Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Základna Alyak

Dříve než Pepek s Icym dorazili na Alyak, začaly se i tam hýbat události. Pikantní na tom bylo, že je zavinila Ramiel.

Pepek dal svým manželkám na Alyaku volno s tím, že ho budou telepaticky zaměřovat. Ve většině volných chvilek se měly seznamovat s místní společností. Tento úkol je nakonec pro ženy jako stvořený a Xapho, Ramiel i Yazatap se ho ujaly s větší nápaditostí než kdysi dávno na Zemi slavná Mata Hari. Na rozdíl od pozemské tanečnice jim duchovitá podstata umožnila vstoupit, kam chtěly. Navštívily příbytky obyčejných lidí i nejvyšších politických a hospodářských špiček. Od prvních získávaly mínění většiny lidí, od druhých přehledy o nejbližších plánech zdejší vlády, přesněji úřadu císařských místodržících. Nutno přiznat, že se nespokojovaly pozorováním současného stavu. Kdykoliv se dozvěděly něco tajného a hlavně nemravného, neváhaly toho patřičně využít.

Ramiel využila Pepkovu osvědčenou pražskou taktiku a seznámila se s redaktorem zdejšího zpravodajství panem Fókrem. Nebyl to žádný strašpytel. Neutekl před ní ani když se mu ukázala, ani když se před ním zhmotnila a předvedla mu, že není pouhý přízrak.

Pan Fókr samozřejmě zavětřil jedinečnou příležitost. Kdyby Ramiel nebyla ďáblice, mohl by tvrdit, že mu přízrak v podobě nádherné dívky poslalo samotné nebe! Pochopil, že se dostane i tam, odkud by obyčejného kameramana v lepším případě vyhnali, v horším by se už nevrátil. Dohodl se s ní proto rychle i bez oficiální smlouvy, sepsané úředně u notáře.

Ramiel měla dokonalejší telepatické kamery, ale telepatie nebyla slučitelná se zdejšími prostředky. Fókrova kamera zase dávala na náhledové obrazovce obraz nevalné kvality. Redaktor si naštěstí věděl rady. Půjčil Ramiel svou nejlepší zpravodajskou kameru a malý videotelefon. Když se Ramiel odhmotnila, ukazatel signálu poklesl, ale spojení neskončilo. Byli tak spolu ve stálém kontaktu a redaktor si mohl vybírat, čemu by měla Ramiel věnovat pozornost. Na oplátku jí slíbil, že zveřejní i to, co by se jemu samotnému nelíbilo. Trvala na tom, že pravda musí být nade vše, dokonce i nad peníze, kterými ostentativně pohrdla.

Ukázalo se, že ani nejlepší kamera nezaručí kvalitu nahrávek, když byla s Ramiel neviditelná a musela se spokojit s infračervenou částí spektra. Ani zvuk nebyl tak křišťálově čistý, ale u dokumentů není technická úroveň nahrávky ani ostrý obraz a zvuk důležitý. Ramiel redaktora nezklamala a začala brzy na jeho stůl přinášet pravé mediální poklady.

Zasedání kabinetu místodržících, zejména choulostivá jednání s lobbisty všech druhů, náhle přestala být tajná. Pečlivě utajované schůzky se začaly dostávat častěji na veřejnost a viníky úniků nikdy nikdo nevypátral. Po týdnu odstoupil pro neschopnost ministr policie, ale jeho nástupce nebyl úspěšnější, ačkoliv vyměnil část špiček tajné policie. Nepomohlo to, spíš to zhoršil. Staří tajní si nevěděli rady, ale noví měli zkušeností ještě méně.

Když chtěli kolegové po redaktoru Fókrovi vyzvědět zdroj jeho senzačních informací, jen se jim smál. Nanejvýš jim dával nesmyslné rady, aby si našli stejně ochotného ducha, jako má on, který jim bude ty tajnosti přinášet. Ale často se stávalo, že jim některé pikantní zprávy přenechal. Mohl si to dovolit, sám jich měl víc než stačil zpracovat.

Z kolegů si samozřejmě utahovat mohl, ale necitlivě se dotýkal příliš vysokých kruhů. Za normální situace by se vyhnul zejména obávanému pětičlennému kabinetu místodržících. Fókr si ale brzy zvykl na zázraky, předváděné mu denně Ramiel, a cítil se tak trochu pod její ochranou. A nebyl daleko od pravdy.

Malý videotelefon věnovaný Ramiel byl k nezaplacení. Fókr původně chtěl dávat rady na dálku, ale Ramiel v něm náhle spatřila chlapa, který Fókra přepadl přímo v jeho redakci.

Nebyla daleko, ale nestačila se vrátit, aby zabránila nejhoršímu. Když tam dorazila, ležel zastřelený redaktor na zemi ve velké kaluži krve a redakci pečlivě ohledávali přivolaní policisté. Nebo to tak aspoň vypadalo. Byli tam reportéři od konkurence, kteří na místě činu pohotově točili reportáž a také lékař, aby už jen konstatoval smrt.

Nepočítali ale s Ramiel. Ačkoliv tam nepřiletěla jako první a nikdo ji ani na okamžik nespatřil, teprve po jejím příchodu se začaly dít věci!

Nepotřebovala si přivolávat na pomoc ostatní. Jako duch měla léčebné síly nadbytek a sama zvládla i to, na co by jinak museli být čtyři. Kolem zastřeleného znenadání vzplála bílá záře, od které lékaři i policisté jen zděšeně uskakovali, a když po chvilce zhasla, oživlý redaktor se na zemi zvolna posadil a trochu udiveně se rozhlížel, co se to kolem něho děje.

Přítomní lékaři i policisté lapali po dechu. Vzkříšení mrtvého bylo nad jejich chápání. Zato kolegové, dokonce i ti od konkurence, přivítali Fókra více než bouřlivě zpátky mezi živými. Naprázdno tak vyšel jedině vrah. Nedalo se ovšem počítat s tím, že by to vzdal.

Podruhé Fókra prostřílel důkladněji v parkovacím hangáru. Pro jistotu neměl pistoli, ale účinnější automatickou zbraň. Redaktor se loučil se svými kolegy a chystal se nasednout do redakčního lahaanu, když náhle zapráskala dlouhá dávka. V poloprázdném hangáru bylo sotva dvacet lidí, všichni v hrůze padali na zem a hledali si úkryt mezi malými letadly, ale vrahovi šlo jen o nepohodlného redaktora. Nejprve do jeho těla pečlivě vyprázdnil zásobník a teprve když zbraň znovu nabil, začal se zajímat o další, teď už také nepohodlné svědky.

K těm se už ale nedostal, Ramiel byla tentokrát na místě dřív, přiřítila se jako vichřice. Vrahova policejní uniforma ji nepřekvapila ani neohromila. Nedělala s ním žádné cavyky, prostě ho naráz přimrazila a až potom se věnovala prostřílenému redaktorovi.

Policie na místo činu dorazila hned po doznění rachotu výstřelů. Ramiel očekávala, že budou poblíž a budou mít s sebou konkurenční reportéry, aby co nejvěrohodněji zachytili jejich snahu po objasnění zločinu, ale naplánovaná akce ani tentokrát nevyšla. Lékařská pohotovost byla na místě též podezřele brzy, ale dostala úplně jiný objekt zájmu.

Prostřílený redaktor byl sice na místě mrtvý, ale dříve než se mohli lékaři věnovat už jen ohledání jeho mrtvoly, rozlila se kolem opět ta tajemná bílá záře, vzkříšený redaktor se posadil a pak se před očima svých vytřeštěných kolegů bez cizí pomoci postavil. Oblek měl prostřílený a prosáklý krví, ale na těle neměl ani škrábnutí. Na otázku, jak se cítí, odpověděl s ulehčením: Jako znovuzrozený.

Byl to samozřejmě další zázrak, ale redaktor už věděl, že je Ramiel dokáže.

Vrah v policejní uniformě dopadl hůř. Ačkoliv se lékaři věnovali jen jemu, nebylo v jejich schopnostech přimraženého odmrazit. Jak se vyjádřil jeden ze záchranářů, byl to zřejmě infarkt, ale nějak nepřirozený. Odhadl to správně, ale pacientovi nepomohl. To by mohla jen Ramiel, ale ta od toho po krátké telepatické poradě s ostatními ustoupila. Yazatap i Pepek se shodli, že by to nebylo správné. Ten chlap přece vraždil a nejspíš ne poprvé. Snad by ho mohli jako na Zemi prohodit do některého sousedního světa, jenže sousední saturnské světy byly ledové a bez robocenter je nemohli zařídit. Bylo by to jako hodit neoblečeného člověka uprostřed zimy do centra Antarktidy, ani tam by dlouho nepřežil.

Odklízeči mrtvých zkrátka nepřišli, jen si odvezli úplně jinou mrtvolu, než někdo předem naplánoval. A Ramiel si umínila, že musí toho plánovače vražd vypátrat.

Tajná služba vlastně dostala varování, aby se na redaktora Fókra přestala dívat jako na jiné běžné případy, ale nestačila už toho využít. Již následujícího dne se dočkalo zveřejnění napjaté jednání v kanceláři šéfa tajné policie včetně tvrdého výslechu policistů, přítomných zázračnému vzkříšení redaktora Fókra i nenadálému úmrtí elitního agenta. Přitom vyšlo najevo, že Fókrovu vraždu již podruhé plánoval šéf tajné policie. Na Ramielině záznamu se zachovala velice důležitá výpověď:

„Každej, kdo tam byl, šéfe, musel vidět, že splnění toho úkolu nebylo možný. Někdo tomu zabránil a to velice účinně. Nikdo tu záhadu nechápe, ale stala se. Toho redaktora jsem viděl na vlastní oči prostřílenýho jako cedník, krve tam byly na zemi kaluže, doktoři taky potvrdili, že byl na místě mrtvej, kdo by čekal, že obživne? Nikdo! Jenže se to stalo, a to už podruhý! Kdo má nést odpovědnost za operaci, do který se dvakrát po sobě vložily nějaký záhadný síly?“

„Záhadný síly? To je přece nesmysl!“

„Zeptejte se doktorů! Byli z toho zrovna tak paf a nedokázali nám to vysvětlit, ačkoliv se to stalo i před jejich očima... vsadím se, že to nedokáže pochopit nikdo na světě!“

Ramiel by jim to vysvětlit mohla, ale mlčela a pilně natáčela. Záběry přinesla opravdu zdařilé. Mrtvý policista už nemohl nést odpovědnost za nezdar zpackané objednané vraždy, ale prozrazené tajemství stálo brzy místo nejen šéfa tajné policie, ale i ministra.

V pořadí třetí ministr zahájil nástup jako obvykle důkladnou čistkou v řadách tajné policie, čímž to jako vždy zhoršil. Staří policisté přece jen začínali chápat, že proti nim stojí něco, nač jejich rozum nestačí. Noví sebevědomí lidé na jejich místě také nic nechápali, ale se záhadami se seznamovali prakticky od začátku. Všichni začínali s elánem, který rychle klesal spolu s jejich sebevědomím.

Ramiel se také poučila. Ačkoliv by dokázala redaktora Fókra vzkřísit znovu a znovu, uznávala, že to pro něho příjemné nebylo. Uměla si ale poradit, jak dalším naplánovaným vraždám předejít. Stejně jako Pepek důstojníka Icyho, vzala i ona Fókra pod svou přímou ochranu. Jako duchům se jim nic stát nemohlo. Proto ho začala na výzvědy brát s sebou a když se později zabýval zpracováním doneseného materiálu, střežila ho jako neviditelný bodyguard. A nutno přiznat, nikdo proti ní neměl nejmenší šanci.

Aféry byly pro místodržitelský kabinet čím dál nepříjemnější. Navíc se dostávaly mezi lidi informace čím dál choulostivější. Redaktor Fókr měl na skandály vypěstovaný čich a věděl, kde je hledat. Teď když zjistil, že se pod ochranou Ramiel nemusí bát ani najatých vrahů a komand smrti, osmělil se ještě víc a pustil se i do oblastí, považovaných donedávna za nepřekročitelné. Neviděn se účastnil i přísně tajných jednání pětice místodržitelů se styčnými důstojníky Císařské Flotily. A to teprve stálo za to!

Lidé se dozvěděli, že obávaná Císařská Flotila není schopná nejen bojových akcí, ale ani pohybu. Císařští měli v současné době starost, jak na svých ochromených lodích přežít. Zásoby potravin se nezadržitelně tenčily a dobrovolné dodávky přestaly z Alyaku docházet. Malé dopravní lodě jim zůstaly, ale po vyřazení těžkých zbraní si nemohli vynutit obnovení dodávek potravin silou, museli za ně platit. To by jim nevadilo, nezaskočily je ani stoupající ceny. Flotila byla v tom směru dobře vybavena, dvě bitevní lodě měly dokonce oficiální císařské tiskárny peněz. Horší bylo, že jim obchodníci za nemravné ceny nabízeli jen odpad.

Místodržící to věděli, ale policejní zásah proti obchodníkům odmítli. Císařským tvrdili, že policie na zásahy tak velkého rozsahu nestačí. To byla přece vždycky věc vojska a místodržitelství nemá podle dávných císařských příkazů vojáky, vojenská ochrana světů byla přece odedávna svěřena spolehlivějším Flotilám.

Pravdivé výmluvy zněly věrohodně, ale císařským nepomohly. Na Alyak mohli poslat jen menší oddíly, ale bez nutné podpory těžkých zbraní by nic nesvedli ani elitní čipovaní superzabijáci. Nezbylo než se skřípěním zubů platit za podřadné zboží, především za potraviny. Peněz měli naštěstí pořád dost, jen zboží bylo za ně málo.

Místodržící pochopili, že jim ochromená Flotila neposkytne ochranu, na druhé straně jim nemůže škodit. Škoda, že Ramiel s Fókrem nebyli na dalším jednání, kde se o tom povedená pětice dohadovala. Stali se vlastně první nezávislou vládou Alyaku a rozhodli se toho využít.

Šedovlasý Ory Fogfek, nejstarší z kabinetu, to svým kolegům vystihl:

„Podívejte se, pánové!“ začal rozvážně. „Musíme uvažovat pragmaticky, s ohledem na budoucnost. Císařská flotila je zřejmě knock-out. Bravo, svět patří nám! Důležitá otázka je, jak dlouho? Odpověď je taky jasná. Než dorazí nejbližší Flotila. Císařští budou vyžadovat všechno zpátky a kdyby sem dorazila dřív Aliance, zabere nás rychle a bez boje. Alyak nám dlouho patřit nebude, jakože mám nos mezi očima. Jako nejvýhodnější strategii bych viděl využít situace, napakovat se a včas Alyak opustit, nejlépe pašeráckou lodí, kde neověřují čipy. S pořádným balíkem se později můžeme usadit, kde se nám zachce. Být vládci světa je nevděčné povolání. Bojíme se napít i vody a nebaví mě jíst jen to, co přede mnou někdo ochutná, aby v tom nebyl jed.“

Škoda, že u toho rozhovoru Ramiel s Fókrem nebyli, měli jinou zábavu. Ale nebyli daleko od věci. Mluvčí kabinetu totiž následujícího dne vyhlásil celoplanetární zvyšování daní z důvodu vyššího výpalného, odváděného císařským vojákům, takže Fókrovi i Ramiel bylo jasné, že je to jen výmluva a vcelku jen další podvod.

Prozrazení skutečné situace ale způsobilo úplný kolaps státních financí.

Lidé pochopili, že šikanování císařskými armádami skončilo a jako na povel si začali mezi sebou otevřeně platit aliančními lovra místo císařskými penězi. Ukázalo se, že mezi nimi obíhá víc zakázaných peněz než oficiálních a banky, zvyklé stovky let řídit světové hospodářství, se náhle ocitly bez vlivu. Daně sice lidé ze setrvačnosti platili a dalo se říci, že poctivě, jenže se tím jen zbavovali císařských peněz, jejichž hodnota šla ke dnu rychlostí potápějící se cihly.

Pepkovy ďáblice zkrátka císařské místodržitelství nezadržitelně rozvracely. Místodržitelé měli brzy neuvěřitelný přebytek peněz, které nikdo nepřijímal. Mohli by jimi tapetovat, ale byly dobré jen jako dekorace. Proti platům v bezcenných císařských penězích se vzbouřili státní zaměstnanci, především policisté, dosavadní nejsilnější pilíř Císařství.

Posledním dějství dramatu nastalo, když na udání neznámého udavače vtrhla policie do zanedbaného hotelu poblíž ilegálního přístavu rychlých obchodních chremmalů, kde se všech pět místodržících chystalo k odletu. Platili dobře, navíc pevnou měnou lovra, ale někdo je sledoval, takže policisté šli najisto. Z jejich naloženého luxusního lahaanu, který si měli odvézt s sebou, vítězoslavně vydolovali hromadu balíků peněz. Bylo jich tam za miliardy, menší část byla v císařských, větší část v aliančních lovra. Z nejmocnější pětice Alyaku se rázem stalo pět vězňů, přikovaných i ve vězeňské cele. Paradoxně je obvinili z vlastnictví zakázaných aliančních peněz, tedy ze zločinu, za který nebyl stíhán nikdo jiný, protože těmi penězi platili všichni. Nicméně zákon za to vyžadoval trest smrti a jak se zdálo, bude to poslední případ, kdy ještě bude uplatněn.

Šedovlasý Ory Fogfek měl ze všech pěti nejreálnější představu o tom, co bude následovat. Když v cele osaměli, vytáhl rukama připoutanýma ke stěně z úkrytu v podpatku boty malou, ale postačující zbraň.

„Chce snad někdo, pánové, abych ho zastřelil, než se zastřelím sám?“ nabídl s pistolí v ruce skleslým a teď ještě zděšenějším spoluvězňům.

„Ujišťuji vás, že střílím přesně,“ povzbuzoval je, když se neměli k odpovědi. „Mohu vám teď nabídnout jen tuto poslední službu. Radím vám, využijte toho! Bude to nejméně bolestivé ze všeho, co můžeme očekávat. Když se zastřelím jako první, a můžete mi věřit, že to udělám bez zaváhání, nikdo z vás už na moji pistoli nedosáhnete. A silně pochybuji, že vám někdo nabídne ještě něco lepšího.“

V cele bylo chvíli ponuré ticho.

„Jak myslíte!“ pokrčil rameny Ory Fogfek a přiložil si hlaveň zespodu k ústům. „Jestli je vám smrt v kyselině milejší, já už si žádné iluze nedělám!“

„Počkej, Ory!“ zastavil ho Suk Suporur. „Nemůžeme se zamyslet, než se vyslovíme?“

„Dobře, přemýšlejte!“ sklonil Ory hlaveň. „Ale přemýšlejte rychle. Kdyby sem teď někdo vtrhl, nenechám si tuhle hračku sebrat, kulka do hlavy je mi milejší. A počítejte s tím, že se sem po první ráně seběhnou všichni.“

Šedá eminence Ory Fogfek nemluvil do větru a uvažoval logicky.

Když po pěti rychle po sobě následujících výstřelech vběhli do cely strážní, na první pohled viděli, že nemuseli tak spěchat...

Ačkoliv byli Horákovi v telepatickém spojení často, každý se zabýval něčím jiným a jejich spojení nemohlo být nepřetržité. Při dálkových telepatických spojeních si vyměňovali zprávy, ale spíš aby o sobě dali vědět, než aby se úplně informovali. Oldova parta objevila o dvacet osm světů víc než Pepkova a bez zastávek postupovala do hlubin vesmírů. Navázala, ale i přerušila slibný kontakt s nehumanoidní civilizací rozumných, dobrosrdečných bytostí, připomínajících velké pozemské veverky. Olda si umiňoval vrátit se tam a prozkoumat ji, ale od těch mírných tvorů nikomu nehrozilo nebezpečí, výzkumy mohly počkat a Oldova skupina pokračovala v objevování dalších světů ve svém směru.

Pepkova skupina se ale na Alyaku zarazila. Vesmír, kde se schyluje ke kosmické válce, si zasluhuje víc pozornosti než dobrosrdečné veverky, i když Alexijev vylučoval, že by Císařství nebo Aliance byly tolik hledaná hrozba vesmíru. Když Alexijev na dálkové poradě Erduků podal návrh ponechat Pepkovu skupinu na Alyaku, nikdo nic nenamítal. Je rozumné zabránit i méně ničivé válce.

Pepek pročesával planetární soustavu ve snaze odhalit zbývající lodě Alianční Flotily. Na počátku to měl lehké díky detailně rozkreslenému plánku komodorky Zikehové, ze kterého věděl, na jaké oběžné dráhy se která skupina lodí rozprchne, aby je mohla svolat, až Pepka rozstřílejí při pokusu o opuštění bitevní lodi Eremage. Tomu se ovšem jen smál pod vousy. Později už to snadné nebylo. Alianční lodi se rozprchly a zahalily do neviditelnosti. Ty, které Pepek navštívil, neměly na neviditelnost energii a zůstaly viditelné, jenže ty ho už nezajímaly. Hledání zbývajících ale bylo čím dál tím těžší. Komodorka Zikehová si zřejmě po nepříjemných zprávách od napadených lodí začala Pepkovo putování po hvězdné soustavě zakreslovat a reagovala na ně operativními změnami drah zbývajících lodí, aby je dostala z pravděpodobného Pepkova směru. Pepkův plánek pozbyl ceny a zbývala mu jen náhoda, aby zbývající neviditelné pancéřované kosmické obludy objevil.

Nakonec to vzdal a zamířil k Alyaku. Icy měl pravdu. Aby výprava neskončila úplným debaklem, musela Flotila útočit. A bylo logické počkat si na ni právě tam.

Vrátil se na Alyak, kde ho netrpělivě čekaly nejen manželky parťačky, ale i Salgiel. Dočasně se odtrhla od Oldovy party, aby jí neušlo zkoumání genetiky zdejších obyvatel.

Yazatap si zatím pronajala od místních lidí na kraji lesa domek, aby mohli odpočívat v hmotném stavu. Yazatap to s domorodci uměla už na Zemi a tady se také osvědčila. Návštěvnice zprvu platily nájem různými drobnostmi, ale když se ukázalo, že umí přímo zázračně léčit, začaly léčit nemocné. Alyačané měli poměrně slušnou úroveň medicíny, ale Horákovým se jejich lékaři rovnat nemohli. Kdyby nic jiného, křísit mrtvé bylo vysoce nad jejich možnostmi i schopnostmi. Místní lidé je považovali za zázračné vědmy, ale genetické výzkumy Salgiel měly přece jen větší vědeckou váhu. Brzy všichni věděli, že zdejší obyvatelé jsou přinejmenším po meči kompatibilní s tefiry. Po přeslici se lišili, zdejší ženy měly ještě starší kombinaci XX namísto obvyklých tefirských WX a WY.

„Jejich předkové se zřejmě oddělili od hlavních tefirských kmenů hodně dávno, ještě před tou genetickou modifikací,“ shrnula to před několika dny Salgiel. „To by znamenalo tři, možná až čtyři miliony let.“

„Jsou ještě vůbec kompatibilní?“ zajímal se na dálku Pepek.

„Určitě,“ odvětila Salgiel. „Jejich muži se neliší a ženy mají blíž k pozemšťankám. Proč tě to, Pepku, zajímá? Ty už jsi přece dávno šťastně ženatý!“

„Nejde o mě,“ zavrčel na dálku Pepek. „Mám v letadle jednoho zdejšího a slíbil jsem mu azyl, kdyby ho jeho krajané zavrhli.“

„To máš asi pravdu,“ přijala to Salgiel. „Můžeš ho ujistit, že si najde ženu nejen na Alyaku, ale třeba i v Oáze nebo na Zemi, podle toho, kde by se mu víc líbilo.“

Icy to vyslechl bez velkého nadšení a hned odvětil, že by chtěl zůstat na rodné Nuace, kde to přece jen nejlépe zná. Jediný problém je podle něho s penězi.

„Kdo má peníze, nemá problémy, kdo je nemá, je naprostá nula.“

„U nás to tak úplně neplatí, ale necháme to otevřené a rozhodneš se, až poznáš nějaké jiné světy,“ navrhl mu Pepek, což Icy ochotně přijal. Nakonec, proč ne?

Teď tedy stál trochu skromně stranou, zatímco se Pepek vítal se všemi svými ženami.

„Co budeme dělat teď?“ začala ale hned po přivítání Yazatap.

„To co dosud,“ ujistil ji Pepek. „Vždyť jste si tady zábavu našly. Já se budu starat o naše milé Alianční nepřátele, aby je nenapadlo udělat z Alyaku peklo.“

„Měla bych nápad,“ pokračovala Yazatap. „Myslím, že nebude na škodu podívat se na ochromené lodě Císařské flotily. Ne že by nám od nich hrozilo nějaké nebezpečí, v tom plně důvěřuji Alexijevovi, ten je o třídu, nebo spíš o pět tříd nad námi, ale císařští by nám mohli třeba i nevědomky pomoci. Jistě ani oni nestojí o to, aby je Alianční křižníky zmasakrovaly. Vsadím se, že po nich pátrají vším, co mají po ruce.“

„Jenže k nám budou podezíraví a nakonec budou mít pravdu,“ vrtěla hlavou Xapho.

„Není to špatný nápad,“ nesouhlasil s ní Pepek a přidal se tak k Yazatap. „Nemusíme přece jednat s jejich generalitou. Tady Icy je živým důkazem, že se můžeme lépe dohodnout na nižší úrovni. Co takhle zkontaktovat jejich pozorovatele?“

„Právě to jsem myslela,“ přikývla Yazatap. „Zkusila bych to i sama, ale teď je zrovna víc práce tady. Po smrti místodržících je Alyak v rozkladu a nerada bych, aby vypukla válka regionů. Zatím tu ještě nejsou znepřátelené státy, ale chci zabránit, aby vznikly. Rozeštvat sousední země je snadné, můžete mi věřit, já v tom byla kdysi mistryně!“

„To se nemáš čím chlubit!“ odpálila ji Ramiel.

„Copak se tím chlubím?“ vrtěla hlavou Yazatap. „Stydím se za to! Diplomacie je ale jemné umění, ochladit horké hlavy bylo vždycky těžší a já jsem uměla oboje! Tu obtížnější část si teď docela ráda zopakuji!“

„Takže císařská flotila zbude na mě, co?“ povzdychl si Pepek.

„Tak jako tak jsi chtěl pozorovat okolní vesmír,“ připomněla mu Yazatap. „Zkus do toho zapojit víc lidí a třeba i potencionální nepřátele!“

„Zkusím to,“ přijal to Pepek. „Něco jsem se už naučil s Icym, uvidíme, jak si poradím s císařskými vojáky. Kdoví, jestli to u nich nebude podobné jako u Aliančních.“

„Ale co já?“ staral se hned Icy.

„Ty teď budeš mít krátkou dovolenou,“ navrhl mu Pepek.

„Slíbil jsi mi ale...“

„Neboj se, plat ti poběží i když tady budeš jakoby bez práce,“ ujistil ho Pepek.

„Já bych ale radši...“ podíval se na něho Icy prosebným výrazem.

„Leda bys se mnou odletěl k vašim nepřátelům,“ dal mu tedy na vybranou Pepek.

„To bych radši, než zůstat tady,“ chopil se nabídky Icy. „Víš, nechtěl bych být později podezíranej, že jsem měl něco se tvejma ženskejma.“

„Toho se nebojím,“ usmál se Pepek. „Ty by s tebou zatočily, kdybys je obtěžoval. Ale mohl by ses zatím rozhlížet po místních kráskách.“

„Ještě jsem si je moc nezasloužil,“ namítal Icy.

„Ale platný jsi nám už byl,“ ujišťoval ho Pepek. „Vyznáš se ve vašich lodích lépe než my. Já bych ty reaktory našel i sám, jen bych je déle hledal.“

„Vezmeš mě tedy s sebou? Taky umím jejich hatmatilku!“ přiložil si polínko Icy.

„Tu bych se naučil asi stejně rychle jako od tebe řeč Nuaky,“ usmál se Pepek. „Naše ženy už také zdejší jazyk ovládají. Ale abys neřekl, beru tě. Přece jen se tam vyznáš nejlépe. Vyrazíme hned zítra.“

„Proč ne hned?“ provokoval Icy.

„Na dnešek mě má zamluveného Salgiel,“ přitáhl ji k sobě s úsměvem, zatímco se k němu z druhé strany sama od sebe přivinula Xapho.

„No jo, já zapomněl, že už seš ženáč!“ ochladl trochu Icy. „Která je vlastně tvoje?“

„Všechny,“ ujistil ho Pepek. „Nekoukej tak na nás, u nás je to normální.“

„Vy teda patříte ke dgóši? Nebo jste zrovna po nějaké hodně kruté válce...?“

„Ani jedno,“ odmítl to Pepek. „Privilegované v Oáze nemáme. Více manželek může mít u nás každý. Má to své výhody a kdyby ses rozhodl žít u nás, taky by tě to neminulo.“

„Nevím,“ mračil se Icy. „Komu by se chtělo platit na víc ženských? Každýmu snad stačí jedna. Na víc ženských mají peníze snad jen dgóši...“

„Peníze, pořád jen peníze!“ vrčel Pepek. „Všechno měříte penězi! My se spíš snažíme, abychom se měli rádi!“

„To je sice krásné, ale ženské stojí peníze a děcka ještě víc!“ namítal Icy.

„U vás možná,“ připustil Pepek. „Představ si ale, že jsi opravdu bohatý. Tak bohatý, že máš všechno co potřebuješ a na peníze se ohlížet nemusíš. A stejně jsou na tom ženy. Také mají všechno a nepotřebují, aby na ně někdo vydělával. Ani děti u nás nehladoví a vyžadují jen trochu výchovy a rodičovské lásky. A teď si představ, že si tě vyhlídnou hned dvě kamarádky a chtějí tě za muže. Jsou stejně krásné a milé, jedna na druhou nežárlí a žádnou nemusíš zklamat, můžeš si vzít obě. Trval bys i pak na jedné?“

„Kdybych byl dgóši, pak snad... jenže já nejsem!“

„U nás jsme takoví všichni, ani ty bys nebyl výjimkou.“

„Víš... já ani nechci být dgóši,“ ošíval se Icy. „Nechci mít na jídlo a pití ochutnávače, osobní strážce a tak... Stačila by mi malá farma, žena a pár děcek. Nechci žít jako boháč!“

„Nač by ti byli ochutnávači a osobní stráže?“ usmál se Pepek. „Žijeme všichni jako boháči a lidé si nemají co závidět. Kdo by druhému usiloval o život, když tím nic nezíská? Nikdo u nás ochutnávače, sluhy ani stráže nepotřebuje a nikdo je nedělá. Proč také?“

„Nepřejete výdělek ochutnávačům?“ zaškaredil se Icy.

„A kdo by je dělal, když jsou bohatí všichni?“ pokrčil rameny Pepek.

„To pak ale nemůžeš nikomu poručit, aby pro tebe něco udělal!“

„To máš pravdu,“ přikývl vážně Pepek. „Nemohu nikomu poručit, aby za mě něco udělal a když to potřebuji, musím se starat sám. Nanejvýš mohu někoho slušně požádat, aby mi pomohl, kdybych na to sám nestačil.“

„A on se každej hned zvedne, aby ti mohl zadarmo pomoci?“

„Lidi si přece pomáhají, i když za to nedostanou zaplaceno. Zejména boháči si občas dovolí udělat něco pro druhé zadarmo. Vždyť i my jsme k vám přišli, protože nás někdo slušně požádal o drobnou výpomoc a vysvětlil nám, že to bude potřebné.“

„Zadarmo? Ty jsi tady zadarmo? Já myslel, že za to dostaneš řádně zaplaceno, aby sis mohl dovolit něco z toho dát mně! Opustil jsem kvůli tobě naši loď! Věřil jsem ti!“

„Neboj se, o výdělek nepřijdeš!“ ujistil Pepek Icyho. „My sliby plníme, můžeme si to dovolit. A naopak, nemůžeme si dovolit neplnit sliby, kdo by nám věřil? Neměj obavy.“

„Jen aby!“ pochyboval Icy.

Icy se do večera ochomýtal kolem Xapho a Salgiel. Jako každého dne za nimi chodili pacienti. Po městě Zeseltehnu se rozkřiklo, že zdejší léčitelky uzdravují i nešťastníky, nad nimiž světově proslulí lékaři vyslovili nekompromisní ortel. Nepřicházeli sem s banálními nemocemi, jako rýma a nachlazení, ale opravdu jen vážné případy. Ty nejtěžší sem příbuzní přiváželi z dálky malými osobními letadly.

Tentokrát dělala lékařku Salgiel. Xapho tu byla v neviditelném duchovitém stavu, ale byla to právě ona, kdo na lidi posílal léčivou sílu. Salgiel zařizovala všechno ostatní. Příjem pacientů, diagnózu i vybírání odměn. Ty byly spíš symbolické, ale ani Horákovy ženy nebydlely zadarmo a musely platit nájem. Mohly by získávat peníze i prodáváním drahých šperků, které si snadno rozmnožovaly hiblagem, i o ně by byl zájem, ale léčením pomáhaly místním víc. Pacientů měly dost a nikdo se ani nepokusil platit jim bezcennými císařskými penězi. Starost o nájem tedy neměly.

Icy je pozoroval se směsicí obdivu a nedůvěry. Jako jeden z mála věděl o Xapho, neboť se mu na okamžik zjevila, když o ní před Salgiel zapochyboval, ale úplně nechápal, co vlastně dělá. Že se pokaždé v místnosti trochu rozsvítilo, toho si všiml jako každý. Ale aby pouhé světlo léčilo těžké nemoci?

„To světlo je jen rozptýlená energie,“ vysvětlovala mu ochotně Salgiel. „Léčí naopak ta, co se nerozptýlí, ale projde do pacienta.“

„A proč musí být Xapho duch?“

„Protože jako duch energii lépe soustřeďuje,“ trpělivě mu vysvětlovala. „Musely bychom léčit ve dvojici a účinky by byly slabší.“

Příval pacientů ale zvládly bravurně. Icy také nešetřil obdivem.

„Přitom vypadáte všechny tak mladě!“ pokusil se udělit lichotku Salgiel.

„Mladě?“ usmála se. „Jen abys u nás odhady nenarazil! Kolik myslíš, že mi je?“

„Hádal bych ti asi jako mně, kolem šedesátky,“ zkusil hádat.

„Skoro ses trefil,“ přikývla Salgiel. „Ale když k tomu připočteš takových osm set let, bude to přesnější.“

„Cože?“ vyjekl Icy. „To bys musela být stará baba! Nevypadáš na to, myslel jsem, že jsme si tak nastejno.“

„Stará nejsem, ale my máme na věk jiná měřítka,“ ujistila ho.

„No potěš!“ vyčítal si Icy. „Kolik je potom Pepkovi? Myslel jsem si, že je o takových deset let mladší. A on je možná starší!“

„Není,“ usmála se Salgiel. „Je mladší. A víc než si myslíš. U Pepka je to ale složitější.“

„Co je na věku složitého?“ nechápal Icy.

„Ani čas není jednoduchý, jak si myslíš,“ vzdychla si Salgiel. „Pepek se zdržoval celý den ve světě, kde ubíhá jinak čas. Takže je biologicky mladší než podle papírů.“

„Den?“ opáčil Icy. „Jak může rozhodovat jeden jediný den?“

„Může,“ odvětila vážně Salgiel. „Za ten jediný den uplynuly u nás tři roky. Při jeho mládí to může být hodně velký rozdíl.“

„Kolik mu vlastně je?“ vyhrkl Icy.

„Papírově třiadvacet, biologicky dvacet,“ nedělala s tím tajnosti Salgiel.

„Jenom?“ vyhrkl Icy. „Takové holátko?“

„To holátko stačilo založit kolonii v pustém světě, osídlit ji a dnes nás vede,“ vzdychla si Salgiel. „Je mi přes osm set, ale jeho mládí mi nevadilo ani když jsem si ho brala za manžela a dnes s ním mám dvě krásné děti. Stačí?“

„Ten toho teda stihl...“ uznal Icy. „To se ví, když nemusel sedět deset let u torpéd v nějaké bitevní rakvi, kde se nedá nic podnikat.“

„To je pravda,“ připustila Salgiel.

„Hele, podle mýho odhadu, za kterej teď samozřejmě nedám ani lóvre, by měla být nejstarší z vás Yazatap. Je to tak, nebo mě šálí oči?“

„Nešálí,“ usmála se Salgiel. „Yazatap je z nás nejstarší. Je jí přes tři a půl tisíce let, mezi ní a Pepkem je věkový rozdíl ještě větší. Ani jí nevadil, když si ho brala za muže. S Pepkem toho za pár let zažila víc než za tisíce let předtím.“

„Kolik si vás vlastně Pepka vzalo?“ zarazil se trochu podezřívavě.

„Devět,“ přiznala Salgiel bez mrknutí oka. „Máme trochu složitější rodinné vztahy, kromě Pepka do naší rodiny patří ještě dva další chlapi, ale tomu se, prosím tě, nediv, patříme přece do jiné civilizace než vy.“

„A on mě lákal k vám!“ vybuchl vyčítavě Icy.

„A proč ne?“ usmála se na něho Salgiel. „U nás by sis zvykl rychle.“

„Abych se musel o vlastní manželku dělit s jinými chlapy?“

„Nemusel bys, kdybys nechtěl,“ ujišťovala ho Salgiel. „To máš tak: k Pepkovi se přidali dva jeho nejlepší kamarádi. Každý do společné rodiny přivedl své ženy a sjednocení se odehrálo za všeobecného souhlasu všech, nejen těch tří. Proč ne?“

„Jste vážně divná civilizace,“ odvrátil se Icy.

„Zkus se nad tím trochu zamyslet,“ popichovala ho Salgiel. „My uznáváme i rodiny vašeho typu, s jedním mužem a jednou ženou. Nekoukáme na ně jako na něco divného, u nás je to prostě jedna z možností. Mezi námi bys mohl žít stejně dobře jako tady.“

„Ještě že aspoň tak!“ odsekl Icy.

Večer se vrátily Ramiel s Yazatap a přivedly redaktora Fókra. Přespával již několik dní ve zdejším podkroví, ale nestěžoval si. Na rozdíl od svého luxusního bytu byl jen tady v bezpečí, a o to přece šlo. Nového podnájemníka Icyho si nejprve nedůvěřivě přeměřil, ale když se dozvěděl, že bývalý poručík armád Aliance Icy opustil invazní Flotilu a přidal se k Pepkovi, jen kýval hlavou.

„Taky se stavím proti zdejší vrchnosti, ale přitom prakticky pořád dodržuji zákony, až na vyhlášky o zákazu vstupu, což je v lepším případě přestupek a spraví se pokutou,“ tvrdil s uznáním. „Že po mně tvrdě jedou tajné služby i uniformovaní policajti, to je něco jiného. Zákon překračují oni, ne já. Ale dezertovat z invazní armády, to je podle válečných pravidel na zastřelení!“

„Myslíte, že jsem to neměl dělat?“ naježil se na něho Icy.

„Podle toho, proč,“ odtušil redaktor. „Uznal bych to, kdybyste to dělal ze zásadního odporu proti válečnému běsnění a ze snahy zachránit pár lidských životů.“

„A jiné důvody... neuznáváte?“ mračil se Icy.

„Jiné uznatelné důvody mě jaksi... nenapadají,“ odvětil pan Fókr.

„Jeden bych ještě měl,“ vložil se mezi ně Pepek.

„A vy jste vlastně – kdo?“ obrátil se k němu redaktor Fókr.

„Manžel Ramiel, kterou jistě dobře znáte!“ představil se mu Pepek.

„Ach ták...!“ zarazil se redaktor. „Ale přísahám, že jsem s vaší paní nikdy nic neměl!“

„To vím,“ odvětil Pepek trochu zamračeně. „Jen vám musela dvakrát dávat život, to snad nepopřete.“

„To asi ano, ale určitě jsem ji k tomu nenaváděl...“ obhajoval se pan Fókr.

„A víte, že vám to věřím?“ usmál se zase Pepek. „Mrtvý nikdy o oživení neprosí, přinejmenším o tom neví. Ale proč jste se pustil do spolupráce s Ramiel? Že by to bylo ze snahy zachraňovat životy? To taky těžko dokážete.“

„U mě to je snaha o spravedlnost!“ vypjal se hrdě redaktor. „Vaše žena mi nabídla pomoc proti korupci na Alyaku. A taky už jsem tomu hodně obětoval!“

„Snahu o spravedlnost byste měl uznat i jiným, ne?“ řekl Pepek. „Icy se ke mně nepřidal, aby zachraňoval životy, mířit tak vysoko ho nejspíš ani nenapadlo, ale z pocitu, že neslouží na té spravedlivé straně. Měl byste mu to uznat. Možná tím zachrání více lidských životů, než si v této chvíli myslíte.“

„Ale přece... je to voják nepřátelské armády, i když bývalý. To zase nepopřete vy.“

„Důležité je to bývalý,“ zdůraznil Pepek. „Co se týče spřátelených armád, spřátelení vojáci jsou často k nerozeznání od nepřátel. Ujišťuji vás, že vím totéž co Ramiel. Jestli to ještě nevíte, každý den si sdělujeme, co se mezi námi děje. Nepotřebujeme na to telefon a není to znát. Ramiel ale ví, kde jsem se pohyboval až dosud a co jsem tam dělal, stejně jako já vím, co se dělo tady.“

„Tím spíš musíte vědět, že jsem s ní nic nepatřičného neměl! To vám odpřisáhnu při čem chcete!“

„Nemusíte přísahat, vím to,“ uklidňoval ho Pepek. „Ale vám nešlo v počátcích hlavně o senzace? Kdy jste si uvědomil, že jí jde o víc než o nějaké milostné pletichy celebrit?“

„Prakticky od začátku,“ opáčil Fókr. „Na milostné senzace, kde obvykle nejde o krk, by jí snad bylo škoda. Se svými schopnostmi mohla vyzvídat i v situacích, kde o ten krk šlo. A taky že to dělala.“

„Vím,“ přikývl Pepek. „Pustil jste se s ní i do případů, kdy šlo o krk i vám. Uznám vám, choval jste se jako hrdina. Ale vážně si myslíte, že je menší hrdinství přestoupit někde na okraji hvězdné soustavy z pancéřované bitevní lodi do něčeho, co připomíná pouhou nafouklou bublinu, a vydat se na tak chatrném kosmickém plavidle proti útočící hvězdné flotile, schopné vyvraždit celé světy tak dokonale, že zůstanou desítky let neobyvatelné?“

„To nevím... ale kdyby tomu bylo tak, dala by se tomu jistá dávka odvahy přiznat.“

„A on tam teď půjde podruhé,“ pokračoval Pepek. „Mohl by zůstat v bezpečí, ale jde tam se mnou znovu a nepochybujte, že zase půjde o životy. Možná i o ten váš. Ostřelování planet z kosmických bitevních lodí není žádný med, pak jde o krk kdekomu.“

„Vy si vážně myslíte, že proti tomu něco zmůžete?“

„Císařská Flotila je ochromená,“ prozrazoval Pepek Fókrovi část všeobecně známého vojenského tajemství. „Zařídil to Alexijev. Mezitím jsem vyřadil větší část Flotily Aliance, která chtěla Alyak napadnout. Místo velkolepé kosmické bitvy je jedna flotila bezmocně přišpendlená na oběžné dráze u Alyaku a druhá stejně bezmocně padá přímo do hvězdy.“

„To mi ale Ramiel neřekla!“ vybuchl redaktor.

„Asi to nepovažovala za důležité,“ opáčil klidně Pepek. „Tak to víte aspoň teď.“

„Ale vždyť je to senzace prvního řádu!“ namítl redaktor.

„Senzace? Jen senzace?“ naježil se Pepek. „Člověče, to je víc než senzace! To je konec války a jestli to půjde dobře, bude to konec všech válek v této oblasti vesmíru!“

„A to že není senzace?“ opáčil klidně redaktor.

„Senzace je příliš slabé slovo,“ trval na svém Pepek. „Nazývejte si to jak chcete, ale radím vám, snažte se všechny, kdo se toho zúčastní, uznávat a nepřičítat jim jako chybu, že dezertovali. Z kterékoliv armády.“

„Dobře, budu je uznávat,“ přikývl neochotně Fókr. „Ale kdo kolaboruje s nepřítelem, ten si rozhodně úctu nezaslouží.“

„Kolaboruje?“ zvedl obočí Pepek, kterého ta neústupnost zaskočila. „Poslyšte, nejste i vy kolaborant? Nespolupracujete s Ramiel, která nepatří do vašeho světa? Kdekdo zdejší by vás tak mohl nazvat, stačilo by označit za nepřítele Ramiel, nás a všechny, co se tady snažíme zabránit další nesmyslné válce.“

„Ramiel není nepřítel!“ vyhrkl Fókr. „Ani vy ostatní! Pomáháte nám proti Císařským i proti Alianci! To jsou naši praví nepřátelé!“

„Jsme jiní!“ opakoval Pepek. „Chceme vás zbavit válek, ale kdejaký trouba to může nazvat nepřátelskou činností a každého, kdo nám uvěří, nazve kolaborantem. Vždyť byste tak klidně označil i Icyho!“

„Je to přece nepřítel. Bývalý, ale nepřítel!“ opakoval zarytě Fókr.

„S vámi je taky řeč!“ vzdal to i Pepek. „Nechcete si to s Icym vyměnit? Když si tam vezmete kameru, mohly by z toho být docela zajímavé záběry!“

„Děkuji, ale raději bych zůstal oběma nohama na zemi,“ couvl Fókr.

„Poslyšte, vy budete muset pochopit důležitou poučku. Přítelem se může stát i cizinec, pokud nám nechce škodit. A to Icy nechce, stejně jako my. A jestli vám chce pomáhat, měli byste to uznat a ocenit. První krok už udělal, odmítl postavit se proti vám. To vám nestačí?“

„To nevím,“ couvl i Fókr. „Můžeme o tom uvažovat.“

„Tak tedy uvažujte,“ přikývl Pepek. „Ale teď si dáme všichni večeři a půjdeme spát, zítra máme před sebou další výpravu.“

Errata:

11.08.2021 15:05