Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Věrolomnost

„Nechám vám postavit obrovský vítězný pomník!“ sliboval Císař.

Ve veliké audienční síni Císařského paláce bylo poloprázdno, lidí tu byla jen hrstka. Kromě Císaře a Pepkovy party tucet styčných důstojníků, dva komorníci a dvacet zvaných hostů. Jiné ženy než Pepkovy manželky tu nebyly. Císař sice vydal dekret o změně starodávné dvorní etikety, kterými na svých audiencích povoloval i přítomnost významných žen, ale mimo Pepkovy party se toho ještě nikdo neodvážil využít.

Většina přítomných důstojníků vstoje obsluhovala přenosné komunikační pulty, hosty Císař na znamení přízně usadil v pohodlných fotelích, Pepkova parta a komorníci stáli. Pepek přímo svítil zlatem, které i v tomto světě díky svým vlastnostem zaujímalo nejvyšší příčku drahých kovů. Přání Císaře, aby se kvůli slavnostnímu duchu audience oblékl vznešeněji, vyhověl tím, že si přebarvil kombinézu, ale volbou vzoru zlatý lesk, vypadal vznešeněji než Císař ve své parádní uniformě. Samotnému mu ale zlato svými odlesky vadilo. Sice už viděl, ale oči úplně v pořádku neměl a byl přecitlivělý na silnější světlo. Mžoural jako kočka na slunci a vyhýbal se jasným svítidlům. V obličeji byl rudý jako rozparáděný krocan, ale nepůsobil už dojmem zombie, jako na křižníku. Ani chybějící ruka ho, jak se zdálo, z míry příliš nevyváděla, však mu časem doroste.

Ani Icy na sobě neměl prostřílený šat. Z Císařovy nabídky si vybral dvořanský oblek, pošitý zlatými provázky. I ženská část Pepkovy party se na audienci slavnostně vybarvila. Přítomnost žen v blízkosti Císaře, ještě nedávno nemožná, Císaři pozvedla náladu. Změny dvorské etikety nelitoval, i když si ji vynutila skutečnost, že by z Pepkovy party zbyli jen Pepek s Icym. Pepkovy manželky byly oblečené v kombinézách, ale každá si ji výtvarně pojala jinak. Ramiel měla na sobě vzor kožichu místní šelmy, takže působila dojmem blonďaté tygřice, Salgiel se zdála oblečená do různobarevného podzimního listí a nikdo by neřekl, že je starší než Císař. Xapho měla na sobě kovový našedlý lesk oceli, ve kterém působila nebezpečně. Ženy zářily nad úspěšně splněným úkolem, o kterém zdejší zasvěcenci dlouho pochybovali.

Na večerní audienci chyběla jen Yazatap. Fanatiků bylo na Emurechó rozhodně víc než by bylo zdrávo, někdo musel pořád v duchovité podobě strážit bezpečí Císaře i ostatních a Yazatap si na dnešek vylosovala hlídku.

„Pomníky odložte na příští tisíciletí,“ odmítl Pepek. „Jak pokračují reformy?“

„Katastrofa,“ přiznal odevzdaně císař. „Je to tisíckrát horší, než jsem si představoval ještě před měsícem. A to už jsem začínal ztrácet iluze!“

„Vy jste ještě nějaké měl?“ zakuckal se smíchy Pepek.

„Doufal jsem, že to nebude v háji,“ řekl Císař. „Musel jsem doufat, bez optimismu by neměl ve světě nikdo šanci, ale ideální stav přece jen vypadá jinak.“

Na člověka zavřeného desítky let ve sklepě má optimismu víc než špetku, pomyslel si pro sebe Pepek, ale nahlas pokračoval v jiném duchu.

„Poslyšte, císaři, je vám jasné, že tenhle svět už nikdy nebude jako dřív?“

„Je mi to jasné,“ připustil Císař. „Ale co s tím? Lidi se úplně odnaučili dělat!“

„To není správný postřeh,“ namítl Pepek. „Zdejší společnost je poměrně stabilizovaná. Lidé nic nedělají, protože mají peněz, že neví co s nimi, dělat nepotřebují a zvykli si na to. Jenže zdejší průmysl je tak automatizovaný, že lidi nepotřebuje a když, tak konstruktéry, schopné změnit výrobu podle okamžité potřeby. Dnes vyrábějí zbraně, zítra mohou vyrábět něco jiného, potřebnějšího. Tady žádný problém nevidím.“

„Já také ne,“ souhlasil Císař. „Nemáme problém s průmyslem, ale se zemědělstvím.“

„A to je ono!“ potvrdil Pepek. „Málokterá vyspělá společnost je nesoběstačná! Příliš jste si zvykli na dovoz. Vyspělé zemědělství zabezpečí společnost jídlem jen s nepatrným zlomkem lidí, který se tomu věnuje.“

„Ano, jenže na Emurechó zemědělství prakticky neexistuje!“

„Potom je nejvyšší čas s tím začít,“ řekl Pepek. „Náhodou máme s sebou odborníka – farmáře, ten vám pomůže, viď, Icy?“

„Počkej!“ zarazil se Icy. „Tak jsme si to nesjednali! Sliboval jsi mi malou farmu, kde bych mohl v klidu vegetovat!“

„Tu dostaneš až u nás,“ uklidňoval ho Pepek. „Určitě jsme si říkali, že se vrátíme, až zdejší společnost trochu stabilizujeme. Tady přece nebudeš farmařit, ale co bys řekl funkci ministra zemědělství?“

„Já abych dělal nějakého bařtipána?“ vyhrkl nesouhlasně Icy.

„Bařtipána?“ podíval se na něho Pepek pobaveně. „U vás byl ministrem bařtipán?“

„Nikdo mu neřekl jinak,“ mračil se Icy. „Pořád nás ujišťovali, jak se o nás otcovsky stará, ale skutek utek. Bařtipán se staral akorát abysme platili daně a eště si vymýšlel nové. Farmáři od něho byli dycinky biti, to po mně fakt nechtěj!“

„Ale ty určitě nebudeš dělat bařtipána,“ ujišťoval ho Pepek.

„Nebudu,“ přikývl Icy. „Takovou funkci dobrovolně nevezmu!“

„Ale vezmeš,“ nedal se umluvit Pepek. „Jako ministr zemědělství se nebudeš starat o daně, ale aby se farmářům snesitelně žilo. Daně budou to poslední, co je bude zajímat. Nejhorší je, že se na Emurechó už pět set let zemědělstvím, až na pár sadařů, nikdo nezabývá. Místo polí jsou tu samé parky a nikdo už ani farmařit neumí.“

„Tím hůř!“ opáčil Icy.

„Tvůj úkol bude proto najít bývalé farmáře, pamětníky a zájemce, co by se tím znovu chtěli zabývat. Založíš pár vzorových farem a rozjedeš to.“

„A když nikoho neseženu?“

„Když žádné neseženeš, Císař vyhlásí práci v zemědělství za záslužnou pro Císařství. Farmáře potřebuje, takže to udělá tak jako tak. Dobrovolníky dostaneš a naučíš je farmařit.“

„No potěš! Koho tak asi seženete? Tisíc městských povalečů?“ sýčkoval pořád Icy.

„Ti se dobrovolně hlásit nebudou. Nebudeš učit tisíce, jen první desítky. Ti to naučí další. Císař se postará, aby byl farmář v této oblasti vesmíru vážený jako nikdy předtím.“

„To nebude záležet na žádných deklaracích, ale na cenách, daních a hypotékách.“

„Řekl jsem, že daně budou to poslední, co bude farmáře znepokojovat. A co se týče půjček, ani ty nebudou problémem.“

„No, o tom by se dalo uvažovat,“ ustoupil trochu Icy. „Kdyby byly hypoteční úroky menší než... řekněme dvacet procent ročně, daly by se vydržet.“

„Pětiprocentní ročně bys tedy bral?“

„Pětiprocentní?“ vytřeštil Icy oči. „Ročně? To myslíš vážně? Ale kdo nám je dá?“

„Císař!“ ujistil ho Pepek.

„Opravdu?“ nevěřil Icy.

„Udělá to tady sám Císař,“ opakoval Pepek.

„Jen nevím jak,“ podotkl Císař tišeji. „Nepatří mi přece žádná banka!“

„Nepatří?“ usmál se Pepek. „Ramiel! Komu patří Císařská banka?“

„To není banka v pravém slova smyslu,“ namítl rychle Císař. „Úkolem Císařské banky je vydávat emise dobře zabezpečených peněz. Takových, co se nedají falšovat.“

„No právě!“ usmál se Pepek. „Co myslíte, dá práci změnit od základu styl peněz?“

„Myslíš – vzhled?“ nadhodil Císař.

„Nejen vzhled,“ upřesnil to Pepek. „Především změnit ochranné prvky, aby přestaly být zaměnitelné se starými.“

Důstojníci budili dojem, že je rozhovor Císaře s divnými Cizinci nezajímá, ale ostatní hosty to zřejmě zajímalo víc než dost. Všichni natahovali uši, aby jim ani slovo neuniklo. Jen zapojit se do debaty se nikdo neodvážil.

„To by musely být předělané všechny peněžní automaty na celé Emurechó! Umíš si vůbec představit, co s tím bude práce?“ připomínal Císař Pepkovi. „A co potom se starými penězi? Aby mohly platit spolu s novými, vyžadovalo by to úplně jiné peněžní automaty.“

„Bude s tím práce, ale bude to nutné,“ trval na svém Pepek. „A se starými penízi nebude problém. Přestanou platit. Císařská banka je jedna ku jedné vymění za nové a je to.“

„K čemu to ale bude?“ nechápal Císař a jak se zdálo, nikdo z hostů nevypadal chytřeji.

„Nahradíte-li staré peníze novými, získáte přehled, kolik jich tady je,“ řekl Pepek.

„Na to stačí podívat se do nejčerstvějšího přehledu,“ podotkl Císař.

„Nestačí,“ vložila se do debaty Ramiel. „Pravých, hmatatelných peněz je na Emurechó nepatrně. Většina peněz je v elektronické podobě, banky si tím usnadňovaly práci.“

Nikoho ani nenapadlo pozastavit se nad tím, že se žena účastní i debaty. Blonďatá tygřice Ramiel patřila k Cizincům, těm bylo jistě dovoleno víc než místním.

„Právě,“ přikývl Pepek. „Lidé se budou muset na nějakou dobu vrátit k placení penězi, ale když skutečné peníze vyměníte za nové, budete přesně vědět, kolik jich je.“

„Banky převedou staré elektronické peníze na nové ještě snadněji,“ namítl Císař.

„Nepřevedou,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Elektronické peníze přestanou platit úplně.“

Mezi hosty to zašumělo údivem, ale ani teď se nikdo neodvážil ozvat.

„To by byla finanční katastrofa, jakou Emurechó nepamatuje!“ namítal Císař. „Chcete, aby miliony lidí přišly ze dne na den o své úspory? Vždyť z nich budou žebráci!“

„Proč?“ ušklíbl se Pepek. „Banky jim úspory spořádaně vyplatí v nových penězích nebo ve starých, které si každý snadno vymění za nové.“

„Banky nebudou mít dost hotových peněz!“ věštil Císař. „Ani starých! Zbankrotují!“

„Nevadí,“ nedal se Pepek. „V tom případě banka pečlivě sepíše pohledávky klientů a předá je Císařské bance. Ta je převezme a klienty vyplatí novými penězi. Většina klientů na tom bude prakticky stejně jako dřív.“

„Tím se ovšem nic nezmění!“ namítal Císař.

„Změní!“ trval na svém Pepek. „Císařská banka uzná jen peníze oprávněných klientů. ale i oprávněné pohledávky bude vyplácet jen do výšky, aby nikdo neutrpěl nouzi. Naopak dluhy bude vymáhat do výšky původní částky, bez lichvářských úroků. Císař vydá výnos, kterým se dlužníkům umožní přenést bez poplatků z jedné banky do jiné i dluhy. Komu se bude zdát úrok Císařské banky přijatelnější, přejde k ní i s dluhem.“

„Takže spousta lidí přece jen o mnoho přijde.“

„To bude záležet na horní hranici. Někteří možná o něco přijdou,“ připustil Pepek. „Když Císař stanoví jako horní mez řekněme dvacet milionů, většina klientů dostane všechno. Podniky musí dostat vyplacené pohledávky za zboží, to také ve většině případů postačí. Ztráty utrpí jen lichváři, ti přijdou o možnost další lichvy. Také ti, kdo nemohou prokázat, jak k penězům přišli. Získají naopak ti, kdo dnes pro vysoké úroky nestíhají splácet hypotéky.“

„To bych bral,“ reagoval hned živěji Icy.

„Mě by spíš zajímalo, jestli to aspoň nějaké banky přežijí,“ hučel si Císař. „To přece musí zamávat s celým peněžním sektorem!“

„Zamává,“ usmál se Pepek. „Banky to ale přežijí, zbude jim dost prostředků, i když přijdou o všechny nekryté peníze – a na Emurechó jsou kryté peníze spíš výjimkou.“

„A jak to tedy bude s hypotékami pro farmáře?“ zajímalo Icyho.

„Hypotéky bude dávat Císařská banka,“ řekl Pepek. „Na úrok, který nebude likvidační. Pět procent ročně se mi zdá až dost, stačily by i dvě. Stejně bude financovat podniky. Ty to také nebudou mít snadné! Budou muset přejít z vojenské výroby na civilní a nebylo by správné dusit je i finančně.“

„Ale ostatní banky budou mít úroky vysoké jako dosud?“ nevěřil Icy.

„To bude záležet na nich,“ pokrčil rameny Pepek. „Sníží nebo ponechají, jejich věc.“

„Když nesníží, všichni od nich utečou,“ mínil Icy. „Kdo by platil zbytečně vysoký úrok, když bude mít lepší možnost?“

„Vidíš!“ usmál se Pepek. „Takže ostatní banky buď také sníží lichvářské úroky, nebo to bez klientů brzy zabalí. Žádná škoda!“

„Za takových podmínek bych to jako farmář bral,“ vzdychl si Icy.

„A úřad ministra nevezmeš?“ usmál se Pepek. „Nebo by ti vadilo radit těm začínajícím, jak mají farmařit? Uvaž, budeš jeden z mála, kdo něco takového umí!“

„Hele, já nebyl nic oslňujícího,“ couval raději Icy. „Jak víš, zkrachoval jsem.“

„Dopadl bys tak špatně, kdybys nemusel splácet lichvářské úroky na hypotéku a mohl by sis dovolit pojistit úrodu?“

„Pojistit úrodu?“ opakoval nevěřícně Icy. „Na to jsem nikdy neměl.“

„Císařská banka bude farmářům pojišťovat úrodu i proti pohromám,“ řekl Pepek. „Dá se to spočítat, aby to bylo únosné pro obě strany. A navíc dostanete plodiny, vyšlechtěné na jiných světech. Budou výhodnější než ty, co znáte.“

„A bude se jim dařit i tady?“ staral se Icy.

„Bude,“ ujistil ho Pepek. „Ještě nikde s nimi nebyly problémy.“

„Poslyš, za takových podmínek by mě bavilo i farmaření.“

„V tom ti nikdo nebude bránit,“ usmál se Pepek.

„Proč mám tedy dělat bařtipána?“

„Zvládneš oboje,“ ujistil ho Pepek. „Jako bařtipán založíš školní farmu, kde novým farmářům ukážeš, jak se to má dělat. O daně ani o hypotéky se starat nebudete. Hypotéky vám poskytne Císař a ani daněmi vás dusit nebude. Farmářům se musí vést tak dobře, aby se Císařství za ně nemuselo stydět. Vaším úkolem bude uživit všechny lidi Emurechó, protože dovoz nejspíš na dlouhou dobu ustane.“

Mezi hosty to opět zašumělo, zejména při Pepkově zmínce o ukončení dovozu.

„Opravdu si myslíš, že dovoz ustane?“ staral se i Císař.

„Opravdu si to myslím,“ odvětil vážně Pepek. „Dovoz si budete moci dovolit až když bude mít Emurechó co vyvážet. Znamená to naučit se vyrábět něco, o co bude zájem v jiných světech. S loupením v koloniích je konec, stejně jako s nakupováním za nekryté peníze. Buď tam budou vaše zboží kupovat, nebo ne, ale dovážet budete poctivě jen to, nač si vyděláte prodejem. Obchod musí být poctivý na obě strany.“

Pepkova slova uváděla všechny do nelíčeného údivu. Pochopili, že mluví o nejzásadnější reformě za poslední tisíciletí. Vztah ke koloniím měli donedávna majetnický, jako kdyby kolonie měly povinnost mateřský svět Emurechó živit. A to si Cizinec dovolil zpochybnit? Oponoval mu ale jen Císař, ostatní se do toho neodvážili mluvit.

„A když nám nikdo nebude chtít nic prodat?“ sýčkoval Císař dál.

„Tak nebudete dovážet,“ odsekl Pepek. „Proto musí být Emurechó soběstačný svět. Kdyby vesmírný obchod uvázl, vydržíte i bez něho.“

„Nebyl bych proti,“ ustupoval opatrně Císař. „Nemám iluze, že by kolonie byly to co dřív. Když dokážete hospodařit bez nich, nebudu vaším dlužníkem já, ale celá Emurechó.“

„Uvidíme,“ usmál se Pepek. „Myslím si ale, že to půjde.“

V té chvíli se pod nimi otřásla podlaha, v Císařském paláci zhasla světla, zaburácela hromová rána a venku se rozlila rudá záře požáru. Vzápětí se okny dovnitř přiřítila tlaková vlna. Všemi zacloumala a rozprskla skleněné střepy vyražených oken po celé audienční síni.

Hosté zděšením vyskočili, ale nikdo si nevěděl rady. I důstojníci u komunikačních strojů bezradně ztuhli. Také jejich stroje zmrtvěly, když zhasla světla.

„Je to shora!“ cítil Pepek telepatické sdělení Yazatap. „Někdo na nás střílí, letím tam!“

„Kterej vůl!“ vzdychl si bezmocně Pepek.

Pepek měl cukání odpoutat se od Císaře, změnit se v ducha a vyrazit s Yazatap vzhůru, ale když jí to navrhl, zarazila ho.

„Vy dole se starejte o Císaře!“ mínila. „Mažte do krytů! Mě beztak nedohoníš, zvládnu to, dřív než bys ke mně dorazil.“

„Co se to vlastně děje?“ vzpamatoval se až teď Císař.

Důstojníci bez svých komunikačních přístrojů vypadali pořád bezradně, ale Pepek díky své ženě jako jediný věděl, co se děje.

„Jedna Císařská bitevní loď po nás střílí z oběžné dráhy!“ informoval všechny, když viděl, že se nikdo nemá k vysvětlování.

„Naštěstí jen jedna,“ pokračoval rychle. „Yazatap už s ní vyrovnává rychlost, za okamžik je u ní a žádnou další nevidí. Měli bychom odejít do krytů, palác není bezpečný!“

„Do krytů?“ zaúpěl Císař. „Slibovali jste mi, že nikdo střílet nebude!“

„Udělali jsme proti tomu všechno,“ pokrčil rameny Pepek. „Něco nám nevyšlo a někdo si přece jen vystřelil.“

„Budeme tedy muset do krytů,“ souhlasil Císař. „Vyhlaste protiletecký poplach!“ obrátil se na důstojníky.

To už nebylo třeba, zvenčí sem z města doléhalo hlasité varovné kvílení sirén.

„Tudy, můj Císaři!“ vzpamatoval se nejbližší důstojník.

Bez mrtvých komunikátorů byl, co se týkalo nepřítele, bezradný jako všichni, ale znal palác a věděl, kde jsou úkryty. V této chvíli to bylo nejdůležitější.

„Neslyšeli jste? Všichni do krytů!“ obrátil se náhle Císař, když viděl, že důstojníci i hosté stojí dál na svých místech a nehýbají se.

„Do palácových krytů nesmí podle etikety nikdo cizí!“ připomněl mu důstojník.

„K čertu s etiketou!“ vykřikl Císař. „Měním ji! Všichni se mnou a koho potkáme cestou, ať se k nám připojí!“

Ukázalo se ale, že cesta do Císařova krytu začíná malým pneumatickým výtahem, kam se vešlo sotva pět lidí, což hromadný útěk nijak neulehčovalo. Pepek dovnitř přes Císařovy protesty vstrčil jako prvního Císaře, tři hosty a důstojníka, který se dole vyznal. Výtah odjel a Pepek se obrátil k ostatním.

„Všichni se popadněte za ruce a vytvořte řetěz!“ nařídil. „Pevně se držte, nikdo se nesmí pustit, rozumíte? Držte se všichni jako klíšťata! Kdo se pustí, bude potrestán smrtí! Jestli se další náboj z věží křižníku strefí zrovna sem, zbude tu jen hořící kráter!“

Pepkovy manželky i Icy naštěstí ihned pochopili co zamýšlí a ostatní je poslechli, aniž by si dokázali představit, k čemu to může být dobré.

„A teď všichni za mnou!“ poručil Pepek. Jako jednoruký byl na konci dlouhého lidského řetězu, ale jedna ruka mu stačila, více jich nepotřeboval.

Vytvořil hmotové zrcadlo a vstoupil do něho. Táhl přitom za sebou jednoho hosta a nedbal jeho neochotného zdráhání, když současně ze zrcadla vystoupil a prošel skrz sebe.

Naštěstí se nikdo nepustil a celý lidský řetěz se rychle provlékl hmotovým zrcadlem.

„A teď dolů za Císařem!“ zavelel Pepek a zrušil hmotové zrcadlo.

Jen on a jeho ženy dokázali využít antigravitace, aby se v duchovité podobě propadli do podzemí. Kdyby se lidský řetěz roztrhl, Ramiel, Salgiel i Xapho by si s utrženou částí poradily, ale řetěz vedl Pepek a strhl za sebou i ostatní. Zamířil do šachty pneumatického výtahu, právě když jeho kabinka přijížděla nahoru. Nevšímal si jí ale a stáhl celý lidský řetěz do hluboké, temné šachty, kam by se nejspíš vešla celá Eiffelova věž. Byl to strašlivý pád do tmy a duchovitým vzduchem se rozlehl mnohohlasý zděšený křik.

„Klid, nebojte se, víme, co děláme! Nejsme hmotní a nic se nemůže stát!“ uklidňoval Pepek vyděšené lidi telepaticky.

Dole se všichni setrvačností propadli hluboko do skály, ale v té tmě to málokdo pochopil. Naštěstí se opravdu nikomu nic nestalo a Pepek je ze tmy vytáhl vzhůru do úzké, slabě osvětlené chodby, na jejímž konci právě Císař se svými průvodci vstupovali do pancéřových dveří krytu.

„Za nimi!“ vyzval Pepek ostatní a táhl je dál. V osvětlené chodbě mu nikdo nekladl odpor, ale málokdo si všiml, že běžná chůze najednou vypadá... trochu nezvykle.

Císařova skupinka za sebou zanechala otevřené pancéřové dveře, ale ani zavřené by Pepka nezastavily. Vtáhl všechny do prostorné prázdné předsíně. Ti před nimi již stačili projít dalšími dveřmi, ale Pepek do nich nevstoupil. Nezastavil se, ale vytvořil druhé hmotové zrcadlo a opět jím provlékl celý lidský řetěz, aby všichni získali normální hmotu. Napadlo ho přitom, že se to podobá karavaně velbloudů, procházejících uchem obří jehly, ale nedal na sobě znát úsměv.

„To není všechno!“ varoval ostatní. „Musíme projít ještě dvěma takovými branami!“

Jeho samozřejmost zapůsobila, stejně jako klid jeho žen i Icyho, kteří znali pravidla, jimiž se museli řídit, aby získali zpět nejen normální hmotu, ale i pravolevou orientaci. Až když byla i tato procedura u konce, zavedl Pepek lidský řetěz do prostorné centrální místnosti privátního Císařova krytu.

Ti před nimi už na ně čekali, ale nečekali je tak brzy a hlavně ne všechny najednou.

K vysvětlování tu ale byly přednější věci.

„Jak je to možné?“ obrátil se Císař naléhavě na Pepka, jakmile Pepek vstoupil.

Pepek nejprve uvolnil ruku hosta, kterou dosud pevně svíral. Ostatní pochopili, že se mají pustit a lidský řetěz se rychle rozpadl. Audience mohla pokračovat, jen na jiném místě.

„Ponechali jsme velení lodí Flotily velitelům pod slibem, že ukončí let a přistanou,“ vysvětloval Pepek všem, nejen Císaři. „Museli jsme jim ponechat energii pro bezpečné přistání a jak se zdá, jeden z velitelů se rozhodl slib porušit. Útočí totiž jen jedna loď, takže jde jen o jednoho jediného velitele.“

„Snad jste nedali na jejich sliby?“ zaúpěl Císař. „Porušení slibu, daného nepříteli, se přece odjakživa chápe jako záslužná válečná lest!“

„My chápeme porušení slibu jako ztrátu cti,“ nesouhlasil nahněvaně Pepek. „Slíbili nám to všichni a většina slib dodržela, vždyť to ani nebyl slib nepříteli, ale vlastnímu Císaři! Nemáte to náhodou uvedené někde ve vašich zákonech jako velezradu?“

„Máme,“ souhlasil Císař. „Jenže ten velitel může tvrdit, že slib nedával mně, ale vám. Vás by jako nepřítele chápat mohl!“

„Přijali váš rozkaz potvrzený pečetí a její pravost uznali,“ mračil se Pepek. „My jsme tam byli od té chvíle jen jako svědci. Podle vašich zákonů je to velezrada, podle našich je to navíc neomluvitelné hromadné vraždění. Pachatel je u mě prostě hromadný vrah!“

„Máš asi pravdu,“ přikývl po krátkém uvažování Císař. „Soud bude muset všechny členy vzbouřené posádky odsoudit na smrt, už pro výstrahu ostatním.“

„Všechny ne,“ opovážil se nesouhlasit Pepek. „Všichni o vašem rozkaze nevěděli. Vsadím se oč chcete, že většina vojáků dostala rozkazy bez nejmenší zmínky o vaší pravé vůli. Věděli o tom jen ti ve velínu.“

Císař opět nakrátko zaváhal.

„I teď máš pravdu!“ ustoupil rychle. „Nebylo by spravedlivé trestat nevinné. I tak to bude největší masová poprava za posledních tisíc let!“

„Opět musím protestovat!“ neustupoval Pepek. „Spravedlnost si představuji jinak!“

„Tak povídej!“ vyzval ho Císař. „Míváš zajímavý pohled na věc a přesvědčil jsi mě už víckrát, ačkoliv teď nevím, o co ti jde. O zločinu těch vojáků se pochybovat nedá a pokud stříleli na obydlené město, pochyboval bych, že by to bylo bez obětí! Jsou tedy i vrahy!“

„O zločinu pochybovat nebudu, jen o trestu,“ řekl Pepek.

„Když nepochybuješ o zločinu, těžko můžeš pochybovat o výši trestu! Trest přece určuje zákon, starší než ty i než já. Dohodli jsme se snad na tom...“

„Nepřesvědčil jsem vás nedávno o změně trestu pro knížete Pačdoga?“ přerušil ho Pepek, ačkoliv se některým přítomným dělaly z takové opovážlivosti mžitky před očima.

„Přesvědčil,“ přemýšlel Císař, jaký je v tom chyták. „Pačdog byl arcidarebák, ale jen mě věznil, ačkoliv mě měl v moci a mohl mě snadno i zabít!“

„Zabít vás nemohl,“ mračil se Pepek. „Potřeboval vaši ruku, přesněji váš biočip, aby mohl vaším jménem vydávat příkazy. Vládl tak místo vás a pod jeho vládou se děly příšerné věci. Na Emurechó ne, ale ve vesmíru! Nakonec vaší rukou potvrdil i vyhlazení Morzortů. Sám to sice nevymyslel, ale lví podíl na tom má. Zabití jednoho člověka, byť Císaře, vychází z toho srovnání jen jako zanedbatelná drobnost.“

„To snad ne!“ vykřikl nesouhlasně jeden z hostů. „Císař je přece...“

„Nechte ho!“ okřikl hosta Císař. „Má pravdu a ta je nad etiketu! Ale obávám se, že dnes bude také příliš mnoho obětí, než aby se to dalo zlehčovat.“

„Nic nezlehčuji!“ zavrtěl hlavou Pepek. „Víte dobře, že se nerozmýšlím zabít darebáka, když hrozí nebezpečí, že bude pokračovat ve zločinech a odnesou to další oběti. Ale nejsem pro zbytečné tresty smrti. Kníže Pačdog ani plukovník Krveža nikomu škodit nebudou, takže nejde o jejich okamžité zneškodnění! Jde o spravedlivý soud a přísný trest za jejich nepochybné viny. Nezlobte se na mě, ale za to, co provedli, je trest smrti příliš mírný!“

„Nechat je žít je přece mnohem mírnější!“ neudržel se další z hostů. „Aby vrah přežil své oběti a klidně si pak někde lebedil, to je přece neúcta k těm obětem!“

„Není,“ odvětil vážně Pepek. „Jsem pro to, nechat je žít, ale tak, aby sami litovali, že ještě žijí! V Podsvětí si rozhodně lebedit nebudou.“

„To je přece nesmysl! Nebo je něco takového možné?“ protestoval jeden z hostů.

„Je,“ přidal se k Pepkovi ke všeobecnému údivu Císař. „Podsvětí je strašnější než krátká, byť sebevíce bolestivá smrt. Jakže jsi tomu říkal?“

„Tantalova muka,“ odvětil Pepek. „Neustálý hlad, žízeň a strach o život bez naděje na jiné vysvobození, než smrtí vlastní rukou. Ta bývá horší než smrt z rukou kata.“

„Pak bych skoro litoval katy, kteří budou muset odsouzence tak krutě mučit!“

„Nikdo je mučit nebude,“ zavrtěl hlavou Císař. „Podsvětí je příšerný svět nedaleko od nás. Upřímně řečeno, život je tam možný, ale rozhodně ne k závidění. Spíš k zbláznění. Stačilo mi krátce se tam podívat. Neustálé přítmí od mračen sopečného popele, který se sype shora, země se pod nohama chvěje, až se člověk neudrží na nohou, občas tam tečou ohnivé řeky... rostlin je tam žalostně málo a ke všemu ten příšerný vzduch! Dýchat se dá jen s odporem, je v něm spousta síry, která dráždí sliznice... Mimochodem, Pepku, jak vlastně víš, že jde o plukovníka Krvežu? Nemohl by to být někdo jiný? Ještě před chvílí...“

„Byl to Krveža,“ řekl Pepek. „Před půlminutou jsem to ještě nevěděl, ale teď už je to jisté. Před okamžikem ho totiž Yazatap zneškodnila.“

„Ach, zase ta vaše telepatie!“ vzdychl si Císař. „Co se tam vlastně děje?“

„Yazatap ho sbalila do kokonu, aby nepřekážel,“ líčil všem Pepek, co se odehrávalo kdesi nad jejich hlavami na oběžné dráze kolem Emurechó. „Ostatním důstojníkům na můstku povolila vydat rozkazy, aby křižník Fašabhyd přece jen navedli na přistání do přístavu Zukudiu. Naštěstí měli jen jeden reaktor, takže stříleli jen jednou věží a než stihli nabít kondenzátory k další salvě, Yazatap byla u nich a zatrhla jim to. Chcete-li, můžeme se bez obav vrátit do audienčního sálu.“

„Co když ten slib zase někdo poruší?“ strachoval se Císař.

„Neporuší!“ usmál se trochu trpce Pepek. „Ostatní lodě Flotily už přistály, Fašabhyd byl poslední. Krveža je v kokonu a Yazatap ostatním důstojníkům nevěří, pohlídá je, dokud nepřistanou. Bylo by dobré upozornit velení přístavu Zukudiu, aby ihned po přistání zatkli celé velitelství křižníku – kromě plukovníka Krveži.“

„To zařídíme,“ odvětil Císař rychle. „Proč ale bez toho hlavního?“

„Protože toho sem za chvíli Yazatap přitáhne,“ ujistil ho Pepek. „Nebudeme riskovat, aby mu nějaký zkorumpovaný strážce umožnil útěk.“

„Strážce – a zkorumpovaný?“ obrátil Císař nešťastně oči vzhůru.

„Je to na Emurechó horší, než si myslíte, že?“ politoval ho Pepek.

„Úděsné!“ vydechl Císař. „Důstojníci nemají čest, strážci jsou zkorumpovaní, soudci straní zločincům, to jsme to dopadli! Stačí, abych pár let nevládl, a je tu úděsný nepořádek!“

„A co čestné slovo šlechtice knížete Pačdoga?“ rýpnul si Pepek. „To nebylo za vaší vlády? Nakonec, kdyby kníže tvrdil, že jste byl jeho nepřítel, byla by to také válečná lest!“

Císař se na něho podíval hodně zle.

„Máš pravdu, ale už mě to opravdu štve!“ vyhrkl. „Ne protože máš už zase pravdu, to je spíš tvoje přednost. Ale štve mě, jak hluboko Císařství kleslo!“

„Tím víc vás bude těšit, až se podaří něco z toho napravit a uvést do pořádku, ne?“

„Neutěšuj mě!“ usmál se smutně Císař. „Do pořádku? Tisíc let na takový nepořádek nepostačí!“

„Tolik času nemáme,“ zavrtěl hlavou Pepek. „My se tu tak dlouho nezdržíme.“

„Nedivím se ti! Ale mám z toho obavy!“

„Musí to jít rychleji!“ tvrdil Pepek. „Z našeho světa jsem zvyklý na rychlejší jednání. Než odejdeme, musí to tu být úplně jiné!“

„Obdivuji tvůj optimismus,“ nevěřil mu Císař.

„Uvidíme!“

Dohodli se raději, že se do honosné audienční síně nevrátí. V podzemním bunkru je místa habaděj a Císař na okázalosti bazírovat nemínil, pobyt ve vězení mu, jak se zdálo, aspoň v tomto směru hodně prospěl. K čertu s etiketou, u jednání je důležitější jeho smysl!

Do audienční síně nakonec vyslal důstojníka a pověřil ho úkolem zabezpečit spojení se svými kolegy. Chtěl, aby ho informovali o všem co se děje, především o záchranných akcích ve městě, i když se ukázalo, že při nenadálém ostřelování nevěděli víc než ostatní.

Xapho se nabídla, že zastoupí Yazatap v ochraně před zdejšími teroristy. Změnila se hbitě v ducha a odletěla stropem, zůstaly jen Ramiel a Salgiel. Do jednání nevstupovaly, nechaly jednat Pepka a audience mohla pokračovat.

Na programu byla přestavba válečného průmyslu na mírový. Polovina hostů byla z podniků změnou postižených, zbytek vyráběl pro civilní sektor již dříve a teď se cítil na koni. Donedávna tomu bylo naopak, válečná výroba měla přednost a mohla si dovolit vyrábět i nestydatě předražené výrobky. Když teď Pepek chtěl, aby civilové postiženým pomáhali, moc se jim do toho nechtělo.

„Vždycky se měli líp než my,“ vypočítával staleté ústrky výrobce civilních letadel. „Jeden materiálově srovnatelný výsadkový člun stál jako tisíc osobních letadel. Měli k dispozici zadarmo všechny patenty, nestydatě rejžovali a teď je máme podporovat?“

„Vyráběli jste přece také,“ uklidňoval ho Pepek. „A nehladověli jste u toho. Teď to budou vaši kolegové, až budou s vámi vyrábět letadla.“

„Tím hůř! Máme snad podporovat konkurenci?“

„Proto chci, abyste se spojili,“ trval na svém Pepek. „Když říkám spojit se, chci aby to bylo pro obě strany spravedlivé!“

„Spojit se? Myslíte fúzi? Fúze nikdy není spravedlivá!“ nedal se civil. „Pravomoci se dělí podle vloženého kapitálu a ten mají podstatně větší! Neumíte si ani představit, co úsilí nás stálo, aby nás nespolkli! Stovky let jsme se tomu bránili! Měli jsme jedinou výhodu, že náš sektor nebyl tak lukrativní, aby o nás stáli!“

„Proč by vás měli spolknout?“ namítal Pepek. „Měnovou reformou se kapitál vyrovná. Už nepůjde o to, který sektor je lukrativnější. Jestli vám jde o výrobu letadel, neměli byste odmítat kapacity, které vám přinesou. Nebylo by spojení pro obě strany výhodnější?“

„A vy myslíte, že nám něco přinesou, aby nám pomohli vyrábět? Ti spíš očekávají, že jim pokorně odevzdáme naše podniky, když jim teď vyschnou zlaté prameny! Podívejte se, náš obor je specifický. Umíte si představit složitost takového obyčejného osobního letadla?“

„Náhodou umím,“ usmál se Pepek. „V našem světě jsem je projektoval.“

„Osobní letadla?“ vytřeštil na něho oči továrník a chvíli civěl, jako kdyby nevěřil ani svým očím. „Pokud vím, vy je přece nepotřebujete! Létáte si kam chcete i bez letadel!“

„Létáme,“ připustil Pepek. „Má žena Yazatap před chvílí vyletěla vstříc vašemu křižníku vyřadit jeho posádku. Na to letadlo nepotřebujeme. Ale tady Icy může potvrdit, že nic není tak snadné, jak to vypadá. Z jeho hlediska to bylo nepohodlné, museli jsme čas od času využívat i nechtěnou pohostinnost vašich lodí. V kokonu není pohodlí pro pasažéry, nemůžeme ani přepravovat větší náklady. Na to jsou letadla výhodnější. Nepoužíváme je v takové míře, ale občas se nám i nějaké to letadlo hodí.“

„Vy že jste projektoval letadla?“ nevěřil továrník. „To není záležitost jednotlivce! Kolik vás v takovém týmu bylo?“

„V Andělském světě jsme byli v týmu dva, já s Víťou,“ připustil Pepek. „Bulise nepočítám, ten si jen trochu upravoval sedadla. Víťa byl hlavní, já jsem se tam spíš učil, ale v Oáze už jsem na to byl sám.“

„Snad se nepletu, když předpokládám, že vaše letadla byla lepší,“ lichotil Pepkovi továrník. „A co kdybyste nám přispěl i vašimi znalostmi?“

„Letadla tady dělat nebudu,“ podotkl Pepek jemně. „Vrátím se do našeho světa, budete si je muset dělat sami!“

„No, ale kdybyste nám třeba nabídl své projekty...“

„Kdybych sem chtěl přinést projekty, přinesl bych je i s okifeiskou technologií, ale pak bych nepotřeboval ani vás,“ řekl Pepek. „Takovou nepředloženost neudělám.“

„Myslíte si, že bychom ji nezvládli?“ snažil se ho provokovat továrník.

„Okifeiská výrobní technologie by váš svět rozvrátila,“ ujistil ho Pepek. „Stěžujete si tady na konkurenci a nechce se vám spolupracovat. Co byste řekli na konkurenci, která pracuje bez výrobních nákladů a může si dovolit nabízet lepší zboží za tisícinu ceny? Věřte mi, že by s vámi za pár dní dokonale zametla.“

„Donedávna jsme vyráběli za tisícinu ceny našich konkurentů, ale bylo nám to málo platné, oni měli smlouvy, my ne,“ stěžoval si továrník.

Představitel armádních výrobců se ale také cítil uražený.

„Za jakou cenu byste vyráběl vojenská letadla?“ navrhl Pepkovi. „Vyráběl byste je levně? Museli jsme vyrábět především spolehlivě, naše výrobky prověřoval vždycky kosmos a to není žádná procházka parkem! Proto jsme museli mít tak výhodné smlouvy!“

„Vojenská letadla jsem nikdy nevyráběl, ani nebudu,“ odrazil ho Pepek. „Nevšimli jste si, že patříme do úplně jiné civilizace? Nepřišli jsme vám pomáhat s vojenskou výrobou!“

„Proč ale tak trváte na těch civilních?“ zeptal se ho jiný podmračený podnikatel.

„Protože nechceme, abyste dopadli jako Morzortové,“ odvětil mu Pepek.

„Morzortové?“ nechápal podnikatel. „Co s nimi máme společného? Slyšel jsem o nich, že byli zaostalí, nic víc.“

„Měli jste nebezpečně blízko k jejich smutnému konci,“ tvrdil Pepek. „Někteří vaši lidé mají prsty v jejich zkáze. Nechtěl bych být v jejich kůži, až je dopadneme.“

„Ve válce je možné všechno,“ přiznal podnikatel. „Kdo prohraje, trpí.“

„A vítěz páchá zločiny beztrestně,“ doplnil Pepek. „To úsloví známe, ale nehodláme se s tím smířit. V žádném světě, nejen u vás. Podle nás i zločiny vítězů dostihne spravedlnost.“

„Vysvětlete to hlavně Alianci!“ namítl prudce podnikatel.

„O Alianci se nestarejte, slízne si své,“ ujistil ho Pepek. „Přišla o Flotilu u Alyaku, ale tím to neskončí. V současné době po ní ve vesmírech pátrá více týmů, jako je náš. Až ji objevíme, věnujeme se jí naplno.“

„Proč se nezeptáte našich navigátorů?“ zavrčel podnikatel. „O Alianci by vám určitě řekli všechno co chcete – a rádi.“

Mezitím požádal o dovolení vstoupit jeden důstojník. Přinesl přenosný komunikační stroj, zapnul jej a Císaři na jeho obrazovce předvedl sestřih videodokumentů, pořízených mezitím hlídkami venku ve městě.

Útok křižníku Fašabhyd naštěstí nejdůležitější objekty ve městě Scheja minul. Odnesla to jediná velká budova – vojenská škola Výchozího Bodu. Naštěstí byla skoro prázdná, Císař totiž nedávno udělil zaměstnancům mimořádnou dovolenou a kadetům prázdniny. Kadetům tím udělal radost, ale zaměstnanci odcházeli se smíšenými pocity, šuškali si – a ne bez důvodu – že je to jen předzvěst vyhazovu a rozpuštění školy jako takové. Jen někteří důstojníci měli byty v objektu, takže tam zůstali. Udělali by ale lépe, kdyby odešli spolu s ostatními.

Na místě vojenské školy zůstal obrovský kouřící se kráter, ale ztráty na životech byly podle hlášení minimální, což byla příznivá zpráva a Císař si mohl oddychnout. Litoval zničené školy, ačkoliv věděl, že se ji tak jako tak chystal zavřít a rozpustit. Litoval i oběti, vydal příkazy veliteli záchranářů a povolal si velitele nové Císařské Gardy, která nahradila jeho nespolehlivou Ochranku. Nezdržoval se tím ale a Pepek mohl pokračovat v diskuzi.

„Vaše navigační informace jsou pro nás bezcenné,“ usmál se. „Vesmírem cestujeme jinak než vy a vaše cesty mimoprostorovými choboty nejsou pro nás použitelné.“

„Bez nich by bylo cestování příliš zdlouhavé, od hvězdy ke hvězdě je příliš daleko! Teprve choboty to prakticky umožňují!“

„Pro vás,“ připustil Pepek. „Náš způsob je rychlejší, to vám potvrdí i Císař. Předpisy mu nedovolovaly cestovat mezi světy s odůvodněním, že by mu tam nikdo nezajistil bezpečnost. S námi byl na více světech. Některé jsou dokonce lidem nebezpečné, ale snadnost jejich opuštění nám snižuje riziko na přijatelnou míru.“

„Má pravdu,“ potvrdil mu sám Císař. „Viděl jsem s ním i světy, kde by člověk nepřežil ani den, kdyby z nich nemohl včas zmizet. Jenže oni přecházejí ze světa do světa tak lehce, jako my překročíme práh z jedné místnosti do druhé! Jediným krokem!“

„Co má znamenat, že po Alianci pátráte? Poloha světů Aliance je odedávna známá, nač to zbytečné pátrání?“

„Náš způsob cestování vesmírem používá jiné cesty,“ opakoval Pepek. „Do stejného cíle se dostaneme jinudy. Paralelní vesmír je zkroucený úplně jinak, než jak se zdá v tom třírozměrném, který znáte. Sousední světy bývají v třírozměrném vesmíru vzdálené tisíce světelných let. A naopak od světů, které ve vašem vesmíru sousedí, nás odděluje až několik set křižovatek.“

„To není zrovna výhodné!“ mínil podnikatel.

„Jak se to vezme,“ podotkl Pepek. „Váš způsob cestování vám umožňuje navštívit jen pár světů, sousedících v třírozměrném vesmíru. Lety trvají obrovským kosmickým lodím i s využitím mimoprostorových chobotů měsíce, bez nich staletí. My lodě nepotřebujeme vůbec, cesta na nejbližší světy je otázkou vteřin a blízkých světů máme na výběr více než sto tisíc. Bohužel mezi nimi nejsou zrovna ty vaše, ale to je jen otázkou času. Určitě se na vaše světy dostaneme i naším způsobem, ale může se stát, že budeme muset prozkoumat několik tisíc jiných světů. Jenže až tu cestu najdeme, bude časově stejně krátká, jako je dnes cesta od nás na Alyak.“

„Jak dlouho vám vlastně trvala cesta z vašeho světa na Alyak?“ zajímal se Císař.

„Od chvíle, kdy jsme vyrazili, to trvalo pár dnů,“ přiznal Pepek.

„Úžasná rychlost!“ podotkl Císař.

„Cestou nás ale zdrželo několik neznámých světů, na které jsme narazili a museli jsme je aspoň zběžně prozkoumat. Strávili jsme na nich více času než vlastním cestováním. Z Alyaku domů to bude rychlejší, odhadl bych to na pár minut. Jsme přece jen příliš daleko, než aby to byla otázka pouhých vteřin.“

„Pár minut! To naše lodi potřebují, aby se dostaly na nejnižší oběžnou dráhu!“

„Máme zkrátka jiné technologie,“ pokrčil rameny Pepek. „U kosmických letů i na našich světech. Ale teď vám navrhnu přerušit debatu, čeká nás důležitější jednání. Za malou chvíli sem dorazí Yazatap se zajatým plukovníkem Krvežou.“

„To bude opravdu závažnější téma,“ přikývl Císař. „Kde je tvá žena Yazatap? Já vím, že se vzájemně vycítíte, ale přece jen...“

„Právě sem vchází,“ odvětil Pepek.

Yazatap vstoupila do Císařova krytu netradiční cestou, totiž stropem. Vynořila se i se svým živým zavazadlem v náručí skrz veliké svítidlo, ale zřejmě jí to nevadilo. Při přistání se zabořila po kolena do podlahy a trochu zavrávorala, ale rychle z ní vystoupila, zbavila se kokonu, rutinně prošla třemi hmotovými zrcadly a zastavila se přímo před Císařem.

„Tady máte viníka té zkázy!“ řekla a zrušila druhý kokon, věznící jejího zajatce.

Kokon se prostě rozplynul, takže se plukovník náhle ocitl na vlastních nohou. Ty ho ovšem po dlouhém pobytu v beztíží zradily a rozplácl se na podlaze před Císařem jako kajícník, skoro to vypadalo jako úmyslné. Yazatap se předtím na nohou udržela, pro ni to tak nezvyklé nebylo.

„Vstaň, darebáku!“ zahřměl na ležícího plukovníka Císař.

„Nech ho ležet,“ poradil mu Pepek. „Nohy ho ještě neudrží.“

„Jen ať se snaží!“ nemilosrdně požadoval Císař.

„To je snad jedno,“ mírnil ho Pepek. „Vysvětlovat může i vleže. Zajímalo by mě, proč nedodržel slovo a porušil váš rozkaz.“

„Slyšel jsi? Odpověz!“ poručil plukovníkovi Císař. „Víš, co jsi vůbec provedl?“

„Jaké rozkazy může vydávat někdo, kdo je v moci nepřátel?“ odvětil hrdě plukovník. „Přece se rozumí samo sebou, že falešné! Povinností nás kosmických vojáků je v takovém případě falešné rozkazy neposlouchat a řídit se čistě vlastním úsudkem.“

„Vlastním úsudkem!“ vybuchl Císař. „Srovnal jsi se zemí naši starodávnou válečnou školu Výchozího Bodu i s výkvětem vojenských vychovatelů Císařství! Proč?“

„Byl to pokus o zničení mimozemšťanů, kteří ovládli Scheju!“ trval na svém Krveža. „Nad Schejou bylo kouřmo, takže šlo o pouhý navigační omyl! Je mi to opravdu líto.“

„Úspěšnějším zásahem bys zabil svého Císaře. Byl to atentát na mě, je ti to jasné?“

„To posoudí až dějiny,“ odvětil lhostejně plukovník.

„Rozkaz zněl ukončit akci a přistát!“ trval na svém Císař. „Zajímá mě, proč jste se už dřív nezajímali, zda neplníte falešné rozkazy?“

„Předtím byly vždycky pečetě pravé!“ bránil se plukovník.

Pokoušel se zvednout, ale jeho tělo si během pobytu v beztíží odvyklo gravitaci a s vypětím všech sil se mu podařilo jen obrátit se na všechny čtyři.

„I teď byly pečetě pravé, uznali jste je!“ nesouhlasil Císař. „Přitom to byly po dlouhé době první rozkazy, které jste dostali ode mě osobně.“

„Jenže s vědomím, že jste v zajetí nepřátel!“

„To jste nemohli posoudit,“ odmítl to Císař. „V zajetí jsem byl, když za mě vydával falešné rozkazy podle vlastního úsudku Hlavní štáb. To jste péči o jejich pravost neměl!“

„Byly přece v naprostém souladu s předchozí Císařskou linií!“

„S mou předchozí linií!“ vybuchl Císař. „Vždycky mi šlo o spravedlnost! Nevadilo vám, jak byly rozkazy z poslední doby spravedlnosti na hony vzdálené?“

„Nám důstojníkům nepřísluší posuzovat spravedlnost!“ upjal se plukovník a aspoň částečně se vztyčil, i když pořád ještě klečel na kolenou. „Ta byla odjakživa věcí soudců!“

„Soudců!“ vzdychl si Císař. „Udělal jsem si pěkný obrázek o spravedlnosti! Budu muset vyházet z právnických fakult učitele i profesory! Jak mohou vychovat spravedlivé soudce, když se sami nechávají uplácet již při přijímacích řízeních?“

„Spravedlnost se nás vojáků netýká!“ trval na svém plukovník.

„A to se na to podívám!“ vypěnil Císař. „Spravedlnost že se vás netýká? Spravedlnost že je na vás krátká? Tak poslouchejte! Spravedlnost teď dopadne přímo na vás! A protože nemám po ruce jediného spravedlivého soudce, chopím se toho výjimečně sám!“

„Důstojníka kosmického loďstva smí soudit jen Nejvyšší vojenský soud Hlavního štábu!“ opáčil plukovník hrdě. „Znám dobře svoje práva!“

„Zřejmě nečtete zákony,“ ušklíbl se Císař. „Nebo čtete jen co se vám z nich hodí. Jako nejvyšší autorita mám v neodkladných případech právo zastoupit soud kterékoliv úrovně! Kterékoliv, tedy i vojenské. Ale to není všechno! Vaši hodnost jsem slíbil zachovat jedině když splníte rozkazy. Rozkazy jste nesplnil, degraduji vás proto na vojína! A teď, bez privilegií důstojníka, podléháte libovolnému soudu. Stráž! Ke mně!“

Čtyři muži v uniformách nové Císařské Gardy již čekali na Císařův povel v předsíni. Teď vběhli do místnosti a obstoupili nemohoucího plukovníka Krvežu.

„Strhněte z něho uniformu, která mu nepřísluší!“ poručil Císař.

„To snad ne! Jsem důstojník Císařské Flotily a tady... tady jsou dokonce ženy!“

„Čest i hodnost důstojníka jste prohrál vzpourou, vojíne Krvežo! A odteď nejste ani vojínem. Na tomto místě vás navěky odepisuji z řad armády!“ řekl slavnostně Císař.

Pepkovi se to nezamlouvalo, ale když viděl vyděšený, nenávistný výraz plukovníkova obličeje, nezbylo mu než souhlasit s rozsudkem. Bylo to promyšlené pošlapání důstojnosti člověka, jenže ten před necelou půlhodinou vraždil – a vrahy Pepek nikdy nelitoval.

Gardisté strhali s plukovníka uniformu. Plukovník se s nimi z posledních sil rval, ale proti čtyřem sám a zesláblý nic nezachránil. Povalili ho naznak, zbavili ho uniformy, kterou mu přitom roztrhli, pak i důstojnických bot.

„Oblečte si tohle!“ hodil Pepek k potupenému Krvežovi nevelký balík.

Byla v něm kombinéza pískové barvy z velice pevné látky a pár pevných mokasín.

„A dělejte, budete to už brzy potřebovat!“ dodal rychle Císař.

Bývalý důstojník se zahanbeně oblékal. Z očí mu koukala vražda, jenže byl zesláblý, sám a beze zbraně. Pro tuto chvíli si musel dát zajít chuť na pomstu, ale bylo vidět, že už teď spřádá plány na odplatu. Jen ještě netušil, co ho čeká.

„Ten oblek hodně vydrží,“ dal mu Pepek suše poslední instrukce. „Po kapsách najdete posledních pár darů od Císaře. Za vaši zradu je jich až příliš, ale budete je potřebovat. V batohu máte pro začátek nějaké zásoby. Moc jich není, ale víc si jich také nezasloužíte.“

„Co vy, vetřelci, do toho ještě mluvíte?“ obořil se Krveža na Pepka nepřátelsky.

„Pomáháme Císaři se spravedlností,“ odvětil Pepek. „Nemáme ale zájem litovat vrahy, pro které je čest totéž co lest. To jste si měl rozmyslet na svém křižníku. Spravedlnost má být pro každého.“

„Tohle je náš svět! A vy sem vůbec nepatříte!“ vztekle odvětil Krveža.

„Nepatříme,“ přikývl Pepek. „Ale vy už také ne! Yazatap, Ramiel – hoďte ho tam!“

Bývalý plukovník se náhle vznesl. Nevysoko, sotva deset centimetrů nad podlahu, ale nechápavě a poplašeně se rozhlížel, co se to děje.

Za ním se objevila bílá elipsa větší než člověk, plná bílých chomáčů. Vzápětí se propadla do modře orámované eliptické brány. Za ní byl jiný svět, ale nevypadal vábně. Tmavý a šedivý, s ostře štiplavým zápachem hořící síry. Po šedé planině se válely kotouče dýmu, hnané vichrem. Kromě vichru tam burácel i jakýsi neznámý hukot, připomínající nějaké obrovské zvíře.

„V Podsvětí se neříká Vítejte, ale Zanechte vší naděje!“ řekl telepaticky Pepek.

Jen telepatie mohla překřičet spojený řev blízkého vulkánu a bouře.

Bývalý plukovník Krveža proletěl modrou branou a dopadl na šedivou pláň do sopečného popela. Ani teď ho nohy neunesly, rozplácl se po dopadu jako žába, ale okamžitě vyskočil hrůzou a děs ho dokonce udržel na nohou.

Půda pod ním byla horká a třásla se.

„Chcete mě tady nechat?“ křičel hrůzou.

„To je přece pravé místo pro vrahy!“ odpověděl mu Císař. Také on musel křičet.

„To je... to je nelidské!“ zavyl strachem Krveža.

„Podle zákonů můžete čekat jedině smrt. Tohle je ...o maličko lepší!“ odvětil Pepek.

„Ale jen o málo,“ dodal Císař.

„Proklínám vás! Všechny!“ ječel Krveža, ale modravá elipsa se už zavírala.

Křik odsouzence pohltila bouře. V místnosti Císařského krytu se naopak rozhostilo ticho a chvíli ještě zůstalo. Všichni si v hlavách přerovnávali, co před okamžikem viděli.

Proto všichni dobře slyšeli, co řekl Pepek tak potichu, jako kdyby se bál, že tím něco zkazí. Stejná slova řekl hrdina románu Alexandra Dumase Edmond Dantés, zvaný hrabě Monte Christo, když před ním zemřel proradný bídák, hostinský Caderousse.

„To byl první!“

Errata:

11.08.2021 15:05