Vítej, návštěvníku!

Strategický tah

„Nebylo to zrovna hloupé, komodorko!“ řekl Pepek.

Stáli přímo ve dveřích, kterými před okamžikem prolnuli. Zikehová měla s pobočníky ve velíně poradu, když tam znenadání zhasla světla. Zachovala ale klid a mírně zvýšeným hlasem všechny požádala, aby zůstali na místech a nepropadli panice. Dosáhla svého, její klid se přenesl na ostatní, ale všichni s nedůvěrou hleděli na dvě postavy v modravé bublině, slabě osvětlené nouzovým světlem luminoforů, které právě prošly zavřenými pancéřovými dveřmi a zastavily se hned za nimi.

Nebylo nutné, aby je někdo představoval. Byli to oni. Vetřelci!

„Očekával jsem, že vám bude vlastní kůže milejší, ale špatně jsem si vás odhadl,“ pokračoval Pepek. „S takovými, jako jste vy, jsem se už setkal. Na některých světech se jim říká kamikaze. Ti klidně zabijí i sami sebe, jen když tím co nejvíc poškodí nepřítele.“

„Stěžujete si? Jste přece ještě naživu, ne?“ odpověděla mu jízlivě.

„Nás to nemohlo ohrozit,“ pokrčil rameny Pepek. „Ale přiznám se, rozkaz rozptýlit vaši flotilu po celé hvězdné soustavě mi to ztížil. Ne že bych teď nedokázal vaše lodě ochromit, ale bude mi to trvat déle a některé by mi mohly proklouznout až k Alyaku.“

„Nechci předčasně prozrazovat své úmysly a už vůbec ne vám, ale snad vám došlo, že to nebylo nedorozumění, ale záměr,“ přisadila si Zikehová.

„Nic mi neprozrazujete, to mi opravdu došlo,“ kývl Pepek. „Ale ten rozkaz se obrátí proti vám. Musím především zabránit vašim lodím dostat se na dostřel k Alyaku. Budu tedy někde poblíž hlídkovat a nebudu mít čas sledovat vyřazené lodě. Některé se současným manévrováním snad dostaly na stabilní oběžné dráhy, ale jiné, včetně vaší vlastní, jsem ochromil na původní dráze, kolizní s povrchem hvězdy. Těm hrozí zkáza, ale na to jsem vás včas upozornil. Rozptýlením vašich lodí jste snížila naději na jejich záchranu, ale ze všech nejvíc jste uškodila sama sobě. Jestli to nevíte, padáte přímo do ohně hvězdy.“

„Pro nás je ctí zemřít za Alianci!“ odvětila hrdě, až pateticky.

„Pro důstojníky,“ zavrčel Pepek. „Asi opravdu patříte ke kamikaze, ale vaše posádky takové nadšení pro zbytečnou smrt nemají.“

„Posádky!“ vybuchla Zikehová. „Ta chátra za to dostala víc než dobře zaplaceno!“

„Vojáci dostali zaplaceno za riziko, ale slibovali jste jim vítězství! Toho se nedočkají a jejich smrt bude zbytečná. Ani Alianci to nepomůže.“

„Nehodnoťte to ze svého pohledu!“ odsekla Zikehová. „To je snad naše věc!“

„Z mého pohledu je to přece jasné,“ opáčil Pepek. „Ztížila jste mi to. Uznávám, bylo to od vás chytré. Z jiného pohledu je to naopak. Sliboval jsem vám nechat k záchraně posádek dvě letuschopné lodě, ale změnou podmínek jste to ztížila i vy. I já se musím přizpůsobit změněné situaci. Ponechám vám dvě lodě, jak jsem slíbil, ale převezmu jejich velení a budu je navádět tak, aby vaši loď zachraňovaly jako poslední a může se stát, že to zrovna u vás nestihnou a nezachrání vás. Jestli to odnesete, bude to vaše škoda, ale i vaše vina.“

„Nemáte nejmenší právo velet mým lodím!“ vybuchla komodorka.

„Právo?“ ušklíbl se Pepek. „Odkdy se ve válce hledí na právo? Ve vašich plánech přece na právo také nehledíte!“

„Válečné právo neuznává přijímat rozkazy od nepřítele!“

„Aha, válečné právo!“ odfrkl si Pepek. „Problém je asi v pořadí hodnot. Co válečné právo vyzdvihuje, já neuznávám. V tom se neshodneme, ale s tím se nedá nic dělat.“

„Jaké pořadí hodnot uznáváte?“

„V první řadě chci a budu chránit lidi, kteří na válce nemají vinu,“ odvětil Pepek. „Tady to jsou obyvatelé Alyaku. Posádky císařských lodí jsou na druhém místě, vaše posádky až na třetím. Vy sama patříte k viníkům této války, takže jste u mě až na posledním místě.“

„Takže jste přece jen na straně Císařství!“ odfrkla si se zadostiučiněním Zikehová.

„To bych neřekl. Císařské flotily jsme vyřadili jako první,“ odvětil Pepek.

„Ale hájíte přednostně Císařský Alyak!“

„Hájíme lidi z Alyaku,“ opravil ji. „Ti nepředstavují Císařství! Naopak, možná se teď velice rádi od Císařství odtrhnou, mají ho beztak už plné zuby.“

„Pak byste ale měl být s námi!“ vyštěkla Zikehová. „My jsme také proti Císaři!“

„Možná,“ připustil Pepek. „Jenže Aliance není lepší. Pro lidi na Alyaku bude nejlepší, když si zvolí uspořádání svého světa sami. Bez Císařství i bez Aliance.“

„V rozděleném vesmíru žádný samostatný svět neobstojí!“ řekla Zikehová. „Bez vojenské síly nemůže žádný svět přežít. A sílu může mít jen spojení více světů, ať se nazývá Aliance, nebo Císařství.“

„To zatím platí u vás,“ namítl na to Pepek. „Jenže svět, který často používá vojenskou sílu, už z principu nemůže být šťastný. Až vaše světy zbavíme armád, bude i u vás lépe.“

„Má to snad znamenat vyhlášení války?“ vybuchla.

„Nevyhlašujeme válku, ale oblast míru,“ odvětil klidně Pepek. „Začne u Alyaku a postupně se rozšíří na všechny strany.“

„To se vám nepodaří! Vždyť je to naprostý nesmysl! Mír se nevyhlašuje, nanejvýš se dočasně uzavírá! A začínat vyhlášením mírové oblasti uprostřed mezi Císařstvím a Aliancí je dvojnásobný nesmysl! Vždyť bude mezi dvěma ohni, nechápu, jak ji chcete udržet!“

„Vy toho ještě nechápete!“ povzdychl si Pepek. „To neznamená, že to není možné. Jestli neskončíte v plamenech hvězdy, dočkáte se toho.“

V té chvíli se zřejmě vzpamatovali i ostatní přítomní ve velínu.

„Zatkněte je!“ ozval se jeden.

„Zabijte!“ přitvrdil druhý.

Ti dva zůstali jen u slov, ale ostatní se pouhými slovy nespokojili. Místností začaly práskat výstřely z pistolí a utichly teprve když některým zůstaly v rukou prázdné zbraně.

„Nestřílejte!“ využila Zikehová přestávky, kdy někteří její pobočníci vyměňovali další zásobníky. „Je to marné! Nejsou hmotní, pistole na ně nestačí!“

„Uhněte, mám na ně eldyf!“ ozval se kdosi zezadu.

Bylo však již pozdě. Přízraky nevzrušeně zacouvaly do zavřených dveří, posetých mnoha čerstvými dolíčky po kulkách a prolnuli jimi na chodbu.

„Unikli, škoda!“ řekl pobočník s eldyfem, až teď se protlačil ostatními. „Zbabělci!“

„Zbabělci? Spíš jsme jim pro smích!“ udrtila mezi zuby komodorka. „Nespoléhejte se na eldyfy, nefungují jako všechno elektrické.“

Světla ale v té chvíli vzplála, displeje ožily a na eldyfu se rozsvítila kontrolka stavu připravenosti. Všechno ale v pořádku nebylo. Tohle byly jen nouzové zdroje zásobující jen velín. Loď sama byla pořád bez reaktorů. Neřiditelná a neschopná boje.

„Kromě toho jim prý eldyfy škodí jen když jsou viditelní,“ pokračovala Zikehová. „A to oni jsou jen když vyjednávají. Normálně se schovávají do neviditelnosti.“

„Musíme jim tedy přichystat past!“ navrhl rychle pobočník s eldyfem.

„Dobře, máte to za úkol!“ chytla se toho Zikehová. „Máte volnou ruku! Milion lóvre tomu, kdo proti nim něco vymyslí!“

Dva muži, vznášející se v průhledné bublině, kolem nich jen černá prázdnota...

„Kdo mohl vymyslet takovou pitomost? Letadlo bez záchodu!“ prohlásil Icy.

„Není to letadlo na dlouhé lety,“ souhlasil Pepek. „Navrhoval jsem ti to na vaší lodi, tady už to nejde.“

„Tam se mi ještě nechtělo,“ odsekl Icy. „Poslyš, za celou dobu, co jsem s tebou, jsem tě ještě neviděl jíst ani pít! Pokaždé mi něco seženeš, ani nevím odkud, ale sám nejíš. Říkáš, že jsi člověk, ale jak to doopravdy děláš?“

„Mám proti tobě navíc idarchon, zásobuje mě energií,“ vysvětloval ochotně Pepek. „Nepotřebuji ji získávat z potravy. Jako duchové máme pomalejší látkovou výměnu, určitě to vydržíš i ty. Za chvíli bychom měli spatřit další váš křižník a tam si někam odskočíš.“

„Žádné naše lodi nejsou vidět, mají zapnutou neviditelnost,“ připomněl mu Icy.

„Ty předešlé jakbysmet a vaše loď ji měla taky,“ nedal se Pepek. „Rozhlížej se radši, kde se co pohne. Pohyb je tady za normálních okolností velice zřídkavým jevem.“

„Vždycky jsem si myslel, že vesmírem krouží a kolotají všelijaké kameny,“ řekl Icy.

„Já taky,“ usmál se Pepek. „Komety, asteroidy, mezi nimi obíhají planety... ale nikdy bych nevěřil, že se jednou stanu kosmonautem. U nás bych se k tomu asi nikdy nedostal.“

„Říkal jsi mi přece, že jsi navštívil tolik světů!“

„Ale ne hvězdnou lodí,“ odtušil Pepek. „Máme jiné metody cestování. Takhle přímo jsem se vlastně dostal do vesmíru poprvé.“

„Poprvé?“ nevěřícně vrtěl hlavou Icy. „Chceš mi tvrdit, že jsi v kosmu nováček? Na to si vedeš nějak moc suverénně!“

„Moc suverénně ne,“ oslabil to tvrzení Pepek. „Teď třeba jsme na tom skoro stejně. Já taky nic podezřelého nevidím. Visíme v prostoru a kolem se nic nehne. Hvězdy nemihotají, člověk by myslel, že je tu absolutní klid a nehybnost.“

„Támhle ta hvězda teď na mě ale mrkla!“ řekl Icy.

„Kde?“ ožil Pepek.

Icy mu to ukázal, jak nejlépe dovedl.

„Máš pravdu,“ přiznal po chvilce Pepek. „Mihotá. To znamená jen jedno: mezi námi a hvězdou je váš křižník, nebo jak vašim hvězdným lodím říkáte. Snaží se být neviditelný, ale když zapne motory, antigravitace světlo nepatrně ohýbá. Díky tomu nám teď stačí letět za ním, dokud na něho nenarazíme.“

„Takže jsem ti vlastně prozradil jeho polohu,“ trochu se zamrzel Icy.

„Jak se to vezme,“ řekl Pepek. „Dokázal bych to i bez tebe, dříve či později tak jako tak narazíme na všechny. Pamatuji si do poslední tečky rozmístění vašich lodí, jak jsme je viděli na té velké obrazovce u komodorky. Můžeš mi to věřit, prostě mám takovou paměť.“

„Ale co jsi předtím říkal Zikehové o hlídkování poblíž Alyaku? Proč pronásledujeme naše lodě až tady, odkud není Alyak ani vidět? Nebylo by lepší počkat si na ně u Alyaku? Stejně se tam všechny slítnou. Nebojíš se, že některý náš křižník mezitím Alyak napadne?“

„Ty si pořád neuvědomuješ jednu věc,“ zavrčel Pepek. „Když říkám, že se často bavím se svými krajany, platí to o každé volné chvíli. Jak dobře víš, v tomhle letadle nemám žádné navigační přístroje. A přece jsem se s ním vydal málem na kraj hvězdné soustavy! Zaměřují mě totiž z Alyaku, víš? Viděl jsi už, jak létáme v kosmu my. Není to let ve vašem smyslu, spíš řada přískoků, ale klasickým způsobem bychom vaše křižníky doháněli moc dlouho. Na Alyaku jsou teď ostatní. Nemusíš se obávat, tam se nepohne ani myš.“

Slovo pro myš Pepek neznal. Pro jistotu mu ten pojem opsal obrázkem.

„To je ale hnusné zvíře!“ otřásl se Icy.

„U vás na Nuaky nejsou?“ zeptal se zvědavě Pepek.

„Právě že jsou,“ opáčil Icy. „Říkáme jim foňa, hopsají po zadních a jsou neuvěřitelně životaschopný. Když zabiješ samici, rozprchne se z jejího břišního vaku pět až sedm mláďat. Člověk by si myslel, že taková holátka nepřežijí, ale za chvíli kolem poskakují další dospělé šedé foňa... řekl bych, že nejdou vyhubit.“

„Aha!“ pochopil Pepek. „Vaše foňa jsou tedy vačnaté myši, že? Naše myši jsou jiné, ale taky se moc rychle množí.“

„Už se nedivím, že naše kampaně neměly úspěch, když je nedokážete vyhubit ani vy,“ komentoval to Icy.

„Jaké kampaně?“ zajímal se Pepek.

„Už jsem jich zažil plno,“ mávl rukou Icy. „Každá nová vláda přijde s heslem, že nám potvory foňa užírají úrodu a musíme je vyhubit. Zorganizují proti nim monstrózní tažení, pár milionů jich pobijeme, vláda z nich na některém náměstí navrší velikou horu a prohlásí to za konečné vítězství nad těmi potvorami... Pak se to pár týdnů oslavuje a další léto je jich stejně jako předtím. Jak je vlastně hubíte vy?“

„My je nehubíme,“ přiznal Pepek. „Stačí, když jim nenecháváme snadno přístupnou potravu. Když u nás nic k snědku nenajdou, odtáhnou zpátky do lesů.“

„To je těžký,“ zavrčel Icy. „Nemáte sýpky na zrní, co? Já vím, vám jídlo vzniká jen tak pod rukama, to je potom snadný...“

„Tak to není,“ pokrčil rameny Pepek. „Ne že bychom žádné plodiny nepěstovali, ale pěstujeme jich jen tolik, abychom měli pestřejší jídlo. To málo uskladníme tak, aby se k nim myši nedostaly. Samozřejmě pečlivě odstraňujeme i odpadky. Pak s nimi nejsou problémy.“

„Jste k těm potvorám nějak moc mírní,“ mínil Icy.

„K čemu by nám byla tvrdost, jakou projevují vaše vlády? Myši přece do přírody patří a beztak je nevyhubíte, jen vršíte hromady mrtvol. Rovnováha se dá v přírodě zajistit i jinak. Není lepší pochopit vztahy a příčiny a zařídit se podle nich, než s přírodou válčit?“

„Jak to tak říkáš, skoro mám dojem, že byste přírodě ustupovali. Proč se tedy pouštíte do nás? Naše válka se vás přece netýká!“

„Jak se to vezme,“ řekl Pepek. „Na vaši válku jsme narazili kvůli horšímu problému. Někde tady poblíž je civilizace, která se sousedy neválčí, aby je ovládla, ale rovnou je se vším všudy vypaluje. Zatím jsme objevili jen stopy toho řádění, obrovská spáleniště místo světů. To je teprve to pravé zlo! Zatím nevíme, kdo to dělá a proč to dělá, ale chceme tomu zabránit. Jenže jsme při hledání narazili na vás a věnujeme vám tedy část naší pozornosti.“

„Část vaší pozornosti?“ zavětřil Icy. „Poslyš, kolik se vás tím angažuje? Hádám, že vás na Alyaku moc nebude. Flotilou se zřejmě zabýváš sám, je vás tu aspoň víc než stovka? Mám takové hrozné podezření, že vás o moc víc nebude!“

„Správné podezření,“ souhlasil Pepek. „Nechci a nebudu před tebou tajit, kolik nás je. Vaší válkou se zabýváme v pětici. Čtyři jsme lidé a jedna bytost je Erduk.“

„Čtyři lidi a jedna vesmírná potvora!“ vzdychl si Icy. „S tím se klidně postavíte proti milionům vojáků na stovce křižníků a bitevních lodí! To je tedy drzost!“

„Jakápak drzost?“ usmál se Pepek. „Není už většina těch bitevních lodí vyřazená?“

„I tak je to drzost. Co jste to za civilizaci, když se odvážíte proti nám postavit jen čtyři chlapy? Co by s námi bylo, kdybyste proti nám vrhli všechny své síly?“

„Nejsme proti vám čtyři chlapi,“ upřesnil to Pepek. „Už jsem ti říkal, že Alexijev není člověk, ale Erduk. Lidi jsme tu jen já a moje tři manželky.“

„Cože? Ženské?“ zaúpěl Icy. „Vy proti nám nasazujete i ženské?“

„A komodorka, co vám velí, snad není ženská?“ opáčil Pepek.

„U důstojnic je to něco jiného!“ namítl Icy. „Velet může i invalida.“

„A nemáte snad ženské i mezi vašimi... očipovanými?“

„U těch zasejc není jistý, jestli to jsou ještě ženský,“ namítl Icy. „Přinejmenším se dá velice úspěšně pochybovat o jejich schopnosti mít děti.“

„Naše ženské toho hodně dokáží,“ pochvaloval si Pepek. „Ostatně je brzy poznáš. My dva teď ochromíme vaše zbývající lodě, až na slíbené dva křižníky, a vrátíme se na Alyak. Možná už tam bude i Salgiel. To je naše bioložka, je na vás moc zvědavá.“

„Bioložka?“ opáčil Icy ostražitě. „A zvědavá? Poslyš, na nějaké biologické výzkumy náladu nemám, zejména ne na pitvání zaživa, to ti říkám předem!“

„Toho se neboj,“ uklidňoval ho Pepek. „Salgiel to umí nedestruktivně a nebude čekat na tebe, postačí jí zkoumat lidi Alyaku. Žádné pitvání zaživa, ke zkoumání jí stačí slina, tím nikoho nezabije. Předpokládám, že jste jeden druh, beztak jste všichni ze stejného světa.“

„Jen aby!“ pochyboval Icy. „Co o nás vůbec potřebujete vědět?“

„Zajímá nás váš původ,“ řekl Pepek.

„A co je vám do našeho původu?“

„Rozuměj, ve vesmíru najdeš tisíce světů, spousta jich je osídlených a na mnoha jsou dokonce lidé. Asi to vypadá nepravděpodobně, ale hodně jich má i společné předky a přitom většina ani neví, odkud skutečně pocházejí. Třeba se ukáže, že i vy patříte mezi největší ze všech lidských skupin, tefiry.“

„Mělo by to pro nás nějakou výhodu?“

„Určitě!“ ujistil ho Pepek. „Kdybys byl geneticky tefir, nemusel bys žít jen na vašich světech, ale na kterémkoliv světě osídleném tefiry. Vsadím se, že by se ti líbilo i u nás.“

„Ty jsi taky původem tefir?“

„Tak napůl,“ odvětil Pepek. „Kdysi v dávnověku jsme byli samostatná skupina, ale tefirové si nás pak přizpůsobili, takže jsme s nimi dnes napůl příbuzní.“

„Tomu nerozumím,“ vzdal to Icy. „Ale zdá se mi, že ta hvězda zase mrkla.“

„To se ti nezdálo,“ odfrkl Pepek. „Jsme mnohem blíž a každou chvilkou bychom měli být na dohled.“

„Museli bychom se dostat až za hranici neviditelnostní gravitační čočky,“ podotkl Icy. „Tahle fáze přibližování je vždycky nejpomalejší.“

„Jak pro koho,“ opáčil Pepek.

Kilometrová kosmická loď se před nimi vyloupla nečekaně, aspoň pro Icyho, který ji tak rychle nečekal. Visela přímo před nimi a Pepek musel velice prudce zabrzdit, aby se s ní nesrazili. Jako duchům by jim neublížilo ani kdyby křižníkem jen tak proletěli, vyletěli by prostě na druhé straně z gravitační čočky ven, jenže honička by pak pokračovala.

„Brzdíš moc razantně!“ zaúpěl Icy, nalepený obličejem na poddajnou stěnu kokonu.

„Musím,“ odtušil Pepek. „Měli jsme příliš velký rozdíl rychlostí. Nejsem ale stroj, ani neumím akcelerovat nesnesitelně a teď už je to snad dobré, ne? Kde začneme?“

„Snad jako vždycky ve velínu, ne?“ vzdychl Icy a odlepil obličej od stěny kokonu.

Obrovská loď visela před nimi zdánlivě nepohnutě asi čtyři kilometry daleko a svítila do dálky stovkami světel. Konstruktéři se zřejmě spoléhali na neviditelnost a podružnostmi, jako je zatemnění, se nezatěžovali. Z té blízkosti byly krásně vidět šedé věže mikrovlnných kanónů, všechny v pohotovostních polohách, vystouplé cylindry vrhačů torpéd i katapulty a přistávací trychtýře výsadkových, stíhacích a torpédonosných letadel.

„Křižník třídy Zkirt,“ komentoval ho znalecky Icy.

„Škoda, že to není bitevní loď,“ povzdychl si Pepek. „Takže nám zbývá jedna bitevní loď a tři křižníky. Mohlo by se stát, že než ji najdeme, narazíme na poslední křižníky, které jsem slíbil neochromit a my je budeme muset nechat letět.“

„Ještě horší by bylo, kdyby některý z těch bojeschopných mířil na Alyak,“ přidal Icy. „Co bys dělal potom?“

„Ochromím ho a vrátím se odblokovat některého vzdálenějšího kocába,“ krčil rameny Pepek. „Nejhorší by bylo, kdyby komodorka ani potom nepřiznala porážku a nedovolila těm zbylým zachraňovat posádky.“

„To máš pravdu,“ uznal Icy. „Dva křižníky mají pro regulérní bitvu příliš málo síly, ale bezbrannou planetu by stačily zdevastovat pořádně.“

„K tomu nedojde,“ řekl Pepek. „Předpokládám, že si komodorka beznadějnost situace uvědomí včas, nejpozději až přijde o poslední bitevní loď. A když ne...“

„...mohl bys uvést do bojeschopného stavu pár Císařských křižníků a Císařští by je už velice rychle zastavili,“ napadlo Icyho.

„Blázníš?“ podíval se na něho Pepek, jako kdyby Icy vyslovil nějakou hloupost, což si ostatně myslel. „Já se tu snažím, aby se ani na jedné, ani na druhé straně nestřílelo a ty...“

„No, napadlo mě, že by to pak bylo spravedlivější než dva plně vyzbrojené křižníky proti úplně bezbrannému Alyaku.“

„Na takovou spravedlnost ti kašlu!“ vyhrkl Pepek. „Střílet se nebude a basta!“

„No jo, ale co když...“ popichoval ho Icy.

„Pak bych měl ještě jinou možnost,“ řekl Pepek. „Ale na tu se mi musí nejprve někdo podívat. Svěřím to Xapho, ta to zjistí rychle.“

„Jakou možnost myslíš?“ nechtělo se ale čekat Icymu.

„Pevně věřím, že v některém sousedním vesmíru je na místě Alyaku nějaký naprosto pustý, neobydlený svět,“ řekl Pepek. „Škoda, že tu není Jupiter, ale k tomu účelu by stačily i Saturnské světy. Kdyby to nešlo jinak, odblokuji komodorce křižníky i bitevní lodě, ale prohodím je do sousedního vesmíru. Najdou tam místo Alyaku zmrzlý svět bez života a aťsi budou střílet nebo ne, vyjde to úplně nastejno, nikomu se nic nestane.“

„Sousední vesmír?“ zarazil se Icy. „No potěš! Jak se pak ale vrátí zpátky?“

„Sami rozhodně ne,“ řekl Pepek. „Zpátky bych je musel tahat zase já. Bude v tom ale háček. Nejvhodnější svět je Saturn-dolů, právě mi to Xapho zjistila. Jenže já tam tak velké kolosy prohodím jedině s vypětím všech sil a jen díky tomu, že je to směr dolů. Nahoru by to bylo nad mé síly.“

„To by tam už všichni zůstali? Navždycky?“ obával se Icy.

„Ne, ale zpátky bych je musel brát po menších skupinkách, nějakými malými letadly nebo pěšky. Rozhodně bez těch velkých lodí.“

„To by byl potom jen návrat zajatců!“ došlo Icymu.

„No a?“ opáčil Pepek.

Errata:

11.08.2021 15:05