Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Další čarodějka

Po souboji s Mílkirovou matkou se Alžběta dlouho v lomu poblíž města Ronqe neobjevila. Měla jiné starosti, ale nemocní si už zvykli, že je nenavštěvuje denně.

Všichni teď bydleli v uiku. Mílkir občas vycházel do hor a pokaždé donesl nějaký úlovek – tu několik zajíců, jindy malou dvounohou kozu či několik ptáků.

Dvanáctého dne po souboji ale Alžběta s velkými horečkami ulehla na lůžku v uiku.

Kamila se zděsila. Nemohla kamarádce pomoci. Léčení byla přece vždycky starost Alžběty – ale kdo měl pomoci jí, když onemocněla? Kamila kamarádku ošetřovala jak to šlo, ale ta brzy upadla do bezvědomí, kdy jí mohla nanejvýš otírat zpocené čelo. Alžběta v tomto stavu zvracela a Kamila s Mílkirem střídavě hlídali, aby se zvratky neudusila.

Kamilu napadlo vyzvat na pomoc Alžbětin agisar. Věděla o něm více než na začátku jejich společného pobytu, věděla, že agisar rozumí vlnění z lidského mozku. Sklonila se, aby její hlava byla co nejblíž Alžbětina žaludku, kde si představovala jeho umístění. Snažila se co nejjasněji přemýšlet, jak kamarádce pomoci. Jenže myšlenky se jí míhaly hlavou jedna přes druhou a nemohla se nijak soustředit.

S hrůzou si uvědomila, že když její kamarádka zemře, ona sama definitivně ztratí možnost mít dítě a i banální nemoci začnou představovat obrovský problém. Ty starosti jí v této chvíli připadaly nepatrné ve srovnání s obavami o život přítelkyně.

Třetího dne se Alžběta trochu vzpamatovala. Probrala se, najedla, ale vzápětí upadla do mrákotného stavu a všechno vyzvracela. Pak jen ležela a pokud se nakrátko probrala, prosila, aby jí dali pít. Snesla ale málo, jakmile se napila víc, opět zvracela, i když vlastně neměla co…

Konečně, skoro po pěti dnech nemoci, Alžběta opět otevřela oči. Kamila byla zrovna u ní, padala už únavou, hned však vyskočila a starostlivě se k ní sklonila.

„Běti, nechceš něco? Jak ti mám pomoci?“

„Dej mi napít,“ poprosila ji slabým hlasem lékařka.

Tentokrát bylo vidět, na rozdíl od předchozích mrákotných okamžiků, že vnímá a je při vědomí, i když je zřejmě podivnou nemocí velice zesláblá.

„Co se to s tebou stalo?“ strachovala se Kamila.

„Měli jste se mnou starosti, viď?“ usmála se provinile Alžběta. Opravdu byla ještě velice slabá. Napila se donesené čisté vody a požádala Kamilu, aby jí pomohla posadit se.

„To víš – a jaké!“ povzdychla si Kamila.

„Přitom to byl jen takový malý pokus…“

„Co že jsi to říkala? Jaký pokus?“ zvedla obočí Kamila.

„Prosím tě, dones mi něco čistého, chci se převléknout,“ řekla Alžběta, aniž by jí na otázku odpověděla. „Jsem hrozně zpocená a chce se mi zvracet. Abych to tu nakonec ještě nepozvracela!“

Kamila jí neřekla, že v horečkách zvracela několikrát a že ji vždycky musela umýt. Rychle odběhla, aby přinesla co bylo potřeba.

„Mohu tě ještě o něco poprosit?“ otázala se jí Alžběta tiše, když se vrátila s balíčkem čistého prádla, oblečením a s velkým ručníkem.

„Všechno co chceš!“ ujistila ji Kamila upřímně. Ráda by věděla, o jakých pokusech se to Alžběta prořekla, ale ta jí nedala příležitost k vyptávání.

„Ohřej vodu v bazénu. Vykoupeme se,“ navrhla náhle Alžběta.

Kamila se na okamžik zarazila. V téhle chvíli se starat o koupání? Na ohřátí vody v bazénu padnou veškeré jejich zásoby B-paliva – ale Alžběta teď nelétá a ona s Mílkirem také ne, proč by jí neudělala radost?

Beze slova odběhla do technického podlaží nalít B-palivo do katalyzačního vaku isúnu, pak do zadní technické místnosti k rozvodné desce zapnout vyhřívání vody. Když se vrátila, seděla už Alžběta převlečená na sedačce.

„Přišla jsem na něco úžasného,“ řekla zamyšleně. „Kde je Mílkir? Pozvi ho sem, něco vám oběma ukážu. Rozhodně to bude stát za to.“

Mílkir na zavolání přišel a oznamoval Kamile, že polévka je hotová. Vařil ji před uikem na ohníčku a holedbal se, že takovou polévku ještě nikdy v životě nejedla. Však ji s sebou hned v malém kotlíku přinesl a když spatřil Alžbětu, pozval ji, aby si i ona na jeho výtvoru pochutnala. Samozřejmě byl rád, že ji opět vidí při smyslech.

Alžběta ho nechala přinést misky a rozdat jídlo. Polévka byla opravdu vynikající a i Alžbětě chutnala. Už se jí ani nedělalo špatně a jedla přímo s vlčí chutí.

„Tak nám předveď, Bětko, co nám chceš ukázat,“ požádala Kamila kamarádku. Bylo vidět, že je ráda, že dobře dopadlo a její kamarádka je, jak se zdálo, zase jako dřív. Ale také byla nesmírně zvědavá.

„Mám pořád hrozné sucho v krku,“ postěžovala si Alžběta. „Chtělo by to opatřit nějaké ovoce. Chci supideg.“

Kamila jí chtěla se smíchem odpovědět, že si může přát třeba modré z nebe, ale to ovoce přece v těchto končinách neroste, když je domovem na jižních ostrovech – jenže v té chvíli ztuhla, jako by vedle ní udeřil blesk.

Nad rukou Alžběty zavířil roj podivných sněhových vloček – a když stejně tak náhle zmizel, ležel na dlani bioložky veliký oranžový plod obří broskve.

Takový, jaké jim čarovala jejich malá kamarádka Maardoi.

„Proboha! Ty – ty umíš čarovat!“ vytřeštila oči Kamila.

„Ovšem,“ usmála se Alžběta. „A je to docela snadné. Stačí vědět, jak se co jmenuje.“

„To snad není možné!“ vydechla Kamila. „Vždyť jsi přece pozemšťanka – jako já!“

„Na téhle planetě se s tím musíme smířit,“ vrátila zkoprnělé kamarádce její vlastní slova, ačkoli ještě nedávno s tímto názorem sama nesouhlasila.

„Na, vezmi si!“ vnutila jí broskev. Pak stejným způsobem vyčarovala – opět jen tak ze vzduchu – druhou. Nabídla ji Mílkirovi a do třetí se hned sama s chutí zakousla.

„Proč nejíte?“ obrátila se k nim po chvilce.

Oba vedle ní seděli bez dechu a udiveně na ni zírali.

Alžběta Hronová, promovaná bioložka starodávné Biologické univerzity v Cokrezu na planetě Bardžá, místo aby se stala váženou lékařkou v Turnově, jak se od ní očekávalo, stala se právě – pravou čarodějnicí na barbarské planetě Fulgiu!

Samozřejmě kamarádce ochotně prozradila, jak to vlastně s jejím čarováním je. Souvisel s tím tajemný orgán, nacházející se v mozku lidí – a zejména čarodějů. Když jej kněžně odpojila, kněžna ztratila čarovnou moc a stala se z ní obyčejná žena. Alžběta tušila, že kněžna byla zvyklá všechno si čarovat až podle potřeby a nikdy si žádné zásoby jedů ani jiných pomůcek neudělala. Když o kouzelnou moc přišla, nemohla nikomu škodit.

Alžběta teď tento orgán znala dopodrobna. Příliš mu nerozuměla, nevěděla co přesně dělá, ale když objevila jeho zápis v řetězcích molekul dědičnosti DNA, vložila si jej do příslušných řetězců i sama sobě. Pak si zvýšila regenerační schopnosti až k režimu, kdy dorůstá všechno, co nesouhlasí s DNA-obrazem. Bylo tu jen jedno nebezpečí. Uvolnění regeneračních schopností až na tuto úroveň neslo s sebou nebezpečí komplikací. Takový pokus by vlastně nikdy neměla zkoušet sama na sobě, když tu nebyl nikdo, kdo by jí mohl pomoci. Komplikace nastaly, ale její mladé a dosud zcela zdravé tělo je dokázalo překonat i bez pomoci dalšího lékaře.

A výsledek se dostavil. Během pouhých osmi dnů jí vyrostl v mozku nový, dosud neznámý orgán. Když se probrala, byla si téměř jistá, že je hotový, ale chtěla si to vyzkoušet o samotě. Proto pod záminkou ohřátí vody v bazénu poslala kamarádku ven z místnosti a opatrně zkusila, co jim kdysi ukazovala Maardoi.

Přála si sušenky. A balíček sušenek se skutečně objevil.

Pocit, který přitom prožívala, se dal těžko popsat. V první chvíli to byl okamžik rozjaření, jako když jí rodiče kdysi dávno, ještě jako malému děvčátku, poprvé dovolili samostatně vzletět do vzduchu na antigravitačních náramenních sygytech. Když vyslovila svou prosbu, ucítila na dlani jemné šimrání a víření vzduchu, jako kdyby si dala ruku pod malý větráček. Pak jí ruka ztěžkla a ona v ní držela známý balíček – a ačkoliv tento pokus s tím úmyslem podnikla, nemohla tomu sama uvěřit. Bylo tomu tak – stala se čarodějkou!

Točila se jí z toho hlava, ale mohlo to být i slabostí po přestálé přeměně. Uvěřila tomu až když spatřila udivené, skoro šokované obličeje Kamily a Mílkira. Ani ti nevěřili svým očím – ale nezbylo jim nic jiného, než si zvyknout.

Na téhle planetě je přece možné všechno!

Podle údajů náramkových komunikátorů se pomalu blížilo jedno výročí. Uplynul už třetí rok jednotného galaktického času od chvíle, kdy se dvě vystrašené pozemšťanky znenadání objevily na planetě Fulgiu.

Dalo se očekávat, že první rok bude nejhorší, ale bez nebezpečí nebyl žádný. Až teď už to konečně začínalo být jakž takž přijatelné.

Smířily se s tím, že tu zůstanou. Bylo to kruté, ale nemohly proti tomu nic dělat. Musely se aspoň zařídit co nejlépe. Po půl roce pobytu ve vesnici, obydlené primitivními lovci a po dalším půlroce krásného pobytu v bezpečí uiku s Maardoi prožily skoro rok ve městě Ronqe – a nebýt soudce Grabiše, žily by tam dál. Zloduch Grabiš jim vstoupil do cesty dvakrát a pokaždé zničil, co zničit mohl. Tři čtvrtě roku léčila Alžběta malomocné města Ronqe, kdežto Kamila se věnovala nezbytnému vzdělávání svého nového partnera. Pak přežily i největší nebezpečí za celou dobu svého nedobrovolného vyhnanství.

Nebylo jim přece vždycky jen zle. Pobyt mezi lovci byl docela příjemný a kdykoliv se teď mezi ně Alžběta nebo Kamila podívaly, lovci je vždycky srdečně přivítali.

Ani v dalších vesnicích jim nehrozilo nebezpečí. Když je proradný Urguun se svými kumpány přepadl, unikly na poslední chvíli v domnění, že se proti nim postavili lidé celé vesnice. Nebylo tomu tak. Vesničané ale pochopili, kdo od jejich vesnice zahnal zázračné šamanky a s Urguunem i s jeho kumpány naložili po svém. Na barbarské planetě se nedá očekávat, že se sejde soudní tribunál, který takové viníky odsoudí ke směšné pokutě nebo k podmíněnému trestu. Již druhého dne trčely jejich hlavy nabodnuté na ostrých kůlech poblíž obchodní stezky pro výstrahu jiným.

Přední lovci se pak vypravili do jejich sídla v horách, aby je přemluvili k návratu, jenže na cestě před průsmykem našli jejich zničené, pohozené věci a ze zachovaných stop poznali, co se tam stalo. Zázračné šamanky přepadli a odvlekli neznámí lupiči na foltech. Rozezlení lovci je sledovali průsmykem, ale otrokáře nedohonili a museli se vrátit. Na druhé straně hor stopy foltů překrylo mnoho dalších a nikdo už je nedokázal sledovat.

Ve vesnicích nastal smutek. Nikdo netušil, že šamanky otrokářům unikly – ze stop se totiž nedalo poznat, že uletěly vzduchem.

Když se do vesnice skoro po dvou letech dívky vrátily, přivítal je nefalšovaný jásot. Zejména když Alžběta opět v krátké době vyléčila všechny nemocné.

Pozemšťanky se ve vesnici zajímaly o Maardoi, ale malou čarodějku nenašly. Její matka o ní nechtěla nic vědět, jen jim začala nadávat, až ji i vesničané okřikovali. Malá čarodějka zmizela s pozemšťankami a nevrátila se. Od jejího odchodu nezachytily žádné volání jejího komunikátoru. Čaroděj Zobeln ji zřejmě uklidil dál, než vystačil dosah komunikátorů, tedy něco přes třicet kilometrů. Doufaly jen, že se dívence nestalo něco zlého, bylo těžké očekávat, že by celou tu dobu odolala pokušení kamarádkám zavolat. Nemohly v tom ale nic podniknout.

Alžběta brzy rozšířila klientelu o osadu malomocných poblíž dalšího města. Tentokrát to bylo v jižní říši u města Ruzuvoji. Malomocné tam vyváželi na ostrůvek uprostřed jezera, kde se o ně ostatní lidé přece jen starali. Dováželi jim potraviny, oblečení, léčivé kapradiny vruín a hojivé masti. Tyto léky pomáhaly málo, ale přece jen tam nemocní měli snesitelnější život.

Když jim Alžběta nabídla své léčivé služby, hleděli na ni jako všude s neskrývaným podezřením. Po prvních úspěších ale i oni pochopili, že jim opravdu svitla nová naděje. Pak už měla pobyt i v tomto působišti bez problémů.

Kamila se s Mílkirem věnovala mapování pevniny. Létací sygyty ani B-palivo jim už nechybělo. Kdykoliv se vrátili do uiku, Alžběta jim palivo podle potřeby vyčarovala.

Kamila chtěla, aby Alžběta udělala čarodějku i z ní. Ta se však k tomu nijak neměla.

„Nech mě, ať si to v hlavě uspořádám,“ odmítala její požadavek. „Chceš moc věcí najednou. Překódování do genetického kódu zdejších lidí se zachováním výhod nás, lidí Země, bude samo o sobě perný oříšek a to chceš asi především. Přeměna v čarodějku je druhá, řekla bych nelehčí úloha. Ani jedno přitom není pořádně vyzkoušené. Vždyť ani nevíme, co to může udělat se mnou. Co kdyby se ukázalo, že ta druhá úprava znemožní překódování? Pak bys už nikdy nemohla mít děti a za čarování bys takovou cenu asi zaplatit nechtěla… Zatím stačí, že to umím já.“

Uvažovala i o tom, že přemění nejprve Mílkira, ale přece jen ji zaráželo, že on už v hlavě podobný orgán má – a přesto není čarodějem. Ten orgán by musela přetvořit, změnit, aby se jeho nositel stal skutečným čarodějem. Proč jsou jen někteří čaroději a jiní ne, i když příslušný orgán mají a nic jim nemá bránit v jeho využívání, to bylo Alžbětě stále záhadou. Potřebovala by zřejmě dostat do rukou ještě další čaroděje, aby mohla srovnávat a utřídit si získané vědomosti. Přitom si byla vědomá, že o tom ví jen málo. Dokázala jej vytvořit, nebo přesněji – okopírovat, ale nevěděla jak funguje. Byla jako dělnice na pásu ve výrobě počítačů. Ta dokáže ve velmi krátké době sestavit počítač, ačkoliv neví, co která součástka dělá. Dělnici to zpravidla ani nezajímá. Alžbětu to zajímalo, ale nebyl tu nikdo, kdo by jí to mohl srozumitelně vysvětlit.

Její poznatky o čarování místních lidí ale byly nesmírně zajímavé. Čarování se tedy nedalo naučit, nebylo založeno na kouzelných slovech ani na předmětech. Zdrojem jejich čarodějné moci nebylo něco neznámého a vůbec ne nehmotného. Klíčem byl hmatatelný orgán v mozku. Jeho zničením nebo alespoň odpojením mohla kouzla zrušit a naopak, vytvořením podle prozaické genetické šablony mohla učit čarovat i obyčejného člověka. Až sem by to bylo pochopitelné.

Něco tu ale pořád nesouhlasilo.

Kouzla zdejších lidí evidentně obcházela zákon zachování hmoty. Tak malý orgán, byť měl podle Alžběty něco společného s elektřinou, nemohl vytvářet kilogramy hmoty jen tak, z ničeho. To by dalo pozemské vědě mnohem větší políček než čarodějné knihy, tajná slova a kouzelné předměty. Právě proto, že to zrníčko živé hmoty bylo tak hmatatelné!

Alžběta tušila, že ten nepatrný orgán není nic než pouhý klíč k záhadě. Nesmírně důležitý klíč – ale tajemství samo bude ukryto jinde.

A určitě mnohem lépe.

Errata:

27.10.2021 10:33