Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jednání s Císařem

Pepkovi se na okamžik rozšířily překvapením zorničky. Okamžitě mu blesklo hlavou, že to zásadně mění jejich plány. Očekával, že císaře vyhledá a přesvědčí, aby se nestavěl na odpor míru v celé oblasti. Přinesl by ale nezávislost kolonií a konec nadvlády Emurechó, takže si mohl na prstech jedné ruky spočítat, že se to nebude lidem na Emurechó a už vůbec ne Císaři líbit, ale byl pevně odhodlaný udělat to právě takhle.

Ukázalo se ale, že je všechno jinak než čekali. Tak dlouho Císaře hledali – a najdou ho ve vězení jakéhosi bezvýznamného provinčního knížátka! Není to hodně divná náhoda?

Nedělá si z nich ale ten stařec blázny? Nezešílel z dlouhého pobytu ve vězení? I to by bylo možné. Jenže skutečně důstojný vzhled toho starce mu spíše dával zapravdu. Ani pobyt ve vězení ho zřejmě nezlomil a teď ho tedy má před sebou a může jednat. A co víc, právě ho osvobodil a přitom ho má prakticky v hrsti. To vše by mohlo jednání hodně usnadnit.

Samozřejmě s Císařem nemínil vyjednávat při přátelském posezení u kávy. Nečekal, že ho vyslechne s nadšením. Císař přece ztělesňoval systém vlády nad kosmickou říší, který se nemohl chlubit mírem ani spravedlností. Dovoz levného zboží z kolonií byl založený na hospodářském a hlavně vojenském vydírání, o poctivém obchodu se mluvit nedalo. Pro mateřský svět Emurechó to bylo zprvu výhodné, zato koloniím se to nezamlouvalo, takže se s větším nebo menším úspěchem snažily od Císařství oddělit. Pak ale nastupovaly na scénu bitevní lodě Císařské flotily, které s odbojnými poddanými nemilosrdně zatočily. Všechno zlo ztělesňoval Císař a Pepek mu toho měl za zlé více. Počínaje jeho předchůdci, kteří kdysi násilím kosmickou expanzi začali, až po zkázu Morzortů, obětovaných přinejmenším s jeho svolením, pokud ne přímo na jeho pokyn.

Když se to vezme nezaujatým pohledem, ani pro Císařství to v posledních staletích nebylo tak výhodné jako v začátcích kolonizace. Bez silných kosmických flotil by se dlouho neudrželo a nebylo divu, že na Emurechó převažoval vojenský průmysl a ostatní výroba živořila jen v nejnutnější míře. Zastavit vojenskou výrobu a převést ji na mírovou by byl asi velice těžký obrat a právě tady se Pepek na zdejšího Císaře spoléhal. Očekával, že jedině on může vydat nepopulární, ale respektovaná nařízení. Něco podobného se přece stalo kdysi na Zemi. Japonský císař Hirohito nařídil Japoncům kapitulovat a vítězní Američané ho nejenže ponechali císařem, ale ani ho nesoudili za předchozí zločiny japonské armády. Mír byl v té chvíli cennější než pomsta a tak nějak to zamýšlel udělat i Pepek.

Hirohita ale ke kapitulaci dohnala až zkáza Hirošimy a Nagasaki a Pepek nemínil trestat za hříchy vrchního velení Císařské armády obyvatele, kteří na tom neměli vinu. Byl ale od počátku odhodlaný jednat stejným stylem, jako kdysi s některými českými ministry: »pane ministře, dám vám rozumnou dobu na nápravu škod, ať už jste je udělal úmyslně, omylem nebo nečinností. Jestli se vám podaří v podstatné míře následky vaší nedbalosti, zlé vůle nebo nezájmu napravit, budete žít. A když to nestihnete? Víte, pane ministře, nadarmo mi lidé Smrťák neříkají!«

Jenže teď se ukázalo, že je Císař ve vězení nenápadného provinčního knížete. Jak se tam dostal, je vedlejší. Jistě se to od něho dozví, ale otázkou je, jak může svržený panovník napravit své chyby? Zřejmě to nebude tak jednoduché, jak si to Pepek dosud maloval. Císař by se musel nejprve vrátit jako hlava tohoto světa. Jeho uvěznění přitom nesvědčilo o jeho obzvlášť pevné mocenské pozici. Může být Pepkovi užitečný starý a kdovíjak dlouho vězněný člověk? Kdo ví? Ačkoliv pro něho Císař hodně ztratil na ceně, Pepek to na sobě nedal znát.

„Dobře,“ řekl neutrálním tónem. „Pokud jste opravdu Gosur Chroep, Císař Emurechó, tím lépe, chci s vámi jednat jménem více světů: Ogdurské kosmické říše, Země a Oázy.“

„Já ale takové říše neznám a neuznávám,“ odmítl to hrdě Císař.

„Chápu, že nás neznáte,“ odvětil Pepek. „Zatím jsme se s vámi nedostali do kontaktu, ale to se právě změnilo. Otázka vzájemného uznávání nebo neuznávání je vedlejší. Zkrátka jsme tady a ať nás uznáte nebo ne, budete muset s námi počítat, jako my počítáme s vámi.“

„Tak patříte k Alianci, nebo ne?“ zajímalo Císaře.

„Jestli vás to uklidní, k žádné Alianci nepatříme,“ odvětil Pepek. „Což neznamená, že uznáme vaši svrchovanost nad celým vesmírem. Podle toho, co víme, vládnete v současností jeho nepříliš velké oblasti, které říkáte Císařství Emurechó.“

„Kosmické Císařství Emurechó!“ opravil ho Císař. „Nejsilnější kosmické mocnosti ve známém vesmíru!“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ zpochybnil to Pepek. „Z vesmíru znáte příliš malou oblast. Kdyby vás to zajímalo, navštívil jsem už více než padesátku světů a přitom jsem se ani nedotkl říše Ogdurů! Obydlených světů jsou tisíce a vaše oblast patří k těm menším.“

„Aliance je ale ještě menší!“ odvětil hrdě Císař.

„Což nerozhoduje,“ ignoroval to Pepek. „A rozhodně ne tady, v neutrálním světě, který nepatří nám, Císařství, ani Alianci.“

„Komu tedy patří tento svět?“ načepýřil se Císař.

„Momentálně těmhle!“ ukázal Pepek stranou.

Ke skupince lidí se cílevědomě hnalo sedm místních tvorů, či spíše netvorů. Přilétali na křídlech rychlostí menších letadel, ale nepodobali se ptákům ani netopýrům. Jejich křídla byly desetimetrové plachty, jimiž pohybovali vlněním jako mořští rejnoci ve vodě. Létající rejnoci, o kterých mluvila Yazatap, nebezpeční i slonům, natož mnohem menším lidem.

Doufat v záchranu útěkem by byla při jejich rychlosti očividná bláhovost.

Icy proti létajícím netvorům nerozhodně namířil jediný eldyf, ale jeho účinky si nebyl tak jistý, jako když mu ho Pepek dával. Netvorové byli větší než očekával. Možná prvního z nich rozstřílí. Možná i dva a při troše štěstí i tři, ale ten čtvrtý ho docela určitě zabije.

Nablízku přitom nebyl žádný přírodní úkryt.

Zkrátka to nevypadalo dobře.

Pepek ale, byť asi jako jediný, nepropadl panice.

„Icy, jdi napřed!“ poručil kamarádovi a současně vedle něho otevřel hvězdnou bránu do sousedního vesmíru. „A ostatní za ním a fofr! Kdo tady zůstane, toho sežerou!“

Icy parťáka bez váhání poslechl, ale ostatním se moc nechtělo. Na Emurechó i v současném světě bylo léto, zatímco v dalším světě ležel na holé skalnaté planině bez jediného lístečku či stébla sněhový poprašek. Pepek se už chystal naházet tam vězně proti jejich vůli, ale blížící se nestvůry představovaly tak očividné nebezpečí, že se nikdo nenechal pobízet a za okamžik mohl jako poslední projít branou i Pepek.

Nestvůry zůstaly v sousedním vesmíru, sem za nimi nemohly.

„Ale kde jsme teď?“ zeptal se Icy Pepka. „Co nás čeká tady?“

„Tento svět je pustý,“ řekl Pepek. „Yazatap tady nic nebezpečného nenašla, ačkoliv to mohla být i náhoda. V takové pustině se těžko uživí velká stáda zvířat, takže tu nenajdou potravu ani masožravci. Co by tu dělali?“

„U nás na Nuace žijí zvířata i v ledových krajích,“ řekl stísněným hlasem Icy. „Pravda, jen v moři a na pobřeží, protože se živí rybami, ale i lidem jsou nebezpečná.“

„I na Zemi máme takové šelmy,“ přikývl Pepek. „Tady ale není moře široko daleko.“

„Zato je tu příšerná zima!“ ozval se starý císař. „Odkud že to jste? Z Nuaky? Ta přece patří do Aliance, jestli se nemýlím!“

„Nemýlíte se,“ odtušil Pepek. „Icyho jsem sebral z alianční hvězdné lodi u Alyaku.“

„U Alyaku byly hvězdné lodě Aliance?“

„Nejspíš tam ještě jsou,“ odvětil Pepek lhostejně.

„A to mi říkáte jen tak? Víte, co to znamená? To je přece invaze!“ vybuchl císař.

„Vím. Flotila bitevních lodí Aliance chtěla přepadnout Alyak,“ odvětil bez vzrušení Pepek. „Nestarejte se o ně, ta invaze už skončila.“

„Říkáte ale, že tam lodě Aliance ještě jsou! Mám tomu snad rozumět tak, že mezitím Alyak ...dobyly?“

„Je to maličko jinak,“ odvětil Pepek. „Flotilu Aliance jsme zastavili a bitvě zabránili. Jen mimochodem jsme zneutralizovali i vaše bitevní lodě, důležité je, že ani jedna strana nestřílela, nikomu se nic nestalo a už se tam ani střílet nebude, takže se o osud Alyaku nemusíte obávat.“

„Ale co tenhle..?“ ukázal císař na Icyho. „Nemá na sobě náhodou uniformu Aliance?“

„Toho jsem vzal s sebou,“ usmál se Pepek. „Nejprve jako tlumočníka, pak jsme se trochu skamarádili. Uniformy si nevšímejte, s vojskem skončil, když ho chtěli popravit. Alianční voják už není a rozhodně nemá nejmenší chuť se tam vracet. Viď, Icy?“

Icy Pepkova slova potvrdil, ale dodal:

„Pepku, ale tady je fakt děsný mráz! Tobě není zima?“

„Mně opravdu zima není,“ zvážněl Pepek. „Ale umím si představit, že vám zima je, nemáte do mrazu vhodné oblečení. Jenže v sousedním světě jsou rejnoci a návrat na Emurechó by teď byl příliš nebezpečný. Nevadí, najdeme si jinou cestu. Zkusíme to o svět dál a vrátíme se měsíční vazbou, bude to kratší a přitom lepší cesta. Nebojte se, zvládnu to.“

„O čem to vlastně mluvíte?“ osmělil se další z osvobozených vězňů. „Pochopil jsem, že nejste našinci, ale i když mluvíte naší řečí, nerozumím smyslu toho, co říkáte.“

„Časem vám to vysvětlím,“ vzdychl si Pepek. „Ale teď na vysvětlování není čas. Prostě mi musíte věřit, nic jiného vám nezbývá. Snad jste už všichni pochopili, že ty oválné díry lemované modrým ohněm jsou hvězdné brány vedoucí do sousedních světů. Tudy jsme vás dostali z vězení, unikli jsme nebezpečným dravcům a teď jimi projdeme o jeden svět dál od Emurechó. Paradoxně se tím přiblížíte k domovu, ale mám jednu důležitou připomínku. Otevření bran vyčerpává víc než si dokážete představit. Potřebná energie s jejich rozměry neúměrně stoupá, budu je proto otevírat menší a musím vás požádat, abyste zbytečně neotáleli. Snažte se také vyhýbat modrým okrajům bran. Jak vidím, držíte se od nich čistě intuitivně dál, ale ta intuice vám opravdu nelže. Modrý okraj bran řeže i skály.“

„Už mě napadlo, co kdybych třeba proběhl branou tak nešťastně, že bych o ni rukou nebo nohou škrtl?“ zeptal se Icy.

„Ruka nebo noha by ti zůstaly v tamtom světě,“ přisvědčil mu Pepek. „Něco podobného se mi už stalo, byl jsem pak skoro půl roku bez nohy.“

„Ty máš protézu?“ zděšeně se na něho podíval Icy. „Ani jsem si toho nevšiml!“

„Ne, noha mi zase narostla, u nás to není problém,“ usmál se trochu Pepek. „Říkal jsem ti přece, že napravíme i spálené oči! A oči jsou jemnější orgán než noha.“

Mezi těmi slovy otevřel bránu do dalšího světa. Tentokrát nemusel nikoho pobízet, do prosluněné krajiny se všichni nahrnuli sami a zvědavě se rozhlíželi kolem. Bránou prošli na velikou zvlněnou louku. Proti minulému světu tu bylo teplo a proti předminulému tu nebyly žádné nebezpečné bestie. Ve vzduchu sice poletovala mračna zdejšího hmyzu, ale věnovala se květinám a lidi neobtěžovala. Hmyzích parazitů tu zřejmě tolik nebylo.

„Nikdy bych si nevsadil na to, že se stanu kosmonautem!“ povzdychl si jeden vězeň.

„Jakýpak kosmonaut?“ opáčil druhý. „Kde máš kosmickou loď?“

„A ke všemu bez kosmické lodě!“ dodal první. „Nevěříš svým očím? Jsme přece v úplně cizím světě! Jen se pořádně rozhlédni, kdy se ti něco takového zase poštěstí!“

„Spíš by mě zajímalo, jestli se ještě někdy vrátíme!“ sýčkoval pesimista. „Jsme už třetí svět od domova.“

„Bát se nemusíte, nejbližší okolí Emurechó máme zmapované!“ ujistil je Pepek.

„Jen aby!“ nedal se tak snadno uklidnit sýček.

„Musíme se jen přesunout stranou, abychom se nevrátili zpátky do knížecího vězení, ale malá procházka nikomu neuškodí,“ nedal se Pepek vyvést z míry. „Má snad někdo z vás tak ukrutný hlad, že by dal radši přednost svačince?“

Nikdo se ale nepřihlásil a Pepek tedy vykročil víceméně náhodným směrem, hlavně aby se dostali mimo pozemky knížecího paláce a raději mimo město. Osvobození vězňové ho obklopili, byl pro ně v neznámém světě když ne zárukou, pak aspoň jedinou nadějí, že se odsud dostanou. Icy podivný průvod uzavíral. Neustále se ostražitě rozhlížel a svíral v ruce eldyf, ačkoliv by mu proti obřím rejnokům nebyl moc platný a kdoví, jaké nestvůry ještě potkají...

„Pocházíte tedy z nějaké cizí, neznámé civilizace...“ přitočil se císař jakoby náhodou při chůzi k Pepkovi. „To bude vědecká bomba! Nikdy jsme se s ničím takovým nesetkali.“

„Z toho omylu vás rychle vyvedu,“ vrtěl hlavou Pepek. „Podle genetických zkoušek patříte mezi tefiry, nejrozšířenější bytosti vesmíru. Známe spousty bytostí, ale nejvíc cestovali tefirové. Řekl bych, že kdysi dávno u vás uvízla nějaká průzkumná skupina a založila vaši civilizaci.“

„Jak to ale můžete tvrdit vy, cizinci?“ namítl císař. „Jaké pro to máte důkazy? Vždyť my sami o ničem takovém nevíme a nezlobte se, co říkáte, je k neuvěření!“

„Důkazem je vaše genetická příbuznost s tefiry,“ opáčil klidně Pepek. „Už jsme si vás porovnali a nemůže to být náhoda. Budete nejspíš potomky dávných vesmírných výprav tefirů. Ti přece cestovali vesmírem již před miliony let, o tom není pochyb.“

„Pak by se snad o tom u nás zachovaly nějaké záznamy, zprávy, nemyslíte?“

„To není jisté,“ opáčil Pepek. „Výprava tefirů mohla na Emurechó havarovat. Ti, kdo to přežili, mohli mít jedinou starost, jak přežít v divočině další den. Lidé s holýma rukama, kterým každou chvíli hrozí smrt, si musí především zajistit jídlo a obydlí a až pak mají čas na něco víc. A zatímco ztrácejí čas primitivním zemědělstvím a lovem, stihnou předat další generaci sotva zlomek svých vědomostí a vnukové už nebudou vědět, odkud dědové přišli, pokud je to vůbec bude při stálém boji o život zajímat! Až po dlouhé době, až by začali pro své potomky něco zaznamenávat, nebylo by v tom už nic z počátků osidlování světa. To by přitom mohlo být jen jedno z mnoha vysvětlení, může jich být i víc. Záznamy se mohly prostě ztratit nebo je mohl někdo úmyslně zničit. I to se stává. Záznamové materiály pro trvanlivost na miliony let také ještě nikdo nevymyslel, pradávné záznamy se uchovávají jen díky neustálému přepisování a opisování, jenže přitom se často zkresluje jejich smysl. DNA, řetězce dědičnosti, nejsou výjimkou, také se časem mění, jenže se v nich uchovává spousta historie již od doby, kdy tenhle záznamový materiál vznikl.“

„A vy... vy jste také tefir?“ podíval se na něho vyčkávavě císař.

„Hodně se vám podobám, ale nejsem,“ oplatil mu pátravý pohled Pepek. „Tvrdí se, že se naši předkové vyvinuli odděleně, ale tefirové si nás kdysi upravili podle sebe, abychom s nimi byli geneticky slučitelní.“

„Co to znamená?“ přerušil ho netrpělivě císař.

„To znamená, že dnes můžeme mít děti i s tefirkami,“ uspokojil Pepek jeho zvědavost. „A naopak. Běžně tomu brání mezidruhové bariéry, ale ty dnes mezi námi nejsou.“

„Takže jestli tomu rozumím, mohli byste je mít i s našimi ženami. Nebo se mýlím?“

„Nemýlíte se,“ ujistil ho Pepek. „Přirozené rozdíly se týkají drobností. Umělé změny jsou větší, jenže nenarušují slučitelnost a nepředstavují tedy nepřekonatelný problém.“

„Co například myslíte ... těmi umělými změnami?“ zajímal se císař.

„Například že dokážeme otevírat hvězdné brány,“ odvětil Pepek. „Nepotřebujeme na to žádný stroj, ta schopnost je přímo v nás. Bránu otevřeme prostě tím, že chceme.“

„Zajímavé!“ zabručel císař. „Toho by se dalo docela dobře využít.“

„Jistě,“ přikývl Pepek. „Využít, nebo zneužít. Upřímně řečeno, vy jste všech vynálezů zneužili tak důkladně, jak to jen šlo.“

„Když ne my, zneužili by je rebelové!“ opáčil klidně císař. „Ale s vámi bychom nad nimi získali velikou převahu!“

„Tak jistě bych to neviděl,“ zchladil ho Pepek. „Nejprve bychom s tím museli souhlasit a zatím je to úplně naopak.“

„Proč? Nepomáháte nám snad?“

„Pomáháme, ale jinak než si myslíte,“ odvětil Pepek. „Nepomáháme Císaři, ale nevinně vězněným. Je v tom malý rozdíl, kterého jste si zřejmě nevšiml. Nespravedlivě uvězněnému Císaři pomáháme, ale až tentýž Císař stejně nespravedlivě uvězní tisíce jiných vězňů, my budeme opět osvobozovat nevinné. Jenže už proti vaší vůli.“

„Císařova vůle pro vás nic neznamená?“ zamračil se.

„A proč by měla?“ opáčil Pepek. „Jsme cizinci. Když se naše zájmy shodnou, budeme vám pomáhat. Kdyby se naše zájmy obrátily proti vašim, půjdeme proti vám.“

„A jaké tu tedy máte zájmy?“ vyjel na Pepka nevrle.

„Spravedlnost,“ odtušil Pepek. „Jde nám především o spravedlnost.“

„Mně přece také!“ odvětil Císař už zase laskavě. „Vždycky jsem byl spravedlivý!“

„Zřejmě chcete, abych vám to uvěřil,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Jenže my máme přesvědčivé důkazy o neuvěřitelných nepravostech, které se za vaší vlády děly. Chtěl bych věřit alespoň tomu, že se většina těch hrůz stala bez vašeho vědomí, ale je jich příliš mnoho, to takovou víru poměrně úspěšně zpochybňuje.“

„Jaké důkazy o nás máte?“ vyhrkl uraženě Císař.

„Tak třeba – Morzortové,“ nadhodil Pepek. „Co vám to říká?“

„Morzortové?“ zavzpomínal Císař. „Ti snad žijí na jednom našem světě, říká se, že velice krásném, ačkoliv to nemohu potvrdit, nikdy jsem tam nebyl.“

„Jasnosti!“ zaúpěl nejbližší z vězňů. „Slunce Morzortů přece vybuchlo a všechny na prach spálilo! Vy o tom opravdu nevíte? Vždyť je to už dávno!“

Císař se překvapením až zastavil a Pepkovi se nezdálo, že by překvapení jen hrál. Mohlo to být logické, byl odtržený od veškerého dění své říše, ale zkáza Morzortů se odehrála před více než sto padesáti lety! Tak dlouhé věznění si Pepek neuměl ani představit. Celých sto padesát let v nějakém zatuchlém sklepě? Na okamžik mu bylo Císaře až líto. A vlastně – pak by za největší zločiny ani nemohl!

„Jak dlouho vás vlastně věznili?“ zeptal se pro jistotu.

„Ani nevím,“ vzdychl si starý pán. „Strašně dlouho. Připadalo mi to nekonečné.“

„O Morzortech tedy nevíte vůbec nic?“ pokračoval Pepek.

„Vůbec nic,“ přiznal Císař. „Jestli je pravda, co říkáte, zamlčeli mi to.“

„Pak máte nejspíš štěstí, že v tomhle zločinu prsty nemáte,“ oddychl si trochu Pepek.

„O jakém zločinu to mluvíte?“ zarazil se Císař.

„O vyvraždění Morzortů,“ odtušil Pepek. „Výbuch jejich slunce nebyla katastrofa, ale zločin, vyvolaný vojáky vaší císařské kosmické flotily, když hrozilo ovládnutí Morzortů Aliancí. Se světem Morzortů zničili i její nejsilnější invazní flotilu a to jim umožnilo dosáhnout vítězství se stamilionovými ztrátami životů na straně Aliance. My ovšem něco takového považujeme za neodpustitelný zločin a za naši povinnost najít a potrestat viníky. Jak se zdá, vás k nim nemusíme počítat – máte zřejmě v tomto směru nebetyčné štěstí.“

Osvobození vězňové se v té chvíli zastavili a chtě nechtě na Pepka zírali jako na posla těch nejhorších zpráv. Vlastně tomu tak bylo, i pro ně to mohla být novinka, i kdyby kromě Císaře nikdo nebyl ve vězení tak neuvěřitelně dlouho. Většina o tragédii Morzortů věděla, ale doposud ji chápali jako přírodní katastrofu. Pepkova slova na ně měla účinek rány palicí do hlavy. Otřáslo to viditelně všemi.

„Pak by to byla... skutečně hrdinská oběť Morzortů ve prospěch Císařství!“ namítl také tak otřesený Císař. Zřejmě mu byla přijatelnější verze s dobrovolnou obětí za vlast a Pepkově syrové variantě se zdráhal uvěřit.

„Žádná hrdinská oběť!“ trval na svém Pepek. „Morzortové byli vlastními spojenci zákeřně a sprostě vyvražděni. Někdo to naplánoval a velení Císařské flotily to provedlo.“

„Jak můžete vyslovit tak neslýchané obvinění?“ úpěl Císař. „Umíte si představit, jak strašné síly by bylo nutné k tomu vyvolat?“

„Bohužel, umím,“ přikývl Pepek. „Morzortové nejsou první obětí podobného zločinu. Na vaše světy jsme narazili při pátrání po civilizaci, která má na svědomí skoro totéž. Podle našeho chápání spravedlnosti je vyvraždění celého světa zločin ze všech nejodpornější a my neustaneme, dokud vrahy nezneškodníme. Tam – i tady.“

„A nepřisuzujete nám to jen ze souhry nešťastných náhod?“ namítl nesměle Císař. „Tvrdíte něco úděsného a přitom to mohla být skutečně jen přírodní katastrofa. Naši vojáci si přece životů našich spojenců váží už z principu! Vždyť za ně nasazují vlastní kůži!²“

„Z téhle bajky vás musím rychle vyvést, máte o tom příliš idealistické představy,“ trval na svém Pepek. „Hovořil jsem s důstojníkem Císařské flotily, který se toho zúčastnil. Nebyla to přírodní katastrofa. Umím ledacos posoudit. Nejenže ty nesmírně silné prostředky máte, ale co je horšího, neštítíte se jich ani použít. Tím jste jako zločinci nebezpečnější.“

Pepek se rozohnil, až se na něho všichni dívali s nedůvěrou.

„Vždyť vám mohl lhát!“ odporoval Pepkovi Císař.

„Třeba se jenom dělal zajímavějším než byl!“ přidal se další z vězňů.

„Někteří šílenci jsou schopní až neuvěřitelných výmyslů a někteří jim přitom sami pevně věří!“ doplnil je třetí.

Jak se zdálo, byli by proti Pepkovi nejraději všichni.

„Nesnažte se svádět to na výmysly šílence!“ vzdychl si Pepek. „Máme prostředky, jak zjistit pravdu bez nejmenších pochybností. Ten chlap nelhal, všechno se tak stalo.“

„Taky lidi mučíte?“ podíval se na Pepka jeden z vězňů pátravě.

„Mučením pravdu nezjistíte,“ namítl prudce Pepek. „Tím můžete získat leda přiznání ke všemu, co vás napadne, ale zneužívají toho jen barbarské civilizace nejhoršího druhu, když se snaží vytvářet jakési zdání spravedlnosti. Je to ale pouhé zdání. Pravým smyslem mučení je lidi zlomit a před ostatními ospravedlnit jejich chystanou likvidaci, i když jsou neviní. My krutosti ani mučení zásadně nepoužíváme.“

„Jak tedy zjistíte pravdu?“ zeptal se opatrně Císař. „Oběti zločinů, zejména vražd, už většinou nemluví a pravdu o zločinu znají jen pachatelé. Ti přece proti sobě dobrovolně svědčit nebudou.“

„Chcete to opravdu vědět?“ zamračil se trochu Pepek. „Dobrá, stejně se to dozvíte, dřív nebo později. Dokážeme vstoupit do těla vyslýchaného a stát se nakrátko jím samotným. Máme potom k dispozici celý jeho život a snadno odlišíme výmysly od skutečnosti, i kdyby jim dotyčný sám věřil sebevíc. Vůbec nic před námi neutají.“

„Vstoupit do cizího těla? To je ale strašné!“ otřásl se Císař a spolu s ním i ostatní.

„Možná to na vás působí strašně, zejména když si uvědomíte, jak snadno by to šlo zneužít a jak obludná tyranie by z toho mohla vzniknout,“ připustil Pepek. „Znám světy, ze kterých by to udělalo pravé peklo a mimochodem, váš svět do nich plným právem patří. Možná vás teď trochu uklidním, i my těchto prostředků používáme výjimečně a nikdy jich nesmíme zneužít. Ale když je přece jen použijeme, mají u nás váhu důkazu. Proto mohu tak pevně tvrdit, že zkáza Morzortů byl neomluvitelný zločin. Řeči o tom, jak si vaši vojáci váží lidských životů, si nechte pro větší naivky. Vaši vojáci jsou zkrátka zločinci, největší zodpovědnost leží na tehdejším velení Císařské flotily a jak jsem si donedávna myslel, především na Císaři. Máte neuvěřitelné štěstí, že si mohu mínění o vás alespoň v tomto bodě – a možná i v několika dalších – hned na začátku opravit. Omlouvám se tím, že jsme opravdu na samotném začátku.“

„Proč jste mě vůbec osvobozoval, když jste mě podezíral z něčeho tak hnusného?“ mračil se Císař, zřejmě dotčený tím, že ho Pepek vůbec spojoval s něčím takovým.

„Vždyť po vás pátrám jako po hlavním viníkovi!“ opáčil Pepek, ale trochu se usmál. „Máte štěstí, že pravým pachatelem nejste. Jen si nemyslete, však bych si pravdu rychle zjistil, nejspíš od vás. K vašemu štěstí, pokud se tak dá vůbec mluvit o věznění, máte ve věci Morzortů neotřesitelné alibi a jste z největšího podezření venku. Ačkoliv toho máte na svědomí z dřívějška i tak dost!“

„To je lež! Vždycky jsem si zakládal na své spravedlnosti!“ vypjal se hrdě Císař.

„Na to se radši netěšte!“ zpražil ho pohledem i slovy Pepek. „Mám toho dost a dost i na vás. Vyvraždění celého světa to sice není, ale násilí bylo ve vašich koloniích za celá tisíciletí více než dost a o tom jste musel vědět.“

„Co ještě proti mně máte?“ naježil se Císař.

„O tom si pořádně popovídáme jinde, ne tady,“ řekl Pepek. „Maličko vás ale potěším. Ve srovnání se zkázou celého světa jsou to přece jen menší hříšky.“

Otočil se a energicky vykročil na znamení, že je třeba pokračovat v cestě. Skupinka bývalých vězňů ho v uctivém odstupu následovala.

Poté, co si Pepek tak vyjel na Císaře, ostatní už raději mlčeli...

„Tak co? Víte, co jste chtěl vědět?“ zeptal se Císař opatrně Pepka, když se hmotovým zrcadlem vrátil zpátky a změnil se z ducha v člověka.

Byli v nevelké podkrovní místnosti sami, aby je nikdo nerušil, jen zdola k nim matně doléhal neurčitý hluk.

„Vím,“ odvětil Pepek vážně. „No, mohlo to být horší...“

„Horší?“ vybuchl Císař. „Místo abyste se mi pokorně omluvil za neoprávněné podezírání, děláte jako kdybych měl na svědomí bůhvíjaké ukrutnosti! Vždyť to tak není!“

„Pravda, vy jste nikdy ani žížalu nezabil,“ přikývl Pepek. „To za vás dělali jiní, abyste měl čisté ruce. Teď už aspoň rozumím, proč jste pořád tak trval na mém výslechu! Vy se ho nebojíte, pořád si myslíte, jaký jste spravedlivý a jak dobrý jste byl vladař!“

„Vy snad o tom ještě pochybujete?“

„Vím teď všechno lépe než vy sám,“ odvětil klidně Pepek. „Kdyby nic jiného, přiznám vám aspoň snahu. Takovou úzkostlivou snahu rytíře po čistém štítu. Ani jednou jste nedal kosmickému loďstvu rozkaz k zahájení války, vždycky ji začínali bez vás. Ale neříkejte, že jste jim nemohl zabránit! Dokud jste byl neomezeným vrchním velitelem, měl jste možnost říci »Ne«! Jenže jste raději hrál divadlo. To pravé maňáskové, s vašimi krásnými, historicky cennými loutkami. Zatímco rádiové vlny nesly rozkazy maršálů admirálům a komodorům, bitevní lodě se rozjížděly černým prostorem a na hlavy milionů pro vás úplně neznámých lidí se chystala dopadnout smršť atomového ohně, měl jste dětinskou radost, jak dobře jste sehrál nějaký obtížný monolog a svědomí jste měl až liliově čisté. Čisté a nepoužité³.“

„Nikdy jsem nechtěl být odborníkem na válku!“ ohradil se Císař.

„Já to přece vím,“ souhlasil Pepek. „Teď už vím, že to byla práce vašich maršálů. Vy jste jim jen přiděloval biliony na stavbu obludných kosmických monster, po válce pořádal přehlídky vojsk a vyznamenával, koho na vyznamenání navrhli. Aniž byste se přesvědčil, zda místo za statečnost nevyznamenáváte odporné hrdlořezy za týrání nevinných.“

„Bylo by pod mou důstojnost snížit se k roli vyšetřovatele!“ odvětil uraženě Císař. „Vyznamenané předkládala Rada maršálů a té je doporučovali velitelé, často od nejnižších.“

„My na tohle říkáme: »důvěřuj, ale prověřuj«,“ vzdychl si Pepek. „Poslyšte, císaři, je mi vás docela líto. Ne pro vaše uvěznění, tam jste se nakonec neměl nejhůř, ve vesmíru existují i horší věznice, spíš proto, kolika špatnostem jste mohl zabránit, ale nehnul jste ani prstem. Hezky si vzpomeňte, jak to bylo, když se vám přímo před palácem upalovali mladí lidé, aby vás upozornili na nesnesitelnou zvůli vašich soudců? Vím, je to už dávno, přes dvě stě let, ale pamatujete se na ně dobře, ne? A nesnažte se mi tvrdit, že patřili do fanatické sekty, jak to lidem v Císařství vysvětlovali vaši novináři, sám nejlépe víte, jak to bylo! Já o tom vím teprve ode dneška od vás, ale co jste pro ně tenkrát udělal vy? Nic, že? A že vás to pak mrzelo, to mi taky nemusíte říkat, to už vím taky a jedině to je mi na vás v celé té věci aspoň trochu sympatické. Hryzající svědomí bývá někdy setsakra užitečné.“

„Jste strašnější, než jsem si myslel!“ zahučel zaraženě Císař. „Tohle vědět...“

„Já vím,“ usmál se trochu smutně Pepek. „Ve vašem světě to působí nezvykle. U nás tak žijeme trvale. Chce to jen nemít co tajit a jednat tak, aby se člověku nedělalo špatně při pohledu do zrcadla. Pak vám nevadí, když se vám někdo jiný přehrabuje ve vzpomínkách.“

„Představujete si to krásně, ale tak jednoduché to není,“ namítal Císař. „Osud nebývá vždycky pevně ve vašich rukou.“

„Já vím,“ přikývl chápavě Pepek. „Vzepřel jste se jen jednou a skončil jste v tmavém sklepení, ale to jen ukazuje, jaká loutka jste byl už předtím.“

„Loutka?“ vybuchl Císař, ale po tomto marném pokusu získat ztracené sebevědomí se ještě víc schoulil. „Máte asi pravdu. Byl jsem jen maňásek. Vlastně sám nevím, na čí ruce navlečený. Lidé mě uctívali jako boha a netušili...“

„Spíš se divím, že vás tak dlouho drželi naživu,“ změkl i Pepek. „Prostě vás zabít by bylo jistě jednodušší.“

„Možná,“ připustil nepříliš ochotně. „Ale nejspíš mě potřebovali živého.“

„To už vím,“ souhlasil mírněji Pepek. „Nebyl špatný tah, dát si do ruky zamontovat biočip, kterým se ověřovaly rozkazy a smlouvy. Jenže vás potřebovali jen pro vaši ruku, aby pro ně stvrdila rozkazy vydávané vaším jménem. A nebylo moc povzbuzující, sloužit svým věznitelům jedině jako živé razítko.“

„Ale já jsem za ně nikdy nic nestvrzoval, oni nic nepotřebovali,“ namítal Císař.

„Nejspíš o tom nevíte,“ pokrčil rameny Pepek. „Mohli to dělat, když jste spal, nebo tomu pomoci uspávacím lékem nebo plynem. Ve spánku jste jim toho mohl stvrdit víc než si myslíte...! Kdoví, třeba jste vlastnoručně vydal i rozkaz k vyhlazení nebohých Morzortů!“

„O tom nevím,“ ohradil se dotčeně Císař. „Spíš si myslím, že mě potřebovali, aby za mě nemohl nastoupit jiný. Přímé potomky jsem neměl, ale nepřímých bylo víc. Kdybych zmizel, vypukla by tahanice o nástupnictví, takže mohlo být výhodnější mít mě naživu.“

„To se časem dozvíme,“ ujišťoval ho Pepek. „Měl jste nebetyčné štěstí, že nedokázali váš biočip za celou dobu zfalšovat. Nemusíte mi vykládat principy, už je od vás znám, ale od autora čipu to bylo skutečně geniální. Svázat ověřování s jednoduššími prvky, nepřežil byste ani týden. Vaši předchůdci měli ověřování spojené s otiskem palce, ale na to by stačilo palec useknout a konzervovat. Ověřování podle očního pozadí je lepší, oko přece jen musí být živé, ale statické signály snímače se dají časem vysledovat a zfalšovat. Živoucí čip, který na dálkový dotaz aktivně odpovídá správnou šifrou, je ze všech podobných prostředků nejlepší. Díky tomu vlastně žijete.“

„Kdyby tomu tak ale bylo, pak by všechny rozkazy byly podvržené a nemohl byste mi je dávat za vinu! Zodpovídat by se za ně měli ti, kdo je vydali!“

„Na ně se teď zaměřím,“ sliboval mu Pepek. „Buďte rád, že jsem si vás škrtl jako hlavního padoucha! Jenže to neznamená, že by tady žádný padouch nebyl, nejspíš jich bude víc, ale my je najdeme! Hlavně aby žili tady na Emurechó. Nejsem Erduk, abych se dokázal roztrhnout na dva světy současně a darebáci na sousedních světech budou mít zatím klid.“

„Roztrhnout se na dva světy, to byste snad chtěl moc!“ usmál se trochu Císař.

„Časem vás seznámím s někým, kdo to dokáže,“ odvětil vážně Pepek. „Jenže teď zde žádný Erduk není a všechno leží na nás. Nejsem na to sám, ale velké zástupy nás tu nejsou.“

„Všiml jsem si, že je vás víc,“ přikývl Císař. „Zřejmě se Emurechó dočkala vpádu cizí rasy. A já, místo abych se vám postavil na odpor, jsem na vás závislý.“

„Proč si myslíte, že byste se nám měl stavět na odpor?“ podíval se na něho Pepek pátravě. „Protože jsme z jiného světa? Nebo si opravdu myslíte, že jsme přišli vašemu světu škodit? Totiž – někomu jistě škodit budeme, o tom není pochyb, ale bát se nás mohou spíš darebáci, se kterými se skutečná spravedlnost obvykle nemazlí.“

„Kdyby vám šlo opravdu jen o spravedlnost...“

„Přidal byste se k nám?“

„To asi ne, nemám vaše možnosti, ale nebránil bych vám.“

„To byste zase zůstal v roli maňáska,“ odvětil Pepek. „Možná by vám to vyhovovalo, ale u nás se říká, že nikdy nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, podruhé je totiž ta řeka jiná. Pochopte už konečně, že život není maňáskové divadlo!“

„A co mám podle vás dělat?“ zatvářil se ustaraně. „Budiž, vysvobodili jste mě, měl bych vám být vděčný. Pátrání po hlavních darebácích, jak jim říkáte, schvaluji, včetně jejich potrestání, ostatně i já mám s nimi nevyřízené účty. Ale co dál? Klidně mi přiznáte, že jste zničili Císařské kosmické loďstvo a udělali z Císařství Emurechó bezmocnou provincii. Za to vám snad nemusím být vděčný, nebo ano?“

„Nač je vám kosmické loďstvo?“ otočil hovor Pepek. „Zaútočil někdy nějaký nepřítel na Emurechó? Pokud vím, nikdy. Dosud útočilo a podmaňovalo si okolní světy Císařství, My teď řekneme válkám STOP. A bez válek nebudete kosmické obludy potřebovat ani vy.“

„Zapomínáte na Alianci, která přejde do útoku, až zjistí slabost Císařství.“

„Nezapomínám. Vy zapomínáte na to, co jsem řekl: půjdeme po každém, kdo se snaží vyvolat válku. Tentokrát ji začala Aliance a my jsme její vpád zlikvidovali.“

„Tak proč jste potom zničili Císařské loďstvo?“

„Především jsme je nezničili, jen ochromili,“ opravil Pepek Císaře. „Za druhé, ve vztahu k obyvatelům Alyaku bylo i vaše loďstvo v roli útočníka. Vaši důstojníci přiznali, že světy bez flotil jsou vždy právoplatnou kořistí vítězů a ti se chovají k obyvatelům neurvale, ať jsou to spojenci nebo nepřátelé. Když si to srovnám s jinými příklady ve vesmíru, musím to brát jako fakt. Podtrženo a sečteno, zlikvidovali jsme u Alyaku dvě sice konkurenční, ale jinak velice podobné bandy a zabránili jsme jim Alyak okupovat. Přitom jsme se obešli bez jediného výstřelu. Stříleli jen Alianční a Císařští vojáci, jenže bez úspěchu. I na počty obětí můžeme být pyšní: zabil jsem jen jednoho Císařského vojáka, válečného zločince, který se v domnění své beztrestnosti chlubil účastí na vyvraždění světa Morzortů. Na straně Aliance jsem jednoho vojáka přemluvil, aby šel se mnou dobrovolně. Takovou válku tady nikdo nepamatuje, nebo snad ano?“

„To tedy nepamatuje,“ odvětil trochu kysele Císař. „Ochromit bez jediného výstřelu hned dvě kosmické armády, to si málokdo dokáže představit.“

„Začněte si na to raději zvykat,“ poradil mu dobromyslně Pepek. „My vás neopustíme, dokud z vás ty válečnické choutky nedostaneme.“

„No, kdyby to aspoň bylo spravedlivě oboustranné!“ vzdychl si Císař.

„Zatím je, můžete mi věřit,“ ujistil ho Pepek. „Nechal bych vás přečíst mé myšlenky, jenže k tomu nemáte předpoklady. Ale vraťme se k původnímu tématu. Máme nelehký úkol pacifikovat dvě válečnické civilizace. Je nás na to málo a nechceme tu zůstat dlouhodobě, proto se snažíme na svou stranu získat i místní obyvatele. Problém je, že někteří považují války za nevyhnutelné a snad dokonce za přirozené. Naštěstí nejsou všichni nadšení vojáci. Některým se války nelíbí, jen by je nenapadlo se proti nim postavit. Ukážeme jim, že mír je lepší i než vyhraná válka, o prohrané už ani nemluvě. Nenapravitelní fanatici, kteří ani pak nepochopí neudržitelnost válek a budou toužit po cizí krvi, se pak mohou dočkat nejen morálního odsouzení, ale i citelných trestů za své zločiny.“

„Takže vězení zůstanou?“ ušklíbl se trochu Císař.

„Máme jiný druh vězení,“ ujistil ho Pepek. „Nepřizpůsobivé lidi odesíláme na sousední pustý svět, kde mohou o svých zločinech přemýšlet, ale nemohou je už provádět.“

„Takže vyhnanství?“ zajímal se Císař. „Není to nakonec krutější než vězení? Z našich prastarých dob se nám zachovaly pověsti o zločincích, vysazovaných na pusté ostrovy, kde se brzy bělaly jen jejich kosti. Když vysadíte zločince mezi létající rejnoky...“

„Nevysazujeme nikoho tam, kde hrozí bezprostřední smrt,“ ujistil ho Pepek. „Známe světy k normálnímu životu nevhodné, třeba jako ten studený svět, kterým jsme nedávno procházeli, ale tam se o vyhnance nejprve postaráme. Zajistíme jim potraviny, vodu, obleky i domy, kde mohou přečkat zimu. Žít se tam potom dá, ale vlastní silou se nikdo nevrátí. Vy snad necháváte vrahy beztrestně běhat mezi lidmi?“

„To ne,“ zavrtěl hlavou Císař. „Využíváme je ale jinak.“

„Vím,“ přikývl Pepek. „Nabídnete jim vstoupit do armády, kde mohou vraždit legálně. Některým to vylepšíte nabídkou urychlujících čipů, aby byli lepšími zabijáky. Mariňáci jsou nejrespektovanější složkou, bojí se jich i ostatní vojáci. Problém je, že je to nevratné, tihle zabijáci se mezi normální lidi vrátit nemohou. Zůstanou vyvrhely na okraji společnosti.“

„Nejsou ale zbaveni naděje jako vaši vyhnanci, mají pocit užitečnosti a zbyla jim část lidské důstojnosti. Lidé je považují za hrdiny a uznávají je.“

„Zbyla jim jen hodně pochybná část lidské důstojnosti,“ zapochyboval Pepek. „Možná jim vyhovuje být respektovanými profesionálními zabijáky, ale co ostatní neupravení lidé? Nezdá se mi, že by je považovali za hrdiny. Spíš za vrahy – a bojí se jich. U Aliance je prý v době míru drží v oddělených rezervacích, aby se nedostávali s neupravenými lidmi do konfliktů... Máte pro ně ty rezervace také?“

„Jistě, ale tam žijí rozhodně důstojněji než ve vyhnanství bez možnosti návratu.“

„Jenže když vám takový rambo z rezervace uteče a dá se na vraždění, musíte ho zabít, než vyvraždí příliš mnoho nevinných lidí.“

„Kdo ztratí důstojnost, stane se vrahem,“ pokrčil rameny Císař. „To je ale jeho volba.“

„Na tom se neshodneme,“ opáčil Pepek. „Zpochybním samotnou užitečnost vrahů, kteří mají vraždění jako práci. Nelíbí se mi úpravy, které zvýší jejich bojové schopnosti, ale trvale je vyřadí z normálního života a znemožní jim mít děti. Čipovaní navíc považují sami sebe za jakýsi vyšší druh a na to jsem obzvlášť háklivý. I když mám nějaké možnosti navíc, nic mě neopravňuje ostatními lidmi pohrdat, naopak. Pohrdat smím jen parazity a darebáky, kteří neumí nic jiného než škodit. Vy si ty zabijáky vychováváte a hýčkáte, to je ta bída!“

„Mluvíte hezky a přece...“ neodpustil si Císař pochyby. „Nevypadáte na to, že byste měl dost životních zkušeností, abyste měl vždy a ve všem pravdu! Nevím, jak se na vás vesmířanech projevuje věk, ale na naše poměry bych vám nehádal ani dvě stě let.“

„Netvrdím, že mám vždycky pravdu!“ opáčil Pepek. „Klidně si dovolím přiznat omyl, například když jsem vás považoval za hlavního lotra. Zpočátku na to ledacos ukazovalo, kdo jiný než vrchní velitel kosmické armády může vydat tak šílený rozkaz ke zničení celého světa? Ale teď jsem objevil skutečnosti, které mě donutily změnit názor. Nemohu trvat na omylu, když se vyjeví pravda. Vy jste to tedy nebyl. Ale s těmi životními zkušenostmi bych se na vašem místě nechlubil. Možná na to nevypadám, je mi teprve třiadvacet let a na vaše poměry jsem cucák, ale při vší úctě k vašim šedinám, navštívil jsem více světů než vy, mám pět dětí, které se snažím slušně vychovat, to také není málo. Máte vy vůbec nějaké děti? O životě na jiných světech nevíte nic a váš dosavadní život Císaře byl příliš skleníkový. I ty žížaly za vás zabíjeli sluhové. A kolik životních zkušeností jste nasbíral za poslední dobu ve vězení, kde vás drželi o samotě?“

Císař se na Pepka podíval pohledem, který nevěstil nic dobrého.

„Takhle se mnou ještě nikdy nikdo nemluvil,“ vyhrkl po chvilce. „Ani moji věznitelé by si to nedovolili!“

„Tomu věřím,“ opáčil Pepek. „Vám všechny informace pečlivě filtrovali a upravovali, jenže tím je znehodnocovali. Já s vámi mluvím přímo. Nejsem váš poddaný, abych se ze strachu o život přetvářel, ani diplomat, který pečlivě volí neurážlivá falešná slova, pokud chce zůstat diplomatem. Teď záleží na vás, jak to přijmete. Můžete to pochopit jako urážku svého majestátu, byť notně pošramoceného vězením, pak bychom se nejspíš rozešli ve zlém, ale litoval byste toho spíš vy, nás to neohrozí. Nebo to můžete pochopit jako informace, o jaké vás vaše okolí až dosud okrádalo, pak byste měl být naopak rád, že se k vám konečně dostaly. Pro nás oba platí, že není rozumné trvat na omylech, vzniklých z katastrofálně neúplné pravdy. Omylem je už tvrzení, že se Císař nikdy nemýlí⁴.“

Císař se tedy na chvíli zamyslel.

„Takže mi tím vlastně nabízíte... jak se tomu říká? Upřímnost?“

„Ano, to je ten správný pojem!“ přikývl Pepek. „Podle toho, jak dlouho jste ve své paměti hledal, upřímnost sice znáte, ale nesetkáváte se s ní. Ale u mě nemusíte očekávat přetvářku, ani faleš, jakou se vaše dosavadní okolí nejspíš bohatě honosí.“

„Dobrá, zkusím to vzít jako informace,“ zaváhal Císař. „Informace bývají užitečné, i když pocházejí od nepřítele.“

„Považujete mě za svého nepřítele?“ usmál se trochu Pepek.

„A neřekl jste, že půjdete proti Císařství a tedy proti mně?“ opáčil Císař.

„Přesně těmi slovy jsem to neřekl,“ upozornil ho Pepek. „Spravedlivé Císařství mi vadit nebude. Půjdu proti Císařství, když se bude chovat nespravedlivě. Tak jsem to řekl a na tom budu trvat.“

„Já přece také chci, aby Císařství bylo spravedlivé!“

„Upřímně řečeno, moc se vám to nepovedlo,“ zpražil ho Pepek. „Spravedlnost těžko prosadíte, když sám sedíte v nespravedlivém vězení. Navíc máte hodně pokřivený smysl pro spravedlnost, když do ní klidně zahrnujete i útočné války.“

„Jen obranné!“ namítl Císař. „Jestli jste si toho nevšiml, útočné války vede Aliance, my se jen bráníme.“

„Pěkná obrana, masakrovat a spalovat vlastní spojence!“ ušklíbl se Pepek.

„To možná trochu přehnali, ale sám říkáte, že to sežehlo i nejsilnější flotilu Aliance!“

„Morzortů se ovšem nikdo neptal... a hned poté vaše flotila útočně napadla Hengtin, kde lidi hubila po stamilionech... To že nebyla útočná válka?“

„To nebyli lidé, ale rebelové!“ namítl Císař. „Rebelové jsou zločinci, nerespektují zákony a kde mohou, škodí Císařství!“

„A čím se liší rebelové od lidí? Mám nepříjemný dojem, že jste všichni jednoho druhu. Budete se tedy muset naučit uznávat i své nepřátele. Ostatně, Morzortové nerebelovali a přece je Císařská flotila zlikvidovala. Proč?“

„To nevím. Mohli se třeba potají dohadovat s rebely,“ měl Císař pohotově odpověď.

„Náhodou jsem se trochu skamarádil s jedním vojákem Aliance,“ pokračoval Pepek. „Ten to vidí úplně jinak. Ne že by Aliance byla spravedlivější, vládne jim stejná špína jako Císařství, ale mám rád pohled na věc z více stran. Řekl bych, že prvotní příčinou válek bylo nespravedlivé chování Císařství ke koloniím. Nemůžete přece jiné světy po celá tisíciletí bezostyšně drancovat, dřív nebo později se musely vzbouřit.“

„Jaképak drancování?“ ohradil se Císař. „Provozovali jsme s nimi normální obchod! Naši kupci za všechno poctivě platili!“

„Platili?“ ušklíbl se Pepek. „Jenže čím? Bezcennými nekrytými penězi.“

„Naše peníze přijímali všude a rádi,“ tvrdil Císař.

„Vaše peníze museli přijímat všude,“ opravil ho Pepek. „To je setsakra rozdíl. Že by je ale přijímali rádi, to tvrdit nemůžete. Obchodníky, kteří je odmítali jako bezcenné, jste konfiskovali, neboli okrádali. Pořád tomu říkáte normální obchod?“

„Za narušování obchodu byly takové tresty spravedlivé,“ pokračoval umíněně Císař.

„Spravedlivé? Jaká to byla spravedlnost? Vaši obchodníci pod ochranou bitevních lodí okrádali všechny, kam jen přišli. Platili bezcennými papírky, za které z Císařství nikdo nic nedostal. Vaše obchodní lodě nic nevyvážely, přivážely jen kořist. Vyváželi jste potištěné papírky, dováželi jste za ně všechno. Zlobte se na mě jak chcete, ale tak vyděračský obchod vedl k odporu a ten, na rozdíl od vašich lupičských obchodních praktik, spravedlivý byl.“

„Proč tedy s námi vůbec obchodovali?“

„Protože jste je za narušování obchodu trestali,“ vrátil Císaři jeho vlastní slova. „Kdo vaše bezcenné papíry odmítl, toho jste okradli, v horším případě i zabili. Vaši obchodníci se chovali jako bandité a já se opravdu lidem v koloniích nedivím, že se proti nim vzbouřili. A když nad vašimi lupiči drželi ochrannou ruku Císařští vojáci, pak se nedivte, že šli lidé i proti nim. Vznik Aliance byl podle mě spravedlivější než co jiného.“

„Opravdu si myslíte, že je ta banda rebelů spravedlivější než my?“

„Není,“ odvětil klidně Pepek. „Aliance vznikla jako spravedlivá reakce na váš teror, ale dlouho spravedlivá nezůstala. Dnes má vládu stejně drakonickou jako je vaše, justici tam také ovládá mafie a normální člověk nemá ochranu.“

„Tak vidíte! Proč nejdete dělat pořádek a zavádět spravedlnost k Alianci? Mohli jsme být spojenci!“

„Spojenci?“ ušklíbl se Pepek. „Měli jsme vás nechat shnít ve vězení? Nebojte se, i tady můžeme být spojenci. Docela vážně uvažujeme o tom, že vám vrátíme postavení císaře. A nejen kvůli vašemu čipu! Jak jsem pochopil, ve vládnutí se vyznáte a ve vězení jste dost přemýšlel. Ale nečekejte, že vám vrátíme neomezenou moc a necháme vás dělat zločiny, jako dosud. Budeme od vás vyžadovat spolupráci a ledacos si ještě musíme vyjasnit. Ale potěším vás, na Alianci rozhodně nezapomeneme! Na Alyaku se už stará o spravedlnost Erduk Alexijev. Umí se rozdělit na dvacet míst současně, zvládne to za kratší dobu než my.“

„Na dvacet míst současně?“ opakoval Císař jako omráčený. „To snad ani není možné! Prosím vás, co je to za člověka?“

„Neříkám, že to je člověk,“ pokrčil rameny Pepek. „Alexijev kdysi člověkem byl. Pamatuji se na něho jako malý kluk, párkrát mi za mé klukoviny pěkně vycinkal, pak ale zemřel a teď je to Erduk. Má s člověkem společné jen to, že si pamatuje všechno z doby, kdy ještě člověkem byl. Proto také nás lidi docela chápe.“

„Teď už se ho nebojíte, že by vám vycinkal za nějakou klukovinu?“

„To by mohl pořád, jenže já už jich tolik nedělám,“ usmál se Pepek. „Od té doby jsem vyrostl a mám toho za sebou tolik, že se vám o tom nezdá. Když chceme udělat spravedlivý svět z Císařství, nebude na nějaké klukoviny čas.“

„To by mě ale vážně zajímalo, jak to chcete udělat,“ vrtěl hlavou Císař.

„Nějak už si poradíme,“ odbyl ho Pepek. „Začnu třeba vámi. Mohl byste být pro svůj svět přínosem, když se zbavíte toho nespravedlivého, co ve vás ještě zůstalo. Ale je toho moc! Znám vás teď lépe než vaše vlastní matka, ta na vás tolik času ani vlivu neměla.“

„Myslíte?“ zkusil namítnout, ale hned se vzpamatoval. „Asi máte pravdu, to jen já na to pořád zapomínám... Je to strašně nezvyklé.“

„Budete si muset zvyknout na mnohé,“ pokračoval Pepek. „Například že Emurechó nebude mít kolonie. Všude jsou stejní lidé a není možné, aby jedni měli privilegia, protože se narodili ve stejném světě jako Císař. Vaše bývalé kolonie se osamostatní a vy jim v tom nebudete bránit. Ostatně, až přestavíte válečné lodě na rychlé, neozbrojené chremmaly, nebudete mít ani čím.“

„Myslíte ty pašerácké kocáby?“ otřásl se Císař.

„Ano, ty,“ přikývl Pepek. „Jsou rychlejší, mají nižší spotřebu energie a mohou přistát, kde se jim zamane, takže nepotřebují ani nákladné kosmické přístavy. Nejsou ozbrojené, ale pro cesty do civilizovaných světů nebudou zbraně potřebovat. Aliance vám na ně ochotně poskytne plány, abyste je nemuseli vymýšlet znovu od začátku.“

„Aliance?“ vybuchl Císař. „Naši hlavní nepřátelé že by nám něco dodávali?“

„Přestanou být vašimi nepřáteli, až s nimi uzavřete mír,“ pokrčil rameny Pepek. „My už je k tomu dokopeme. Císařská pokladna nebude potřebovat peníze na bitevní lodě, takže se obejde bez vyděračských letištních poplatků, beztak už dlouho nic nevynášejí, Císařské obchodní lodě jste od nich osvobodili a jiné lodě sem kvůli nim nelétají. Horší problém bude vrátit důvěru penězům. Vaši finančníci udělali zásadní chybu, když si představovali, že k zajištění prosperity stačí natisknout nové a nové peníze. Nekryté peníze totiž nikdo ve vesmíru nechce. Budete muset přestavět zbrojovky na továrny a vyrábět něco jiného, něco potřebného, co budou lidé kupovat, obnovit zemědělství, abyste nebyli závislí na dovozu. Až budete v základním zboží soběstační, můžete obchodovat s přebytky.“

„To se ale hospodářství Emurechó zhroutí!“ namítal Císař. „A lidi se vzbouří!“

„Zhroutí se zbrojní výroba,“ přikývl Pepek. „Nikdo ji nebude potřebovat, nikdo ji brzy nebude ani litovat.“

„Jenže na zbrojní výrobě závisí všichni! A všichni přijdou o práci!“

„Přeměnou továren na mírové se změní náplň jejich práce,“ trval na svém Pepek. „Bude jí dost, toho bych se nebál. Horší je nechuť zdejších lidí měnit léty zaběhané, neudržitelné zvyky. A v tom byste mohl být nejvíce užitečný, pokud byste chtěl. Na vás přece lidé dají víc než na koho jiného.“

„Měli by. Ale jistý si tím nejsem.“

„To vím,“ přikývl Pepek. „Pomůžeme vám a vy pomůžete nám. Přestavba hospodářství Emurechó z válečné výroby na mírovou bude i v našem zájmu. Bude to znamenat konec válek v tomto koutě vesmíru.“

„Ale proč to děláte?“ naléhal Císař. „Kdybyste se za mě prohlásili Císařem, chápal bych to. Mohli byste to všechno udělat sami... teda, pokud by vás lidé jako Císaře strpěli... ale jistě byste to měli lehčí.“

„Neměli,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Jsme na Emurechó cizinci, uvědomte si to. Až tady skončíme, vrátíme se domů. Vy tu zůstanete a pak už to bude záležet na vás.“

„Ale co když po vašem odchodu vydám rozkazy k přeměně továren na vojenskou výrobu a dobudu všechny kolonie nazpět? Kdo mi v tom zabrání?“

„To neuděláte, Císaři,“ řekl Pepek přesvědčivě. „Přinejmenším budete vědět, že se sem čas od času podíváme, i kdyby to mělo být jednou za sto let. Cesta od nás sem je dlouhá, ale ne tak, aby se nedala zopakovat a jistě víte, že o vás víme. Navíc je pravděpodobné, že zdejší část vesmíru bude sledovat některý z Erduků. Tím by to bylo zpečetěné na nejbližší milion let.“

„To je ta... bytost, která dokáže být na více místech současně?“

„Ano, právě ty mám na mysli,“ přikývl Pepek. „Je jich méně než nás lidí, ale není jen jedna jediná. Možná se divíte, proč žádná z nich není s námi. Vysvětlení je prosté. Dostali jsme se sem z Alyaku chobotem červí díry na palubě jedné z vašich lodí. Pro Erduky ta cesta není. Musí to obejít a my v této chvíli nevíme kudy, ani jak dlouho jim to potrvá. Až se sem dostanou, bude všechno jinak. Což nic nemění na tom, že ani my tady nesložíme ruce do klína.“

„Říkáte, že mi chcete vrátit postavení a moc císaře...“ pokračoval Císař zamyšleně. „Ale přitom si nade mnou chcete ponechat kontrolu. Rozumím tomu dobře?“

„Přesně tak. Nechceme, abyste zase skončil ve vězení nějakého provinčního knížátka a zajistíme vás i proti atentátům. Jistě víte, že máme možnosti, pro vás trochu neobvyklé... od hvězdných bran po kříšení mrtvých.“

„To jistě,“ přikývl. „Ale v takovém případě budu jen maňáskem, snad s jediným rozdílem. Věděl bych, na čí ruce jsem navlečený...“

„Pak bych měl pro vás i důstojnější roli,“ podíval se Pepek na Císaře pátravě.

„Jakou?“ ožil trochu Císař.

„Naše zájmy mohou být přece stejné s vašimi, chcete-li mít spravedlivější Císařství. Mám dojem, že to myslíte upřímně. Současné Císařství spravedlností neoplývá, v tom jsme si zatím také zajedno. Chceme to změnit, ale vládnout tu nebudeme, chceme se vrátit domů. Jak říkám, spravedlivé Císařství nám nevadí – a ujišťuji vás, že naše představy jsou s vašimi slučitelné. Nebuďte tedy maňáskem, ale spojme se ke stejnému cíli! Když se ujistíme, že vámi spravované Císařství odpovídá i naší představě o spravedlnosti a že se již nevrátí do současného, pro nás i pro vás nepřijatelného stavu, odejdeme a ponecháme vás v roli vládce. Pak už nebudete maňáskem, ale sám sebou.“

„Až na toho... jak mu říkáte, Erduka?“ zaškaredil se Císař. „Ten by tu zůstal?“

„O tom my nerozhodujeme,“ zavrtěl hlavou Pepek. „To záleží na rozhodnutí Erduků. Ale ti zásadně nevládnou. Dokud budete vládnout dobře, budou vám fandit a nenápadně vám pomáhat, ale nechají vás na pokoji a nejspíš o nich nebudete ani vědět. Jen kdybyste se změnil v tyrana, obrátí se proti vám a budou pomáhat někomu, kdo to se spravedlností myslí upřímněji. Erdukové sledují desítky světů, ale viditelně se na nich neprojevují. Kde se lidem daří dobře, kde vládne spravedlnost, tam nevědí, že nějaký Erduk existuje. Jak říkám, za lidi zásadně nevládnou. Já považuji za velkou čest, že jednoho z nich znám ještě z dřívějška.“

„Dejme tomu,“ přikývl. „Všiml jsem si ale, že mé pojetí spravedlnosti se od vašeho přece jen v některých detailech liší. Co s tím budeme dělat?“

„Vyjasníme si to,“ souhlasil Pepek. „Já teď vaše pojetí znám. Nesouhlasím se vším, co si myslíte, ale protože o odlišnostech vím, můžeme je postupně probrat. Nevěřím, že se nakonec neshodneme. A nemusí to být tak, že bych vám vnutil své názory. Jsem taky jen člověk, občas musím uznat své omyly. Považuji naši spolupráci za možnou. Prožil jste už dost zlého a máte snahu porozumět jiným, to se vám bude hodit a musím to ocenit.“

„V tom případě jsem váš,“ odvětil Císař.

------------------------ Poznámky:

  2 Častý argument Američanů, bohužel naprosto falešný. Američané a úcta k lidskému životu? Viz heslo "collateral damages"!

  3 Když generál Suharto vedl v Indonézii vyhlazovací válku proti opozici (3 miliony mrtvých!), hrál tehdejší prezident Sukarno loutkové divadlo a nechtěl o ničem vědět...

  4 Viz dogma – Papež je ve věcech víry neomylný...

Errata:

11.08.2021 15:05