Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přípravy

Salgiel všem navrhla telepatické propojení. Přinesli jim to Učedníci, že prý se takhle úžasně lehce řeší všechny neshody. Znamenalo to úplné propojení zúčastněných myslí, kde nikdo nemůže mít před druhým tajemství. Není to však tak jednoduché.

Mezi lidmi se občas hraje velice nebezpečná hra Na pravdu, kdy se od hráčů požaduje naprosto nic neskrývat. Když při ní některý hráč něco skrývá a ostatní to zjistí, ihned mu to předhodí. Nebezpečná je tím, že i u dobrých přátel často končí vzájemnou nenávistí. Stačí, aby jediný účastník začal hru zneužívat ke škodě druhých a ostatní to rozpoznali. Kdo nic neskrývá a naivně hraje upřímně, dává se v plen těm, kdo upřímně nehrají. Mezi lidmi je přitom neupřímnosti tolik, že je zdánlivě nevinná hra skoro jistou zárukou krachu původně dobrých vztahů. Má na svědomí tisíce rozpadlých přátelství a někdy i rodin. Nikdo předem nemůže vědět, kdo je neupřímný a není proti tomu obrana kromě jediné: nehrát ji. Pepek ale na tu hru již přistoupil ve chvíli, kdy se poprvé telepaticky spojil se Salgiel. Má s tefirkami dost upřímnosti, aby si ji mohl dovolit, navíc v té nejnebezpečnější formě? Nehrozí, že by ji některá dokázala zneužít?

Ale hned si sám odpověděl. Nehrozí. Trochu se obával Yazatap, ale i bez její zpovědi už sám věděl, že je to opravdu víc výzkumnice než falešná hráčka. Jediné, nač byla opravdu háklivá, byly přímé rozkazy. Což bylo u tisícileté vojačky překvapující, ale na druhou stranu to bylo dobré znamení. Rozkazy ji musely celé tisíce let tísnit a nedalo se předpokládat, že by se po současném uvolnění chtěla do vojenského prostředí Gehenny vrátit. Konečně byla vlastní paní! Vazba na rodinu ji tak neomezovala jako vojenská subordinace a když něco správného navrhla, celá rodina ji poslechla. Velel přece ten, kdo si věděl rady a jednou to byl Pepek, jindy ona. Záleželo jen na tom, koho napadlo lepší řešení než ostatní. Ačkoliv častěji velel Pepek, dal i na jejich rady. A takhle jí to vyhovovalo.

Na rozdíl od Učedníků, kde se telepaticky propojovaly jen dvojice, tady se propojili všichni. Byli ale jedna rodina, bez obav tedy svolil a nelitoval. Tentokrát se však nezaměřil na vzpomínky, ale na jemnější city v pozadí. Rozhodl se propátrat, jestli by některá nemohla v budoucnu, za jiných podmínek, změnit smýšlení. Yazatap přece kdysi byla přesvědčená fanatička, při prvním setkání se ho bez skrupulí pokusila zabít, až později by toho nejspíš sama litovala. Když mohla projít touto změnou, nemohla by za jiných podmínek otočit?

Probíral všech pět žen jednu po druhé, zatímco zaznamenal, jak se mu naopak hrabou v jeho vědomí. Nebylo to nepříjemné, dokud je mohl považovat za svoje druhé já, ale bylo by to nesnesitelné, kdyby se mu takhle hrabal ve vědomí někdo, koho by za svého přítele nepovažoval. Blikla mu hlavou myšlenka, co by za tuhle možnost dali všichni policajti ve staré Zemi, ať by to mysleli dobře a šlo jim o odhalování zločinů, nebo by toho chtěli sami zneužít. Ti druzí by byli určitě nesnesitelní. A jak by se to hodilo diktátorům všeho formátu, od vládců supervelmocí po diktátory okresního formátu! Raději nepomyslet! Ale když cítil, jak mu Ramiel prohrabává jeho vzpomínky na první vraždy, které páchal s přesvědčením, že patří do spravedlnosti, ani mu to nevadilo. Považoval je za spravedlivé pořád, jen by to dnes udělal jinak, přece jen byl zkušenější než jako desetiletý klučík. A Ramiel to pochopila, jak také jinak! Věděla přece, co všechno tomu předcházelo!

Pepek cítil myšlenky všech pěti.

Když Ramiel objevila jeho vzpomínky z dětského domova a zejména ze chvíle, kdy se tam vrátil, aby velice drastickým způsobem ukončil bující šikanu, zaznamenaly to všechny. Otřásly se, když Ramiel myšlenkami oblétla další souvislosti, zejména krutou vzpomínku na oběšeného Mariana, který Kráječovu šikanu nevydržel, ale vášnivé diskuse s Učedníky se tenkrát účastnily všechny a tam přece i Alexijev připustil, že to bylo možná nešikovné, ale spravedlivé. Všech pět Pepkův čin považovalo za jediné řešení nespravedlností v dětském domově, jaké bylo tenkrát možné.

A žádná neměla na Pepka výčitky, žádná této informace proti němu nehodlala použít. Bylo mu přitom jasné, že by se toho zneužít dalo. Konec konců, bylo to tak jasné porušení pozemských zákonů, že by to každý právník označil za trestný čin s hrozbou mnohaletého vězení, vyloučenou jen Pepkovým tehdejším věkem. Pepek už jako dítě pochopil, že zákony a spravedlnost nejenže nejsou totéž, ale často jsou i v příkrém protikladu. Vyřešil to tím, že se přestal ohlížet na psané zákony, ale o to pečlivěji rozvažoval, zda to, co chce udělat, bude spravedlivé nebo ne a podle toho jednal nebo od špatných záměrů raději vycouval.

A během telepatického propojení se svými pěti současnými manželkami vycítil, jak se po krátkém či delším zaváhání všechny k jeho způsobu přiklánějí, jak to schválily a že bude mít jejich podporu, i kdyby v něčem podobném pokračoval.

Přidala se k němu Yazatap s myšlenkou, že bude nutné zpacifikovat vítěznou stranu na Gehenně a to i způsobem, který pozemské zákony obvykle označují jako zločin nejtěžší. Ale co jiného než úplná genocida bezcitných vítězných tefirek zachrání nevinné obyvatele sousedních světů? Dokázal by zničit vědomosti, umožňující tefirkám průlom vesmírnými branami? I kdyby se podařilo zničit všechny dokumenty o tefirských konvertorech, už samo vědomí, že je něco takového možné, by mohlo vést k jejich znovuobjevení vědkyní, která si nebude vědoma napomáháni zlu, tak jako si toho nebyli vědomi tvůrcové atomových bomb, ať už kdysi dávno na Gehenně nebo ne tak dávno na Zemi! Jenže tvůrci atomových bomb si byli toho zla vědomi a přece to udělali. A jen někteří se to snažili aspoň dodatečně a nejapně před svým svědomím omluvit obavami z druhé strany, která by je mohla předběhnout.

Pepkovi se hlavou mihla myšlenka, že by to Ogdurové asi vyřešili bez úplného zničení tefirů, a to i navzdory tefirské geneticky pěstované nenávisti.

Jenže kde jsou Ogdurové? Proč tu ještě nejsou?

Andělka Bísíája Oldovi slíbila, že její krajané určitě přijdou, ale neřekla, kdy to bude. Ale z toho, jak si Oldu upravovala, aby přežil alespoň dvě stě let, tak nějak vyplývalo, že lidé nemohou s příchodem Ogdurů počítat v rozumně krátké době. A bude to záviset jen na rozhodnutí a omylech lidí! I když se k lidem Země připojí pár set napravených tefirek.

Pokud jich nebude jen pět...

Pepek dosáhl toho, že ze všech domů zmizely nachystané zbraně. Po objasnění záhady se ukázaly jako zbytečné a nehoda s Mirael demonstrovala jejich nebezpečnou podstatu. Na jejich zničení použil veškerou svou autoritu – a tefirky přesvědčil, zbraně zmizely.

Když druhého dne rozeslal prostřednictvím sítě počítačů zprávu, že se bude pořádat ve velké Hale beseda spojená s objasněním záhady Jeskyně hrůzy, správně čekal, že přijdou prakticky všichni obyvatelé Oázy. Hala praskala ve švech. Mariuk, Xapho a Ramiel naštěstí napadlo udělat souběžně velkou akci pro děti. Potřebovaly dvacet dobrovolnic pořadatelek, kterým slíbily privátní besedu nejen o záhadách Jeskyně hrůzy. Tím ale umožnily účast na hlavní besedě i těm, na které by jinak vyšlo hlídání dětí.

A tak, zatímco děti podnikaly dobrodružnou výpravu kolem ostrova, tísnili se všichni obyvatelé v Hale. Zajímalo to nejen tefirky, ale i chlapy ze Země. Když Yazatap společně se Salgiel přednášely konečné vysvětlování záhad Jeskyně hrůzy, bylo ve velké Hale ticho, že by byl slyšet i pád špendlíku.

Ohlášená beseda byla ale krátká.

Vysvětlení, že všechny oběti zahynuly, když se neoprávněně snažily získat prostředky pro ovládnutí vesmírných bran, které nakonec nezvládly, vyvolalo jednu jedinou otázku.

„Dostaneme ty hvězdné brány časem oprávněně?“ zeptala se Tabriel za všechny.

„Obávám se, že jsme si právě tímto nešťastným případem nadlouho uzavřely cesty do vesmíru,“ odpověděla na to Yazatap. „Nebude to úplně ani natrvalo, ale potvrdily jsme tím největší obavy Učedníků.“

Přečetla jim z Haylielina zápisníku plány na ovládnutí Oázy, spojené s vyvražděním dosavadních obyvatel, na následné vyvraždění Gehenny i Země a plán na uchopení vlády nejen nad Oázou, ale i nad dalšími okolními světy.

„Nezbývá nám než kajícně přiznat: žily mezi námi bestie,“ zakončila svou řeč. „Není jisté, že jich není víc, proto se odkládá na neurčito i volné cestování do okolních světů, jak o tom Pepek již delší dobu uvažoval. Málo platné, zkazily jsme si to samy.“

„A co my?“ ozval se jeden z chlapů. „My jsme v tom přece nevinně!“

„Nevinně? Snad,“ přikývla Yazatap. „Možná tu bude jakási možnost, jak získat brány do vesmíru. Jen nevím, komu se bude líbit podmínka s tím spojená.“

„Jaká podmínka?“ zajímali se živě i další.

„Otevření mysli,“ řekla Salgiel. „Podmínkou by bylo, že si zájemce nechá sáhnout do svého nejhlubšího nitra, do mysli. Máme takovou možnost od andělů. Kdo nemá co skrývat, komu nevadí, co všechno na něho vyjde najevo od jeho raného dětství až po drobné hříšky z poslední doby, může se přihlásit. Kdo nikdy neuškodil příteli, neudělal na své bližní sebemenší podraz, za který by se měl stydět, tomu taková zkouška vadit nemusí. Kdo má ale hluboko v duši zastrčenou nenávist, pýchu, dojem vlastní důležitosti, nebo pouhé pohrdání jinými, ať se připraví na odmítnutí.“

„Vy umíte sáhnout lidem do duše?“ zděsil se i František.

„Umíme,“ přikývla Salgiel.

„To je přece přímo pekelná schopnost!“ zamračil se.

„Není,“ ujistila ho Salgiel. „V Pekle to naštěstí nedovedou, tu zkoušku známe naopak od andělů. Pro Ogdury, kteří nemají co skrývat, nepříjemná není, možná i naopak. Ale může být nepříjemná těm, kdo se mají za co stydět. Nechceme nikoho přemlouvat, naopak, aspoň půl roku budeme zájemce odmítat. Ať si to zatím každý přebere se svým svědomím.“

„Víte aspoň, jaké peklo taková schopnost znamená?“ pokračoval zděšený František.

„Znamenala by,“ opravila ho vážně Salgiel. „V rukou některých lidí, jakých je Země i Gehenna plná, by to byla katastrofa. Nemusíte nám věřit a o tu zkoušku nás nežádejte. Pak ale ani my nemusíme věřit vám a ponecháme si každý svá tajemství.“

„Jestli jsem tomu dobře rozuměl,“ ozval se jiný chlap. „Tamtěch dvanáct se pokusilo zmocnit se vašeho tajemství násilím. Je to tak?“

„Pokusily se o to,“ řekla Salgiel. „Dokázaly tím naštěstí jen jedno: násilím to nejde. Místo aby se staly vládkyněmi vesmíru, zahubilo je to.“

„Znamená to snad, že Ogdurská technologie rozlišuje dobré lidi od lumpů?“

„Ne, ale skoro to tak vypadá,“ usmála se trochu smutně Salgiel. „Ať je to tak nebo tak, všechny násilnice jsou mrtvé a nemám chuť je litovat.“

„A protože nás nic jiného neohrožuje, můžeme snad konečně zrušit pohotovosti a také zlikvidovat zbraně,“ dodala Yazatap. „Bez nich nám jistě bude lépe! Přála bych si, abychom je už nikdy neviděli, natož abychom je potřebovali!“

„Kéž by!“ dodala Salgiel.

Ačkoliv se Pepek účastnil besedy jen mezi posluchači a všechno vysvětlování na sebe vzaly Yazatap se Salgiel, přišel po ukončení František přímo za ním. Nepřišel ale sám, vedl si za ruku svoji ženu Qemuel.

„Můžeme se odsunout někam do soukromí?“ požádal Pepka.

„Beze všeho!“ usmál se na oba Pepek.

Přešli do vedlejší místnosti s desítkami stolečků oddělených zástěnami a našli si jeden volný. Nebylo to těžké, bylo jich tu dost.

„Sliboval jsi nám něco nového, až budeme svoji,“ začal opatrně František.

„No jo...“ zatvářil se Pepek nešťastně. „Máme něco, ale nevím, jestli to sneseš!“

„Jestli to není bigamie, snesu to!“ kasal se.

„Bigamii ti vnucovat nebudu,“ ujistil ho Pepek. „Ale přišli jsme na něco, co dokonale naplňuje Bibli ohledně manželství.“

„Vážně?“ podíval se na Pepka podezíravě.

Čekal jistě ledacos, ale rozhodně ne, že by právě Pepkovi šlo o Bibli.

„Vážně!“ tvrdil důrazně Pepek. „Tam jak je psáno: A opustí žena otce i matku a půjde za svým mužem, aby tvořili jedno tělo a duši... nebo tak nějak, já si to přesně nepamatuji...“

„Je to jinak,“ usmál se shovívavě s převahou František. „Ale smysl je podobný.“

„Zjistili jsme, že můžeš se svou ženou skutečně utvořit jednu duši,“ řekl Pepek. „Sice jen na čas, ale je to něco úžasného. Pak teprve můžete hovořit o splynutí.“

„Počkej...“ zarazil se František. „Není to náhodou něco jako ta vaše... zkouška duše?“

„Je,“ přikývl vážně Pepek. „Jen méně přísná.“

„Jak, méně přísná?“ vyzvídal. „To jako, že se všechno neodhalí?“

„Odhalí,“ přikývl Pepek klidně. „Ale u manželky to tolik nevadí. Beztak se znáte, víte na sebe všechno, zkrátka je to něco jiného než otevřít duši někomu úplně cizímu.“

„Ale jestli je to... opravdu otevření duše...“

„Jako křesťan by ses toho neměl obávat!“ dorážel na něho Pepek. „Je to jako když jdeš do kostela ke zpovědi! Nesděluješ to ale cizímu knězi, jen vlastní ženě. Budete o sobě vědět všechno, to je pravda, ale jestli se máte opravdu rádi, drobné hříšky si navzájem odpustíte a dá vás to dohromady, jak si to zatím neumíš ani představit. A to je na tom to nejkrásnější! Věř mi, jsem v tomhle směru zkušenější než ty!“

„Ty už to znáš?“ mračil se František.

„Ano, už to s mými holkami zkoušíme delší dobu,“ přikývl Pepek a nevšímal si, jak se František naježí při sebemenší zmínce o jeho mnohoženství. „Naučilo mě to nic před nimi neskrývat, ale ony přede mnou také nemají tajnosti a celkově je to pro naše vztahy takový přínos, že si to nedokážeš ani představit. Tohle kdyby bylo možné dostat na Zem! Jistě by tam ubylo rozvodů a rodinných tragédií!“

„Ale... to by s tím musela souhlasit i ona!“ uvažoval František s pohledem na ženu.

„Jistě,“ řekl Pepek. „Ale o Qemuel se neboj, tefirky s tím souhlasit budou. V Oáze až dosud chlapi nebyli, měly tedy možnost zhřešit jen se mnou, ale mě snad podezírat nemusíš, pět mi jich vrchovatě stačí. Takže ty ostatní opravdu nemají co skrývat. Musíte si předem dohodnout odpuštění všech hříchů do této chvíle. A další hříchy už prostě nebudou!“

„Co ty na to?“ obrátil se František na Qemuel.

„Já jsem jen slyšela, že je to úžasně krásné,“ špitla. „Za pokus to snad stojí. Franto, jen to aspoň jednou vyzkoušíme!“

„Dobře, jak to tedy děláte?“ zeptal se odevzdaně František.

Pepek se rozhlédl, ale kolem nich byly stolečky prázdné.

„Dobře, zapamatujte si teď oba, co udělám,“ upozornil je. Pak jim na okamžik otevřel své pocity, ale dříve než by se stihli připojit, zase to přerušil.

„Tenhle telepatický návod si zkuste, až budete sami!“ řekl jim. „A pamatujte si, že to má dosah jen asi metr a půl, zato to prochází i skrze zdi.“

„To znamená, že by se na nás mohl přitom někdo... napojit..?“

„Jo,“ přikývl Pepek. „Zkuste si to až doma, ale netahejte do toho malé děti.“

„Poslyš, Pepku,“ nedalo to ale Františkovi. „Ty bys to chtěl přitáhnout na Zem? Co to udělá třeba v takových panelácích, kde není dost prostoru?“

„Kdybychom to dostali na Zem, ve velmi krátkém čase to zlikviduje paneláky, tak jak je známe,“ řekl přesvědčeně Pepek. „Ale my bychom toho pak museli na Zem dostat víc než jen tohle! Teď si to zkuste aspoň vy.“

„No, když už jsme se rozhoupali, vyzkoušíme to,“ řekl smířlivě František.

Pepek se na oba zkoumavě zadíval. František mu připadal jako tvrdě zkoušený člověk, smířený s nepřízní osudu. Zato Qemuel přímo zářila. Salgiel přece tvrdila, že už jí o telepatii při sexu vše potřebné řekla! Qemuel zřejmě Františka nepřesvědčila, ale aspoň ho přiměla jít za Pepkem a všechno se nakonec přece jen odehrálo podle jejího scénáře.

Nu což, pomyslel si Pepek. Ženské mívají až překvapivě dobré nápady. Jako poslední jedinečný objev Ramiel. Kdoví!

Snad to prospěje i Františkovi.

Následující neděle se odehrály hned čtyři svatby. Čtyři noví osadníci došli k názoru, že nemá cenu nic odkládat a vybrali si partnerky.

Jen jeden si ale vzal celou předem vytvořenou rodinu tak jak byla i s dětmi. Dva další byli opatrnější a podobně jako František si z obrovské zdejší plejády dívek a žen vybrali jen tu nejpřitažlivější s tím, že dalším dají šanci až podle toho, jak jim to půjde s tou první.

Největší péči věnoval výběru Marcel Novotný, který si vybral čtyři, každou z jiného domu. Se souhlasem ostatních obsadil jeden z prázdných domů blízko u moře, kam se nová rodina ihned po svatbě nastěhovala i se třemi dětmi, tak aby splnili podmínky.

Všechny oddávala Tabris, které tato role zřejmě zůstala, ale sama se pak vypravila za Pepkem, aby ji v roli oddávající aspoň dočasně vystřídal.

„Chodí teď s námi Jára,“ vysvětlovala mu to a trochu přitom zčervenala. „Vypadá to, že má o nás zájem. Možná budeš mít brzy příležitost mi ten obřad oplatit.“

Jára Dvořák byl starší chlap kolem čtyřicítky, od začátku odhodlaný vzít to tak vážně, jak to půjde. Měl zájem i o starší ženy, ale když zjistil, že věk na tefirkách není znát, padla mu do oka energická Tabris. Bylo jí teprve kolem sedmi set let, ale měla spoustu zkušeností, od velení letky vimaanů po organizování obrany proti lidožroutům na Pegsda. Také v Oáze vystupovala energicky a sebevědomě, ale ne pánovitě, takže ji všechny poslouchaly.

Jak to říkal Pepek, velet má ten, kdo si ví nejlépe rady, aby bylo dobře všem...

Svatba byla pochopitelně opět středem zájmu všech. Byla to pro všechny pořád ještě výjimečná událost a pro spoustu dalších měla charakter návodu. Není divu, že se shromáždil opět celý ostrov. František s Qemuel dirigovali rozrůstající se sbor, tentokrát doplněný o pár hudebních nástrojů. Malé hudebnice toho zatím moc neuměly, ale František rozepsal noty tak geniálně, aby každá předvedla co umí a dohromady to vyznělo majestátně.

Hostina byla opět zakončena ve znamení dortů a marcipánových figurek, přinášejících radost především dětem.

„Zdá se, že to pokračuje slibně,“ libovala si Yazatap v čele stolu Horákových.

„Tak jsem to chtěl od samého začátku!“ dodal Pepek. „Dobrá věc je, jak se nám tu slibně rozvíjejí další činnosti. Třeba to zemědělské družstvo!“

„Tomu bych spíš řekla zbytečnost!“ zaškaredila se trochu Yazatap.

„Ale není!“ odporoval jí Pepek. „To jsem jim přece navrhl já.“

„K čemu to je?“ zeptala se Yazatap.

„Já vím, že tady dostanete všechno nač si pomyslíte,“ vysvětloval Pepek. „Zemědělci také nemají za cíl uživit nás, jako je tomu třeba na Zemi. Olda pro to v Andělském světě vymyslel název individualizace. Podívejte se, roboti syntetizují kdeco, ale pokaždé stejně. Objednej si u nich stokrát masohrušku, dostaneš ji stokrát, ale do poslední molekuly stejnou. Kdyby tam nějaký potřebný stopový prvek chyběl, bude chybět ve všech a všem. Zemědělci ale pěstují masohrušky na stromech, kde každý roste jinde, má pod kořeny jiné minerály a nakonec, ani na jednom stromě nejsou masohrušky stejné. Když v některé chybí třeba jód, v jiné je ho dost a v průměru nechybí. Proto podporují zemědělce v Andělském světě, proto je musíme podporovat i my. Roboti všechno nevyřeší!“

„Žily jsme na umělé stravě tisíce let!“ připomněla mu Yazatap.

„Ano, ale vaše chemie pořád ještě zpracovávala nepatrně odlišné suroviny, takže jídlo z jednoho dne nebylo přesně stejné s jídlem z druhého dne,“ namítal Pepek. „Ale v globále se tam vyskytovalo všechno. Tady to syntetizují roboti podle digitálních receptů, takže je to stejné do takových podrobností, jaké jste vy nikdy nedosahovaly.“

„Aha,“ pochopila Yazatap. „Ale tohle všechno víš jistě od začátku. Proč jsem na to ještě nepřišla, ačkoliv ti teď vstupujeme do paměti?“

„To bude asi tím, že toho má každý v hlavě příliš mnoho,“ uvažoval Pepek. „Když se na něco zaměříš, dostaneš brzy odpověď. Když tě ale nenapadne něco hledat, zřejmě se ti to samo nenabídne. Je to dobrá i špatná zpráva. Dobrá v tom, že i při našich spojeních, kdy si toho sdělíme víc než bychom si stačili sdělit slovně, nemůžeme u ostatních obsáhnout úplně všechno, takže každý zůstane trochu jedinečný a neopakovatelný. Špatná zpráva je v tom, že nemůžeme u ostatních obsáhnout úplně všechno, takže každý zůstane neopakovatelný. To dobré je současně špatné a naopak. Celkově je to obrovský přínos, neboť se můžeme vhodně doplňovat. Přitom zůstáváme každý trochu jiný. Někoho napadne to, druhý přijde na něco jiného. Já jsem navedl zdejší ženské pěstovat plodiny, protože bychom měli začít pomýšlet na individualizaci potravin. Ramiel zase jako jedinou napadlo připojit se k nám telepaticky, čímž vymyslela to báječné skupinové spojení. Já bych na to nemohl přijít už z principu, to mohlo napadnout jen toho, kdo byl v dané chvíli mimo. A tak to může jít s dalšími nápady, které teprve čekají, až na ně přijdeme.“

„Príma,“ uznala Yazatap. „Já jsem si zase všimla jiné věci. Když se někomu probírám hlavou, ať už tobě nebo některé jiné, narazím občas na názory, se kterými nesouhlasím. Při spojení duší se ale nemůžeme pohádat, nepřijatelné názory mohu jedině objevit. Mohla bych pak o nich zavést řeč a pohádat se o ně slovně, ale častěji se mi stává, že se nad opačným názorem zamyslím a přijmu jej za svůj. Ale je to čistě z mé vlastní vůle, prostě sama zjistím, že je správnější. Kde si opravdu myslím, že mám správnější názor já, tam trvám na svém. Párkrát se mi už podařilo převést na sporné téma holky, když se mi hrabaly v paměti. A co se nestalo? Jakmile rozpor objevily, začaly o něm přemýšlet a nakonec převzaly můj názor. Ale opět čistě samy, z vlastní vůle, bez nátlaku, bez hádek. Tohle spojení je senzační právě tím, že nás donutí přemýšlet. Příznivé je i to, že se poslední dobou skoro vůbec nehádáme.“

„Vidíš!“ usmál se Pepek. „A já jsem se vážně divil, co že tak ochotně přistupuješ na něco, co jsi dřív nechtěla uznat!“

„Ty jsi zase stejně ochotně přistoupil na pár mých názorů!“ vrátila mu to. „Ačkoliv si možná myslíš, že to jsou tvé vlastní nápady. Ale vždyť je to jedno, rozhodující je, že se lépe shodneme a přijmeme za své to lepší, ne?“

Byl to ale další námět k zamyšlení.

Telepatie tedy umožňuje vzájemné ovlivňování myšlení. Ale ne tak, že by někdo své myšlenky vnucoval jiným. Právě ta nenásilnost, že jde o výsledek přemýšlení a srovnávání názorů a přijetí až z vlastní vůle, byla největší předností tohoto způsobu.

„Měli bychom s tím seznámit i Tabris, vlastně paní Dvořákovou,“ napadlo Pepka.

„Napadlo tě to dobře, ale pozdě,“ ušklíbla se Yazatap. „Už jsme to spolu projednaly, nemusíš mít obavy. Tahle informace se už šíří po celé Oáze i bez nás.“

Uvidíme, řekl si Pepek. Není to marná znalost. Ogdurové ji určitě znají.

Možná jsou právě proto andělé.

Odpoledne trávil Pepek společně s celou rodinou.

Mariuk nejprve dětem zdramatizovala pohádku. Neposlouchaly ji jen děti, ale všichni i s Pepkem. Mariuk to uměla, bylo to lepší než film.

Když skončila a děti se daly do hraní, přihlásila se v hale s nápadem Ramiel.

„Poslyšte, co takhle uspořádat si teď jedno všeobecné spojení duší?“

„Snad až večer, ne?“ podívala se na ni Xapho pohoršeně.

„Ne, teď hned, ale i s dětmi. Proč je máme pořád nechávat stranou?“

„Jsou na to moc malé!“ namítla Salgiel.

„Na tříbení názorů nejsou malé. To by jim nemělo škodit.“

„Ano, ale...“ namítla Salgiel. „Mohou nám všem vlézt do myšlenek.“

„To přece chceme, ne?“ vskočila jí do myšlenky Ramiel.

Vše se totiž odehrávalo díky všesměrové telepatii.

„Jenže když nám vlezou do myšlenek, vytáhnou si od nás klidně i násilí. Takových vzpomínek máme přece plno! Na to jsou opravdu ještě moc malé!“

„V pohádkách je také plno násilí a zrovna v té dnešní se na konci koná svatba!“ hájila svůj nápad Ramiel.

„Ano, ale jsou podány... tak nějak decentně!“ trvala na svém Salgiel. „Hele, ponech to na večer, probereme si to mezi sebou! Když mě přesvědčíš, uvidíme!“

„Já mám ale hodně silné argumenty!“ varovala ji Ramiel.

„Uvidíme!“ opakovala Salgiel. „A ostatní ať to posoudí!“

„Nevím,“ nedůvěřovala Yazatap. „Zdálo se mi, že přebírání názorů se obvykle dělo skrytě, ostatní do toho nevidí. Pokud si něčeho všimnou, pak jen změny názorů jedné strany. Může to vyvolat řetězovou reakci a podobnou změnu i u nich, ale i tato výměna názorů bude ostatním skrytá.“

„A když budeme hned od začátku myslet na určité téma?“ nadhodila Ramiel.

„Uvidíme večer!“

„Měl bych na večer jiné téma,“ řekl Pepek vážně. „Měli bychom si ujasnit naše vztahy ke Gehenně a k Zemi. Hlavně o tom, zda tam máme zasahovat nebo ne!“

„To už jsme si přece vyjasnili!“ opáčila udiveně Yazatap. „Nejde o to, zda zasahovat nebo ne, spíš kdy, kde a jak s tím začneme.“

„Přece jen bychom si to měli ujasnit!“ trval na svém Pepek.

„My jsme si to ale opravdu probraly!“ potvrzovala to i Mariuk. „Jestli to chceš slyšet upřímně, čekáme jen na nápad, kdy a kde to spustíme.“

„Budeme o tom přemýšlet všichni?“ zeptal se jich.

„Budeme,“ slíbila Ramiel. „Ale o tom spojení duší s dětmi také.“

„Dobře,“ souhlasil Pepek.

Když šly po večeři a pohádce pro děti spát a Mariuk jako poslední přišla do velké haly, přišla Xapho s nápadem, který neměl chybu.

„Pojďte se rovnou spojit,“ navrhla.

„Začneme vztahy k Zemi a Gehenně?“ zeptal se pro jistotu Pepek.

„Taky jak nejlépe zařídit spojování s dětmi, aby v tom nebylo zbytečné násilí,“ pokoušela se prosadit svoje téma Ramiel.

Pepek si s Xapho podívali do očí, usmáli se a tak telepatické spojení začali. Ostatní se k nim rychle připojovaly a všichni hned začali probírat a hodnotit připravené argumenty.

Byla to opravdu podivná diskuse. Nepadlo při ní jediné slovo, jediný pojem. A přece mezi účastníky létalo víc informací než obvykle. Ramiel celkem snadno protlačila své téma na přední místo, ale Salgiel nepřesvědčila. Ale ani Salgiel nepřesvědčila Ramiel a obě si tak zachovaly vlastní názor. Mariuk se přikláněla k Ramiel, Xapho a Yazatap spíše k Salgiel a Pepek měl neutrální názor, aby tuhle debatu odložily, dokud si to obě nepromyslí tak, aby opačnou stranu přesvědčily.

Druhá debata měla víc strategický charakter. Že budou zasahovat na Zemi, na tom už se dohodly, teď šlo jen o to jak. Pepek měl původně v úmyslu začít jako předtím v Praze, ale nespokojil by se s pouhými služebníky ďáblů, ale zaútočil by přímo na jejich pány. Yazatap naproti tomu mínila, že by se měli pokusit rozkrýt ďábelskou organizaci a začít ji deptat od hlavy, která nejspíš v Praze vůbec není.

Xapho měla nápad rozdělit se na dvojice a zkusit stihnout oboje, Mariuk přidala, že se budou muset rozdělit tak jako tak, neboť některé budou muset zůstat v Oáze u dětí. Všichni také vystavili druhým své názory o Gehenně. Nejradikálnější byla opět Yazatap. Navrhovala nečekat na přirozený průběh války na Gehenně, vložit se do ní a zničit bombami všechny pevnosti jak Árjá, tak Baalek. Pepek se spíš přikláněl k vyčkávání, případný zničující útok by vedl jen proti vítězi a mezitím podnikat další a další nájezdy na děti obou válčících stran. Salgiel se zasahování na Gehenně hrozila, argumentovala zvráceným sestrovražděním, ale nezískala podporu ostatních, naopak se postupně přiklonila k názoru Yazatap, která měla už dávno své pádné argumenty připravené. Pepkův návrh nájezdů spojených se záchranou dětí by se líbil, ale narážel na nedostatečné možnosti jejich výchovy. Rodiny v Oáze byly dětmi naplněné a do toho měly přicházet jejich vlastní. Jak se za těch podmínek povede stovkám nevlastních? Mariuk tvrdila, že všechno bude lepší než smrt, která je v Gehenně neodvratně čeká, ale Pepek připojil velice nepříjemné vzpomínky na dětský domov, kde také personál výchovu nezvládl a kde už začala být pro některé děti i smrt přijatelnější.

Neshodli se na všem, ale hodně si názory sblížili. Salgiel se přestala otřásat hrůzou nad případným zničením Gehenny a přistoupila na názor, že to je za daných okolností jediné řešení jak zachránit obyvatele okolních světů. Ale i Yazatap připustila, že by bylo vhodnější najít méně drastické možnosti, než zabíjení lidí i ďáblů, byť darebáků k pohledání. Mělo by to být až na posledním místě, když to opravdu nepůjde vyřešit smírnější cestou. Ramiel zase uznala, že jejímu návrhu na spojování duší s malými dětmi chybí řešení otázky nevhodných informací, které by dětem podle jejího předpokladu neškodily, jenže v případě jejího omylu by jim mohly způsobit nepříjemné noční můry.

Zbytek si tedy vyjasní příště...

Errata:

19.07.2021 10:09