po týdnu se kněžna sama od sebe vzbudí – jako vítězka!

„Kamilo, pro všechno na světě, zmizte!“ křikla tlumeně do komunikátoru v krátké chvíli oddychu za větším balvanem. „Prchejte na sever, aby vás neviděla! Nemohu ji pořád lákat na sebe, vážně jde o život!“

Kněžna právě prstem zkoumala místo, kde Alžběta ležela ještě před malou chvílí. Zastavila se, shýbla se a sahala na kameny. Byly asi od krve a teprve teď si pozemšťanka uvědomila, že jí krev prosakuje oběma rukávy. Byly to jen povrchní rány, ale pálily jako čert. Musela mít úplně zablokované vnímání bolesti, když je nevnímala. Neměla ale čas ošetřovat si rány. Ostatně ta trocha krve by jí neměla chybět tak, aby ji to vyřadilo, byla přece zvyklá dávat svou krev agisaru.

V té chvíli ji ale cosi napadlo. Zaváhala, pak se shýbla a prudce dýchla na červené skvrny své vlastní krve, které zůstávaly na balvanech, kdekoli se opřela rukama. Pak vyrazila stranou, co nejdál od blížící se rozezlené kněžny.

Jestli přijde i do těchto míst a sáhne si prstem do krve na balvanech, sáhne si na vlastní smrt. Enzody, útočné hnilobné baktérie, Alžbětinu krev nerozloží, ta je proti nim imunní, ale bez imunity bude konec s každým, kdo by se dotkl byť jediné kapky.

Alžběta se otřásla hrůzou. Uvědomila si, že se pokouší o zbabělou vraždu kněžny, ale neměla jiné východisko. Uletět jí na sygytech nemohla, čarodějnice by ji ve vzduchu zabila bleskem. Její uspávací baktérie jsou příliš pomalé. Dosavadní ohledy kněžnu jen povzbuzovaly, vždyť se před ní ani neschovávala, tak si byla jistá svou převahou!

Ale co horšího, ona tu převahu měla.

Kroužily teď kolem sebe. Hra na kočku a myš pokračovala. Kněžna v roli kočky občas sekla drápy, Alžbětě zbyla úloha nebohé myšky.

Až na jednu maličkost. Past mezi nimi nebyla nastražená na myš, ale na kočku.

Kněžna se ale blížila. Alžběta se stále pohybovala mezi balvany, které ji na jednu stranu pomáhaly skrývat, ale neusnadňovaly jí pohyb. Vzdálenost mezi kočkou a myší se zkracovala, kněžna šla po krvavých stopách jako ohař po stopě postřelené zvěři. Opět proti ní použila kouzel, tentokrát naslepo, exploze nastala stranou. Vymrštěný kámen ale udeřil Alžbětu nešťastně do ruky. Okamžitě jí vyletěly před očima hvězdičky a brzy věděla, že má nejen odřenou kůži a naražené svaly, ale i naštípnutou loketní kost. Náhodná rána jí ublížila víc než předchozí mířené. Levá ruka jí bezvládně visela a agisar jí urychleně dával přímo do krve tišící prostředek, aby ji bolest nezbavila vědomí. S bolestným syčením si prohmatala ruku a když zjistila, že kost není úplně přeražená, zvětšila si agisarem regenerační schopnosti a použila hormony pro srůstání kostí. Víc nemohla dělat – neměla na to čas. Ruku jí to ale vyřadilo úplně, nemohla se o ni ani trochu opřít.

Pak náhle zatajila dech. Na šedých balvanech po ní zůstávaly jasně červené krvavé skvrny. Kněžna se zřejmě se sadistickým potěšením zabývala každou z nich, do každé si sáhla, žádnou nevynechala. Jestli si za příštím kamenem opět sáhne na krev své budoucí oběti, vymění si s ní roli – a to velmi rychle! Útočné baktérie enzody potřebují necelou minutu, aby vyřadily jakkoliv velké zvíře, včetně obrovského draka – u člověka nebudou pomalejší. Nešlo to ale jinak, buď jedna- nebo druhá!

V té chvíli se dvě stě metrů odtud otevřely dveře uiku a vysunul se z nich žebřík.

Kněžna se zastavila a zahleděla se k transportní kapsli. Ztratila zájem o Alžbětinu krev na kamenech a obrátila se ke svým dalším obětem.

Alžběta tiše zaklela. Když jsem říkala, aby prchali o život, neposlechli, pomyslela si zoufale. Teď, v nejnevhodnějším okamžiku, vběhnou čarodějné bestii rovnou do náruče! A místo aby oba odletěli, ještě se zdržují žebříkem! Kamila by zasluhovala pár na zadek! Jenže jestli se o to postará kněžna, bude to horší.

Kněžna Kamilu zabije.

Po žebříku sestupovaly těsně za sebou dvě postavy, syn knížete a pozemšťanka Kamila. Kněžna se k nim blížila velkými skoky, přeskakovala z balvanu na balvan jako chrt vypuštěný za nic netušícím zajíčkem, ale nic víc nepodnikala. Nemůže použít příliš razantní kouzla, uvědomila si v té chvíli Alžběta, zabila by syna a to nechce! Až k nim ale doběhne, syna odstrčí a zblízka Kamilu zabije.

Náhle ji napadlo, že ona, Alžběta, je pro kněžnu naprosto nezajímavá. Otočila se k ní zády a úplně si jí přestala všímat, ani se po ní neohlédla! Neměla by ji tak podceňovat, ani ona nemá jen holé ruce!

Prudce vyskočila vzhůru a současně zapnula náramenní sygyty. Vytáhla se pouhých deset metrů do výšky a plným tahem antigravitačních motorků se rozletěla stíhat utíkající kněžnu. Jen aby se neotočila, pomyslela si. Jestli se v této chvíli ohlédne, sestřelí mě jako myslivec kachnu! Věděla, že je to od ní va bank, všechno nebo nic, ale teď šlo opravdu o všechno. Měla jedinou výhodu. Letěla neslyšně a nic nemohlo kněžnu varovat.

Také mladý kníže a Kamila spatřili kněžnu, jak se k nim žene, podobná obrovskému zlověstnému netopýru, až za ní černý plášť vlaje. Mílkir se zastavil, skočil před Kamilu a vytasil z pouzdra na zádech meč.

Dětinsky směšná zbraň proti černé čarodějnici!

„Nech ji žít!“ vykřikl zběsile na matku.

„Půjdeš se mnou domů a o ty dvě poběhlice se už starat nebudeš, slyšíš?“ vykřikla kněžna. „Ustup mi s cesty!“

Alžběta byla pozadu pouhých třicet metrů, ale viděla, že to rozhodně nestihne. Kněžna v běhu napřáhla ruku a cosi jí vylétlo z dlaně přímo proti synovi. Droga, která z něho udělá poslušnou loutku! Poručí mu ustoupit stranou – a pak smrtícími kouzly roztrhá na krvavé kusy Kamilu…

Nezbývá než na ni z výšky zaútočit a srazit k zemi. Kdyby Alžběta neměla na nohou příliš měkké bardžanské botky, mohla by kněžnu kopnutím do hlavy omráčit. Alžběta ale věděla, že to nepostačí. Může ji v nejlepším případě na okamžik knokautovat, ale úplně ji nevyřadí. Snad by to stačilo k tomu, aby všichni tři zmizeli za nejbližší skálou, ale jestli bude Mílkir omámený, tahle možnost padá. Bude ji muset co nejrychleji zabít. Současně s úderem na ni musí plivnout smrt, kamkoli na nechráněnou kůži. Teď to nejde, je k ní obrácená zády a její plášť ji proti útoku dobře chrání. Srazit ji, pokud možno omráčit, pak enzody, útočné baktérie a pryč, protože není jasné, jak rychle se kněžna vzpamatuje. I pak může ještě celou minutu zabíjet – a ona bude, bude-li mít příležitost, o tom není pochyb.

V té chvíli se ale stalo něco, s čím ani Alžběta, ale ani kněžna nepočítaly.

Mladý kníže se ohnal mečem a plochou čepelí odmrštil pichlavou kuličku, která ho měla ochromit. Kněžna vykřikla a z posledních záblesků vědomí si ji vytrhla z čela…

„Padni k zemi!“ zvolal Mílkir zoufale.

Poslechly ho hned dvě. Kamila, stojící za ním, pochopila jeho výkřik jako varování a vrhla se mezi kameny. Také Mílkirova matka, kněžna Piruo, si poslušně lehla – zbavena vůle vlastní paralyzující drogou.

Alžběta na poslední okamžik zadržela na jazyku smrtící slinu s útočnými baktériemi, jimiž se chystala kněžnu bez milosti zabít. Pochopila první, co se stalo. Kněžnu přemohla její vlastní zbraň. Asi si byla příliš jistá, než aby ji napadlo vybavit se imunitou, možná to ani nešlo. Alžběta k ní ale letěla příliš rychle a nestačila by zabránit srážce, naštěstí jí díky Mílkirovi kněžna uvolnila dráhu a Alžběta prolétla těsně nad ní. Aby ji nekopla do hlavy, skrčila nohy a začala prudce brzdit, otočila se za letu ve vzduchu a vzápětí se jako orel vrhla na kněžnu ležící obličejem dolů.

„Nezabíjej ji!“ vykřikl mladý kníže.

Nebyl to výkřik panovačný ani zoufalý. Spíš výkřik dítěte, které má dostat výprask a nedoufá v úplné odpuštění, jen ve zmírnění trestu.

„Už nemám důvod,“ ujistila ho Alžběta. Pro jistotu spolkla smrtící baktérie – chutnaly hnilobně, ale bylo to tak lepší. Jí samotné ublížit nemohly, ale každému kolem ní by přivodily zbytečnou smrt.

„Vezmeme ji s sebou do kapsle,“ pokračovala rychle. „Až sem přijede tvůj otec, Mílkire, nesmí nás tady překvapit. Jede sem v čele svých vojáků.“

Rychle se vrátili do havarované kapsle. Kněžna na synův příkaz poslušně vstala a jako bez duše šla mezi nimi. Jakmile za nimi zapadly pancéřové dveře, Alžběta se obrátila na mladého knížete přísně jako nikdy.

„Tak – a teď nám povíš všechno! Jestli něco zatajíš, konec kamarádství!“

„Řeknu ti všechno,“ sliboval Mílkir. „Ale nejprve mi pověz, co uděláš s matkou. Vím, máš plné právo ji usmrtit, ale pak to udělej rychle, ať se zbytečně netrápí!“

„Nechci jí ublížit,“ vrtěla hlavou pozemšťanka. „Na druhé straně jistě chápeš, že ji nemohu nechat být. To by pak nás dvě zabila a tebe by si přece jen s sebou odvlekla.“

„Ale ty ji budeš muset zabít,“ řekl Mílkir zasmušile. „Matka nedokáže prohrávat. Bude-li na živu, nepřestane, dokud budete dýchat. Není jiné východisko. Buď ona, nebo vy dvě. Je mi z toho hrozně smutno, ale musím stát při Kamile.“

„Na rozdíl od tebe si myslím, že je třetí možnost,“ řekla rychle Alžběta. „Ale potřebuji na to vaši pomoc.“

Dovedli stále ještě poslušnou kněžnu do kabiny a uložili ji na lůžko. Alžběta se pak chvíli zabývala svou rukou, ale tady byla brzy hotová.

„Pojďte mi ji přidržet,“ vyzvala oba. „Nesmí se pohnout, jinak zemře.“

„Co s ní chceš dělat?“ zeptala se nerozhodně Kamila.

„Uvidíte,“ prohlásila tajemně.

Bezmocnou kněžnu připoutali, Mílkir matce držel hlavu a Alžběta se k ní sklonila.

„Teď se raději nedívejte,“ požádala je. „Bude to vypadat hrozně, ale ve skutečnosti to je jediná možná cesta k jejímu uzdravení.“

„Ona je nemocná?“ vydechl Mílkir.

„Tak trochu,“ prohlásila Alžběta.

Přiblížila svá ústa k obličeji kněžny, která na ni nezúčastněně hleděla očima loutky.

Mílkir se nedokázal odvrátit, jak ho žádala. Díval se dál – ale zatajil hrůzou dech.

Alžbětě se z úst vysunulo chapadlo, ale ne to žluté, jaké už viděl. Tentokrát to bylo jemné operační chapadlo, tenčí než pletací drát, bílé a velmi dlouhé. Ten drát zamířil do levého oka bezmocné kněžny, ale nepoškodil je, jen je odstrčil stranou a pomalu se kolem něho zasouval dál a dál. Obličej kněžny se zkřivil posunutím oka i nervovou reakcí. Kněžna byla při vědomí, věděla tedy, co se s ní děje, ale s vůlí, umrtvenou vlastní drogou, nemohla na svou obranu nic podniknout.

Ani Alžběta teď nevnímala okolí. Soustředila se plně na svůj vnitřní zrak. Spolupráce člověka a agisaru, dovedená do naprosté dokonalosti, kdy oba myslící tvorové tvoří jednu bytost, takovou činnost umožňovala. Nezbývalo jí už nic, neměla žádnou rezervu, své duševní schopnosti musela soustředit jen na jediný úkol.

Chapadlo se vyhnulo oku, jemně odstrčilo na stranu oční nerv a proniklo podél nervu do lebky. Alžběta musela pracovat rychle. Nesměla tlačit na oční nerv příliš dlouho, přidělala by si tím další komplikaci. Nervy jsou na poškození nesmírně citlivé a špatně se regenerují. Operační chapadlo proto nevelkou rankou probodlo mozkové pleny a vnořilo se přímo mezi obě hemisféry. Vtlačovalo se dál a dál, až nahmatalo pecku, jaká v těchto místech u lidí Země není. Podivný, tajemný orgán zdejších lidí…

Alžběta se tiše skláněla nad kněžnou. Chapadlo pomalu ohledávalo podivný shluk nervů. Tato tkáň byla zakódovaná ve kterékoliv buňce v chromozómech, ale vidět ji – ne, nedalo se říci na vlastní oči – ale vlastním chapadlem agisaru, to se žádnému lékaři ještě nikdy nepodařilo.

Čas ubíhal pro Alžbětiny pomocníky nesmírně pomalu, ale pro ni letěl jako splašený. Musela se odhodlat ke zvlášť riskantní operaci, nebyla si jistá, jak dopadne. Ale nesměla váhat. Tenhle tajemný orgán je zřejmě spojený s kouzly zdejších lidí – a postačí nepatrné poškození… Zhluboka se nadechla – a přímo uvnitř mozku čarodějné kněžny operačním chapadlem agisaru přeštípla vlákno, spojující tajemný orgán s okolní mozkovou tkání.

V té chvílí dosud nehybná kněžna zaúpěla bolestí, až sebou všichni trhli. Nevykřikla úmyslně, zasténání přišlo z hloubi jejího podvědomí, neměla ale ani vůli výkřik potlačit – neměla vůli k ničemu.

Mílkir jen o něco pevněji stiskl hlavu své matky. Nedbal slz, které mu padaly na zem. Až teď otočil hlavu na stranu, ale nevyskočil a neutekl. Také Kamila sebou leknutím trhla, ale i ona jen pevněji stiskla ruce kněžny.

Alžběta v první chvíli nemohla popadnout dech. Chapadlem agisaru dostali oba uvnitř mozku kněžny pořádnou elektrickou ránu. Buňky, podobné těm v orgánech elektrických ryb, mimoděk uvolnily svůj náboj a Alžbětu na několik okamžiků téměř ochromily. Věděla předem, že mají co činit s elektřinou, věděla, že jsou aktivní, nějakou reakci očekávala, přesto utrpěla pořádný šok.

Vzpamatovala se ale a pečlivě obalila konce přetrženého nervu lepivým sekretem. Nebyl to sekret, jaký se beze zbytku vstřebá, ale lepidlo ke spojování kostí, které ztvrdne a vznikne zde vlastně kůstka. Agisarova hmota tak navždycky oddělila podivný orgán od spojení s okolním mozkem. Pak Alžběta pomalu vytáhla chapadlo kněžně z oka. Přitom zacelila vše co musela během operace poškodit a zkontrolovala, zda nevzniklo více škod.

Když chapadlo opustilo oko kněžny a to se opět vrátilo do svého lůžka, všichni si oddechli. Navenek se přece nic nestalo, až na pár okamžiků bolesti, která ale trvala jen krátce. Nebylo znát, co všechno to vlastně znamená.

Alžběta pak kněžnu uložila co nejpohodlněji. Z omámení se už neprobere, dříve u ní vypukne spavá nemoc a uspí ji na celý týden. Ta nemoc ale není nebezpečná – a upřímně řečeno, Alžběta svou krutou soupeřku nemínila ještě více šetřit. Stačilo, že ji nechala žít.

„To je všechno,“ řekla suše. „Asi jsem jí ublížila, ale věřte mi, nemohla jsem jednat jinak. Bylo to tak, jak říkal Mílkir, buď ona, nebo já. Kdybych ji propustila, postavila by se proti nám a příště by zvítězila. Byla silnější, než my všichni dohromady. Musela jsem ji… buď zabít, nebo aspoň zneškodnit…“

Byl čas večeře, ale po prožitém napětí nikdo neměl na jídlo ani pomyšlení. Alžběta Kamile i mladému knížeti vyprávěla, co ve společnosti kněžny a knížete prožila. Hlavně jak o ní mluvili, když si mysleli, že už nikdy nikomu nic neprozradí. Došlo i na dívky, mučené ve sklepeních.

Mladý Mílkir byl upřímně zdrcený.

„Vždycky jsem si myslel, že naše rodina patří k dobrodincům města. A teď zjistím, že to jsou takové bestie, že se mi to ani nechce věřit. Ale když si teď vzpomínám na ty naříkající duchy – opravdu to byly ženské hlasy. To je hrůza! Moji rodiče – vrazi?“

„Obávám se, že je to tak,“ vzdychla si Alžběta. „Nic si z toho nedělej, nemůžeš za ně. Jen mě mrzí, že jsi nám o tom neřekl dřív.“

„Nevěděl jsem to,“ bránil se nešťastný hoch. „Máma přede mnou čarovala, ale na tom nic nebylo, čarodějů je ve světě hodně. Chtěla, abych kouzla po ní opakoval, ale mně se nikdy žádné nepovedlo.“

„O kouzla nejde,“ řekla Alžběta. „Jde o ty dívky, které ve vašem zámku nevinně umíraly. Doufám, že ty sám na tom nemáš podíl.“

„Nikdy jsem o ničem takovém nevěděl!“ vykřikl Mílkir. „To bych se raději sám zabil, přísahám!“

„Mohla bych udělat pokus,“ napadlo Alžbětu. „Vím, jakou drogou mě chtěla tvoje matka zbavit vůle. Když ti ji vpravím do krve, budeš několik hodin bez vůle a nebudeš moci zalhat ani slovem. Zeptáme se tě, jak to doopravdy bylo. Jsi ochotný podrobit se té zkoušce?“

„Myslíš, že je to něco jako droga pravdy?“ zeptala se jí Kamila a zbledla.

„Bez neutralizace je člověk loutkou v rukou druhého,“ přikývla Alžběta. „Mílkirova matka tu drogu dobře znala a já to mohu jedině potvrdit.“

„Pak mi to kouzlo dej hned teď!“ nabídl se Mílkir.

Alžběta se na něho pátravě podívala.

„Teď ne,“ zavrtěla hlavou. „Za chvíli sem dorazí tvůj otec v čele gardy jezdců. Bude lépe, abys měl při setkání s ním naopak pevnou vůli. Ale přiznám se, vlastně jsi už obstál. Věřím, že bys zaváhal, kdybys cokoliv skrýval. Tak jako ty může jednat jen člověk, který má svědomí čisté.“

Kamila se okamžitě rozzářila a Mílkira objala.

„I tak je to strašné,“ vyvinul se jí mladík z náruče. „Mám se za ně do smrti stydět?“

„A co kdybychom se na to zeptali tvé matky, když nemůže lhát?“ napadlo Kamilu.

„Na to je pozdě,“ prohlásila Alžběta. „Nevidíte? Před chvilkou usnula. Naočkovala jsem jí spavou nemoc, bude spát celý týden. A možná je to lepší, já to ani slyšet nechci!“

Den končil, slunce zapadalo. Na dveře uiku dopadlo náhle krupobití kamenů.

„Aha – přijel tvůj otec,“ obrátila se na chlapce Alžběta. „Myslím, že bys s ním měl jednat ty,“ navrhla mu. „Tebe snad neprostřílí šípy, hned jak se objevíš ve dveřích.“

„Co mu řekneme o matce?“ staral se mladík.

„Že je u nás, lhát mu nebudeme,“ usmála se Alžběta. „Víš co? Pozvi ho dovnitř, ale zbraně ať odloží venku.“

Opatrně otevřeli dveře.

„Á, mladý pán!“ ozval se zvenku kníže. „Už jsi dostal rozum?“

„Samozřejmě,“ odtušil mladík.

„Vrátíš se domů s matkou na draku. Já pojedu za vámi.“

„To nepůjde,“ prohlásil mladík. „Nemáme už draka. Leží nedaleko odtud – pošel.“

„Aha – tak proto jste ještě tady!“ vykřikl kníže velice spokojeně.

„Vezmeš matku k sobě na folta?“

„Proč? Matka přece vezme tebe. Já povezu někoho jiného! Hej, hoši, sesedněte se trochu, budeme potřebovat dva folty navíc!“

„Mámu budeš muset odvézt ty,“ trval na svém mladý kníže. „Ona totiž spí.“

„Co.. cože?“ zarazil se kníže.

„Jestli ji chceš vidět, pojď sem,“ navrhl otci mladík. „Ale v tom případě tě musím požádat, abys nechal venku svůj meč, dýku i luk.“

„Co to má znamenat?“ vybuchl kníže. „Nedělej si ze mě kašpary! Ať sem matka přijde a vysvětlí mi to!“

Místo kněžny se ve dveřích objevila Alžběta.

„Vysvětlím vám to já,“ řekla klidným tónem a klidně si založila ruce. „Jak jistě dobře víte, vaše žena mě chtěla zabít. Nepočítala s tím, že může prohrát ona. Teď spí, aby se zbytečně nerozčilovala. Můžete si ji ale odvézt, je živá a vede se jí dobře.“

„Co je to za kouzla?“ vyjekl kníže.

„A vysvětlete jí, prosím, že jsme ji ušetřili jen proto, že je matkou mého Mílkira,“ objevila se ve dveřích Kamila.

„Vašeho?“ vybuchl kníže. „Je to můj syn, ne váš!“

„Mého! Je to můj muž, patříme k sobě mnohem víc, než patřil k vám!“ prohlásila Kamila odhodlaně, až se na ni Alžběta udiveně ohlédla.

„Cože? Je to pravda?“ běsnil kníže.

„Naprostá,“ přisvědčil mladík. „A opakuji přede všemi, s rukou na meči: Kamila je moje žena. Sám jsem si ji vybral a na tom trvám.“

Starý kníže zůstal stát jako kdyby do něho udeřil hrom.

„A co je s mou ženou Piruo?“ vyhrkl po chvíli.

„Když se podíváte kolem, zejména na jih odtud, uvidíte velké množství rozbitých kamenů a roztrhaných skal,“ ukázala jim Alžběta tím směrem. „Vyhněte se jim obloukem a kdybyste tam viděli na kamenech krev, nedotýkejte se jí, nebo zemřete. Srážely se tam dva druhy kouzel. Kdo není čarodějem, tomu by se v těch místech ani teď nevedlo dobře. Dále na jih leží mrtvý drak – zabila jsem ho nerada, bylo to krásné zvíře, ale vaší ženě by dávalo příliš velkou výhodu. Proto v našem souboji zahynulo jako první.“

„Chceš mi tvrdit, že jsi překouzlila černou vědmu Piruo?“

Kníže tomu nemohl uvěřit, jako kdyby právě spatřil šestinohé a dvouhlavé tele.

„Ano,“ přikývla Alžběta už zase se založenýma rukama. „Jsem přece naživu, vidíte mě snad dobře!“

„Dáte mi aspoň její tělo?“ sklesl najednou kníže.

Až teď pochopil, kdo zůstal v tom utkání jako poražený.

„Odvezte si ji – ale ona opravdu jen spí. Nevzala jsem jí život, ačkoliv mě k tomu málem donutila. Ale protože je matkou Mílkira, naposledy jí odpustím. Ani vám nebudu vyčítat, co jste mi sliboval ve sklepeních vašeho zámku, ačkoliv i to by zasluhovalo trest. Vaše žena se probudí za týden. Pak bude možná zuřit, možná si bude zoufat, ale určitě vás bude potřebovat. Uvidíte!“

„Nebojíte se, že se vrátí a dnešní porážku vám oplatí?“

„Sama pochopí, že se proti nám už postavit nemůže,“ zavrtěla hlavou Alžběta. „Žijte spolu dál a vězte, že váš syn tu není v zajetí. On sám požádal moji kamarádku o ruku.“

Kníže sesedl. Kamila s Alžbětou vzaly spící kněžnu mezi sebe a plavně se s ní snesly na létacích náramenících. Měkce ji složily na jízdního folta samotného knížete. Kníže nevěřil svým očím, když viděl, jak dívky létají bez cizí pomoci, bez draků a jiných létajících zvířat.

„Kde se perou vědmy, má být obyčejný člověk šťastný, když si zachová zdravou kůži…“ uslyšely pozemšťanky hlas jednoho z jezdců. Říkal to svému kamarádovi, ale řekl to mimoděk tak nahlas, že ho slyšeli všichni.

„Dobrá – ale uvidíme, co na to řekne kněžna Piruo, až se probudí,“ prohlásil kníže, jako by tím chtěl říci, že za svou ženu rozhodovat nemůže.

Jezdci pak otočili svá zvířata a pomalu odjeli.

„Až se matka vzbudí…“ strachoval se Mílkir. „Co když se sem opravdu vrátí? Dnes jsi ji přemohla vlastně náhodou, ale co když tě příště zabije?“

„Tvá matka ode dneška neumí kouzlit,“ řekla Alžběta s určitostí. „Potrestala jsem ji víc než si myslíš, udělala jsem z ní obyčejnou ženu. Ale ona si to nejspíš zasloužila.“

Mílkir jen němě sklonil hlavu.

„Mohla jsi ji zabít, nebránil bych ti v tom,“ řekl po chvilce.

„Tohle je opravdu lepší…“

Errata:

27.10.2021 10:33