Vítej, návštěvníku!

Chuť moci

„Aha!“ polkl jen Pepek.

„Takže tě potřebovaly jen jako vzorek orgánů?“ vyhrkla Ramiel.

„No, ještě že jen tak,“ podotkla Salgiel. „Horší by bylo, kdyby ho přitom rozkrájely na nudličky. Takhle se mu aspoň nic nestalo.“

„Nestalo, ale jedině díky tomu, že to všechny roztrhalo,“ dodala Yazatap. „Chtěly ho zabít a nejen jeho! On měl být jen první oběť, jen co by ho patřičně využily.“

„Vážně?“ vybuchla Ramiel.

„Hayliel si to tak zapsala,“ pokrčila rameny Yazatap. „Měly obrovské plány! Nejprve chtěly ovládnout slýrib a s ním vesmírné brány. Pepka chtěly zabít, až by se jim to podařilo. Nechaly ho naživu jen pro jistotu, aby mohly klonování v případě neúspěchu opakovat. Pak se chtěly zmocnit robocenter Oázy a přitom zabít nás všechny. Měly to dobře naplánované. Chystaly se změnit receptury robocentra, aby roboti po ránu přidali do všech nápojů smrtelnou příměs ursýdu. To je hodně zákeřný jed, neprojeví se hned, ale až když je na každou pomoc pozdě.“

„Myslím, že by proti němu mohla pomoci dávka kosmické energie,“ řekla Salgiel, ale nebyla si tím zrovna dvakrát jistá.

„To je napadlo taky,“ přikývla Yazatap. „Proto chtěly všechny lazarnice pozabíjet už předem, prostě chtěly vás šest ve spánku podřezat. Nenechaly by nic náhodě!“

„Kterou potvoru to napadlo?“ zavrčela Ramiel.

„To byl nejspíš nápad Muriel,“ hádala Yazatap. „Ano, té, co ji Pepek přivezl ze Země Araelovi. Až tady se to ukázalo jako pouhá výmluva. V Haylieliných zápiscích to není nikde jasně napsané, ale Muriel byla očividně jejich vůdkyní, bez ní se nic nedělo.“

„Zajímalo by mě něco jiného,“ napadlo náhle Pepka. „Něco mi tam nehraje. Muriel byla Árjá, tvoje bývalé kolegyně Baalky. Kdyby se chtěly vrátit domů a pokračovat v boji, těžko by ji strpěly jako vůdkyni! A ona by s nimi proti svým krajankám taky nepekla.“

„To bude tím, že se nechtěly vracet a bojovat za Gehennu!“ opáčila Yazatap. „Chtěly se osamostatnit, zůstat tady v Oáze, ale ne jako řadové ženské! Měly větší ambice, chtěly vládnout! Chtěly sem z Gehenny přenést několik klonovacích líhní s dostatečnou zásobou embryí a několika odbornicemi, aby mohly pokračovat v klonování.“

„Chtěly by to natahat i sem?“ zaškaredila se Xapho.

„Ano,“ ujistila ji Yazatap. „Chtěly vládnout generaci naprosto poslušných poddaných, vychovaných od embryí. Nás by vyvraždily hned na začátku a aby je nikdo nemohl vyrušit a tím méně ztrestat, chystaly se vyvraždit i Gehennu a Zemi. Oáza by jim pak zůstala jako základna k dobývání dalších světů. Opravdu neměly malé cíle!“

„To si tedy troufaly!“ uznale zdvihla obočí Xapho. „S námi by asi neměly moc práce, je nás tu zatím málo, ale zničit Gehennu i Zemi... jak to chtěly udělat?“

„Gehennu by vyvraždily atomovými pumami, cíleně zavedenými do všech posledních pevností,“ vzdychla si Yazatap. „Když víte, jak snadno jsme vytahaly z pevností stovky dětí, jistě si představíte, že by bylo ještě snadnější pronést dovnitř atomovou bombu. Na Pegsda se jich najde dost a dost. Vyvraždit Gehennu, kde jsou všechny tefirky soustředěny do několika málo pevností, by bylo paradoxně snadnější než vyvraždit Zemi.“

„Ale jak to chtěly udělat se Zemí?“ mračil se Pepek.

„Tam by to měly obtížnější,“ kývla Yazatap. „Ale Muriel měla plán. Nejprve se chtěly zbavit vládnoucích ďáblů, ale Muriel tvrdila, že to bude nejen možné, ale i snadné, neboť je jich jen pár tisícovek. Chtěla využít jejich sněmu, kdy budou všichni pohromadě a jedinou bombou zlikvidovat všechny. Tím by se zmocnily vlády na Zemi.“

„Pěkná potvora, ta Muriel!“ řekla kousavě Ramiel.

„A já jí nabízel nový život!“ chytal se za hlavu Pepek. „Přímo jsem jí ho vnucoval!“

„Dobře, dobře,“ naléhala na Yazatap netrpělivě Mariuk. „Vládly by na Zemi. Nechápu ale, proč by ji potom chtěly vyvražďovat?“

„Protože se nechtěly zdržovat vládou nad pozemšťany,“ řekla Yazatap. „Lidí je příliš mnoho a Muriel tvrdila, že vládnout tak velkému množství není efektivní. Výhodnější podle ní bude vládnout menšímu počtu poslušnějších poddaných, kteří se nepokoušejí nic změnit. Znamenalo by to větší počáteční práci s malými dětmi, ale to by se jim prý brzy vrátilo.“

„Jenže by jim zůstal v zádech Andělský svět!“ řekl Pepek přesvědčeně.

„Ale kdepak!“ ušklíbla se Yazatap. „Na ten by stačily dvě atomové bomby. Jedna na sanatorium u Mělníka, jedna na Pardubické. Ty dvě by smetly všechno! Uvědom si, Pepku, pokud umíš ovládat hvězdné brány, je Andělský svět zranitelnější než Gehenna. Alexijevův největší omyl je spoléhat se na to, že se tam na ně přes Venušskou bránu nikdo nedostane! Připomíná mi to stejně krutý omyl Angličanů spoléhat se na kanál La Manche. Ďáblové by na to nepotřebovali ani slýrib! Jak to tenkrát bylo s Bulisem a jeho kufříkem? Jak málo už tenkrát chybělo, aby žádný Andělský svět nebyl?“

„Takže si vypůjčily od Pepka andělské orgány a nezvládly je,“ řekla pomalu Salgiel. „Neměl je to kdo naučit... To už si jen domýšlíš, že? To by snad v zápiscích být nemělo!“

„To už tam skutečně nebylo,“ přiznala Yazatap. „Haylielin poslední záznam se týkal Muriel, ale pokusy měla zadokumentované dobře. První operaci provedla Charuth na Muriel a přenesla při ní pomocí punkce vzorek tkáně slýribu.“

„Odvahu jistě měly,“ podotkla Mariuk.

„Bez ní by jejich plán neměl smyslu!“ vysvětlovala to Yazatap. „Hayliel popisuje jako zajímavost, jak velkou práci dalo Charuth probodnout Pepkovu andělskou kombinézu. Ani mu ji nedokázaly svléci, ale ostré jehle nakonec neodolala. Čekaly potom dva dny a když už bylo zřejmé, že se Muriel nový orgán ujal a utěšeně roste, zopakovala to Charuth všem, sebe nevyjímaje. Třásly se na to všechny, nechtěly to nechat jen Muriel.“

„To ještě musely žít mezi námi?“ vrtěla hlavou nad tou drzostí Ramiel.

„Ano,“ přikývla Yazatap. „Dvě z nich dokonce chodily s námi a úspěšně nás odváděly s cesty, abychom se ani náhodou nedostaly k jeskyni, potvory.“

„Jak jsme jim tak mohly naletět?“ zaškaredila se Xapho.

„Když si hned z počátku nerozdělíme prohledávané území na čtverce a neprocházíme je systematicky, je poměrně snadné odvést pátrací skupiny stranou. Stačí občas naznačit, že vidíš něco zajímavého a všechny změní směr,“ krčila rameny Yazatap.

„Pěkně nás vypekly!“ pokračovala zamračeně Salgiel. „Pak to ale zabilo Muriel!“

„Ano,“ souhlasila Yazatap. „Poslední zápis je krátký, zřejmě psaný ve spěchu. O tom svědčí i to, že Hayliel ukryla zápisník jen tak hala-bala, prostě jej zastrčila pod matraci a spěchala do jeskyně za ostatními.“

„Jak to přesně napsala?“

„Stojí tam: Charuth našla Muriel zavražděnou! Neodhalily nás, ale je znepokojivé, že to mohla provést jedině některá z nás!!! Musíme to rychle objasnit, ta bestie vražedná nás nesmí zastavit!“ četla Yazatap rovnou ze zápisníku.

„Moc si zřejmě nevěřily!“ podotkla Xapho.

„U spiklenců, kterým jde o vládu, to bývá obvyklé,“ přikývla Yazatap. „Spojenectví pro uchvácení moci obvykle padne, když dosáhne cíle. Nikdo se pak nechce o získanou moc dělit s ostatními a začnou se vraždit mezi sebou.“

„Ale tohle nebyl ten případ!“ namítla Salgiel.

„Nebyl,“ přikývla Yazatap. „Ale jak to řekl Pepek: když slýrib nezvládneš, roztrhá tě na kousky. Jen nechápu, proč všechny? To se nedá naučit ani náhodně?“

„Možná,“ uvažoval Pepek. „Předání Ogdurských orgánů je ale spojené s učením. Jistě se pamatujete na učení ovládání idarchonu. Něco jsem vám telepaticky předvedl a vy jste to opakovaly, až jste to uměly tak, že nad tím ani nepřemýšlíte. Jako dítě jsem se učil jezdit na kole, to zvládne většina dětí. Táta mě přidržoval, taky jsem párkrát upadl, ale nikdy se nic vážného nestalo. Horší by bylo sednout si jen tak do velkého letadla a snažit se vzletět, to už bych tak růžově neviděl. Něco podobného je slýrib. Mě to učil inteligentní pes a já bych to musel učit vás. Začíná se od brány velikosti zrnka máku a opatrně se postupuje dál. Kdo to ale zkusí bez návodu... může ji zkrátka otevřít i sám v sobě. Hrana brány hladce krájí skály, měkké lidské tělo jí nemůže odolat. Určitě to strašně zabolí, člověk se přitom lekne a trochu s bránou trhne. Stačí málo, tak půl metru dopředu. Brána přitom vykousne z jeho těla pořádnou porci a teď záleží na tom, jestli je na druhé straně brány přetlak nebo podtlak. Podtlak vykousnuté části těla vcucne do druhého světa, přetlak je naopak vyfoukne. Když si vzpomenete na obraz, jaký jste viděly v Jeskyni hrůzy, musí vám být jasné, že v sousedním světě muselo být nádherné počasí.“

„Jak to, prosím tě, souvisí?“ zeptala se Xapho.

„Musela tam být tlaková výše, když to kusy těl rozházelo po celé jeskyni!“ usmál se trochu smutně Pepek.

„Tys to přece neviděl!“ vyčetla mu Xapho.

„Možná jen hádám, ale nejspíš to tak bylo,“ řekl Pepek.

„Ale to nevysvětluje, proč to zabilo všechny stejně?“ nestačilo to Mariuk. „Nejen to, ale všechny naráz!“

„Vysvětluje!“ nesouhlasil Pepek. „Nejprve to zabilo Muriel. Nejspíš byla v jeskynní laboratoři sama, když pocítila, jak slýrib ožívá, jinak by to stačila sdělit ostatním. Zkusila to tedy sama. Aby to hned napoprvé udělala správně, to by byla tak strašná náhoda, jako kdyby se někomu, kdo si poprvé v životě sedne za řízení velkoletadla, podařilo náhodně vzletět i přistát. Jakmile se tedy pokusila o otevření brány, dopadlo to, jak jsem říkal.“

„Krátce předtím, než jsme vyhlásily pátrání, zachytila jsem jakýsi bolestivý telepatický výkřik,“ vzpomněla si Yazatap. „To mohla být buď Muriel, nebo i Hayliel, telepaticky jsem s oběma předtím jednala.“

„Mohla to některá být,“ připustil Pepek. „Muriel to tedy zabilo jako první. Některá jiná ji našla a zřejmě si s tím nevěděla rady, proto zavolala ostatní a sdělila jim, co našla. Hayliel byla tou dobou doma, stačila zapsat poslední zápis a rychle vyrazila za ostatními. Ovšemže nic nezjistily, zejména když si navzájem nedůvěřovaly. Vzpomeňte si ale, druhé klonování udělala Charuth všem ve velkém spěchu. Nejspíš se u všech slýrib aktivoval v poměrně krátkém časovém rozpětí. Pak stačilo, aby s ním jedna jediná z nich něco zkusila. Nejenže ji to na místě roztrhalo, ale ostatním ještě poskytla falešný telepatický návod k jejich vlastní zkáze. V leknutí by to nejspíš udělaly také tak. Výsledek jste viděly. A je úplně jedno, jestli Yazatap slyšela telepatický výkřik od Muriel nebo až od Hayliel. Pak vyhlásila pátrání. Dvě se však opozdily. Nejprve vás vodily za nos kolem ostrova, abyste nic nenašly, pak se samy vypravily do jeskyně – a vedlo se jim stejně.“

„Pokud to nebylo jinak, mohlo by to být věrohodné vysvětlení,“ přikývla Salgiel.

„Takže to způsobily zdejší tefirky bez návaznosti na vnější vetřelce,“ řekl spokojeně Pepek. „Myslel jsem si to od začátku, ten zápisník to jenom potvrzuje.“

„Můžeme to tak uznat,“ přikývla Yazatap. „Co to ale pro nás znamená? Změníme naše plány, nebo se pokusíš přece jen zmapovat okolní vesmíry? A budeš nás k tomu potřebovat, nebo to zkusíš sám?“

„Zmapování vesmírů jsem měl v úmyslu tak jako tak,“ řekl Pepek. „Dlouho mi trvalo, než jsem se rozhoupal, že vám dám slýrib, ale teď už od toho nechci ustupovat. Musím to ale provést pořádně, včetně učení. Nakonec z toho máme jednu dobrou zkušenost: slýrib se nedá beztrestně ukrást.“

„A taky jednu špatnou zkušenost,“ přidala Yazatap. „Ani zdejší, řekla bych skleníkové podmínky, nejsou dostatečnou obranou proti mocichtivým lidem. Co těm potvorám vlastně chybělo? Měly všechno, nač si vzpomněly. Měly jen jednu jedinou starost, vychovat slušně pár dětí. Co je vedlo k jejich nesmyslnému plánu?“

„Není to něco dědičně zafixovaného, jako nenávist k Ogdurům?“ napadlo Ramiel.

„To zřejmě ne,“ namítla Salgiel. „To bychom to měly všechny a přinejmenším nás pět nic takového nemáme.“

„Nás šest!“ opravila ji Ramiel.

„Pepka nepočítám,“ mávla rukou Salgiel. „Pepek není tefir, má jiný genetický základ, i když podobný. Neměl přece ani tu nenávist k Ogdurům.“

„Obávám se, že tady Pepek udělal jednu velkou chybu,“ řekla pomalu Mariuk.

„Chybu? Jakou?“ pozvedla obočí Yazatap.

„Pepek nás podle vlastních slov jen vytrhl z původních kořenů,“ pokračovala pomalu, zřejmě to teprve promýšlela. „Nepochybuji o tom, že to bylo správné, ale zřejmě to nestačí. Chyba byla, když nás sem přitáhl a tvrdil, že nám nemůže vymýšlet smysl života a musíme na nějaký přijít samy. Zejména ty starší měly příliš zafixované staré myšlení včetně stálého boje o moc. Když to včas nenahradil něčím jiným, pokračovaly v tom.“

„Myslíš si, že považuji za smysl života boj o moc?“ usmála se Yazatap.

„Třeba jsi výjimka,“ pokrčila rameny Mariuk. „Přece jen jsi déle pod vlivem Pepka.“

„To bych nebrala,“ řekla Yazatap. „Bude to v něčem jiném.“

„V čem ale?“ zajímalo Mariuk.

„Vezmu to po pořádku,“ řekla Yazatap. „Vás mladé vychovávali jen jako kanonenfutr. To slovo mám od Pepka a znamená to potrava pro děla, mocní na Zemi tak říkají řadovým vojákům, určeným ke zmasakrování, kteří předtím stihnou zmasakrovat aspoň pár nepřátel. Nepohrdnete příležitostí válce se vyhnout, což je naprosto přirozené, ale touhu po moci nemáte. Vy byste tady žily v naprosté pohodě.“

„Ty se za kanonenfutr nepovažuješ?“ zamračila se Xapho.

„Nepovažuji,“ řekla klidně Yazatap. „Já jsem, milé zlaté, celou duší výzkumnice! Do armády jsem se dostala za trest, ale nesmířila jsem se s tím, pořád jsem se chtěla vrátit mezi vědkyně. Objevy mi byly vším, jen si mě zkuste při nejbližším telepatickém spojení rozebrat do hloubi duše, nic jiného nenajdete! Pepek mě vytrhl z armády a vrátil do výzkumu. To mi tak padlo do noty, že jsem nic víc nepotřebovala.“

„Príma!“ řekla Mariuk s úsměvem, až se jí dělaly na tváři roztomilé dolíčky. „To jsme si to pěkně vyjasnili! Ale vrátila bych se k touze po moci a k Jeskyni hrůzy. Nešlo aspoň těm výzkumnicím také jen o výzkum?“

„Nešlo,“ řekla Yazatap s přesvědčením. „Tak se výzkum nedělá! Neurčuje si jako cíl vyvraždění dvou světů a vládu nad dalšími. To je cíl pro politiky, ne pro vědce, i když to nakonec provedou ti vědci. Za druhé to měly zkusit jen na jedné z nich, třeba na Muriel, ale nehnat se do toho všechny. Tam bylo nejlépe vidět, jak se jim nechtělo pustit si některou příliš dopředu, jak se obávaly, aby žádná neměla náskok! Výzkum jim byl jen prostředkem, cílem bylo získat moc. Proto se do toho bezhlavě vrhly všechny.“

„A také na to spravedlivě doplatily!“ řekla skoro spokojeně Salgiel.

„Jen mě zajímá, nač potřebovaly moc, když tu měly všechno?“ nechápala Ramiel.

„Touha po moci je starší než lidé,“ povzdychla si Yazatap. „Začíná to hájením teritorií u zvířat. Snad i dinosauři si už navzájem poroučeli! Může to mít přirozený podklad, když se na daném území nachází právě tolik potravy, aby uživilo jedno zvíře. Ale u lidí?“

„Přesto je boj o moc právě u lidí čím dál tím silnější,“ vzdychl si i Pepek.

„A ještě bude!“ řekla Yazatap. „Podívej se na válku na Gehenně! Všechno se tam točí kolem moci a žádná řadová tefirka nemá ani nejmenší šanci z toho kolotoče vypadnout. Ale podívejte se na Zem, vždyť je to tam skoro stejné jako u nás v Pekle! Co s tím uděláme?“

„Proč bychom s tím měli vůbec něco dělat?“ nakrčila nos Xapho.

„Protože budeme muset,“ řekla Yazatap tišeji. „Naše mocichtivé kolegyně se rozhodly vyhubit Gehennu. Tím jen předběhly nás, protože my to s Pepkem plánujeme taky.“

„Cože?“ vyskočily Xapho, Mariuk, Salgiel i Ramiel.

„Posaďte se!“ usadila je Yazatap. „Nechte mě domluvit a až pak se k tomu vyjadřujte. Stejně byste se to tak jako tak brzy dozvěděly, já to s Pepkem projednávám už déle!“

„Vyhubit Gehennu?“ vrtěla hlavou Xapho. „Chceš se postavit proti vlastním?“

„Ne hned teď,“ ujistila ji Yazatap. „Až to jedna strana vyhraje. Můžeš to chápat i jako spravedlivý trest za vyvraždění všech ostatních kmenů. Je mi jedno, zda zvítězí Baalky nebo Árjá, ale jestli se vítězná strana vzpamatuje z války, odnesou to nevinní obyvatelé okolních světů a tomu musíme zabránit. A jako druhý krok budeme muset zbavit ďáblů i Zemi.“

„Nač?“ nelíbilo se to Xapho, ale ani ostatní nevypadaly nadšeně.

„Protože vládnou Zemi špatně,“ řekla Yazatap. „Jejich vláda přináší lidem Země smrt po milionech a lidé sami také nemají šanci se z toho dostat.“

„Dobře, ale proč zrovna my?“ namítala Xapho.

„Protože jsme tady s Pepkem jediné, které to udělat dokáží,“ řekla Yazatap. „A když je někdo jediný, kdo může pomoci, pak pomoci musí. To není rozkaz, to je povinnost.“

„A proč to tedy neudělají Učedníci?“ namítala Mariuk. „Mají přece stejné možnosti jako my, ne-li větší!“

„Zaměřili se příliš na nenásilí a pomoc lidem v nemocích,“ řekla Yazatap. „Záslužné to je, ale spravedlnost je přece jen víc než pomoc v nouzi.“

„Myslíš, že to bude spravedlivé?“ podívala se na ni upřeně Salgiel.

„Určitě,“ přikývla vážně Yazatap. „Ale co je horšího, do dneška jsem doufala, že nám významně pomohou tefirky, které Pepek zachránil ze smrtelné pasti na Pegsda. Po objasnění Jeskyně hrůzy si to už nemyslím. Nevíme, která z nich baží po moci a může to zkazit.“

„Takže nám nepomůže žádná?“

„Ne, leží to jen na nás,“ řekl Pepek.

Errata:

19.07.2021 10:09