Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Úder do hadí hlavy

U snídaně navrhla Yazatap řešení problému spojeného s malou početností Horákovy rodiny. Pravda, na rodinu byli početní až-až, ale na komando určené k operacím na dvou frontách, konkrétně v Gehenně a na Zemi, jich bylo opravdu málo.

Yazatap navrhla přibrat k tomu i další tefirky. Nebudou přece všechny potřebovat od začátku slýrib! Nábor do komanda ke sledování Gehenny zdůvodnila obavami z tamního vývoje. Členky by měly být ochotné dočasně se změnit v duchyně, proniknout v tomto stavu až ke kněžnám jednotlivých pevností a získat přehled o stavu pevností a úmyslech kněžen. Podobné komando by mělo působit na Zemi. Pepek by měl za úkol buď získat ke spolupráci tři štěňata, zajišťující výkonnější telepatií mezivesmírné telepatické spojení, nebo postavit k tomu spojení retranslační stanice, což by – snad – technologie Mrzoutů dovolovala.

Yazatap navrhla věnovat později úspěšným duchyním i slýrib, ovšem pod podmínkou, že budou souhlasit se spojením duší. Původně to Salgiel řekla spíš aby zájemce odstrašila, ale Yazatap to obrátila. Kdo projde bez většího škraloupu spojením duší, kdy by se na něho všechny vrhly a zjistily do detailů jeho skutečné smýšlení, měl by dostat i důvěru spojenou se slýribem. Pepek řekl, že to bude určitě námětem večerního spojení a do té doby by o tom měli všichni přemýšlet.

Nezůstali ale jen u toho.

Pepek přinesl po několika hodinách bádání telepatickou retranslační stanici, schopnou zajistit telepatické spojení mezi vesmíry. První model měl ještě spoustu chyb, ale mohl jim zajistit kontakt přes sousední vesmíry. Slabým místem bylo navázání telepatického spojení. Aby někdo mohl pomocí telepatického retranslátoru volat, musel ten na druhé straně vědět, že bude volán, aby mohl zahájit souvislý přenos. Technologie Mrzoutů zvládla telepatický příjem příkazů, roboti uměli i telepaticky odpovědět na dotaz, ale neuměli navazovat spojení přes hranici vesmírů a sami nikdy samostatně lidi o spojení nežádali. Pamatovali si ledacos, ale rezonanci toho, kdo se s nimi naposledy spojoval, mazali hned po splnění příkazu nebo zodpovězení dotazu. Pepek vyřešil upozornění volané osoby provizorně pomocí blikajícího světla a zvonku, ale to předpokládalo její pozornost a blízkost. Proto zavedl jako druhou možnost úschovu vzkazů, kdy člověk na jedné straně uloží robotům předat vzkaz druhé straně, jakmile se vykáže správnou rezonancí. Iniciativa ale musela vycházet od lidí.

„Vlastně jsou to takové lepší mobily,“ zhodnotil to rezignovaně. „Lepší to jen tak brzy nebude, na to bych toho musel ještě hodně nastudovat.“

Hned dopoledne ale s Yazatap navštívil v sousedním světě Učedníky, aby jim jednu stanici předal a naučil je s ní zacházet.

Objevili se poblíž střediska Mělník. Yazatap si se zájmem prohlížela vznosné stavby Sanatoria, díla, na kterém měl Pepek částečný podíl. Ne ovšem na nových budovách, které tu přibyly od chvíle, kdy Učedníky opustil. Bylo jich víc než dost. Andělský Mělník se zatím změnil v malé městečko.

Návštěvníků si ale okamžitě všimla strážná štěňata, kterých tu bylo zase více než dřív. Psi se v Andělském světě opět věnovali své pradávné činnosti, totiž hlídání. Vetřelce ihned obklopila celá smečka a okamžitě upozornila Alexijeva, i když ti starší Pepka poznali.

Doktor Alexijev Pepka uvítal přesně podle hesla o návratu ztraceného syna. Hned oba zval do své pracovny a ptal se ho, jestli se chce setkat také s bývalými kamarády. Štěňata je ihned vedla na místo, teď už spíš jako čestná stráž než jako eskorta.

„Vyříkali jsme si všechno na mé svatbě,“ usmál se Pepek telepaticky. „Jistě mají své zájmy. Ale mám něco nového, proč jsem tady.“

Za doprovodu smečky štěňat vstoupil spolu s Yazatap k Alexijevovi.

„Chodíš na návštěvy jen s jednou?“ vyzvídal dobrácky Alexijev.

„Nemají všechny čas,“ podotkl Pepek. „Přinesli jsme vám jedno drobné zařízení, které dovoluje mezivesmírné telepatické spojení i bez štěňat.“

„Nač to?“ divil se trochu Alexijev. „Psi jsou spolehlivější a máte hned tři, to by vám mělo pro spojení s námi stačit.“

„S vámi jistě ano,“ přikývl Pepek. „Ale my jsme teď ponechali jeden přístroj na Zemi, další na Gehenně, kam se normálně nemůžete odvážit, třetí na Pegsda, to je Země-dolů-dolů a čtvrtý na světě Liščí hory, ze Země vazbou Měsíc-nahoru. Na Gehenně je to nebezpečné, tam nemůžeme nechat psy posílat, ale my tam budeme mít brzy posádku.“

„Na Gehenně?“ zvážněl okamžitě Alexijev. „Jakou posádku? Navázali jste snad vztah s tamními obyvateli?“

„Ne,“ řekl Pepek. „Ale chceme dění na Gehenně monitorovat pomocí špionů. Chceme jich tam umístit více a potřebujeme, aby se kdykoliv domluvili s námi a případně aby mohli varovat i vás.“

„Špionů?“ opakoval po něm nedůvěřivě Alexijev. „Poslyš, není to příliš nebezpečné? Co když je místní obyvatelé odhalí a zabijí?“

„Když je odhalí, nic se nestane,“ řekl Pepek. „Uškodit jim nemohou. Hodláme naplno využívat allohmoty, které se na Zemi říká duchovité. Duchy těžko objevíš, pokud se sami nechtějí projevovat a ublížit jim také není snadné.“

„Neříkal jsi, že tě i jako ducha citelně zasáhlo záření?“

„Ano, ale to už intenzita záření kolem mě přesahovala meze, jaké si vůbec dovedeš představit, lidé z reálné hmoty tam hořeli. Taková situace by se neměla jen tak opakovat.“

„Ve válce ji ale vyloučit nemůžeš!“ připomněl mu Alexijev.

„Nemohu, ale když budou naši špioni na obou stranách konfliktu, mohou se vzájemně včas varovat. Stačí, aby duch vstoupil do skály. Deset metrů žuly spolehlivě zadrží záření i z těch nejtěžších bomb. My je tam zkrátka potřebujeme a potřebujeme se s nimi domluvit i bez štěňat. Nechceme štěňata vystavovat nebezpečí.“

„A lidi tam smějí?“ řekl trochu vyčítavě Alexijev.

„Býval to náš svět, my si za něj zodpovídáme!“ připomněla mu stručně Yazatap.

„A budou nám pomáhat tahat z toho pekla další děti,“ dodal rychle Pepek. „To snad je dost dobrý důvod!“

„Tenhle důvod ti samozřejmě uznám, proti tomu nemám argument,“ připustil lékař.

„Totéž chceme použít proti organizaci ďáblů na Zemi,“ pokračoval Pepek. „Tam bude naše druhá fronta. Chceme snížit nebezpečí dalších atentátů, jako byl v Pardubicích.“

„Nebudeš potřebovat naši pomoc?“ nabídl ihned Alexijev.

„Pár dobrovolníků bych možná uvítal,“ přikývl Pepek. „Ale museli by být připraveni na to, že to nebude selanka. Ďáblové mají vlastní duchy a s těmi se budeme muset asi tvrdě vypořádat. Je to trochu nerovné střetnutí. Člověk duchovi ublížit nemůže, ďábel ano. Proto musí být většina našich špionek na Gehenně ďáblice. Duch ale může ducha zabít poměrně snadno a tam se dají očekávat tvrdá střetnutí ve stylu kdo s koho.“

„A stojí vám to za to?“

„Současný stav znamená na Zemi denně smrt několika lidí, úmyslně zaviněnou ďábly. Pokud jich naše mise zachrání setinu, budeme to považovat za úspěch i za její oprávnění.“

„Jsi si tím opravdu jistý?“

„Tomu, že Zemi vládnou ďáblové, už přece musíš věřit i ty!“ řekl Pepek. „Jejich vláda je všechno, jen ne dobrá. Doposud jsme se jí postavit nemohli, teď se mi zdá, že to možné bude. Podle mě nastal čas vymést ďábly ze Země.“

„A na tohle si troufáš sám?“

„Nejsem sám,“ řekl Pepek umíněně. „Je nás na to dost.“

„Zapojil jsi do toho i nováčky? Myslím tím jiné než tvoje ďáblice?“

„Zatím ne. Dobrovolníky odmítat nebudu, ale nejsou zatím vybavení, aby se mohli postavit ďáblům. Nejde všechno lámat přes koleno. Zatím ať si zvykají na nový svět.“

„Chceš pořád na Zemi používat svoje... metody?“

„Když to nepůjde jinak, budu,“ přikývl vážně. „Naučil jsem se mezitím i jiné, ne tak drsné. Vaše metoda vyhnanství na Sibérii je mírnější než smrt a mám pro ni vhodnější svět než je Sibérie. Někteří se tam možná i napraví. Jen chci oddělit ďábly od jejich pomocníků, jinak se jejich šikana nepřeruší.“

„To rád slyším,“ podíval se Alexijev s nadějí na Pepka.

„Ano, ale bude to jen pro ty, kdo mají naději změnit smýšlení,“ řekl Pepek. „Zatvrzelé tam posílat nebudeme. Nemělo by to cenu, zavlekli by to i tam.“

„A to je chcete...“

„Poslyš, Ivo, přestaň už litovat pár grázlů, když denně umírají tisíce nevinných,“ řekl Pepek. „Vzal jsem k nám jednu potvoru, snad ti to někdy budu vyprávět... jako odstrašující příklad je nenahraditelná. Kdybych ji raději nechal zemřít hladem! Změnila ji na neškodný popel až smrt, jenže s sebou vzala jedenáct dalších. Ani těch nebyla škoda, byly to podobné bestie. Řeknu ti, člověk musí někdy hodně opatrně vážit i dobré činy a většina darebáků si ani ten soucit nezaslouží.“

„Máš hrozně pochmurný pohled na svět!“ napomenul ho Alexijev.

„To není pohled na svět,“ zavrtěl hlavou Pepek. „To je pohled na Peklo. Nesuď něco, co neznáš, tam jsi ještě nebyl. A když ti teď řeknu, že část pekelných bestií vládne Zemi, která by mohla být bez nich krásná, ale není, co mi na to odpovíš?“

„Ta ženská vedle tebe je přece ďáblice, ne?“ vzal to oklikou Alexijev. „Je to teď tvoje žena, nebo aspoň jedna ze tvých žen. Také byla tou pekelnou bestií, nebo ne?“

„Byla,“ přisvědčil Pepek, aniž by si všímal, jak se Yazatap mračí. „A sama to uznává. Ale změnila se, to nepopřeš ani ty, ačkoliv ji znáš jen podle vidění. Ano, i ďáblice se mohou napravit a každou napravenou bychom měli vyvážit zlatem! Dala mi rok práce a měl jsem jako pomocnici samotnou smrt, které se moje holky pěkně zblízka podívaly do tváře. Ale nemám sílu napravovat celé Peklo. Udělat z pěti holek normální lidi ještě šlo. Udělat totéž se čtyřmi stovkami jiných snad také půjde, zkouším to, ale za všechny ručit nemohu. Svěřil jsem jim stovky malých děti k výchově i s rizikem, že některé vychovají dobře a jiné zkazí k obrazu svému. I to snad stálo za pokus. Ale nezlob se na mě, celé Peklo nepředělá nikdo, to je příliš velké a příliš koncentrované zlo. Tu obludnou mašinérii můžeme zničit, rozbít, spálit na prach i s těmi uvnitř, a jestli odtud ještě vytáhneme pár stovek nezkažených dětí, bude to úspěch, ospravedlňující i všechna možná rizika.“

Že Yazatap souhlasí, bylo mimo jiné patrné i podle její rozjasňující se tváře.

„A nemohli bychom ti v tom pomoci?“ nabízel opět Alexijev.

„Možná ano,“ vzdychl si Pepek. „Uvítal bych, kdybyste nám pomohli umístit pár tisíc dětí. Má to ale spoustu háčků. Dobře víš, že jsou se sirotky problémy i na Zemi, ani tam to lidé nezvládají a v tom směru mám i vlastní otřesnou zkušenost. Byly by to všechno malé holčičky, v Pekle kluci prostě nejsou. A poslední problém bude, ty holčičky nesmí zůstat na Zemi. Jejich genetika je uzpůsobená k polygamii. Ačkoliv si myslím, že to není žádná chyba a je to jen něco jiného, než jsme zvyklí, způsobilo by to hrozný otřes naší civilizace.“

„To asi ano,“ souhlasil Alexijev. „Ale jsou to opravdu krutá omezení, nemyslíš?“

„Jsou,“ souhlasil Pepek. „Už proto, že nejspíš způsobí smrt několika milionů takových dětí. Zachráníme jich zlomeček počtu, když není v našich silách pomoci všem. Každý chlap, kterého jsi nám poslal, pomůže zachránit pět až deset dětí. Poslal jsi nám jich čtyřicet. Díky i za ně, ale spočti si to sám.“

„Vaše podmínky jsou příliš drsné!“ ospravedlňoval se rychle Alexijev. „Tvá cesta bez návratu spolehlivě odrazuje drtivou většinu případných zájemců.“

„Já to přece vím,“ usmál se trochu Pepek. „Taky jsem se nějakou dobu litoval, než jsem se napevno rozhodl. Je správné každého včas a předem varovat. Tím víc si vážím těch, které to neodradilo. Ale když se pokusíš vžít do naší situace, brzy zjistíš, že ani my nemáme prostor k manévrování. Děláme jen co musíme a ještě se musíme dělit na tři fronty: Oáza, Gehenna a Země. Podle mě jsou stejně důležité všechny tři a je nás na to hrstka.“

„Rád bych ti pomohl třeba i osobně,“ vzdychl si Alexijev. „Ale víš, že nemohu. Moje místo je tady.“

„Ano, vím to,“ souhlasil Pepek. „Ale víš, co tady tvoříte? Jste poslední záložní svět pro zastavení ďáblů, kdyby se jim podařilo nás smést. Proto ti dáváme spojení na nás. Kdybyste zjistili, že neodpovídáme a že ani neexistujeme, budete mít jeden jediný úkol.“

„Jaký?“ zarazil se Alexijev.

„Dovolat se pomocí štěňat na Ogdury, nebo na jejich Přítele,“ řekl Pepek vážně. „Pak by totiž nešlo o život, ale úplně o všechno.“

„Vidíš to nějak moc černě!“ vzdychl si Alexijev.

„Obávám se, že nevidíte vůbec nic,“ vybuchl Pepek. „Nevidíte, že na Gehenně blokuje hlavní síly ďáblů válka, takže je nemohou uplatnit. Odsud to ještě může vypadat růžově, ale ujišťuji tě, je to krutý omyl. Cítíte se tady za větrem jako Anglie za kanálem La Manche, ale nespoléhej se, že vás Venušská vazba ochrání věčně! Nedávno jsme jen se štěstím přečkali pokus o její násilné prolomení. Zkus si odhadnout, co by následovalo, kdyby byl úspěšný! Napovím ti: vimaan unese pětadvacet kumulativních atomových bomb. Na Andělský svět by stačily tři a možná taky jen jedna silnější. Ještě se ti to zdá růžové?“

„Poslyš, a nejsou vaše aktivity, zejména na Gehenně, šťouráním do hnízda sršňů?“

„Asi jsou,“ přiznal Pepek. „Ti sršni už hledají, jak by se nám dostali na kobylku, ale dokud se perou mezi sebou, nemají na nás čas. Až čas mít budou, nebudeme mít čas my. Pak se do nich budeme muset pustit jejich vlastními prostředky. Máme naštěstí také několik vimaanů naložených atomovým nákladem a tady na tomto místě ti říkám, nebudeme váhat použít je takovým způsobem, že Hirošima byla proti tomu pouhé nevinné laškování!“

„Úplně mě děsíš!“ chmuřil se Alexijev. „Použil bys atomové bomby i proti lidem?“

„Proti lidem ne,“ vrtěl hlavou Pepek. „Proti bestiím, které by neváhaly naházet je lidem na hlavy. Dohodli jsme se, dokud to půjde, vytahat z Pekla tolik dětí, kolik jich stihneme nakrmit a vychovat, ale tím naše slitování skončí. Možná by bylo lepší zavolat na pomoc Přítele andělů, ačkoliv nejde o naše životy, ale o životy ďáblic. Ďáblice jsou sice nepřátelé andělů, ale možná by jich Ogdurové zachovali naživu víc než my.“

„Atomové bomby proti živým bytostem! I kdyby to byli ďáblové, je to strašné!“

„Je,“ přikývl Pepek. „Přemýšlej o tom, možná vás napadne lepší řešení. My jsme ale v tomhle směru probrali co se dalo.“

„Potěš Pánbůh!“ vzdychl si Alexijev. „A co tvoje ženy? Smýšlejí také tak?“

„Používáš se svou ženou telepatické spojení duší?“ zeptal se ho Pepek.

„Kdo vám o tom řekl?“ podivil se Alexijev. „Asi jsem vás na to měl upozornit sám, je to vynikající způsob. Už jste zjistili, že se tím dají odstraňovat rozpory v myšlení?“

„O tom právě mluvím,“ řekl Pepek. „My to teď používáme kolektivně, takže se mých žen na jejich názor ptát nemusíš, mezi sebou to už máme vyjasněné.“

„Když to používáte, co si myslely, když zjistily, co jsi prováděl ještě na Zemi?“

„Mezi sebou to máme vyjasněné,“ opakoval s úsměvem. „Některé mají minulost ještě pestřejší, museli jsme si vyjasnit, co bylo dobře a co ne, ale už jsme si to probrali.“

„A nemohly tě ovlivnit i k horšímu?“

„Mohly by,“ souhlasil Pepek. „Jenže jsme si na počátku dohodli, že hlavním kritériem dobra a zla bude spravedlnost. Ne formální, podle jakýchsi psaných zákonů, ale neformální, která zamezí zbytečnému ubližování lidem i tefirkám. V něčem potom přesvědčily ony mě, v něčem naopak já je. Už jste to zkoušeli kolektivně?“

„Jak to myslíš?“ vyhrkl Alexijev.

„Jak to říkám,“ řekl Pepek. „Zkusili jsme to, ani nevím, kdo mi to řekl. Začali jsme to ale používat v diskusním kroužku, v šesti je to lepší než ve dvou. Doporučili jsme to tak všem. Taková diskuse má největší výhodu, že je velice kultivovaná. Nikdo se nehádá a nezvyšuje hlas. Předkládají se holé názory a když někoho nepřesvědčíš a on tebe také ne, ponecháte si do dalšího kola své mínění bez nenávisti a podobných trapných emocí.“

„Něco takového jsem už s Irenou zažil,“ přikývl Alexijev. „Nezkoušeli jsme to ale ve větším kolektivu, jak říkáš ty. Jen v rodině.“

„My také jen v rodině,“ usmáli se Pepek i Yazatap. „Musím ti ale říci, že rozsáhlá rodina má výhody a skoro se začínám klonit k názoru, že by pro Zemi nebylo takové neštěstí, kdyby se tam rozšířil tefirský gen jedna plus tři. Stačilo by zrušit uměle vytvářenou bariéru, kterou teď pracně zavádíme a nechat tefirky vstoupit do našeho starého světa...“

„Hele, kdo mě to přesvědčoval, že by to byla katastrofa?“ přerušil ho Alexijev.

„Ano, já,“ přiznal bez mrknutí oka Pepek. „Ale názory se mohou měnit, zejména když se mění podmínky. Vycházel jsem z toho, že by byl kolaps monogamní rodiny pro Zemi katastrofou, jenže jsme si to už přebrali a kdoví, jestli by to naopak nebylo dobrodiní...“

„A dost!“ zarazil ho Alexijev. „Konec agitace!“

„Zdají se ti moje názory jen nepříjemné, nebo i nebezpečné?“ opáčil Pepek.

„Oboje!“ řekl Alexijev.

„Dobře, zkus o nich soukromě, ale pokud možno nezávisle přemýšlet,“ žádal ho Pepek. „Zkus zvážit všechna pro a proti, na co přijdeš. Mohli bychom si o tom později uspořádat debatu. Obávám se, že to dopadne stejně jako s otázkou, zda mohou dvanáctileté děti dělat maturitu a čtrnáctileté fakultu a zda tím nevyspějí, aby se mohly považovat za dospělé.“

„A ty se už za dospělého považuješ?“ usmál se trochu shovívavě Alexijev.

„Mám pět žen a tři děti!“ přikývl vážně Pepek. „Můj podíl na jejich výchově není ani zdaleka nejmenší. Doufám, že aspoň ty netrváš na bludu, že dospělost začíná až osmnáctými narozeninami?“

„Ne, na tom netrvám,“ řekl také tak vážně Alexijev. „Ale mám možnost srovnávat si tě s jinými. Ne s dospělými, ale s takovými jako jsi ty. Musím ti říci, že kluci jako Olda, Víťa a Jirka, nebo dívky Marie, Jarmila a Cilka prokázali hodně znaků, přičítaných dříve až věku dospělosti, mají zkrátka dospělé chování.“

„Já vím,“ přikývl Pepek. „Vypadám pořád jako klouček, ale cpu se mezi dospělé.“

„Pepek může,“ vložila se do debaty Yazatap. „Já ho mohu srovnávat lépe než vy. Jako vy mám před očima nejen současné lidi Země, ale také dospělé vládce i stařešiny před třemi tisíci lety, nebo i své tisícileté spolubojovnice. Mezi ďáblicemi nejsem nejstarší, ale určitě jsem nejzkušenější. Ale Pepka uznáváme i my tisícileté.“

„Jeho vrstevníci na Andělském světě samostatně léčí lidi,“ namítl Alexijev. „Starají se o bezmocné i o novorozence a vytvořili komunitu, jakou jim může závidět každý svět!“

„Pepek vytvořil náš svět zgruntu a neřekla bych, že vám máme co závidět. Zejména když srovnám, z čeho jste vycházeli vy a z čeho on. Novorozence žádné nemáme, ale jsme na ně díky Pepkovi připravené a že Pepek sám křísil mrtvé, to už jistě víte. Ale on dokázal víc než děti u vás. Možná se jim podařilo trochu zdokonalit vaši pozemskou společnost, ale Pepek u nás stvořil jinou a stvořil ji dobře, to mu neupřete!“

Alexijev se zarazil. Argumenty staré ďáblice nebyly slabé a ona jim zřejmě věřila.

„Dobře,“ ustoupil raději. „Uvidíme, jak si vaše společnost povede dál.“

„Uděláme všechno co svedeme,“ ujistil Alexijeva Pepek. „Možná bychom vám mohli časem pomáhat s léčením. Budeme mít spoustu volných kapacit a nemocné u nás prakticky nemáme, jen s těmi dětmi kdybyste nám mohli pomoci! Byla by jich škoda!“

„To jistě!“ souhlasil lékař. „Zvlášť když jim hrozí smrt...“

„Zkus do přemýšlení zapojit i ostatní!“ požádal ho Pepek. „Víc hlav víc ví!“

„Zkusím to,“ slíbil Alexijev. „Uvidíme. A tady máte ještě něco od Oldy!“

Andělské kombinézy se nedaly vyrábět, jenom Olda je mohl množit pomocí hmotové kopírky hiblagu. Ten měl ale jen on, takže je nikdo jiný kopírovat nemohl. Nosili je všichni obyvatelé Andělského světa, Pepek jiné oblečení ani neměl. Teď jich převzal hned osm. Pět jich bylo pro jeho ženy, zbývající pro děti Eilael, Jinn a Malakim.

„Vyřiď Oldovi naše díky!“ řekl Pepek. „Ale potřebovali bychom jich – tak tisíc.“

„Časem budou,“ slíbil jim Alexijev.

„Přeji vám štěstí,“ dodala Yazatap.

Salgiel zatím v Oáze nezahálela. Na Pepka s Yazatap čekalo dvanáct dobrovolnic, oblečených v uniformách, s připravenými batohy potravin. Sedm bývalých Baalek, pět Árjá. Výjimečně museli respektovat kmenové rozlišení, aby byla každá nasazená v Gehenně jako špiónka tam, kde to znala. Pro případ potřeby měly meče i eldyfy, měly je ale používat jen jako podzemní svítilny. Každá měla idarchon nutný k získávání hloubky a telepatii, aby se navzájem domluvily.

Rozhodli se neodkládat to. Duchové nemají velké potřeby a idarchon dodává tělu energií, zásob tedy měly na rok. Navíc měly s Oázou spojení a při nenadálých událostech by se dovolaly domů. Kromě špionáže se na Gehenně měly poohlédnout také po posádkách sestřelených letadel. Podle potřeby s nimi měly navázat kontakt, rozdělit se s nimi o jídlo a snažit se získat je pro Oázu. Také v těchto případech si mohly přivolat pomoc.

Spolu s idarchonem měly i schopnost posílat léčivou sílu a Pepek je nabádal, jen ať se nebojí použít to i v případech, které vypadají naprosto beznadějně.

„Duchové mají větší léčivou sílu,“ říkal jim. „Můžete úspěšně křísit i mrtvé.“

U dětí zanechali doma Salgiel a Ramiel, ačkoliv Pepkova nejmladší žena měla spousty protestních argumentů. Slíbili jí jen to, že příště zase nebude doma sedět ona.

Špionky naložil do aerobusu a spolu s Yazatap, Mariuk a Xapho s nimi proletěl cestou přes světy, které hmotu mění v allohmotu. Pak je rozvezl po Gehenně na jejich působiště. Yazatap mu pomáhala hlídat. Pro normální oči by nebylo duchovité letadlo viditelné, ale před útočícím duchovitým vimaanem by je zachránilo jen rychlé napikování kolmo do země, kde jsou duchovité zbraně neškodné.

Obletěli to ale v pohodě a zamířili k Zemi.

Tady ale Pepek narazil na nemilou věc. Obrazovky v pražském sídle tefirů, které mu jindy pomáhaly při jejich vyhledávání, byly všechny tmavé, vypnuté. V místnosti byla tma. Pražská rezidence ďáblů byla mimo provoz. Pepkovi se potvrdila domněnka, že Praha není hlavním městem světa, ale nevýznamnou provincií. To mu ale nepomohlo, to věděl dávno.

„Zkusíme to jinde,“ řekl, když se v dohledu malé špionážní kamery nic nedělo.

„Kde?“ zeptala se ho věcně Yazatap.

„Pamatuji se, jak ty obrazovky vypadaly, když byly zapnuté,“ řekl Pepek. „Ten obraz má jen jednu vadu: současný stav se bude lišit.“

„Chtěl by ses podívat někam jinam, kde tenkrát byli?“

„Ano,“ přikývl Pepek. „V Praze je teď pusto, ale veliké seskupení ďáblů jsem předtím viděl v Londýně. Šel bych nejprve tam.“

„Dobrá,“ řekla Yazatap. „Londýn není daleko.“

Vzletěli a zamířili na západ. Yazatap, Mariuk a Xapho sledovaly okolí, aby je někdo nepřekvapil, ale až na pár pozemských letadel nikde nic neletělo. Přeletěli Frankfurt, Brusel a stočili se k Londýnu. Rozsáhlé město viděli už z dálky, když přelétali La Manche.

„Není tu žádný kopec, kam by se dalo zaparkovat,“ konstatovala Yazatap.

„Není třeba,“ ujistil ji Pepek. „Zavřete oči, přistáváme!“

Otočil let kolmo dolů a přistál hluboko pod starobylý hrad Tower.

Správně předpokládal, že nejvíce ďáblů bude tam, kde se rozhoduje. Yazatap navrhla rozdělit se. S Mariuk půjde do Britského Parlamentu, Pepek s Xapho si posvítí na vládu.

„Nějak už to najdeme,“ ujišťovala Pepka.

Rozešli se a Pepek s Xapho chvíli jen tak bloumali po ulicích. Pepek se upamatoval na větší koncentraci ďábelských světélek poblíž Londýnské City, byla tu i největší koncentrace bank, ale na ulici žádné světélko nepotkali a v autech jezdili jen obyčejní lidé, i když někteří podle luxusních automobilů hodně zazobaní. Všichni ale byli normální a ďáblům nesloužili.

Před sídlem v Downing street hlídkovali londýnští policisté, ale spatřit ducha ve dne je téměř nemožné, takže Pepka ani Xapho nezaregistrovali, ani když si to namířili do dveří.

Konečně oba stáli před někým, kdo jim díky Víťovu detektoru ďáblů červeně zářil. Rozvaloval se labužnicky v křesle a zřejmě neměl co na práci.

Pepek se rychle domluvil s Xapho. Dnes ji nemusel držet za ruku, uměla se zviditelnit sama. Zjevili se oba naráz a chlap ztuhl, jako kdyby vedle něho uhodilo.

„Dobré odpoledne, pane ministerský předsedo!“ oslovili ho telepaticky oba.

„Kdo jste?“ vyskočil z křesla oslovený.

„Nečtete noviny?“ zasmál se Pepek. „Neslyšel jste o vraždících příšerách v Českém parlamentu? Nebo se to do staré dobré Anglie ani nedoneslo?“

„Ne, o tom jsem nikdy neslyšel!“ odvětil.

„Vaše škoda!“ pokrčil rameny Pepek. „Aspoň byste věděl, na čem jste.“

„Snad nejste ty vraždící příšery?“

„Pochopil jste správně, že normální smrtelníci se tak jako my nezjevují,“ řekl Pepek. „Ale co se týče vraždění, nezabíjíme každého na potkání. Dáváme všem šanci k nápravě a zabíjíme jen toho, kdo ji nevyužije.“

„Jakou nápravu to myslíte?“ odvětil uraženě, jako kdyby neměl co napravovat.

„Jestliže se vyvážete ze služby, nic víc proti vám nepodnikneme,“ řekl Pepek.

„Služba britské koruně je nejvyšší ctí!“ opáčil hrdě.

„Ta by nám nevadila,“ řekl Pepek. „To by byla čestná služba, ale o tu nám nejde. Vy sloužíte špinavějším cílům a právě s tím byste měl skončit!“

„Nesloužím nikomu jinému!“ odvětil zprudka. „Nevím, co tím myslíte!“

„Ale víte!“ zasmála se Xapho.

„Smrt a ďáblici neoklamete!“ napomenul ho Pepek a změnil se v kostru. „Nesnažte se o to, jen se ztrapňujete! Na výmluvy vám nenaletíme!“

„Vy jste tedy Smrt? A tohle má být...“

„Ďáblice,“ přikývl Pepek a změnil se v člověka. „Nepatří ale k bandě těch, co znáte.“

„Jste od nějaké konkurence?“ vyštěkl ministerský předseda. „Pro koho pracujete?“

„Pro nikoho,“ ujistila ho Xapho. „Sami tomu velíme!“

„To je nějaké podivné!“ opáčil zamračeně.

„Proč?“ usmála se Xapho. „Nemáme stejnou hierarchii jako ďáblové na Zemi, přišli jsme z jiného světa.“

„Znamená to, že jste kněžna?“ sondoval opatrně.

„Ty také patří do starých struktur,“ usmála se Xapho. „My jsme jiní.“

„Tomu nerozumím!“ namítl.

„Ani nemusíte,“ ujistil ho Pepek. „Řekneme vám to rovnou. Buď se vzdáte postavení, opustíte Británii a odejdete dobrovolně do vyhnanství, nebo si pro vás příští týden někdy touto dobou přijdeme. Viděl jste mě v mé horší podobě? Dodám k tomu, že nikdo nepřežil ani minutu, když mě v této podobě viděl podruhé. Máte nějaké dotazy?“

„Jistě!“ vyskočil. „Jak si to představujete? Myslíte si, že je to tak jednoduché?“

„My víme, že není!“ souhlasil Pepek. „Opustit vaše pány není jen tak. Vlastně to do nedávné doby nebylo možné jinak než nohama napřed. Dáme vám ale možnost.“

Pověděl mu o české cestovní kanceláři Za zdravím a jak by se tam mohl přihlásit, aby mu poskytli azyl.

„Tam není reálné se dostat,“ zavrtěl hlavou ministerský předseda. „Nemám takovou svobodu rozhodování, abych se mohl samostatně vypravit kamsi do Evropy.“

„Když nasednete na Heathrow do letadla, za dvě hodiny jste v Praze!“

„Kdybych to udělal, za půl hodiny jsem i s letadlem na dně Kanálu. Buď by tam došlo k nějakému fatálnímu technickému selhání, v horším případě by letadlo sestřelili. Nebylo by to poprvé, víte?“

„Už k něčemu takovému došlo?“ zamračil se Pepek.

„Takových případů už bylo!“ mávl rukou. „Když se jim někdo znelíbí... na nějakou tu stovku mrtvol nekoukají. Na veřejnost se dostane zlomek takových událostí a to ještě musí být u toho příliš mnoho svědků. Ať spadne letadlo nad Sachalinem nebo nad New Yorkem, nikdy se nic nevyšetří a mrtvým už to nepomůže!“

Pepek chvilku přemýšlel.

„Kdybychom se tady na Zemi nesetkali s většími hrůzami, nevěřili bychom vám ani slovo,“ řekl po chvilce. „Máte štěstí, že vám věříme. Dáme vám tedy jinou možnost, ať si nestěžujete na neproveditelnost. Pojďte teď hned s námi, dopravíme vás do bezpečí.“

„Tomu říkáte proveditelná možnost?“ chytil se za hlavu. „Myslíte, že je to tak snadné, opustit den ze dne funkci, přátele, rodinu...“

„Opustíte vše tak jako tak,“ upozornil ho Pepek. „Buď s námi, nebo nohama napřed. Máte na výběr jen z těch dvou možností. První výběr jste měl v okamžiku, kdy jste se přidal k vašim současným pánům. Tam jste se rozhodl. Můžeme do bezpečí dopravit i vaši rodinu, pro nás je to maličkost.“

„Poslyšte, mám pro vás také dvě možnosti!“ vybuchl ministerský předseda. „První je, že teď hned a to okamžitě odtáhnete beze mě! Druhá možnost je, že tu ještě minutu počkáte na mého ochránce a ten už si to s vámi vyřídí!“

„Jo tak?“ usmál se Pepek. „Pozvete si na nás svého ochránce, ďábla? A víte, že jste první, koho to napadlo? Všichni vaši předchůdci se snažili jak jen to šlo, aby před námi své ochránce zatajili! To je ovšem něco jiného! Beze všeho si na něho počkáme!“

„Já se vás ale nebojím, Smrťáku!“ ozval se v té chvíli hromový hlas.

Otvorem ve stěně, který se náhle otevřel, vkročil do místnosti vysoký chlap. Zápach síry dával tušit, že přišel přes sousední marsický svět, ale současně se Pepek zapotácel pod strašlivým úderem. Také Xapho jen zalapala po dechu. Bylo to zřejmě ďábelské yvoro, ale větší síly, než kdy Pepek od jednoho ďábla schytal. Chvíli nemohl popadnout dech, Xapho na tom nebyla o nic lépe. Nesrazilo je to ale. Vypadali jen překvapeně, nic víc.

„A hleďme!“ pokračoval ďábel. „Vy opravdu nejste pitomí Kanaánci! Odkud jste se k nám dostali?“

Zvědavost ho zřejmě přemohla, snad se spoléhal na psychoúder, ale Pepkovi i Xapho dal čas vzpamatovat se. Ale ne aby mu odpověděli, ačkoliv něco pro něho připravené měli.

Pepek za ďáblem otevřel propust, spolu s Xapho ho popadli očima a vhodili ho tam. Uzavírající se bránou spatřili už jen překvapený výraz jeho obličeje.

„To bychom měli!“ řekl Pepek trochu zadýchaně. „Máte víc takových ochránců?“

„Proboha!“ vydechl ministerský předseda. „Co jste to...“

„Poslali jsme ho do nesrovnatelně horšího vyhnanství, než nabízíme vám, pane,“ řekl Pepek. „Vaše by bylo mírnější.“

„On se ale brzy vrátí!“ zaúpěl ministerský předseda.

„To by to musel umět!“ ušklíbl se Pepek. „Tyhle světy ďáblové neovládají! Jsou nad jejich síly. Necháme ho tam pár dní podusit, pak ho přemístíme do nějakého snesitelnějšího světa, ale na Zem už se nevrátí. Dnes jste ho viděl naposledy!“

„Do dvou hodin ho nahradí jiný!“ věštil chmurně ministerský předseda.

„Myslíte, abychom si na něho počkali?“ usmál se Pepek.

„Jenže on sem přijde a všechno tu spálí!“

„Děkuji za varování,“ podotkl Pepek. „Ale hmotné zbraně na nás mají slabší účinky než psychozbraň, kterou proti nám použil ten první. Jestli sem za dvě hodiny přijde další, narazí také. Vás by nejspíš zabil, nás ne.“

„Vážně se jich nebojíte?“ zeptal se opatrně.

„Prosíme snad na kolenou o milost? Ani nápad!“ odvětil pevně Pepek.

„Ještě před minutou bych si byl naprosto jistý, že se jen chvástáte bez znalosti věcí,“ přiznal. „Máte proti nim nějaké neznámé prostředky?“

„Dá se to tak nazvat,“ přikývl Pepek. „Vláda ďáblů měla trvat tisíc let. Trvala déle, ale už končí. Nechci vás příliš strašit, ale stojíte na palubě špatné lodi, právě se začala potápět.“

„Co jste to říkali o bezpečí, kam byste mě mohli vzít?“ vyhrkl rychle.

„Ten svět je nedostupný pro ďábly,“ ujišťoval ho Pepek. „Je za dvěma hvězdnými branami, ale už ta první je pro ně nepřekonatelná.“

„Co když si dám jako podmínku, že mě tam vezmete s celou rodinou?“ zajímal se.

„Splníme ji,“ odvětil vážně Pepek. „Nebyl byste první pomocník ďáblů, který už naši nabídku využil. Byl byste z nich jen nejvýše postavený.“

„Jak je to ale v takovém případě s možností návratu na Zem? Nevalné, co?“

„Momentálně nevalné,“ připustil Pepek. „Ale ne z naší viny. Dokud vládnou na Zemi ďáblové, nebyl byste si před nimi jistý životem, ale to jistě víte i sám. My vás nikde násilím držet nebudeme, ale můžeme vám zajistit bezpečí jen tam, kam se oni nedostanou. Teprve až jejich vláda na Zemi skončí, bude to i tady veselejší.“

„Na jak dlouho to odhadujete?“

„Nevím,“ odvětil Pepek.

„Kdo vlastně jste?“ chtěl ještě vědět. „Magister Raphael nadhodil, že nejste ze Země. Nevím jak to poznal, ale také by mě zajímalo, odkud jste se tu vzali!“

„Magister Raphael se mýlil,“ řekl Pepek. „Xapho je sice ďáblice přímo z Pekla, ale já ze Země jsem. Přišli jsme sem přes další světy a nepatříme k žádné straně, ani k Zemi, ani k Peklu. Magistra Raphaela možná zmýlilo, že jsme vydrželi jeho psychoúder, ale on ještě neví, co všechno proti jeho straně máme.“

„Oni už něco tuší!“ vyhrkl ministerský předseda. „Poslední dobou se neobvykle často radili. Zdá se, že jim hodně ležíte v žaludku.“

„Mají proč!“ odvětil suše Pepek. „A co vy? Přijmete náš azyl?“

Ministerský předseda chvíli přemýšlel. Pravda, možností moc neměl. Zejména když ti dva přímo před jeho očima přemohli pravého ďábla. Ďáblové jsou v poměru k lidem strašně silní, ale magister Raphael před těmi dvěma očividně neuchránil ani sám sebe. Zkušenosti z Čech říkaly, že spoléhat se na ochranu ďáblů není to pravé.

„Raději to vezmu!“ zněla rychlá odpověď.

„Dobrá, pojďte s námi!“ vyzval ho Pepek. „Vaši rodinu přivedeme za vámi.“

Otevřel bránu do světa Útočiště. Xapho jí prošla jako první, pak Pepek pokynul svému novému chráněnci a za ním prošel i on. Pak otevřel další. Za ní bylo moře, ale necelých sto metrů od brány začínala písečná pláž ostrova.

Pepek s Xapho přenesli předsedu očima až na písek.

„Tady bude vaše vyhnanství, nebo druhý domov!“ oznámili mu. „Můžete tomu říkat tak nebo tak, záleží jen na vás.“

Stranou se náhle zatmělo, až tam bývalý ministerský předseda rychle stočil pohled.

Tam, kde bylo předtím jen křoví, stál úplně nový dům. Proti dosavadnímu luxusnímu sídlu na Downing street byl skromný, ale na vyhnanství přímo přepychový.

„Ledničku snad poznáte, mikrovlnku také,“ řekl Pepek. „Ubytujte se zatím. Až za vámi přivezeme rodinu, naučíme vás obsluhovat se v tomto světě.“

„Ten dům... tady přece před chvílí nestál!“ vyhrkl rychle.

„Nestál,“ potvrdil mu Pepek. „Teď je váš. Na zázraky si rychle zvyknete. Správně jste to řekl – máme jiné možnosti.“

Pak se otevřela brána, kterou Pepek s Xapho zmizeli.

Jejich první vězeň osaměl.

Vrátili se rychle do Londýna. Byl tam ještě klid, zmizení ministerského předsedy ani jeho poradce si dosud nikdo nevšiml. Londýnem jezdila houkající policejní auta, ale mířila spíš k Parlamentu, Downing street zatím míjela bez povšimnutí.

Pepek se směrovaně spojil s Yazatap. Řekla mu, že právě s Mariuk ukončila návštěvu Parlamentu. Poslancům s červenou aurou poskytla týden na změnu smýšlení s výstrahou, že je příště šetřit nebude. To vysvětlovalo i zdejší zbytečné rojení policejních sil.

„Řekla jsem jim, aby se poučili z českých zkušeností,“ usmála se. „Češi nepochopili, že je to počátek konce vlády ďáblů na Zemi a vzdorovali. Proto tam bylo tolik obětí. Zdejší bezpáteřníky jsem vyzvala, aby víc přemýšleli.“

„My jsme zatím zpacifikovali jednu ďábelskou návštěvu!“ pochlubila se Xapho.

Rychle popsali Yazatap a Mariuk průběh jejich setkání s ďáblem Raphaelem i to, jak poskytli azyl v Oáze ministerskému předsedovi.

„Chceš ty méně nebezpečné přetahat k nám?“ uvažovala Yazatap. „To není tak špatný nápad! Měli bychom je pod dohledem. Co chceš ale dělat s pravými ďábly?“

„Mám dojem, že mají nějak abnormálně vyvinuté yvoro!“ postěžoval si Pepek.

„Potvrdím to!“ přidala se Xapho. „Nebylo to žádné kočkování, skoro mě uzemnil!“

„Zachránilo nás, že musel ten úder rozdělit na nás dva,“ uvažoval Pepek. „Magistra Raphaela jsme hodili do světa Saturn-dolů, ale budeme ho muset vysvobodit, dlouho by tam nepřežil. Není to pohostinný svět.“

„Něco jako Venuše-nahoru?“ starala se Yazatap.

„Tak kruté to tam není,“ zavrtěl rychle hlavou Pepek. „Je tam jen celosvětová poušť bez vody a jídla. S nějakými zásobami by tam mohl nějakou dobu přežít.“

„Poslyš, Pepku!“ napadlo Yazatap. „Dalo by ti hodně práce přesvědčit roboty, aby na tom světě postavili další robocentrum?“

„Aha!“ došlo Pepkovi. „Myslíš dát je k dispozici vyhnancům?“

„Tak velkoryse jsem to nemyslela,“ opáčila Yazatap. „Nemá být vyhnanství něco jako kriminál? Nedala bych jim možnost lenošit a zkoumat, jak by se odtud dostali. Myslela jsem to tak, aby jim roboti poskytovali jen to nejnutnější. Jako když posílá Alexijev jednou týdně ďáblům na Sibérii kontejner zásob aby neumřeli hlady – ale ani sušenku navíc!“

„Nejsi k našim bývalým krajanům zrovna laskavá!“ potřásla hlavou Mariuk.

„Tady přece nejde o to, jestli jsem laskavá nebo ne, ani jestli jsou to krajané naši nebo Pepkovi!“ opáčila ostře Yazatap. „Jde o to, že to jsou vrahové, které nerozhází nějakých pár stovek mrtvol, jak řekl výstižně jejich poskok. Nemá to být rekreace, ale trest!“

„V tom jsem s tebou zajedno,“ souhlasil Pepek. „Kriminál má být kriminál. I vězňové mají právo na život, ale rozhodně ne na luxus, to je potom výsměch jejich obětem.“

„Vidíš, a ty jsi jednoho z těch vrahů přemístil k nám do Oázy!“ vyčetla mu Mariuk.

„Nemá telepatii a do počítačového ovládání robotů vložím filtr, aby ho poslechli jen v něčem,“ řekl Pepek. „To tak, aby si mohl objednat letadlo a létat, kam se mu zlíbí! To by se měl opravdu jako prase v žitě! Vlastně lépe než dosud!“

„Co ale budeme dělat se zdejšími ďábly?“ zaváhala Yazatap. „Zřejmě mají větší sílu, nebudeme to mít s nimi jednoduché.“

„Budeme!“ ujistil ji Pepek. „Až dostanete slýrib, budete silnější. Hodit ďábla za jednu Jupiterskou nebo Saturnskou bránu svedu i sám, natož když na něho budete dvě.“

„Nezapomeň, že i oni budou uvažovat, co by proti nám použili.“

„Ale co?“ usmál se Pepek. „Nejúčinnější jsou jejich psychozbraně, ty vydržíme. Horší by byl soustředěný úder více tefirů naráz, to se mnou na Pegsda zamávalo, ačkoliv tefirky neměly tak silné yvoro, ale tomu můžeme předejít, prostě si jich nepustíme na dosah víc než jednoho, nanejvýš dva. Ostatní zbraně na nás nemají dostatečný účinek.“

„Uvidíme!“ řekla Yazatap. „Teď se raději vrátíme, další výpravu bych podnikala, až budeme mít slýriby. Přece jen nestačí, když můžeš za brány posílat padouchy jen ty. Kdyby přišli za námi do Parlamentu, nezbylo by nám nic než kvapný ústup.“

„Dobře, vrátíme se,“ souhlasil Pepek. „Salgiel vám přenese slýriby, já zatím upravím repertoár příkazů pro roboty, zadávaný pomocí počítačů, pouze na základní položky.“

„Tak pojďme!“ těšila se Xapho.

Errata:

19.07.2021 10:09