Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Další pirátská výprava

Vrátili se do Oázy a Pepek se svěřil do péče Salgiel, aby překlonovala jeho slýrib pro Yazatap. Každý další den pak měla přenést další, aby se slýrib neprobudil u více najednou. Nechtěli přece opakovat chybu těch dvanácti. Salgiel to svedla rychle a když si za pár minut Yazatap částečně zprůhlednila, viděla, že to pokračuje nadějně.

Ramiel brblala, že se zase nedočká, ale Pepek s ostatními dohodl, aby Ramiel dostala slýrib jako druhá. Zdůvodnil to tím, že jich na další akci beztak musí být víc, ale chtěl by do té doby s Ramiel něco zajímavého vyzkoušet.

Při obědě Ramiel k jídlu objednala sklenici kyselých okurek a nabízela všem. Docela se k masohruškám hodily, ale Ramiel je nabízela, i když si již všichni vzali a na konci oběda objednala ještě jednu sklenici navíc.

„Mně to už stačí!“ krotil ji Pepek. „A koukám, že všem!“

„Mně ne!“ odsekla Ramiel a když do konce oběda ostatním žádnou okurku nevnutila, spořádala je všechny statečně sama.

„Budeš mít příšerně překyselený žaludek!“ varovala ji Salgiel.

„Tak ať!“ řekla Ramiel a vypila na to ze sklenic i okurkový lák. „Mně to chutná!“

„Chováš se jako malá!“ zpražila ji Yazatap.

Nejspíš by se nepohodly, ale v té chvíli je dostihla horší zpráva, odkud ji nečekali: přímo z Gehenny.

Špiónka Eserchie hlásila z největší pevnosti Baalů znepokojivou zvěst. Vývoj zbraní dospěl na Gehenně do stavu, kdy síla útočných zbraní začala převyšovat ochranné vlastnosti štítů, jak ostatně Pepkova družina poznala na vlastní kůži při zkáze pevnosti Árj-Cheeb. Podle rozhodnutí kněžen se měl další vývoj ubírat cestou náhrady dosavadních štítů novými, bohužel energeticky náročnějšími. Baalky ale narazily na technologické limity, rozptýlené energetické zdroje nestačí pokrýt zvýšené nároky dokonalejších štítů. Baalské kněžny proto uspořádaly tajný sněm kněžen všech pevností, kterého se ale nepozorovaně zúčastnila i Eserchie a hned za tepla o něm referovala do Oázy.

Kněžny se rozhodly během jediného roku radikálně snížit počet aktivních pevností Baalů z dvaceti na tři. Zůstaly by nejsilnější a nejodolnější, ale celkové množství bojovnic by nepobraly. Kněžny proto rozhodly dočasně vypnout líhně bez ohledu na stav zárodků, omezit dětská oddělení a do uvolněné ubytovací kapacity dát bojovnice z rušených pevností. Děti chtěly v opuštěných pevnostech, podminovaných atomovými minami, ponechat jako návnadu pro nepřátelský výsadek a přebývající bojovnice měly dostat rozkaz k masivním sebevražedným útokům na nepřítele, aby se snížily nároky na ubytování.

Pepek se jen otřásl při představě, co bude jejich cynické rozhodnutí znamenat.

Vypnutí líhní se dalo nazvat megapotratem, neboť všechna embrya zahynou. Otřásl se nejen on, ale i ďáblice, zvykající si na větší cenu lidského života v Oáze než v Pekle. Zabránit tomu ale nemohli.

Satqiel v jedné z největších pevností Árjů Arj-Dorieeb zaznamenala něco podobného. Také tam kněžny zhodnotily po ztrátě pevnosti Árj-Cheeb situaci jako neudržitelnou a došly k podobnému řešení: obětovat menší pevnosti ve prospěch posílení štítů větších. Na rozdíl od Baalek už s tím dokonce začaly, neboť měly momentálně více volného místa a mohly již začít přemísťovat osazenstvo některých pevností. Dvě pevnosti stačily vyklidit a příkon štítů omezily na setinu. Ojedinělý atomový výbuch by nejspíš ještě zachytily a vzbudily by tím dojem, že pevnost vyžaduje soustředěný útok většího leteckého svazu, ale ke každé pevnosti daly kněžny umístit pentagram smrti, pět kumulativních atomových bomb, rozmístěných po okrajích areálu a synchronizovaných tak, aby vybuchly při rozkmitání štítů, tedy krátce před jejich probitím. Taková koncentrace bomb by při masivním nepřátelském útoku s sebou vzala všechna útočící letadla do sto dvaceti kilometrů kolem. Kněžny tomu prý mezi sebou říkaly past na nepřítele a pro její větší věrohodnost jí chtěly obětovat i pár vlastních letadel, ponechaných v jinak funkční pevnosti jako ztracence. Pilotky dostaly strohý rozkaz sestřelit co nejvíc nepřátelských vimaanů a spořádaně ustoupit, o nastraženém pentagramu smrti ale nevěděly, takže se jim zdálo možné doletět po zkáze pevnosti do některé sousední. Špiónka Satqiel ale u kněžen zjistila, že je to habaďůra. Všechny by při explozi zahynuly, stejně jako nepočetná posádka i s dětmi uvnitř.

„Zdá se, že nastala další fáze války o Gehennu,“ komentovala to Yazatap zasvěceně. „Obětovat letku vimaanů je běžné už tisíce let. Obětování pevností pamatuji naposledy před třemi tisíci lety, kdy kněžny vyklidily pohraniční pevnosti, které mohly být napadeny bez varování ve velmi krátkém čase. Přece jen je rozdíl mít na přípravu obrany dvacet vteřin než půl vteřiny. Asbeelové tenkrát oslabení našich pevností při jejich vyklízení využili a přišlo nás to příliš draho. Teď tomu zase říkají posilování štítů. Má to i nevýhody, v případě zkázy některé pevnosti zůstane méně bojeschopných a ještě víc se sníží možnosti křížové obrany.“

„Pro nás to znamená, že bude méně dětí k zachraňování,“ podotkla Mariuk. „A budou lépe hlídané, když chtějí dávat do dětských oddělení i dospělé. A s podminováním to bude ještě větší riziko.“

„A nejdřív začnou ubývat nejmenší děti, co se snadněji odnášely,“ dodala Xapho.

„Měli bychom ty obětované děti vytahat k nám co nejdřív,“ zavrčela Yazatap. „Dokud tam nějaké jsou.“

„Nemáme je ale kam dávat!“ opáčila lehkomyslně Ramiel.

„Zmlkni!“ okřikla ji Salgiel. „Tebe už jsme vytáhli, ostatní ať tam pojdou?“

„Tak jsem to nemyslela,“ hájila se uraženě Ramiel. „Naopak mám u Pepka už předem zamluvenou účast na další spanilé jízdě! Jde jen o to, že nám tady zůstalo jen dvacet rodin pod pět dětí. Umístíte třicet dětí a máte plno všude. Kam dáte ty další?“

„Nějakou pomoc můžeme dostat od Učedníků,“ řekl Pepek, ale bylo znát, že mu není milé spoléhat se na příliš nejistou pomoc.

„Myslím, že bychom měli ty děti zachránit v každém případě,“ řekla Salgiel. „Teď pro ně nemáme rodiny, ale i kdybychom dali do každé rodiny dalších pět dětí, stálo by to za to. Navíc můžeme počítat s dalšími přírůstky dospělých. Každý pentagram smrti nám přihraje na Pegsda desítky posádek pevností. Ty brzy zjistí, že jsme pro ně lepší varianta než smrt, jakou jim nachystaly kněžny. Oáza je prázdný svět, přijmeme všechny. Když to bude třeba, Pepek zajistí teleporty z dalších ostrovů a domky stavět umíme už i samy.“

„Není dost chlapů ani pro ty současné!“ připomněla jí Ramiel.

„Ty už přece chlapa máš!“ okřikla ji opět Salgiel. „Osobně věřím Alexijevovi, že nám sežene další. Hele, holky, co řeknete návrhu zrušit omezení pěti žen na jednoho muže? Co se změní, když nás bude mít místo pěti sedm? Všem by nám potom stačilo šedesát chlapů, z toho dvě třetiny už máme.“

„Jen jestli budou i chlapi ochotní brát si nás po sedmi!“ pochybovala Ramiel.

„Nejsou všechny tak jedovaté jako ty!“ popíchla ji Salgiel.

„Nejsou všichni chlapi dobráci jako Pepíček!“ hodila jiný trumf Ramiel. „Zatím se našel kromě něho jen jeden, aby si vzal pět najednou!“

„Nehádejte se!“ zarazila je Yazatap. „V každém případě je nám snad jasné, že jsou na tom nejhůř děti ponechané jako návnada. Buď pro ně teď něco uděláme, nebo nebudeme mít koho zachraňovat. Měla bych tedy návrh. Zvýšíme přepravní kapacitu našich letadel.“

„Jak?“ zarazila se Salgiel, ale nechápaly to ani ostatní.

„Mám revoluční návrh,“ navrhovala Yazatap. „Bude to úkol pro Pepka, musí postavit letadlo jiného typu, takové, aby umožnilo nastupování nejméně čtyřmi dveřmi současně.“

„To nepomůže,“ vrtěl hlavou Pepek. „Úzkým hrdlem nejsou dveře našeho letadla, ale brána mezi vesmíry.“

„Nepřerušuj mě!“ požádala ho Yazatap. „Pak vstoupíš jako duch do pevnosti a najdeš dětské oddělení. Dovnitř pozveš hmotné komando, aby ovládlo a vyklidilo prostor, kam pak skrz bránu vletí celé dopravní letadlo. Nejspíš postačí rozebrat, v nouzi rozstřílet v nejbližší tělocvičně dětskou překážkovou dráhu. Až bude letadlo uvnitř, Pepek bránu vypne a bude jen odpočívat a my budeme děti házet očima přímo do otevřených dveří. To půjde až desetkrát rychleji než odnášení na nosítkách. Naplníme letadlo, Pepek k nám přistoupí, otevře bránu a vyletí s námi nejen na Pegsda, ale ještě o svět dál, kde nás neohrozí vimaany z Gehenny.“

„Aha!“ došlo Pepkovi. „Chceš co nejvíc omezit dobu ohrožení v Gehenně, že?“

„No jistě!“ odvětila Yazatap. „Ani na Pegsda nejsme bezpeční, ale doba nakládání je vyloženě riskantní. Zkraťme ji co nejvíc!“

„Skvělý nápad!“ chytil se toho Pepek. „Jsi přece hlavička, Yazi! To bych mohl zařídit rychle, letadla měla původně dveří víc. Měli bychom ale zjistit výšku tělocvičny, abychom tam neuvízli. Dalo by se to zařídit i jinak. Letadlo může být plošší, pak se v něm budeme pohybovat i sehnutí. Nejde přece o pohodlí, ale o kapacitu.“

„To nám zjistí špiónky,“ řekla Yazatap. „Zavoláme je. Já si taky všechno nepamatuji.“

Zavolali tedy všechny špiónky a prověřili tím i telepatickou retranslaci. Satqiel tvrdila, že se letaqdlo do tělocvičny vejde u všech pevností Árjá a že je vysoce pravděpodobné, že to bude u Baalů podobné. Ty to brzy potvrdily. Plošší letadlo tedy nebude nutné.

Pak se ale vrátili k problémům spojeným se Zemí.

Vězeňský ostrov, Pepkem nazývaný Ďábelský, byl průměrem dvaceti kilometrů větší než Oáza. Zatím byl pustý, ale časem se jistě zaplní. Podobně jako ministerský předseda Británie s rodinou měli dopadnout i další pomocníci ďáblů, přenesení sem do vyhnanství ze Země. Mohli se koupat v moři, ale ostrov neměl chráněnou lagunu a pás protižraločích kůlů se táhl jen několik desítek metrů od pláží. Pepek podle slibu věnoval obyvatelům Ďábelského ostrova k objednávání zboží miniaturní vysílačky podobné černým kreditním kartám. S kartou v peněžence si mohli objednávat zboží z robocentra i na výletě kolem ostrova, ale jen z nepříliš rozsáhlé nabídky. Chybělo vše co nepatřilo do základních potravin a běžného oblečení a jako největší přepych si mohli objednat velocipéd, udice, deštník a stan. I tak by se mohli cítit jako ve slušném letovisku u moře, kdyby neměli svobodu ohraničenou pásem kůlů proti žralokům, kteří se postarají o jejich hlídání. A pak možná i to, že utíkat ani neměli kam. Ďábelský ostrov byl proti Sibérii fešácký kriminál, ale pořád jen kriminál.

„Dokážeš postavit robocentrum i ve světě, kam házíš pravé ďábly?“ ptala se Yazatap.

„To si rychle rozmyslím,“ opáčil Pepek. „Postavit robocentrum v kterémkoli světě je snadné, jenže do Jupiterského světa není přístup z Oázy, z Andělského světa ani z Okifeie. Musel bych nejprve postavit robocentrum na Zemi. A to je problém.“

„Jak to?“ nechápala Xapho.

„Robocentra se nedají zrušit,“ vysvětloval hned Pepek. „Debatovali jsme o tom kdysi dávno v Andělském světě a shodli jsme se, že fungující robocentrum by bylo v rukou ďáblů příliš nebezpečné. Robocentra nedokáží dělat vimaany ani atomové bomby, jen naše letadla, ale je to jen otázka programů. Ďáblové nejsou hlupáci a kdyby ovládli robocentra, mohli by potřebné programy sestavit a získali by silnější zbraně, než má celé Peklo. Alexijev nechce postavit robocentrum ani v Sibérii a raději tam čas od času posílá kontejnery se zásobami.“

„Co s tím ale uděláš?“

„To co Alexijev,“ řekl klidně. „Budu tam čas od času posílat kontejner se zásobami.“

Jak řekl, tak udělal. Kontejner plný zásob naprogramoval už pro Alexijeva. Pro ďábly, kteří ho chtěli zabít, by měl stačit. Po vyložení zásob se kontejner změní v obytnou buňku, což situaci dále zjednodušovalo.

Než naplánovali další akci v Gehenně, stavili se Pepek s Yazatap na Zemi, aby odvezli za ministerským předsedou jeho rodinu. Nebylo to už tak jednoduché. Ozbrojení bodygárdi se prve spoléhali na bezpečí střeženého domu v Downing street, teď se od svěřených osob nehnuli ani na krok. Dá se ale něco uhlídat před duchy? Pepkovi s Yazatap stačilo málo. Za chvíli měli všechny pohromadě ve světě Okifeia, odkud to byla jen jedna brána do Oázy. Vyděšení rodinní příslušníci ministerského předsedy se tam setkali se záhadně zmizelým příbuzným a to je trochu uklidnilo. Pokud jim on sám nevzal poslední zbytky naděje.

Na Zemi zatím poprask pokračoval. Svět nevzrušovalo, když se něco podobného dělo kdesi v zapadlých a neznámých Čechách, ale v Britském Parlamentu se varování Smrťaček přehlédnout nedalo. Po celém světě se zvedla médii vyvolaná a neustále podporovaná vlna sympatií k ohroženým poslancům, odsuzující teror duchů. Potíž byla, jak to duchům sdělit? Zmizeli jako duchové a vytrvale ignorovali výzvy k ukončení teroru. Jak odtikával zbývající čas z ultimáta, bylo blíž a blíž nebezpečí, že to dopadne jako v Čechách.

Mediální kampaň vyzněla úplně do prázdna díky tomu, že Pepek ani Yazatap žádnou světovou televizních stanici nesledovali. Po odstěhování britského ministerského předsedy s celou rodinou do vyhnanství se teleportem v Oáze dopravili do oblasti středního Východu. Yazatap se chtěla podívat do míst, kde před více než třemi tisíci lety pobývala a Pepka to také zajímalo. Mít za ženu legendární královnu ze Sáby bylo samo o sobě neobvyklé a což teprve, když mu sama chtěla ukázat, kde tenkrát na Zemi kralovala!

Několik hodin strávili létáním nad místy, kde by to podle Yazatap mělo být, ale pak se vrátili s nepořízenou. Za tři tisíce let se všechno podstatně změnilo a Yazatap nic nepoznala. Párkrát zajásala nad povědomým reliéfem krajiny, ale pokaždé si brzy zklamaně vzdychla. Měst a osad bylo dnes mnohem více, řeky tekly jinými koryty a na místě pradávných paláců byly pouze zvlněné kopce, teprve čekající na své objevitele archeology. Tři tisíce let je na pozemskou historii příliš dlouhá doba.

„U nás v Pekle se za desetitisíce let nezmění skoro nic,“ vzdychla si.

„Že ne?“ zpochybnil to. „To si jen namlouváš. Atomové bomby přeorávají krajinu důkladněji než přirozený běh času. Pevnosti chráněné obranným polem asi vydrží déle než hliněné domy na Zemi, ale schválně zkus dneska poznat pevnost Árj-Cheeb! Tam je teď jen obrovský kráter! Dal jsem tam kytku pro Erelim a do rána zčernala, jak ji záření spálilo!“

„No jo!“ zabručela, aby nemusela přiznat, jak ji to mrzí. „Škoda, že nemám záznamy z té doby, ztratily se někde v Ar-Baal-Layett.“

„To nic,“ těšil ji Pepek. „Kdyby se ti chtělo vyzkoušet andělské kreslení a zachytit své vzpomínky v podobě obrázků! Jistě by to zajímalo spoustu lidí!“

Podívala se na něho tázavě.

„No vážně!“ ujišťoval ji. „Umíš to, ani o tom nevíš!“

Opatřil jí tedy papír a tužky a ukázal jí, jak se to dělá. Trochu ji překvapilo, když si to vyzkoušela a zjistila, že opravdu maluje jako akademický malíř. Probudila se tím v ní ale vědkyně a prohlásila, že musí zdokumentovat všechno, co si ještě pamatuje. Nikoho ani nenapadlo pochybovat, že toho za ty tisíce let prožila dost na několik vědecko-historických knih. Mělo to ale nevýhodu, že tím vypadla jako organizátorka připravovaného nájezdu pro děti do některé z pevností v Gehenně.

„To zvládneme,“ mávl rukou Pepek lehkomyslně. „Víte co? Jdu se teď uklidit stranou, musím upravit letadlo. Můžete zatím pokračovat v diskusi.“

Když odešel, Salgiel se nabídla na místo Yazatap, ale potřebovali ji jako zdravotnici do letadla. Mariuk napadlo přizvat Tabris Dvořákovou, má s organizací dobré zkušenosti, ale Ramiel jim připomněla, že Tabris bude organizovat přijímání dětí v Oáze.

„Přece mi nechcete tvrdit, že to nedokážeme vlastními silami! To bychom jako rodina nestáli za nic!“ štětila se.

„Jak to?“ rozzlobila tím Mariuk. „Pepek dělá nové letadlo, to je ti málo?“

„Dělá!“ připustila Ramiel. „Takže nestihne organizovat to ostatní, to by měla být naše práce, nemyslíte?“

„Uděláme všechno nač stačíme!“ chlácholila Ramiel i Xapho. „Samy to tak jako tak nestihneme a budeme na místě potřebovat pomoc dalších!“

„Nechci moc rýpat, ale... věděla bych ještě o další možnosti,“ ozvala se trochu nejistě a možná proto obzvlášť nesměle Salgiel.

„Povídej!“ dychtily hned ostatní.

„Mělo by to naději na úspěch jen v odepsaných pevnostech a jen pokud o tom místní vědí, ale kdyby to vyšlo...“ uvažovala pořád Salgiel a bylo znát, že nápad teprve domýšlí.

„Nenapínej nás!“ vyzvala ji netrpělivě Mariuk.

„Mohly bychom je na rovinu přesvědčit, že setrvávání v pevnosti je čirá sebevražda,“ řekla Salgiel. „Bylo by pro ně lepší včas se s námi vypařit do Oázy, než se pevnost vypaří s nimi. Kdyby s námi spolupracovaly, nastoupí do letadla samy a mnohem dřív a v Oáze se rovnou ujmou role dalších matek.“

„Na nějaké přesvědčování těžko budeme mít čas,“ zkritizovala to ihned Xapho.

„Nebudeme je přece přesvědčovat jednu po druhé,“ rozvíjela svůj plán Salgiel.

„Jak to myslíš?“

„Jistě tam mají velení, musela tam zůstat dočasná velitelka pevnosti. Ta už jistě ví jak na tom jsou a když ji získáme a ona nařídí ostatním spořádaně nastoupit, poslechnou ji.“

„Počítáš zřejmě s tím, že to jsou možná fanatičky, ale nejsou úplně blbé,“ souhlasila by Xapho. „Co když ale blbé jsou?“

„To je ovšem riziko,“ přiznala Salgiel. „Pak bychom je musely ochromit a zachránit proti jejich vůli. Až se proberou z ochromení, nebudou mít už na výběr. Návrat do Gehenny by pro ně znamenal tak jako tak smrt a nevím, která by se chtěla vrátit do role návnady nebo rovnou na popravu. Přesvědčovat je můžeme až v Oáze, ale tady nám pomohou ostatní, ne?“

„No, úspěch by to mít mohlo,“ připustila Mariuk. „Ale přece jen se musíme připravit i na tu horší variantu. Zachráníme děti, ale bez dospělých.“

„Nejsem proti,“ přikývla Salgiel. „Jen mě to tak napadlo. Ale kdyby to vyšlo, byl by to úspěch jako ještě nikdy.“

„Zkusit to můžeme,“ přidala se i Xapho.

Pro jistotu se dohodly připravit stejně pečlivě obě možné varianty a když Pepek přišel s předělaným letadlem, překvapily ho Salgieliným nápadem.

„Vyzkoušíme to!“ souhlasil. „Můžeme začít ihned. Tabris v této chvíli připravuje na Krabím ostrově domky, můžeme letět.“

Spanilé jízdy se Horákova rodina účastnila rozdělená na dvě party.

První partu tvořil Pepek s Yazatap. Pepek oba obvyklým způsobem změnil v duchy, pak se vrátili do Oázy a Pepek otevíral brány novému letadlu. Pilotovala Mariuk a uvnitř byla posádka dvanácti výsadkářek.

Ponechali si je v záloze ve světě Okifeia a sami dva prošli jako duchové do odepsané pevnosti Ar-Baal-Thärke. Yazatap tam před pěti sty lety byla, ale bylo to příliš dávno, než aby si teď byla jistá. V pevnosti bývaly vyhlášené opravny vimaanů a Yazatap tam tenkrát byla jako doprovod letky středně poškozených strojů. Daleko se do pevnosti nedostala, jen do přijímacího hangáru a nejbližších kajut. Zásada byla neposkytovat nepříteli důležité informace a to se dalo nejlépe zajistit tím, že žádná z pilotek o vnitřním vybavení pevností nic konkrétního neví. Až teď, když byla pevnost Ar-Baal-Thärke určena ke zničení, by si ji mohla jako duch pořádně prohlédnout, ale pro změnu jí na to chyběl čas.

Nejvíc času jí zabralo hledání současného velitelství. Rezidence určená kněžnám byla prázdná, kněžny se jako krysy evakuovaly mezi prvními. Yazatap si ale věděla rady a brzy zjistila, kde se současná velitelka nachází.

„Pepku!“ vydechla, když ji spatřila. „To je přece Otheal, moje dávná spolupracovnice ze Země! Nech mě s ní jednat! Ale neukazuj se, dokud ti neřeknu, ať mi ji nevyplašíš!“

Otheal seděla v pohodlném křesle u nevelkého panelu podobného obrazovce. Právě od ní odcházely dvě ďáblice a zůstala sama, jak to Yazatap potřebovala.

„Dobře, zkus to!“ popřál jí neviditelný Pepek.

Yazatap se zviditelnila přímo před Otheal. Ta nejprve zděšeně vyskočila, pak Yazatap poznala a zůstala stát jako zkoprnělá.

„Yazatap Naarská?“ promluvila na ni nejistě. „Jsi to ty?“

„Ano, jsem to já,“ usmála se na ni Yazatap. „Yazatap Sibyla Kumana Naarská.“

„Co to s tebou je, prosím tě?“

Yazatap byla prolnutá do jednoho křesla a Otheal na ni nedůvěřivě ukázala.

„Jsem teď v jiném stavu hmoty,“ opáčila nevzrušeně Yazatap. „Ale to ti snad nevadí, můžeme si docela dobře povídat. Dobře, že si mě pamatuješ.“

„O čem by sis chtěla povídat?“ změřila si ji nedůvěřivě Otheal.

„Jestli jsem to dobře pochopila, právě v Ar-Baal-Thärke velíš,“ začala Yazatap.

„Ano, ale jen nakrátko,“ ujistila ji Otheal.

„To je mi jasné,“ přikývla Yazatap. „Do prvního náletu Árjá. Pak se všechny změníte v ohnivou kouli, která by měla sežehnout letky Árjá. Jenže se přitom vypaříte i vy.“

„Myslíš?“ zarazila ji nesouhlasně Otheal.

„Milá zlatá, nelži si aspoň sama sobě!“ napomenula ji bodře Yazatap. „V nehmotném stavu můžeme vyslechnout i nejtajnější porady úzkého okruhu kněžen, ty samy sobě nelžou. Ponechaly vás tu všechny jako návnadu. Víš aspoň o tom, že tu máte pentagram?“

„Vím,“ zamračila se Otheal. „Ode dvou, které to nainstalovaly, protože je tu nechaly. Nejprve důrazně žádaly o přeložení a když jsem jim nevyhověla, řekly mi to. Kněžny mi daly rozkaz bránit se pomocí letadel, ale mám jich málo a vidím to černě.“

„Já také,“ přitakala jí Yazatap. „Poslyš, Otheal, my dvě si nemusíme lhát, obě známe pravdu. Jste naprosto jasně odepsané. Mě také nedávno kněžny odepsaly, takže si teď umím velice plasticky představit, jak se asi cítíš.“

„Já vím,“ zašklebila se kysele Otheal a ztišila hlas. „Je hezké, že si to umíš představit, komu to ale pomůže? Ačkoliv tobě možná nic nehrozí, když můžeš procházet hmotou...“

„Co když ti teď nabídnu záchranu?“ překvapila ji Yazatap.

„Počkej!“ zarazila se Otheal. „Jak to myslíš?“

„Mám větší možnosti než dřív,“ ujistila ji Yazatap. „Procházení hmotou je zajímavé, ale důležitější je, že můžeme vytvořit glyteja do sousedních světů a to i do těch, kam naše starodávné konvertory nedosáhnou. Nabídnu ti odchod do našeho světa. Mám ale na oplátku hned několik podmínek.“

„Kam naše konvertory nedosáhnou?“ ušklíbla se Otheal.

„Například na Venušské nebo dokonce na Jupiterské světy,“ navrhla jí Yazatap.

„Ty máš konvertory na Venuši?“ podívala se na ni nedůvěřivě Otheal.

„Nemám,“ řekla Yazatap. „Ale jde to. Přijala jsem nedávno tutéž nabídku. Podmínkou je, že se nikdy nevrátíš zpátky pod kněžny a že tu nabídku nezkazíš ani jiným.“

„Nezlob se, ale to se příliš podobá zradě!“ zamračila se Otheal.

„Podobá,“ přikývla Yazatap. „Zradě se podobá i to, že vás tu kněžny odepsaly.“

„Udělaly to pro kmen,“ namítla zarputile Otheal.

„Neudělaly,“ řekla tvrdě Yazatap. „Udělaly to pro sebe, ale ani to ne nadlouho. Jak asi tušíš, nebo snad víš, síla kmene Baalů se neustále den po dni zmenšuje. Nepomáhá zbytečné obětování tisíců bojovnic. Vzdáváte obranu pevností, zastavujete líhně. Jediná vaše naděje by byla, aby na tom vaše poslední soupeřky Árjá byly hůř. Jenže tak tomu není. Vyvinuly jste nejstrašnější bomby za celou historii Gehenny, ale Árjá je mají také a nemáte proti nim obranu. Proto se stahujete do posledních tří pevností. Na křížovou obranu je jich ale málo a štíty to nezachrání.“

„Jak to můžeš tvrdit?“

„Vím teď víc než dřív,“ pokrčila rameny. „Nad kmenem Baalů visí stín smrti. Na tom nic nezmění ani pentagramy pod vámi, jen shoříte dřív než ostatní. Já vám ale nabízím víc. Nabízím vám život ve světě, kam za vámi nikdo z Gehenny nemůže, nabízím vám zachránit naši civilizaci i náš kmen pro další tisíciletí aspoň na jiném světě než na Gehenně, protože tady to už brzy půjde ke dnu. Rozumíš mi?“

„Když tě poslechneme, získají Árjá převahu.“

„Nezískají. Jsou na tom stejně jako vy,“ ujistila ji Yazatap.

„No právě!“ chopila se toho Otheal. „Co když právě my budeme jazýčkem na vahách osudu, které mohou celou válku rozhodnout?“

„Nerozhodnete!“ ujistila ji tvrdě Yazatap. „Nanejvýš s sebou vezmete pár vimaanů a jak dobře víš, Árjá je okamžitě nahradí. Bojovnic mají dost a továrny jim fungují tak jako vaše. Když mě poslechnete a odejdete se mnou, zůstanou tu nastražené pentagramy, ale ani ty nic nerozhodnou. Nanejvýš spálí jeden bombardovací svaz a zabijí pár desítek Árjá, ale ty si z toho nebudou dělat těžkou hlavu, jako si ji neděláme my, když nás občas zaskočí ony.“

„A co když na tu zradu nepřistoupím?“ opakovala Otheal zarytě. „Co když zavolám své strážné?“

„Bude tě škoda,“ opáčila klidně Yazatap. „Ublížit mi nemůžeš, nejsem hmotná. Mohu tě ze staré známosti zachránit, ale když nechceš, neudělám to. Takovou nabídku už nikdy nedostaneš. Přiznám se, nečekala jsem, že bys byla tak hloupá. Padnout za vlast je krásné, když tím někoho nebo něco zachráníš. Zhebnout jen tak je – promiň – naprosto debilní!“

„Počkej!“ zarazila ji Otheal a ztišila hlas. „Musela jsem... víš přece, jak nás prověřují. Naštěstí tě znám, jinak bych dávno střílela nebo volala stráže. Nejsem tak pitomá, za co mě považuješ. Brala bych to, ale... nevím, která z mých pobočnic je tajná prověřovací agentka, která má za úkol zabít mě, kdybych chtěla ustoupit.“

„Žádná!“ řekla Yazatap. „Prověřovací agentky jsou přece zásadně kněžny s mladšími těly, ty se skutečnému nebezpečí nevystaví a nikdy nezůstanou v obětované pevnosti. Leda by to byla některá pilotka, ty mají naději zmizet těsně před blížícím se náletem, ale zaručeně to není žádná ze tvých pobočnic. Kněžny jsou větší krysy, než si myslíš.“

„Možná,“ zabručela Otheal. „Jak si to ale představuješ, když jsi nehmotná?“

„Jako nehmotná se mohu vysmát strážím a přitom ledacos sjednat,“ ujistila ji Yazatap. „Pak sem přivolám naše hmotné letadlo. Ano, přímo do tvé pevnosti a neboj se, strefíme se. Žádné štíty tomu nezabrání a kdybychom vám sem dopravili kumulativní bombu, nestačila by ses ani leknout. To my neděláme, naopak vás chceme odsud dostat. Přišli jsme sice na poslední chvíli, ale ještě není pozdě. A jestli svým podřízeným nedůvěřuješ, prezentuj jim to jako rozkaz k evakuaci od kněžen. Zmizíte skrz glyteja, nejprve na Pegsda, ale pak dál do Venušského světa Oáza. Už tam máme pro vás připravené ubytování, nebudete první ani poslední. A tam už nebudou mít cestu nazpátky. Už proto, že je tam tak krásně, jak si to ani neumíš představit. Tak co, bereš?“

Otheal chvíli přemýšlela, ale pak přikývla.

Errata:

19.07.2021 10:09