Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

První svatba v Oáze

Koncert na uvítanou se zdařil, ačkoli začal bez hlavního strůjce. Qemuel operativně přehodila dozadu body programu, které bez Františka neměly smysl, ale protože vytištěný program nikde nevisel, nikdo jí na to nepřišel. Zahájení koncertu zvládla výborně sama, pak dorazil sbormistr František a dál to šlo jako po másle.

Po koncertu se rozloučili a odletěli návštěvníci z Andělského světa a zbyli jen ti, kdo se odhodlali zůstat natrvalo. Už během koncertu po sobě nově příchozí se starousedlicemi dychtivě pokukovali, ale uvítací výbor měl jiný, pevný plán a hned po koncertu s ním nové osadníky seznámil.

Bude na ně čekat osm prázdných domků, kam se hned po příjezdu nastěhují. Měli tam bydlet pohromadě, dokud si nedohodnou trvalejší podnájem v některém domku obydleném tefirkami, anebo si je nevyberou třeba po jedné. Pak měli slíbený vlastní dům. Že zde bude polygamie, věděli všichni a většinou se na ni těšili, jen ti opatrnější se ptali na podrobnosti.

„Je povinné mít více žen hned od začátku?“

„Povinností mnoho nebude,“ odpovídal jim Pepek. „Ode všech se tak nějak očekává, že jste sem přišli, abyste si nějaké partnerky našli. Kdo si na víc tefirek netroufne, ať si vybere zatím jednu a časem uvidí. Prosadil jsem jednu omezující podmínku: každá rodina bude mít od začátku i nějaké osvojené děti. Odmítnout starat se o ně se tady považuje za společensky velice nevhodné. To byste už ale měli vědět.“

„Tak nám to říkal už Alexijev,“ řekl jeden a ostatní souhlasně přikyvovali.

„Jak si to ale máme představovat?“ chtěl znát podrobnosti jiný. „Jak máme chápat, že si máme vzít nějaké děti na vychování? To jako máme povinně obcházet zdejší děcáky?“

„Děti nemáme v žádných ústavech,“ vysvětloval trpělivě Pepek. „Většina domů je tu rodinného typu. Obsazovali jsme je tak, aby všude bydlelo několik žen pohromadě, takže tu vznikly party po pěti. Pak jsme do jednotlivých domů losem rozdělili děti donesené z Pekla. Vznikly nám jakési náhražkové rodiny. Můžete se k některé prostě nastěhovat a doplnit ji o chybějícího chlapa, bylo by to nejjednodušší i nejvýhodnější s ohledem na děti, které si na nové mámy mezitím zvykly.“

„Tady jsou rodiny už dopředu sestavené?“ zněla udivená otázka. „Bez nás? A musíme si je brát tak jak jsou?“

„Sestavené jsou víceméně náhodně,“ ujistil tazatele Pepek. „Můžete si dívky vybrat po jedné, ale pak byste s nimi měli přibrat do opatrování i některé děti. Úplnou volnost by měl mít každý jen při výběru první ženy. Dál by se to mělo řídit pravidlem, že se na dalších musí shodnout dosavadní členové rodiny. Uvažte, že ty, co spolu bydlí, se většinou dobře snesou. Byla by to výhoda, než když budete slepovat rodinu po jedné. Jak ale říkám, dobročinnosti meze neklademe. Brzy zjistíte, že všechny zdejší holky jsou kočky, jaké na Zemi nenajdete. I ty nejméně hezké by na Zemi patřily mezi lepší průměr a šeredku tady prostě nenajdete. Zkušenosti s chlapy nemají, ale to by vám nemuselo vadit, jsou velice učenlivé.“

„Jak to můžeš vědět?“ uchechtl se jeden. „Hele, není to ještě mládeži nepřístupné?“

„Pepek to vědět může!“ zastala se ho ihned Tabris. „Je tady od samého začátku a má už vybráno. Tuhle neděli bude mít svatbu.“

„A není na to trochu mladej?“

„Nemusíte se bát, šestnáct už mi bylo, ty moje si na to musely trpělivě počkat,“ usmál se Pepek. „Tak je to přece možné i na Zemi. Aspoň jsme se lépe poznali, ne?“

Většina nových osadníků byli mladí hoši, plní elánu. V tomto věku dřív na Zemi často sloužili v armádě, ale o slovo se teď přihlásil starší chlap, Pepek mu hádal kolem čtyřicítky.

„Říkali nám, že tady budou mladá děvčata i starší ročníky,“ začal rozvážně. „Vidím tu ale skoro samá mláďata. Nějaké zralejší by tady nebyly? Nejsem proti vzít si s nimi i nějaké děti, ale rád bych to myslel od začátku vážně.“

„Špatně se díváte,“ ujistil ho Pepek. „Každá desátá má více než tisíc let, ale není to na nich znát a u žen se nemá věk prozrazovat. Radil bych vám, nekoukejte na věk, ale abyste se s nimi shodli. Nesnažte se imponovat jim silou, mohly by vás přeprat. Snad vás už varovali, že to jsou bývalé válečnice, každá umí zabít protivníka aspoň na dvacet různých způsobů. Ale s chlapy ani s rodinou zkušenosti nemají, tam je budete muset hodně učit.“

„Něco takového nám říkali,“ zabručel chlap. „Kdyby ale opravdu neměly zkušenost s chlapy, čí jsou potom ty malé děti?“

„Žádná tady nemá vlastního otce ani matku,“ zvážněl Pepek. „Ani ty děti.“

„Jsou to tedy sirotci?“

„Nikdy žádné rodiče neměly,“ ujistil je. „Jejich prapředkyně zavedly tovární výrobu klonovaných dětí, na kterou chlapy nepotřebovaly. Když jsem je na tento svět přitáhl, trval jsem na tom, aby se vrátily k původní lidské podstatě a do toho patří i původní rodiny. Problém byl v tom, že už žádné pořádné chlapy nemají. Měli byste jim je nahradit vy. Ale budete jim asi muset pomáhat víc než je na Zemi obvyklé. Budete je muset naučit spoustu věcí, které většina žen na Zemi umí. Například zacházet s miminy.“

„To je máme učit i přebalovat a kojit?“

„To je naučí lékařky, až to budou potřebovat,“ vzdychl si Pepek. „Jde o výchovu, s tou byste jim měli hlavně pomoci. Žádná tady nemá otce ani matku, od nikoho to nemohly odkoukat a všechno se budou muset naučit. Částečně jim pomůžete už tím, že tu budete, přece jen je znát, že tu chybí chlapi.“

„Opravdu příkladná sebekritika!“ ozvalo se ze sálu trochu škodolibě.

„Uvidíme, kolik z vás si titul »chlap« opravdu zaslouží!“ opáčil nevzrušeně Pepek. „Je tu další problém, kde se na vás spoléháme, a to jsou adoptované děti. Zatím jim dáváme jídlo a ubytování, ale výchova bude složitější. Děti by si chtěly hrát, ale neumí to. Naučte je to! Máme jediného sbormistra Františka, učí děti zpívat a některé začal učit i hrát, ale bylo by potřeba, aby dětem někdo doma zpíval, povídal jim pohádky a učil je hrát si. To tady neumí žádná, ale když jim to předvedete, budou vás tím víc uznávat. Bude to asi těžší, protože tu jsou zatím samé holčičky a nevím, jak je naučíte hrát si s panenkami, ale měli byste se o to aspoň pokusit.“

„Chlapečkové tu nejsou?“

„Zatím ne,“ přikývl Pepek. „Velkovýroba dětí produkovala jen holčičky. O chlapečky se musíte přičinit. A připravte se, že děvčátka budou převažovat i později. Aby měl někdo hned první dítě syna, to tady může být výjimka.“

„My jsme se učili, že pohlaví určují především chromozomy od chlapa, ne?“

„Ne tak docela,“ vzala si slovo Salgiel. „Vy dodáte chromozomy obou pohlaví, ale když vajíčka upřednostňují jeden druh, mohou výsledný poměr zvrátit na jednu stranu.“

„Takže tu bude přebuchtěno furt?“ ozval se nakonec kdosi a vyvolal tím vlnu smíchu.

„Bude,“ usmál se i Pepek. „Polygamie tu má být pravidlem, nejen zpočátku a z nouze. Budete si na ni muset zvyknout.“

„Na to si jistě zvykneme brzy a rádi!“ zasmál se kdosi.

„Teď to možná vypadá hezky,“ řekl vážně Pepek. „Ale až zjistíte, že máte skoro samé dcery a synové budou v menšině, nevím, nevím, jak to přenesete přes srdce!“

Měl určitě pravdu. Nevypadalo všechno jednoduše a jestli se to někomu zpočátku jednoduché zdálo, teď měl další příležitost k přemýšlení.

„A ještě něco!“ přihlásil se opět ten starší. „Jak je to tady se zákony? Hodně se liší od našich pozemských?“

„Zatím žádné nemáme,“ řekl Pepek. „Nikdo je tu ještě nepotřeboval a nesoudil se. V kostce platí jednoduché pravidlo: Co nechceš, aby ti druzí dělali, nedělej sám jiným.“

„Nebudeme to už protahovat,“ řekla za uvítací výbor Tabris. „Pojďte se nastěhovat. František chce večer uspořádat taneční zábavu.“

„Vy tady tancujete spolu? Ženské s ženskými?“

„Zatím jsme o tanci jenom slyšely,“ doplnila rychle Tabris. „Všechny se na to těšíme, ale z praxe to žádná neznáme, když jsme doteď měly jen jednoho tanečníka. František slíbil naučit tancovat každého, tvrdil, že na to stačí chvilka a vy to prý umíte.“

„Všichni ne!“ přihlásil se kdosi, ale spíš ze žertu. Tabris na to ani neodpověděla.

Pak vyvedla dlouhý průvod z kulturní haly k novým domkům. Stály nedaleko, brzy měly nové obyvatele a v každém domě příchozím několik ochotných učitelek vysvětlovalo objednávání pomocí počítače, neboť telepatii k přímým příkazům robotům zatím neovládali. Žádná z dívek se ale napoprvé nezdržela a všechny spěchaly na taneční zábavu, ačkoliv bez tanečníků nemohla začít.

Pepkovi dalo práci vysvětlit jim, že by přílišná vlezlost mohla chlapy účinně odradit. Daly si říci jen protože byl až dosud jediná opravdová autorita ohledně pozemšťanů. Ale už na taneční zábavu se nedostavili ani zdaleka všichni. Některé možná tancování nelákalo, ale když chtěl Pepek pro opozdilce poslat, dozvěděl se, že všechny nové domky jsou prázdné. Zřejmě se nechali pozvat na návštěvu okolních domků, kde mohli čekat proti společenské hale intimnější atmosféru.

„To se jim to bude svádět!“ komentovala to Yazatap s povzdechem.

„No a?“ opáčil Pepek. „To jsme snad chtěli!“

„Jen aby je nechtěli jen na svádění!“ starala se Yazatap. „Takových jsem už viděla!“

„No a?“ opakoval Pepek. „Říká se, že čestní muži se žení rychle! Nikdo nemá slýrib, aby mohl utéci do jiného světa, nezbude jim nic jiného než si ty svedené vzít.“

„Jenže jich zatím mohou svést spousty!“ starala se Yazatap.

„Toho se neboj,“ řekl Pepek s úsměvem. „Tady se to strašně rychle rozkecá. Kdyby to některý zkusil, hned se to o něm bude vědět. A jak říkám, nemají kam utéct!“

„Uvidíme!“ musela mít aspoň poslední slovo.

František uspořádal parket a vybídl přítomné pány, aby se zvolenými dámami sestavili dvojice, aby výuka tance mohla začít. Stranou nesměl zůstat ani Pepek, který k tanci vyzval jako první Yazatap. František apeloval na pány, aby netancovali pořád s jednou dámou, ale aby umožnili naučit se tancovat i ostatním dámám.

Pak už to šlo, jak jeden z pánů poznamenal, jako o normálních tanečních hodinách. Jen místo kapely byl přehrávač, ke kterému tancmajstr František každou chvilku odbíhal, protože neměl jinou obsluhu.

„Měl bys to zaučit obsluhovat Qemuel!“ navrhl mu Pepek. „Tohle moc zdržuje.“

„To nejde!“ vrtěl hlavou František. „Qemuel potřebuji jako partnerku.“

„Tady je ženských!“ ukázal mu Pepek očima.

„Ale s Qemuel to už týden trénujeme!“

„Tak sis měl zaučit do obsluhy přehrávače nějakou další!“ navrhl mu Pepek bezelstně.

„No dovol!“ zamračil se František. „Stačí mi Qemuel!“

„Jak vidět, nestačí!“ popichoval ho Pepek. „Hele, Franto, když u toho bude Qemuel, pak by snad nevadilo, kdybys zaučovat třeba deset jiných ženských. Chodí jich za tebou do hudební školy s dětmi aspoň tucet.“

„To už jsem zkusil!“ zachmuřil se František. „Jenže Qemuel je strašně divná. O každé hned uvažuje, jak bychom ji k nám nastěhovali. Zdejší ženské snad ani neumějí žárlit!“

„To je snad dobře?“ usmál se Pepek. „Víš, jaké peklo by ti mohla Qemuel dělat, kdyby žárlila na každou matku od dětí? To bys třeba nemohl mít ani školu!“

„Na jednu stranu je to dobře, že s tím nedělají problémy,“ uvažoval František. „Taky jim nevadí posílat mi do školy děti bez doprovodu. Ještě že do mě nikdo nerejpe s pedofilií! Já teda pedofil nejsem, ale rejpalové by to tady měli děsně jednoduché.“

„Zdejší ženské ani nevědí, že něco takového existuje,“ zamyslel se Pepek. „Kdyby se sem nedejpámbu nějaký dostat, museli bychom ho rychle vypakovat zpět na Zem.“

„Doufám, že mi věříš!“

„Tobě jo,“ přikývl Pepek.

Ale i Pepkovi se to rychle krátilo, jen si z toho nedělal hlavu. Aby nevymýšleli všechno sami, chtěli ve společenské hale uspořádat dvě besedy. První se měla konat před příletem nových osadníků a narušila ji událost s Jeskyní hrůzy. Druhou zase úplně zastínili noví obyvatelé ostrova, všichni se věnovali koupání a dovádění v moři a na besedu se kromě Pepka dostavilo pouze dvanáct tefirek, z nichž pět byly jeho nastávající. Tabris přišla spíš z povinnosti a zbývající ze zvědavosti, neboť se měla projednávat docela zajímavá témata a za jiných okolností by byl sál zřejmě nabitý.

Vzali to tedy zkrátka, diskuse nebyla skoro žádná. Většina obřadu měla spočívat na oddávajícím. Momentálně jí měla být představitelka zdejší obce Tabris, ale zastoupit by ji mohla kterákoliv jiná a také s tím počítali, neboť ani Tabris neměla v úmyslu zůstat na ocet. Namísto výměny prstýnků, což je ve dvojici snadné, ale v šestici by to byl problém, chtěli vytvořit sloup z rukou položených na sobě, kde by měl mít muž symbolicky jednu ruku úplně vespod a druhou nahoře. Nebylo to podložené ani pozemskými, ani tefirskými zvyky, jen tak to napadlo Pepka, ale ostatní to přivítaly. Vymysleli a zapsali obřadní formule, mírně upravené z pozemských, především s oněmi důležitými otázkami, na které by měli všichni odpovědět obligátním Ano.

Tefirkám se nové obřady líbily, i Pepkovi se zamlouvaly. Schůzi ukončili bez průtahů, aby se mohli všichni odebrat do laguny, kde se koupali všichni ostatní.

„Bereme to lehkomyslně, to není dobré,“ věštila problémy Yazatap. „Neušili jsme to moc horkou jehlou?“

„I kdyby!“ opáčil Pepek. „Co se stane? Myslíš, že kvůli tomu nebude obřad platný? To snad ne! I kdyby se měl časem změnit od základů, změny nesmí mít zpětnou platnost. O co tedy jde? Vezmi si radši plavky a pojď se taky koupat!“

„Neměli by to všichni brát tak zlehka,“ leželo na srdci Yazatap.

„To máš tak,“ řekl Pepek rozšafně. „Na Zemi se střídala období, kdy byly manželské svazky chápány jako posvátné a neporušitelné, s obdobími, kdy to tak horké nebylo. Zrovna dnes je to na Zemi uvolněné, ale tady se to bude brát vážněji, nic jiného nám nezbude.“

„Kde bereš tu jistotu?“ podívala se na něho přísně.

„Jednoduše,“ usmál se. „K uvolnění manželských svazků dochází obvykle ve velkých městech, kde se lidé navzájem neznají. Na vesnicích, kde si lidé vidí málem až do talíře, se bere manželství vážně. Tady máme zatím jen větší vesnici, všichni se znají a všechno se tu náramně rychle roznese. Manželství by tu tedy mělo mít velkou vážnost.“

„Jen aby!“ nedala se tak snadno přesvědčit. „Všichni se znají, ale máme tu také dosud nevyřešenou záhadu s Jeskyní hrůzy. Neměl jsi ty nové aspoň varovat?“

„Předpokládám, že se to dozvědí ještě dneska,“ odvětil lehkomyslně Pepek. Ta zmínka ho zasáhla hlouběji. Čas ubíhal, ale záhada se nevyjasňovala.

Naopak, čím víc možností vyloučili, tím zůstávala tajemnější. Okolní světy podle Pepka vypadaly bezpečně, ale vetřelci mohli přijít i z větší dálky. Pepek sám přece navštívil okolních světů několik desítek včetně obávaných jupiterských. Kdoví, odkud mohlo něco tajemného vtrhnout do poklidného světa Oázy? Nejhorší na tom bylo, že by se taková vražedná návštěva mohla opakovat. Po ostrově se nenápadně procházeli tři psi, Brok, Asta a Alma, ale ani oni nic nevyčenichali.

Pepek si ale říkal, že za tím musí být něco jiného. Podle něho se oběti v jeskyni sešly dobrovolně, jako kdyby s vetřelci samy spolupracovaly. Nikde kolem vchodu nebyly stopy po zápase. Otázkou zůstávalo, proč by to dělaly, ale to už se dalo vysvětlovat různě.

Rozhodl se odložit to na později. Teď před ním vyvstávala konkrétnější vidina vlastní svatby. Přece jen je manželství trochu víc než společné bydlení i než společně strávené noci. Neukázalo se často i na Zemi, že páry, zamilované po uši, se krátce po svatbě začaly k smrti nenávidět? Neměli nakonec pravdu ti, kdo si z něho dělali pošklebky? Je na to vybavený psychicky? Co udělá, kdyby se některá jeho nastávající, neřkuli všechny, změnily v saně? Xapho a Mariuk... ne, to jsou ovečky, probíral si je v duchu. Salgiel to zřejmě už teď myslí střízlivě a bude nejméně ze všech jen zakoukaná. Ale Yazatap... ta má tisícileté zkušenosti, dokonce i ze Země. Je velitelské povahy a jestli občas ustupuje, pak to může být jen úhybný manévr. Ramiel je pošuk, teď udělá všechno, aby Pepka získala, ale kdoví, jak se změní, až z toho vystřízliví!

Zkrátka nezbude, než to vzít tak jak to je, rozhodl se. Co se má stát, ať se stane, člověk tomu nezabrání, ať to dopředu ví nebo ne. I na Zemi je každé manželství tak trochu sázka do loterie. Jsou manželství pevná a stabilní, kde je všem dobře, ale jsou i taková, kde je rozvod jediným vysvobozením. Aha, zapomněli jsme promyslet, jak by měl vypadat rozvod tady... ale nemá cenu stanovovat to hned, třeba k tomu ani nedojde. Jak je to dávno, co se obával, že se s těmi divokými válečnicemi nedá vůbec nic dělat? A hleďme, stačilo zbavit je tvrdé discipliny, založené na drakonických trestech, a z bezohledných bojovnic, elity pekelných leteckých armád se stal houf něžných a příjemných dívek, i když některých až tisíciletých. Což se nedá odhadnout, dokud se jich člověk na věk přímo nezeptá. Jenže jak ví každý, ptát se žen na věk není zdvořilé.

Kvůli blížící se svatbě odložil i návštěvu Země. Už dlouho tam nechodil pravidelně, jako dřív. Nedělal si iluze, že prodloužení času na rozmyšlenou přimělo pomocníky ďáblů změnit stanovisko k jeho poslední výstraze. Menší darebáci, prodavači drog, prostitutky a jejich pasáci, ti mohli couvnout a také raději couvli, když zjistili, že to je smrtelně vážné. Pomocníci ďáblů někdy marně volali na pomoc své pány, ale nikdy si netroufli couvnout sami od sebe, ani když jim Pepek nabízel bezpečný azyl u Učedníků.

Alexijev si nepřeje jejich zabíjení, vrtalo Pepkovi hlavou. Jak bych mu mohl vyhovět, aby nezmizel odstrašující efekt neodvratitelnosti? Malé ryby, jako kapsáře, drogové dealery, štětky a pasáky, by opravdu zabíjet nemusel. Stačilo by prohodit je bránou Mars-dolů, to by šlo dělat i veřejně. Zůstal by po nich smrad hořící síry, přímo navozující vhodnou poznámku o Pekle. Ze světa Mars-dolů by je pak přemístil kamkoliv, třeba i do Sibérie, jen by se musel dohodnout s Učedníky, kdo je tam bude zásobovat. Bylo by to stejně neodvratné jako smrt, ale zůstali by naživu, i když neškodní a ve vyhnanství.

Jenomže s pravými ďáblovými pomocníky to bylo horší a u samých ďáblů by to úplně selhalo. Olda tvrdil, že na svět Mars-dolů mají konvertory, takže by se vraceli rychleji než by je tam stačil posílat. A mohli by vracet zpátky i své pomocníky. To by nebyl žádný trest.

Posílat je tedy přímo do Sibérie? To jsou ale ze Země dvě brány. Olda s Marií na to byli dva, každý otevřel jednu, ďábla Johana společnými silami popadli očima a vhodili ho tam než stihl zareagovat. To ale jeden člověk nedokáže. Vhodit je na půl cesty k Chétezům, musel by tam jít za nimi a poslat je další branou dál. Jenže u Chétezů to vypadá spíš jako v ráji, než jako v Pekle. A mohl by to dělat jen s neozbrojenými ďábelskými pomocníky. Udělat to s ďáblem, moment překvapení by byl ten tam a u Chétezů by musel čelit rozezlené a připravené bestii. Kdo si vezme na svědomí, kdyby ďábel ublížil některému opičkovitému Chétezovi? Alexijevovi se to řekne, nikdy neschytal úder ďábelským yvorem. Olda přežil dva, ale byl pokaždé několik hodin bez vědomí a ďábel Johan si s ním mohl dělat co chtěl. Naštěstí ho zřejmě potřeboval živého, takže mu jen implantoval ďábelský cejch. Také nic příjemného, ale Pepka by se ďáblové zbavili s chutí, kdyby mohli. A navíc, kdo odhadne rozdíl mezi úderem yvoro v normálním stavu a tím samým v duchovitém? Pepek sice přežil oboje, ale zatím ho vždycky něco chránilo, buď větší vzdálenost, jako při úvodním konfliktu s Yazatap, nebo vrstva skály u lidožroutek, případně i na Zemi. Ale riskovat to zblízka? Tak ho přece úspěšně omráčily ty, co pak skončily v »Jeskyni hrůzy«. Pak dopadl jako Olda – dlouhé bezvědomí a naprostá bezmoc. Ba ne, to není dobré řešení. Leda to zkusit přes jiný svět, kam ďáblové nemohou. Země, Měsíc i Mars jsou pro ně dostupné. U Venuše vede brána dolů k Chétezům, nahoru na jistou smrt mezi všežravé bakterie. Zbývá mu opravdu jen Saturn-dolů, i když je Ogdurové důrazně před pokusy toho druhu varovali. A upřímně řečeno, má opět riskovat krk kvůli ďáblům?

A navíc, právě u ďáblů by měl začít! Jako s armádami. I mezi vojáky se najde spousta pěkných grázlů, ale nemá cenu zabíjet je po jednom, ani po stovkách, takové ztráty armáda vždy rychle doplní. Měl by se spíše zaměřit na hlavní potvory v generálních štábech! A jak se ukazuje, ani tam to nekončí! Na špičce pyramidy zla sedí ďáblové. Ty je třeba likvidovat. Humánně anebo terorem, oni se také na nic neohlížejí!

Budu se muset s Alexijevem pořádně pohádat, umiňoval si. On by zlu pořád ustupoval a to také není správné. Nepřehání to s humanitou? Ďáblice stojí za Pepkem, pravda, dřív měly strašně nepřijatelné názory, ale teď už by s nimi mohl souhlasit i Alexijev.

Nu což, odložím to, umiňoval si. Spíš by bylo dobré objasnit záhadu Jeskyně hrůzy. Ta se ho týká víc, byl tam přece také. Proč se mu jedinému smrt vyhnula a jiné kolem něho kosila? Jak to mohl přežít? Že by to bylo ochromením? Působil dojmem mrtvého? Taktika mrtvého brouka je v přírodě velice rozšířená a kupodivu stále účinná, ale spoléhat by na to neměl, podruhé by nemusel mít tolik štěstí!

Klíčovým momentem musí být, že ho tam dostaly tefirky. Vylákaly ho do domu vedle požáru, vlastně i ten mohl být fingovaný. Tam ho soustředěným úderem yvora omráčily. Tomu nemohl odolat, když ho nic nechránilo. Tím to pro něho skončilo, od té chvíle byl mimo vědomí i mimo hru.

Kdo ale za tím vězí?

Útok mimozemšťanů, proti kterému jsou v každém domku připravené zbraně? Ale co když to zopakují stejně jako prve? Vždyť to žádný viditelný útok nebyl, neodehrála se žádná divoká přestřelka, jen se jim podařilo potichu přesvědčit pár tefirek ke spolupráci. Nebyl to spíš útok nějakou psychickou zbraní, schopnou zlomit jejich vůli? Pozemští ďáblové něco takového používají proti lidem. Ale jak by se sem dostali?

V té chvíli ho napadlo něco, až se v něm zatajil dech.

Na některé světy se přece dalo proniknout více různými cestami. Například svět Liščí hory, dostupný buď zdlouhavě bránami Země-nahoru-nahoru-nahoru-nahoru, nebo úděsně jednoduchou zkratkou Měsíc-nahoru. Co když je svět Oázy dostupný nejen přes Venuši, kudy se ďáblové těžko dostávají, ale třeba i delší, zato dostupnější cestou, která přes Venuši ani přes Jupiter nevede? Pak by je mohli ďáblové zaskočit, jako zaskočil Hannibal Římany, když zvolil místo nejisté a Římany spolehlivě hlídané námořní cesty jinou, přes Španělsko a Alpy. Nemohli se jim také tady dostat ďáblové do zad? Nemusela by to být ani plánovitá agrese. Mohla to být jen nějaká slabá hlídka. Na přímé střetnutí si netroufla, ale měla úspěch u některých tefirek, především u těch, které nezažily bezvýchodnou situaci na Pegsda. Mezi oběťmi byly všechny bývalé vědecké spolupracovnice Yazatap z pevnosti Ar-Baal-Layett. Nemusely být Pepkovi vděčné za záchranu života, zato mohly oba nenávidět jako Kanaánce a zrádkyni. Ty by šly jistě ďáblům na ruku!

Co tady ale nesedělo, byla neuvěřitelná náhoda, aby hlídka z Pekla narazila právě na ty pravé, které by jí ochotně pomáhaly. Vždyť tu bylo přes čtyři sta jiných tefirek, které by nejenže nespolupracovaly, ale okamžitě by způsobily poplach. Ale co kdyby sem nepronikli ďáblové, ale nějaké úplně jiné bytosti a mohly ovládat lidskou vůli mnohem dokonaleji, než se to dařilo tefirům na Zemi. Jak jinak si vysvětlit, že těm v jeskyni nevadila už jedna jejich zabitá kolegyně, která tam musela podle dobrozdání Salgiel ležet už nejméně dva dny? Dalo by se to vysvětlit jedině úplnou ztrátou vlastní vůle. Což se ale nedalo vyloučit.

Záhada dál zůstala záhadou a Pepek si umiňoval, že se na to vrhne přednostně hned po svatbě, dříve než se podívá na Zem.

Košile je přece bližší než kabát!

V neděli ráno Pepka s Mariuk probudily ostatní.

„Vstávejte! Dneska!“ jásala Xapho.

„Snad nás necháte aspoň ustrojit!“ durdil se naoko Pepek, ale usmíval se.

To, že je přišly probudit nejen Xapho a Ramiel, ale i Salgiel a Yazatap, svědčilo jen o velkém těšení, kterému podlehly úplně všechny. Když se to tak vezme, jak dlouho jim říkal, že svatební den je také jeden z těch, na které se nezapomíná?

Detaily svatby obvykle na Zemi promýšlejí maminky, zejména ty, které vdávají dcery. To tady ale neplatilo, snad až u dalších generací, až nějaké maminky budou. Museli to tedy promyslet sami, ale bylo jich na to víc než je na Zemi obvyklé.

Pepek tesklivě vzpomínal na maminčiny dorty. Jak si matně pamatoval, maminka je pekla při jakékoliv slavnostní příležitosti a při svatbě by jistě nějaké měly být. Napadlo ho přeptat se někoho na Andělském světě, buď pomocí počítače, nebo přes Broka. Připadalo mu to osobnější přes Broka a také to zkusil, ale Brok mu skoro okamžitě sdělil, že ho Máňa moc pozdravuje a vzkazuje mu, aby si dorty objednal u robotů, je jich tam už hodně dlouho pěkný výběr. A kdyby je neznali roboti u nich v Oáze, ať se propojí s databankou receptů na Andělském světě.

„A ptala se taky, kdy se berete a jestli budou vítáni,“ skončil Brok.

„Neříkal jsem jim už aspoň dvacetkrát, že ano?“ opáčil Pepek. „Vyřiď jim, že pozvání udělená slovy platí stejně jako písemné, zlatem zdobené glejty. Ale ať nepřijdou pozdě, bude to v jedenáct hodin, těsně před obědem!“

„Mám vyřídit, že jich ale přiletí hodně!“ vyřizoval hned snaživě Brok.

„Velká hala je stavěná na tisíc lidí,“ ujistil je jeho prostřednictvím.

Zkusil potom telepaticky oťuknout objednávací formulář. Vyvstal mu v hlavě jako vždycky, ale když zadal dort, dostal dlouhé submenu od Sachra po ovocné. V Andělském světě se tím zřejmě zabýval nějaký mlsný jazýček, pohrál si i s takovými detaily, jako ozdobné marcipánové figurky a možnost všelijakých nápisů.

Také Pepek si s tím pohrál a sestavil objednávku, ale dodání zpozdil na pozdější dobu.

Mezitím musel zhodnotit slušivost svatebních šatů u Ramiel.

Slušely jí, ale hned jí řekl, že podle pozemských zvyků by ženich neměl vidět svatební šaty dříve než na svatbě. Ramiel se tedy odběhla převléknout do jiných a hned to řekla všem ostatním, čímž Pepka ušetřila předběžného obdivování, zejména když to Yazatap potvrdila při vzpomínce na svou první svatbu. Ale i ona trochu propadla nervozitě při přípravách.

Konečně Pepek vyšel před dům, následován pěti nevěstami, vyšňořenými v bílém. K Pepkovu údivu měly všechny šaty stejného střihu. Zřejmě se na tom domluvily, ale bylo to až dojemně symbolické. Neměly mít v nové rodině všechny stejné postavení?

Venku už na něho čekalo množství diváků a hlavně divaček. Pepek s potěšením zaznamenal, jak se někteří noví osadníci drží s místními dívkami. Někteří kolem ramen, jiní jen za ruce, někteří měli u sebe jednu, jiní se už drželi hned s několika.

„Vypadá to dobře,“ telepatila směrovaně jen pro Pepka Yazatap.

„Tak jdeme!“ usmál se Pepek všesměrově na ty své.

Vystrčili dopředu jako družičky Eilael, Jinn a Malakim a důstojně vykročili za nimi. Do společenského domu to měli kousek a šli proto pěšky. Ve vstupní hale na ně čekali další hosté. Ani nezpozorovali jejich příchod, ale byli tam všichni Pepkovi známí z Andělského světa, od Oldy, Víti, Máni a Jarči po doktora Alexijeva s Irenou. Pepek mezi nimi zahlédl i starou kuchařku Gertrudu, která posmrkávala dojetím, co že i ten Pepek...

„Drž se, Pepku!“ vnímal směrované povzbuzení Marie, držící se kolem pasu s Oldou. Ti dva byli jasná dvojice už několik let, ale určitě nepředpokládali, že je Pepek předběhne. Zřejmě jim to ale nevadilo a Olda ukázal Pepkovi, že mu oba drží palce.

„Tak přece!“ přidala se stejně skrytě Jarča. „A hned pět najednou!“

„Držíme ti palce!“ povzbuzoval ho i Víťa.

Davy se před nimi rozestupovaly a bez překážek došli k pódiu, kde na ně čekala také Tabris, slavnostně oblečená ve velice slušivých červených šatech.

Čekalo je tam ale další překvapení.

Vedle Tabris postával známý pár František s Qemuel. Ale Qemuel byla ve svatebních šatech jako Pepkovy nevěsty, František byl v černém obleku a také měli před sebou dvě děti ustrojené za družičky.

„Nenechte se rušit!“ řekl František. „My dva až po vás. O prvenství vás nepřipravíme, ale rozhodli jsme se neodkládat to už ani o hodinu.“

„Vždyť jsi chtěl, abych vás oddával já!“ divil se Pepek.

„Já bych to tak nechal, ale Qemuel nechtěla čekat už ani den!“ omlouval se František. „Tak jsme před chvílí přišli taky. Tabris nás vezme hned po vás, bude to pro ni jednodušší.“

„Ano, ale Tabris zná jen obřady, které jsme vymysleli pro zdejší svatby!“

„No a co?“ pokrčil rameny František. „Pravého kněze tady beztak nemáme, ani bych sem žádného nedostal, ostatně by mě nejspíš odmítl s Qemuel oddat. Musíme vzít zavděk, jak to bude tady. Platit to bude i na Zemi. Když se uznávají svatby podle obyčejů divochů málem lidožroutů, proč by nemohli uznat naši?“

„Měli by,“ přikývl Pepek.

Nevěsty zářily všechny, od tisícileté Yazatap po šestnáctiletou Ramiel. Také Qemuel přijímala gratulace od všech svých známých, a že jich měla také dost, zejména díky svému působení asistentky v hudební škole. Ani družičky nepřišly zkrátka, odlesk slávy padal i na ně, zářily skoro jako nevěsty.

Pak už to proběhlo hladce. Tabris zvládla obřady s důstojností profesionála, všechno klaplo, hlavně nezbytná, jasně zřetelná Ano od ženichů i nevěst a Tabris mohla obě skupiny prohlásit za manžele.

Ve velkém společenském domě proběhla ještě společná svatební hostina. Pepek musel modifikovat objednávky dortů. Na původní byl marcipánový panáček s pěti panenkami, druhý dort ale potřeboval panenku jednu, ostatní museli nenápadně odstranit. Marcipánové panenky dostaly na talířek děti a další museli přiobjednávat po stovkách, aby se dostalo na všechny, co se v hale hemžily, neboť každá holčička chtěla hned mít vlastní marcipánovou panenku. A protože nikdo neměl daleko domů, protáhla se oslava až do pozdního večera.

Ale každá sláva jednou skončí...

Nejprve se z oslavy uvolnili návštěvníci z Andělského světa. Stranou na pláži na ně čekal airbus, museli tedy odletět společně. Po setmění musely zábavu opustit i děti. Eilael, Jinn a Malakim měly dnes spát v sousedním domě u Tabris. Těšily se tam, protože si mohly ještě chvilku hrát. Nakrátko tam odběhla i Ramiel, aby se rozloučila se svou bývalou partou. Parťačky jí ale nepokrytě záviděly. Za chvíli budou muset spát a ona jediná bude pokračovat v oslavě. Byla už přece nevěsta a byl to její velký den!

„To nic, holky!“ utěšovala je. „Alexijev pokračuje ve shánění dalších kluků, nebude to dlouho trvat a uvidíte, že se pro vás taky nějaký najde!“

Až pozdě v noci se s Pepkem dostaly do jejich prázdného domku.

„Konečně samy!“ vzdychla si Yazatap.

Neobvyklá svatební noc začala...

Errata:

19.07.2021 10:09