Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Napravovači

Zatímco severní polokoule Emurechó přijala Císaře jako návrat k normálnímu stavu, na jižní polokouli nastaly podle očekávání problémy. Mohl za to sesazený šéfinspektor ochranky Mistr Zkilnut, neboť stačil komplice v proticísařském spiknutí varovat. Pepek ho přerušil pozdě, Pačdogovi stačilo málo a výmluvné bylo i přerušení hovoru uprostřed slova.

Také následující rozhovor Pepka s šéfem ochranky města Sulaek Mistrem Virmáhem, kde se Pepek snažil apelovat na jeho věrnost Císaři, vyzněl negativně. Mistr Virmáh Pepka odpálil, že Císaře neuznává a je si jistý, že jde o nějakého drzého podvodníka. Od knížete Pačdoga již věděl o Císařově útěku z vězení, ale i když se díky žezlu ve Schejském paláci Cisařova pravost prokázala, spiklenci se rozhodli zatvrzele setrvávat na svém. Nedošlo jim, jak tím sami na sebe prozrazují, že vědí o Císařově uvěznění víc, než je zdrávo.

Pačdog i Virmáh se naopak pokusili ve Scheji spojit se šéfy ochranky různých úrovní, jenže Pepek již měl na své straně místního telekomunikačního odborníka Tryzíhgiho, který Císařův návrat nesabotoval a za Pepkův slib, že případnou pomstu svržených spiklenců překazí, většinu dálkových hovorů vysledoval. Neomezené právo odposlechu Císařské ochranky se tak nečekaně obrátilo proti těm, kdo je sami dlouho zneužívali.

Tryzíhgi mohl nechat oči na nevšední blonďaté krásce Ramiel, kterou mu Pepek posadil do kanceláře. Jen neodolal pokušení přestoupit radu, aby si k ní nedovoloval nic důvěrného. Nechtěl nic moc, jen ji poškádlit, že má ty balónky pod kombinézou příliš nafouklé a chtěl jí to dokázat. Samozřejmě tam žádné balónky neměla, ale nenechala na sebe sahat a dotěra se pak chvíli bezmocně třásl na židli pod stropem, kam ho zdánlivě křehká dívka vyzvedla. Přitom se ho ani nedotkla, dokázala to snad očima! Byla to pro něho pěkně studená sprcha.

Pak se ale nakrátko změnila v nehmotnou, duchovitou postavu, aby mu v té podobě vyléčila ekzém za krkem. Úporné svědění, které ho v poslední době trápilo, okamžitě zmizelo a Tryzíghi pochopil, že ta blonďatá kráska očividně nebude všední dívka, jakých potkával ve městě každého dne tisíce. Samozřejmě byl od té chvíle s důvěrnostmi konec.

Ramiel ostatní telepaticky řídila. Z pohledu Trizíhgiho to zřejmé nebylo, ale všechno jí poctivě předával a pokukoval po ní dál, i když teď už s neskrývaným respektem. Spiklenci z dalekého Sulaeku se nejen nestačili se zdejšími kumpány domluvit, ale Pepkovi a jeho manželkami navíc nezištně dodávali další jména, aby si je mohli přímo na místě vyzvedávat. Často u nich byli ještě během hovoru.

„Jsem zvědavá, kdy jim dojde, že si na sebe sami bonzují!“ komentovala to Yazatap, když přebírala od Ramiel pozici dalšího nešťastníka, osloveného spoluspiklenci.

„Až jim to dojde, žně nám skončí,“ odtušila Ramiel.

„Ještě jim to nedošlo,“ přisadil si Pepek. „Zřejmě naši rychlost nečekají. Berte každého až po ukončení hovoru, aby ty druhé nic nevarovalo.“

Ve světě, Pepkem nazvaném podle prvního nedobrovolného obyvatele Zkilnutův Arest, se zatím bezejmenná planina poblíž stejně bezejmenného jezera zvolna zaplňovala lidmi, kteří neměli nejmenší důvod jásat nad tím, že se tu sešli. Většina z nich se dobře znala a ti, kdo se osobně nesetkali, měli jedinečnou příležitost navzájem se představit.

Nikdo se do toho ale nehrnul.

Nejčastější větou, která se tu ozývala, byla otázka: „Ty seš tu taky?“

Na nevelkém vršku se vypínal jasně červený stan velikosti střední tělocvičny, kam by se v nouzi směstnaly stovky lidí. Pepkův dar měl ale k velkorysosti daleko. Byly tu sice připraveny pytle trvanlivých potravin a koše čerstvého ovoce, ale nikdo z nově příchozích neměl na jídlo ani pomyšlení. Ani řady matrací nikoho nelákaly k odpočinku. Všichni se na to s chmurnou tváří přišli podívat, ale na stole si mohli přečíst stručný vzkaz, který nikomu náladu nezvedal:

„Postavili jste se proti Císaři. Vyčkejte tady na jeho soud. Utíkat není kam.“

Stačilo se rozhlédnout, aby každý pochopil, co to znamená.

Utéci před spravedlností by tady mohl každý, kterýmkoliv směrem. Nikde tu nebyly ploty, hlídači ani ozbrojené stráže. Kolem travnaté planiny byl les, na jihu se černaly močály, proti nim se zvedaly hory plné jeskynních skrývaček. Schovat se tam by jistě nebyl problém. Kupodivu ale všem velice rychle došlo, v čem je čertovo kopýtko.

Útěk by byl vlastně – dobrovolným přijetím trestu vyhnanství.

V cizím světě a nejspíš na doživotí.

Když se ke vzbouřené jižní provincii Sulaek knížete Pačdoga přidala za nejasných okolností Císařská Flotila s deseti největšími bitevními loděmi, viděl Císařovu budoucnost optimisticky jen samotný Císař a jeho nepříliš početná svita.

Bitevní lodě byly zaparkované u sousední pusté planety, odpovídající Marsu. Už tam byly na dostřel těžkých zbraní, nemluvě o atomových torpédech, kterými by mohly ve velmi krátké době Emurechó nenapravitelně rozvrátit.

Ultimatum, které dostal od Císaře velitel Flotily admirál Hazaróchun, proto ani nevypadalo jako vážně míněné. Admirál Hazaróchun se smíchy popadal za své sádelnaté břicho, když mu radisté císařskou depeši předávali.

„Do půl roku vystavím císaře v kleci na nádvoří zámku!“ kasal se před podřízenými. „Až dorazíme k Emurechó, přejdou ho chutě na rozkazování. Bude pokorně žebrat o život!“

„Nevidím to tak jednoznačně,“ pokoušel se ho mírnit kapitán Farwúd ze středního křižníku Frhopo. „Posádky mají na Emurechó rodiny. Nebudou zrovna nadšeně střílet.“

„Nemáte na palubě dost popravčích stěn?“ vyštěkl na podřízeného admirál. „Je čistě vaše věc, jak zjednat na lodi pořádek! Také byste se před tu stěnu mohl postavit i s rebely!“

„Mělo by to jít i bez těžkých zbraní,“ dovolil si připomenout Farwúd. „Emurechó je prakticky bezbranný svět. Její zbraně jsme přece my, bez nás se nemůže nikomu postavit. Nemá ani dost vojska, aby se vyrovnala našim mariňákům.“

„Mariňáky si schováme na závěrečné finále!“ ušklíbl se admirál. „Na zahájení by byl lepší pořádný ohňostroj!“

„Tím ale neuděláme radost ani našim spojencům na Emurechó,“ namítl věcně Farwúd.

„Někdy si říkám, co nám vlastně brání, vzít je šmahem všechny i s císařem?“ rozvalil se ve svém křesle, udělaném přesně na jeho míru, admirál. „Proč se s nimi párat? Dodávky materiálu nám beztak posílají neochotně, proč si je nevzít bez jejich schvalování? Bylo by to rychlejší.“

„Stará zásada říká, že materiál získaný od nepřítele bývá nekvalitní a vposledku dražší, než z vlastní země,“ oponoval Farwúd. „Vyplatí se to jen u nedostatkových strategických surovin. Na vlažné spojence není spolehnutí, nedodají pořádně ani pitomá atomová torpéda. Víte, jak je k vzteku, když k nepřátelské lodi pronikne klíčové torpédo, které má rozhodnout bitvu, ale tam se ukáže, že má v bojové hlavici jen olovo nebo nějaký jiný xindl?“

Kdyby se to nestalo jemu samotnému a admirál o tom nevěděl, asi by tomu neuvěřil.

„No dobře, dobře,“ kývl neochotně. „Pracovní nadšení necháme našim spojencům, nám víc sluší nadšení bojové. A naši mariňáci jistě uvítají nadcházející příležitost s pravým vojenským duchem. Doufám, že aspoň ti nereptají!“

„Ti se na něco takového vysloveně těší,“ přikývl ulehčeně Farwúd. Přít se s velitelem dokáže jen hodně tvrdá palice. Farwúd byl tím sice pověstný, ale vycouvat ze sporu se ctí mu bylo přece jen příjemnější.

„Nudit se určitě nebudou,“ řekl smířlivě admirál.

Flotila odrazila od základny v pořádku, ale admirálovi se kabonilo čelo čím dál víc.

Na vině byly zprávy od spojenců z Emurechó. Nebylo to tím, že by byly špatné.

Přestaly totiž docházet úplně.

Nejprve se odmlčela severní část Emurechó, kde se ve starodávné Scheji objevil Císař, jak Mistr Zkilnut všechny neprodleně varoval. Už tam se muselo dít něco podivného. Podle Zkilnutovy zprávy přiletěl do Scheje Císař jen s nevelkou družinou, která by Zkilnutovým lidem nemohla vzdorovat ani hodinu. Místo toho se ale Mistr Zkilnut znenadání odmlčel. Byla to náhoda či osud? Zřejmě po něm Císařovi lidé vyjeli hned zpočátku. Ojedinělé ztráty jsou v každém konfliktu a Zkilnut měl asi prostě smůlu.

Ve Scheji bylo ale Zkilnutových lidí jako naseto, Mistr Virmáh i kníže se zapřísahali, že je stihli uvést do bojové pohotovosti, ale místo aby si Ochranka s Císařem poradila i bez velitele, přestaly již prvního dne ze Scheje docházet veškeré zprávy.

Císař musel mít družinu tvořenou čipovanými, jinak se to nedalo pochopit.

To došlo i Mistru Virmáhovi. Rozhodl se nečekaně udeřit na Scheju stejnou zbraní a nutno přiznat, že se knížeti Pačdogovi nikdy nikdo neodvážil vyčítat jeho početně největší soukromou sbírku čipovaných na celé Emurechó. Dvě největší letadla plná mariňáků dostala za úkol přivést Císaře zpátky do Pačdogova vězení. Za normálních okolností by taková akce nemohla selhat.

Zprávy od čipovaných ale vyzněly úplně jinak. Zpočátku se zdálo, že Scheja padne již v první hodině. Podle operativních hlášení obsadili mariňáci letiště tak rychle, že nikdo ani nevykřikl. Nezúčastnění pasažéři v odletové hale nechápali co se děje, ani když je čipovaní začali systematicky krájet na kusy. Někteří v davu se sice zmohli na výkřik hrůzy, to se při jatkách takového rozsahu nedá vyloučit, ale vyčištění haly nabité pasažéry netrvalo ani pět minut a krátce poté dorazila do Sulaeku zpráva, že je celé letiště dokonale zpacifikované.

Jenže pak...

Asi po deseti minutách zavolal knížeti Pačdogovi sám Císař. Místo kapitulace mu suše oznámil, že ho za masakr ve Scheji musí chtě nechtě odsoudit k trestu smrti, neboť krev lidí volá do nebes. Rozsudek je od této chvíle stvrzený a tedy právoplatný. A nebyl to bezmocný vztek nad hrozící prohrou, jak se kníže Pačdog v první chvíli bláhově domníval. Neuměl si představit, že by jeho elita neuspěla, čipovaní jsou přece záruka úspěchu!

„Když slíbíte, že se bez odporu vrátíte do vaší cely, zkusím naše chlapce požádat, aby vás nerozsekali na kusy s ostatními!“ vysmál se otevřeně do komunikátoru Císaři. „Ale pospěšte si, než se k vám dostanou!“

„Není kam spěchat a není proč,“ odvětil prý ledově Císař. „Všichni vaši zabijáci leží bradou vzhůru. Ale prozradili nám, že jste je vyslal vy. Jste tedy na řadě.“

Kníže na tu zprávu zůstal stát jako přimražený.

Netušil, že ho to brzy potká doslova. 

Pobít na malém prostoru letiště tři stovky čipovaných, to chtělo něco hodně silného.

Jakmile se Pačdog vzpamatoval z ohromení, spojil se s velitelem hlídkových křižníků, rozmístěných na nízké oběžné dráze kolem Emurechó. Dva z nich ale okamžitě a svorně vyloučili jaderný výbuch s tím, že mají Scheju na dohled a nic nenormálního se tam neděje. Třetí křižník z trojice byl na opačné straně, ale protože oblet na nízké oběžné dráze netrvá dlouho, potvrdil po necelé hodině hlášení prvních dvou. Scheja vypadala jako mírumilovné město a z kosmu nebylo znát, že by tam došlo k lítému boji. Žádný požár, ani sloupy dýmu, všude klid. Letiště přestalo přijímat letadla, ale to bylo z dálky všechno, co se dalo zjistit.

Jenže zprávy od mariňáků přestaly docházet a knížete Pačdoga i Mistra Virmáha to znepokojilo. Ne že by proti Císaři poslali všechno, domnívali se, že dvě letadla postačí. Tři sta mariňáků je tři sta mariňáků, to je přece síla! Odpovídá to plnému výsadku těžkého křižníku nebo třetině kapacity bitevní lodi. Co se to jen s nimi stalo?

Komunikátory ale mlčely a tím mlčením nepřímo potvrzovaly Císařova slova.

Admirál Hazaróchun i na tu dálku pochopil, že jeho spojenci na Emurechó protivníka krutě podcenili. Nejspíš se Císaři podařilo strhnout na svou stranu nejen lidi, ale i čipované. Dalo se to pochopit, čipovaní vynikají oddaností. Ale aby se jich k němu přidalo tolik? Kde by se jich na Emurechó tolik vzalo? Císař byl dlouhá léta v Pačdogově vězení a mariňácké rezervace jsou pod důkladnou kontrolou. Buď tam někdo zodpovědný hrubě zaspal, nebo...

Hazaróchuna trochu zamrazilo.

Anebo se někdo aktivně přidal k Císaři!

Vypadalo to až nepříjemně logicky, tak nějak se to stát mohlo. Císař se sám z vězení dostat nemohl. Takže mu někdo zvenčí musel pomáhat, to snad bylo jasné každému.

Jenže – o mariňáckých rezervacích rozhoduje Hlavní štáb! K Císaři by se musel přidat některý z maršálů! To je přece jasný podraz na ostatní! Takovou velezradu vesmír po tisíce let nepamatuje! Zrada Císaře je proti tomu prkotina!

Zrádce ale hraje příliš vysokou hru. Jestli je to někdo z maršálů, musí přece počítat s kosmickou Flotilou! A ta bude samozřejmě věrná Hlavnímu štábu! Ten, kdo to všechno ví a přesto si s něčím takovým začne, by si musel být svou věcí setsakra jistý!

Admirálu Hazaróchunovi postupně docházelo, že je to vážnější, než si myslel.

Tři stovky vycvičených, očipovaných mariňáků by se ve městě jako je Scheja mohlo směle postavit plnému výsadku bitevní lodi. Při převaze tři ku jedné by to sice podle všech válečných pravidel prohráli, ale v členitém městském prostředí plném úkrytů a důmyslně nastražených pastí by podle taktických tabulek trvala vyčišťovací operace asi dva měsíce a vyžádala by si ztráty zhruba pěti set vlastních čipovaných – ztráty obyvatel měst se raději nepočítají. Záleží i na tom, kolik by měli munice, ale čipovaní jsou na logistice nezávislí, vždycky si přinesou dost zásob a navíc dokáží spolehlivě zabíjet i bez výstřelu. Mariňácké mačety jsou v noci účinnější než střelba a když zrovna nemají nic lepšího na práci, člověka během vteřiny naporcují na kostičky, akorát do guláše.

Ty tři stovky ale padly příšerně rychle, podle toho, co svorně tvrdil kníže s Mistrem, během deseti minut. Nikdo z nich se nepokusil přivolat posily. Ne že by se na ně mariňáci spoléhali, ale když volají posily, znamená to, že narazili na příliš houževnatý odpor, nejspíš na soustředění většího počtu rovnocenných protivníků, samozřejmě také čipovaných. Když totiž mariňák narazí na pouhé vojáčky, proběhne mezi jejich kulkami a ještě si při tom prozpěvuje. Obyčejní vojáci ho zasáhnou leda náhodou, v rovném boji by byl poměr ztrát tak deset tisíc k jednomu.

Scheja je tedy tvrdší oříšek a je třeba mít před ní větší respekt. Podceňovat protivníka se nevyplácí, znamená to poslat tam nejprve pořádný ohňostroj a mariňáky vypustit až na dočištění. Jenže Scheja je také Císařské město, na to je nutné brát zřetel. Nemá jen tak pro nic za nic bezletovou zónu, kudy smí létat jen předem pečlivě hlášené nemotorné dopravní kolosy. Tu zónu střeží dobře utajená protivzdušná obrana. Poslat tam běžné bitevníky, to by nejspíš skončilo jejich sestřelením. Kdysi někdo zasvěceně tvrdil, že Císařská města jsou pouhé pasti na nepřítele, postavené tak, aby na nich útočníci co nejvíc vykrváceli. Sakra, teď by se velice hodily plány protivzdušné obrany Scheji! Jenže ty jsou důkladně ukryté dole na Emurechó. Přímé dobývání asi nebude jednoduché.

Stiskl raději tlačítko předem nastaveného volání, kterým volal spojařům.

„Zavolejte mi velitele křižníků, hlídkujících na oběžné dráze u Emurechó!“ poručil si. „Dotaz do šifrátoru si zadám sám. Za jak dlouho můžeme očekávat jejich odpověď?“

„Jsme od Emurechó zhruba devět světelných minut, takže odpověď by měla dorazit za dvojnásobek, pokud ji něco nezdrží.“

„Co by ji mohlo, ksakru, zdržet?“

„Jedině kdyby si ji museli dlouho rozmýšlet,“ připustil spojař.

„Zdržování si každý děsně rychle rozmyslí!“ opáčil admirál ledově. „Připoj na šifrátor můj komunikátor a nežvaň!“

Admirálovi podřízení nikdy nedávali najevo nesouhlas nebo snad liknavost. Výjimkou byl kapitán Farwúd, o kterém se tradovalo, že se občas s podřízenými radí a nadřízeným oponuje. Na druhé straně se mu nedalo upřít, že jeho rozhodnutí bývají preciznější než u vojácky říznějších velitelů. Křižník Frhopo byl vždycky tam, kde ho bylo zapotřebí a to byl důvod, proč mu to admirál trpěl, i když měl raději říznější velitele, byť s větším podílem smolařů, a vycepované podřízené, kteří okamžitě a bez mrknutí splní každý rozkaz. Jediné, čemu nemohl poroučet, byly fyzikální zákony. Devět světelných minut je i pro světlo děsná vzdálenost. Admirála rozčilovalo, že se měl o splnění rozkazů dozvědět až po případné večeři, ale fyzikálním zákonům nemohl vyhrožovat ani degradací, ani popravčí stěnou.

Raději si poručil donést z důstojnické jídelny večeři, vylepšenou o šumivé víno a pikantní nakládané jikry, které zbožňoval. Luxusních zásob měl na lodi dostatek, občas si mohl dovolit hostit i vybrané důstojníky.

O tlustých lidech se říká, že možná žijí kratší dobu, zato déle jedí. Admirál si večeři vychutnával s požitkem, ale když do sebe na závěr obrátil víno a pohlédl na hodinky, zrudl a začal volat nevybíravými slovy spojaře.

„Řekl jsem, že musím mít odpověď v komunikátoru v té vteřině, co přijde, nebo jste špatně slyšeli?“ rozčiloval se.

„Žádná odpověď ještě nedorazila!“ hlásil mu ihned službu konající důstojník.

Z rychlosti jeho odpovědi se dalo usoudit, že je v naprosté pohotovosti, nefláká se, ale sám přesně neví, co se děje, kde a proč zdržení vzniklo.

„Někdo si koleduje o důtky před nastoupenou posádkou!“ prohlásil admirál.

Karabáč měl vždycky v oblibě, ale tentokrát se nemohl těšit na podívanou.

„Chyba není u nás, admirále,“ hájil se ihned důstojník. „Přijímáme na všech kanálech, ale z křižníků nepřicházejí ani automaticky odesílaná data. Zjišťujeme, co se tam děje.“

„Zase nějaká oblast, která vypíjí radiové vlny?“ ujišťoval se admirál.

„Rozhodně ne,“ odvětil důstojník. „Vysílačky na Emurechó chytáme bez problémů. Tím to asi nebude.“

„Dám je postavit před popravčí stěnu!“ zahromoval admirál a vypnul komunikátor.

Vysvětlení se přece nabízelo samo. Přinejmenším dva ze tří křižníků na Emurechó přistály. Samozřejmě pokud je ten třetí za planetou a do hodiny se vynoří. Pravděpodobné jsou jen dvě možnosti. První – velitelé křižníků se z přílišné horlivosti rozhodli podniknout na Emurechó výsadek. V krajním případě by to bylo časovou tísní omluvitelné, neměli čas čekat na potvrzení od nadřízeného, ale vůbec ho neinformovat? To by bylo tak neslýchané, že by byla poprava válečnými pravidly přímo vyžadovaná. A to i v případě druhé varianty, kdy by je o naléhavou pomoc požádal někdo z hlavního štábu Emurechó. Právo by k tomu měli, Hlavní štáb je nadřízený všem – ale admirála polil studený pot při myšlence, že by jej mohl vydat procísařský zrádce. Ať tak či tak, nic je neomlouvá, že ho opomněli informovat. Velitele křižníků nečeká shovívavost, ani kdyby se jim podařilo osobně dopadnout Císaře.

Admirál se kabonil tím víc, čím déle o tom přemýšlel. Tomu se ale říká smůla na samém začátku! Co to bylo za blbost, pokoušet se o výsadek? I kdyby všechny tři křižníky spojily síly a vyslaly do výsadku svoji tisícovku mariňáků, čeho tím dosáhnou? Každému pitomému seržantovi přece muselo být jasné, že když se Scheja se třemi stovkami mariňáků vypořádala za deset minut, musela mít početní převahu ne tři ku jedné, ale nejméně deset ku jedné. Tři ku jedné by pak měla i proti mariňákům z křižníků, takže poslat je tam znamenalo poslat je do zkázy. Proti tak silnému protivníkovi nemohli mít naději na úspěch! Velitelé by jen přišli o očipované – další důvod k jejich popravě – a při té riskantní operaci by se mohlo snadno stát, že jejich protivníci vtrhnou na palubu lodí, dříve než stačí opět vzlétnout. To by byla neuvěřitelně školácká chyba, ale jak známo, co se může zlého přihodit, to se jednoho dne nezbytně přihodí. Ztráta tří křižníků by byla velice nemilá, jenže se zřejmě stala – bude asi nutné je odepsat.

Nevadí, Flotila má pořád mnohem větší sílu!

Nemělo ale smysl zatajovat špatné zprávy před podřízenými. Zřejmě se tu rýsuje něco nečekaného a nepříjemného. Nejprve asi protivníka podcenili kníže Pačdog i Mistr Virmáh, přičemž přinejmenším u druhého se nedá předpokládat nezkušenost. Mistr Ochranky nebývá holobrádek krátce po opuštění vojenského učiliště! To jsou protřelí intrikáni, zvyklí myslet vojensky. Takoví nepadnou do primitivní pasti. Ta to být nemohla už protože křižníky nad Schejou nezaznamenaly sebemenší stopy po bojích! Mariňáci nemají jen obávané mačety k boji zblízka, ale disponují palebnou silou, schopnou změnit město v obrovské požářiště!

Admirál Hazaróchun se mračil čím dál víc. Kéž by už byl u Emurechó!

Jenže – ty fyzikální zákony!

Když hvězdná loď, lhostejno zda malý výsadkový člun, nebo největší bitevní loď, letí po optimální dráze, pak to znamená, že každá změna dráhy bude jedině k horšímu. Rozkazy nepomohou. Kdyby nařídil zvýšit rychlost a podřízení ho uposlechli, ostatně by jim ani nic jiného nezbývalo, loď by k cíli dorazila dřív, ale s neubrzditelnou rychlostí, kolem planety by neškodně prolétla a nové přibližování by bylo delší než úspora času, získaná zvýšením rychlosti. Optimální dráha je zkrátka optimální dráha, zásadně je nejlepší a tím pravomoc velitelů všech stupňů končí. Fyzikálním zákonům se poroučet nedá.

Co se dá dělat! Flotila tedy poletí optimálně. Ale u Emurechó se situace otočí. Tam už bude třeba rozhodného a neohroženého velení. Tam bude příležitost ukázat změkčilým polocivilním spojencům, jak se má válčit!

A na to se admirál těšil.

Válečná porada v Císařově apartmánu neměla nic z dřívějších oficialit, jimiž byla obalena ještě před sto padesáti lety na zasedání Císařského Hlavního štábu.

Císař nepřicházel jako poslední a slavnostně za zvuků své oblíbené hudby, ale byl tu trvale ubytován, takže jeho současní spojenci přicházeli naopak za ním. Chyběli tu heroldi, ohlašující funkce a jména příchozích. Nebylo proto koho vykazovat po uvítání za dveře. Císařovy spojence tentokrát zastupoval jen jeden zástupce, lépe řečeno zástupkyně, ostatní byli roztroušeni po zbytku Emurechó. Jak musel s přihlédnutím k telepatickému propojení Horákovy rodiny uznat, bylo by nepraktické trvat na osobní přítomnosti. Dvorská etiketa zkrátka dostávala na frak, ale nikdo už se na to neohlížel.

Někdy tu býval i Icy, ale ten bral zdejší pobyt jako připomenutí, že jeho přítomnost svazuje Pepkovi ruce. Uznával to nerad, raději se účastnil akcí s Pepkem, ale občas se to stávalo. Společné s dřívějším pořádkem porad bylo úvodní shrnutí současného stavu, přece jen bylo nutné z něčeho vyjít. Na rozdíl od dřívějška se nezačínalo úspěchy, aby se neúspěchy jen letmo naťukly. Všechno se probíralo v pořadí podle důležitosti a zdálo se, že se neúspěchy probírají přednostně, Pepek jim aspoň přikládal větší váhu.

„Yazatap dnes objevila velký problém,“ začala Ramiel na úvod, jakmile vešla. Byla to tedy ona, kdo dnes bude jednat s Císařem. Ten jí ihned galantně nabídl židli, na kterou se posadila, ale hned přešla k věci.

„Musíme něco vymyslet s čipovanými,“ pokračovala, aniž dala Císaři čas na jedinou zdvořilostní formalitu.

„Co se s nimi děje?“ usmál se trochu Císař. „Snad jim někdo nemístně neubližuje?“

„To ne, naopak!“ okamžitě odpověděla Ramiel. „Ale ve Zkilnutově Arestu se skoro pořád bijí pro kdejakou hloupost.“

„No tak si navzájem trochu rozbijí úsměvy,“ pokrčil Císař rameny.

„Vy jste mariňáky nikdy zblízka neviděl, že ne?“ opáčila rychle Ramiel.

„Ale viděl,“ oponoval jí Císař. „Mnohé jsem kdysi vyznamenával...“

„To jste je jistě viděl jen na přehlídkách, měli nablýskané knoflíky a pečlivě nažehlené puky na kalhotách. Měl byste je vidět dneska! Otrhaní, pomlácení, samá jizva a podlitina, ale to jim nestačí a pořád by se prali! Když ne s nepřítelem, aspoň mezi sebou.“

„Mariňáci byli vždycky tvrdší hoši!“ vzdychl si Císař.

„Jenže takhle to nejde!“ vybuchla Ramiel. „Co je nám platné, že je tam házíme živé, když se mezi sebou zabíjejí? Odzbrojili jsme je, ale oni si dokáží vyrobit zbraň ze všeho, co najdou. A kdyby se prali jen mezi sebou! Umíte si představit, jak to dopadne, když mariňák někoho bací po hlavě sekeromlatem, tedy velkým kamenem, přivázaným pro zvýšení švihu na klacku? Což o to, když je cílem jiný mariňák, ten většinou uhne, ale normální člověk má okamžitě hlavu na kaši. Pokud vůbec nějakou kázeň měli, teď povolila a bývalí nadřízení si před nimi nejsou jistí životem.“

„Čím kdo zachází, tím často schází!“ podotkl Císař.

„Odkud to máte?“ zarazila se Ramiel.

„To se tak přece říká,“ pokrčil rameny Císař.

„A kdyby jen tady!“ přidala Ramiel. „No nic, budeme je muset rozdělit. Yazatap navrhla házet očipované do zdejšího studeného světa. Spíš tam přežijí, než normální lidi, ale je to přes dvě brány, víc nás to vyčerpává... Ačkoliv to už je zase naše věc...“

„Do toho vám ani mluvit nemohu,“ omlouval se Císař.

„Ještě abyste měl řeči!“ odsekla drze Ramiel. „Já to říkám jen abyste dopředu věděl, co by nás zase mohlo zdržovat! Naštěstí je vašich takzvaných mariňáků málo, být jich víc, byli by ještě nepříjemnější.“

„To jsou mi věci!“ povzdychl si Císař. „Mariňáci, výkvět armád, vám nedělají starosti jako protivníci, ale staráte se, aby se vzájemně nepomlátili! To jsou tedy konce!“

„Konce vaší elity?“ ušklíbla se Ramiel. „No, když si vzpomenu, jak jsem coby malá žába od srdce toužila stát se něčím podobným...! Buďte rád, že jsou to takové konce, mohlo to přece dopadnout ještě hůř!“

„Co se dá dělat? Kdo se dal k armádě, nesmí se lekat ničeho!“

„Před Icym tohle moc neříkejte,“ ušklíbla se Ramiel. „Víte, jak se on dostal k armádě? U něho to moc dobrovolné nebylo. Zkusíte odhadnout, kolik je v každé armádě takových ztracenců? A to většina skočí na vějičku, jak budou statečně bránit drahou vlast, ohroženou zlým nepřítelem! No, někdy to tak je, jsou i výjimky, ale většina vojáků jsou jen nástroje lupičských válek a v každé je víc zmasakrovaných lidí než hrdinně padlých hrdlořezů.“

„Nemáš zrovna pěkné mínění o obraně vlasti!“ napomenul ji Císař.

„Víte přece, že pocházím z jednoho takového pekla!“ odsekla Ramiel. „Z mé bývalé vlasti jsou dnes radioaktivní krátery. Já a hrstka kamarádek jsme měly štěstí, že nás z toho Pepek vytáhl pár dní předtím, než to bouchlo. A já mám z nich kliku největší, že jsem s ním. Na nějaké kydy o službě vlasti mě nenachytáte!“

„Vidíš – přitom jsi v Pepkově armádě, která nám pomáhá přežít,“ namítal Císař. „Šetříte nepřátelské vojáky, jak to jde, takže může být i armáda, která se od té hrubé žoldácké většiny dost podstatně liší.“

„To se pořádně pletete!“ odfrkla si Ramiel. „My nejsme armáda, i když jsme se dostali do křížku s vašimi elitami a zametáme s nimi! K armádě nám něco chybí, anebo naopak přebývá. Nemáme a neuznáváme hierarchii a už nejméně vojenskou. Kašleme na peníze, pro které většina mariňáků zabije vlastní matku. Nemáme za úkol bojovat za něčí výhody a zájmy, kromě spravedlnosti, která se jinak vojáků vůbec netýká. Možná to vypadá, že teď jdeme s vámi, ale to jste si už vyříkal s Pepkem, jako bych u toho byla! Jdeme s vámi, dokud jde o spravedlnost. S námi to půjde, ale kdybyste se zvrhl v tyrana, půjdeme proti vám.“

„Což si po zkušenostech s vámi raději tisíckrát rozmyslím,“ vzdychl si.

„Vy už jste si to přece rozmyslel,“ odvětila klidněji. „Znám vás líp než vaše vlastní matka. Zapomněl jste, že si mezi sebou telepaticky předáváme úplně všechno?“

„No, upřímně...“ ztuhl trochu Císař. „Překousl bych, že mi vstoupil do vědomí Pepek. Ale že jste mi vlezli do hlavy všichni... dokonce i ty, taková dívenka... To u vás nemá nikdo právo na soukromí?“

„Jde o to, čemu říkáte soukromí,“ pokrčila rameny Ramiel. „Vaše pojetí soukromí znám. Máte je až idealisticky rytířské, ale... už jsme podrobili nedobrovolnému výslechu pár desítek lidí a žádný, podržte se, žádný se vám nepodobá! Asi to bude tím, že vyslýcháme vysoce postavené osobnosti: knížata a podobné. Z našeho pohledu jsou to intrikáni, sobci, pleticháři, zkrátka spodina lidstva. Podle vašich ideálů se mají starat o blaho a bezpečí lidí, ve skutečnosti jsou pro ně největším nebezpečím. A tak to pokračuje dál. Srovnejte si je s bývalým poručíkem nepřátelské armády Icym. Byl by to slušný hoch, kdyby z něho darebáci na opačné straně neudělali vojáka. Zabíjel by jako většina vojáků, jenže na rozdíl od takzvaných elitních mariňáků jen s nechutí a spíše pod pohrůžkou krutého trestu. Na každé hvězdné lodi jsou přece popravčí stěny a nejsou tam jen pro výstrahu. Popravuje se u Císařských i u Aliance. Možná jste jediný, kdo o tom zatím neslyšel.“

„Aspoň nějakou odlišnost že mi přiznáte!“ vzdychl si Císař. „Přiznám se, pořád je pro mě krajně nepříjemné vědět, že o mě víte všechno.“

„Aspoň mě nepovažujte za malou dívenku,“ usmála se trochu Ramiel. „Mám s Pepkem nádherného klučinu Radečka. Jistě dobře víte, co takovému dítěti předchází, nemusím se snad o tom zbytečně šířit, ale třeba vám to pomůže zbavit se přede mnou nejistoty.“

„Já na tom přece netrvám. To zase patří do vašeho soukromí.“

„Jak se to vezme,“ pokrčila rameny Ramiel.

„Soukromí je dnes vedlejší i u vás, vás teď hlídáme místo ochranky i ve vaší ložnici, jistě víte proč. Bezpečnost především!“

„Sám se divím, kolika lidem bych stál za vraždu!“ vzdychl si.

„Až pět zneškodněných atentátníků během jediného dne,“ usmála se Ramiel. „Naštěstí má duch proti klasickým strážným nepopiratelné výhody. Žádný darebák ho nevidí, nemůže ho tedy přepadnout, ani si vyčíhat, kdy se hlídač nedívá. Strážný duch může hlídaný prostor pohodlně obcházet a nahlížet do případných skrýší bez obav, že ho někdo zaskočí. Jako duchové vidíme lidi i ve tmě, lidé nás ne. Proto jsme zatím všechny atentátníky odhalili včas a dokud proti nám budou postupovat jako dosud, nemají šanci.“

„A co kdyby je napadlo přijít s něčím, co nečekáte?“

„Jejich problém je v tom, že si nedokáží ani představit, kdo proti nim stojí,“ vzdychla si Ramiel. „Postupují proti nám jako proti lidem. Připravují si skrytě zbraně, netušíce, že je pozorujeme. Ostražitě vyhlížejí nepřítele, ačkoliv stojíme přímo u nich. Snaží se skrývat, ale tím jsou ještě nápadnější. A jakmile získáme jistotu, co chtějí provést, padají atentátníci bezvládně k zemi. I postřelený člověk dokáže vystřelit, přimražený ne. Mezi atentátníky, co proti nám poslali, byli čipovaní mariňáci. Proti normálním lidem jsou to přesné a rychlé vraždící stroje. Jakou měli proti nám šanci? Vždyť ani nezjistili, kdo je kosí!“

„A co kdyby proti nám použili něco mohutnějšího?“ zajímalo Císaře. „Neměli byste raději uvažovat o nejhorším? Věřím, že jste vyřadili i hlídkové lodě na oběžné dráze kolem Emurechó, ačkoliv nevím jak, ale tři křižníky nejsou největší síla, co proti nám stojí!“

„O Flotile u Sirzy víme,“ ujistila ho Ramiel. „Víme, že odstartovala směrem k nám, ale má to sem ještě pár týdnů cesty. Až bude blíž, Pepek se proti ní vypraví a ochromí ji.“

„Jsi si tím tak jistá?“

„Nebude to jeho první zpacifikovaná Flotila,“ přikývla. „U Alyaku zůstaly ochromené hned dvě, vaše i Alianční.“

„Ale co kdyby někoho napadlo nepřibližovat se, ale použít nejtěžší zbraně z dálky? To by mohli už teď a tady na Emurechó by nastalo pravé peklo!“

„Duch přežije i atomový výbuch. Pepkovi se to v jednom pekle, horším než tady, stalo,“ odvětila vážně Ramiel. „Proto je pořád někdo z nás duchem. Ale pak bych nechtěla být v kůži toho, kdo by za to nesl zodpovědnost. Většina velících týpků doufá, že se jim nemůže nic stát, nebo že se zodpovědnosti chytře vyhnou, ale tady bych si byla skoro jistá opakem.“

„Myslíte si, že by jeden zmohl víc, kdyby ostatní zahynuli?“

„Kdyby ostatní zahynuli, ten jeden přivolá zbývající většinu naší rodiny. A ta by už neměla co dělat s pravděpodobnými vrahy, ale se skutečnými. A to se jedná úplně jinak. Darebáci mívají často výhodu, že na ně ti poctiví musí brát ohledy. Snadno získají výhodu prvního úderu, ale taková výměna nemusí být pro ně výhodná. Tady by asi nebyla.“

„Pak byste smetli třeba celou Flotilu?“

„Samozřejmě ne,“ zavrtěla hlavou Ramiel. „Všude mohou být lidé nevinní, ačkoliv na bitevních lodích jsou výjimkou. Ale viníci by byli jasnější a těm by pak nebylo co závidět. Víte přece, co říkala Yazatap! Dvě hvězdné brány odsud, v našem označení Saturn-nahoru a Mars-dolů, se nachází pravé peklo, Pepek mu začal říkat Podsvětí. Věřte mi, dobře znám pověsti jeho světa, ale ten název je zatraceně výstižný. Má z něj respekt i Yazatap a ta se jen tak něčeho nelekne! Možná tam tak jako tak skončí viníci zkázy světa Morzortů, to se v žádném případě nesmí promlčet, ale je vysoce pravděpodobné, že tam skončí celé velení Flotily i s Hlavním štábem.“

„Pokud tam všichni tak jako tak neskončí už za Morzorty,“ dodal chmurně Císař.

„V tom jistotu nemáme,“ odtušila Ramiel. „Víme, že zatím několik viníků zemřelo, je to už více než sto padesát let, ale jistě ne všichni. Uvidíme! Podsvětí má ale času dost.“

Císař se otřásl – a nebylo to zimou. Raději by změnil téma rozhovoru, tohle zajisté nebyla normální válečná porada.

„Přiznám se, necítím se vůči vám v rovnoprávném postavení,“ začal z jiného soudku. „Je mi jasné, že to ani není možné. Prostě vám musím věřit a zřejmě vás budu i poslouchat. Nejvíc mě dostalo, když jsem se dozvěděl, kdo všechno se proti mně spikl. Některé z těch lidí jsem po celou dobu považoval za přátele! Mrzelo mě, že mě nenašli, divil jsem se tomu. Teď se ukázalo, že mě nehledali, a co hůř, dobře věděli kde jsem a nechali mě na pospas těm nejhorším. Vlastně jsem až teď přišel o přátele, nebo lépe vyjádřeno, o svou naivní víru v jejich přátelství. Ale co bude dál? Mít za přátele lidi z vesmíru může být dobré, ale co až se vrátíte domů? Nevidím to zrovna povzbudivě.“

„V tomhle vás potěším,“ rozjasnila se trochu Ramiel. „Spousta lidí přivítala váš návrat upřímně. Tady ve vašem paláci jich mnoho nebylo, ale i tady jsou.“

„Jenže jak se tak dívám, i tady se to dost vylidnilo,“ povzdychl si.

„Falešní odcházejí, praví zůstávají,“ podotkla Ramiel.

„Sliboval jsem všem, že si dosavadní místa udrží,“ namítal Císař. „Nepřivedl jsem si sem kromě vás nikoho. Dejme tomu, že hodně lidí patřilo ke zrádcům, z Ochranky zůstalo sotva pár posledních. Proč ale odešli i nevinní?“

„Z těch chybějících patřila polovina ke zrádcům a jsou ve Zkilnutově Arestu,“ doplnila Ramiel. „Ostatní ale opravdu odešli sami. Mohli mít podezření, že tady lidé začali záhadně mizet, asi dostali strach, aby je to nepotkalo také, ale za to nemůžeme. Odstranili jsme jen ty, kdo o spiknutí věděli. Ale nemějte obavy, až to bude potřeba, najdou se jiní. Někteří sem přijdou pro výhody, které služba Císaři přináší, jiní snad i z upřímné snahy pomoci.“

„Proč je ale nemáme zaměstnávat už teď?“ chtěl vědět.

„Protože se k Emurechó blíží Flotila, nachystaná proti vám,“ řekla Ramiel. „Čím méně lidí tu bude, tím méně potenciálních obětí. A nemusíme počítat s atomovými bombami, ani s údery obřích mikrovlnných kanónů, ačkoliv si jsme vědomi i jejich nebezpečí. Stačila by banda mariňáků, která by se nezdržovala nevinnými na letišti, ale zamířila by rovnou do paláce. Zastavili bychom je, ale nikdo neví, kolik lidí by přišlo zbytečně o život. Jak říkám, čím méně lidí tu bude, tím lépe. Je nás málo, než abychom stihli uhlídat všechno.“

„Pochopte ale, je mi strašně trapné, že pro mě nasazujete životy pořád jen vy.“

„A kdo jiný?“ usmála se jemně Ramiel. „Poslyšte, Gosure, chtěl byste se nějaké akce zúčastnit i vy sám?“

„Nemohu být přece duchem!“

„To se mýlíte!“ ujistila ho. „Jak je to dávno, co jste krásně prošel zdmi vězení?“

„Sám to ale nedokážu. Ledaže byste mě změnila...?“

„Budete-li chtít, změním,“ přikývla vážně. „Abyste věděl, Xapho před chvílí objevila v paláci dalšího podezřelého. Chcete se na něho podívat s námi jako duch?“

„Jestli je to možné, ano!“ vyhrkl odhodlaně.

„Dobře, Xapho nebude spěchat,“ kývla Ramiel. „Není to žádný čipovaný mariňák, máme dost času. Nejprve v klidu projdeme tímhle zrcadlem!“

Pak vstoupila do zrcadla, ze kterého současně vyšla sama skrz sebe, jenže průhledná.

Císař pochopil, že teď nesmí ztratit odvahu. Vždyť už to jednou dokázal!

A vstoupil odhodlaně do zrcadla.

Palác byl kdysi dávno postaven jako bludiště.

Nejspíš úmyslně, z potřeby oddělit privilegované návštěvníky od obyčejných, kteří se čas od času odvažovali přinášet své problémy až za panovníkem.

Panovnický rod Gosura Chroepa si liboval v populistických gestech a okázale dával najevo lidovost a lidumilnost, ačkoliv to často bývala i chladná vypočítavost. Spravedlivým Císařům lidé nejen více věřili, ale na rozdíl od poddaných tyranů byli ochotnější k obětem. Spravedlivý Císař mohl počítat i s podporou poražených, zejména kde nebyl původní tyran příliš oblíbený. Lidumilnost se zkrátka vyplácela a právě díky ní se nejspíš kdysi dávno stal rod Chroepů jediným a neomezeným vládcem Emurechó. Škoda, že Gosurovi předchůdci v této politice nepokračovali i ve vesmíru. Aliance, která se zpočátku snažila nespravedlivé jednání nějak napravit, by pak ani nevznikla. Je ale pravděpodobné, že kosmické císařství bylo nad síly jednoho rodu. Daleko od mateřského světa neměl kdo krotit filuty, kteří si ze svěřené moci udělali koryta, ale všechnu špínu prozíravě sváděli na vzdáleného Císaře.

Ačkoliv... lví podíl viny ležel i na Emurechó a na Císaři, uvažovala Ramiel. Tyranie se ve vesmíru rozmohla nebývalou měrou a Císařové se místo nápravy chyb zarputile snažili zpacifikovat odbojné kolonisty silou, až to dotáhli ke vzniku Aliance⁵. Anebo to bylo geneticky zakódované v přirozené válečnické povaze tefirů, kterou ani tady, podobně jako na jiných světech, nedokázali účinně potlačit?

Na tu otázku si Ramiel zodpovědět nedokázala. Nedokázali to ani ostatní členové Horákovy rodiny. Jakousi odpověď získali při poslední rozmluvě s Přítelem andělů. Podle něho byli ve vesmíru nejdříve ďáblové a andělé vznikli až jeho zásluhou, ale bylo opravdu to prvotní zlo tak přirozené?

Genetická nenávist k andělům, vštípená před milionem let tefirům i v oddělených světech, dávala něco tušit o tom, že zatímco se Přítel andělů alespoň mezi svými chráněnci snažil o vznik spravedlivějších a mírnějších bytostí, někdo jiný se stejně účinně snažil o růst nenávisti. Jakoby se tím Příteli vysmíval. Snaha o spravedlnost, byť vzniklá kalkulem, který rodu Chroepů přinesl vládu nad celým světem Emurechó, se nakonec rozbila o mocichtivé ambice darebáků, kteří se pak snadno zmocnili vlády i v této části vesmíru.

Vypadá to hezky, ale je Císař v tomto směru úplně bez viny?

Mohl být spravedlivým vladařem, když současně dával volnou ruku těm, kteří jeho jménem daleko od rodného světa tyranizovali kolonisty? Byla to přece Císařova ruka, štědře sypající prostředky vojenským kosmickým silám! Díky jeho podpoře se vojáci osamostatnili a když jim byl nepohodlný, odstranili ho. Císaři se nespravedlnost vrátila jako bumerang, ačkoliv se snažil do poslední chvíle chovat, alespoň podle vlastních měřítek, spravedlivě.

Většina lidí na Emurechó ale Císaře dodnes považovala za spravedlivého a jeho návrat byl pro ně symbolem návratu starých zlatých časů. I když kromě Císaře asi všichni tušili, že návrat starých časů je nebezpečná chiméra. I kdyby byl možný, vedl by ke stejným koncům. Návrat Císaře byl možný jen do úplně odlišných, lépe zabezpečených podmínek.

Má to ale smysl? Horákovi to probrali už mnohokrát. Pravda, Císař je částečně za současný stav zodpovědný. Má na něm i kus viny. Jistě by bylo možné obejít se i bez něho, ale on jim mohl dát od samého začátku svou autoritu vladaře, proti kterému se mohou dělat podlé intriky jen skrytě, proti vůli většiny lidí. Vytrpěl si dost velkou křivdu, aby si dokázal představit, jak chutná nespravedlnost. Pepka to napadlo už v tom tmavém sklepě, kde ho objevil a uvědomil si, že ten člověk za genocidu Morzortů očividně nemůže. Pak to probrali společně na více telepatických diskusních klubech, které naštěstí fungovaly i přes nesčetné hranice vesmírů. Na nic lepšího nepřišli, takže s tím souhlasili, včetně nejmírnějšího Oldy.

Dobrá, tak tedy s Císařem.

Teď mu ovšem musela Ramiel vysvětlovat základy pohybu v duchovitém světě, kde se pod zemí normální chůze trestá nechtěným vzestupem a hloubka je výhodou, zejména proti jiným duchům, kdyby v tomto světě nějací byli. Císař byl i jako duch na svých průvodcích závislý. Pohyb pod zemí mu dělal problémy, na hmotné lidi neměl vliv a nedokázal by se sám vrátit. Po telepatické debatě s rodinou mu ale Ramiel tu možnost nabídla. Ta zkušenost se i Císaři může hodit.

„Musíme sestoupit o patro níž,“ řekla po chvilce. „Podejte mi ruku, sám se skrz strop nedostanete a nejbližší schodiště je daleko, zdržovalo by nás.“

Podal jí ruku a se zájmem sledoval, jak se zadupáním probořila do naleštěné podlahy. Pak se náhle propadla dolů a strhla ho s sebou. Reflexivně natáhl ruku, když se mu blížila ke tváři podlaha, ale ruka mu do ní zajela jako do vody, sotva stihl zavřít oči. Navzdory pevně stisknutým očním víčkům se mu pak před očima objevil slabý obraz místnosti, ve které se spolu s Ramiel snášel od stropu dolů jako lehký balón.

„Je to příšerně nepřirozené,“ řekl, aby zakryl rozpaky.

„Zatím pro vás,“ odvětila klidně. Postavila ho na podlahu, ale ruku mu nepustila. „Na to byste si brzy zvykl. Pojďme dál, Xapho už nás vyhlíží.“

Nezdržovali se ani dveřmi, zamířili skrz stěnu. Vstoupit do zdánlivě pevné stěny byl tak trochu psychický oříšek a Císař si pokaždé pomohl zavřením očí. Ramiel oči nezavírala a vedla ho dál s udivující jistotou. Jistě tak nejde poprvé, jako on, napadlo ho správně.

A pak byli najednou na místě.

„Takže jsme pohromadě, vítám vás,“ přivítala je Xapho.

Stála vedle chlapa, zabývajícího se zamčenými dveřmi vpravo. Ve světle z otevřeného okna byla pro lidské oči průhledná jako oni sami.

„Ozegi? Co ty tady děláš?“ oslovil Císař chlapa, marně se snažícího otevřít dveře.

„Neslyší vás, ani nevidí!“ upozornila Císaře Ramiel a stiskla mu ruku, aby svým slovům pomohla. „Vy toho člověka znáte?“

„Znám,“ opáčil Císař. „Vy mě ale přece slyšíte a já vás také!“

„Vzduch tady je a zvuky se tu šíří skoro normálně,“ ujistila ho Xapho. „Ale to platí jen pro nás. Lidé nás nevnímají.“

„Pokud chceme na někoho promluvit, musíme použít telepatie,“ doplnila ji Ramiel. „Lidé ji vnímají, jenže vy ji neumíte. Leda bych toho člověka oslovila za vás. Kdo je to, že ho znáte?“

„Ozegi byl známý humanista s velikým dramatickým nadáním,“ odtušil Císař. „Byl mým přítelem, hrál se mnou často divadlo. Proč ale za mnou nepřijde oficiálně?“

„Asi pro tohle...“ odvětila Xapho – a soustředila se.

Z kapsy chlapova kabátu se pomalu vynořila pistole, převážila se a vzápětí kovově břinkla na podlahu. Císař strnul překvapením.

„A sakra!“ ulevil si chlap.

Otočil se, opatrně zvedl zbraň a rychle ji zasunul do kapsy. Zřejmě si myslel, že mu sama vypadla, Xapho jistě nepodezíral, ačkoliv té pistoli očima pomohla. Přitom mu upadl i šperhák, kterým se pokoušel otevřít dveře.

„Přátelská návštěva s pistolí v kapse,“ komentovala to trpce Ramiel.

„A já jsem ho měl za přítele!“ postěžoval si ještě smutněji Císař.

Chlap se opět obrátil ke dveřím, ale se šperhákem mu to zřejmě moc nešlo.

„Chcete si s ním promluvit?“ navrhla znenadání Císaři Xapho.

„Vždyť mě nevidí ani neslyší!“ namítl.

„Zviditelním vás,“ nabídla se Ramiel, která pochopila, co Xapho zamýšlí. „Klidně na něho za vás promluvím, telepatii lidé vnímají jako řeč. Přitom vám nemůže v nejmenším ublížit, ani kdyby tu zbraň použil. Chcete?“

„Dobře,“ souhlasil Císař. „Zeptejte se ho tedy, co tady dělá.“

Svět kolem nich ještě víc zesvětlal, Ramiel ztratila průhlednost a Císař při pohledu na svoji ruku pochopil, že i on se nejspíš zviditelnil.

„Ozegi, co vy tady?“ oslovila Ramiel chlapa všesměrovou telepatií místo směrované.

Chlap sebou překvapením trhl a prudce se otočil. To už ale spatřil uprostřed místnosti dvě postavy držící se za ruce. Ženu nepoznal, ale muže zřejmě ano.

„Tady jsi, Gosure!“ rozjasnil se mu obličej. „Už jsem myslel, že tě nenajdu!“

„Přišel jsi za mnou?“ vyhrkl Císař, neboť zapomněl, že ho jeho přítel neslyší.

„Proč jsi za mnou přišel?“ přetlumočila to Ramiel pohotově do telepatie.

„Poslali mě sem!“ opáčil Ozegi.

Víc už ani nevysvětloval. Sáhl do kapsy – a začal střílet.

Císař se schoulil v očekávání bolesti, která naštěstí nepřišla, ačkoliv jím všechny kulky jedna po druhé prolétly.

„Nic vám nemůže udělat!“ povzbudila ho okamžitě Ramiel.

„Takhle ty to myslíš!“ vyjela pak telepatií na Ozegiho, aniž by vyčkala na Císařovu reakci. Císař se zvolna vzpamatovával a uklidňoval. Kulky mu neublížily, ale úmysl přítele zabít ho byl také pěknou ranou, i když jen psychickou.

„Ty... ty..!“ sípěl chlap a rychle se pokoušel vyměnit prázdný zásobník za plný.

„My už nejsme přátelé?“ vzpamatoval se konečně s Ramielinou pomocí i Císař.

„Nejsme!“ vykřikl vztekle Ozegi. Prudce natáhl pistoli a dalších osm kulek rychle po sobě proletělo císařovým tělem, naštěstí opět neškodně.

„To mě opravdu mrzí,“ opáčil už klidnějším hlasem Císař.

„Co s ním chcete udělat?“ obrátil se pak na Ramiel, která mu pohotově tlumočila.

„Nemá cenu dělat si iluze o jeho nevině,“ odtušila Ramiel. „Půjde za ostatními.“

„Cože?“ zavyl Ozegi. „To přece neříkáš ty!“

„Neříkám, ale souhlasím,“ odvětil Císař a Ramiel to doslova opakovala. „Nejsme už přátelé, tedy – po tomhle už rozhodně nemůžeme být.“

„Jak... jak to?“ vyjekl Ozegi. „Jak je tohle možný? Šestnáct kulí – a nic!“

„Jak to, nic?“ opáčil Císař. „Už ta první zabila naše dávné přátelství, ostatní to už jen zpečetily. Zradil jsi – peklo tě nemine.“

„Jaké peklo?“ znejistěl Ozegi.

„To za vámi,“ upozornila ho Xapho.

Ozegi se prudce ohlédl. Kromě závanu ledového vzduchu si uvědomil podivné světlo, vycházející z okraje modré elipsy, vyšší než člověk. Za ní se do široka rozprostírala sněhem pokrytá krajina, odkud čišel mráz.

V té chvíli jakoby mu podrazili kolena, začal padat, ale ne na podlahu císařského paláce. Stočil se přímo do modravé elipsy a zapadl do vrstvy sněhu za ní.

„Ještě zimní batoh!“ připomněla Ramiel všesměrovou telepatií.

Xapho už byla připravená. V mžiku proběhla dalším eliptickým zrcadlem, které se objevilo do pravého úhlu k prvnímu, shýbla se a zvedla ze země nevelký hnědý batoh. Císař překvapením jen zamžikal, jak se nestačil divit. Prve přece na zemi žádný batoh nebyl! Xapho se ale rozmáchla a batoh prohodila za Ozegim.

„Máte tam jídlo na prvních pár dní a taky teplou bundu!“ vykřikla za ním telepaticky.

Elipsa v té chvíli se slyšitelným lupnutím zmizela a Ozegi zůstal v cizím světě. Xapho se otočila a rychle proběhla zrcadlem, které ji převedlo zpět mezi nehmotné, načež zmizelo bez sebeslabšího zvuku. Bylo vidět, že ty dvě elipsy se přece jen liší.

„Tak – to bychom měli,“ komentovala spokojeně Ramiel. „Další darebák je u ledu! Zajímalo by mě, kolik jich ještě přijde?“

„Jen ať přijdou a třeba všichni!“ opáčila Xapho. „No nic, vy se vraťte, já to ještě pro jistotu obejdu. Beztak sem teď jistě přiběhnou lidi, když se tu střílelo.“

„Vrátíme se!“ obrátila se Ramiel na Císaře. „Tady už to skončilo.“

„Takže i Ozegi!“ vzdychl si Císař. „A takový to byl humanista!“

„Humanista, který spáchal sebevraždu!“ upřesnila to Ramiel.

„Ale on střílel na mě, ne na sebe!“ namítl Císař.

„Jenže právě to nemůže skutečný humanista udělat!“ vysvětlovala mu hned Ramiel. „Hned prvním výstřelem zabil humanistu – ale v sobě! Teď už je to jen obyčejný vrah!“

„Aha!“ pochopil Císař. „Máš pravdu.“

------------------------ Poznámky:

  5 Komu to připomíná jednání Porošenka a spol na Ukrajině? Ten ať si uvědomí, Jupiterský duch vznikl dlouho před Majdanem!

Errata:

11.08.2021 15:05