Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Knížecí vězení

Pepek o výletu do knížecího paláce rozhodl z okamžitého popudu, ale věřil si, že udělá správně i když odloží pátrání po Císaři. Zmínil se přitom Icymu, že by se mohla obě hledání časem spojit do jednoho. Knížecí palác byl největší zdejší stavbou a určitě by byl první, kde by Císaře tak jako tak hledali. Teď to měli vzít podle Pepka zdola, pokud bude vězení dole. Ani Icymu to nenarušovalo představu vězení, měl ji s Pepkem podobnou: hluboký a patřičně vlhký sklep. Jako vězení pro dlužníky na Nuace, se kterým se kdysi nedobrovolně seznámil,

Nezdržovali se proto těžkou vstupní bránou ani silnou zdí, obepínající palác, ale vzali to skoro vodorovně už na úrovni okolního terénu pod kopcem. Icy se ještě neuměl pod zemí správně pohybovat a navíc proti Pepkovi nikdy neviděl bruslaře. V horkém pásmu na jeho rodné Nuace tento sport neznali, ale Icy nebyl dřevo a postupně se s tím vyrovnával.

Pepek hned poté, co vstoupili do skály, stvořil hiblagem dvě čelenky zydalchy a první pohled jim stačil ke zjištění, že kopec je jednolitá skála až na hlubokou studnu a celkem pět rovnoběžných chodeb, do skály vydlabaných. Studna zřejmě pocházela z dávných dob, dnes byla zasypaná a dávno ji nahradil moderní vodovod, ale chodby se zdály volné, nezavalené. Ve výšce nad sebou viděli nepravidelně zubaté základy palácových sklepení, vyložené kamenem. Technologie zdejších staveb se zespodu podobala stavbám na Zemi, ačkoliv zdejší stavby byly jistě o pár tisíciletí starší než nejstarší pražské gotické památky. Pepkovi jen bliklo hlavou, jaký by to byl ráj archeologů. Co jsou proti tomu pár tisíc let staré pyramidy!

„Začneme asi támhle!“ ukázal Icymu na krajní sklepení. Icy na to nic neřekl, jen začal mlčky stoupat tím směrem. I to byla nakonec dobrá odpověď. Stoupali společně, skála před nimi jako kdyby ustupovala, až se dostali ke krajní sklepní místnosti.

„Vezmi mě za ruku!“ natáhl se Pepek k Icymu.

„Nač?“ nechápal Icy, ale ruku Pepkovi podal.

„Zneviditelním tě úplně,“ netajil se Pepek se svým úmyslem. „Mohu ti na viditelnosti stejně tak dobře přidat jako ubrat. Bude tam tma a duchové jsou částečně viditelní. Neměli bychom na sebe upozorňovat.“

„Co když tam budou nějací vězňové?“

„Uvidíme!“ odtušil Pepek. „Vězňové nám neutečou, ale nechceme je zabít strachem!“

Vstoupili do sklepní místnosti. Byla zřejmě chladná, ale ne vlhká. Možná to bylo tím, že byl palác na kopci a hladina spodní vody byla hluboko pod nejhlubšími sklepeními. Však také byla jediná zdejší studně hluboká a sahala nejspíš až pod úroveň paty kopce.

„Tohle je spíš nějaké skladiště!“ zhodnotil to na jediné omrknutí Icy. Měl asi pravdu, to bylo zřejmé na první pohled. Místnost byla nevelkým okénkem osvětlená jen spoře, ale svítili si čelenkami, takže tu bylo poměrně dost světla.

„Tady ale mají uzeného!“ olízl se Icy, když spatřil široké dřevěné police, jen se prohýbající pod uzenými kýtami a jinými pochoutkami.

„Máš hlad?“ zeptal se ho hned Pepek.

„To snad ani ne, ale mlsal bych!“ olízl se opět Icy. „Mohli bychom se změnit v lidi a pořádně se nadlábnout!“

„To by tedy nešlo,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Nejsme zloději a nejsme tu kvůli dlabanci. Jídlo máme svoje a nezdá se mi, že bychom trpěli hlady.“

„Na harcu na území nepřítele je povoleno živit se místními zdroji.“

„Tak na tohle zapomeň!“ odsekl Pepek. „To my neuznáváme. Máš vlastní zásoby a nehrozí ti smrt hladem, tak nesahej na cizí.“

„Jedna masohruška napůl na tři dny není zrovna hodokvas!“

„Duchové mají pomalejší metabolismus,“ trval na svém Pepek. „Hele, jestli máš hlad, jen to klidně řekni. Masohrušek můžeš mít kolik chceš, chleba s máslem taky. Laskominy nemám, ale zdravého jídla máme oba dost.“

„Já přece hlad nemám,“ zavrčel Icy. „Jen říkám, že mě honí mlsná. Tobě se to nikdy v životě nestalo?“

„Taky občas,“ přiznal Pepek blahosklonně. „Ale tady nejsme zloději na gurmánském lupu. Zajímáme se snad o zdejší vězně. A pochybuji, že by je drželi ve špižírně.“

„No dobře, jdeme dál,“ vzdychl si Icy. „Ale to ti povím, že si kníže nežije špatně.“

„Tak pojď!“ podal mu Pepek opět smířlivě ruku. „Přesuneme se vedle.“

Vedle ale bylo další sklepení, tentokrát s pečlivě naskládanými kovovými válcovitými nádobami. Pepkovi to ihned připomnělo pivní sklep se sudy a nebyl daleko od pravdy.

„S takovými zásobami může být kníže naloženej v alkoholu do smrti!“ komentoval to Icy. „Tolik zógu pohromadě jsem snad ještě nikdy neviděl.“

„Alkohol?“ zajímal se i Pepek. „Jaký je to druh?“

„Zógu se musí pít pomalu, ale pak je to přímo božský nápoj!“ pomlaskával si Icy. „Nesmíš ho vypít moc najednou, to dělají jen mlizucha, ale to jsou zvířata a nemají rozum. Ale takové tři poháry zógu ti z obyčejné noci udělají božskou noc. Zvláště když další dva s tebou vypije nějaké to něžnější stvoření...“

„Až budeme mít po všem, najdeme si chvilku klidu a opatřím i trochu toho božského zógu,“ slíbil mu Pepek. „Ale teď na to nemáme čas. Poslyš, nemotají se náhodou lidem po tom božském nápoji taky trochu nohy?“

„Zógu se přece nepije před dlouhými pochody,“ odvětil uraženě Icy. „Naopak, je při tom dobré mít po ruce postel. Pokud možno připravenou a už správně vyhřátou... a to mají za úkol právě ta něžná stvoření...“

„Děláš, jako kdybys to znal i z Eremage!“ zkusil ho zpražit Pepek.

„No neblbni!“ urazil se Icy. „Zógu a bitevní křižník, to bys nedokázal dát dohromady ani ty, jakože umíš čarovat!“

„Skoro se mi zdá takového pití pro knížete škoda,“ ušklíbl se Pepek. „Ale pro nás to vážně není, máme jiné starosti. A kromě toho by nám jistě chyběla ta správně vyhřátá, předem dobře připravená postel. I s tím něžným stvořením.“

„Nemáš tady manželky?“ vyčetl mu Icy.

„Jo, mám,“ souhlasil Pepek. „Nemám nic proti božské noci, strávené v dobře vyhřáté posteli s nějakým něžným stvořením. Taky nevynechám jedinou vhodnou příležitost a jestli sis stačil všimnout, moje ženy jsou téhož názoru. Ale tady nejsme doma, ale na tom... jak ty tomu vlastně říkáš? Na harcu, nebo tak nějak... a tady to prostě každou noc nejde. Bude na to čas, až to dotáhneme do konce.“

„Já vlastně ani ženu nemám,“ zesmutněl trochu Icy.

„Najdeš si,“ ujišťoval ho Pepek. „Představ si ostrov, kde je množství svobodných dívek a žen. Stačí ukázat prstem a která se ti líbí, bude tvá.“

„No jó...“ odsekl otráveně Icy. „Ještě ty s tím začínej!“

„S čím?“ zarazil se Pepek.

„No s rájem!“ odvětil Icy. „S tím, co z něj byli lidi vyhnaní. Přiznám se, tyhle řeči mě braly naposled, když mi bylo tak patnáct. Předtím jsem se o ženy nestaral, teda o holky, pak jsem pochopil, že ty krásné řeči jsou dobré akorát abys přispěl nějaké rajské společnosti.“

„Poslyš, Icy,“ zarazil se i Pepek. „Taky máte pověsti o ráji, odkud byli lidé vyhnaní?“

„Tyhle pověsti jsou přece všude,“ řekl Icy pohrdavým tónem. „Na každém světě je nějaká odrůda dávno ztraceného ráje. Jsou ale dobré jen na tahání peněz z lidí. Teda, jestli jsi od nějaké takové společnosti, to bys u mě šel hrozně rychle dolů!“

„Proč?“ opáčil Pepek. „Ty pověsti nejsou moje gusto, ale zajímá mě, že se vyskytují i na světech úplně od sebe oddělených.“

„U vás taky?“ otázal se ho otráveně Icy.

„Na našem světě ne, teda na Oáze,“ odvětil Pepek. „U nás to tak je. Tropické ostrovy, na nich plno žen, jen chlapů tam je málo.“

„Vážně?“

„Nevěříš? Opakuji, u nás to takové je. A neříkám to proto, abych z tebe tahal peníze.“

„Co jste vlastně za společnost?“ nedůvěřoval ničemu Icy.

„Jsme prostě nová kolonie, Oáza,“ ujišťoval ho Pepek. „Pojem kolonie ti snad nemusím vysvětlovat, znáte to taky. Ale na našem mateřském světě jsou pověsti o ráji taky.“

Mezitím prosákli silnou kamennou stěnou do další sklepní místnosti, ale tady byly jen prázdné police s jakýmsi porůznu poházeným kovářským nářadím, jak to Pepek odhadl. Dál pokračovala úzká chodba do haly před schodištěm vedoucím vzhůru. Kolem byly na všech stranách zavřené dveře. Ty jim nevadily, spíš rozsáhlost a stísněnost zdejšího bludiště a také to, že někde byla tma, že by se dala krájet.

„Nová kolonie!“ odfrkl si Icy. „Nové kolonie jsou proslulé tím, že na nich hvězdné bárky vyklopí kolonisty a pak se vracejí jen když jdou vybírat daně. Což jim jde dobře, ale vůbec je nezajímá, kde na to ti chudáci vezmou. Kolonisti můžou být rádi, když dostanou do začátku aspoň nějaké odborné příručky a plány, aby nemuseli všechno vymýšlet znovu, ale za všechno několikrát po sobě zaplatí. Nejprve si příručky koupí před odletem, pak dlouhá léta platí licence a nakonec dostanou nůž na krk, aby si všechno za zbytkovou cenu koupili ještě jednou, jinak jim to ještě dodatečně seberou. Říkají tomu technická podpora kolonií.“

„Jestli se to děje, jak říkáš, pak se nedivím, že nemáte mateřské světy v lásce. My na to jdeme úplně jinak. Na osidlovaný svět přesuneme robocentra, zajišťující nejnutnější výrobu a až pak tam můžeme rozmisťovat lidi. Nouzí pak nikdo netrpí a nikoho nenapadne, aby mateřskému světu ještě platil.“

„To byste byli chytřejší, než jsem si doteďka myslel.“

„Proto můžeme návštěvy z mateřských světů vítat jako přátele. Už proto, že k nám nelétají v bitevních lodích a chovají se u nás jako hosté a ne jako vítězové.“

„Neříkal jsi něco o tom, že žádné bitevní lodě nemáte?“

„Nemáme,“ trval na svém Pepek. „Proto v nich také nikam nelétáme.“

„Ty bys mě fakt nakonec nalákal, abych se k vám aspoň podíval!“

„Teď to nejde,“ upozornil ho Pepek. „Ale jakmile to půjde, pozvu tě k nám. Nemusíš se bát, žádné peníze za to chtít nebudu.“

„Naše peníze by u vás stejně asi neplatily,“ posteskl si Icy.

„Když si tě pozvu jako hosta, můžeš k nám i s prázdnou kapsou a ostatní nech na mně. Ale teď se musíme trochu porozhlédnout po zdejších sklepeních. Poslyš, neměli bychom se aspoň nakrátko rozdělit? Když každý půjdeme jinam, projdeme toho víc.“

„No jo, ale co když někdo z nás něco zajímavého najde?“ staral se Icy.

„Když najdeš něco zajímavého, hlasitě zahvízdej,“ navrhl Pepek. „Duchovitý zvuk se šíří jen v duchovitém vzduchu, lidi v normální hmotě to nevnímají.“

„Ale co když se neuslyšíme?“ staral se Icy. „Zdejší stěny jsou kamenné, neprojde jimi ani hlasitý řev.“

„Kamenné stěny trochu tlumí i naše zvuky, ale ne tak dobře jako normální. Uslyším tě i za deseti takovými zdmi.“

„A když něco najdeš ty, taky zahvízdáš?“

„Když něco najdu já, přivolám tě,“ ujišťoval ho Pepek. „Směrované telepatii nevadí stěny ani dveře.“

„No dobře,“ souhlasil Icy. „Tak by nám to mohlo jít rychleji.“

Rozdělili se tedy. Pepek si vybral místnosti napravo od chodby, Icy nalevo, ale hned po nahlédnutí do nejbližší z nich začal hvízdat.

„Už jdu!“ vynořil se ze zdi Pepek.

Sklepní místnost byla skutečně přeměněna ve vězení. Byla to podlouhlá nudle, malé okno jen slabě osvětlovalo čtyři lehátka, nalepená na pravé stěně po dvou nad sebou. Vrchní byla prázdná, ale na dvou spodních ležely na něčem podobném matraci dvě postavy. Jedna byla napůl přikrytá jakousi dekou a ležela obrácená ke zdi, druhá ležela naznak, podobnou deku měla stočenou pod hlavou, ale nehýbala se a jen se dívala vzhůru. Icyho ani Pepka si nevšimly a nereagovaly ani na Icyho hvízdání.

„Počkej chvilku, zjistím si, co je to zač,“ varoval Pepek Icyho. Pak se opatrně vsunul na matraci do ležícího člověka. Jak se zdálo, ten si toho ani nevšiml, ani sebou netrhl.

Icy měl chvilku času, aby si mohl prohlédnout zbytek vězení.

Na to, že ve světě Emurechó létají lidé graviplány, vypadalo uboze. Pravda, málokde ve vesmíru se vězňům věnuje nadbytečný luxus, ale tady byla nejluxusnějším vybavením sledovací kamera nade dveřmi. Pepek Icyho varoval, že některé kamery jsou citlivější než lidské oči a jakmile si jí Icy všiml, klidil se ze záběru. Jinak tu ale nic zajímavého nebylo. Vlevo u dveří menší dvířka se dvěma miskami, nejspíš na jídlo. Byly prázdné, stejně jako průhledná láhev vedle nich. Na opačné straně byla až v rohu pod oknem v podlaze jakási mísa s otvorem, nejspíš záchod.

Icy natáhl nosem vzduch. Stačil mu letmý pohled na stav záchodu, aby mu bylo jasné, jaký smrad tu při zdejším nedostatku vody asi je. Duchovitý vzduch byl naštěstí jako všude v tomto světě jen lehce zatuchlý, jinak by se mu nejspíš zvedl žaludek.

Naštěstí Pepek už vyvstal z těla ležícího vězně, zřejmě věděl, co chtěl vědět.

„Tak co?“ dorážel na něho polohlasem Icy, ačkoliv nemusel mít obavy, že by ho oba vězňové slyšeli.

„Tady nejsme dobře,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Mají tu otřesné podmínky, ale na druhé straně, vrahů mi zas tak líto není. Tyhle dva odsoudili za ohavné, sadistické vraždy, nemám chuť se jimi zabývat.“

„A co kdyby byli nevinní a byli odsouzení neprávem?“

„Nejsou nevinní. Tady ten zabil pro peníze dva starší lidi,“ ukázal na vězně, z jehož těla právě vystoupil. „Uvědom si, vím to přímo z jeho vlastních vzpomínek, tak jak si to pamatoval. Ten chlap je zkrátka lidská bestie. A navíc, on dodnes lituje jen sebe, že nechal příliš mnoho stop, podle kterých ho pak usvědčili.“

„Ale do toho druhého jsi nevstoupil!“ připomněl mu Icy.

„Ani k tomu nemám chuť,“ odmítl to Pepek. „Víš, ti dva tady mnohokrát probírali, co kdo z nich vyvedl a jaké chyby přitom udělal. Nemyslím si, že by jeden druhému lhal, tady už k tomu neměli důvod, nebyli před soudem. Proč by ještě zatloukali do posledního dechu? Ten druhý také vraždil a ještě se tím svému spoluvězni chlubil.“

„No právě! A co když se jen tak frajersky vytahoval?“

„Měl při tom vytahování hodně věrohodné vzpomínky,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Tady byli jeden ke druhému velice upřímní. Oba jsou to grázlové a bude nejlepší nechat je tady.“

„Nemůžu si pomoct, ale v tomhle prostředí brzy zcvokne každý,“ namítal Icy. „Pak si můžeš vymýšlet třeba i vraždu, kterou jsi nespáchal.“

„A nechtěl bys mít ohledy ty na mě?“ opáčil zprudka Pepek. „Stačilo mi, co prováděl tady ten. I tohle mě bude ve snech určitě pár nocí strašit, obrazy z podvědomí nejsou žádná legrace! Dodnes si vzpomíná, jak tenkrát stříkala krev... mám to zažít ještě u toho druhého? Jdi mi s tím někam! Opakuji, nemám k tomu chuť. Hele, slíbím ti, že když to půjde, vrátíme se sem, ale já si myslím, že tady najdeme nevinnější a k těmhle se už vracet nebudeme.“

Icy se zarazil.

„Tys‘ to vážně viděl jeho očima?“

„Z jeho vzpomínek,“ přikývl Pepek. „Nevěřil bys, jak byly jasné a ostré. Vzpomínky normálně blednou, ale obrazy z lidského podvědomí mohou být pěkně živé po celé tisíce let. Nejspíš jsem mu je přitom trochu oživil, asi se mu teď budou pár let vracet, ale výčitky svědomí si proto nedělám, on taky žádné necítí.“

„Vzpomínky... a celé tisíce let? To snad ne! Jak jsi to myslel?“

„Jak to říkám,“ odsekl Pepek. „Poslyš, vy se obvykle dožíváte šesti set let, že? Někdy až osmi set, ale to už není o co stát. Viděl jsi ale moje ženy, Yazatap, Salgiel a Ramiel, ne? Prozrazovat věk se u žen nemá, ale kvůli tobě udělám výjimku. Ramiel je nejmladší, je jí teprve třiadvacet, stejně jako mně. Salgiel je starší, ale určitě bys jí nehádal těch osm set padesát, že? Podle zdejších měřítek vypadá nanejvýš na dvě stovky, ale ujišťuji tě, že pamatuje víc než vaše nejstarší báby. Což není nic proti Yazatap, jsou jí tři a půl tisíce let a zdaleka nevypadá na stařenu, co?“

„To tedy nevypadá!“ hvízdl si Icy. „Hele, ale jak ses k nim dostal ty?“

„To ti budu vyprávět, až na to bude přinejmenším půl roku času,“ odložil to Pepek. „Teď jdeme dál a pro jistotu půjdeme do sousedního sklepení spolu.“

Icy tedy umlkl a spolu s Pepkem prošli zdí do další ponuré místnosti a jak se ukázalo, také do dalšího vězení. Bylo plně obsazené čtyřmi vězni, z nichž jeden přecházel po vězení jako lev v kleci, zatímco zbylí tři se snažili zabít čas vleže. Měli to těžší než předchozí dva vrahové, protože jejich pryčny byly z tvrdého dřeva, bez matrací.

Icy se nerozhodně zastavil. Chvíli se snažil před pochodujícím vězněm uhýbat, ale ten ho neviděl a nebral proto na něho ohled. V jednu chvíli před ním Icy zacouval až do zdi.

„Nevšímej si ho,“ poradil mu Pepek, který se zatím snažil přilehnout k jinému vězni, nehybně ležícímu na pryčně.

Icy sebou viditelně trhl.

„Ticho!“ obrátil se prosebně na Pepka. „Nevyplaš je!“

„Můžeme se bavit jak chceme,“ nevyslyšel ho Pepek. „Neuslyší nás, ani kdybychom jim křičeli přímo do uší. A já s tebou mluvím telepaticky a to kromě tebe neslyší nikdo ani v normálním světě.“

„Promiň, já zapomněl...“ omlouval se Icy. „Ale vypadá to... přinejmenším divně.“

„Teď mě chvilku neruš,“ požádal ho Pepek a ponořil se do ležícího vězně, zatímco se Icy opět marně snažil vyhnout tomu pochodujícímu.

Po chvilce se Pepek vynořil z ležícího těla, ale obrátil se na Icyho s mnohem vážnější tváří než dosud.

„Tak – a máme zaděláno na problém,“ řekl. „V téhle kobce to vypadá opačně. Proti té minulé jsou tu nevinní všichni čtyři. Ten, co tady pendluje, má být syn matky z města, kvůli které jsme tady. Jestli je to on, je původní účel zdejší návštěvy splněný, ale nevinných tu je víc a já si myslím, že bychom měli tohle vězení probrat důkladněji.“

„Chceš je vyvést ven jako duchy, že?“ ubezpečoval se Icy. „Nechceš s tím pomoct?“

„Drž se stranou a nepřekážej!“ odmítl ho Pepek. „Máme jen pár menších problémů. Přesněji, byly by menší, kdyby nám nemohly pořádně zamíchat kartami.“

„Ty je nedokážeš změnit v duchy, co?“

„Změnit někoho v ducha je snadné, to už víš,“ vrtěl hlavou Pepek. „Jenže je to snadné jen když se mnou spolupracuje. Mohu sice někoho prohodit hmotovým zrcadlem i násilím, ale kamera nade dveřmi by mohla přenášet zvuky a křik přivolá hlídače.“

„To by nám nevadilo,“ namítal Icy. „Nezdá se mi, že by nám mohli hlídači uškodit!“

„Nám ne,“ přikývl Pepek. „Ani těm, koho stihneme změnit v duchy. Jsem si jistý, že ty čtyři snadno zpacifikujeme a vyvedeme, ale těžko hlídačům zabráníme povraždit ostatní, kdyby je to napadlo. Není to sice jisté, ale po mých dosavadních zkušenostech je to hodně pravděpodobné.“

„Myslíš, že by je radši zapíchli, aby na ně neprasklo, že tu jsou nevinně?“

„Třeba tak,“ přikývl Pepek. „V soukromém vězení je to možné.“

„Ani to nevypadá jako přitažené za vlasy,“ mínil Icy. „Co s tím chceš ale dělat?“

„Nápad bych měl,“ řekl Pepek. „Ale musel bys mi s tím pomoci.“

„Víš přece, že se na to přímo třesu!“

„Ano, ale... byl by to výlet do cizího světa,“ sondoval opatrně Pepek.

„Myslíš, že se bojím?“ blýskl Icy očima. „Cestování do cizího světa bez hvězdné lodě mě přece zajímá už dávno. Zatím jsi o tom jen mluvil, ale skutek utek.“

„Není to tak jednoduché,“ uvažoval Pepek. „Museli byste tam aspoň chvíli vydržet. Věřím, že nejsi strašpytel, ale jako duch bys tam nebyl nic platný a v normální hmotě by to nebylo bezpečné, místní šelmy považují tvory velikosti člověka za kořist. Musel bych ti dát nějakou zbraň, aby tebe ani tvé svěřence neohrozily.“

„Něco jako nuačtí tygři?“ zajímal se Icy.

„Jsou tam i větší dravci,“ vzdychl si Pepek. „Naneštěstí neznají člověka a nesetkali se nikdy s ničivými účinky zbraní, takže se chovají vyzývavě a útočí na nás. Nevědí, že by se nám měli raději klidit s cesty. Zřejmě se domnívají, že jsme snadná, hloupá kořist, když se před nimi nesnažíme schovat ani neutíkáme. Budeš si muset dávat pozor, aby se nestalo nějaké neštěstí.“

„Ty už jsi tam byl?“ podíval se Icy na Pepka podezíravě.

„Nebyl,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Ale včera tam byla Yazatap. Chtěla zjistit, jestli by se nám sousední světy nehodily jako únikové cesty. Vím to od ní.“

„Tobě nevadilo poslat do tak nebezpečného světa svoji manželku?“

„Šla tam sama a dozvěděl jsem se až výsledek,“ opáčil klidně Pepek. „Yazatap není žádný zajíc a nebyl to její první výlet. My na většině světů zbraně nepotřebujeme. Aby nás některá zvířata ohrozila, musela by to být skutečná monstra, proti kterým jsou nuačtí tygři i alyačtí medvědi jen dětské hračky. Takové obludy by ale na souši byly moc nápadné, proto žijí častěji ve vodě a v sousedním světě nejsou. Ale i suchozemští kalmaři nebo létající rejnoci se tygrům vyrovnají, možná jsou ještě nebezpečnější.“

Doprovodil to myšlenkovým obrázkem děsivého klubka chapadel, které v sousedním světě včera po Yazatap skočilo. Icy se až otřásl.

„K takovým obludám že šla? A snad ne sama?“

„Byla se tam jen podívat,“ zlehčoval to Pepek, ačkoliv za to včera Yazatap nejprve vynadal a až pak jí poděkoval za průzkum okolních světů, který stihla udělat. Jak se zdálo, právě včas, zrovna dnes by se jim sousední svět mohl hodit.

„Dobře,“ souhlasil Icy. „Říkal jsi mi, že zbraně nepoužíváte. Ale vyčarovat je zřejmě umíš. I taková pistole se občas může hodit, nebo se pletu?“

„Pleteš,“ řekl Pepek. „Pistoli ti nedám. Tamty chapadlovité tvory můžeš prostřílet jako cedník a nezastavíš je. Dám ti raději starodávný eldyf, snad s ním ještě budeš umět zacházet.“

„Eldyf?“ zpozorněl Icy. „Není to tak trochu kanón na vrabce?“

„Není,“ ujistil ho Pepek. „Na tomhle světě je to přiměřená zbraň.“

„Tohle že je eldyf?“ vyhrkl Icy vzápětí, když Pepek vyčaroval svoji zbraň a podával mu ji.

„Jistě,“ řekl Pepek. „Ty to nepoznáváš?“

„Ne,“ přiznal Icy. „Naše eldyfy jsou větší a spojené s těžkým zdrojem v batohu na zádech. Jakou kapacitu může mít ten ruční?“

„Jen asi na sto třicet výstřelů,“ odvětil Pepek. „Pak musíš baterii vyměnit nebo dobít.“

„Sto třicet není zrovna moc,“ staral se Icy.

„Postačí ti čtyři náhradní baterie?“ nadhodil Pepek.

„Čtyři a jedna, to už vypadá líp,“ spokojil se Icy.

„Hlavně dávej pozor,“ staral se Pepek. „Kdyby na tebe něco skočilo zezadu, byl by ti i eldyf málo platný. A budete muset dávat pozor i na menší štíry, jsou dost jedovatí.“

„Pěkný svět!“ komentoval to trochu sarkasticky Icy.

„Lepší v sousedství nemáme,“ pokrčil rameny Pepek. „Kdyby to nevyšlo, přivolám na pomoc ženské, ale tohle by mohlo vyjít.“

„To myslíš vážně, požadovat pomoc od ženských?“ zaškaredil se Icy.

„Jo, vážně,“ řekl Pepek. „Kdyby hrozil nějaký masakr, musel bych všechny přimrazit. Odmrazení je přitom těžší, na to už bych nemusel mít dost síly.“

„Přimrazení?“ zarazil se Icy. „To je přece vaše zbraň, co? Neodnesl to nedávno jeden císařský nadporučík na jejich lodi?“

„Odnesl,“ řekl Pepek. „Ale za vyvraždění Morzortů si to zasloužil a pokud vím, nebyl jsi proti. Přimrazení bývá po nějakou dobu vratné, ale když zasaženého včas neodmrazíš, zemře. Dá se považovat i za zbraň, výhodou je, že to není neodvratně smrtící. Ale dost řečí, půjdeme do sousedního světa. Nejprve se tam rozhlédneme spolu, aby nás nic nepřekvapilo. Pak tam zůstaneš sám a postupně ti tam hodím všechny vězně, co si zaslouží svobodu. Budeš je držet pohromadě a zkusíš je uklidnit, aby se ti nerozběhli. To bys je pak neuhlídal. Pamatuj si, budeš tam proto, aby vás nepřepadly místní šelmy.“

„Chápu,“ přikývl Icy. „Ale co když ti vězňové ve mně poznají nepřítele a budou mě chtít zabít? Co s nimi mám dělat?“

„Rád bych viděl odvážlivce, který jde holýma rukama proti eldyfu,“ uklidňoval ho Pepek. „Vždyť by to byl od nich čirý nevděk! Spíš nám budou vděční za vysvobození.“

„Takže smím použít i eldyf, ale jen k vlastní obraně, jestli to dobře chápu?“

„V krajním případě ano,“ přikývl Pepek. „Ale nejprve to zkusíš po dobrém a kdyby to nezabíralo, při nejbližším otevření brány zahvízdej a přijdu ti na pomoc. Ztřeštěného hrdinu bych raději přimrazil než zabíjel.“

Bránu do sousedního světa otevřel Pepek v nejbližší prázdné sklepní místnosti, aby unikli pozornosti strážných. V podzemí je nahrazovaly kamery, což ovšem neznamenalo, že vězně nikdo nehlídal. Strážní se naštěstí spoléhali především na kamery a na jediný, snadno kontrolovatelný východ z podzemí. Na vězně to mohlo stačit, na duchy ne.

V sousedním světě nejprve Pepek s Icym vzletěl, aby si prohlédli okolí z výšky. Mírně zvlněná krajina mohla skrývat různé predátory, zejména v porůznu roztroušených lesících, ale v nejbližším okolí paláce byl terén i s několika křovisky přehledný.

„Nikde nic,“ oddychl si Icy.

„V tom případě pozor na štíry, z výšky nejsou vidět,“ zchladil ho Pepek.

„Štíra v nouzi zašlápnu,“ kasal se Icy. „S tou potvorou s chapadly by to bylo horší.“

Pepek tedy přistál a vytvořil hmotové zrcadlo, které Icyho změnilo do normální hmoty a sám se jako duch vrátil do podzemí.

Všiml si přitom zdánlivě nepatrného, ale přitom důležitého jevu. Oba světy se otáčely rozdílnou rychlostí. Brána, nehybná v jednom, se ve druhém pomalu pohybovala. Rychlost se dala srovnat s tempem volné chůze, ale kde otevřená brána o něco zachytila, tam začala povrch krájet a hrnout jako buldozer. A hned se to projevilo. Otevřená brána se v jednom světě vzepřela o skálu a když ve druhém světě zachytila o kamennou stěnu vězení, dopadla nechtěná zkouška pevnosti v jasný neprospěch kamenné zdi.

Zeď se zhroutila a dva vězňové za ní začali ječet hrůzou. Pepek při pohledu na jejich obličeje pochopil, že tím řevem brzy přivolají stráže. A ačkoliv to původně neměl v úmyslu, musel jako první poslat branou dva vrahy, kteří mu prve nestáli za pozornost.

Brána se zavřela, jekot ustal.

Pepek si ale nemohl být jistý ničím. Pochopil, že teď půjde o rychlost. Prošel zdí do další sklepní místnosti, otevřel bránu, očima vyházel vzniklým otvorem všechny vězně, co tu spatřil a aniž by se zastavil, pokračoval skrz stěnu do dalšího sklepa.

Kromě prvních dvou si nikdo nestačil uvědomit, co se děje. Akce se rozjela jako splašený býk, Pepek do dvou minut obkroužil sklepní místnosti, než zjistil, že už nemá koho osvobozovat. V posledním sklepě prošel do sousedního světa i on a zakončil tím kolečko po knížecím vězení.

V sousedním světě zatím vládl ohromený klid.

Vězňové se teprve sbírali ze země. Ačkoliv je Pepek bral šetrně a neházel je z výšky, žádný z nich se na nohou neudržel. Podobně dopadne každý, kdo na chodníku před sebou přehlédne nevysoký schůdek a nečekaně šlápne do prázdna.

„Dobrý!“ ohlásil Icy Pepkovi. „To ti teda vyšlo! Jako po másle!“

„Úplně dobrý to není,“ odvětil mu Pepek. „Vytáhl jsem ven všechny, ale nestihl jsem odlišovat vinné od nevinných.“

Musel se zviditelňovat, aby ho Icy spatřil, ale ne úplně, takže poloprůhledná postava působila na osvobozené vězně jako přízrak z jiného světa. Což byla ostatně pravda, zejména když se k tomu připočte, že Pepek nemluvil, ale působil na všechny všesměrovou telepatií.

„Tak tam vrať viníky zpátky!“ navrhl bezelstně na ledacos zvyklý Icy.

„To nepůjde,“ namítl Pepek. „Nechtěně jsem jim pobořil celu. Kdybych je tam vrátil, mohli by je popravit v domnění, že s tím útěkem mají něco společného.“

„No dobře,“ pokrčil rameny Icy. „Řekl bych, že dobrý skutek osvobození nevinných vyváží škodu, která vznikne puštěním dvou grázlů.“

„Pustit na svobodu vrahy se mi ale vůbec nelíbí,“ namítal Pepek. „Ti si ji nezaslouží.“

„Můžeme je tedy nechat tady,“ navrhoval Icy.

„Jenže to je jistá smrt,“ odvětil Pepek. „Do týdne budou jejich kosti ohryzávat zobáky nebo čelisti zdejších oblud. Tady nikdo dlouho nevydrží.“

„Co s nimi chceš tedy dělat?“ nerozhodně se zeptal Icy. „Jak jste to s takovými grázly dělali u vás?“

„Také jsme je házeli do sousedních pustých světů, jenže u nás nejsou tak nebezpečné. Ale i tam jsme je museli zásobovat. Ačkoliv... to není špatný nápad! Můžeme je tu nechat jako duchy.“

Vytvořil hmotové zrcadlo a prošel jím, takže se změnil v člověka. Pak toutéž cestou prohodil oba vrahy, které z vězení vysvobodil první. Vytáhl je očima jednoho po druhém ze skupiny ostatních a bez milosti je vhodil do zrcadlícího se oválu.

Jak se změnili v duchy, stali se neviditelní a vypadalo to, jako kdyby se měnili v nic.

„Ne!“ zaúpěl další chlap. „Mě ne! Já nikoho nezabil, na mě to jen shodili!“

„Taky jsi byl ve vězení za vraždu?“ zeptal se ho přísně Pepek. A pořád telepatií, aby jeho slova více vynikla.

„Taky, ale přísahám, já nic neprovedl!“ škemral chlap.

„U mě bys lépe pochodil, kdybys toho litoval a slíbil, že už se to nestane!“ pokračoval Pepek přísně, ale přitom zrušil hmotové zrcadlo, příliš náročné na energii.

„Nic nemohu opakovat, když jsem nic neprovedl!“ úpěl vězeň.

Pepek rychle uvažoval. Mohl by tomu chlapovi vstoupit do vědomí a zjistit si pravdu, ale nebylo by to jen tak. Předně by se chlap nesměl hýbat, ale za druhé, v duchovité hmotě teď byli dva vrahové a ti by ho jistě v klidu nenechali. Správně by si měl důkladně prověřit všechny, nebyli asi všichni bez viny. Pravdu měl ale i Icy. Lépe osvobodit nějakého grázla než tam nechat nevinné.

Nakonec mu bleskl hlavou nápad.

„Já si takové věci zjistím,“ řekl pořád ještě telepaticky. „Teď na to není čas, dlouho se tu zdržovat nemůžeme, ale já si to zjistím a pak běda tomu, kdo se pokusí něco zatajit!“

Skoro na celou vteřinu se změnil v kostru. Poloprůhlednost používal s úspěchem už na Zemi, proč by nemohla zabrat i tady?

Účinek byl pro Pepka dostatečný. Všichni vězňové, vinní jako nevinní, padli okamžitě obličejem k zemi a neodvažovali se ani vzhlédnout. Jediný Icy zůstal stát na nohou, ačkoliv i on se díval značně překvapeně.

„Vstaňte všichni!“ poručil všem Pepek. „Tady nemůžete zůstat! Vyvedu vás zpátky do vašeho světa, ale na jiném místě než tady. A nejprve tady musím zanechat pro vyhnance nějaké zásoby, aby nepomřeli hladem.“

Vězňové opatrně zvedali hlavy a někteří se nesměle stavěli na nohy. Pepek mezitím za pomoci hiblagu vytvořil slušnou hromádku masohrušek a okurkám podobných plodů, které pak očima popadl a vhodil je do nového hmotového zrcadla, vytvořeného jen na krátko.

„To je zásob tak na týden!“ komentoval to obdivně Icy.

„Duchové mají pomalejší metabolismus, při troše šetření jim to vystačí i na rok,“ řekl Pepek. „Po roce se sem podíváme. To napravilo i horší vrahy!“

Pak se obrátil na skupinku vězňů.

„Snad jste již pochopili, co se tady děje,“ obrátil se k nim, ale přešel na normální řeč, aby se od nich nelišil. „Chceme vás vysvobodit z vězení, nezdá se nám spravedlivé. Kolem nás se nachází jiný svět, ale nemusíte se bát, na Emurechó se vrátíme. Jen se teď přesuneme stranou, abychom se neobjevili zpátky v knížecím vězení.“

„Poslyšte, člověče!“ rozhrnul chumel spoluvězňů jeden, podle vzhledu nejstarší. Měl vrásčité tváře, bílé vlasy i vousy a na sobě jen zvetšelé hadry, ale navzdory tomu působil ze všech nejdůstojnějším vzhledem, byť právě vypadal rozzlobeně a pustil se do Pepka sveřepě jako u výslechu.

„Co to má znamenat? Kdo vlastně jste a co s námi zamýšlíte?“ dorážel na něho.

„Už jsem řekl, chci vás všechny vysvobodit,“ odvětil Pepek. „Nezáleží snad na tom, kdo jsem. Ptám se já vás, kdo jste nebo co jste zač?“

„Měl byste se ptát!“ nedal se stařec.

„Dobře,“ ustoupil Pepek. „Co mi odpovíte, když se vás zeptám, kdo jste? Co se změní na tom, že jste byl donedávna vězeň a teď už budete svobodný?“

„Možná nic, možná přece jen něco,“ odvětil vážně stařec.

„Tak do toho!“ povzbudil ho Pepek. „Kdo jste?“

„Jsem Gosur Chroep, Císař Emurechó,“ odvětil vážně stařec. „Ale teď se ptám já vás: kdo jste a co tady děláte?“

Errata:

11.08.2021 15:05