Vidina svítání

Po návratu ze sněmu nejprve seznámili Maardoi a Mílkira s tím, co se tam odehrálo.

„Jsi si opravdu jistá, Alžběto, že by bez tebe všichni černí brzy vyhynuli?“ oťukávala kamarádku Kamila.

„Mohla jsem se splést plus minus dvacet procent v čase,“ ujistila ji vážně. „Je mi už jasné, co se tu vlastně děje. Pokud do toho procesu někdo razantně nezasáhne, jsou zdejší čarodějové v podstatě vyřízení. Obávám se, že to tu kromě mě nikdo ani nechápe, natož aby do toho mohl úspěšně zasáhnout. Věk čarodějů na Fulgiu nenávratně končí.“

„A co my dvě?“ strachovala se Kamila.

„My jsme jiné,“ odtušila Alžběta. „Oni to mají připojené k submisívnímu genu a když se sejdou dva různé geny, ten jejich ustoupí. My dvě to máme uložené v dominantním. Uchovali by se jen kdyby se rozmnožovali pouze mezi sebou. Jenže je jich příliš málo a hrozí jim degenerace jako v Evropě šlechticům. Genetické nadstavby se sesypou jako první. Past zkrátka sklapla.“

„Proč to ale mají v submisívním genu, když se to s dalšími generacemi ztrácí?“

„Tvůrci to snad původně mysleli dobře, nechtěli aby se počet černých čarodějů nadmíru zvyšoval. Očekávali, že jen děti shodných rodičů budou správně vychované a jen ty měly dostat tu moc automaticky. Pozůstatky něčeho podobného máme na Zemi v podobě šlechty. Domnívám se ale, že tvůrci počítali s korekcemi, zásahy zvenčí. Něco jako bylo povyšování do šlechtického stavu, co já vím… Možná tu k tomuto účelu býval tým schopných biologů, aby měnil biočipy za jiný typ. Je to velice pravděpodobné, neboť černí jinak zákonitě ubývají. Podle mě to mohlo být i naopak, kdo pravomoci zneužíval, mohl o ně přijít. Schopní biologové ale vyhynuli a nikdo se v tom už nevyzná.“

„Říkala jsi, že tento orgán mají všichni lidé… I ti, co nejsou čarodějové…“

„Mají,“ přikývla. „Ale většina má v hlavě jen ubohé zbytky. Stačí malá odchylka, aby orgán přestal pracovat a nefungující zákonitě podléhají atrofii. I u žijícího jedince – tím více u potomstva. Jestli se na to přece jen dám, čeká mě pořádná práce, než se mi podaří obnovit jeho funkci – pokud to vůbec půjde.“

„A ty to chceš ještě odkládat… Kolik milionů lidí bys musela změnit, aby to mělo smysl? Nebojíš se, že to nestihneš?“

„Předělávat miliony opravdu nestihnu. Mám na to sotva tři sta let a budu ráda, když stačím předělat pár desítek tisíc malých dětí. Pak budu mít čtyři až sedm set let na to, abych pozorovala, co jsem pokazila. Buď to udělám dobře, pak se počty čarodějů začnou zvolna zvyšovat, nebo to zkazím a pak bude nutné předělat společnost jinak. Myslím si, že je to v lidských silách.“

„To chceš předělávat jen děti?“

„Ano – přesněji děti krátce po narození. U těch proběhne přestavba organismu nejsnáze.“

„Dospělé ne?“

„Možná, v mimořádných případech. Sami vidíte, že to není žádná legrace. Malé děti budou mít horečky nižší, snáze je překonají a brzy zmizí, neočekávám ani bezvědomí. To není jen moje domněnka, to je zkušenost Bardžanů. Genetický zásah může u novorozence proběhnout tak nepozorovaně, že si toho rodiče ani nevšimnou.“

„Budeš je dělat jako černé čaroděje?“

„Ano, protože – ačkoliv to vypadá divně, biočip černých čarodějů je jednodušší než šedých. To jsem si ověřila právě tady u Maardoi.“

„To znamená, že až budu mít dítě – uděláš je černé?“ tázala se starostlivě Maardoi.

„Nevím,“ zamyslela se Alžběta. „Mám domněnku, ale kdyby byla pravdivá…“

„My ti jistě pomůžeme,“ ujistila ji Kamila. „Zajistíme ti nejlepší podmínky!“

„Víš – pokud moje domněnka platí, pak bys tu byla mnohem důležitější osobou ty,“ obrátila se na ni tajemně Alžběta. „Protože máš technické vědomosti, jaké mi schází…“

„Myslíš si, že je to spíše technická záležitost?“

„Myslím,“ přikývla. „Zatím jsme se zabývali hlavně stranou u lidí. Biovysílačka je hezká vymoženost, ale vyžaduje dozor – a kdo ví, jestli tu bude vždycky dost schopných biologů. Myslím, že klíč je na opačné straně. Někde tu přece musí být stroje, které přání čarodějů plní, nemyslíš? Já se domnívám, že bychom měli zasáhnout především tam.“

„Myslíš – na straně jejich řízení?“ pochopila konečně Kamila.

„Ano,“ řekla Alžběta. „Představuji si to tak, že najdeme řídící centrum, vybavené přijímači signálů, vyhodnocováním všech požadavků a výkonnými prvky. Podle mě to musí řídit dokonalé počítače, aspoň podle toho, že pracují už tisíce let bez poruch.“

„Neřekla bych, že bez poruch,“ zaškaredila se Kamila. „Porouchaly se přece tak katastrofickým způsobem, že málem vyhynuli všichni!“

„Bez poruch,“ trvala na svém Alžběta. „Závada není na straně strojů, ale v lidech. Selhaly přece jejich biovysílačky, odřízly je od strojů. Ti, kterým fungují, se dodnes pyšní schopnostmi, o jakých se nám na Zemi ani nezdá. Stroje jsou podle mě v pořádku.“

„A ty si myslíš, že my dvě můžeme změnit nějaké pradávné řídící programy?“

„Tak nějak,“ přikývla.

„To bych neviděla tak jednoduše,“ zamyslela se Kamila. „Spíš bych se divila, kdyby tvůrci tak dokonalý systém proti podobným změnám nezabezpečili.“

„I to je možné,“ souhlasila Alžběta. „Já bych na něco takového nestačila. Proto říkám, že budeš možná důležitější osobou ty. Já možná předělám lidi, ale ty pak budeš muset do zdejších počítačů doplnit známé základní zákony pozemské robotiky, zejména aby stroje neškodily lidem a staraly se o ně lépe než dosud.“

„Myslíš, že na to budu stačit?“ zapochybovala Kamila. „Ty si asi neuvědomuješ, že jsem obyčejná stevardka bez pořádného technického vzdělání? Proti tobě toho vím jistě víc, ale bojím se, že na něco tak složitého nestačím.“

„Budeš muset,“ řekla Alžběta s trpitelským úsměvem. „Já nejsem technický typ, ergo jsi jediná, kdo má šanci něco napravit. Budeš se muset snažit. Budeš mít na to skoro tisíc let a to by v tom byl rarach, abys na něco nepřišla. Pokud se ti podaří v dohledné době vychovat odborníka z Mílkira, budete dva – snad do toho časem zapojíte Sirgulota i své budoucí děti.“

„Nevím ani, kde bych měla začít…“

„Tak aspoň začni bádat,“ navrhla jí bezelstně Alžběta. „Snad by ti mohli pomáhat někteří černí čarodějové, Sirgulot tě s některými seznámí. Trochu to otočím: Máš na to necelých tisíc let, to už bys měla začít…“

Příští měsíc dala Alžběta mezi čaroději rozhlásit, že uspořádá školení pro léčitele. Uchazeči ale musí být čarodějové, stačilo by, aby byli podle svých vlastních měřítek bílí.

Vzhledem k Alžbětině popularitě přišla v určený den do města Ruzuvoji celá stovka uchazečů. Školení mělo být na ostrůvku, dříve určeném pro malomocné. Ti tam byli jen tři, všichni nováčci s lehkým stupněm – vlastně jen s počínajícími vředy. Alžběta už měla problém je opatřit. Lidé jí je přivedli z horských vesnic, neboť v nejbližším okolí měst malomocenství vymizelo. Alžběta přiletěla se Sirgulotem na poslední chvíli, shromáždila zájemce a začala přednášet. Sirgulot jen zařizoval co bylo třeba, ale brzy se zařadil mezi ostatní – přednáška ho též velice zajímala.

„Hned na úvod si povíme něco o parazitech, s nimiž mají lidé – klid prosím, čarodějové také – plno starostí,“ začala Alžběta a začala vykládat o parazitech z rodu červů a hmyzu, pak přešla na mikroorganismy.

„Ti z vás, kdo se mohou učit nová kouzla, už jistě víte, že nemůžete čarovat živá zvířata,“ pokračovala. „Když přidělíte jméno – dejme tomu čvožachovi – můžete to milé zvířátko kdykoli vyčarovat, ale nebude živé, i když se vám na ruce objeví ještě teplé. Raději to nezkoušejte, škoda těch hezkých zvířátek…

Mikroby, o nichž jsem vám vykládala, ale čarovat můžete. Je v tom ale háček. Musí dostat jméno ve chvíli, kdy jsou mrtvé, jinak jako každý živý tvor zemřou. Mikroby naštěstí dokáží přežívat nepříznivé podmínky ve stavu spór – a to je jediná forma života, která se dá čarovat. Nebudeme se zabývat podrobnostmi, pamatujte si jen jedno. Moje léčitelské úspěchy jsou dány používáním mikrobů proti jiným mikrobům, dá se říci, hodných proti zlým. Má to ale háček. Nemůžete si ty hodné mikroby pěstovat dopředu. Zahynuly by dřív, než je stihnete použít. Mé hodné mikroby sice rychle likvidují všechny zlé, jenže pak stejně rychle hynou, živí se totiž těmi zlými a nepustí se do pacienta.

Ale teď pozor! Já své hodné mikroby vypěstuji, převedu je do stavu spór a jako spóry se je naučím čarovat. Kdokoliv je později vyčaruje, já nebo někdo z vás, budou se tvářit jako mrtvé, ale dají se snadno oživit a pak se pustí do těch zlých. To už může udělat každý, kdo si je dokáže vyčarovat. Tedy i vy.“

„To znamená, že i my budeme léčit malomocenství?“ zeptala se jedna mladá dívka.

„Nejen malomocenství, ale všechny nemoci, kdekoliv vám připravím správný lék.“

„Stačí tedy znát jména těch léků?“

„Ano, postačí správně určit nemoc, vyčarovat lék a oživit protibaktérie,“ přikývla Alžběta. „To ale bude pro vás hračka.“

„Pak ale nevím, co na tobě všichni vidí…“ mávl kdosi rukou.

„Nic než to, že já ty léky stvořím,“ usmála se Alžběta. „Připravím vám je – ale mně samotné je nikdo nemohl dát pod nos, neboť fintu se spórami nikdo na celém světě nezná. I já jsem na ni přišla nedávno a znalosti o mikrobech tu nemá nikdo jiný, aby je dokázal vytvářet. Kromě toho – tak budete moci léčit jen nemoci, které se dají vyléčit předem připravenými baktériemi. Když za vámi někdo přijde, abyste mu vyčarovali useknutou ruku, musíte ho poslat za mnou. Takové případy nepůjdou řešit předem. Někteří z vás se honosíte, že jste černí, ale při tomhle léčení budete všichni bílí, protože budete používat jen co jsem vám připravila, sami nedokážete vytvořit nic nového.“

„Takže ty jsi v léčení – šedá?“

„V biologii, lékařství a genetice jsem černá,“ zachmuřila se trochu. „Umím pomocí mikrobů zabít a už se to stalo… Nikdy ale nic takového neudělám svévolně – nemyslete si, že někomu ublížím ráda – ale když mi někdo hrozí smrtí, umím se i bránit… Biologie může být strašnou zbraní, horší než vaše kouzla. Můžete se postavit celé armádě barbarů, ale já už jsem i takový útok přežila a bakteriemi bych dokázala vyhubit třeba celý svět. Nikdo by se před nimi neschoval. Naštěstí to udělat nechci a také to nikdy neudělám.“

Několik dní pak své žáky trpělivě učila rozpoznávat známé i méně známé nemoci, čarovat a oživovat spóry baktérií a aplikovat je. Součástí kursu byl i boj proti parazitům, od téměř neškodných drobných střevních červíků po zákeřné xordy a larvy tropických much virilio, pomoc při úrazech, dezinfekce ran, likvidace nečistot a hnisu očistnými bakteriemi a léčení zánětů. Alžběta je naučila léky proti kašlání krve, gangrénám a jiným nebezpečným komplikacím. Připravila ampulky s lepicím sekretem agisaru, schopným spojovat tkáně i kosti, aby rychleji srůstaly. Do seznamu léků zařadila přípravky, které musela nejprve vymyslet a odzkoušet. Jedním z nich byla účinná přírodní antikoncepce, už dávno ve Společenství nepoužívaná, protože genetická blokáda dabyrgy byla lepší. Dabyrgy ale nemohl nikdo použít bez aktivního přispění agisaru a Alžběta musela své léky vyvíjet tak, aby její žáci agisar ke své praxi nepotřebovali.

„Až vám bude někdo léčení závidět, pošlete ho do nejbližší nemocnice, kde se dozví, kdy uspořádám další takové učení,“ skončila po třech týdnech na závěr prvního rychlokursu pro nové zdravotníky. Byli všichni čarodějové, ale lidem to nevadilo. Podle nomenklatury čarodějů jich většina patřila mezi šedé, bylo tu ale i pár bílých a dokonce i černých, jenže jim lidé začali říkat „dobří bílí léčitelé“.

Alžběta samozřejmě všechny učila zacházet i se sygyty, řídit gryuly a doporučila jim vyučit se z pozemských japanů podle potřeby dalším oborům. Na to ji už nepotřebovali. Někteří se po skončení kursu vrátili domů, jiné přemluvila, aby nastoupili jako lékaři do dosavadních nemocnic, kde by měli lehčí začátek.

„Ale ty takhle přijdeš o práci,“ divili se někteří, když je rozvážela po nemocnicích a seznamovala s dosavadními správci.

„Potřebuji si uvolnit ruce na něco mnohem složitějšího a jsem jen ráda, když mi pomáháte. Ostatně jsme se dohodli, že mi budete posílat všechny případy na které sami nestačíte – budu mít jistě pořád co dělat,“ odpovídala jim.

Alžběta po větším zdráhání upravila i Mílkira, aby měli všichni stejné nebo aspoň podobné možnosti. Ukázalo se, že orgán, který už Mílkir v hlavě měl, jí úpravu velice usnadnil. Proměna proběhla během dvou dnů a dokonce za plného vědomí, jen s nepatrnými horečkami. Teď teprve se mohl Mílkir podívat domů.

Jeho matka, kněžna Piruo, skutečně ztratila kouzelnou moc – ale i chuť do života. Sedávala od té doby strnule ve velké síni, hleděla z okna, ale málokdy vnímala, co se kolem ní děje. Kníže Mílkir byl z ní nešťastný, ale nemohl jí pomoci.

Návrat ztraceného syna oba pochopili odlišně. Mladý Mílkir nevstoupil do zámku svých rodičů jako pokorný kajícník. Přišel rodičům oznámit, že hodlá žít dál se svou ženou a domů se už nevrátí. Měl zájem jen na oboustranných návštěvách, občas se mu po domově přece jen zastesklo.

Kníže chtěl syna v první chvíli uvěznit. Zavolal vojáky a Mílkir už začal uvažovat, že rodný zámek opustí oknem, aby nemusel použít černá kouzla. Kněžna však vyskočila a postavila se proti svému muži tak prudce, že svůj rozkaz strážím okamžitě odvolal.

Výčitky rodičů ale pomíjel Mílkir pokrčením ramen.

„Rozhodl jsem se jít vlastní cestou,“ opakoval. „Slovo muže musí mít váhu, jinak nemá cenu. Synové se přece zařizují po svém a nejsou stále u svých rodičů.“

„Pak si přiveď ženu sem, do paláce,“ přemlouvala ho matka. „To sídlo v horách je nedůstojné knížete.“

„Nikdy by sem nešla,“ vrtěl hlavou. „Její dům v horách jí stále připomíná domov. Ostatně není nijak malý. Zvenčí je vidět jen malý díl. Dům pokračuje ve skále a pod zemí je mnohem větší. Žije nás v něm pět a mohlo by nás být i víc.“

„Nemáš tam ale žádné služebníky…“

„Nepotřebuji je,“ odvětil a ukázal překvapeným rodičům své čarodějné schopnosti.

„Co to má znamenat?“ vykřikla kněžna. „Ty přece jen umíš kouzlit? Proč jsi to před námi tajil? Kolikrát jsem po tobě chtěla, abys zkusil čarovat – a nikdy jsi mi takovou radost neudělal.“

„Za to může zázračná Alžběta, matko,“ ujistil ji. „Chtěla jsi ji zabít – a ona ti za to vzala kouzla a dala je mně. Donedávna jsem opravdu čarovat nemohl. Teď to konečně umím – a budou to umět i naše děti.“

„Proklela jsem ji tisíckrát,“ zakabonila se kněžna při zmínce o Alžbětě. „Vzala mi kouzla i jediné dítě, co mi mohla udělat horšího? Splnila mi můj největší sen – že budeš čarodějem, ale za jakou cenu? Bez kouzel jako bych ani nežila. Cokoliv potřebuji, musím obtížně shánět – dřív jsem jen natáhla ruku. Já vím, ty jsi tak žil dodnes a nevadilo ti to, ale já – já jsem byla zvyklá mít všechno, nač si vzpomenu. Je to strašné být obyčejným člověkem… Ještě že máš kouzla ty, tím se to přece jen vyrovnává. Umíš i černá?“

„Ano, i černá,“ odtušil vážně. „Ale já jimi nikomu neškodím a používám je jen k dobrému. Podle mě byste se měly vy dvě smířit.“

„To těžko,“ usmála se kněžna trpce.

„Pak ale přijdeš o mě. Už se sem nikdy nevrátím.“

„To nemyslíš vážně?“ vykřikla.

„Na tom co se stalo nemá Alžběta nejmenší vinu,“ řekl odhodlaně.

„Sebrala mi tebe!“ vyhrkla kněžna.

„Přidal jsem se k nim sám, neočarovaly mě žádným kouzlem. Naopak mě vícekrát prosily, ať odejdu, že jsou jiné než my. To já jsem je přemluvil. Kamila se kvůli mně obětovala na strašlivou přeměnu, aby nebyla jiná než my – jinak bych si ji nesměl vzít. Víš, co to pro ni bylo za oběť? Ona se teď nemůže vrátit domů. Je moje – navždy! A co jsi udělala ty? Napadla jsi je černými kouzly a chtěla jsi je zabít. Proč? Co se ti stalo, stalo se po právu. I kdyby tě Alžběta zabila, bylo by to spravedlivé. Nechala tě žít – a ty ji proklínáš?“

„Musím,“ přikývla. „Neudělala mi nic dobrého. A o tebe mám pořád obavy. Ta žena není člověk, věř mi to! Nikdy nezapomenu, jak svůj hadí jazyk zabodla do mého oka… myslela jsem, že se mi rozskočí hlava, viděla jsem ji skrz jiskry a oheň… Ona má v sobě cosi nelidského, nahání mi hrůzu čím dál větší. Má něco společného s hady, příšera. Když jsem zjistila, že vůbec nemám kouzelnou moc, že ze mě ta vědma udělala obyčejnou ženu, přísahala jsem jí pomstu. To je také slovo, které se nedá jen tak odvolat.“

„Kamila i Alžběta umějí lépe odpouštět,“ řekl tiše.

„Nemají mi co odpouštět!“ vykřikla kněžna.

„Nemají,“ přikývl. „S tebou si to spravedlivě vyřídily hned tenkrát. Neměly jinou možnost – sama jsi jim nedala na vybranou. Někde na Fulgiu žije zločinec, který jim ublížil mnohem víc než ty – a Alžběta ho místo pomsty zbavila malomocenství.“

Vyprávěl pak rodičům, co věděl o setkání dívek s otrokáři, jak mu to Kamila svěřila.

„A tobě nevadí vzít si takovou… otrokyni beze cti?“

„Představuješ si její čest jednostranně,“ zavrtěl odmítavě hlavou. „Ty dvě zbožňují tisíce lidí na celém světě. Těžko kdo spočítá, komu zachránily život, komu oko či nohu… Zachránily mi ruku a navíc mi daly kouzla. I kdybych neměl Kamilu, musel bych jim být vděčný. A pokud jde o odpouštění, nevím, kdo z nás by měl zpytovat svědomí víc. Co jste to před Alžbětou říkali o mučených dívkách ve sklepení našeho zámku? Já si na to naříkání dobře vzpomínám. Tvrdili jste mi tenkrát, že jsou to duchové, ale co když má pravdu Alžběta a já mám rodiče vrahy? Kdo vám odpustí ty naříkající dívky?“

Oba dva trochu pobledli, ale okamžitě popřeli, že by něco takového byla pravda.

„To bych mohl snadno zjistit,“ zamračil se mladík. „Snad si ještě pamatuješ, co jsi použila proti Alžbětě. Proti ní ti to nebylo nic platné, dokázala to bleskurychle rozpoznat a zneškodnit, celou dobu omámenou jen hrála – ale co se přitom dozvěděla, to tedy stálo za to! O přikovávání dívek ve sklepení, o tom, že to žádná dlouho nevydrží – hnus!“

Oba rázem zbledli ještě víc.

„Nikdo jiný tu drogu zneškodnit nedokáže, jak víme,“ pokračoval nemilosrdně. „Co když vás teď oba stejnou drogou zbavím vůle a zeptám se vás na ty naříkající hlasy? Pod jejím vlivem mi řeknete pravdu, tím si můžete být jistí!“

Bledší už být nemohli, ale jejich mlčení bylo dostatečně výmluvné.

Svědomí asi čisté neměli.

„Alžběta mi navrhla, abych raději přece jen věřil té pohádce, i když dnes dobře vím, že to duchové být nemohli,“ řekl po chvilce smířlivěji. „Co jste provedli, nedokážete napravit. Ale ode dneška nechci slyšet ani slovo o žádných mrtvých vojácích! A už nikdy, rozumíte, nikdy se to nesmí opakovat. To je první podmínka, aby se s vámi smířila.“

„Ona se chce smiřovat?“ vyhrkla kněžna udiveně. „Proč? Co ji k tomu může vést? My dvě jsme přece nepřátelé na smrt!“

„Alžběta to tak řekla ten den, kdy ti vzala kouzla,“ odvětil vážně. „Řekla to ve chvíli, kdy měla rozbitý obličej, nalomenou ruku a rukávy plné krve – od tvých kouzel. Málem jsi ji zabila. Ona tě také mohla zabít a kdyby to udělala, nemohl bych jí to vyčítat. Kvůli mně tě ušetřila.“

„Myslíš?“ nedůvěřovala kněžna.

„Viděl jsem, jak dopadl soudce Grabiš! I u něho dlouho rozmýšlela, zda se s ním dohodne po dobrém, ale když mě chtěl zabít, předešla ho. Zmodral, padl k zemi a za chvíli bylo po něm!“

„Ale nemůžeš popřít, že mi ublížila.“

„Mohla tě zabít už na začátku. Stejně rychle, jako draka. Tebe to nevarovalo? Tvoje chyba! Alžběta tě ale nezabila a raději snášela tvé nenávistné údery. Zato ty jsi ji nešetřila a málem jsi ji donutila poslat proti tobě smrt. Kdybys viděla, jak byla ráda, že tě může nechat naživu! Zbavila tě kouzel, pravda. Nemohla dopustit, abys ji napadla podruhé a zezadu – to snad pochopíš. Ale mohla by ti kouzla i vrátit.“

„Jak – když je dala tobě?“

„Ona je může dát každému, i obyčejným lidem,“ řekl tiše. „Dala je mně i Kamile. Sama se předělala na černou vědmu – a teď už bys jí ani nemohla ublížit, zná kouzla dvou světů.“

„Ta tvoje… Kamila… je teď také čarodějka? A černá?“

„Ano – jako já. Nemusíme si závidět. Snad jen to, že ona zná příliš mnoho věcí, které se budu muset teprve naučit. Ona je přitom umí už dávno, je mnohem starší než já.“

„Tím hůř! Jak je vlastně stará?“ zajímalo kněžnu.

„Tvrdila mi, že jí je pětadvacet let, ačkoliv vypadá na desetileté děvče.“

„Vždyť by byla starší než já! Neudělal jsi chybu, že sis ji vzal za ženu? Ty jsi přece syn knížete!“

„Jsem si tím jistý. Ona stárne pomaleji, je pořád mladá a ještě dlouho bude. Bude taková ještě několik staletí.“

„Ale i kdyby mi ta… Alžběta vrátila kouzla – já bych ji stejně zabila.“

„Kdybys to udělala, byl by to od tebe černý nevděk,“ řekl tiše. „Ale já ti povím, co by se pak stalo. Tebe by zabili ostatní černí čarodějové. Protože Alžběta bude jediný člověk na celém světě, kdo nás může zachránit.“

„Před čím?“

„Čarodějů ubývá,“ řekl vážně. „Alžběta objevila, že do pěti set let by na světě nezůstal ani jediný. Chce ale čaroděje zachovat a všichni to vědí. A není to její výmysl, jak si možná myslíš. Všichni, kdo o tom něco vědí, to potvrzují. Měla jsi občas zavítat na sněm černých čarodějů, abys věděla, co se děje.“

„Teď tam ani nemohu,“ zatvářila se kysele. „Ale řekni mi, podle čeho soudíš, že vaše děti budou umět čarovat? To by se jí podařilo zlomit prastarou kletbu…“

„Když to Alžběta tvrdí, nemá cenu o tom pochybovat. Na celém světě ona nejlépe rozumí všemu, co se týká léčení. Ale nebude to tak proto, že jsem tvým synem, ale proto, že Alžbětiny úpravy jsou dědičné. Naše děti budou tedy čarovat jen její zásluhou.“

„Možná že to je osud…“ trochu se zamyslela. „Jestli je tvá žena čarodějkou a může ti dát kouzelné děti, pak je to snad lepší, než kdyby sis vzal za ženu tu koktavou Olige. Také se mi moc nelíbila, ale byla to jediná černá čarodějka, ochotná si tě vzít. Jenže jsem měla obavy, že by vaše děti nejen nemohly kouzlit, ale navíc by byly ošklivé. Ta tvoje žínka je hezčí. Uvidíme.“

„Kdybych si vzal Olige, nejenom že by naše děti neuměly čarovat, ale celý život bych s ní byl nešťastný,“ řekl mladík s jistotou. „Alžběta ví, jak je to se ztrátou čarovné moci. Není to problém jen naší rodiny, ale všech čarodějů. Olige je ke všemu krutá – nejen koktá, je vůbec celá nakřivo. Tělem – i povahou. Takovou bys mi chtěla vnutit?“

„Myslela jsem na tvé dobro,“ zesinala kněžna. „Aspoň tvé děti by byly kouzelné…“

„Moje děti?“ vybuchl. „Byly by kdovíjak pokřivené na těle i na duchu, kdyby měly tak krutou matku. Ještě že jsi mě sama nevychovávala, byl bych teď jako vy dva! Děkuji Zaduggovi, že mě vychovávala stará Aun, lepší než vy dva dohromady.“

Chvíli všichni mlčeli.

„Tak ty si myslíš, že s tou… Kamilou… můžeš mít děti kouzelné, jako jsem byla já?“ řekla kněžna po chvíli tiše.

„Když to říká Alžběta, věřím jí. Ona nám pomáhá, rozumíš? Chce aby byli lidé na Fulgiu šťastnější než dnes. Ona umí tolik kouzel – věřím, že se jí to podaří.“

„Jestli je tomu opravdu tak, už se ani na ni nezlobím. A příště – přijďte spolu.“

„Tak přece měla Alžběta pravdu!“ vykřikl radostně. „Ale nechceš přijít raději ty k nám? Vezmu vás oba! Mám před zámkem létající loď, uveze nás všechny…“

Alžběta získala čas, ale teď po pravdě nějak nevěděla, jak dál.

Rozhodla se navštívit jedno ze starých podzemních měst původní strojové civilizace světa Fulgiu. V nejbližší vsi se snadno dohodla s místními lidmi a ti jí umožnili pokusit se proniknout do podzemních prostor, dokonce jí sami ochotně nabídli svou pomoc.

Začala s nimi kopat uprostřed krajní budovy, původně ošetřovny, kde teď nikdo nebydlel. Lidé se toho místa přece jen stranili. Alžběta si u kováře Sutokyna opatřila nářadí a s vesničany se odhodlaně pustila do ztvrdlého prachu. Začali kopat na třetině půdorysu a po dvou dnech byli v hloubce téměř dvaceti metrů. Vnitřek budovy vypadal pořád stejně, nerozšiřoval se. Vždy po jednom a půl metru byla ve vnější stěně půlmetrová štěrbina, dnes beznadějně ucpaná hlínou. I uvnitř byl navátý jemný prach, bez kamenů a jiných příměsí, dal se proto snadno kopat i vytahovat v nádobách, přivázaných na dlouhá lana. Při kopání si svítili pozemskými elektrickými svítilnami. Alžběta si je mohla vytvořit podle libosti, ani B-palivem nemuseli šetřit.

Po dvaceti metrech narazili na první překážku. Uprostřed budovy byla menší kupole, také parabolického tvaru. Byla ze stejného, betonu podobného materiálu, ale nebyl velký problém se jí vyhnout. Po dalších třech metrech ale narazili na překážku mnohem horší. Po celé ploše tu byla masivní kovová mříž, navíc dvojitá. Spodní byly pruty kovu průměru tří centimetrů, spletených do čtverců o straně patnácti centimetrů. Na ní byla menší mříž z drátů průměru čtvrt centimetru s oky velikými dva centimetry. Ukázalo se ale, že mříže jsou z tvrdého kovu. Kovář Sutokyn si na té menší polámal své největší kleště, ale ani tu slabší mříž téměř nepoškodil.

Kde selhala kovářská síla, zkusila Alžběta kouzla. Poručila všem, aby opustili budovu – a postupně do mříže udeřila několika rozličnými druhy.

Když se usadil zvířený prach, spatřila mříž rozervanou skoro dvoumetrovým otvorem, pod nímž byl slehlý prach narušen, stačilo nabírat jej do nádob.

Třetího dne navštívila Alžbětu Maardoi, zvědavá na to, co to tu její kamarádka tak usilovně dělá. Když viděla, jak se vesničané namáhají s vytahováním vykopané hlíny, slezla po žebříku na dno šachty a obrátila se k Alžbětě s návrhem.

„Proč taháte tu hlínu ven? Proč ji nezničíš tady? Vždyť je to snadné,“ usmála se.

Ukázala na hromádku hlíny a prohlásila: „Jmenuješ se – smetí.“

Hlína samozřejmě zmizela v oblaku vířících vloček.

„Já husa!“ udeřila se Alžběta do čela. „Že mě něco tak jednoduchého nenapadlo! Taková spousta zbytečné práce!“

„Tak úplně jednoduché to není,“ usmívala se Maardoi. „Nemůžeš přidělovat stejná jména různým věcem. Já bych nemohla použít totéž slovo podruhé. Ty jsi sice černá a máš právo měnit i předchozí pojmenování, ale náhodou to není zapotřebí, protože slovo smetí může každý použít kolikrát chce. Nikdo ale nemůže zmizelé smetí vyčarovat zpět – a nikdo nemůže jmenovat jako smetí cokoliv živého. To jsi nevěděla, viď?“

A vítězoslavně se na Alžbětu podívala.

Alžběta zkusila toto kouzlo aplikovat i na obtížnou mříž, ale tentokrát neuspěla.

„Asi je to součást něčeho většího,“ uvažovala Maardoi. „Kouzlo se smetím funguje jen na menší věci a nesmí být připojené k něčemu většímu.“

Nicméně i to byla obrovská pomoc a kopání od té chvíle pokračovalo rychleji než dosud, zejména když Alžběta ztvrdlý prach odstřelovala kouzly.

Dva metry pod první mříží narazili na další. Zdálo se, že jim pradávní stavitelé nastavěli takové překážky do cesty schválně. Druhá mříž kladla větší odpor, protože nejúčinnější kouzla zachytávala o vrchní. Alžběta trochu zvětšila první otvor, ale spodní mříž sotva natrhla.

Pomohl jí Sirgulot. Přišel se podívat, co dělá a nešetřil obdivem, jak hluboko se už dostala. Jenže hned přišel se zlepšením.

„Měla jsi mě do toho zapojit,“ vyčetl jí mírně. „Ušetřil bych ti jistě víc práce než Maardoi se svým smetím.“

„Ty víš, jak proti těm mřížím?“ rozjasnila se Alžběta.

„Především bych je nechal být,“ pokrčil rameny. „Je jich tu mnohem více než si myslíte a zbytečně je prorážíte, když můžete vstoupit dveřmi.“

„Jakými dveřmi?“ nechápala Alžběta.

„Mříže museli čas od času čistit a vstupovali mezi ně středovou šachtou. Jestli má zavřené dveře a hlína není i za nimi, dostaneš se tudy možná až dolů do podzemí města.“

Podle jeho návodu začali kopat mezi dvěma mřížemi vodorovný tunel směrem k šachtě a dál kopali kolem ní. Zvolili si sice nesprávný směr, dveře byly jako na potvoru umístěny tak, že na ně narazili až po třech čtvrtinách obvodu, ale pak je pečlivě očistili a zkusili otevřít. Sirgulot chvíli zkoušel manipuloval jejich ztuhlým mechanismem a nakonec dveřmi pohnul. Jen ze dvou třetin, pak zadrhly a dál otevřít nešly, ale i to stačilo, aby se tudy mohli protáhnout.

Nebyl tam prach – přesněji bylo ho tam tak málo, že nepřekážel. Nacházeli se na podestě zaprášeného, ale volného točitého schodiště. Vinulo se do hlubin kolem kovového sloupu, byla tu tma, ale Alžběta na ni byla připravená. Jasné elektrické světlo pozemské svítilny ozářilo po celých tisíciletích tmy schody, pokryté prachem, kde novodobí archeologové zanechávali první šlápoty po tisíciletích klidu.

„Nechte mě jít napřed,“ požádala všechny Alžběta.

„Máš na to právo, byl to tvůj nápad,“ souhlasil Sirgulot a ostatní přikyvovali.

„O to nejde,“ odtušila Alžběta. „Uvědomte si, že mám agisar. Já jediná včas poznám, kdyby tu byl nedýchatelný vzduch. Teď například vím, že je tady víc metanu. Ten sice pod zemí bývá, ale kdo ví, co bude níž.“

Dolů vedly stovky šedých schodů. Čas od času byly ve vnější stěně dveře, ale žádné se jim nepodařilo otevřít. Zřejmě byly zvenčí dokonale zaváté prachem. Sestupovali dál, jistě museli být aspoň tři sta metrů pod úrovní terénu. Schody končily šedivými dveřmi.

Alžběta je otevřela – skřípaly, ale zajely stranou do stěny a uvolnily jim cestu. Za dveřmi byla rozsáhlá hala… jasně osvětlená trochu nažloutlým světlem, linoucím se ze svítících stropních desek skoro pět metrů nad jejich hlavami.

„U Zaduggy! Svítí tu světlo!“ šeptal udiveně Sirgulot. „Vždycky jsem říkal, že civilizace našich předků byla obdivuhodná! Tady nikdo nebyl jistě už tisíce let, ale pořád tu svítí světlo. Dovedete si něco takového představit?“

„Náhodou dovedu,“ odpověděla mu také tak tiše Alžběta. „Byla jsem na studijní návštěvě pevnosti Chír Ekš ve světě Yllina. Ten obývaly pozoruhodné ještěrovité bytosti, ale před mnoha tisíci lety vyhynuly, studovali jsme jejich genetiku. Stará pevnost je také dodnes jasně osvětlená. Je to rozsáhlý komplex podzemních prostor a dá se tam snadno zabloudit. Tak mě napadá značit si cestu zpět, aby se nám nestalo, že tu zabloudíme.“

Vyčarovala několik šípů a položila je na podlahu, aby jim ukazovaly cestu k východu. Pak se všichni společně vydali v houfu do nejbližší chodby.

Kráčeli chodbou a cestou otevírali dveře. Byly tu jasně osvětlené místnosti, ale na první pohled byly prázdné. V jiných byly skříně a kolem nich rozházené harampádí: oděvy, vysoké boty, nářadí, všechno rozbité a roztrhané. Dlouho je nezkoumali, jinde mohly být zajímavější nálezy. Rozběhli se a každý se vydal za svými objevy, ačkoliv se pořád drželi na dohled šipek. Alžběta, Maardoi a Sirgulot pokládali na zem další, kdykoliv se dostali dál, ale vesničané bez možnosti čarování se museli držet čarodějů, aby se tu neztratili. Po pravdě řečeno, sami měli příliš velký strach, než aby se vydali samotní do této pro ně neznámé džungle. Ale i čarodějové se drželi pohromadě, aby si mohli navzájem sdělovat zajímavé objevy.

Alžběta vstoupila do obstojně zařízené místnosti. Byl tu stůl, židle, lůžko a několik skříní. Na nižších se nacházelo několik divných přístrojů. Vypadalo to jako kuchyně nějakého učence. Když se ale pořádně podívala do lůžka, tlumeně vykřikla překvapením.

Na lůžku ležela lidská kostra, či spíše mumifikovaná mrtvola.

Všichni se sem seběhli a s bázní si prohlíželi pozůstatky člověka, zemřelého před dávnými tisíci lety. Alžběta se na mrtvolu „podívala“ agisarem, ale zjistila jen to, že zemřel příliš dávno a podle všeho sešlostí věkem. Nezahynul hladem, ačkoliv nikde kolem nebyly žádné zbytky jídla. Sirgulota napadlo, že to mohl být jeden z čarodějů, který tu v osamění dožíval svůj život. Mohl se do poslední chvíle živit kouzly a netrpěl hladem.

„Dál to může být ale jiné,“ upozorňoval včas ostatní. „Lidé ve městech prý v posledních fázích katastrofy žili v zoufalém nedostatku a kdoví, můžeme tu narazit i na jejich kostry. Podle vyrabovaných místností tu poslední lidé kdysi hledali něco k jídlu.“

Alžběta se náhle sehnula a zpod křesla vytáhla zašlou knihu, popsanou divnými znaky.

„Podívej se!“ ukázala ji hned Sirgulotovi.

„Ukaž!“ natáhl se pro ni přes stůl. Podala mu ji. Opatrně ji otevřel.

„Je psaná ručně,“ řekl po chvíli.

„O čem se v ní jedná?“ zajímala se Alžběta.

„Tohle písmo neznám, ale zjistím ti je, chceš-li,“ ujistil ji Sirgulot. „Dřívější civilizace měla tři druhy písma. Já jsem se naučil jen jižní písmo, užívané na ostrovech v jižních mořích.“

„Tu knihu si vezmeme,“ rozhodla Alžběta. „Tím spíš, je-li psaná ručně. Kdoví, možná obsahuje zápisky toho člověka. Můžeme se z ní dozvědět, jak to tu tenkrát vypadalo.“

Vzala si knihu, všichni potichu opustili místnost – vlastně už několik tisíciletí hrobku – a opět se rozběhli do ostatních místností.

„Tady je nějaká obrovská hromada!“ zvolal Soilli, jeden z vesničanů, který se odvážil dál dopředu chodbou a dostal se až za nejbližší rozcestí.

V té chvíli se z chodby ozval bolestivý výkřik.

Alžběta přerušila prohlížení zajímavého obrazu na stěně místnosti a s ostatními se rozběhla za Soillim. Objevili ho hned za rozcestím chodeb. Ležel bez sebe na zemi – a z krvavé rány na prsou mu trčel veliký opeřený šíp…

Sirgulot ihned kolem celé skupinky vytvořil ochrannou stěnu Ozurejo a Alžběta se rychle sklonila k raněnému. Šíp mu probodl hruď, naštěstí trochu ze strany, z důležitých orgánů zasáhl jen plíce – s tím si rychle poradila. Soilli však měl stále velké bolesti a to bylo s podivem, vždyť to byl jeden z otužilých lovců. Alžběta mu podala utišující prostředek a starala se, co se šípem. Prošel mezi žebry a druhou stranou trčel ze zad. Bylo jednodušší ulomit jej těsně u prsou a pak protáhnout na druhou stranu, než trhat z rány. To by navíc znesnadňovaly harpunovité háčky na hrotu šípu. Za pomoci dvou lovců to Alžběta učinila a pak se pokoušela operačním chapadlem svého agisaru zjistit rozsah poranění. Rychle k sobě slepovala krvácející tkáně, ale postupovala rychle a brzy ránu zacelila. Soilli se trochu vzpamatoval a když Alžběta skončila, poděkoval jí.

„Nevěřil bych, že taková rána může tak strašně bolet,“ řekl na konec.

„Nebolela tě jen rána,“ odtušila Alžběta. „Povrch šípu byl napuštěný jedem, který by tě během krátké chvilky zabil, kdybych jej nezneškodnila.“

„Jedem?“ divili se i ostatní. Všichni se poté opatrně rozhlédli, ale v chodbě se nic nehnulo, všude bylo ticho a klid.

„Už to mám!“ zvolal Sirgulot. Po prvním šípu se už nic nedělo, proto zrušil Ozurejo kolem skupinky a sám opatrně postupoval dál. Stál teď až těsně u barikády a cosi si tam prohlížel.

„Sirgu, pojď zpátky!“ zavolala na něho Alžběta s obavou.

„Už se nemusíte bát,“ ujišťoval je čaroděj. „Byl tu samostříl, spouštěný velice zajímavým způsobem. Je tu taková zvláštní černá trubka s něčím citlivým na světlo. Když dám před ni ruku, ozve se cvaknutí a na samostřílu se pohne spoušť, ale už není nabitý a nemůže střílet.“

„Může tu být ale jiný takový stroj a než se naděješ, prostřelí tě jako Soilliho!“ varovala Alžběta přítele. „Vrať se raději k nám, pokud možno stejnou cestou, ať se ti také něco nestane!“

Sirgulot ji poslechl, zapnul opět ochrannou stěnu a opatrně se připojil k ostatním.

„Nebude to tak jednoduché, jak se zdá,“ zvážněl, když se dozvěděl o jedu na povrchu šípu. „Alžběta slepí každou ránu, ale co když se něco stane právě jí? Asi bychom se měli vrátit.“

„A navíc, i malá rána stojí zraněného hodně bolesti,“ přikývla na souhlas Alžběta. „Možná se sem vypravíme jindy, ale teď bude lépe se vrátit. Nejdeme přece s prázdnou, máme tu knihu a to je úlovek, který stojí za to!“

Vrátili se podle šípů k šachtě a pak vystoupali po tisíci schodech až nahoru.

„Někdy se tam vrátím,“ obrátila se Alžběta k černé jámě, když ji zakrývali silnou dřevěnou deskou, aby tam nešťastnou náhodou nespadlo nějaké zvědavé dítě.

Zato Kamila Alžbětě pořádně vyhubovala, když se o její výpravě dozvěděla.

„Co kdyby ten šíp probodl tebe a strefil se líp?“ dala jí najevo své obavy.

„K té barikádě bych se přibližovala opatrně,“ snažila se Alžběta kamarádku uklidnit.

„To říkáš teď,“ vrtěla hlavou Kamila. „Jak tě znám, šla jsi jistě v čele.“

Byla to pravda a Alžběta na to jen pokrčila rameny.

„A měla jsi mě vzít s sebou,“ zlobila se Kamila. „Musíš všechno objevit sama?“

Bylo ale znát, že je ráda, že se nic nestalo. Z nálezu knihy měla také radost, zejména když Sirgulot přinesl tabulku s významem všech používaných znaků a když si mohly přečíst, co tam bylo napsané.

„Pro knihy nemusíme podnikat nebezpečné výpravy do podzemních měst,“ ujistil je ale Sirgulot. A na důkaz jim obratem ruky – k velkému nadšení Alžběty – vyčaroval další knihy z dob pravěké strojové civilizace. Museli se nejprve naučit několikero prastaré písmo, ale ukázalo se, že žádné nebylo složité. Také jazyk těch starých knih se lišil od současné řeči, ale ne natolik, aby neporozuměli smyslu. Alžběta se obrátila na Kamilu se zvláštním požadavkem. Podle ní by bylo nejlépe dostat obsah všech knih co nejrychleji do počítače a ten by je mohl přeložit, aby se daly číst snáze.

Kamila brzy vymyslela, jak to udělat. Na stojánek nad stůl připevnila komunikátor, malou kamerou dolů. Stačilo položit knihu na desku stolu a pomalu listovat. Snímací programy nahrály její obsah do pamětí připojeného japanu, kde čekaly další programy, samy se pustily do textu a vyhodnocovaly podle kontextu, nač si kdo vzpomněl. Kamila to s počítačem uměla lépe nežli Alžběta a i když občas tápala, přece jen si spíš věděla rady.

Čarodějky si brzy musely pořídit několik japanů. V každém bylo sice obrovské množství dat, programů, textů i obrazů, ale na interferenčních holografických pamětech, jež se daly pouze číst. Každý japan měl i volnou paměť pro data, ale té bylo mnohem méně a pár desítek knih by ji dokázalo naplnit. Vyřešil by to jistě malý přídavný disk, ale ty byly tisíce světelných let daleko.

Obsluhovat toto zařízení se naučili všichni. Kdo měl čas, zabýval se „čtením“ knih. Nebyla to příliš náročná práce. Pokud vedle sebe listovali dva, mohli se přitom bavit. Nejčastěji to byli Alžběta a Sirgulot. Toho nesmírně zajímal dosavadní pobyt pozemšťanek na planetě Fulgiu. Alžběta mu musela podrobně vyprávět o všem, co je tu potkalo. Řekla mu i o svých špatných zkušenostech s otrokáři.

„To se mezi lidmi bez kouzel děje,“ přiznal. „Čarodějové se těch špinavostí nedopouštějí, nepotřebují za každou cenu získané peníze.“

„Čarodějové zato lidi prostě zabíjejí, kdykoliv se jim to hodí,“ opáčila Alžběta. „A co se týče otrokyň, ty si mohou proti jejich vůli držet také – i když ne pro peníze.“

„Ne všichni,“ připomněl jí. „Ale vážně – mám chuť je najít a naučit chování…“

„Nemusíš se už namáhat,“ mávla rukou. „Všichni onemocněli leprou a protože se ke mně neodvážili přijít, také už na tu hroznou nemoc zemřeli.“

Neřekla mu, že jeden z nich je ještě naživu. Mohl by ho třeba vyhledat a trestat – ale to už nebylo třeba. Lepra je trest víc než dostatečný.

„Co vlastně hledáme?“ zeptal se jí jednoho večera, když spolu prolistovali každý téměř pět tlustých knih a oba už přemáhala únava.

„Myslela jsem, že to víš?“ podívala se na přítele Alžběta. „Hledám klíčové informace ohledně zýtý a vašich biovysílaček. Potřebujeme se dozvědět, jak je to s druhou stranou řetězu. To znamená – co je to za sílu, která dovede plnit vaše přání. Čím víc o ní přemýšlím, tím je mi sympatičtější. Už protože šedým a bílým čarodějům nedovolí ubližovat. Proč ale mohou černí beztrestně lidi zabíjet? Nejsou to nakonec dvě různé síly? Jedna dobrá, druhá zlá?“

„Takové hledání může trvat příliš dlouho,“ povzdychl si. „Dovedeš si představit, co knih budeme muset spolu prolistovat? Bývaly jich plné sály.“

„No a?“ pokrčila rameny. „Je nás na to pět a máme před sebou celé roky času.“

„Obdivuji tvou trpělivost,“ usmál se na ni. „Přiznám se, už mě to začíná zmáhat. Drží mě u toho jenom to, že máš tak úžasnou výdrž i ty. Já bych s tím dávno praštil.“

„Já taky,“ přiznala se. „Je to hrozná práce, jednotvárná a vůbec… Ale jestli se chceme něco dozvědět, někdo se tím zabývat musí.“

„Víš, Alžběto, to na tobě obdivuji nejvíc,“ začal mluvit měkce, jako by ji pohladil. „Jsi z nás všech tady nejvytrvalejší – a přitom jde o nás víc než o tebe…“

„To se ti asi zdá,“ usmála se na něho.

„Nezdá,“ zavrtěl hlavou. „Máš elánu pro všechny, nikdo ti nestačí. A já tě vážně obdivuji. Za tu krátkou dobu, co jsem tu s vámi, jsem se na tebe naučil dívat jinýma očima, věř mi…“

„To vůbec není pravda,“ zašeptala. „Já to dělám proto, abych zapomněla… abych zapomněla, že už se nemůžeme vrátit domů… Mně se totiž hrozně stýská, víš?“

Nedokázala potlačit slzy – a on si toho všiml.

„Máš doma rodiče, viď?“ podíval se na ni zpříma.

„Oni mají jen mě… což o to, když jsem jim zmizela, snad si místo mě pořídí brášku nebo sestřičku, nejsou ještě tak staří, co já vím – ale já už je nikdy neuvidím…“

„Myslíš, že jsou ještě naživu?“

„Určitě – u nás lidé žijí déle. Pokud se nestane nějaké neštěstí, dožíváme se osmi set let, často i tisíce. Jsou určitě naživu, jen nevědí, jestli jsem živá. Možná se pro mě trápí.“

„A muže tam nemáš?“

„Naštěstí ne,“ usmála se. „Poslední roky před osudnou cestou jsem studovala. V prvních ročnících jsem na univerzitě měla chlapce, ale pak jsme se rozešli, to je na školách běžné. Tam je lépe rozejít se hned, když to neklape, než později.“

„To je dobře,“ oddechl si.

„Máš pravdu, aspoň se pro mě nikdo netrápí,“ pohodila hlavou, ale hned ji zase svěsila. „Jen rodiče, ale to mě opravdu mrzí, ani si to nedovedeš představit.“

„Myslel jsem to jinak,“ podíval se na ni. „Pro mě je moc dobře, že jsi volná.“

Zarazila se a podívala se na něho.

„Sirgu, člověče nešťastný, snad si nemyslíš…“

„Myslím,“ vzal ji za ruku. „Chtěl bych ti nahradit ztracený domov. Chci si tě vzít za ženu, mám tě rád. Souhlasíš?“

Přestali po paměti listovat v knihách. Vzal ji za ramena, pootočil si ji k sobě a díval se jí zblízka přímo do očí. Pak ji najednou zlehka objal – a dal jí nesmělé políbení.

„Jenže to není tak jednoduché, jak si myslíš,“ řekla potichu a odstrčila ho od sebe.

„Protože jsi z jiného světa? To vím, ale pochopil jsem, že se nemůžeš vrátit. Jsi teď člověk jako já, ne? Proč bys nemohla žít se mnou? Vždyť si docela dobře rozumíme.“

„To ano, ale… jsem přece jen jiná,“ zdůraznila.

„Kamile to nevadí. A Mílkirovi také ne. Proč by to mělo vadit nám dvěma?“

„Kamilu jsem geneticky předělala. Zobelnův problém s míšenci jsem tím vyřešila – je teď skoro stejná jako zdejší ženy, až na dlouhověkost a dominantní černá kouzla.“

„Pak snad můžeš stejně předělat i sebe.“

„Obávám se, že sama se sebou tak nebezpečný zákrok nedokážu,“ odvětila tiše.

„U Kamily to šlo, proč ne u tebe?“

„Ale já bych si s ní věděla rady, ať by nastala jakákoliv komplikace, víš? Jen proto jsem si na to troufla. Ona by si se mnou rady nevěděla a kdyby se mi něco nepovedlo, zemřu. Já vím, pak by mi to snad mohlo být jedno, ale když zahynu, nic už váš svět nezachrání, rozumíš? Zkusím to později, až budu vidět, že se to tady obrací k lepšímu.“

„Rozumím ti,“ zbledl. „Jak dlouho na tebe mám čekat? A já čekat budu, věř mi!“

„Když ti řeknu, že možná tři sta let?“

Zarazil se.

„To už ze mně bude dávno jen prach…“ řekl smutně.

„A co když ne? Dám ti něco ze své podstaty – zařídím, abys žil stejně dlouho jako já, co se přirozeného věku týká.“

„Pak si na tebe počkám,“ řekl prostě. „Jen se bojím, počkáš tak dlouho i ty na mě?“

„Sirgu, blázínku…“

Také ho objala a položila si hlavu na jeho rameno. Držel ji v náručí a hladil po špinavě žlutých vlasech. Pak si vzpomněla, že už ji jednou objímal, když společně padali se sestřeleným letadlem. Jenže to ji objímal proto, aby ji chránil. Teď to bylo úplně jiné.

„Sirgu,“ trochu se od něho odtáhla. „Jestli jsi opravdu rozhodnutý čekat tak dlouho, musím ti říci všechno. Nemusíš tak dlouho čekat, nebo aspoň – ne na mě.“

„Vezmeš si mě? Hned?“

„Vezmu,“ přikývla. „Ale má to háček.“

„Povídej!“ vybídl ji. „Naděje tu snad je, ne?“

„Budu tvou ženou,“ řekla bez vytáček. „Ale nesmíš mi těch tři sta let vyčítat, že nemáme děti. Tuhle schopnost mám natrvalo pozastavenou, jinak to nejde. Nemusíš se bát, jsem jinak docela normální žena a určitě se se mnou trápit nebudeš. Ale nediv se, že děti mít nebudeme. Až moje poslání skončí, zkusím se sama předělat a pak se ukáže. Buď zemřu, nebo se ze mě stane úplně obyčejná žena. Pak teprve bych ti mohla děti dát.“

„Budeš pak bez kouzel?“

„Kouzla s tím nesouvisí, ta by mi zůstala. Ztratím jen možnost hledat si muže u nás doma, kdyby se přece jen ukázalo, že se my dvě můžeme vrátit. Ale ani to nebudu potřebovat, budu mít přece tebe. Kamila se rozhodla pro Mílkira bez možnosti návratu už dávno.“

Sirgulot pomalu vytáhl z oděvu krátkou dýku a položil ji před sebe na stůl.

„V tom případě tě žádám s rukou na noži: buď mou ženou.“

Nebyla to vyhrůžka, naopak.

Tady to znamenalo slib.

Errata:

27.10.2021 10:33