Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Schovávaná v reaktoru

Pepek, vedený Icym, postupně navštívili zbývající reaktory křižníku Fašabhyd, kam postupně umístili inhibitory kovové vodivosti a změnili tím tento obávaný postrach vesmíru v bezmocnou skořápku, plnou vyděšené posádky. Těžko říci, zda byli vystrašenější technici, kteří brzy pochopili, do jakého průšvihu se dostali, nebo mariňáci s nejasnými představami o hrozícím nebezpečí, které na ně tím více dýchlo neznámem ve své syrově čisté podobě.

Se zastavením reaktorů vzala za své i vítězná euforie, které všichni propadli, když mariňáci ohlásili úspěch v boji proti vetřelcům. Korunu tomu nasadila zpráva z ochromené vlajkové bitevní lodi, odkud vesmírní vetřelci unesli samotného admirála. Velení se ihned ujali admirálovi zástupci, ale než je napadlo vyhlásit informační embargo a označit zmizení admirála za přísně tajné, radisté si to stihli mezi sebou sdělit a nápad již nebyl proveditelný. Přišel zkrátka pozdě, utajit už se to nedalo.

Velitel křižníku Fašabhyd plukovník Krveža, zřejmě i pod vidinou hrozby vlastní popravy, vyhlásil proti vetřelcům rozsáhlá mimořádná opatření. Slíbil i nejvyšší vojenský řád tomu, kdo uvede do chodu stávkující reaktory a obnoví bojeschopnost lodi.

Vidina vojenského řádu dělá často divy a změní i průměrné vojáčky v hrdiny, ale tady jistě zapůsobilo i vědomí, že na neovladatelné lodi hrozí zkáza všem. Pozornost posádky se zákonitě soustředila na reaktorové techniky a ti se pochopitelně činili, ostatně, hrozící zkáza lodi by se jich týkala stejně jako ostatních. Všichni se předháněli ve snaze pomoci. Někteří ani nebrali ohled na nebezpečí a podobni hrdinům z Černobylu, také se obětavě nevyhýbali místům s vysokou úrovní radiace. Dva vlezli přímo do jednoho stávkujícího reaktoru. Jak se dalo čekat, zakrátko dostali smrtící dávku, ale příčinu poruchy se jim nepodařilo objevit ani přímo na místě.

Pro Pepka s Icym to znamenalo, že neměli ve své skrýši klid. Zvuky k nim nepronikaly, ale neustálý frmol kolem nich je nutil být ve střehu.

Naštěstí se nemuseli starat o nebezpečné radioaktivní záření. Pro většinu lidí i tefirů je svou neviditelností zákeřné, ale Pepkův šestý smysl, získaný od Alexijeva, je vnímal jako oheň a tím mu umožňoval ze zamořených míst vycouvat. Tak nějak vycouvala kdysi dávno na Zemi ze sousední radioaktivní Gehenny Bísíája, když si do ní před Oldou otevřela svou hvězdnou bránu.

Na vnitřní straně masivní vrstvy stínění reaktoru, obrácené k jeho jádru, byla i v době klidu úroveň nebezpečného záření vysoká, ale na vnější straně byla již tak slabá, že neohrožovala ani lidi, natož duchy, částečně chráněné již svou průhledností. Stačilo tedy pohybovat se výhradně ve vnější metrové vrstvě. Snadno se to řekne, ale Pepek si včas vzpomněl, jak se kdysi na Zemi jako duch často probouzel jinde, než kde usínal, neboť se ve spaní všelijak převaloval. Což o to, zvýšenou radioaktivitou by se probudil, horší to měl Icy.

Už s ním chtěl dohodnout držení hlídek, ani ne proti nepříteli, jako na vzájemném hlídání jeden druhého, když se mu ozvala Ramiel:

„Pepku! Ozvi se! Jak je to s tebou?“

„Zatím to jde,“ odvětil jí stejně směrovanou telepatií, jakou ona oslovila jeho.

„Nelži!“ pohrozila mu. „Už víme, že jsi dokončil ochromení křižníku Fašabhyd, takže to s tebou asi nevypadá na smrt, ale teď vážně – víme, že jsi zraněný. Nepotřebuješ pomoc? Icy ti přece nepomůže!“

„Icy mi pomáhá, jak umí,“ zastal se kamaráda Pepek.

„To ti naprosto věřím, jenže vím taky, co všechno Icy neumí. Určitě budeš potřebovat naše léčení, neříkej, že ne!“

„Neříkám, že ne,“ připustil Pepek. „Ale to počká, teď je nejvíc potřeba zastavit Flotilu.“

„Už ji máme skoro zpacifikovanou, teď půjde o záchranu posádek,“ informovala ho.

„To jste udělaly dobře,“ pochválil je Pepek. „Ale dávejte pozor na čipované mariňáky! Podcenil jsem je a malér byl na světě, jsou po čertech rychlí!“

„Pro nás už nejsou,“ ujistila ho Ramiel.

„Jak to?“ zamračil se Pepek.

„Jednoduše,“ odvětila Ramiel. „Salgiel zjistila, jak je to s jejich rychlostí. Ti mariňáčtí kyborgové mají tělo doplněné urychlujícími nanočipy na bázi klasických polovodičů. Jenže tam je spousta propojovacích vodičů a zóna kovové nevodivosti je spolehlivě vyřadí. Zóna elektrolytické nevodivosti, neboli naše přimražení, vyřadí i jejich biologické mozky, jenže pak je někdo musí oživit, sami se z toho nedostanou. V tom jsou na tom stejně jako ostatní.“

„To ale znamená mít kolem sebe pořád zónu kovové nevodivosti,“ uvažoval Pepek.

„Jistě, ale co nám v tom brání?“ opáčila Ramiel.

„Vlastně nic,“ připustil Pepek. „Jenom jim to prozradí, kde jste.“

„Co je jim to platné, když jim poblíž selhávají jediné zbraně, schopné nás ohrozit?“ odvětila. „Vadilo by nám to, kdyby jim to k něčemu bylo.“

Pepek se na okamžik odmlčel.

„Co je s tebou, Pepku?“ zeptala se ho po chvilce nejistě Salgiel.

„Nic,“ odtušil Pepek. „Nadávám si do pitomců, že jsem na to nepřišel sám.“

„A musíš na všechno přijít sám?“ opáčila Ramiel. „Nejradši bys nás sem ani nepustil, co? Přitom Yazatap je stará válečnice a v nových podmínkách už taky umí chodit.“

„No, víš...“ ošíval se Pepek, „byl bych strašně nerad, aby se vám válčení zalíbilo...“

„My to víme, Pepku,“ zjihla Salgiel. „To se nám na tobě nejvíc líbí. I když jsi nedávno taky poslal jednoho důstojníka za jeho předky, jak tady říkají...“

„Neudržel jsem se,“ přiznal trochu zkroušeně Pepek. „Ale ten... nejenže se podílel na vyvraždění světa Morzortů, ale on se tím dokonce chlubil! Jako kdovíjakým úspěchem!“

„Jsou tady takoví,“ připustila Ramiel. „A nejen tady, ale i jinde. Dokonce i na Zemi.“

„Vím,“ přikývl. „A dost mě štve, že se na světě nenajde pro takové hrdiny-zabijáky nějaká spravedlnost, i kdyby aspoň dodatečně.“

„V tom případě tě potěším,“ řekla mu spokojeně. „Zajali jsme admirála Hazaróchuna, hlavního organizátora zkázy světa Morzortů.“

„Vážně?“ ožil Pepek.

„Právě toho chlapa ta zvrácenost napadla a pak ji prosadil u Hlavního štábu,“ dodala. „Teď čeká na spravedlnost v císařském vězení ve Scheje. Yazatap ho tam osobně dopravila, i když se musela od nás odloučit. Ale měla pravdu, když tvrdila, jak tě to potěší!“

„To tedy měla,“ přikývl Pepek. „Doufám, že ho Císařský soud nepropustí na svobodu jako nevinného, to by nebyla žádná spravedlnost.“

„Co bys mu navrhoval ty?“ nadhodila Ramiel.

„Doživotní vyhnanství ve světě, horším než Sibérie!“ vyhrkl Pepek. „Máme dva takové, Arktis a Podsvětí.“

„To tě asi potěším čtyřnásobně!“ odvětila. „Císař sám, když se dozvěděl, jak to bylo s Morzorty, mu nejprve navrhl smrt, ale protože jsi s ním nedávno o tom hodně diskutoval, rozhodl se odložit rozsudek po rozhovoru s tebou. A podle mého pohledu bude zřejmě tvoje mínění respektovat, tak to koukej nezkazit.“

„Dám si pozor,“ slíbil Pepek. „Já trest smrti uznávám u extrémních případů, kdy hrozí nepotrestání velkých darebáctví, nebo ještě hůř, jejich pokračování. Nelituji darebáka zastřeleného policajtem ve chvíli, kdy on sám střílí do lidí. Ale nezdá se mi správný trest smrti pro lumpa prakticky už zneškodněného. To je jen zbytečná pomsta.“

„Admirál je ve vězení,“ podotkla Ramiel. „Toho už při střílení nezastřelíš.“

„Tím padá nebezpečí, že v tom bude pokračovat,“ připustil Pepek. „Ale shovívavost u tak obludně hromadné vraždy taky není na místě.“

„Císař řekl, že to může odčinit jedině smrt,“ podotkla Ramiel.

„A to já si nemyslím,“ odvětil Pepek. „Jistě jsi nečetla knihu pozemského spisovatele Dumase: Hrabě Monte Christo, že?“

„Nečetla,“ přiznala Ramiel. „Ale až se vrátíme, František mi ji jistě z knihovny půjčí. Bylo tam snad něco o vyvraždění Morzortů?“

„O těch Dumas nemohl vědět ani náhodou,“ řekl Pepek. „Ale když jsem to kdysi dávno četl, zaujalo mě, jak řešil nejtěžší zločiny jeho hrdina hrabě. Ten tvrdil, že pro toho, kdo způsobí svým obětem příliš mnoho utrpení, je smrt příliš mírný trest. Strach z odplaty ani krátký okamžik bolesti při popravě to nemůže vyvážit. Tomu hraběti v té knize hodně ublížili a nezáleží na tom, jak. A on nechal viníky žít. Ale tak, aby sami litovali, že ještě žijí. Asi by to byl docela vhodný trest i pro zdejší Hlavní štáb a jestli máte hlavního viníka, měl by si toho vytrpět nejvíc.“

„U nás v Gehenně prý byly popravy velice bolestivé a dlouhé,“ podotkla Ramiel.

„Bolestivé, dlouhé a hlavně nespravedlivé,“ doplnil Pepek. „Popravy za nesplnění rozkazu, i když tím rozkazem bylo vraždění dětí. Popravy podle zákonů, nelidských jako všechno v Gehenně, od vládců po profesionální vychovatelky kanonenfutru.“

„Yazatap říkala, že jsi přímo pověstný neúctou k zákonům!“ popíchla ho Ramiel.

„To tedy jsem, ale neúctou ke špatným zákonům, dodej,“ ohradil se Pepek. „Člověk může mít úctu ke spravedlivým zákonům i lidem a nemusí to být ani soudci, vezmi si třeba Alexijeva. Ale jakápak úcta k nespravedlivým zákonům a soudcům? Když se soudce slepě drží špatných zákonů a nerozpozná, jak jsou nespravedlivé, je stejný zločinec jako ti, kdo vadné zákony sepsali. Soudce nedělá soudcovský talár, ale rozsudky! Spravedlivé dělají spravedlivého, nespravedlivé darebáka, který zasluhuje trest více než jiní, protože měl nespravedlnostem bránit.“

„Tebe už přece taky soudili, a ne jednou,“ připomněla mu Ramiel.

„Ano,“ souhlasil. „Jenže mám štěstí na spravedlivé soudce. Zatím jsem je přesvědčil, že občas dělám hodně drsné věci, ale ne nespravedlivé. Nemám úctu k zákonům, jenže mezi nimi nejsou zákony spravedlivé. Zákony Oázy jsem nepřekračoval a ani Alexijev mi nemohl vyčíst, že bych dělal bezdůvodně zlo nevinným. Nevydržel jsem nečinně sedět, když se dělo bezpráví, ale to není chyba. Jen si vzpomeň, jak jsem se tě zastal, když tě chtěli popravit! Od první chvíle bylo jasné, že jsi mě ani nikoho jiného zabít nechtěla, byla to klukovina, tragicky by mohla dopadnout jen díky neskutečně nepříznivé souhře náhod. Uznala jsi už tisíckrát, že trest, který jsem ti vymyslel, byl přiměřený té klukovině, nebo ne?“

„Vždyť bych tím ublížila i sobě, nemysli si.“

„Však jsi za těch pár dní vyspěla víc než předtím!“ ujistil ji. „Ne tělesně, ale uvnitř. Pak už jsi ani nebyla takový žabec jako předtím.“

„A co ty?“ namítla uraženě.

„Fyzicky jsme na tom byli zhruba stejně,“ připustil. „Ale jakýsi rozdíl ve zkušenostech mi snad přiznáš, ne? Poslyš, to si ještě povíme mockrát.“

„Přiznám,“ uznala.

„Tak vidíš!“ řekl. „Teď pokračujte v pacifikování kosmické flotily, ať už to skončí.“

„Už toho moc nezbývá,“ ujistila ho. „To zvládneme. Taky si říkám, ať už to máme s krku a jsme zase volní...“

„Dočkáš se,“ ujistil ji – a zrušil telepatické spojení...

Po ukončení rozhovoru s Ramiel se Pepek na chvíli zamyslel.

Proč se vlastně před vojáky schovávají? Protože mají eldyfy schopné zabít i ducha? V bezelektrické zóně jsou eldyfy neškodné a bezelektrickou zónu mají v moci duchové. Pepek na její vytvoření a udržení nepotřebuje ani inhibitor, dokáže to vlastním idarchonem. Pravda, trochu to vyčerpává, ale inhibitory zatím potřebovali jen pro vyřazení reaktorů, kde přece jen nemohou pořád sedět.

Co vlastně brání tomu, aby si lovci s lovnou zvěří vyměnili úlohy?

Pepek si maně vzpomněl na svůj neúspěch kdysi dávno v Praze. Tenkrát, když se na něho hnal duch s pekelným mečem. Pepek ho zkusil přimrazit, jenže zóna elektrolytické nevodivosti tehdy selhala a duch se na něho hnal dál, až Pepek ztratil hlavu a dal se před ním na útěk.

Ano, ale to bylo pod zemí. Pepek si to neuvědomoval, ale byli tenkrát hluboko pod úrovní hladiny podzemní vody, skála kolem nich byla vodou prosáklá, stačilo do ní vyvrtat díru a byla tu studna. Duch žádnou vlhkost necítí, ani když se prochází po dně Vltavy, jenže zóna elektrolytické nevodivosti nemá a vlastně ani nemůže mít ve vodě dosah větší než dva tři metry. Kdyby tenkrát neztratil hlavu, nevzal do zaječích a nechal protivníka přiblížit na dosah, byl by ho zhruba dva metry od sebe přimrazil. Ale – dělejte takové pokusy, když se na vás řítí pekelný samuraj s mečem, kterým by vás za jiných okolností rozporcoval!

Pepek později přišel na lepší způsob obrany proti duchům: házel je do sousedních pustých vesmírů, kde mu nemohli škodit a na přimrazování úplně zapomněl. Až tady se toho chopily jeho ženské – a úspěšně! No, dobře, že na to přišly, jistě jim to pomohlo urychlit pacifikaci flotily. Ale Pepkovi bylo jasné, že po tomhle zjištění nemá další schovávání smysl! Škoda, že na vlastní oči neuvidí, až zdejší lovci zjistí, že jsou sami lovnou zvěří!

„Icy?“ obrátil se na svého společníka.

„Jsem vedle tebe,“ ujistil oslovený oslepeného kamaráda.

„Mám nápad,“ řekl Pepek. „Půjdeme přijmout do velínu kapitulaci Flotily.“

„Nechci moc rejpat, ale připadá mi to jako nápad vačnatých myší foňa jít zmlátit kočky,“ držel se zpátky Icy. „Abys tomu rozuměl, kočky jsou proti foňa strašliví zabijáci. Foňa zpanikaří, když se ozve mňaukot blíž než na půl míle a třeba až za řekou!“

„A utíkaly by foňa před kočkami, kdyby jim kočky nemohly nic udělat?“

Icy se krátce zamyslel.

„Určitě by utíkaly,“ odvětil opatrně. „Strach z koček je v nich příliš zažraný, než aby se ho jen tak zbavily. A taky nevím, jak bys jim vysvětloval, že se koček bát nemusí.“

„Telepatii rozumí i zvířata,“ ujistil ho Pepek. „Horší je, že jsme my dva zalezli jako šedivé foňa, když se odněkud za řekou ozvalo mňaučení.“

„Nedostali jsme my dva zrovna nedávno na kalhoty?“ namítl Icy.

„Dostali,“ přikývl Pepek. „Jenže naše ženy mezitím přišly na to, že kočky jsou neškodné, když na ně foňa včas vycení zuby.“

„Cože? Kdože na to přišel?“

„Naše ženy,“ opakoval Pepek. „Znáš je přece. Přišly na očividně lepší taktiku. Takže se my dva teď pěkně zvedneme a půjdeme zmlátit kočky, rozumíš?“

„Nemyslím, že by vycenění zubů na naše mariňáky platilo,“ nedůvěřoval tomu Icy. „Zuby mají také a obávám se, že větší!“

„Tak se o tom přesvědčíme,“ zarazil ho Pepek a vstal, aby ukončil debatu. „Zavedeš mě do hlavního velínu?“

„Kam si budeš přát,“ ujistil ho Icy. „Jen to nepovažuji za dobrý nápad. Pro někoho může být tahání tygra za ocas príma zábava, ale kdo někdy aspoň z dálky viděl, co tygr se svou kořistí dělá, ten už se k tomu tahání ocasu nehrne.“

„Když ty pořád považuješ kočky za tygry,“ vzdychl si Pepek. „Z myšího pohledu se kočky tygrům dost podobají, ale my přece nejsme malé myši foňa. A když, tak šavlozubé, jak s oblibou říká můj spolumanžel Olda. Víme, že nás mohou citelně zasáhnout jen eldyfy. Vyřadíme jim je a pak se ukáže. Uvidíš, jak před námi všechny kočky utečou!“

Pak Icyho krátce seznámil se svým telepatickým rozhovorem s Ramiel.

„Tak na to jsem sám děsně zvědavej!“ prohlásil Icy. „Říkáš, zablokovat jim eldyfy, aby si neškrtli? Fajn, vyzkoušet to můžeme. Když to dokážou ženské... ačkoliv, zrovna ty tvoje jsou víc od rány, než se zdají. Už jsem si toho všiml. Nevím, jak bych se tvářil, kdyby mě třeba taková Yazatap vyzvala na matč v boxu!“

„A musíš s ní boxovat?“ usmál se Pepek, ačkoliv ho při každé grimase nepříjemně píchaly rány v rozpukaném, krvavém obličeji. „Podle mě uděláš nejlépe, když ji nebudeš vyzývat. Neměj strach, ona tebe nevyzve, to ji ani nenapadne. Ale ne že by se tě bála! Abys věděl všechno, ona kdysi boxovala a měla v boxu hodně vysokou třídu, musel bys být taky dobrý, abys měl proti ní šanci.“

„Vypadá na to,“ přikývl uznale Icy. „Skoro se divím, že si tě taková sportovkyně vzala za manžela, ty na zápasníka rozhodně nevypadáš.“

„Nevypadám,“ souhlasil Pepek. „Jenže zdání klame. S Yazatap jsme se poprvé setkali jako nepřátelé, takže se mě na uvítanou pokusila zabít. Dostala ode mě strašnou nakládačku a víckrát se o to už ani nepokusila.“

„Od tebe?“ vyhekl Icy. „To snad ne!“

„Víš, Icy, svaly nejsou všechno,“ usmál se Pepek znetvořeným obličejem. „Nemusí být nebezpečný, ani kdo jiného ohrožuje eldyfem. Yazatap naštěstí časem zjistila, že nechci být jejím nepřítelem a byla úspěšnější, když se mě pokusila svést. Vždycky je lepší spolu vycházet po dobrém, jen na to musí nejprve všichni přijít.“

„Jo, uznávám, že je lepší být tvým kamarádem než nepřítelem,“ přiznal Icy.

„Tak vidíš!“ usmál se opatrně Pepek. „Vezmi si tady tu plynovou svítilnu. Mně nepomůže, ale tobě přijde vhod. Budeme procházet tmavými chodbami a plyn svítí i v bezelektrické zóně. Spotřebuje sice víc kyslíku než my dva, ale to zařídím i bez očí.“

„To nás ale všichni uvidí!“ strachoval se Icy.

„Tak ať!“ řekl Pepek. „Jen ať všichni vidí, že se jich nebojíme! Schválně, kolik se jich nám postaví! Tak co, můžeme už jít?“

„Jdeme!“ řekl odhodlaně Icy.

Errata:

11.08.2021 15:05