Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sněm Černých

Týdny ubíhaly a zdánlivě se nic nedělo.

Jednoho dne zabušily na pancéřové dveře transportní kapsle rány okovanou holí. Sirgulot otevřel a zjistil, že venku stojí čaroděj Zobeln. Pozval ho dovnitř, ale on odmítl. Vyřídil mu jen pozvání na další mimořádný sněm černých čarodějů a odletěl na svých létacích náramenících.

„Tam budu muset jít,“ oznámil Sirgulot ostatním. „Budeme jednat o osudech celého světa – a nejspíš i o vás. Až se vrátím, všechno vám povím.“

„A co kdybychom tam odletěly s tebou?“ navrhla bezelstně Alžběta. „Cožpak nejsme také černé čarodějky?“

„Nevím,“ zděsil se Sirgulot. „Obávám se, že kromě mě to nikdo z čarodějů neví.“

„Jenže se tam bude jednat i o nás,“ pozvedla Alžběta obočí. „Máte v pravidlech nějaký důvod, který by nám bránil zúčastnit se?“

„To ani ne… Černé jste…“

„Dobře – pak tam pojedeme s tebou,“ rozhodla rezolutně.

Sněm se měl konat čtvrtého dne. V určený den černí čarodějové Alžběta, Kamila a Sirgulot nasedli do gryulu a rozletěli se do jižních moří na ostrov Berkerage. Nepřistáli na severní pláži u Sirgulotova domu, tentokrát zamířili do vnitrozemí ostrova. Uprostřed kráteru dávno vyhaslé sopky Guce tam stála prastará budova, vzdáleně podobná starým pozemským buddhistickým chrámům.

Zaparkovali gryul stranou a vstoupili hlavní bránou.

„Stůjte!“ postavili se jim náhle do cesty tři obrovití chlapi. „Dál ani krok!“

„Sněm nás očekává,“ odpověděl jim Sirgulot poněkud nejistě.

„A ty dvě?“ obrátili se na něho strážci.

„Jsou tu poprvé, ale mají černý dar jako já,“ prohlásil Sirgulot.

„Dobrá, vstupte, ale po jednom,“ nařídili jim strážci.

Pozemšťanky věděly, co musí dělat. Před druhým vchodem si musel každý příchozí otevřít vrata pomocí blesků span. Vrata propustila vždy jen jednoho člověka, muže nebo ženu. Kdyby se pokusilo vstoupit více lidí naráz, dveře by se s třeskem zavřely, i kdyby přitom někoho nemilosrdně rozdrtily.

První vstoupil Sirgulot, pak Kamila a nakonec Alžběta. Když strážní spatřili známé blesky, uklidili se do svých tmavých výklenků a příchozí vstoupili v pohodě.

Sestoupili po schodech do velikého sálu tvaru obří mušle, jehož konce se téměř nedalo dohlédnout. Podlaha byla dělená stupňovitě jako v nějakém amfiteátru. Uvnitř se právě chystala obrovská hostina. Na stolech stály mísy jídla, plné poháry, květiny. Mezi nimi se pohybovalo dobrých pár set lidí. Lidí? Podle toho co o nich věděli, každý z těchto mužů či žen byl černým čarodějem s právem zabíjet a mnozí tohoto za svůj život již bohatě využili. Nejen při obraně, ale někdy jen tak, z nudy a pro zábavu.

„Jak to tu probíhá?“ zeptala se Alžběta Sirgulota.

„Teď je na programu hostina,“ ujistil ji. „Až se květ delemoenu skloní k vodě, začneme jednat. Květ vlastně určuje, kolik nás ještě chybí.“

Květ byl tedy nejspíš umělý. Stál uprostřed sálu ve velké váze a jeho okvětní plátky se zvolna stáčely dolů, k vodě. Alžběta pohledem odhadla, že zahájení bude velice brzy, odhadem do deseti až dvaceti minut.

Sirgulot její odhad potvrdil a vybídl je, ať si mezitím vezmou něco k snědku. Vybrali si ovoce a pomalu vychutnávali jeho příjemnou sladkokyselou chuť.

Pak se ozval zvuk obrovského gongu a všichni se posadili po tureckém způsobu, každý tam kde právě stál. Uprostřed sálu se váza s květem pomalu potopila do země a místo ní se vynořila stejně veliká mušle. Do mušle vešel starší muž a sál rázem utichl.

„Vítám vás,“ oslovil muž všechny přítomné. Mušle jeho hlas odrazila a zesílila, takže ho dobře slyšeli i ti, kdo stáli až při okrajích sálu.

„Sešli jsme se, abychom se seznámili s událostmi, jež se dotýkají celého našeho světa,“ pokračoval muž. „Jak víte, v posledním období se nám narodilo příliš mnoho dětí bez kouzelné síly. To je velice znepokojivé a ani dnešní zpráva není příznivější. Z další skupiny dvanácti dětí jen pět může ovládat černá kouzla, ostatních sedm je bez magické síly. Jsou to tedy obyčejní lidé. Minule jsme uvažovali o bezbolestném utracení takových nepodařených dětí, aby uvolnily místo dětem bez této vady. Tu možnost jsme zavrhli, ale na tento sněm podala skupina čarodějů opět stejný návrh.“

Alžběta se otřásla. Barbaři!

„Dále má pro nás obvyklou zprávu čaroděj Zobeln. Týká se návštěvnic z vesmíru. Jak asi víte, domnívali jsme se, že budou mít pro nás význam, ale ukázalo se, že jsme jejich přínos přecenili. To je pro dnešní program vše, nemá-li někdo další návrh…“

Vzhledem k očekávané menší závažnosti shromáždění rozhodlo přeložit zprávu o návštěvě z vesmíru jako první bod sněmu. Do mušle vstoupil čaroděj Zobeln.

„Jak všichni víte, naše očekávání v pomoc od návštěvnic z vesmíru se ukázala jako lichá,“ začal Zobeln. „Tyto ženy jsou naprosto obyčejné a tedy pro nás nezajímavé. Navíc jsou u nás nedobrovolně, neboť se k nám dostaly selháním jejich prostředků. Nevědí ani, odkud se k nám dostaly. Jistou naději jsme vkládali v možnost zmocnit se hvězdné lodi, až si pro tyto trosečnice přiletí, ale jak se mi zdá, ani tato naděje nemá opodstatnění. Jak se dalo čekat, návštěvnice se rozhodly pomáhat obyčejným lidem, zejména léčením nemocí. V tom směru jsou úspěšné – umí vyléčit kašlání krve i malomocenství, pro nás beznadějné. Mohu doporučit, aby se jim svěřovali nemocní čarodějové. Protože nám mohou být užitečné, navrhuji prodloužit nad nimi neomezeně ochranu. Co se týče pokusu s vytvořením míšenců, prohlásily obě svorně, že je to z biologického hlediska nemožné. Vzhledem k jejich znalostem bych jim věřil a tento pokus odvolal.“

Zobeln zřejmě pozemšťanky podceňoval, jen Alžbětě přiznával její léčebné úspěchy.

„Nemám mu to jít vyvrátit?“ obrátila se Alžběta na Sirgulota.

„Jak chceš,“ pokrčil rameny. „Já bych počkal. Vůbec bych Zobelnovi neříkal, že se umíte předělat. Jeho skupina by zase mohla dostat chuť experimentovat s míšenci.“

Alžběta tedy potlačila chuť opravit Zobelna, tím víc se těšila na další bod programu.

Sněm bez diskusí odsouhlasil ochranu nad pozemšťankami, ale bylo znát, že návštěva z vesmíru čaroděje nezajímá. Očekávali bouřlivější téma.

Úvodem vznesla čarodějka Jelutič obnovený návrh povinného zabíjení nezdařených dětí. Zdůvodňovala to tím, že rodiče vychovávají naprosto neužitečné děti a nemají čas pořídit si »plnohodnotné potomky«.

„Přijatý návrh dávat nezdařené děti na vychování do obyčejných lidských rodin byl příliš opatrný a ukázal se jako neúčinný,“ vysvětlovala své názory Jelutič. „Ano, několik takových pokusů jsme vykonali. Ale není to řešení. Lidé by takové děti přijali za své, ale jejich praví rodiče se jich nedokáží zbavit. Neustále se o ně zajímají, přilepšují jim, místo aby si pořídili další, zdravé děti. Myslíme si, že jedině důkladným zpřetrháním citových svazků se dá docílit, aby i tito slaboši splnili svou povinnost.“

Podle očekávání vypukla bouřlivá diskuse. Čarodějové i čarodějky se hlásili o slovo a rychle se střídali ve velké mušli, odkud je jedině bylo slyšet po celém sále. Návrh, aby nepovedené děti umisťovala neutrální komise bez vztahu k pravým rodičům, aby se tak nemohli dozvědět, kde jejich děti žijí, narazil na argument, že někteří vynaloží příliš mnoho energie, aby pobyt svého dítěte vypátrali. Navíc mohou být úspěšní, čímž by toto řešení ztratilo efekt.

Ve velké mušli se odehrávaly brilantní slovní souboje, ale vášnivé diskuse probíhaly i v menších hloučcích po celém sále. Někteří přitom seděli, občas někdo vstal, aby se přemístil jinam. Jak se zdálo, tento problém byl pro všechny nejdůležitější.

Alžběta se zapojila do jedné diskutující skupinky, Kamilu se Sirgulotem vtáhla jiná.

Náhle Kamila popadla Sirgulota za rukáv a pevně ho stiskla.

„Dovolte mi také něčím přispět k této smutné debatě,“ uslyšela známý hlas hovořit z velké mušle do celého sálu.

Kromě jednoho již postaršího čaroděje a mladé čarodějky Jelutič tam stála všem na očích – pozemšťanka Alžběta Hronová.

„Na rozdíl od většiny nehodlám diskutovat, zda děti zabíjet, nebo se jich zbavovat jinou cestou. Jádro problému nevězí v tom, zda ještě můžete zachránit černé čaroděje zavržením dětí bez schopnosti kouzlit, nebo dokonce jejich zabíjením. Problém je jinde. Vaši předkové vám nechtěně připravili genetickou past a ta teď vede k vaší zkáze.“

„To přece nemůžete tvrdit, kolegyně!“ napadla ji ihned čarodějka Jelutič. „Statistiky přece hovoří jasně…“

„Statistiky jsou jen nepřímé svědectví a dají se vyhodnotit až zpožděně,“ odrazila ji Alžběta. „Považujte, prosím, za prokázané, co jsem zjistila z vaší dědičnosti. Schopnosti černých čarodějů jsou dědičně minoritní, neboli ustupující. Počet černých čarodějů bude i nadále klesat a rychlost poklesu se bude s každou další generací zvyšovat.“

„Cože? Vy že se vyznáte v genetice?“ naježila se čarodějka. „Mohu se vás zeptat, u koho jste se ji učila? Znám osobně všechny čaroděje, kteří se zabývají genetikou, ale vy mi mezi nimi jaksi… chybíte!“

„Budete si mě muset doplnit do seznamu,“ uklonila se pozemšťanka své soupeřce prkenně. „Nejspíš hned na první místo. A možná i tak, že vyškrtnete všechny ostatní – troufám si tvrdit, že genetice nerozumí nikdo z vás.“

„To přece není jen tak!“ nakohoutila se Jelutič. „Studia genetiky jsou, co já vím, obtížná, trvají nejméně tři roky, jinak se nikdo nemůže ohánět, že o genetice něco ví. A nedají se zvládnout bez odborného vedení. Genetice se nikdo nenaučí pouze z knih!“

„V tom s vámi souhlasím,“ usmála se Alžběta.

„Tak mi řekněte přede všemi, u koho jste se učila genetice!“ vyštěkla na ni vědma.

„U profesora Grou Sofonaie,“ oznámila jí Alžběta klidně. „Studovala jsem genetiku pět let a znám ji lépe než vy všichni dohromady. Vás zaskočí i obyčejné malomocenství, černá sněť nebo mor… to se přece odborníkovi na genetiku nemůže stát.“

„U Zaduggy, kdo je ten váš Sofonai? Toho neznám! Kde bydlí? Čím se proslavil?“

„Ani ho znát nemůžete,“ usmála se Alžběta. „Profesor Grou Sofonai žije příliš daleko od vás. Světlo hvězd, nejrychlejší jev, jaký si umíte představit, potřebuje k překonání té vzdálenosti šedesát dva tisíce let.“

„Ona má ale pravdu, kolegyně!“ vtrhl v té chvíli do řečnické mušle čaroděj Zobeln a uchopil Alžbětu za loket. „Ta dívka je skutečně odbornice a přiznávám, velice dobrá. Ale mezi námi nemá co pohledávat, vždyť je to jedna z hvězdných návštěvnic! Prosím vážené kolegy za odpuštění, že vnikla na naše shromáždění, ačkoliv není čarodějkou. Vzhledem k tomu, že není z našeho světa, měli bychom jí udělit mimořádnou výjimku. Vždyť ona dokáže léčit nemoci, na které ani naši nejlepší znalci nestačí!“

„Takže není ani čarodějka?“ zasmála se hystericky Alžbětina soupeřka. „Naše pravidla přece hovoří jasně! Kdo se na náš sněm vetře bez daru černých kouzel, zemře! Když jsem žádala o výjimku já, také jste mi ji nepovolili. Dobrá, já teď budu trvat na dodržování pravidel! Když žádné výjimky, tak opravdu žádné!“

„Nedovolila bych si porušit tak závažný zákaz,“ usmála se klidně Alžběta. „Kolega Zobeln se ale mýlí. Jsem tu právem. Umím čarovat – možná neovládám všechno, ale pár kouzel z černé magie svedu. Pro uspokojení vašich pravidel bohatě stačí předvést jediné.“

„Požaduji důkaz!“ vyskočil čaroděj, který v mušli dosud neřekl ani slovo.

„Beze všeho,“ kývla Alžběta.

„Jsi-li čarodějka, udělej tohle!“ vykřikl čaroděj.

Zvedl ruku a z ní vyšlehl blesk přímo do stropu. Strop byl zřejmě důkladný, neuškodilo mu to, ale hromová rána, zesílená mušlí, ohlušila snad všechny.

„Prosím!“ pozdvihla ruku i Alžběta. Další blesk proletěl mezi její rukou a stropem a další, stejně silný hrom práskl sálem.

Nejvíce ze všech čarodějů to překvapilo Zobelna. Ostatní přijali zkoušku přirozeně, včetně Alžbětiny soupeřky zde v mušli. Jak jinak by se sem ostatně Alžběta dostala? Zobelna to ale šokovalo. Byl skálopevně přesvědčený, že obě pozemšťanky jsou obyčejné dívky a ne čarodějky – a ke všemu černé. Po této ukázce se překvapením posadil a zůstal sedět jako ve snu, zatímco Alžběta pokračovala ve frontálním útoku na soupeřku Jelutič.

„Myslím, že jsem dost jasně ukázala, že mezi vás patřím jako čarodějka,“ oznámila všem přítomným v sále. „Poslouchejte mě tedy všichni dobře! Před chvílí jsem vyslechla čaroděje Zobelna, pověřeného sledováním návštěvnic z hvězd. Nepopírám, měl v mnoha věcech pravdu. Dostaly jsme se mezi vás nešťastnou náhodou, nevíme jak a proč. Jen maličko se mýlil, když tvrdil, že nevíme, odkud jsme, ale to má jen příliš staré informace. My jsme to mezitím zjistily – ačkoliv to na věci nic nemění, dostat se odsud vlastními silami nedokážeme. Ani od vás pomoc neočekáváme, vaše možnosti jsou ještě menší.“

„Proč se tedy mezi nás vnucujete?“ zkusila Alžbětu vyprovokovat uražená Jelutič.

„To je přece pochopitelné, milá paní kolegyně,“ obrátila se k ní s úsměvem Alžběta. „Když už musíme v tak příšerném světě žít, musíme se mezi vás nějak zařadit. A když se chceme cítit jako vy, musí nás zajímat i vaše problémy, nemyslíte?“

„Vy nám přece nemůžete pomoci!“ odpálila ji.

„Nebuďte si tím tak jistá! Děláte zřejmě stejnou chybu, jako přítel Zobeln. Dosud nás považoval za obyčejné ženy, proto jsme mu nestály ani za to, aby si nás všiml. Uniklo mu, že má před sebou zástupce jiné civilizace – a dokonce několika civilizací, neboť jsme ze Společenství, sdružujícího několik stovek světů, podobných Fulgiu. Jakmile zjistil, že neumíme čarovat, už se o nás nezajímal. Naše civilizace ale zná některé obory lépe než vaše – i když je možné, že jste i vy byli na vysoké úrovni, jen jste mnohé zapomněli.“

„Ale vždyť jste čarovat neuměly!“ vydechl Zobeln. „Na to bych přísahal!“

„Neuměly,“ přikývla Alžběta. „Čarování je specialita vaší civilizace.“

„Tak jak to, že to umíte?“ vyhrkl.

„Nejsme ani hloupé vesmířanky, za jaké nás považuješ. Známe jiné obory. Zjistily jsme, jak vaše čarování zvládnout. Ani vy přece nečarujete, lépe řečeno, nevychází z vaší tělesné podstaty. Zadáváte jen příkazy nějaké Síle, schopné splnit v podstatě cokoliv. Vaši předkové vás vybavili biovysílačkami – to je vaše tajemství. Podstatu té Síly neznáme, ale na něco už jsme přišly. Když někomu z vás ten biočip odeberu, ztratí kouzelnou moc. Když naopak vytvořím biočip obyčejnému člověku, bude čarodějem – a třeba i černým.“

„Ty umíš změnit obyčejného člověka v čaroděje?“ nevěřila svým uším Jelutič.

Také ostatní v obrovském sále nechali diskutování v kroužcích a bedlivě sledovali, co se děje ve velké řečnické mušli.

„Umím – a jak říkám, dokáži udělat i černého. Sama jsem živým důkazem, jak jinak bych čarovala? Vy takovou změnu vyvolat nedokážete, já ano. Dovedu i naopak udělat z čaroděje obyčejného člověka. Také to jsem si už vyzkoušela. Jedna vaše černá kolegyně mě nespravedlivě napadla, proto jsem jí za trest kouzla odebrala.“

„Ty umíš pracovat s dědičností?“

„Jistě. Jinak by to ani nešlo.“

„A dokázala bys oživit kouzelnou moc u dětí, narozených bez ní?“

„Ano – mohla bych způsobit, aby se všechny děti narodily hned s tou schopností, dokonce bez ohledu na schopnosti rodičů.“

„To bys úplně vyřešila náš největší problém!“

„Ne, ten bych tím nevyřešila,“ zavrtěla hlavou Alžběta. „Vaším největším problémem není, že pomalu degenerujete a že se vám rodí nepodařené děti bez kouzel. Problém je jinde. Vy sami jste tím problémem!“

„Jak tomu máme rozumět?“ nechápala čarodějka.

„Možná mě pochopí, kdo se začal důkladněji zabývat lidmi z Galaktického společenství a zejména ze Země,“ začala Alžběta. „Dobře mě teď poslouchejte, něco vám o našem světě povím. Také u nás máme skupinu lidí, pověřenou dodržováním základních pravidel soužití mezi lidmi. Říkáme jim Strážci. Mají větší práva než ostatní, mimo jiné i právo omezovat jejich svobodu, ale pouze v těch případech, kdy by svobodné jednání lidí omezovalo svobodu dalších. Trochu se to podobá situaci v tomto světě, kde mají možnost omezovat ostatní černí čarodějové.“

„V čem se tedy od nás lišíte?“

„Především v tom, že práva Strážců provází přísně vyžadovaná povinnost chovat se tak, aby Strážce nikdy vědomě a úmyslně neublížil jiným. Kdo z nich ta pravidla poruší, přestane být Strážcem a zařadí se navždy mezi obyčejné lidi. Právě taková pravidla podle mého názoru vám, černým čarodějům, chybí především.“

„Má to snad znamenat, že u vás měníte čaroděje na lidi, kdykoliv se proviní proti nějakým vašim pravidlům?“

„Přesně tak. Strážci musí dodržovat zákony především sami a teprve pak mohou vyžadovat jejich dodržování jinými lidmi. To je ostatně jejich hlavní úkol.“

„To by všichni černí čarodějové rychle zmizeli!“

„Proč?“ pokrčila rameny. „Zmizeli by jen takoví, kteří se zákony neřídí. Možná jich máte víc než my, ale tím spíše by bylo v zájmu všech, aby přestali škodit.“

„To by každý musel neustále dbát, aby neškodil jiným!“

„Jistě – to je základní pravidlo našich světů.“

„To bychom nesměli škodit ani obyčejným lidem?“

„My nerozlišujeme lidi na obyčejné a neobyčejné,“ odvětila Alžběta. „Nanejvýš na dobré a zlé, ale zlým se u nás nedaří tak dobře, jako u vás.“

„Ale pak u vás musí Strážců ubývat! Co budete dělat, až nebudete mít žádného?“

„Místo zlých se u nás může stát Strážcem někdo jiný, kdo dosud Strážcem nebyl.“

„Vy tedy měníte i naopak obyčejné lidi ve Strážce?“

„Samozřejmě.“

„To je ale zvrácený svět!“

„Já za zvrácený považuji spíš Fulgiu. U nás si lidé neusilují o život. Zločiny jsou výjimkou, nezůstávají bez trestu a překračovat zákony se nevyplácí.“

„A takovou hroznou společnost nám tu chcete vychvalovat?“

„Není hrozná,“ zamračila se Alžběta. „A nechci vám ji tu vychvalovat. Bude naprosto nutné ji tady zavést.“

„Takže nám ji chcete vnutit? To by mě zajímalo, jak nám to chcete nařídit.“

„Nechci vám nic vnucovat,“ prohlásila Alžběta tiše, ale díky akustickému efektu řečnické mušle její slova slyšeli v sále všichni. „Vy si spravedlivou společnost zavedete sami. Dřív než s námi začnete jednat, abychom vám pomohly.“

„Myslíte si, že vaši pomoc tak nutně potřebujeme?“ vyjela proti ní vyzývavě Jelutič.

„Vy, co jste tady, možná ne,“ řekla Alžběta. „Ale už druhá generace po vás zjistí, že je zkáza příliš blízko a že na ni nestačíte. Ti za námi budou muset přijít chtě nechtě.“

„Budete-li tou dobou ještě naživu!“

„Samozřejmě, pokud nás někdo nezabije – to je bohužel pravděpodobné,“ přikývla Alžběta. „Já si ale neumím představit, že by někdo z vás blížící se katastrofu zastavil. Nedokážete to. A už vůbec ne vražděním malých dětí, které mají tu smůlu, že se narodily degenerovaným rodičům. Jednoduchá řešení bývají falešná a vraždění nezdařených dětí vás nezachrání. Vy totiž za chvilku jiné děti mít nebudete! Všimněte si, kolika rodinám chybí kouzelné děti úplně – a kolika se rodí i jinak deformované! Nemám přístup do vašich statistik, ale musí to tak být!“

„Jak se můžete odvolávat na naše statistiky, když je ani neznáte?“ vykřikla Jelutič. „To je přece podvod, mystifikace, nehorázná lež!“

„Počkejte s těmi soudy, kolegyně,“ zarazil ji dosud mlčící čaroděj, stojící vedle ní. „Vždyť ona má pravdu! Nezná naše statistiky – a přitom ví, co je v nich! Deformací je mezi dětmi čarodějů víc než dost a stále přibývají! To by ale znamenalo, že ona tutéž skutečnost vidí stejně dobře jako my, jen z jiného pohledu. Cožpak to nevidíte? Ta hrůzná pravda je přece stejná, ať se na ni díváme zleva či zprava!“

Pak se obrátil k Alžbětě:

„Jak vidíte naše další vyhlídky?“

„Nepříliš dobře,“ zavrtěla hlavou. „Po třech generacích vyhynou černí čarodějové úplně. Zůstanou jen šedí, ale i těch bude ubývat. Pokud vám nepomůžeme, do pěti, nejdéle do sedmi set let budou na tomto světě jen samí obyčejní lidé a věk čarodějů nadobro skončí.“

„A kdybyste nám vy dvě pomohly?“

„Můžeme zastavit proces ubývání čarodějů, dokonce obrátit jej, aby vás přibývalo a aby se i obyčejní lidé měnili v čaroděje. To už umíme.“

„Jako podmínku ale vyžadujete, abychom se přizpůsobili vašim požadavkům, že?“

„To nejsou naše vymyšlené požadavky, to je nutnost,“ řekla rozhodně Alžběta. „Zatím to asi nechápete, ale pochopíte to.“

„Vždyť mezi nás ani nepatříte!“ vyjekla čarodějka Jelutič.

„Ani to už není pravda,“ řekla Alžběta klidně. „Jsme sice pořád odlišné, ale pomalu se měníme. Možná už brzy budeme stejné, jako vy všichni. Získaly jsme možnost používat vašich kouzel, to snad také něco znamená.“

„Ale – říkáte, že žijete mnohem déle než my…“

„To ano. Ale v tom směru můžeme působit i na ostatní lidi tohoto světa. Některé z našich přátel jsme již změnily. I ti budou žít stejně dlouho, jako my.“

„A proč to neuděláte se všemi?“ Čaroději zasvítily oči, jak dychtivě se zeptal.

„Je mi líto, ale v tak příšerném světě by to byla katastrofa,“ zavrtěla hlavou Alžběta. „Dlouhověkost lidí má problémy a vyžaduje plnění přísných podmínek. Znamenala by tu katastrofu horší než vyhynutí černých čarodějů.“

„Vy si takovou katastrofu umíte představit?“ zeptal se zklamaně a zaraženě.

„Umíme,“ přikývla Alžběta. „Když budete chvíli přemýšlet, jistě na to také přijdete.“

„A co nám tedy navrhujete?“

„Především zrušte zabíjení nepovedených dětí – nic neřeší a je nelidské. Když říkám nelidské, neznamená to, že by bylo omluvitelné u čarodějů. Dále vám doporučuji, začněte trochu přemýšlet, jak zdejší společnost změnit. Každý si může snadno vyčarovat přístroj Japan a naučit se jazyk Bar. Když se zamyslíte nad Galaktickým společenstvím, odkud pocházíme, pochopíte, jak má vypadat opravdu dobrá společnost. Nemusíte s tím nijak spěchat. Katastrofa nad vámi visí tři tisíce let, ale postupuje pomalu a ani deset let přemýšlení vás nezabije. Pak se na nás obraťte.“

„A kdyby vás dvě mezitím někdo zabil?“

„Pak tomu šílenci poděkujte za osud, jaký nedokážete odvrátit. Bylo by potom jisté, že vyhynete všichni.“

Alžběta se lehce uklonila a vyšla z řečnické mušle. Trochu se porozhlédla, ale pak zamířila do těch míst v sále, kde na ni čekali Sirgulot s Kamilou.

„Tys jim to dala,“ prohlásila obdivně Kamila.

„Můžeme se vrátit domů,“ usmála se opět Alžběta. „Tady už jednání skončilo…“

Errata:

27.10.2021 10:33