Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ve lví jámě

Pepka napadlo rozdělit se i na Emurechó. Měl pro to dobré důvody. Na Alyaku to mělo úspěch a není špatné použít úspěšnou taktiku i podruhé. Pro sebe a Icyho si vyhradil úkol na první pohled nejzajímavější: proniknout k Císaři, zjistit jeho možnosti a plány a přizpůsobit další jednání tomu, co tam zjistí. Ženy se měly jako na Alyaku uchytit mezi lidmi, získat opěrný bod a hlavně získat přehled situace na tomto světě mimo nejbližší okolí Císaře.

Nikdo nebyl proti, dohodli si to ještě za letu na křižníku. Icy mohl být užitečný všem, ale byl závislý na Pepkovi a neměl jinou možnost, než ho doprovázet. Po pravdě řečeno, ani nestál o jinou roli. Samotnému mu bylo jasné, že tu bude hrát v nejlepším případě až osmé housle, vždyť jeho jedinou výbavou byla znalost prostředí, ale jemu to stačilo. Rozhodně to bylo lepší než nudná služba u torpédometů, které bitevní loď Eremage beztak ještě nikdy nepoužila, protože to jsou zbraně na příliš krátkou vzdálenost. A už je ani nepoužije.

Přistání bylo ovšem jiné než s velkou kosmickou lodí i než přistávání výsadkových člunů. Posledním skokem se ocitli nějakých pět tisíc metrů nad zemí, odkud to byl dolů tak malý kousek, že jim to ani nestálo za skok. Dolů ale zamířily jen Pepkovy ženy, sám Pepek pokračoval dalším skokem vodorovně směrem k obzoru.

„Budeme hledat hlavní město Císařství,“ ujistil Icyho.

„V tom ti ale neporadím,“ podotkl Icy. „Nikdy jsem tu nebyl, ani nevím, kde bychom měli začít hledat.“

„My to najdeme,“ mávl rukou Pepek. „Při nejhorším se někoho zeptáme.“

„To jsem zvědavý, kdo nám to řekne,“ staral se Icy.

„Někdo se už najde,“ řekl Pepek a letěli dál.

Hledání sídelního města Císařství se jim ale zkrátilo víc než čekali. A nemuseli se nikoho ptát. Stačilo vzletět trochu do výšky a porozhlédnout se.

Proudů malých letadel byla obloha plná v několika výškových vrstvách. Na Zemi mají úlohu nejčastějších dopravních prostředků auta, tady to byla letadla. Dole nebyla znát jediná cestička, zato nahoře se křížily opravdové vzdušné magistrály.

Stačilo vzletět výš a každému bylo na první pohled jasné, že se letadla velkými oblouky vyhýbají oblasti zhruba velikosti Čech. Bezletová zóna znamená přítomnost něčeho nekalého, většinou vojenské oblasti, jak dosud platí i na Zemi. Když Pepek objevil uprostřed komplex paláců, proti kterým by Versailleské zámky vypadaly jako šedé ghetto, bylo oběma jasné, že dál už nic hledat nebudou.

Paláce se jim dalším skokem přiblížily, že i Icy mohl pouhým okem rozeznat přepychovou výzdobu jejich skvostné architektury. Ale Pepek se sem nehnal, aby obdivoval dokonalou práci zdejších stavitelů. Zajímal ho jedině Císař.

Kde ho ale v tomhle gigantickém komplexu najdou?

Přistáli na trávníku uprostřed paláců.

„To jsem blázen!“ opakoval Pepek, sotva uklidil již nepotřebný kokon. „Tohle město je až nepřirozeně pusté. Ulice nemá, venku nevidíš živáčka. Ve zbytku světa se po obloze proplétají tisíce letadel, tady jen pár ptáků, či co je to zač.“

„Někdo tu musí bydlet, ne?“ nesouhlasil s ním Icy. „Takové množství budov nebudou pouhé sklady. Škoda, že těmi zrcadlovými okny není vidět dovnitř.“

„Okna nám nevadí, vletíme si dovnitř kudy nás napadne,“ mávl rukou Pepek. „Jak se sem ale dostávají místní lidé, když tu nejsou žádné cesty a nahoře je zákaz letu?“

„Nejspíš podzemními dráhami a pohyblivými chodníky,“ pokoušel se hádat Icy. „Tak je to ve větších městech snad na každém světě.“

„To vypadá reálně,“ přikývl Pepek. „Horší je, že shora nic nevidíme a v podzemí ztratíme rozhled úplně.“

„Stejně se budeme muset zeptat někoho místního,“ sýčkoval Icy. „Císaře nenajdeme podle frmolu, kolem něho bude klid. Bezletová zóna nahoře, žádné podzemní trasy dole.“

„Kdyby to nevypadalo tak pravděpodobně, nevěřil bych ti,“ vrčel Pepek. „Ale nejspíš máš pravdu. Jenže na téhle rozloze budeme oblast klidu hledat dlouho. Nahoře je to všude stejné a shora nejsou podzemní trasy vidět.“

„Vždyť říkám, musíme se někoho zeptat,“ opakoval Icy spokojeně, že přece jen dojde na jeho slova.

Mezitím se vsákli do nejbližší budovy. Podle všeho to byl prázdný obytný dům. Pokud tu někdo byl, neobjevili ho, ačkoliv procházeli zdmi i do jednotlivých bytů. Přitom zjistili, že jediný východ z domu vede, podobně jako na Alyaku, do tunelu s pohyblivými chodníky. Byla tu tma, trocha světla sem pronikala jen z chodby, osvětlené jediným oknem naproti.

„A jsme doma,“ pochvaloval si Icy. „Tudy se dostaneme za lidmi.“

„Jen aby!“ sýčkoval pro změnu Pepek. „Vždyť ty chodníky stojí!“

Což byla pravda. Byly tu dva pohyblivé pásy, ale stály oba.

„No tak zrovna nikdo nejede,“ komentoval to nevzrušeně Icy. „Chodníky se pohybují, jen když na nich někdo jede.“

„Ale proč zrovna nikdo nejezdí?“ zajímalo Pepka.

„Možná jsou všichni někde zaměstnaní,“ nabídl mu Icy celkem přijatelné řešení. „Až je najdeme, budeme chytřejší.“

Nastoupili na chodník, ale ten zřejmě s duchy nepočítal, takže se nerozjel. Pepkovi to nevadilo, létání bylo pro něho snadnější než chůze. Popadl Icyho za ruku a vznesl se s ním nízko nad stojícími pásy. Horší bylo, že v podzemním tunelu byla úplná tma. Icy sice tvrdil, že se světla rozsvěcí automaticky, ale jestli tu nějaká automatika byla, nereagovala na duchy stejně jako u pohyblivých chodníků.

Letěli tedy úplně černým tunelem. Naštěstí brzy objevili nástupiště, kam pronikalo ze strany trochu světla. Byl tu další dům, ale sotva sestoupili s pohyblivého chodníku, pás se rozjel. Byla to první viditelná známka přítomnosti zdejších lidí, takže se i Pepek pousmál. Zřejmě si na pás někdo nastoupil, i když ne tady.

„Teď aby se rozsvítilo světlo a můžeme někoho uvítat!“ řekl Icy, když zase stál na svých nohou vedle Pepka.

Náladu jim nezkazilo ani když pás po chvilce sám od sebe zastavil. Někdo použil chodník daleko odsud a když sestoupil, všechno se zastavilo, potvrdilo se ale, že tady přece jen někdo je. Ještě lepší potvrzení ale na Pepka s Icym čekalo v budově, kterou se rozhodli aspoň trochu propátrat. Objevili konečně lidi a co víc, bylo jich tu plno.

„Tohle vypadá jako nějaká jídelna,“ zavětřil Icy, když vešli do velkého sálu, děleného na spoustu výklenků a kójí. Místnost byla plná sloupů s nevelkými deskami, upevněnými na nich v různých výškách a tvořícími stolečky, kam si lidé pokládali různobarevné jídelní misky. U jídla tak mohli podle potřeby stát, sedět na měkkých kostkách různé velikosti jako na židlích, nebo prostě jen tak na zemi. Ale co bylo nejdůležitější, všude bylo plno lidí a jak se zdálo, všichni se s chutí krmili. Icy mlsně nasál nosem vzduch, jenže vzduch v duchovité hmotě byl ztuchlý a neměl v sobě ty správné vůně, jaké byly určitě kolem nich.

„Jídelna? Nejspíš,“ připustil Pepek. „Co z toho pro nás vyplývá?“

„Že máme hlad,“ odtušil Icy.

„Tady máš masohrušku,“ podal mu ji pohotově Pepek. „Ať na ně hladově nekoukáš. Na to jsem se ale neptal. Co bys navrhl udělat, abychom se něco dozvěděli?“

„Nalepit se na někoho, kdo už dojedl a někde v klidu a beze svědků se ho zeptat, kde asi může být císař,“ usuzoval Icy plnou pusou.

„Správně,“ souhlasil Pepek. „Jen bych to vylepšil, že se nikoho ptát nebudeme.“

„Nechápu, v čem by to bylo lepší,“ podíval se na něho Icy zaraženě.

„Nemá cenu budit hned na úvod rozruch,“ upřesňoval to Pepek. „Vyposlechnu si jen něčí myšlenky, na to se nikomu nemusím ukazovat.“

„Poslouchat myšlenky?“ divil se Icy, i když už spoustu věcí bral jako normální.

„Ty si už nepamatuješ na naši debatu na Eremage hned z počátku, viď?“ káral ho Pepek. „Jak jsem se divil, že mě vidíš?“

„No jo, ale kdo tady bude pod drogama, aby nás viděl?“ rozhlížel se opatrně Icy.

„Doufám, že nikdo. Nepotřebuji, aby nás někdo viděl,“ ujistil ho Pepek. „Stačí, aby se tu někdo na chvíli ocitl dál od ostatních.“

„Tady těžko,“ pochyboval oprávněně Icy a ukázal kolem sebe. „Tady je nášvih, nikdo se tu nezastaví ani na chvilku.“

„No právě!“ odvětil Pepek. „Půjdeme za někým, kdo už je po jídle. Podívej, támhle už se někdo zvedá.“

Vykročili oba za mužem silnější postavy, který právě dojedl a s prázdnými miskami mířil k jednomu z mnoha východů z jídelny. Přede dveřmi hodil použité nádobí do velikého trychtýře a velitelským pohybem ruky jako nějakým zaklínáním nařídil dveřím, aby se před ním otevřely. Dveře se rozlétly do stran, nějaká automatika tu zřejmě byla, ale než se tam Icy s Pepkem dostali, dveře se opět zavřely a Icy se nerozhodně zastavil.

„Za ním!“ zavelel Pepek. „Dveře nás nezastaví.“

„Já zapomněl,“ omlouval se Icy.

Chlapa sledovali až k výtahu, ale tam jim kabina ujela vzhůru a Pepek musel zadržet Icyho, aby po vstoupení do prázdné výtahové šachty nespadl až na její dno. Nebylo by to hluboko, ostatně by mu to jako duchovi neublížilo, ale zdrželo by je to. Icy létat neuměl, ale Pepek s ním vzlétl a spolu zamířili za ujíždějící kabinou. Dohonili ji, když chlap vystupoval, a pověsili se mu na paty, aby jim zase někam nezmizel.

Neměli to už naštěstí daleko. Asi třicet metrů chodby, jedny dveře a ocitli se v nevelké místnosti, kde za klasickými obrazovkami seděli dva jiní muži.

„Tak jsem tady, můžeš jít!“ zahlaholil jejich chlap na ostatní, sotva vstoupil.

Bližší z obou mužů se zvedl a zamračeně, beze slova odešel. Příchozí muž se posadil na jeho místo a otočil se k třetímu.

„Nic nového?“ zeptal se. Zřejmě čistě pro pořádek, neboť bylo vidět, že po odpovědi ani příliš nedychtí. Zapadl do křesla a věnoval se obrazovce.

„Nového asi jako vždycky,“ uklidňoval ho kolega.

„Počkej tady,“ obrátil se Pepek na Icyho směrovanou telepatií a pustil jeho ruku.

„Co chceš dělat?“

„Dívej se!“

Chlap seděl na židli bez pohnutí a upjatě pozoroval velikou obrazovku. Právě to ale Pepek potřeboval. Skrčil se, zasunul se z boku na tutéž židli spolu s chlapem a chvíli seděl přímo v něm. Až po chvíli se vysunul a obrátil k Icymu.

„Vím, co jsme potřebovali vědět,“ řekl vážně, ale telepatii směroval na Icyho obzvlášť pečlivě, aby to nikdo zdejší nevnímal.

„Kde je tady císař?“ těšil se Icy.

„Tady nikde,“ odvětil Pepek. „Císařské sídelní město Scheja je jen návnada.“

„Jak to myslíš?“ nechápal Icy.

„Jak to říkám,“ odvětil Pepek naštvaně. „Ten humbuk s bezletovou zónou, se zákazy a ochrannými strážemi na hranicích jsou zbytečné, císař tu není.“

„Aha,“ přikývl Icy. „Máš asi pravdu, ostatně, my jsme na to taky naletěli.“

„Ne tak moc,“ odmítl to Pepek. „Jsme tady pár minut a už víme, odkud vítr fouká, dá se tedy říci, že jsme to zjistili včas. Je ale pravda, že jsme to zjistili až na místě. Většina lidí se sem nikdy v životě nedostane a neprokoukne to. Zdejší zákazy, nařízení a stavby mají v lidech mimo tuto zónu vzbudit dojem, že právě tady a jen tady najdou císaře. A on tu byl naposledy před sto padesáti lety, kdy tady po poslední velké válce okázale předával medaile svým vojevůdcům. Od té doby ho tu nikdo ani nezahlédl.“

„Nač tady potom udržuje tak okázalou nádheru?“ chtěl vědět Icy. „Nač jsou všechny ty zákazy?“

„Aby si lidé mysleli, že tu je,“ vzdychl si Pepek. „Lidé z císařského města smí ven jen ve služebních záležitostech a na zvláštní povolení, aby nic neprozradili. Lidé zvenku se sem nikdy nedostanou. Většina obyvatel Emurechó si proto myslí, že je císař pořád tady. Tak se to dozvědí i případní špioni a kdyby sem nenadále pronikly nepřátelské lodi, zaútočily by nejspíš sem. Což by císaři neuškodilo.“

„Vůbec by se mi nelíbilo žít jen jako návnada,“ podotkl Icy. „Trpně tady čekat, až si ze mě někdo udělá terč...“

„Nejsou tu jen jako trpná návnada,“ přerušil ho Pepek. „Sídlí tu část vojenských sil světa Emurechó, vyhodnocují se tu všechna sledovaná místa císařství. Před malou chvílí sem dorazily zprávy z křižníku Ealely, kontrášům skončilo leháro a vypukl poplach. Bylo to krátce před námi a proto jsme tu na nikoho nenarazili. Při poplachu musí být všichni na svých místech, směna – nesměna.“

„Tak proto ty prázdné byty!“ došlo Icymu.

„Jo,“ souhlasil Pepek. „Jde o to, co teď? Zůstat tady, protože se tu budou dít zajímavé věci, nebo pokračovat v hledání císaře? Alexijev mi na dálku radí hledat, bude to prý zajímavější. Já bych s ním souhlasil, takže se za ním vypravíme.“

„Ale kam?“ zeptal se ho prostě Icy. „Ty snad víš, kde je?“

„Nevím,“ odvětil Pepek. „Mám jen pár čerstvých informací, bohužel jen přibližných. Musíme hledat v horách. Tihle hoši nejspíš hlídají vzdušný prostor nad skutečným sídlem císaře, ovšem jen pokud to je to pravé místo. Je tam bezletová zóna, vysvětlovaná údajně nebezpečnými vzdušnými proudy. Nevím ale, kterým směrem to přesně je.“

„To bude těžká věc,“ mínil Icy.

„Neříkám, že ne,“ kývl Pepek.

Protože zatím nevěděli, kterým směrem vyrazit, raději se trochu zdrželi. Pepek se snažil vyzvědět nějaké podrobnosti od dalších lidí, ale neměl to jednoduché. Zdálo by se, že to nebude problém. Již ti první, na které narazil, střežili na obrazovkách bezletovou zónu kolem císařovy rezidence kdesi v horách. Potíž byla, že ani oni sami nevěděli, kde to je a upřímně řečeno, ani se o to nezajímali. Bylo to zkrátka někde v horách, tím to pro ně haslo. Někde na vrcholcích skal stály dobře zamaskované, dálkově řízené radary. Zdejší obsluha znala na svých obrazovkách jen reliéf okolních skalních vrcholků, ale nic víc.

Horší bylo, že tak katastrofální mezery ve znalostech zeměpisu měli všichni. Nikdo zdejší jim nemohl říci polohu císařského horského sídla. Marně jim Pepek vstupoval do vědomí. Nikdo nic neznal. Nevěděli ani to, co Pepek s Icym nedávno zjistili, když nad zdejší pevninou přelétali a získali o ní z výšky jakési představy, ačkoliv šlo o letecký pohled z velké výšky. Pepek si aspoň zhruba pamatoval tvar zdejších řek a profily hor, Icymu toho v hlavě zůstalo ještě méně, ale při zkoušce ze zdejšího zeměpisu by nejspíš udivovali učitele znalostmi, pokud by tu nějaké učitele zeměpisu vůbec našli.

O Císaři se tady nedozvěděli vůbec nic, Kdyby došlo k nějaké přírodní katastrofě, odsud by mu nikdo nepomohl, ani by se o ní nejspíš nikdo nedozvěděl. Každý znal jen svůj úsek a nikdo neměl ani ponětí, co mají na starosti na sousedním pracovišti.

Možná to tak ale bylo úmyslné. Kdo nic nezná, nic nepříteli nevyzradí.

Pepek si ale říkal, že to má císař jistě dobře zabezpečené. Horské sídlo přece nemusí mít početnou posádku, hlavně když bude věrná. Tři stovky obránců Karlštejna se nepoddaly, ani když je za husitských válek obléhalo dvanáct tisíc Pražanů. Sám Žižka se některým dobře opevněným hradům raději vyhnul, než aby riskoval neúspěch.

Ani ve vesmíru, ani na Zemi nejsou opevněné podzemní pevnosti ničím novým. Štáby většiny armád je udržují a v případě války by tam zalezli do bezpečí spolu s představiteli států. Největšími a nejdokonalejšími podzemními pevnostmi proslul sousední svět Země, nazývaný někdy Gehenna, jindy Peklo. Nebyly tam ubohé středověké kamenné hrady jako za Žižky. Pevnosti Gehenny odolávaly díky účinným ochranným polím i několikanásobným výbuchům atomových zbraní.

Dalo se tedy čekat, že tajná horská pevnost určená k ochraně císaře kosmické velmoci bude bližší pekelným pevnostem a bude převyšovat i odolnost pozemských protiatomových krytů, natož primitivních kamenných středověkých hradů, aby se Císař uvnitř cítil bezpečný. Lidé na Emurechó ho uznávali jako nedotknutelného a vzpoura by nebyla pravděpodobná, ale nemusel se tam obávat ani nebezpečnějšího ostřelování z vesmíru, kdyby sem přece jen pronikli nepřátelé z Aliance.

Jednou z jeho hlavních zbraní bylo tedy dokonalé utajení. Ani dokonale vyzbrojená, moderně vybavená armáda nemusí uspět proti primitivním bojovníkům, mají-li k dispozici dostatečné množství úkrytů, i kdyby to byly obyčejné horské jeskyně.

Císař by jistě nebyl tak sebejistý, kdyby tušil, že Pepek nedávno s komandem duchů pronikl do hlubinných pevností, vystavěných na Zemi samotnými ďábly a také pokládanými za naprosto nedobytné... A že Pepkovi k proniknutí do jeho rezidence chybí už jen jediné.

Dozvědět se její polohu.

Ačkoliv bylo hlavní město Scheja bez císaře, Pepek se zde zdržel několik dní. Celou dobu se zkoušel spojovat s různými lidmi, tak jak na ně s Icym naráželi. Icy neměl Pepkovy schopnosti a nevnímal lidské myšlenky, ale aspoň hlídkoval po okolí a připravoval tipy na další průzkum.

Dohodil mu také jednoho hodně starého chlapa, uklízeče v jedné ze zdejších jídelen. Pepek zprvu brblal, že o zbytečné zdržování nestojí, ale již při prvním spojení se staříkem si uvědomil, jak hluboce se mýlil.

Biarabo byl tak starý, že si svůj věk ani nepamatoval. Dlouho to nikomu nesděloval, nikdo se ho na nic neptal a Pepek to mohl jen odhadovat. Podle některých známek soudil, že ten chlapík je ve věku Salgiel, tedy něco kolem osmi set let. Ale zatímco Salgiel vypadala mezi pozemskými ženami jako energická třicátnice a dokonce ani tři tisíce let stará Yazatap nevypadala, že by už měla mládí za sebou, tenhle chlap vypadal opravdu staře.

Pro Pepka ale bylo rozhodující jedno. Biarabo byl kdysi dávno, asi tak před třemi sty lety, na návštěvě v císařské horské pevnosti. Ačkoliv si cesty tam i zpět nepamatoval, neboť je prospal, z jeho vzpomínek vyplynulo, že tam cestoval soukromou císařskou podzemní dráhou. Ne na pohyblivých chodnících, jako zdejší lidé mezi centrem císařského města a periferiemi, ale dráhou s kabinkami v podobě luxusních spacích vagónů bez oken.

A nejzajímavější na tom bylo, že tuto cestu nastupoval přímo tady, v hlavním městě.

Takže přímo odsud z hlavního města, vedla a možná dosud vede k císaři utajovaná podzemní dráha. Je používaná velmi zřídka, většina zdejších lidí o ní neví, ale existovala. Přinejmenším před třemi sty lety, ale nejspíš i před sto padesáti lety, kdy se císař znenadání objevil na zdejší slavnosti k vítěznému ukončení války, slavnostně rozdal medaile hrdinům a stejně nenápadně zmizel.

„To by mohlo být to, co hledáme,“ sděloval Pepek Icymu, hned když opustil mysl staříka a trochu si to ve vlastní hlavě přebral.

„Dobře, podívám se po ní,“ sliboval Icy. „Vyslechni si další a já se ti po té podzemní dráze poohlédnu.“

Nebylo to ale snadné, jak si představoval. Tunelů bylo pod císařským hlavním městem víc než ulic pod pozemskými městy, křížily se mimoúrovňově, sbíhaly se a zase rozbíhaly. Někde se cestovalo na jezdících pásech, jinými projížděly nevelké kabinky, ale žádné nebyly ty pravé.

Icy měl proti jiným detektivům spousty výhod. Jednak přesně věděl, co hledá, neboť mu Pepek předal vzpomínky staříka Biaraby v té nejdokonalejší podobě – ne jako vyprávění, ale jako časem mírně rozmazané, ale jinak poměrně přesné obrazové vzpomínky. Skoro jako kdyby si tenkrát Biarabo pořizoval dokumentární záběry filmovou kamerou.

Druhou výhodou Icyho bylo, že jako duch prošel, kamkoliv si usmyslel.

Opět byl proti Pepkovi v nevýhodě, chyběl mu idarchon. Ne kvůli schopnosti letu, ale pod zemí ještě potřebnější schopnosti dostat se do hloubky postupným dupáním za současné pomoci záporné antigravitace. Naštěstí byla ve městě spousta šachet a mnohé vedly až do hlubokých protiatomových krytů – nebo tak aspoň vypadaly. Icymu stačilo najít příhodnou šachtu a potřebné hloubky snadno dosáhl. Stoupat vzhůru se naučil ještě rychleji, bylo to snadnější. Ani světlo mu v podzemí nechybělo. Měl od Pepka osvětlovací čelenku zydalchy. Neuměl ji sice bez telepatie zhasnout, ale čelenka jako většina prostředků Ogdurů využívala kosmickou energii, takže mohla svítit trvale. Kdyby ho její světlo mohlo prozradit, stačilo ji přikrýt něčím duchovitým, třeba rukávem. Duchovité světlo procházelo normální hmotou dobře, ale duchovitá hmota je stínila normálně.

Městské bludiště bylo naneštěstí rozsáhlejší než oba čekali a hledaná podzemní dráha jejich pozornosti dlouho unikala.

Yazatap dorazila na sjednanou schůzku pozdě. Ne že by ji nestihla, úmyslně se trochu zdržela na křižovatce tunelů pěší zóny v útulné dezélge, místní formě pozemských kaváren nebo spíš cukráren, aby pana Fyvrůna potrápila. Brzy rozpoznala, co jedině platí na chlapy v Kapizrně, jak si město říkalo. Tam, kde by se Ramiel chovala přímo, použila přirozené kouzlo osobnosti a zdejší chlapi jí těžko odolávali.

Pan Fyvrůn byl jedním z jejích želízek v ohni, ale nutno říci, tím nejžhavějším. A to hned v několika smyslech toho slova. Předně byl do ní žhavý od první chvíle, kdy ji spatřil, nejpozději od konce jejich prvního rozhovoru. A to i když mu Yazatap hned z počátku jasně naznačila, že u ní nemá na milostné pletky naději. V tom byla přímá jako Ramiel, dál už se chovala po svém. Kdyby tak pan Fyvrůn tušil, kdy a kde se těm ženským fintám učila!

Yazatap se naopak hodil jako vlivný člověk ve společenské struktuře Kapizrny. Spolu s kolegou vlastnili místní televizní studio s přístupem do digitální sítě, což by z nich automaticky dělalo nejsledovanější stanici, i kdyby byli podřadné úrovně. Fyvrůn a Sifléch své práci navíc rozuměli, což byly u diváků další body plus. Kdo jiný by jim prezentoval zajímavější zprávy, než ti, kdo žili uprostřed Kapizrny, přímo mezi nimi?

Zatímco Sifléch byl víc zaměřený na bavení lidí, ačkoliv občas neváhal zaskočit i jako pohotový reportér, Fyvrůn byl naopak tělem i duší reportér, i když občas přispíval i do lehčí, komerčnější zábavy. A pochopitelně to byl on, kdo jako první narazil na podivné cizinky, které se do Kapizrny nedávno za krajně podivných okolností přistěhovaly.

Co o nich vlastně věděl? Vždyť ani netušil, odkud přišly. Zápisy na místní evidenci obyvatel byly v pořádku, ani dotazem na evidenci města Gikitét, odkud se přistěhovaly, nezjistil nic podezřelého. Podle všeho se z Gikitétu přistěhovaly regulérně. Nedozvěděl se ale, jak tam žily a co tam až dosud dělaly. Úředník z evidence v Gikitétu se dušoval, že žily spořádaně, bez sebemenších konfliktů, jinak by byly v jeho hledáčku. Víc mu ale neřekl.

Ani nemohl. Chudák úředník! Na vlastní oči totiž spatřil jen Yazatap. Podíval se jí do očí a poslušně zanesl do evidence obyvatel několik záznamů od pravého přihlášení k pobytu antedatovanému před pěti lety, po současné odhlášení z pobytu kvůli potvrzení o stěhování. Nenapadlo ho, že něco není v pořádku, ani když jim vystavoval identifikační čipové karty ze zásob, určených pro novorozence. Ten omyl by asi při vyšetřování těžko vysvětloval, nicméně v této chvíli ani na okamžik nezapochyboval, že koná přesně jen to, co konat má.

Yazatap se zaříkala, že staré metody podprahového ovlivňování používat nebude, ale tuto výjimku si neodpustila, jinak by se nemohly nikam oficiálně stěhovat. Alyak byl méně byrokraticky sešněrovaný, tam to možné bylo, tady ne. A bylo jistě bezpečnější zpracovat podprahově úředníka v sousedním městě než si shánět falešnou identitu přímo v Kapizrně.

Teď tu tedy vystupovaly jako nově nastěhované, ale bez nejmenší skvrny na původu. Jako na Alyaku léčily lidi, jejich klientela se rozrůstala – a vyptávaly se. Který uzdravený pacient neřekne zázračnému lékaři první poslední, když od něho odejde zdravý i tam, kde vyhlášení odborníci jen bezmocně krčili rameny?

Jediný, kdo se o ně zajímal víc než očekávaly, byl šéf zdejší televize. Na Alyaku měly štěstí na nebojácného Fókra, ale tady?

Viděla ho stát na rohu, kde měli smluvenou schůzku, ale nespěchala. Nejprve v klidu dopila ledový ovocno-mléčný koktejl a pak pomalu vyšla ze dveří dezélge. Fyvrůn se právě zahleděl na opačnou stranu, ale dívka, která mu před okamžikem padla do oka, nebyla Yazatap. Jakmile to poznal, začal se zase rozhlížet.

„Tady jste!“ vykřikl nadšeně, když konečně spatřil tu pravou.

Měla k němu už sotva pět metrů. Jen se usmála a pokynula mu rukou gestem, které se tu používalo na pozdrav.

„Mám teď volno čistě jen pro vás,“ oznámila mu. „Ale nezdá se mi vhodné povídat si jen tak na ulici.“

„Navrhl bych vám posadit se do nějaké dezélge,“ přispěchal hned s vítacím gestem.

„Pozdě!“ usmála se na něho. „Právě jsem z jedné vyšla. Ale i tam je lidí víc než dost. Říkal jste, že máte hodně otázek a já nevím, jestli dokáži před lidmi povídat.“

„Pojďme tedy do nějakého menšího podniku,“ navrhl ochotně Fyvrůn.

„A není to totéž?“ usmála se na něho. „Poslyšte, co byste řekl výletu někam daleko, třeba do přírody za město, kde by nás nikdo nerušil?“

„To už můžete klidně navrhnout, že byste šla se mnou do bytu,“ oplatil jí úsměv, ale zůstal ve vyčkávacím postoji.

„U nás se dveře netrhnou,“ namítla. „Leda byste mě pozval k sobě. Ale musela bych vám opakovat, že opravdu nemám zájem o nic víc než o rozhovor a budu na tom trvat.“

„A dala byste mi i takovou důvěru?“ opáčil s úsměvem.

„Dala,“ přikývla. „Rozumějte mi tak, že když mě nebudete obtěžovat v jiném smyslu než otázkami, nic zlého vám neudělám.“

„Zajímavý slib,“ usmál se.

„To jste špatně pochopil,“ odvětila vážně. „To není slib, to je výstraha.“

Přeměřil si ji trochu přísným pohledem.

„Nezdá se mi, že byste ovládala nějaké tajné bojové umění,“ řekl jí bez obalu.

„Abyste se nedivil!“ usmála se na něho.

„Působíte přitom docela příjemně, ale řekl bych, že i bezbranně. Víte, kolik lidí se mě tady ve městě bojí?“

„Pak vám řeknu jen jedno,“ také si ho přeměřila pohledem. „Možná už to víte, možná ne. Chodí teď za námi hodně lidí, ochrnutých po jedu rilág. Ačkoliv, to není správné slovo, spíš nám je vozí příbuzní, sami přece nechodí. Ale odcházejí od nás po svých, i když někteří ještě nejistě, zejména po dávnější otravě, kdy mezitím zakrní svaly. Rilág se všude považuje za nemravný a zákeřný jed.“

„To vím. Však také bývá při jeho prokázání často vynášen rozsudek smrti!“

„Jenže my i tuhle obrnu léčíme, možná jako jediní,“ ujistila ho. „Ale to není všechno. Umíme ji také způsobit a to i bez rilágu. Nepotřebujeme na to žádné jedy.“

To ho konečně trochu zarazilo a donutilo zvážnět.

„To byste byli nebezpečnější než některé zákeřné barbarské kmeny v koloniích. Říká se, že mají tak jemné jedy, že se nedají chemickou cestou vůbec prokázat.“

„Tak nebezpeční nejsme,“ odmítla jeho podezření. „Nepotřebujeme to dělat. Každý si rozmyslí škodit nám, my sami také nikomu neškodíme a nikdo se nás bát nemusí.“

„Zajímavé!“ uznal Fyvrůn. „Kdyby to opravdu bylo tak, vysvětlovalo by to odvahu, se kterou byste šla třeba i ke mně.“

„Odvaha je něco jiného,“ odmítla Yazatap. „Odvaha by to byla, kdybych k vám domů šla bez jistoty, že mi nemůžete nic udělat. Já tu jistotu ale mám a proto mohu jít s kýmkoliv, bez odvahy či hrdinství. Vy se přece také nebojíte jít k vám domů.“

„To je snad něco jiného, já tam jsem přece doma,“ usmál se.

„Nevěřil byste, kolik lidí se bojí chodit domů, kde by se měli cítit doma,“ řekla.

„To ale musí být nějaká fobie či co...“ zavrtěl hlavou.

„Nemusí to být jen fobie,“ ujistila ho. „Neměla bych se správně bát jít domů, kdybych si tam vedla někoho naprosto neznámého a třeba i podezřelého? Třeba vás?“

„Podezřelých lidí se můžete bát kdekoliv,“ vrtěl hlavou.

„Vím o lidech, kteří se bojí všude, dokonce i doma,“ zkusila jiný příklad. „Nikde na světě si nejsou jistí. Někteří se uklidní až v kriminálu.“

„Myslíte zločince?“ usmál se. „Vidím, že si víte rady a asi máte i životní zkušenosti, to se dá poznat. Asi byste se vyrovnala i mému učiteli psychologie a po takovém úvodu byste se nemusela bát jít s nikým. Každý by z vás měl respekt.“

„Mějte ho taky, bude to bezpečnější,“ navrhla mu bezelstně. „Hlavně pro vás.“

„Budu,“ přislíbil jí, ale nepůsobil příliš věrohodně. „Ostatně, můj zájem je dostat z vás odpovědi na spoustu záludných otázek a ne se s vámi vyspat, tím méně vám nějak ubližovat. Ale jestli se opravdu nebojíte jít ke mně, pojďte! Bude to jednodušší a pro oba příjemnější a pohodlnější. Nemusíte se mě bát, ani se vás nedotknu.“

„Ani bych vám to neradila,“ oplatila mu trochu šibalský úsměv. „Kdo se to ale před malou chvílí chlubil, že se ho bojí spousta lidí ve městě?“

„To není protože bych ovládal tajná bojová umění,“ vysvětloval jí rychle. „Mohu ale lidem hodně zkomplikovat život. Je to jako v tom vašem příkladu: zatímco zločinci se bojí policie jako jedovatých hadů, normální poctivý člověk se bát nemusí.“

„Nemusí?“ podívala se na něho pátravě. „Proč se tedy na Emurechó neodváží vstoupit nikdo z kolonií? Nebo tam jsou všichni zločinci?“

„To je přece něco jiného,“ odmítl ji pohybem ruky. „To byl normální administrativní regulační tah proti barbarům. Nikdo přece nestojí o jejich špionáž a tím méně o atentáty na naši kulturu. Politiku sem, prosím, nepleťte. Půjdete tedy ke mně?“

„Půjdu, neměním tak snadno svá rozhodnutí,“ ujistila ho. „Rozumějte, nepovažuji za chybu změnit názor, ale nejprve se musím přesvědčit, že je tak špatný, aby to bylo nutné.“

„To zní docela filosoficky,“ přikývl. „Každý neumí uznat chybu.“

Nechala to bez odpovědi. Mezitím se spolu otočili do směru, odkud předtím přišel. Kráčela vedle něho nenuceně, jako by se znali už dlouho. Dovedl ji na nástupiště, oddělující pěší tunely od tunelů s pohyblivými pásy. Na pomalu jedoucí pás naskočila hbitě, ale při přestupování z pomalého pásu na rychlý se zakymácela. Natáhl se k ní, ale antigravitací obnovila rovnováhu ještě dřív, než ji zachytil. Přesto ji uchopil za ruku a pokusil se, teď už zbytečně, jí pomoci. Nepustil její ruku ani když zjistil, že to nepotřebuje, ale neudělala žádný pohyb, aby se mu vysmekla. Stáli tedy na pohyblivém pásu a drželi se za ruce.

Pás s nimi zmizel v užším tunelu, než byla hala nástupiště. V tunelu byl hluk, kdo se tu chtěl bavit, musel zvýšit hlas a někteří lidé to dělali. Yazatap ale mlčela.

„Vypadáte, že jste dlouho pobývala na venkově,“ porušil Fyvrůn jako první mlčení.

„Proč si to myslíte?“ oplatila mu to otázkou.

„Málem jste upadla,“ řekl. „To se často stává venkovanům, než se tady naučí jezdit.“

„Mám raději létání,“ přiznala.

„Vy přece nemáte registrované žádné vlastní letadlo,“ snažil se ji chytit za slovo. Tím jí ale prozradil, že nelitoval námahy, aby si předem ledacos zjistil.

„Teď nelétáme,“ pokrčila rameny. „Není to ale tak dávno, co jsem létala. Mnohem víc, než si asi myslíte.“

Tunel se najednou skokem změnil v prostornější halu.

„Tady pozor, sestoupíme,“ upozornil ji a rychle ji táhl k pomalejšímu pásu, který se tu vynořil z ustupující stěny vedle rychlejšího dopravního.

Sestup zvládli lépe než nastupování, ačkoliv po ní pokukoval s opatrným očekáváním. Tentokrát ale nezaváhala. Mohlo ji to překvapit jen jednou.

Z nástupiště se rozbíhalo několik širokých tunelů. Věděla, že šířka tunelů má jistý vztah ke čtvrti, ve které se nacházeli. Tunely v administrativním centru města byly široké bulváry, stejně jako tunely ve čtvrtích, kde bydleli lidé z bohatších vrstev. V chudinských čtvrtích byly tunely úzké a málokdy rovné, klikatily se tak, jak to architektům právě vyšlo.

„Byt mám tady nedaleko,“ ujistil ji.

Také to byla jistá známka. Nejdražší byty nebyly ani v blízkosti hlučných tunelů, ani příliš daleko od nich. Podle všech těchto známek si Fyvrůn nežil nijak špatně.

Následovala ho do jeho bytu. Nabídl jí nejprve pohodlné křesílko u stolečku, potom donesl talíř nadýchaných sladkostí a dva poháry fialového nápoje.

Obřady společného pití, původně naznačující mírumilovnou vstřícnost, se podobají u všech kultur a světů, dokonce i v různých vesmírech. Nejčastěji jsou dvojího druhu s více drobnými variacemi. Současné pití dává najevo rovnost a je proto rozšířenější u kulturních společenství, na rozdíl od postupného pití z jediné nádoby s nápojem, která putuje od úst k ústům, pokud možno v kruhu, kde pořadí určí náhoda a ne společenské postavení. Tam se vždy pije od hostitele, aby se zdůraznila nezávadnost nápoje a při tomto způsobu bývá těžší otrávit své případné nepřátele, ačkoliv lidská vynalézavost nikde nezná hranic.

Yazatap si k nápoji nejprve jemně přivoněla. Vůni měl jemnou, dalo se z ní usuzovat na menší množství alkoholu, ale převažovala kořeněná vůně bylin.

„Bojíte se, že bych vás chtěl otrávit?“ komentoval to s úsměvem Fyvrůn. „Můžeme si ještě teď poháry vyměnit!“

„Otrav se nebojím,“ ujistila ho s úsměvem. „Ale když už mám pít něco, co jsem ještě nepila, jsem na to přirozeně zvědavá.“

„Vy že neznáte baltad?“ dával úmyslně najevo trochu přehnané překvapení. „To snad ani nemůže být pravda! Právě do baltadu, který nejlépe překrývá různé pachutě, se přece často dávají jedy, včetně zmíněného rilágu. Jak to, že to nevíte?“

„Nemusím vědět všechno,“ odvětila s úsměvem. „Já bych do pití jed nedávala. Kazit je jedem je podle mě nemravné.“

„Od léčitelky, která léčí i rilágové ochrnutí, je snad divné tvrzení, že nezná něco tak známého, nemyslíte?“

„Nemyslím,“ odpálila ho. „Když k nám přinesou krvácejícího pacienta s těžkou bodnou ranou v hrudi, nezajímá mě druh nože či dýky, kterou to bylo způsobené. Nejsem odbornice na zbraně. Pro nás je to prostě díra, kterou vytéká krev. Spravíme ji stejně, jako při léčení následků pádu letadla, kde tu díru do hrudi způsobí zlomený sloupek řízení.“

„Rozdíly mezi takovými poraněními vám nevadí? Já jen, že bodné rány od nožů musí vypadat jinak než rány od ulomených konstrukcí.“

„Tuším, kam míříte,“ odvětila. „Jistě, rána od nože je čistší, rány od ulomeného kusu materiálu jsou potrhanější a při normálním způsobu léčení by se hojily hůř. Nás to nezajímá. S námi se obě rány zahojí stejně rychle.“

„To jsem slyšel a docela mě to zajímá,“ chopil se rychle změněného námětu. „Říká se o vás, že léčíte velice záhadně. Zlomené kosti sesazujete k sobě, jak mají být, ale otevřené rány nešijete ani nelepíte. Přesto srůstají rychle a bez jizev.“

„Rány nepotřebujeme sešívat, srůstají samy lépe,“ přikývla. „A jizvy? Jizvy zůstanou jen po neumělém sešívání nebo slepování.“

„Zajímavý způsob řešení odvěkých lékařských sporů!“ usmál se. „Generace lékařů se hádají, zda je lépe sešívat či lepit. Vy přijdete a zavrhnete oboje. Tomu říkám nestrannost!“

„To se stává,“ usmála se. „Zastánci dvou postupů se do krve hádají a nejlepší řešení je zrovna to třetí.“

„Když je geniální, proč ne?“ pokrčil rameny. „Ale mě – a nejspíš i naše diváky – více zajímá, proč jste opouštěly Gikitét a odstěhovaly se k nám do Kapizrny.“

„Proč jste tu třeba vy?“ zpozorněla Yazatap. „Je to jednoduché. Kapizrna má třicetkrát víc obyvatel. Pro nás je tady samozřejmě víc příležitostí. Nemusíme se zabývat banálními nemocemi ani natlučenými koleny nešikovných dětí.“

„Těmi jste se přece vy tři nezabývaly ani v Gikitétu!“

„Co vy o tom víte?“ pokrčila rameny.

„Možná víc, než si myslíte!“ odvětil. „Je to jedna z mnoha záhad, které vás obestírají. Při vašich zdejších nepopiratelných lékařských úspěších musí být každému podivné, že jste neměly stejný úspěch i tam. Přinejmenším tam o vás nikdo neví.“

„Vy jste tam byl?“

„Dovolte mi, abych si své zdroje ponechal pro sebe,“ požádal ji.

„To není fér,“ usmála se na něho. „Co kdybych řekla totéž a přestala se s vámi bavit úplně? Jak byste se na to tvářil?“

„Jenže vy to neuděláte,“ usmál se na ni.

„Myslíte proto, že byste mi pak mohl znepříjemňovat život? Ale jděte! Klientů máme víc než dost a i kdyby někdo všechny přesvědčil, aby za námi přestali chodit, svět je velký a kdekoliv jinde se uchytíme stejně dobře.“

„Tak jsem to nemyslel,“ zaškaredil se. „Neříkám, abyste se mě bály, já se nemstím. Když někdo odmítne být sdílný, může mít dobré důvody a ty ani nemusí být zavrženíhodné. Ale jistě byste nepohrdly nějakou reklamou a na naší stanici byste ji mohly mít i zadarmo.“

„Odkdy je vaše stanice tak laciná? Co já vím, z dobře placené reklamy přece žijete.“

„Jistě,“ nepopřel to. „Ale ne každý si může reklamu zaplatit. Občas, i když ne pořád, si můžeme dovolit někomu opravdu dobrému placení odpustit. A nedělám to jen jednou ročně. Je to jako loterie, občas někdo dostane bonus reklamy zdarma. Mohlo by to potkat i vás.“

„My už přece reklamu máme a troufnu si říci, že velice dobrou,“ usmála se.

„Byli jste za konkurencí?“ ušklíbl se. „Neděláte dobře, naše reklamy jsou účinnější. Naše stanice má v tomto městě velkou váhu, jakou nám naši konkurenti jen závidí.“

„Nikomu žádnou reklamu nezadáváme,“ usmála se na něho bezelstně. „Naší reklamou jsou spokojení pacienti, ale máme jich dostatek a dělají nám ji úplně zadarmo.“

„Ach ták,“ uvolnil se zase. „Taky tvrdím, že dobré zboží se chválí samo, ale někdy je lepší i dobré pověsti trochu pomoci.“

„My to nepotřebujeme,“ zavrtěla hlavou. „Práce máme dost, dveře se u nás netrhnou. Někdy máme problém najít si chvilku volna.“

„Proč tedy ztrácíte čas se mnou?“ popíchl ji.

„Strávit chvilku se zajímavým člověkem není ztráta času,“ přiznala. „Slyšela jsem o vás zajímavé drby a takového seznámení jistě litovat nebudu.“

„Díky za poklonu,“ kývl potěšeně hlavou. „Ačkoliv poklony bych měl dělat já vám. Na vás je toho zajímavého víc. Už to, jak léčíte. Vnější pohled na vaše metody jsem získal od několika vyléčených pacientů. I to bylo zajímavé, ale podrobnosti o vašich léčebných metodách by nejvíc ocenili vaši konkurenti lékaři. Ti by se rádi přiučili a zajímali by se, kde se dají opatřit přístroje, které k tomu potřebujete lékařů je ale hrstka a většinu našich diváků bych tím neunavoval. Jistě je to vaše obchodní tajemství, ani nečekám, že byste mi to prozradila a nebudu proto dotěrný.“

„Co vás tedy zajímá?“

„Vaše minulost,“ odvětil tajemně. „Nedávno jste se k nám přistěhovaly, tři ženy bez mužů. Nuda, takových tu žije plno. Začaly jste léčit lidi, to by bylo zajímavější, neboť máte excelentní výsledky. Jenže tím všechny záhady teprve začínají.“

„Záhady?“ usmála se trochu pobaveně.

„Čtenáři baží po záhadách,“ ujistil ji. „Kde záhady nejsou, je dobré je vymyslet, ale to u vás vůbec nebylo třeba. Vy tři záhadami přímo sršíte!“

„Uznala bych vám jako záhadu naše léčebné metody,“ řekla Yazatap. „Nejsou zrovna obvyklé. Aspoň podle toho, jak se jim místní odborníci lékaři divili. Ale další záhady bych si už musela vymýšlet, jak říkáte.“

„Vás žádné jiné nenapadají?“ podíval se na ni pátravě.

„Upřímně řečeno, nenapadají,“ odvětila. „Pro nás přece nejsou záhadou ani léčebné metody, které běžně používáme.“

„Proč tedy nemáte muže?“ vyjel si na ni znenadání. „Nebývá obvyklé, aby tři ženy jako vy žily jen tak spolu, bez mužů. Nehodí se to.“

„Proč ne?“ usmála se. „Žít bez mužů je tak hrozné?“

„Vám je odhadem nejméně sto let, možná víc,“ pokračoval. „Máte jistě nejvyšší čas usadit se, pořídit si muže a rodinu a ne žít s jinými ženskými jako... jako...“

„Měla bych vás asi uklidnit a uvést vaše informace na pravou míru,“ zamračila se. „Ptát se žen na věk je přinejmenším netaktní, ale aspoň něco vám naznačím: je mi více než sto let, ale manžela už mám a proto odmítám jiné chlapy. Na tom snad není nic špatného. Moje současné... řekněme spolubydlící... také mají muže a i když jsou mladší než já, mají i děti, dočasně svěřené příbuzným. Ani to nevybočuje ze všedního průměru a záhady se zkrátka nekonají. Co ještě? Že naši muži nebydlí s námi? To je dlouhodobější záležitost, ale nakonec je také jen přechodná. Však se jich dočkáme.“

„Za celou dobu vás tady žádný chlap nenavštívil, nepočítám-li místní hejsky, které jste ale všechny tři svorně odmítaly.“

„Správně jste je nazval,“ usmála se. „Ano, to je to pravé slovo! Chlapy, kteří táhnou za vdanými ženami, považuji prostě za hejsky. Ještě že mezi ně nepatříte i vy!“

„A to tvrdíte, protože jsem přistoupil na vaši podmínku, že si s vámi nic nezačnu?“

„Pane Fyvrůne, přiznejte mi trochu víc důvtipu než dosud,“ usmála se na něho. „Máte přece docela správný odhad, že nejsem žádný zajíc.“

„To bych si nedovolil tvrdit,“ namítl ihned. „Dobře, dejme tomu, že se nechci zaplétat, to by škodilo věci. Ale na tom, že s vámi není všechno v pořádku, prostě musím trvat.“

„Trvejte tedy,“ schválila mu to dobrácky Yazatap. Tím ho ale vyvedla z míry víc, než kdyby mu odporovala.

„Vy snad považujete za normální, abyste s vašimi schopnostmi žily v Gikitétu úplně skrytě, aniž byste se projevovaly?“

„Jistě,“ přikývla. „A vy považujete za normální dělat si o lidech úsudky, aniž byste je znal? Co o nás víte? Že jsme se přistěhovaly do Kapizrny, což není žádné tajemství ani senzace. Že jsme předtím bydlely v Gikitétu, bylo také poměrně snadné zjistit a většině lidí by to jistě stačilo. Vy se ovšem pídíte po senzacích, šel jste tedy za tím dál. Proč bych se tomu divila, je to nakonec vaše povolání. No tak jste zjistil, že jsme v Gikitétu neordinovaly. Je to snad nějaká senzace?“

„Senzace... to snad ani ne,“ zavrtěl hlavou Fyvrůn. „Vy jste tam totiž neordinovaly, protože jste tam nikdy nežily. Jste tam zapsané v evidenci obyvatel, ale nikdo z úředníků si nevzpomíná, že by vás tam vůbec kdy zapisoval. A zrovna tak si nikdo nepamatuje, že by vás odhlašoval. Celé je to tak podivné, že by si to zasluhovalo důkladnějšího prošetření, ale ne jen ze strany médií! Především od policie a ani to nechci říkat moc nahlas, ale přímo se mi vnucuje policie vojenská, kontrašpionážní.“

„Vážně si to myslíte?“ neztratila klid Yazatap. „Považujete mě za špiónku? To by asi byla největší senzace, ne?“

„Pro vás jistě ne,“ odvětil Fyvrůn. „Musíte mít opravdu pevné nervy, že jste zůstala sedět a přinejmenším nevyskočila.“

„Pevné nervy?“ usmívala se Yazatap. „Nač? Napadly vás velice zajímavé souvislosti, bravo! Ale to ještě neznamená, že vaše úsudky musí být nutně správné.“

„Myslím, že pravdivost jakékoliv jiné verze budete kontrášům jen těžko vysvětlovat,“ odvětil odměřeně.

„Proč bych to měla vysvětlovat kontrášům, nebo jak jim říkáte?“ usmála se. „Opravdu si myslíte, že jsem špiónka?“

„Spousta indicií na to ukazuje,“ odvětil zamračeně.

„Indicií...!“ zasmála se. „Ty vám snadno vyvrátím. Ale v tom případě spíš obdivuji já vás. Pozvat si domů do bytu špiónku, to chce opravdu odvahu a pevné nervy. Co myslíte, že bych asi udělala, kdybych – čistě teoreticky – tou špiónkou opravdu byla?“

„V této chvíli jste už odhalená!“ vyhrkl rychle.

„No právě!“ usmála se. „Opravdu se domníváte, že by skutečná špiónka seděla klidně na místě i po odhalení? Zvlášť, kdyby věděla, jakou může mít před sebou budoucnost? Není snad kontrašpionážní policie pověstná tím, že během výslechu vymlátí přiznání z kohokoliv, tvrdé chlapy nevyjímaje?“

„Tak vy víte i tohle?“ vyhrkl.

„To přece není žádné tajemství,“ řekla, ale nepřestala se usmívat. „Podívejte se, pane Fyvrůne, kdybych opravdu byla špiónkou, jak říkáte, už byste nejspíš nedýchal.“

„Dejte ty ruce na stolek!“ vyjekl Fyvrůn. Trhl sebou ještě víc a pistole v jeho ruce dodala jeho požadavku důraz. Na Yazatap ale, jak se zdálo, nepůsobila ani namířená zbraň. Jen trochu přimhouřila oči a klidně položila ruce na stůl.

„Přecenila jsem vás,“ opáčila klidným hlasem. „Měla jsem vás za inteligentnějšího. Jednáte strašně zbrkle, měl byste nad tím trochu víc přemýšlet.“

„Pochybujete o mé inteligenci?“ zavrčel na ni nepřívětivě. „Nikdo si vás tří nevšiml! Jen za vámi chodili s úrazy, nemocemi a otravami, ale nikoho ani nenapadlo, co jste vlastně zač. A nejspíš všechny tři!“

„Co jsme?“ usmála se Yazatap. „Lékařky. A říká se, že dobré, zeptejte se na nás koho chcete. Lidé za námi přicházejí kraj světa, abychom jim pomohly. Špiónky by se nestaraly o lidi, ale o vojenské objekty, nebo alespoň o důležitá průmyslová střediska, nemyslíte? Co z toho je tady v Kapizrně? Samozřejmě, kdyby tu něco vojenského bylo, bylo by to tajné, ale vždyť tu nic takového není! Žádná vojenská základna, žádné kosmické letiště, loděnice, kde by se stavěly válečné kosmické lodě, jen pár továrniček víceméně pro místní potřebu. V jedné se vyrábějí voňavky, v druhé hrníčky a talíře... jděte k šípku s utajováním takových nesmyslů! Špióni tady? Kdyby se tu objevil skutečný špión, prchal by odtud co nejdál, aby ho jeho vlastní špionážní centrála nepodezírala z úmyslu dezertovat! Jako vtip by to bylo dobré, být to bez té pistole. Takhle je to jen... trapné. Nic bych neřekla, kdyby na to přišel nějaký prosťáček, ale vy?“

„Chytrá jste, to vám musím přiznat,“ nedal se ale Fyvrůn. „Vám ale nic neříká pojem špión-rezident?“

„To už jsem taky kdysi slyšela,“ nadzvedla trochu ruce, ale pak je zase položila na stolek. „Prý se to dělá. Kdyby špión pořád slídil po vojenských objektech a tajemstvích, byl by nápadný. Výhodnější je, když se usadí, najde si nenápadné zaměstnání a tomu se věnuje, až ho místní lidé považují za svého. Pak ho nikdo nepodezírá a on může v klidu vyzvídat.“

„Cožpak zrovna tohle není váš případ?“ vyhrkl vítězně.

„První chybičku bych viděla v tom, že tu není nic, co by špióny zajímalo,“ usmívala se pořád Yazatap. „K čemu nenápadnost, když není důvod? Našemu povolání přitom chybí i ta nenápadnost! Než abychom někam zalezly jako šedé myšky a čekaly, až si na nás kdovíjaká špionážní ústředna vzpomene a pověří nás tajnými úkoly, léčíme lidi jako ve výkladní skříni a povídá si o nás celé město! Tak že se chovají špióni? To by dlouho nešpiónovali!“

„Někdy může být i nápadnost tak nenápadná, že skryje mnohé!“ trval na svém.

„Tomu zase my lékaři říkáme utkvělá představa,“ komentovala to s gustem. „Dá se to léčit, ale není to tak snadné.“

„Vy jste snad i psychiatrička?“

„Kdybych řekla, že o tom vím víc než vy, bylo by to příliš laciné tvrzení, když nemáte o medicíně ani páru,“ usadila ho. „Poslyšte, vy samozvaný detektive, vážně by mě zajímalo, co teď se mnou chcete dělat. Vzhledem k tomu, že v Kapizrně nejsou vojenské objekty, není tu ani vojenská policie, neboli kontrášové, jak jim říkáte. Můžete mě pod namířenou zbraní odvést na zdejší policii. Byla by to jistě obrovská atrakce, ale co si od ní slibujete? Vašimi bláboly tam budou zaručeně nadšení! Budou se jimi zabývat, jen aby si to u vás nerozházeli, ale než všechno prověří, budou vám ohromně vděční.“

„Abyste se nespletla!“ odvětil sebevědomě. „Málokterý polda má takovou příležitost vyniknout! Divil bych se, kdyby žádný nechtěl popadnout příležitost za pačesy!“

„Zrovna tím bych si stoprocentně jistá nebyla!“ ušklíbla se. „Poldové že se přetrhnou, aby si na nás vysloužili ostruhy? Zejména když každý ví, že jsme náčelníkovi zdejší policie léčily dceru a pak i ženu? Mimochodem – obě úspěšně.“

„Vida!“ vyhrkl. „To máme i pokus o zkorumpování policejního náčelníka!“

„Jděte s tím už někam!“ zamračila se konečně Yazatap. „Na co si to hrajete? Opakuji, jako vtip by to bylo dobré, ale čím víc to budete rozmazávat, tím víc to bude smrdět. Slavný detektiv z vás nikdy nebude a na slavného mediálního bosse se musíte chovat profesionálně, jinak budete pro smích. Teď jen mně, ale po nějaké době kdekomu. Vždyť vidíte strašidla málem v každém stínu!“

„Žádná strašidla, ale typickou korupci protislužbou!“ odsekl odměřeně.

„Jakápak korupce protislužbou?“ ušklíbla se Yazatap. „Nejprve k nám přišla jeho dcera. Rodinné poměry pacientů nezjišťujeme, proč také, pro nás to byla pacientka s vážnou nemocí, kterou jsme uzdravily jako desítky předtím i potom. Zaplatila stejně jako ostatní, ani víc ani méně a nebýt její sousedky, kterou jsme náhodou tou dobou také léčily, dnes bychom už o ní nevěděly. U nás si ale každý všimne, že si poradíme i s horšími problémy. Zřejmě získala naději i pro svou matku a přivedla ji za námi také.“

„Další náhodička! Proč třeba ty dvě nepřišly rovnou spolu?“

„Jakápak náhodička?“ vrtěla hlavou Yazatap. „Dceři asi někdo poradil, že léčíme rychleji a lépe než zdejší doktoři. Nemoc její matky považovali všichni za nevyléčitelnou, jenže pro nás to žádný ortel nebyl. Jsme prostě lepší.“

„Prý léčíte dobře, ale proč o vás v Gikitétu nikdo neví?“ opakoval umíněně.

„Asi proto, že jsme tam lidi neléčily,“ odvětila otráveně, jako kdyby ji to vysvětlování přestávalo bavit. „To je tak těžké pochopit?“

„Aby lékařky, jakým není rovno, dokázaly někde žít úplně nečinně, nechávaly po celá léta zahálet své umění a nedbaly ani o svou pověst, to se mi zdá neuvěřitelné!“

„Proč?“ opáčila klidně. „Co je to pověst? Dbáme tady na nějakou pověst? Kašleme na ni, prostě léčíme, ať nás pacienti velebí do nebes, nebo nám konkurence spílá. Slyšel jste, že zdejší lékaři nazývají naši ordinaci jedovatě U tří čarodějnic? Rádi by tím zakryli závist, ale nám to nevadí. Naši pacienti vědí, odkud vítr fouká a koho i pak zajímá, kde máme muže, má se nás zeptat. Jako třeba vy.“

„Dobře, ale když už jsme u toho, kde tedy máte muže?“

„Přesně vám to neřeknu, sama to nevím. Jakmile se vzdálenosti měří na světelné roky, je mnohem výstižnější použít termín příšerná dálka.“

„Oni jsou na nějakých kosmických cestách?“ dovtípil se.

„Tak nějak,“ přikývla.

„A jsou u obchodního loďstva nebo u válečných flotil?“

„Poslyšte, teď se zase vy chováte jako špión-rezident,“ zasmála se trochu. „Proč vás to zajímá? A kdybych vám to nakrásně řekla, nepoužil byste to proti mně?“

„Takže u válečných,“ zabručel spokojeně. „Ledaže jsou zverbovaní u nepřátel, pirátů nebo pašeráků. Pak byste byly špiónky tak jako tak.“

„Vy se s tou myšlenkou nějak mazlíte!“ odfrkla si Yazatap. „Tyhle utkvělé představy jsou nejhorší. Tak znova: z čeho vycházíte? Jestli jen z toho, že jsme v Gikitétu lidi neléčily a proto si nás tam místní lidé nepamatují, pak je to jako důkaz hodně slabé a nepoužitelné.“

„O tom by naštěstí rozhodovali jiní, ne vy!“

„Jistě. Jsou vlastně jen dva způsoby, jak to rozhodnout. První by byl pro nás příznivý. Žádnému normálnímu soudu nemohou takové bláboly stačit jako důkaz, byla by to tedy jen vaše blamáž: ztrapnil byste se před lidmi tak, že by to úplně potopilo nejen vaši prestiž, ale i prestiž vaší stanice.“

„Jste si tím tak jistá?“ ušklíbl se.

„Slušný soud se tak chovat musí,“ odsekla s klidem. „Druhá možnost je horší. Mohlo by se to dostat před soud, který k odsouzení nevinného žádné důkazy nepotřebuje, případně si je dá vyrobit. Pověstné jsou tím zejména vojenské soudy, kterým stačí i přiznání, získané na mučení. Proč by se jinak říkalo, že vojenská policie vymlátí přiznání z kohokoliv? Tyhle soudy ale nemají se spravedlností nic společného, dají se srovnávat jen s obyčejnou vraždou a soudci i udavači jsou potom stejní vrahové, jako kdyby ty lidi rdousili vlastníma rukama. V prvním případě byste z toho vyšel jako hlupák, ve druhém jako darebák.“

„Darebák?“ vybuchl. „To je snad hodně silné slovo!“

„Pro případného vraha je to ještě velice mírné označení,“ usmála se na něho nevinně. „Divíte se, proč jsem pořád klidná, ačkoliv jsem o metodách vojenské policie poměrně dost slyšela a tuto možnost nemohu vyloučit? Má to dvě příčiny. Předně jsem si vás odhadla jako natolik slušného, že by se vám samotnému příčilo něco takového udělat. Myslím si, že máte větší ambice jako žurnalista než jako sprostý vrah a udavač.“

„Čím dál tím lepší označení!“ zavrčel.

„Žurnalista není vůbec špatné označení,“ namítla. „Teď jde o to, co ve vás převáží.“

„Necháte se překvapit?“ zkusil to s jízlivostí.

„Překvapená jsem i tak,“ přiznala. „Jak říkám, přecenila jsem vás, s větší inteligencí byste to na mě ani nezkoušel. Ne že by vás to nemohlo napadnout, ale kdybyste o tom více přemýšlel, rozmyslel byste si to. Vy jste se ale ve svých úvahách dostal jen k tomu, že jste si na mě opatřil dokonce jakousi zbraň.“

„To je snad pochopitelné,“ neodpustil si ještě jízlivější tón. „Sama jste přece říkala, že bych z takového setkání nemusel vyjít živý.“

„Jistě, být špiónka ve stylu, jaký očekáváte,“ přikývla. „Což je sice pochopitelný omyl, ale očekávala jsem od vás víc.“

„Můžeme se přece ještě dohodnout,“ navrhl jí znenadání. „Co kdybych si to všechno nechal pro sebe? Co byste mi za to mohla nabídnout?“

„A víte, že tuhle možnost víceméně najisto očekávám?“ přikývla. „Když si to v klidu v hlavě proberete, zjistíte, že tahle varianta je z mnoha dalších pro vás nejpříznivější.“

„Pro mě? Snad pro vás!“

„Pro vás,“ nedala se. „Půjčte mi tu pistolku!“

Natáhla k němu ruku. Podal jí svou zbraň a až potom, co ji pustil, mu bliklo hlavou, že tady něco nehraje. Vždyť jí přece tou zbraní vyhrožoval! Jaký to mělo smysl, když si ji teď nechal tak hloupě sebrat? Trhl sebou, ale na nápravu už bylo pozdě.

Yazatap na něho mířila jeho vlastní zbraní a chvilku si vychutnávala jeho zděšení.

„Být opravdu špiónka, byla by to pro vás hodně nepříjemná změna, co?“ přestala na něho po krátké chvilce mířit a zvedla zbraň nahoru. „Máte štěstí, nic proti vám nemám. Jen se mi tyhle vražedné hračičky nelíbí, zejména když s nimi někdo někomu vyhrožuje.“

Stiskla pistoli oběma rukama a majitel televizní stanice zkoprněl. Hlaveň se začala ohýbat, jakoby byla z pouhého těsta, obarveného na kovový odstín. Yazatap pistoli zhnětla ještě víc a nakonec ji vytřeštěně zírajícímu panu Fyvrůnovi klidně podala.

„Nebylo by lepší bavit se v klidu?“ vtiskla mu tu hroudu kovu do dlaně.

Mediální magnát, zvyklý na ledacos, nemusel být odborník na zbraně, aby pochopil, že z téhle pistole už nikdy nikdo nevystřelí.

„Teda...“ lapal po dechu. „Teda... co to bylo?“

„Můžeme se přece dohodnout,“ vrátila mu jeho vlastní slova. „Co kdybyste si to všechno nechal pro sebe? Mě se bát nemusíte, nikomu to rozkřikovat nebudu.“

„Co... to... bylo?“ opakoval koktavě otázku.

„Měl byste mi kromě mých lékařských schopností přiznat, že v případě potřeby umím být opravdu velice přesvědčivá,“ odvětila.

„Přesvědčivá!“ vybuchl, ale s velkou dávkou respektu. „To je příliš slabé! Ale co jste to udělala s mou pistolí? Vždyť to ani není možné!“

„Co není možné?“ zeptala se ho ležérně. „Jasný důkaz o tom, že je to přímo skutečné, držíte v ruce. Jak ještě můžete tvrdit, že to možné není?“

Zkusil oběma rukama zabrat, aby narovnal hlaveň, ohnutou do protisměru, ale kov ani o vlas neustoupil a hlaveň zůstala přitisknutá k ohnutému zbytku držadla pistole.

„Vy musíte mít... přímo nelidskou sílu!“ vyhrkl zadýchaně.

„Síla by na to nestačila,“ ujistila ho. „Kdybyste ten kov zkusil ohnout hydraulickým lisem, praskl by a rozštípl by se. Když budete chtít, zmačkám vám i sklo, které se při použití hrubé síly roztříští na tisíce střípků. To chce něco jiného. Špatně se mě ptáte!“

„Nač se mám tady ještě ptát?“

„Mělo by vás zajímat, jak vlastně léčíme,“ napovídala mu. „Dozvěděl byste se ode mě o kosmické síle s úžasnými vlastnostmi, kterou dávkujeme pomocí rezonance. Stejnou silou umíme změkčovat materiály za běžné pokojové teploty bez nutnosti zahřát je do bílého žáru a uvolnit v živých tvorech archaické regenerační schopnosti vyhynulých tvorů. Proto máme takové úspěchy.“

„Ženská, vždyť to působí jako z úplně jiného světa!“

„V tom jste se strefil,“ přikývla. „Neříkám, že to je z tohoto světa.“

„Pak ale musíte být dvojnásobně špiónky!“

„Už s tím zase začínáte?“ podívala se na něho přísně. „Dováží se snad na Emurechó málo zboží? Opravdu si myslíte, že musí být všichni císařští obchodníci cizími špióny?“

„Ale tohle přece nevypadá na zboží!“ vyjekl. „Kdybyste používala neznámé přístroje, dalo by se tomu uvěřit, ale zmačkat pistoli jen tak v dlaních, to je hodně silné kafe!“

„Jste v zajetí zdejších předsudků,“ pokývala hlavou. „Myslíte si, že všechno se musí dát smontovat do podoby nějakého stroje, přístroje nebo zbraně. Že by přístrojem mohl být sám člověk, to si nepřipustíte, co?“

„Vy jste tedy nějaký přístroj?“ podíval se na ni podezíravě. „Robot, android, co ještě? Vypadáte přitom jako docela obyčejná ženská!“

„Však taky jsem obyčejná ženská!“ vypjala se hrdě. „Žádný umělý výtvor! Jenže my tři máme schopnosti, které tady na Emurechó nejsou zrovna běžné.“

„Takže jste z některé kolonie!“ vyhrkl chvatně. „A jste tu proti zákonům Císařství!“

„A co kdybych vám něco z našich schopností předala?“ navrhla mu. „Změnil byste se tím v cizince a váš zdejší pobyt by přestal být legální?“

„Já jsem plnoprávný občan Císařství!“ div nevykřikl uraženě.

„To vám neberu!“ pokrčila klidně rameny. „Jen vám jemně naznačuji přenositelnost našich schopností. Neříkám, že je to snadné, není to jako koupit si v obchodě střelnou zbraň, ale na občanství to podle mě vůbec nic nemění.“

„Tak jste cizinky nebo ne?“ zaútočil na ni opět otázkou.

„Jak se to vezme,“ vyhnula se přímé odpovědi. „Do Kapizrny jsme se přestěhovaly až letos a ještě jsme tu nezdomácněly, ale jestli jste nás skutečně vyslídil na evidenci obyvatel v Gikitétu, musíte přiznat, že jsme do Kapizrny nepřišly z kolonií. Nepočítám ani krátkou návštěvu Alyaku. Občanem kolonií se nestane, kdo se tam jen pár týdnů zdrží.“

„A tam jste vaše... schopnosti... získaly?“

„Tam ne,“ usmála se. „Alyak je blízký soused Emurechó a to by se tam neutajilo. Ale stačí, když si uvědomíte přenositelnost našich schopností, aby vám bylo jasné, že k nim můžete přijít v krajním případě i tady, pokud narazíte na někoho, kdo vám je může dát.“

„A vy to můžete?“

„To jsou hned dvě otázky,“ řekla Yazatap. „První je, zda to dokážeme někomu předat. Odpověď je – ano, umíme to. Druhá otázka, zda to děláme libovolně jak nás napadne, ta už snadná není. Nesmíme to dát každému, kdo má zájem. Ani my jsme to nedostaly hned.“

„Kdy to tedy smíte někomu dát, jak říkáte?“

„Jen když si budeme jisté, že toho obdarovaný nezneužije,“ odvětila s vážnou tváří.

„A mně byste to tedy nedaly?“ zkusil to.

„Rozhodně ne,“ ujistila ho. „Přinejmenším jste mě přesvědčil, že dokážete vyhrožovat namířenou zbraní někomu, kdo vám nic zlého neudělal, ani se k tomu nechystá.“

„Vy jste na mě přece taky mířila!“

„Mířila jsem vaší vlastní zbraní,“ připustila. „A v té chvíli jsem vám nevyhrožovala ani jsem vás nenutila přistoupit na žádné nevýhodné podmínky. Člověče, děkujte šťastné hvězdě, že znám lidi jako málokdo! Představte si, že bych vaše hloupé hrozby vzala vážně. Zapomněl jste, co jsem vám řekla hned na začátku?“

„Řekli jsme toho oba už tolik...“ ošíval se trochu.

„Zmiňovali jsme se o rilágu a o tom, že k vyvolání ochromujícího účinku nepotřebuji jed, ani nápoj, ve kterém by se dal rozpustit.“

„To je pravda. Slyšel jsem, že na některých barbarských světech používají domorodci v džunglích neuvěřitelně zákeřné šipky, napuštěné jedem,“ zkusil hádat.

„Taky už jsem se s tím setkala,“ přikývla klidně. „Mohou být hodně jedovaté, navíc jsou tiché a útok se podobá neškodnému bodnutí trnů, takže si ho v houštinách džungle oběť často ani nevšimne. Když pak propukne otrava, je jen málo času na záchranu.“

„Slyšel jsem, že proti nim není záchrana vůbec,“ přidal ještě z pozice znalce.

„Jak pro koho,“ odvětila. „Nás to nerozhází. Ale ty šipky nejsou domorodcům nic platné proti letadlům, která je mohou beztrestně masakrovat z výšky.“

„To je pravda,“ přikývl. „I o tom jsem něco slyšel.“

„Já jsem to viděla,“ usmála se trochu trpce. „Naštěstí můj prostředek, srovnatelný účinkem s rilágem, je použitelný i proti letadlům.“

„Vy tou šipkou prostřelíte...“

„Nepotřebujeme jed ani šipky,“ odvětila. „Stačí nám letadlo vidět a soustředit energii na piloty, je to stejné jako otrava rilágem. Záleží pak na tom, jestli letadlo umí přistát samo i bez pilota, nebo se zřítí.“

„To by přece byla strašlivá zbraň!“ otřásl se. „Mohla by ohrozit výsledek jakékoliv výsadkové operace v džunglích na barbarských světech.“

„Výsledek jakékoliv operace,“ přikývla vážně. „Nejen výsadkové a nejen v džungli.“

„Pak byste byly vy tři nebezpečnější než divize elitních mariňáků, očipovaných ke zvýšení bojových reakcí!“

„Byly bychom,“ přikývla vážně. „A teď snad chápete, proč ty prostředky nesmíme věnovat kdekomu. Jistě uznáte, že by bylo lákavé mít ty možnosti a zneužít je. Znamená to používat je jen pro dobro lidí a nedopustit, aby je dostali nespolehliví.“

„A co kdybych vám třeba přísahal...“ začal, ale zarazila ho.

„Na slova dát nesmíme,“ řekla. „Jak říkám, měla jsem vás za inteligentnějšího. Tou pistolí jste mě zklamal nejvíc. Měl jste raději přemýšlet. Přesvědčil jste mě, že zatím nejste pro nás vhodným člověkem.“

„Zatím?“ chytil se jednoho jediného slůvka.

„Zatím,“ vzdychla si. „Přiznávám, zmýlila jsem se. Odhadla jsem vás za slušnějšího. Pak by se vám příčilo udělat něco, co se s námi neslučuje. Na druhé straně, my lámeme hůl jen nad beznadějnými případy a to snad ještě nejste.“

„Mám tedy ještě naději?“

„Naděje umírá poslední,“ řekla.

Errata:

11.08.2021 15:05