Vítej, návštěvníku!

Odhalení

Ráno se probudili pozdě, byl už bílý den, ale po takové noci nebylo divu. Ještě že měli děti uložené u Tabris a nemuseli k nim vstávat.

Yazatap nakonec vstala a odešla do koupelny, kam se za ní postupně trousily ostatní. Pak se ustrojily a šly uklidit z haly své porůznu pohozené svatební šaty.

„Vstávej už také, Ramiel!“ vybízela ji Xapho. „Jsi poslední, která ještě leží!“

„Když mně je tady tak hezky!“ odmlouvala Ramiel.

„Asi jsi na to ještě moc mladá!“ řekla klidně Salgiel, která se již mezitím z koupelny vrátila.

To způsobilo, že Ramiel vyskočila jako laňka a rychle zmizela v koupelně.

„Koukám, že bys ji ještě vychovávala!“ ušklíbla se Yazatap.

„Když jí do správné výchovy ještě něco chybí, proč ne?“ usmála se Salgiel.

Pokusily se spolu uklidit Pepkovu postel. Přitom zjistily, že je skládací, po složení se změní ve skříňku u stěny a přestane zabírat celý pokoj.

„To vůbec není hloupé!“ komentovala to spokojeně Salgiel. „To navrhoval Pepek?“

„Nejspíš,“ řekla Yazatap. „Lidé na Zemi takové postele nepoužívají.“

Bylo znát, že je od Země už pár tisíc let odtržená, ale Salgiel se s tím spokojila.

„Pepek vůbec není hloupý!“ zastala se ho Yazatap. „Je to sice mládě věkem jako naše Ramiel, ale srovnávat je nemůžeš. Ramiel je ztřeštěná, Pepek už z toho vyrostl. Pamatuji třeštidel hodně, byly mezi nimi různé typy, ale po první akci, když viděly pár mrtvol, pokud jimi nebyly samy, všechny zvážněly. Od začátku mi bylo jasné, že Pepek musel něco zažít už dřív, než se s námi setkal. Bylo to vidět na tom, jak nás všechny zpacifikoval, ale žádnou nezabil, ačkoliv by mohl. Šla jsem po tom, zejména když mu teď můžeme vlézt do jeho vlastních vzpomínek. Ten kluk toho má na svůj věk za sebou příliš mnoho a dává si pozor, aby nezabíjel zbytečně. Ramiel je proti němu prostě mládě. Ztřeštěné a tvrdohlavé mládě. To bylo nejvíc vidět na tom, jak mu z trucu tenkrát zničila počítač.“

„Zajímá mě, proč je právě ona na něho nejcitlivější?“ nadhodila Salgiel. „Rozuměj, vůbec o tom nepochybuji, ale vysvětlení mi uniká. Že by to bylo věkovou spřízněností?“

„A nemohla bys to vyzkoumat?“ navrhla jí Yazatap. „Půjč si od Tabris její stejně staré kamarádky, pozvi je k nám třeba z vděčnosti za hlídání našich malých, a přitom zjisti, jestli je to příbuzným věkem anebo v tom je něco jiného. Kdyby v tom byla věková spřízněnost, nedalo by se s tím asi nic dělat.“

„Já s tím nechci nic dělat tak ani tak,“ řekla Salgiel. „Jen mě to zajímá. Ramiel Pepka objevila tam, kde jsme necítily vůbec nic. A bez ní už jsme mohly být i bez něho.“

Přešla do své ložnice a také ji začala uklízet.

„To mě taky žere!“ narovnala se Yazatap, když přestlala postele. „Zemřely mi tam bývalé kamarádky, ale dodnes nevíme, co to bylo. Jako kdyby měl pravdu Pepek, že tam šly dobrovolně a aspoň krátce spolupracovaly s tím, co je zavraždilo.“

„Možné by to bylo,“ řekla Salgiel. „Psychozbraně jsou pěkné svinstvo. Slyšela jsem o nich, ale nikdy jsem se s nimi nesetkala. Mimochodem, Pepek má proti nim něco od těch xijtranských chobotnic. Dává mu to nejen větší odolnost proti yvoru, ale slyšela jsem, že na něho nepůsobí ani nové psychostrojky, vyvinuté našimi krajany na Zemi, které prý dokáží zlomit každý psychický odpor. Tvrdila to Muriel ze Země, než zemřela v Jeskyni hrůzy... Jak si vzpomínám, tvrdila své spolubydlící, že ten strojek na Pepka sama neúspěšně použila, ale v Jeskyni hrůzy u sebe nic takového neměla. Zajímalo by mě, kde ten strojek zůstal.“

„Muriel...“ uvažovala Yazatap. „Čím víc o ní přemýšlím, tím víc je mi divné, že jsme v té jeskyni přišly o všechny ženy, které neprošly peklem na Pegsda.“

„Arael na Pegsda taky nebyl a je naživu!“ připomněla jí Salgiel.

„Arael není ženská, ale napůl chlap!“ namítla Yazatap. „Ani jako celého chlapa ho nepočítám, když není. Taky nepočítám donesené děti, jsou moc malé.“

„To je jen shoda okolností,“ zavrtěla hlavou Salgiel. „Muriel byla duchyní na Zemi. Tam mohla projít podobným peklem jako na Pegsda.“

„Já jen hledám souvislosti,“ krčila rameny Yazatap. „Ještě jsme nic nevyloučily. Byla mezi nimi i Charuth, tvoje kolegyně lazarnice, znala jsi ji přece. Proč ona a ne jiná?“

„Nevím,“ vrtěla hlavou Salgiel. „Charuth se ničím nelišila. Nechápu, jak se tam vzala. Jak říkám, vypadalo by to spíš na nějakou psychozbraň.“

„Dobře, ale co Pepek? Tam jsi přece jasně určila flovyň.“

„To by odpovídalo tomu, že je proti psychozbraním odolnější. Muriel jistě věděla, že na něho psychozbraně nemají účinky, musely tedy na něho použít hrubou chemii. Možná ho tam jen na něco nutně potřebovaly.“

„Dobře, ale proč je tedy naživu?“

„Třeba právě proto, že byl zdrogovaný,“ uvažovala Salgiel. „Kdo si nic nepamatuje, není jako svědek nebezpečný.“

„Ty si myslíš, že by to mohlo být odstraňování nepohodlných svědkyň?“

„Je to dost pravděpodobné a vyloučit to nemůžeš.“

„To tedy ne,“ chmuřila se Yazatap. „Horší je, že mě tahle možnost ani nenapadla.“

„A je docela možné, že nás ta správná možnost vůbec nenapadne!“

„Odstraňování nepohodlných svědkyň by mělo smysl jen kdyby mohly v budoucnu na někoho něco prozradit. To by znamenalo, že pachatelka, pokud jich není víc, je jedna z nás a chce dál nerušeně žít mezi námi!“

„Ano, jedna z nás, nebo rovnou celá skupina,“ přikývla Salgiel.

„Možná se ještě máme na co těšit!“ věštila zlověstně Yazatap.

„Neuškodí, když po tom budeme pátrat,“ souhlasila Salgiel. „Ale musíme si dávat pozor. Jestli pachatelka něco vytuší, mohla by být nebezpečná.“

„Máme se na co těšit!“ opakovala Yazatap.

Navzdory chmurným předpovědím se ale nic zlého nedělo. Yazatap se ztratila a celý den nebyla k vidění, až se o ni Salgiel začala strachovat a zkusila ji telepaticky směrovaně zavolat. Yazatap se jí ale ihned ozvala a její obavy rozptýlila.

Ramiel se spolu s Xapho staraly o děti a přizvaly si na to Pepka, aby je naučil nějaké dětské hry. Pepek je ale vyvedl na pláž, aby dělaly z písku bábovičky. Nejprve se naučily obyčejné, pak jim ale ukázal, jak se dělají smějící se bábovičky. To se musí kyblíček naplnit jen do třetiny vlhkým pískem, dobře uplácat a prstem po straně udělat dvě jamky. Ty se naplní suchým pískem a pokračuje se mokrým. Po další třetině se udělá buď pár menších jamek nebo jedna podlouhlá, zasype se suchým pískem a bábovička se pak mokrým pískem naplní po okraj, uplácá a vyklopí. Když se suchý písek opatrně vyfouká, dvě dolní jamky vytvoří oči a pod nimi vznikne buďto pusa, nebo řada zubů. Záleží na tvaru oné podlouhlé jamky, jestli se bude pusa usmívat nebo mračit. Bábovičce se zuby se zase říká smrtka.

Kolem se seběhla spousta dalších dětí, neboť se hned rozkřiklo, že se Horákovic holky učí něco nového, hned to chtěly umět všechny a za odpoledne byla pláž posetá smějícími se bábovičkami, i když se dalo čekat, že tam vydrží jen do nejbližšího přílivu.

Větší slečny nad bábovičkami ohrnovaly nos, ale to neměly dělat. Pepek jim vynadal, že nemají zájem o hry, které navíc samy neznají.

„Nemáte v rodině mladší děti?“ vyčetl jim. „Jak je to chcete učit, když to neznáte? A jak to později chcete učit svoje děti?“

„Máma Tagas nám říkala, že na to máme ještě čas!“ odsekla jedna desetiletá slečna.

„To má pravdu!“ potvrdil jí Pepek. „Ale co se teď nenaučíte, to nikdy umět nebudete! A až to budete potřebovat a čas na to nebude, nebudete znát nic!“

„Hraní je pro malé!“ namítla jiná.

„Hrou se naučíš dělat to, co bys mohla později pokazit!“ odvětil.

„Co se naučíme hraním?“ opáčila vyzývavě, až se Pepkovi zdálo, že drze.

„Dobře,“ řekl Pepek. „Uděláme pokus.“

Zamyslel se a pak telepaticky objednal létající košík na mimina, plastikovou panenku »miminko« a tubu hořčice. Pak v košíku něco kutil a za chvíli předal košík nejvyzývavější dvanáctileté slečně se slovy:

„Hrajeme si na miminka. Budeš se o ně starat, ano?“

„Tak že má vypadat dítě?“ podívala se do košíku nedůvěřivě. „Dyť má strašně velkou hlavu! Takhle přece dítě nevypadá!“

„Ale vypadá,“ přikývl Pepek. „Přesně tak vypadá malé dítě, miminko. Opravdové tu zatím nemáme, ale kdo ví, možná tady už brzy nějaká budou. Proporce se časem mění, tělo, ruce a nohy rostou rychleji, hlava už moc nevyroste. Podívej se, že i tříleté holky mají větší hlavu v poměru k tělu. Až vyrostou, budou jako tady Xapho!“

„A co s ním mám dělat?“ vyhrkla dívenka.

„Miminko potřebuje přebalit, právě se ti pokakalo!“ ujistil ji Pepek.

Nahlédnutím do plínek zjistila, že v nich je cosi žlutého, ale protože hořčici neznala, zarazilo ji to.

„Co to je?“ podívala se na Pepka bezradně.

„Dyť říkám, miminko je pokakané,“ ujišťoval ji Pepek. „Musíš mu vyměnit plínku za čistou a suchou. Ale nejdřív sundat tuhle a utřít mu s ní zadeček, aby nebylo špinavé.“

Zkusila to, ale dopadlo to katastrofálně. Za chvilku bylo od hořčice miminko, peřinky, košík i malá slečna.

„To nejde!“ dupla si a hodila vztekle panenkou na zem.

„Ale, ale!“ zamračil se na ni Pepek. „Ještě že si na to jen hrajeme! Skutečné dítě bys právě zabila! Dítě potřebuje opatrnost a péči, ne takový vztek!“

„Ty to umíš?“ odsekla slečna.

To už se na ni sesypaly ostatní: „Ty nevíš, že je to Pepek Horák?“ „Nekasej se a buď ráda, že ti něco ukáže!“ „Ten to umí líp než všechny tvoje mámy dohromady!“

„Tak ať nám ukáže, jak se dítě přebaluje!“ dožadovala se uraženě.

Pepek to naštěstí viděl u sousedky, když byl ještě malý. Další podrobné a odbornější školení dostali Učedníci v Andělském světě od Ireny Alexijevové. Teď se mu to hodilo. Vzpomněl si, jak jim to předváděla, včetně její rady: „Miminu musíte při přebalování držet nožičky nahoře, jinak vám všechno rozkope! Neofrňuj se nad tím, Pepku, nevíš, kdy to budeš potřebovat!“

Panenka naštěstí kopat nemohla, ale Pepek musel ukázat, co umí. Nejprve od hořčice umyl panenku a košík. Peřinky nechal zmizet a objednal nové se slovy, že na praní opravdu nemají čas a to se budou muset naučit později. Zabalil mimino opět do čisté plenky a tubou hořčice naznačil nemilou událost.

„Pojďte se dívat, ať to příště nezvořete!“ vybídl okolostojící mladé slečny.

Koukaly na to dychtivě nejen ty menší, ale i Ramiel a Xapho. Panenka se naštěstí nevzpírala, nekopala, ani se nesnažila mrsknutím obrátit na bříško, takže to prošlo hladce a když Pepek skončil, bylo dítě v suchu a všechna napatlaná hořčice v použité plence.

„Teda, zíráme!“ komentovala to Ramiel uznale. „Kde ses to naučil?“

„Od Alexijevové,“ vzdychl si Pepek. „Jako léčitelé jsme měli školení »péče o dítě«.“

„Hele, to mají mimina opravdu takové divné... to... kakání?“ starala se Ramiel.

„Tak nějak,“ ujistil ji. „Změní se to, až když se později začnou přikrmovat.“

„No nazdar!“ vzdychla si. „A to nás taky čeká?“

„Řekl bych, že ano!“ usmál se na ni. „Až mimčo přebalíš dvacetkrát, budeš to umět tak hbitě, že ti to ani nepřijde. Budeš je přebalovat a bavit se přitom s ostatními.“

Pak zájemkyním objednal létací košíky, používané v Andělském světě místo dětských kočárků, peřinky, plenky i panenky, aby se na všechny dostalo. Menším objednal zmenšené dětské košíky i panenky s tím, že by si to měly všechny nejprve natrénovat bez hořčice a tu přidat, až to budou umět.

„Mimina potřebují jemnost, holky,“ zdůrazňoval. „Na Zemi některé mámy svá mimča nikdy a nikomu nepůjčí, tak se o ně bojí. Schválně hodit dítě na zem dokáže jen strašlivý barbar, ale stačí mimino upustit nešikovností a malér je hned.“

„Barbarka!“ řekla Eilael. „Hodila děťátko na zem!“

„Ona se to naučí,“ omlouval vzteklou holčičku Pepek. „Ještě že to nebylo doopravdy.“

„A dáš nám taky takové miminko?“ starala se Eilael. „Stačilo by i to menší!“

„Ano, ale až doma!“ ujistil ji.

Tak samozřejmě došli domů rychleji než obvykle, neboť Eilael popoháněla své mladší sestry, aby už měly to miminko.

„Tyhle jsou na to ještě malé!“ usuzovala Ramiel.

„Ba ne!“ ujistil ji Pepek. „Holčičky se učí s panenkami odmalička. Nemělo by se stát, aby tak velká holka jako ta na pláži praštila o zem s panenkou. To se prostě nedělá. Praštit dítětem o zem – to na Zemi opravdu jen tak neuvidíte!“

„Ani s panenkou?“ divila se Ramiel. „Vždyť je to jen hračka!“

„Hra je zajímavá, až když se do ní holky zaberou, jako kdyby ta panenka byla živá!“ řekl Pepek. „Nesmějte se jim. Ony to opravdu prožívají.“

„Vážně jsem nevěděla, že je tak složité mít dítě!“ řekla Xapho.

„Je to složité, ale taky krásné!“ ujistil ji. „Samy uvidíte!“

„Ani nevím, jestli se na to máme těšit, nebo se toho máme bát!“ řekla Xapho.

„Bát rozhodně ne,“ usmál se.

Hry s dětmi nebyly pro Pepka samoúčelné. Nejenže při nich učil děti hrát si, ale také si přitom promýšlel další plány.

Večer se ale Pepek dlouho dohadoval s Yazatap.

„Chci zmapovat naše nejbližší vesmírné okolí,“ předložil jí k posouzení svůj plán. „Proniknout všemi myslitelnými směry, jak daleko to půjde.“

„To bys mohl odhalit i tajemství Jeskyně hrůzy,“ podotkla. „Dovedu si ale představit, že by to nemuselo dopadnout dobře.“

„Proto bych tě měl rád na té výpravě s sebou!“ dokončil. „Předpokládám, že tu žádná nemá tolik zkušeností s jinými světy.“

„Možná nemá,“ řekla opatrně. „Ale pokud jde o jiné světy, neměl bys přeceňovat ani mě. Když vynechám můj rodný svět Gehennu, Oázu a všechny světy, kde jsi byl s námi ty, pak jsem byla na šesti: na Zemi, Pegsda, Cifuri, Loanebu, Ribge a Vorgyle. Jsou umístěné pěkně popořadě, konvertory na ně byly přímo na jednotlivých Zemích a možná budou ještě některé z nich funkční. Kdysi jsme měly konvertory na více světů. Některé byly dostupné přes Zemské vazby, vím například o Ydlecoge, Firhoi a Zerakiře, také se nám podařilo umístit konvertory na Mars a tak jsme se dostaly na světy Virbuni, Cdirychuo a Irobuni.“

Pak mu jednotlivé světy i s potřebnými vazbami zakreslila.

„Aha!“ řekl Pepek. „Irobuni je tedy podle našeho značení Mars-dolů-dolů-dolů, nebo jak mu říkal Olda, svět Chlupatých koulí. Měsíční vazby jste nezkoumaly?“

„Nevím o tom,“ přiznala Yazatap. „Byla jsem zaměřená na Kanaán, neboli na Zemi. Technické podmínky mě nezajímaly, to byla věc jiných odbornic. Slyšela jsem ale, že jsme pronikly celkem na čtyřiadvacet světů! I to je poměrně hodně!“

„Já jsem byl sám skoro na padesáti světech,“ připomněl jí. „To je dvakrát tolik. A jak jsem pochopil, vaše konvertory jsou velké stroje, umístěné na příslušných světech. Proto nemůžete projít na Venušské a Jupiterské světy, kde konvertor nedokážete postavit.“

„Máme zkrátka jinou technologii, ne tak dobrou,“ přikývla. „To se občas stává. Něco se dá dělat více odlišnými způsoby, ale jeden bývá nejvýhodnější. Potíž je v tom, že nemám ovladač ani na jeden konvertor. Musel bys mě pořád tahat s sebou, otevírat mi brány a nejspíš bych ti byla více na obtíž, než abych ti pomohla. Nemohl bys mi umožnit otevírat si brány vaším způsobem, jako to umíš ty?“

„Slíbil jsem, že to nebudu šířit,“ připomněl jí.

„Zůstalo by to v rodině!“ přemlouvala ho.

„To už bych to mohl dát rovnou všem!“ zavrtěl odmítavě hlavou.

„Ale bez toho by ta výprava byla šíleně riskantní!“ namítla. „Věřím tomu, že bys mě po nějaké nehodě dokázal dopravit zpátky, kdybys sám zůstal akceschopný, ale já tebe ne. Co bych asi dělala, kdyby se ti něco stalo? Ano, umím už poslat léčebnou energii, ale kdyby to nestačilo, seděla bych bezradně nad tebou a čekala na smrt. Proč nám nevěříš?“

„Nemyslím, že byste mě chtěly podvádět!“ ohradil se.

„Vezmi si nás jednu po druhé, co zjistíš? Všechny tě máme rády, každá z nás by pro tebe skočila do ohně, ale hrozně důležité je, že ty bys udělal totéž pro nás. Není to tím, že bychom byly stejné. Ramiel je nezkušená, impulzivní dívka, schopná provádět neuvěřitelné skopičiny, ale zato je na tebe telepaticky nejcitlivější a řekla bych, že ti je psychicky z nás nejbližší. Xapho byla dlouho jediná, kterou sis chtěl vzít, víme to. Umí šermovat a byla ti nejlepší partnerkou v boji proti šermířským duchům na Zemi i na Pegsda. Mariuk je z nás nejhezčí, Salgiel nejchytřejší a sebe hodnotit nebudu, ovšem vím, jak mě hodnotíš, takže mi zopakuj, proč nám nechceš dát slýrib? Víme přece, co je to, kde...“

Najednou se zarazila.

„Pepku, pojď se mnou!“ vyzvala ho neskutečně vážným tónem.

„Kam?“ nechápal.

„Do domu číslo šedesát osm,“ upřesnila to. „Je to na druhém konci ostrova.“

„To přece vím!“ ohradil se. „Poslyš, kdo tam teď bydlí?“

„Nikdo!“ řekla Yazatap. „Od událostí v Jeskyni hrůzy je prázdný.“

„Aha, tak přece,“ řekl skoro spokojeně. „Co tam?“

„Bydlely tam moje kolegyně,“ vysvětlovala mu. „Poleť se mnou, ať se včas vrátíme, než tě začne Ramiel shánět.“

Pepek už se nevyptával. Vyběhli před dům, odrazili se a ve výši pouhých deseti metrů zamířili nízko nad lagunou přímo k protilehlému břehu. Slunce už zapadlo a začala noc, ale cestu jim osvětlovala sporadicky osvětlovaná cesta a svítící okna okolních domků.

Domek číslo šedesát osm byl v řadě jediný tmavý. Od chvíle, kdy jeho obyvatelky našli roztrhané v Jeskyni hrůzy, tady nikdo nebydlel a vyhýbaly se mu i děti. Jako kdyby tu někde obcházely přízraky mrtvých žen.

Yazatap odstrčila Pepka a vstoupila jako první. Rozsvítila na chodbě, pak v hale, ale jen se tu trochu rozhlédla a hned zamířila do pokojíčků, sloužících jako ložnice. V nejbližší rozsvítila světlo, trhnutím nadhodila a rozvinula složenou okifeiskou přikrývku na krajním lůžku a pečlivě protřepala i polštář.

„Co hledáš?“ zeptal se jí Pepek, když po zřejmě negativním výsledku prohlídky lůžek obrátila svou pozornost na zásuvky nočních stolečků.

„U kolegyně Hayliel jsem párkrát spatřila váš pozemský zápisníček. V Jeskyni hrůzy se nenašel. Měl by tedy být v její ložnici. Škoda, že si nepamatuji, která postel byla její.“

Ale i prohlídka stolků dopadla negativně a Yazatap se chvíli bezradně rozhlížela.

„Kam to asi...“ vrčela přitom nespokojeně tefirštinou.

Pak přistoupila k jedné posteli a začala popleskávat matraci od hlavy až k nohám. Nic neobjevila, ale zkusila to ještě u druhé. Najednou se zarazila, zajela rukou pod matraci a ven vítězně vytáhla malý elektronický zápisník.

„Tady je!“ řekla spokojeně, ani ne příliš hlasitě. „Pojď sem, potvůrko!“

Zápisník nešel zapnout, ale Yazatap to nerozházelo. Okamžitě si poručila nové baterie a zručně jimi nahradila ty staré. Miniaturní obrazovka se rozsvítila, ale hned poté si Yazatap nespokojeně odfrkla:

„To jsem si mohla myslet! Jak by ne, Hayliel to měla na heslo!“

„Co s tím chceš dělat?“ zeptal se jí Pepek.

„Vezmu to do laboratoře vimaanu a to heslo prolomím!“ řekla Yazatap. „To je moje parketa, tady jsem lepší než ty!“

Pak zhasla světlo a když vyšli z domku, pozhasínala i zbývající. Strašidelný dům jen na chvilku vypadal jako obydlený, teď už zase působil tmavým, pochmurným dojmem.

Odlétali spolu přímo přes lagunu, ale Yazatap poslala Pepka napřed domů, že se ještě na chvilku zastaví ve svém vimaanu, zaparkovaném na kraji lesa sto metrů od Společenské haly. Pepek jí nabízel svůj doprovod, ale odmítla ho.

„Budu na to potřebovat naprosté soustředění,“ řekla. „Neboj se, ať to rozluštím nebo ne, v každém případě přijdu včas.“

Rozdělili se tedy ještě ve vzduchu a Pepek zamířil domů. Tam už se koupalo, všechny holčičky si ve veliké vaně hrály s plastikovými rybičkami, Xapho s Mariuk je pilně mydlily a oplachovaly a Ramiel se Salgiel chystaly osušky a malé noční košilky. Šlo jim to od ruky, ani na to už Pepka nepotřebovaly.

„Kde jste?“ obrátila se Ramiel na Pepka. „Myslely jsme, že jsi s Yazatap.“

„Byli jsme spolu,“ řekl Pepek. „Ale rozdělili jsme se, Yazi přijde později.“

„I tak jdeš pozdě!“ zkusila ho zpražit, ale nevšímal si toho.

„Yazi přijde asi až po večeři,“ oznámil všem.

„První večeře už byla,“ řekla Ramiel nesouhlasně.

První večeře byla pro děti, aby mohly dřív spát. Když to šlo, večeřeli všichni společně, jen někdy to z nutnosti rozdělily. Holčičky to obvykle nesly nelibě, že se jich dospělí straní.

„Jde se z vody!“ oznámila všem Mariuk.

„Ještě chvilku!“ žadonila Eilael.

„Ba ne!“ odmítla ji Mariuk. „Chtěli jsme tátovi něco ukázat, ne?“

„No jo!“ zajiskřily Eilael očička. „Fofr, holky!“

Za chvilku byly všechny tři v nočních košilkách a všechny tři se hrnuly do dětského pokojíčku. Novinkou bylo, že byl ve větší místnosti, zato dál od haly. Stály zde tři postýlky, stůl a skříně, z nichž jedna byla nově určená na hračky. V katalogu robotů ji objevila Ramiel a po krátké poradě s ostatními ji objednala a umístila u dětí.

„Hele, tati, kam si teď budeme uklízet panenky!“ ukazovaly Pepkovi hrdě skříň.

Skříň byla plná poliček různé výšky. V těch vyšších etážích byly vytvořené pokojíčky, kam se měly ukládat panenky. Pokojíčky byly osvětlené malými lustry, které zhasly až po zavření dveří skříně, takže se dětem zdálo, že tam mají panenky světlo. Ale protože byl večer, i panenky už byly v postýlkách a Eilael postupně zhasínala jeden lustr po druhém.

„A jde se spát, rozumíte?“ nabádala je. „My už také jdeme do hajan!“

Zavřely skříň a všechny tři přistály s rozběhem do svých postýlek.

„Bude pohádka?“ zeptala se s očekáváním Malakim. „Dneska jsme si ji zasloužily!“

„Bude!“ usmála se na ně Mariuk a sáhla do knihovničky.

Pepek stačil zaznamenat, že to je knížka pohádek od Boženy Němcové, tištěná ještě na papíře a česky, co děti uměly jen pár slov, ale Mariuk česky znala dobře a nedělalo jí to problémy. Mohla je číst a souběžně překládat do tefirštiny, ale Mariuk se naučila pohádky dramatizovat. Byla v tom mistryně, i Pepek to uznával. Jak knížku četla, její fantasie kreslila v duchu obrazy, které telepaticky předávala dětem. Bylo to částečně podobné kreslenému filmu, takto vzniklé obrazy nebyly tak podrobné jako skutečné vzpomínky, ale děti se na ně třásly nedočkavostí a někdy tu postávali všichni, když neměli nic jiného na práci. Nedávno musela Mariuk udělat turné po několika dalších domech, aby ten nápad rozšířila ostatním. Obcházela okolní domky po celý týden, každý večer navštívila tak dva až tři, naučila to několik jiných maminek a ty to pak ochotně rozšířily dál, ale Xapho, která ji během té doby zastupovala, to tak krásně nedokázala a děti proto Mariuk vítaly velikým nadšením, když se k nim po týdnu vrátila.

„Přijď pak za námi!“ řekla Ramiel Mariuk a obrátila se ke dveřím.

„Vy tu nebudete?“ divila se Malakim, jakoby nemohla pochopit, že si někdo dokáže odříci pohádku od Mariuk.

„Ještě musíme něco projednat!“ ujistila ji Ramiel.

Pak zanechali Mariuk s dětmi a odebrali se do haly, kde měla být večeře.

„Počkáme na Yazatap?“ zeptala se Ramiel Pepka.

„Nemusíme,“ vzdychl si Pepek. „Přijde později, ale přijde. Večeři jí můžeme nechat připravenou, ale taky by si mohla sníst něco rychlého. Yazatap má ráda jogurt, necháme jí větší balení, to jí bude stačit.“

Čekali tedy jen na Mariuk, až dopoví pohádku.

„Co vlastně Yazi objevila?“ vyzvídala Ramiel. „Nenapínej nás, Pepku! Když nám to teď neřekneš, stejně se to za chvíli dozvíme!“

„Já vím, před vámi člověk nic neutají!“ usmál se Pepek. „Ale tady to ještě není jasné ani Yazatap. Jde o Jeskyni hrůzy. Yazi si vzpomněla, že snad něco najde v zápisníku své bývalé kamarádky Hayliel. A skutečně ten zápisník objevila, jenže Hayliel si přístup zaheslovala, chtěla si asi své důvěrnosti ochránit. Yazatap je ale odbornice mimo jiné na šifrování a myslím si, že to heslo nebude dlouho odolávat. Otázka je, co si od toho můžeme slibovat. V krajním případě by tam mohlo být objasnění záhady Jeskyně hrůzy. V opačném krajním případě tam není nic zajímavého a Yazatap se snažila zbytečně, ale protože to nikdo nemůže vědět předem, Yazatap se raději snaží.“

„Vážně si myslíš, že by to mohlo objasnit tu hrůzu?“ otřásla se Ramiel. „Kde jste ten zápisník našli?“

„V Haylielině ložnici v domě číslo šedesát osm,“ řekl Pepek.

„Tam by ale Hayliel ještě neměla vědět skoro nic,“ odfrkla si Ramiel. „Takhle kdyby ležel přímo v jeskyni a byly v něm její poslední předsmrtné postřehy, to by bylo něco!“

„To uvidíme brzy!“ pokrčil rameny Pepek. „Jestli bude heslo jednoduché, přijde s tím Yazatap už dnes večer. Kdyby bylo složitější, jen se to trochu odloží, Yazi po tom jde jako buldok a nenechá se odradit prvním neúspěchem.“

„Buldok je co?“ nechápala Ramiel, neboť nikdy buldoka neviděla a Pepek jí musel předat představu zarputile se tvářícího psiska, které jen tak něco nezastaví.

„Aha!“ řekla. „To na ni sedí, ona dovede jít za cílem...“

Mezitím přišla Mariuk. Dopověděla pohádku a malé už byly ospalé, takže jim hned poté zhasla a byla volná. Mohli se tedy pustit do druhé večeře.

„Než přijde Yazatap, něco bych měl i já,“ řekl Pepek při jídle. „Poslyšte, drahé a milé manželky, měl bych pro vás ještě něco. Ale jen pod podmínkou, že to žádná náhodou ani úmyslně nepředáte nikomu jinému.“

„Máme snad všechno...“ zarazila se Ramiel. „Až na...“

„Právě!“ dodal Pepek. „Schází vám ještě dvě moje možnosti: slýrib k vytváření bran mezi vesmíry a xeri, bez kterého se na třetinu okolních světů nemůžete odvážit. Kdysi jsem slíbil, že to nikomu bezdůvodně nepředám, ale Yazatap mě dneska přesvědčila, že u vlastní rodiny je ten důvod k předání dostatečně dobrý. Co vy na to?“

„Kdybychom to opravdu chtěly,“ usmála se Salgiel, „dávno jsme si to od tebe mohly vypůjčit. Ale jestli sám uznáš, že bychom to měly mít, je to něco jiného.“

„Jak byste si to ode mě chtěly půjčovat?“ usmál se trochu Pepek.

Než ale stačila Salgiel odpovědět, vtrhla do haly zářící Yazatap.

„Mám to!“ prohlásila vítězně.

„Podařilo se ti prolomit Haylielino heslo?“ usmál se na ni Pepek.

„Jistě!“ přikývla Yazatap. „Co bych to byla za nemehlo, aby mě mohlo něco takového zastavit? Ale stálo to za to, to vám řeknu!“

„Co tam bylo zajímavého?“ optala se jí zvědavě Ramiel.

„Vyřešení záhady Jeskyně hrůzy!“ odvětila stručně Yazatap.

„Neříkej! Tak přece?“ vyskočily Xapho, Mariuk a Ramiel, zatímco Pepek se Salgiel zůstali klidně sedět, jako by je to ani moc nepřekvapovalo.

„Zapadá to do teorie, že aspoň některé tefirky spolupracovaly s vrahy?“ zeptal se pro pořádek Pepek, jakoby najisto očekával kladnou odpověď.

„Perfektně,“ přikývla Yazatap. „Věděl jsi to od začátku?“

„Jen jsem hádal,“ řekl Pepek. „Měl jsem jen jednu stopu. Byly to tefirky, kdo mě vylákal do domku číslo čtyřicet.“

„Ale nevíš, proč?“ oťukávala ho dál Yazatap.

„To přesně nevím,“ přiznal Pepek.

„Ty jsi také něco tušila?“ obrátila se Yazatap na Salgiel.

„Já?“ podivila se dotázaná. „Proč si to myslíš?“

„Že jsi nevypadala moc překvapeně, když jsem řekla, co jsem objevila.“

„Že jsi něco důležitého objevila, to ti bylo vidět ve tváři,“ řekla Salgiel. „A že to není nic, kvůli čemu by bylo nutné vyhlašovat bojový poplach, to ti také koukalo z očí, jinak bys přilétla s vážnější tváří a ten poplach by byl již vyhlášený. Zřejmě to tak nehoří. Ale raději povídej, taky mě to zajímá.“

„Hele, Salgiel, cos to před chvilkou říkala? Že bychom si mohly od Pepka vypůjčit jeho orgán na vytváření vesmírných bran, slýrib?“ zeptala se Yazatap Salgiel.

„To jsem říkala, ale to jsi tu ještě nebyla!“ podivila se Salgiel. „Jak to víš?“

„Říkala jsi to všesměrově telepaticky a dveřmi to prošlo,“ připomněla jí Yazatap. „Jak by sis to ale chtěla vypůjčit?“

„To je přece jednoduché,“ řekla Salgiel. „Ogdurské orgány se přenášejí velice snadno. Na přenesení idarchonu potřebuješ nevelkou punkci. Jen ty uložené v hlavě vyžadují...“

„Dokázala bys tedy přenést bez problémů i slýrib?“ přerušila ji Yazatap.

„Vždyť říkám, je to poměrně snadné!“ trvala na svém Salgiel.

„Přesně tak si to zapsala Hayliel,“ doplnila ji rychle Yazatap. „A teď se zeptám Pepka. Stojí klonování slýribu touto cestou nějaká překážka?“

„Vytvoření asi ne,“ řekl Pepek. „Ogdurské orgány se klonují tak snadno, že bych si na to troufl i já. Předpokládám, že to bude dělat Salgiel, ta to zvládne. Problém je ale jinde.“

„Kde?“ vyčkávala napjatě Yazatap.

„S novým orgánem se musíš naučit zacházet,“ řekl Pepek. „Nejsou všechny pohodové jako všesměrová telepatie, která funguje hned po implantování. Některé se člověk musí učit ovládat, víte přece, jak jsem vás učil létat, posílat sílu nebo zacházet s ohněm. Učit se musí i směrovaná telepatie, jenže to je tak snadné, že se to dá zvládnout za minutu. Vzpomeňte si, co víte o idarchonu. Ten se musí každý učit opatrně, pod dohledem, každá funkce zvlášť a nespěchat, dokud není idarchon pořádně vyvinutý, jinak může létání selhat a pád z výšky sta metrů by byl nejspíš smrtelný. Ještě nebezpečnější je ovládání ohně. Ten můžeš vyvolat i uvnitř člověka, to ale zabíjí. Proto Ogdurové nechtěli svěřovat idarchon barbarům. Při zvláštní smůle může nějaký nešika vyvolat oheň i sám v sobě.“

„A co se stane, když otevřeš sám v sobě vesmírnou bránu?“ řekla Yazatap.

„Roztrhá tě na kusy,“ řekl Pepek s jistotou.

„Jako v Jeskyni hrůzy, že?“ dodala Yazatap otázku, na kterou ani nečekala odpověď, neboť se všem jen rozšířily oči poznáním...

Errata:

19.07.2021 10:09