Zombie útočí

Pepek předpokládal, že se nová taktika osvědčí, ale účinek jejich nenadálého výstupu z ilegality byl drtivější, než sám doufal. Ani se nenamáhal o zneviditelnění, naopak. Ubohé pistolky jim po vyřazení elektrických zbraní nemohly ublížit, ať tedy všichni vidí, že se jich nebojíme! A že budou coby neprůhlední působit dojmem hmotných? Tím lépe!

Měl pravdu, jenže zapomněl, jak on sám příšerně vypadá. A vlastně to ani nevěděl. Ani Icy nepůsobil přívětivým dojmem, ačkoliv byl díky vzkříšení v lepším stavu než Pepek. Dvorní šat od Císaře měl eldyfem propálený naskrz velikou dírou se zuhelnatělými okraji, zepředu mu byla vidět chlupatá hruď a zezadu záda. Díra skrz hruď takových rozměrů měla být automaticky smrtelná, ale Icy neměl žádnou ránu a proti Pepkovi byl div ne idolem krásy.

První člen posádky, držící za beztížného stavu hlídku u vyřazeného reaktoru, který je spatřil vynořovat se ze stěny na dosah od sebe, upustil eldyf a omdlel jako špalek. Eldyf se vznášel vedle něho, ale chlap, oči v sloup, vůbec nic nevnímal. Dva další se rozječeli hrůzou a dali se na zoufalý úprk ozlomkrk pryč. V beztížném stavu a bez světla to nebylo snadné, čím dál od Icyho svítilny byla větší tma, ale chlapi za pronikavého ječení ručkovali jako opice a nezastavili se ani v černé tmě za nejbližšími pancéřovými dveřmi.

Ostatní to zaujalo, ale dívali na ně se zprvu nechápavě. Až když se ohlédli, spatřili něco, co je rázem roztřídilo do tří skupin: první prostě omdleli, druzí se v panice dali na bezhlavý útěk, zbytek ztuhl v pozici mrtvého brouka a oněměle zíral, jak kolem nich Pepek a Icy nerušeně proplouvají. Nakrátko se tu zatřepetala ještě čtvrtá, nejodvážnější skupina, která se pokoušela na vetřelce střílet, ale každý hrdina to zkoušel jen do vyčerpání munice, případně do zjištění, že z elektrických zbraní nevykřeše ani jiskřičku. Pak se tato skupina podle jednotlivých nátur rychle rozpustila do prvních tří.

V Pepkově bezprostředním okolí zmrtvěly i komunikátory, ale když později spolu s Icym ta místa opustili, bezelektrická zóna se s nimi přesunula, světla na chodbách se rozsvěcela a ožily i komunikátory. Komunikační síť hvězdné lodi byla dostatečně hustá, aby vyřazení dvou-tří sousedících sekcí ani moc nevadilo. Pepkovi naopak nevadilo, že je pověst o nich různými oklikami předběhla a postupně, jak se blížili k velínu, vítalo je víc a více vojáků, odhodlaných ke střelbě a navíc připravených na to, co uvidí. Zákonitě se zmenšoval podíl první skupiny, hrůzou omdlévajících, ale na konečném výsledku to moc neměnilo.

„Pepku, oni si všimli, že jim nic neděláme, a pořád do nás střílejí!“ postěžoval si po chvilce Icy. „Ačkoliv všichni vidí, že střílet nemá smysl, každý se třese na to, aby si také na nás vystřelil, obvykle zblízka a rovnou do hlavy.“

„Vadí ti to snad?“ opáčil nevzrušeně Pepek. „Mně ne!“

„Vadí mi to!“ trval na svém Icy. „Kulky necítím, ale už skoro nevidím, jak mě pálí oči. Ten oheň projde i pevně stisknutými víčky! Ať je mhouřím, jak chci, nepomáhá to. Na tebe střílejí taky, ale nemít oči může být výjimečně výhoda.“

„No jo, to máš pravdu,“ uznal mu to Pepek. „Couvni si za mě, já jim ten elán osladím!“

Pak přestal směrovat telepatii na Icyho.

„Nebudu litovat nikoho, kdo nás chce zabít, i když nás neohrozí!“ vykřikl všesměrově, aby mu rozuměli i mariňáci, kterými se to před nimi jen hemžilo.

Při Pepkově výstraze se mariňáci na okamžik zarazili, jako každý, kdo se poprvé v životě setká s telepatií. Telepatii nevytvářejí hlasivky, ale Pepek uměl telepaticky zpívat a schválně nasadil nejhlubší tón, jaký by hlasivkami ani nevyzpíval. Ta velebnost by zarazila každého. Tak nějak ohromovali Ogdurové naše předky při své poslední návštěvě Země...

Tohle ale nebyli pastýři ovcí, aby padli k zemi a báli se pozvednout zrak. Mariňáci se vzpamatovali a zbytečná a marná střelba se obnovila víc než předtím.

Střílet v beztížném stavu z mechanických zbraní jako pistole není jednoduché. Střelec se nemá oč opřít, po každém výstřelu odletí dozadu proti směru střelby a i když se volnou rukou něčeho přidržuje, má vždycky co dělat, aby si nárazem do kovové stěny neublížil. Někteří odlétli díky zákonu akce a reakce dozadu, ale za ně se ihned tlačili další a další.

„Nic si z toho nedělají,“ řekl zklamaně po chvilce váhání Icy.

„To bylo jen varování,“ zavrčel Pepek. „Nečekal bych, že je to zažene, ale kvůli svému svědomí jsem je musel varovat. Vždyť oni nevědí, do čeho se ženou!“

Pak na víc nečekal a rozprostřel před sebou zónu elektrolytické nevodivosti nejméně pět metrů v průměru. Těch, kdo krátce předtím odlétli dozadu a nestačili se vrátit, se ani nedotkla, ale dobrá dvacítka přimražených mariňáků v chodbě ztuhla jako zastavený film.

„Paráda!“ komentoval to nadšeně Icy. „Jak dlouho takhle zůstanou?“

„Zůstanou tak, dokud je někdo neoživí, nebo nezemřou,“ zavrčel Pepek všesměrově telepaticky, aby to slyšeli všichni, kdo ještě vnímají. „Smrt přijde do čtvrt hodiny. Oživovat umím, ale nemám čas ani chuť. Nelituj je, o jejich úmyslech se nedá pochybovat. Nevinní se dávno rozprchli a vrahy jsem včas varoval.“

„Jsi si tím jistý, že zemřou?“ zarazil se nejvíc Icy.

„Je mi jich trochu líto, ale nemám na ně čas,“ ujistil Icyho i ostatní Pepek. „Doveď mě do hlavního velínu, než se nám velitelé rozprchnou!“

Nezdržovali se oblétáváním vznášejících se přimražených těl a propluli přímo skrz ně, ačkoliv to z pohledu zbylých mariňáků, krčících se u stěn, vypadalo příšerně. Znetvořený Pepek vzbuzoval hrůzu a jak proplouval ochromenými těly nepřátel, kdosi z přihlížejících s nevolí a děsem v hlase zaúpěl:

„Ta bestie je žere!“

Nebyla to pravda, ale Pepek to zaslechl a shovívavě se usmál. Ale i to na jeho znetvořeném obličeji vyznělo jako příšerný škleb, už protože ho při tom opět zabolely rány.

„Zachraň se, kdo můžeš!“ napadlo někoho z posádky.

V dané situaci to bylo tak sugestivní, že ani mariňáci se nesnažili zastřelit zbabělce, jak by jim měla velet vojenská čest. Namísto toho použili taktiku, které se na Zemi od doby Wehrmachtu říká přesun do předem připravených pozic. Vyklidili chodbu a stáhli se do bočních chodeb a výklenků, jiní zapadli do dveří a pevně je za sebou zabouchli.

Před Pepkem by je to nezachránilo, ale tomu vůbec nešlo o jejich kůži.

„A máme volnou cestu!“ komentoval to nadšeně Icy. „V životě jsem neviděl císařské mariňáky tak utíkat! Mariňáci jsou přece vždycky největší fanatici! Naši i jejich!“

„Možná to jsou fanatici a nejspíš i vrahouni, ale úplně blbí přece jen nejsou,“ odvětil klidně Pepek. „Teď nás ale zajímají jen jejich velitelé. Jdeme!“

A rozletěl se s Icym do prázdné chodby.

„Uvažujte, plukovníku,“ domlouval telepaticky Pepek bledému plukovníku Krvežovi, veliteli křižníku. „Vaše postavení není tak skvělé, abyste nám mohli vzdorovat.“

Velín byl plný lidí ve skvělých uniformách, ale nikdo se neodvážil pohnout. Osobní zbraně měli v rukou všichni, ale pancéřové dveře za Pepkem a Icym, poseté desítkami čerstvých dolíčků po kulkách, byly jednoznačným svědectvím, že si již všichni prakticky vyzkoušeli marnou snahu zastřelit ducha pistolí.

Tmu ve velínu nepříliš úspěšně zaháněla jen slabá Icyho lampička, snažící se změnit v šero alespoň nejbližší okolí vetřelců. Nejlépe ale osvětlovala příšerně vypadajícího Pepka, na kterého byl pohled vhodný jen pro hodně otrlé. Krev na ruce a obličeji mu stačila zaschnout, ale kdekoliv neměl kůži krytou andělskou kombinézou, měl ji jednu otevřenou ránu. Prázdné oční důlky hrůzný dojem podtrhly, vzbuzoval by odpor i na světle a tím více v pološeru. Chybějící ruku měl zavěšenou na pásce, ale zřejmě ji moc nepotřeboval.

Nikdo neprchal, jako většina posádky včetně mariňáků všude jinde v lodi. Pepek a Icy totiž stáli přímo ve dveřích hlavního velínu a přehrazovali jedinou ústupovou cestu. Nebo to tak vypadalo. Ačkoliv by všichni mohli dvěma hrozivými postavami prostě projít, nikdo se toho neodvážil. O nebezpečnosti vetřelců totiž nikdo nepochyboval.

Icy Pepkovi částečně nahrazoval oči, ale mluvil jen Pepek a i to jen telepaticky. Schválně si zvolil hlubokou formu telepatie, nejvíc přispívala ke všeobecnému zděšení.

„Kolem Emurechó jen bezmocně proletíte, na brzdění nemáte sílu,“ pokračoval Pepek, aniž pohnul rty. „Vaše dráha s hvězdou ani se žádnou planetou nekoliduje, ale být mrtvou oběžnicí slunce vám nikdo závidět nebude.“

„Jsme vojáci!“ vypjal se hrdě plukovník. „Nebezpečí je naším povoláním i ctí.“

„Bylo,“ odvětil Pepek. „Císař Gosur Chroep amnestoval zradu i neuposlechnutí jeho rozkazů, ale současně vás propouští z armády. Hodnosti vám nechá pod podmínkou splnění posledního rozkazu. Smíte si zvolit dobrovolný návrat mezi řádné občany Císařství a přistát s křižníkem na Emurechó v kosmickém přístavu Fuentero. Pokud rozkazu neuposlechnete, budete z vlastní vůle vzbouřenci. Následky si ovšem přičtěte sami.“

„Kdo jste, abyste nám dávali rozkazy jménem Císaře?“ vyštěkl plukovník. „Považujete nás za hlupáky? Vy přece patříte k Alianci! Vám nic takového věřit ani nesmíme!“

„Chápu,“ přikývl Pepek. „Od přímého nadřízeného admirála Hazaróchuna jste dostávali opačné rozkazy. Ještě to nevíte, ale admirál Hazaróchun byl zatčen pro vzpouru, dopraven k Císaři a teď čeká ve vězení na soud. Vám zbývajícím nabízí Císař poslední milost. Uzná vám za polehčující okolnost, že jste jeho rozkazy neuposlechli, protože jste je nedostali, ale počítejte s tím, že jeho milost skončí okamžikem, kdy další rozkazy vědomě odmítnete. Spojení s Císařem vám umožním, když mi nevěříte.“

„Žádný rozkaz přímo od Císaře neznám!“ odsekl plukovník. „Rozkazy přijímám výhradně od admirála, případně od Hlavního Štábu.“

„Asi to bude těžká domluva,“ připustil Pepek. „Hlavní štáb se odmítnutím Císařových rozkazů dopustil přímo ukázkového zločinu velezrady. Všichni teď čekají ve vězení na soud a žádné další rozkazy nevydají. Vaším jediným vrchním velitelem je dnes Císař. Doporučuji vám, spojte se s jeho dočasným štábem ve městě Scheja. Umožním vám to.“

„Město Scheja?“ trhl hlavou plukovník. „Tam přece vládnou vzbouřenci proti Císaři!“

„Vzbouřenci nevládnou,“ ujistil ho klidně Pepek. „Sedí ve vězení a vládne Císař. Záleží jen na vás, ke komu se přidáte. K Císaři – nebo k vězňům. Třetí možností je nevrátit se na Emurechó a zůstat ve svých lodích, ale to bych vám opravdu nedoporučoval.“

„Císaře jste zřejmě zajali, vy vesmířané!“ odsekl plukovník. „Jenže rozkazy vynucené na něm silou už z principu neplatí. I kdybyste stejným způsobem vyřadili Hlavní štáb, my kosmičtí vojáci svým povinnostem i v tak těžké situaci se ctí dostojíme! Žádné kosmické příšery nám v tom nemohou zabránit a nezabrání!“

Obhlédl své lidi ve velínu, zda všichni stojí za ním. V tomto směru byl spokojený, na útěk se nedal nikdo. Útěk ovšem nevypadal reálně, dokud Pepek s Icym blokovali východ. Snad proto se dosud nikdo ani nepohnul.

„Zabráníme,“ ujistil ho Pepek. „Vlastně už se stalo. Admirálův rozkaz ke zničujícímu útoku na město Scheja a na Císaře by způsobil katastrofu, jakou jsme nemohli dopustit. Zabránili jsme jí. Vaše zbraně jsou neškodné, vaše ochromená a nebojeschopná Flotila není schopná ani vlastního pohybu. Proti Emurechó už nevystřelíte. Mohli bychom vás ponechat osudu, ale jde nám teď o vás. Nemusíte nám věřit, ale pak si všechno ověřte přímo u Císaře. Jestliže se k němu ale odmítnete vrátit, opustíme vás.“

„Ponechte nás osudu, ale hlavně zmizte!“ vyzval ho plukovník hrdě.

„Mám vám líčit, jaký ten osud bude?“ ušklíbl se Pepek. „Jako zkušený kosmický velitel to jistě víte, nebo byste to měl vědět. Jen si to nechcete připustit. Neovladatelné lodi budou kroužit vesmírem tisíce let, než je rozežere kosmická eroze, ale vy zemřete dřív. I kdybyste měli zásoby jídla, vody a vzduchu na desítky let, bez energie se neudržíte naživu ani rok.“

„Neznáte izolační schopnosti plášťů našich lodí!“ řekl plukovník. „Odolají i zásahům těžkých mikrovlnných kanónů! Taková izolace udrží teplo hodně dlouho!“

„Nedělejte si iluze,“ ušklíbl se Pepek. „Určitě dobře víte, že bez energie bude teplota uvnitř lodí nezadržitelně klesat. Izolace to může jen zpomalit, nic nezastaví. Kvalita izolace nehraje žádnou roli. Vás ale nezabije kosmický mráz. Zemřete mnohem dřív – a hůř.“

„Jste si tím jistý?“ oplatil mu plukovník úšklebek. „Nemůžete vědět, co vydržíme!“

„Fyzikální zákony platí pro mě i pro vás,“ nedal se Pepek. „Začne to nepozorovaně, studeným jídlem a zamrznutím okrajových částí lodí, ale to bude jen začátek. Bez energie vysadí i takové maličkosti jako odsávání záchodů. Zpočátku to asi zkusíte vyřešit přímým vypouštěním odpadů do okolního vesmíru, ale potrubí rychle zamrzne a zneprůchodní se. Obětujete asi pár kajut na nouzové latríny, jenže při teplotách jakž takž snesitelných pro lidi se bude do lodi šířit zápach. Zprvu nepříjemný, pak nesnesitelný a nakonec vražedný. Umíte si představit život ve čpavku, sirovodíku, merkaptanech a dalších chuťovkách? Čističky vzduchu jsou bez energie k ničemu, chemické pohlcovače jsou spočítané jen na vydýchaný vzduch, ale ne na čpavek, natož na ještě jedovatější sloučeniny, skafandry nejsou stavěné na dlouhé měsíce pobytu a konec oddálí jen krátce, nezachrání vás. Ano, pane plukovníku. Nezemřete hladem, žízní, nedostatkem vzduchu, ani mrazem, o smrti v boji vůbec nemluvě. Váš osud se jmenuje – smrt v hovnech!“

„Myslíte?“ zbledl ještě víc plukovník. Při Pepkově líčení ve velínu rychle bledli všichni, normální barvu neměl nikdo. Vzadu dokonce kdosi zvracel a nemuselo to být kvůli beztíží.

„Bude to krásná smrt pro válečníky!“ deptal je dál Pepek. „Ale zvolíte si ji sami, i když pochybuji, že jednomyslně. Ale tak už to u armád chodí! Za vojáky rozhodnou velitelé, mají na to pravomoc. Do dějin se ale dostanou podle výsledku a vy budete mít hodně kuriózní odstavec v historii: Posádka vzbouřeného křižníku Fašabhyd pod velením plukovníka Krveži nevyužila milosti nabízené Císařem, setrvala ve vzpouře a zvolila si raději odpornou, krutou a nedůstojnou smrt – pomalou otravou ve vlastních hovnech.“

„My to vyřešíme!“ odsekl rychle plukovník, ale hlas se mu chvěl, nedalo se poznat, zda víc vztekem nebo hrůzou.

„To byste byli první,“ pokrčil rameny Pepek. „Je to složitější než se zdá a před vámi se to ještě nikomu nepodařilo.“

„Nevím, že by to už někdo před námi řešil,“ namítl spatra plukovník.

„Ale víte,“ odvětil Pepek. „Postihlo to kosmické flotily u Alyaku. Císařská nouzově přistála, zvolila odzbrojení a rozpuštění. Alianční flotila skončila přesně stejně, jen o týden později. Z alianční flotily přistály na Alyaku dvě bezbranné výsadkové bárky, přeplněné posádkami. Na boj neměly ani pomyšlení a okamžitě po přistání se vzdaly.“

„To by přece znamenalo – naše vítězství!“ ožil trochu plukovník.

„Vaše ne,“ zchladil ho Pepek. „Bylo to vítězství Alyaku! Mezitím vyhlásil nezávislost na Císařství i na Alianci. Zajatce vrátí domů, až se v Alianci i v Císařství urovnají poměry. Obě velké kosmické velmoci jsou teď... tak trochu ve zmatku.“

„Existují snad i jiné kosmické velmoci než my a Aliance?“

„V této chvíli například Alyak,“ podotkl Pepek. „Odolal Císařské i Alianční Flotile, je samostatným světem. A samostatný už zůstane, můžete mi věřit.“

„A není to nakonec vaše dílo?“

„Je,“ přiznal klidně Pepek.

„Jak se vůbec opovažujete mezi nás míchat? Co je vám do nás?“

„Nemáme rádi války. Té vaší jsme zabránili, to snad vysvětluje všechno.“

„Válku snad vyhlásila Aliance, ne? Tak co se navážíte do nás?“

„Ano, válku začala už zase Aliance,“ pokrčil rameny Pepek. „Jenže když napadla svět Morzortů, vaše Císařská flotila Morzorty úmyslně zničila. Není úplně jedno, kdo útočí, když se obránci chovají k vlastním obyvatelům hůř než nepřítel?“

„Co vy o tom můžete soudit? Vůbec nic neznáte!“ vyhrkl plukovník.

„My jsme této válce zabránili,“ ujistil ho Pepek. „Za minimálních obětí. Nejvíce se to dotklo Flotil, ale snažíme se omezit počty obětí i u vás. Není náš zájem zbytečně zabíjet, ale u Flotil to závisí na rozhodnutích vás velitelů. Můžete přistoupit na naše podmínky, ukončit válečné akce, nouzově přistát na nejbližším kosmickém letišti a v pořádku opustit lodě a pak i armádu. Tím zachováte vlastní životy i životy svých vojáků. Císař vám to ulehčil přímým rozkazem. Měli byste jej přijmout, jinak zůstanete vzbouřenci se všemi následky.“

„Ty příšero, víš ty vůbec, co nám to navrhuješ?“ vybuchl plukovník. „Odjakživa se tomu říká zbabělá kapitulace před nepřítelem a kdo na něco takového přistoupí, je pak do konce života bezectným zbabělcem!“

„Už jsem slyšel, že někteří jste takoví,“ pokrčil Pepek lhostejně rameny. „Ve vesmíru to není ojedinělý jev, na jiných světech takovým fanatikům říkají kamikaze. Někteří je dávají za vzor jiným, ale ve vyspělých světech sklízejí kamikaze jen útrpný úsměv. Nepovažujeme to za inteligentní. Odvaha se přece dá prokázat i jinak.“

„Náš svět zřejmě patří k těm, kde se tyto vlastnosti obdivují!“ ušklíbl se plukovník.

„To už jsem pochopil,“ přikývl Pepek. „U nás říkáme, dejme každému co mu patří a kdo chce kam, pomozme mu tam.“

„Tak proč se do nás navážíte?“

„Protože vám Císař nabízí milost a to podle nás není špatné rozhodnutí. Zato vaše úmysly škodit až do konce za správné nepovažujeme a vraždění nebudeme podporovat.“

„Nenabízíte nám náhodou mnohem horší smrt než smrt v boji?“

„Tu si zvolíte sami,“ pokrčil rameny Pepek. „Vyřazením vašich energetických zdrojů jsme vám jen zabránili střílet. To bylo nutné a jistě uznáte, že to bylo mírnější než vás prostě pozabíjet. Umíte si představit, jak snadné by pro nás bylo odpálit atomová torpéda ve vašich skladištích? Stačilo by odpálit jedno, ostatní by se k té prskavce přidaly.“

„A vy nám budete říkat kamikaze!“ vyprskl plukovník.

„Nám by se nic nestalo,“ usadil ho Pepek. „Mohu vás ujistit, že jsem přežil už jeden veliký atomový výbuch. Okamžik před explozí vašich atomových torpéd bychom zmizeli v sousedním vesmíru – umíme to lépe než vaše nemotorné mimoprostorové choboty.“

„Máme k dispozici záznam, kdy naši mariňáci dva vaše muže zastřelili!“ vytáhl plukovník svůj největší trumf. „Na tom záznamu to pro ně moc hezky nevypadalo.“

„Myslíte nás dva?“ ušklíbl se Pepek. „Pravda, i mistr tesař se utne, člověk může odpalovat atomové nálože a přitom naletět na pitomý eldyf. Umíme se ale poučit, už se nám to nestane. Jak sám vidíte, kamarád je, až na díru v obleku, v naprostém pořádku, já si musím počkat, až mě dají do pořádku, protože Icy léčit neumí. Mrtvoly ale vypadají hůř!“

„Neříkejte, že jste to byli vy dva!“ zarazil se plukovník.

„Nevypadám dost hrozně?“ ušklíbl se Pepek.

„Co my víme? Třeba je to vaše normální podoba!“ odsekl plukovník.

„Normálně vypadáme jako vy,“ ujistil ho Pepek klidně. „Vaši vojáci mířili dobře a zaskočili nás. Jenže jsme naživu a bojeschopní. Můžete mít pochybnosti, ale uděláte lépe, když nás budete brát vážně. Ve spojení s Císařovou amnestií vám pořád nabízíme život.“

„Život beze cti? Jaký je to život?“

„O čest přijdete chystanou vzpourou proti svému Císaři!“ upozornil ho Pepek.

„Císař nám už více než sto let nevydal jediný rozkaz!“ namítl plukovník. „Rozkazy nám vydává zásadně náš Hlavní štáb. I kdyby byl ve Scheji skutečný Císař, je teď pod vaším vlivem. Navíc nám nikdo nezaručí, že je to pravý Císař a ne nějaký samozvanec!“

„Císařovu totožnost ověřil biočip,“ pokrčil rameny Pepek. „Ještě nikdo nepřišel na způsob, jak takové ověření zfalšovat. Císař je tedy pravý.“

„Kdo ví, jaké možnosti máte?“ vybuchl plukovník. „Pocházíte z jiného světa, může být pro vás maličkost nasadit nám do Císařství nějakou příšeru!“

„Nemáme na tom zájem,“ ušklíbl se příšerným úsměvem Pepek.

„To teď tvrdíte vy! Kdo za vás může ručit?“

„Nikdo,“ souhlasil Pepek. „Je to jen nabídka. Bude to věc vašeho rozhodnutí. Uvažujte trochu, prosím! Smrt v hovnech je vám milejší?“

„Nedáváte nám zrovna přijatelné podmínky!“ namítl ještě.

„Lepší si nezasloužíte!“ odsekl Pepek. „I po vyřazení hlavních reaktorů máte kanóny namířené na Emurechó! My považujeme i úmysl vraždit, doprovázený prokazatelnými přípravami, za stejný zločin jako vražda spáchaná. Podle našich zákonů byste v této chvíli stáli před soudem. Budeme ale postupovat podle vašich zákonů, které umožňují obžalování až když se zločinu dopustíte. Jenže u vás nemusíme čekat na vraždy, stačí zločin velezrady.“

„U vás není velezrada zločinem?“

„U nás nemáme Císaře,“ podotkl Pepek. „Ani něco na způsob Velké rady Aliance.“

„Co jste to za příšerný svět?“ zaúpěl plukovník. „Kdo vám vlastně vládne?“

„Podívejte se, plukovníku,“ změkčil tón Pepek. „Nepřišli jsme vám vnucovat naši vládu ani náš způsob vládnutí. Něco jiného by bylo, kdyby se vám náš způsob zalíbil a rozhodli byste se pro něj sami, ale to teď nepřichází v úvahu. Chceme vám ponechat Císaře, ale chceme po něm, aby naopak on nic nevnucoval jiným světům.“

„Chcete Emurechó ukrást všechny kolonie? To byste nás úplně ožebračili!“

„My vám je nesebereme,“ ujistil ho Pepek. „Rozhodně je nebudeme ždímat místo vás, ale přestanete je odírat i vy. Budou si vládnout samy, možná budou s vámi i obchodovat, ale zásadně na rovnoprávném principu.“

„To je ale pro Císařství absolutně nepřijatelné!“

„Proč?“ pokrčil rameny Pepek. „Vašeho Císaře jsme přesvědčili, že vás to vyjde levněji než válčit. Svět Emurechó byl bohatý jen díky beztrestnému okrádání kolonií, ale ani to mu nepřinášelo bohatství, všechno spolykaly válečné Flotily. Až je zrušíme, bude všeho dost.“

„To je ale strašlivá anarchie! Na to přece nemohl Císař přistoupit!“

„Říkáte anarchie každému světu, kde nevládne armáda?“

„Jistě!“ trval na svém plukovník. „Každému světu, kde nemá vláda tvrdou ruku! Bez ní to prostě nemůže fungovat! To jsme poznali na Alianci! Taky zpočátku hlásali svobodu, demokracii a rovnost příležitostí a podívejte se, kam to dotáhli! Nejvíc se tam špicluje, vězení mají nejhorší v celém známém vesmíru, mají nejvíc vězňů na počet obyvatel a lidi jsou tam míň než dobytek! Takovou svobodu nám chcete zavádět? Zrušení armád! Takový nesmysl! Svět, který tak šílenou pitomost provede, nepřežije ani půl roku!“

„Má ale pravdu,“ přidal se k němu Icy. „Můžeš mu věřit! Do nás celou dobu hučeli, jak nádhernou a demokratickou společnost v Alianci máme, ale naše vězení jsou pověstná!“

„Neberu vám špatné zkušenosti s Aliancí,“ připustil Pepek. „Aliance je špatný vzor, ale na rozdíl od vás vím o sto tisíci světech, kde se lidem vede bez armád a vlády tvrdé ruky lépe než na Emurechó.“

„Sto tisíc světů? Tolik jich ve vesmíru ani není!“

„Je jich mnohem víc,“ odvětil suše Pepek. „Ale o tom se nebudeme dohadovat, teď máme jednodušší problém. Jestli poslechnete rozkaz vašeho Císaře, umožním vám bezpečné přistání na Emurechó. Budete-li trvat na odporu, opustím vás, jak jste mě před chvílí tak rezolutně žádal. Bude v tom ale jeden maličký rozdíl. Opět se rozhodnete sami, ale tentokrát se znalostí věcí. Znalosti jsou někdy velice důležité! Když tak nad vámi uvažuji, mohli byste tak dlouho falešně doufat, že to vyřešíte, až byste krutou pravdu zjistili příliš pozdě.“

„Žádný rozkaz od Císaře jsem neobdržel,“ odvětil plukovník. „A ani nemohu, když mi tady nic pořádně nefunguje.“

„Slíbil jsem přece, že vám to umožním,“ řekl Pepek. „Přestanu vám blokovat elektřinu, bez ní tu máte tmu a nic vám nefunguje. Spojte se s Císařem, snad víte, jak. Musím vás ale varovat. Neřeknu vám nic nového, když přiznám, že na nás mají ničivé účinky eldyfy. Je to ostatně na nás vidět. Příměří tedy musí být oboustranné. Kdyby se někdo v této místnosti rozhodl střílet, použiji proti němu v sebeobraně něco silnějšího a na místě ho ztrestám smrtí. Berte to jako varování pro vaše případné hrdiny.“

„Pochybujete snad o naší vojenské cti?“ vypjal se hrdě plukovník.

„Pochybuji,“ odvětil klidně Pepek. „Po zkušenosti s Morzorty vás považuji za schopné porušit nejen příměří, ale i spojenectví. Asi vám nedošlo, že jste s Morzorty pohřbili vlastní čest, pokud jste nějakou vůbec kdy předtím měli. Ale ujišťuji vás, počítám s tím.“

Plukovník jen naprázdno polkl, aby tu urážku snesl.

„Nikdo tady střílet nebude!“ vybuchl.

„Nebude,“ souhlasil Pepek. „Kdo se o to pokusí, zemře dřív než stiskne spoušť. Umím být rychlejší než vaši čipovaní supermani, jenže některé mé prostředky nejsou dost adresné a mohlo by se stát, že to kolem jednoho darebáka odnesou i nevinní.“

„Nikdo tady střílet nebude!“ opakoval umíněně plukovník. „Necháte nás teď poradit se bez vaší přítomnosti?“

„Nenechám,“ odmítl to Pepek. „Řekli jsme si k tomu všechno, klidně se poraďte, ale přede mnou. Nebudu vás ovlivňovat, rozhodněte se jak chcete, ale nedám vám příležitost domluvit si na mě nějakou křivárnu!“

„Taková porada ale nemá smysl!“ odsekl plukovník. „Nakonec – mám pravomoc rozhodnout to sám. Umožněte nám tedy spojení s vaším císařem!“

„To není náš císař, ale váš,“ opravil ho jemně Pepek. „Doufám aspoň, že máte mezi svými lidmi kázeň.“

Současně se ale směrovaně, pro ostatní neslyšně, obrátil na Icyho.

„Poslyš, Icy, pozoruj za mě ty pány a kdyby kdokoliv z nich udělal nápadně rychlý pohyb, kopni mě nebo vykřikni, ať stačím reagovat. Rozumíš?“

„Rozumím,“ polkl v rozrušení naprázdno Icy. „Opravdu umíš být rychlejší než čipovaní?“

„Tím si jistý nejsem,“ povzdychl si Pepek, ale tak, aby to vnímal jen Icy. „Uvědom si, mohu reagovat až po tobě a spolu budeme mít dvojnásobnou reakční dobu, ve výhodě by byl střelec. Ale počítám s tím, že tady žádné čipované nemají a tihle nejsou zvyklí střílet.“

„To bude pravda,“ potvrdil to Icy. „Do velínů nemají čipovaní nikdy přístup, aby tu z hluboké vnitřní potřeby všechno nerozmlátili.“

„Tím lépe pro nás,“ odtušil Pepek. „Tak je dobře hlídej, rozsvítím jim tady.“

V příštím okamžiku museli všichni mimo oslepeného Pepka přimhouřit oči. Velín zaplnilo jasné světlo, po předchozí tmě až oslňující.

„Zkuste se spojit s Císařem!“ pobídl Pepek plukovníka. „Máte možnost!“

Plukovník Krveža vydal rozkazy a obsluha urychleně zapínala řídící pulty. Některé naskočily hned, jiné nabíhaly pomaleji. Icy mezitím ostražitě sledoval přítomné a tiše se nadýmal pýchou, jak je Pepkovi užitečný. Konečně se jeden z radistů přihlásil s odpovědí. Plukovník mu nařídil přečíst text nahlas.

„Císař nám nařizuje okamžitě přistát, ale ne v přístavu Fuentero, tam prý bude plno. Máme místo toho zamířit do přístavu Zukudiu.“

„Císařská pečeť souhlasí?“ zeptal se pro jistotu plukovník.

„Souhlasí!“ potvrdil radista. „Je platná a dneškem datovaná.“

„Vyhráli jste,“ zavrčel plukovník směrem k Pepkovi. „Poslechneme Císaře.“

„Dobrá, odblokuji vám jeden reaktor na zádi. Stačí to k bezpečnému přistání, ale nesnažte se o žádnou léčku! Neumíte si představit, co by vás čekalo! Proti tomu by i smrt v hovnech byla skvělá, hrdinská a ve všech směrech rytířská!“

„Myslíte, že jsou i horší druhy smrti?“ ušklíbl se plukovník.

„Jistě,“ potvrdil mu to Pepek. „V Alianci znají obzvlášť rafinované způsoby mučení!“

„Tak jste přece jen spřaženi s Aliancí!“ vykřikl plukovník.

„Tak bych to nenazýval,“ ušklíbl se Pepek. „Na Alianční důstojníky úplně stejně platila pohrůžka císařskými mučírnami. Nejspíš to bude prašť jako uhoď, ale účinkovalo to.“

„Ale co náš admirál?“ zajímal se plukovník. „Také ho vydáte Alianci?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Ten má štěstí, čeká ho jen císařský soud.“

„Vy v tom vidíte nějaké štěstí?“

„Proti jakýmkoliv mučírnám je to štěstí,“ přikývl Pepek. „Císař náhodou vypadá rozumně a spravedlivě. Dokazuje to i jeho amnestie. Místo monstrprocesů chystá reformy, aby Císařství postavil na nohy.“

„Myslíte tím chystaný rozvrat armády?“

„Myslím tím i chystaný rozvrat armády,“ přikývl vážně Pepek. „Armáda už dlouho není spolehlivá. Prokázala to tím, že se postavila proti Císaři. Takovou armádu je lépe rozpustit.“

„To je taky z vaší hlavy?“

„To je tak logický závěr, že proti němu jen těžko postavíte nějaký rozumný argument,“ řekl Pepek. „Nechte to na Císaři. Mimochodem, má s vámi plány a není v nich ani mučírna, ani vězení. Umíte přece organizovat. Myslím, že armády nebudete litovat.“

„Uvidíme!“ zavrčel plukovník.

Pepek a Icy zamířili k zádi křižníku, aby umožnili spuštění aspoň jednoho reaktoru. Loď by pak mohla alespoň nouzově manévrovat a ani přistání by nebylo příliš riskantní. Pepek se spolehl na slovo plukovníka Krveži, že střílet nebude, ale jak se zdálo, nebyl prvním, kdo se rozhodl pro poslušnost Císaři.

„Poletíme teď na Emurechó,“ rozhodl Pepek, když s Icym opouštěli rozbíhající se reaktor křižníku. „Beztak jsme poslední, většina Flotily už se vrací.“

„Že by náš plukovník přesvědčil ty ostatní?“ divil se Icy.

„Ovšemže ne,“ usmál se Pepek. „Na ostatních kosmických plavidlech se činily moje rázné manželky. Nemají můj handicap, takže byly rychlejší. Dohodl jsem se s nimi, že nám nechají na starost křižník Fašabhyd, když už jsme si ho napůl upekli.“

„To tedy sebou hodily,“ uznale komentoval Icy. „Jen nevím, co řeknou, až tě uvidí. Budou z tebe nejspíš hodně zaražené.“

„Proč?“ opáčil Pepek. „Co by říkaly? Předají mi kosmickou energii, abych se uzdravil, a budeme pokračovat. Co by mohly dělat jiného?“

„Vážně věříš, že ještě někdy budeš vidět?“ nedůvěřoval Icy.

„Něco ti ukážu,“ řekl Pepek. „Pojď trochu na světlo a podívej se mi do očí. Já už totiž zase začínám vidět. Zatím jen trochu rozeznávám světlo od tmy, ale lepší se to.“

„To není možné!“ vyhrkl Icy.

„Podívej se mi do očí, tady je přece světla dost!“

„No jo – toho se měl dožít Libalt! Jenže on nemohl tušit, že se dají spravit i oči!“

„Tak na co tady čekáme?“ pobídl kamaráda Pepek.

Errata:

11.08.2021 15:05