Svádění

Císařovi hosté, přítomní odsouzení plukovníka Krveži i jeho uvržení do Podsvětí, si tu zkušenost pochopitelně nenechali pro sebe, zejména když Císař naznačil, že nejde o tajnou státní záležitost. Rozšířilo se to velmi rychle, nejprve po městě, pak i mimo ně.

„Měl by vlastně nárok na řádný soud, ale dnes jsou spravedlivé soudy vzácné,“ řekl krátce po exekuci Císař. „Proto jsem použil svého prastarého práva a odsoudil ho. Až bude soudnictví v pořádku, vrátím ho před řádný proces.“

„Pokud se ho Krveža dožije,“ pokrčil rameny Pepek. „Podsvětí není dětská školka.“

„Tvrdili jste, že se tam dá přežít,“ podíval se na něho Císař pátravě.

„Za jistých okolností ano,“ objasňoval to Pepek. „Jsou tam jedlé rostliny – ale je jich málo a musí se hledat. Většina vodních zdrojů obsahuje stopy kyselin, najít pitnou vodu je problém, ale při troše štěstí se i voda najde. Naopak je snadné při větší smůle zahynout, ale to se v sopečných oblastech stává i na klidnějších světech. Je to věc štěstí a náhody. Lidé žijí v sopečných oblastech odedávna i na Emurechó. Podsvětí se liší jen tím, že když člověk nechce riskovat, nemá kam by se odstěhoval.“

„Čeká to i někoho jiného?“ zajímal se jeden podnikatel, který prve Pepka přesvědčoval, jak byl dříve civilní sektor utiskovaný.

„Setkali jsme se tu s nejtěžším zločinem ve známém vesmíru, s úplným vyvražděním světa Morzortů,“ odvětil Pepek vážně. „Něco tak příšerného prostě nemůže zůstat bez trestu, a to bez trestu odstrašujícího. Časem se v Podsvětí sejdou velitelé i členové Hlavního štábu, kteří veleli v době zkázy Morzortů, pokud jsou ještě naživu.“

„My je najdeme,“ dodala Yazatap. „S plukovníkem Krvežou jsme udělaly chybu, neměly jsme ho nechat Pepkovi. Chápu, že v jeho stavu, zejména bez očí, nemohl vstoupit do jeho mysli a zjistit jeho faleš včas. Na ostatních lodích jsme to dělaly, ale právě proto jsme mu měly pomoci. Nechtěly jsme se ho dotknout, ale ve vesmíru se sentimenty nevyplácejí.“

„Vy umíte vstoupit člověku do jeho mysli?“ ucouvl před ní zděšeně nejbližší z hostů.

„Ano, umíme,“ odvětila přísně Yazatap. „Tak jsme zjistily, že mezi generalitu, která o tom tenkrát rozhodovala, patřil i admirál Hazaróchun. Komu vstoupíme do mysli, nezatají před námi vůbec nic, čteme si v něm jako v knize.“

„To je přece – příšerná vlastnost!“ zděsil se podnikatel.

„Je,“ připustila Yazatap. „Zejména pro darebáky, kterým hrozí prozrazení. Chápeme to, ale přestat s tím nemíníme, dokud to tady nevyjasníme.“

„Ale nebojíte se, že někdo jiný... vstoupí do vědomí i vám?“

„My si do vědomí navzájem vstupujeme už dlouho,“ usmála se Yazatap. „Zvykli jsme si na to, chce to jen jedno – nemít co tajit.“

„Nemít co tajit?“ obracel oči v sloup další podnikatel. „Jak potom můžete podnikat?“

„Vážně si myslíte, že se nedá podnikat bez podrazů?“ usmála se na něho mile Salgiel. „Jestli je to tak, měl byste se sám nad sebou zamyslet. Ono to totiž jde. Čestné jednání znamená ve všech směrech spolehlivost a jistotu, tedy i v podnikání.“

„Možná to jde, ale... víte, mezi námi, pro podnikatele je čest spíš přítěží...“

„Kdo nečestně podráží partnery, bude brzy bez nich a nikdo na světě mu už neuvěří,“ namítla Salgiel. „Se spolehlivými partnery je naopak radost podnikat!“

„To by museli být čestní všichni a obávám se, že je tomu spíš naopak.“

„To se časem otočí,“ usmála se na ně mile Salgiel. „Lidi si zvyknou, že čest se vyplácí. Pak si snad dají říci i ti, kdo si to dnes ještě nemyslí.“

„Umíte si představit, kolika lidem byste museli vstoupit do hlavy, než se to otočí? Před chvílí jste říkali, že se chystáte co nejdřív vrátit do svého světa!“ vynesl svůj trumf další.

„Jistě,“ přikývla Salgiel. „Ale než se vrátíme, pár desítek lidí to tady naučíme.“

I trumf se dá přebít větším trumfem!

Císař neměl čas sledovat všechny novinky a zprávy, tak jako Pepkova parta, ale měl na to lidi. V hlavním městě měl dokonce celé mediální oddělení. Zdálo by se, že to donedávna musela být dobře placená bezpracná zašívárna, ale skutečnost byla jiná. Mediální oddělení nepracovalo pro nepřítomného Císaře, ale pro Hlavní štáb. Maršálové potřebovali informace nejen o nepříteli, ale i o náladách mezi obyvateli. Mediální oddělení proto doplňovalo tajnou policii. Jenže to se teď mělo rázně změnit.

Císař požádal Pepka, aby mu prověřil všechny členy, aby se na ně mohl spolehnout. Pepek se sice zdráhal, ale když to probral v rodinném kruhu, Yazatap ho přesvědčila, neboť chtěla Císaři vyhovět.

„Nebudeme přece nikomu škodit,“ naléhala na ostatní. „Císař nám slíbil, že nechá na svých místech všechny. Chce jen vědět, komu smí věřit.“

„Byla bych pro větší přísnost!“ nesouhlasila Ramiel. „Na to, že donášeli Hlavnímu štábu a vlastně i tajné policii, je na ně příliš mírný!“

„Je otázka zda všichni,“ přidal se Pepek k Yazatap. „Císař má pravdu, spolupracovat s nespolehlivými nemůže. Císařství by se mělo více podobat Oáze než Zemi.“

„Zatím má k Oáze hodně daleko!“ odfrkla si Ramiel.

„Jen klid, zlepšuje se to,“ utěšovala ji Yazatap. „Xapho si to taky myslí.“

Xapho procházela jako duch tichým palácem a hlídala. Atentátníků ubývalo, ale občas se tu mohl objevit osamělý vlk. Bez Hlavního štábu nebyly atentáty koordinované, ale úplný klid také ještě nebyl.

Pohovory v mediálním oddělení probíhaly bezchybně. Jako bažiňačka neměla Ramiel konkurenci, čtení myšlenek jí šlo nejlépe, potřebovala splnit jen pár podmínek, především aby obě hlavy byly v klidu. Salgiel upoutávala pozornost vyslýchaných a Ramiel zatím jako tichá vichřice vymetala nejtajnější zákoutí jejich mysli, Yazatap to ve vedlejší místnosti zapisovala. Po technické stránce problémy neměly, horší to bylo s tím, co se dozvídaly.

„Zapiš,“ požádala Ramiel Yazatap. „Polonai Apovo, udavačka. Nejprve udala sokyni, pak se jí to zalíbilo. Při donášení se cítí vládkyní nad životy...“

„Solog Asozo, udává z čiré škodolibosti...“

„Tailta Pideog, často mívá výčitky svědomí, ale vždycky splní povinnou aktivitu...“

„Vulak Vebibé, křivě udal i vlastního bratra... i ostatní udavači se mu vyhýbají...“

„Poslyš, Yazi, mě už zajímá jen jedno. Jestli v téhle žumpě objevíme aspoň čestnou výjimku. To snad ani nemůže být pravda!“

„Nebreč, Ramiel!“ konejšila ji Yazatap. „Očekávám, že mezi udavači čestnou výjimku nenajdeš. Všimla sis, že po nich vyžadovali povinnou aktivitu. To znamená, udávání měli jako povinnost. Kdo to nedokázal, dlouho mezi nimi nevydržel, až se mezi tu sebranku zkoncentroval výkvět udavačů z celého města. Má to pro nás jednu výhodu.“

„Jakou, prosím tě?“ vybuchla Ramiel.

„Máme je tady pěkně soustředěné,“ řekla Yazatap.

„Co ale řekneme císaři?“

„Pravdu, co jiného?“ opáčila Yazatap. „Přece mu nebudeme lhát! Vydrž ještě chvilku, moc už jich nezbývá.“

„Dobře, ale co s nimi uděláme?“

„To, co navrhuje Pepek. Zpracujeme na ně pravdivé hodnocení a každému věnujeme jeho. Ať si to každý vyřídí se svým svědomím.“

„Svědomím?“ nesouhlasila Ramiel. „Cožpak tihle nějaké mají?“

„Nevím,“ přiznala Yazatap. „Ale i svědomí se může probudit. Třeba zjištěním, že jeho nejtajnější tajemství zná tolik lidí, že se mezi nimi nemůže hanbou ani ukázat.“

„Sami to o sobě dosud hrdě roztrubovali!“

„Ano, ale to se udávání nazývalo vznešeně – služba vlasti,“ namítla Yazatap. „Teď se bude nazývat pravým jménem a lidé z okolí, kteří se jich dosud báli, jimi budou otevřeně pohrdat, až se i oni sami začnou za sebe stydět. No, nezáviděla bych jim!“

„Asi jako se ty sama stydíš za své mládí na Zemi?“ rýpla si Salgiel.

„Asi tak!“ podívala se na ni Yazatap mírně. „Nezapírám, byla jsem mrcha k pohledání, ale udávání mi ani ty vyčítat nemůžeš. To patří ještě o dvě úrovně níž.“

„Myslíš, že tenhle lidský odpad může Císaři dělat platnou službu?“ starala se Ramiel.

„To by byli čistí mediální experti!“ vzdychla si Salgiel. „Doufám, že Císař své plány s nimi důkladně přehodnotí.“

„Už se to děje,“ ujistil je Pepek, kterému se v Císařově pracovně dařilo poznatky svých žen zapojit do debaty s Císařem. „Vypadá to spíš na likvidaci celého mediálního oddělení.“

„Co je čeká potom?“ zajímala se Salgiel.

„Císařská penze,“ ujistil je trpně Pepek.

„Cože?“ vybuchla Ramiel. „Aby dostali za všechnu tu špínu ještě penzi?“

„Jo,“ přikývl Pepek. „Abys rozuměla, Císařská penze není vyznamenání za zásluhy! Dostane ji každý občan Emurechó, děti i dospělí, právě o tom spolu diskutujeme. Bude to životní minimum, aby nikdo nezemřel hlady, žádný přepych. Kdo bude mít zaměstnání, bude mít k penzi plat a bude se mít lépe, ale když tihle udavači práci neseženou, budou mít jen to životní minimum.“

„Kde na to Císař vezme peníze?“ zajímala se věcněji Salgiel.

„Pochopitelně z daní,“ ujistil ji Pepek. „Když nebude vydržovat armádu, zbudou peníze na penze, neboli životní minimum pro všechny.“

„A co když to někomu postačí a nebude pak vůbec nic dělat?“

„Tak ať nedělá!“ řekl Pepek. „Kdo s minimem vystačí, ať klidně lenoší!“

„A nebudou mít právě lenoši nejvíc volného času na zlodějnu?“ rýpla si Ramiel.

Ze všech žen se nejčastěji brouzdala Pepkovými vzpomínkami ze Země, takže o ní měla lepší představy než Yazatap, ačkoliv i ona viděla svět převážně Pepkovýma očima.

„O tom se právě bavíme,“ ujistil ji Pepek. „Císař tvrdí, že pro soudce bude výhodné, když se nikdo nebude vymlouvat na hlad. Chce pro darebáky zavést drakonické tresty.“

„To snad ne!“ zarazila se Ramiel.

„Hele, probereme si to večer u sexu,“ usadil ji Pepek. „Já s Císařem souhlasím. Jako duch jsem kdysi trestal darebáky smrtí. Každý dostal nejprve varování a kdo nepřestal, s tím jsem se nepáral, jinou možnost trestu než smrt jsem neměl. Zdejší soudci mají možností víc, nebude to tak kruté. Tresty budou dávat zpočátku mírné, drakonické se z nich stanou až opakováním. Mírný trest bude jen jako přátelské varování. Komu to nepomůže, dostane příště trest těžší. A kdo si ani pak nedá pokoj, dočká se opravdu drakonických. Nejtěžší budou vyhrazeny pro vrahy, zejména vícenásobné. Podsvětí představuje opravdu drsný trest, ale pro vrahy je tak akorát.“

„Tak bych to brala,“ přidala se k Pepkovi Yazatap. „Ale zkusila bych sem propašovat náš zákoník z Oázy.“

„O tom se právě s Císařem bavíme,“ ujistil ji Pepek. „Císař by byl pro, já si náš zákoník do písmene pamatuji, jenže tam chybí pár odstavců. Jak víš, v Oáze se nekrade, takže náš zákoník neřeší majetkové přečiny. Tady ale musíme počítat i se zloději a zlodějíčky.“

„Nepozveme sem doktora Ježka?“ navrhla Salgiel.

„Právníků je tu dost, ať si lámou hlavičky!“ odmítl Pepek.

„Právníků je tu přebytek, ale geniální Ježek žádný!“ odfrkla si Yazatap.

„To bych neřekl,“ nesouhlasil Pepek. „Ježek se chtěl právničiny nadobro zbavit, proto vymyslel zákoník tak jednoduchý, že v Oáze od té doby žádné právníky nepotřebujeme.“

„No právě!“ řekla Yazatap. „Jenže právníci, kterým praxe vynáší, nebudou vymýšlet jednoduché zákony, aby je nikdo nepotřeboval. Kapři si rybník nevypustí, jak sám říkáš.“

„Jistě,“ připustil Pepek. „To je otázka motivace. Říká se, že doktoři placení za léčení jsou nejhorší. Léčí pacienty co nejdéle, až je uléčí k smrti. Slyšel jsem, že kdesi v Číně naopak platili doktory za zdravé pacienty a doktoři se starali, aby nemocné rychle a trvale vyléčili. Potřebujeme jen najít podobnou motivaci i pro právníky.“

„Bylo by to zapotřebí,“ připustila Yazatap.

„Na Emurechó máme jednu obrovskou výhodu,“ pokračoval Pepek. „Císař je pro většinu lidí nezpochybnitelná autorita a nikdo si nedovolí proti němu otevřeně vystupovat. Bez něho by to tu šlo rozhodně mnohem pomaleji. On prostě něco nařídí a je to.“

„Všichni ho ale neuznávají, někteří mu naopak usilují o život,“ připomněla Ramiel.

„Ano, ale najímají na to vrahy. Být to volený prezident nebo premiér vlády, zbrojařská lobby by dávno nahnala do ulic statisíce demonstrantů, požadujících jeho svržení.“

„Myslíš, že by na takovou demonstraci někdo přišel?“

„A ty myslíš, že ne?“ usmál se trpce Pepek. „Sesypali by se na něho jako sršni. Sebral vám práci, zradil národ, chce vás zničit, je to určitě agent nepřátel... proti právoplatnému císaři přece jen tolik lidí nepoštvou, ani se o to nepokoušejí. Nanejvýš potají intrikují.“

„I s tím je plno práce!“ podotkla Xapho, obcházející jako duch palác a okolí. Hlídka jí nebránila účastnit se diskuse spolu s ostatními, jako kdyby byla mezi nimi.

„Proto jsme tady,“ odtušil Pepek.

„Měli bychom do toho víc zapojovat místní,“ řekla zamyšleně Salgiel. „Poslyš, Pepku, co kdybych ti upravila Icyho? Známe ho nejlépe, je možná trochu vulgární, ale určitě to není podrazák. Řekla bych, že mu to do hlavy nestoupne a nezklame nás.“

„Nehledě na to, že mu tím přidáme inteligenci, rozhled a znalosti,“ podotkla Ramiel.

„S někým začít musíme,“ připojila se Yazatap. „Nabídli jsme mu důležitou roli, měli bychom ho chránit a bude jednodušší dát mu naše možnosti, aby se chránil sám.“

„Máme v tom směru jedno omezení,“ uvažoval Pepek. „Nesmíme dát naše prostředky lidem, kteří by je zneužili. Ale Icy opravdu není tak zkažený, abych se toho obával.“

„Tak nač čekáme?“

„Máš pravdu, jdeme na to!“

Icy se ale k Pepkově nabídce postavil od počátku odmítavě.

„Poslyš, Pepku,“ namítal. „S urychlovacím čipem jsem odmítl vojenskou kariéru. Slibovali nám kariérní postup, respekt normálních lidí a tvrdili, že nebudeme mít problémy s penězi. Věděli jsme, že to není lež. Mariňáci neobracejí v ruce každou lóvre, hypotéky je nezajímají, všechno kupují za hotové. U normálních lidí mají takový respekt, že jim každý uhne na kilometr s cesty, vyhýbali jsme se jim i na lodi, ale co je to platné, když každý ví, že už to nejsou lidi! Nač je jim peněz jako šlupek bez rodiny? V míru žijí v rezervacích, mají se jako prasata v žitě, jen samé pitky a mejdany, ale normální člověk se tam neodváží podívat ani z letadla. Nikdo je nesekýruje za drogy, i na lodi je mají legálně, odkud myslíš, že jsme je měli? Kdo chtěl drogy, musel umět překousnout strach a jít až do jejich kantýn.“

„Ty ses s nimi bavil?“

„Jak jinak bych to věděl?“ odvětil Icy. „Mluvili s náma pomalu, abysme jim stačili. Dá se to přežít, když jim člověk neodporuje, nechce-li facku, až vyletí mozek z hlavy očima.“

„Takže s vámi mluvili pomalu?“ zajímalo Pepka. „A prodávali vám drogy ochotně?“

„Peníze nesmrděj nikomu,“ odtušil Icy. „Drogy měli levně a legálně, proč by nám je se ziskem pěti set procent neprodali? A taky jim nevadilo ohromovat nás, jak se mají fajn.“

„Vytahovali se před vámi? Nebo vás lákali mezi sebe?“

„Oboje,“ kývl Icy. „Tvrdili, že odmítnout čip může jen člověk mdlého rozumu, který se tím odsoudí k životu ve stádu. Sami mají rodiče normální, ale neznají se k nim, jsou prej taky ze stáda. Chlubili se, jak senzační a úžasný je sex s rychlou ženskou. Rychlé s tím nedělají drahoty ani v míru, natož na harcu, jen děti z toho nejsou. Vlastně i to považují za výhodu, ale já si o tom myslím své. Jak říkám, žijí si jako prasata v žitě, co na tom, že se nedožijí dvoustovky? A to nepočítám životnost vojáků v kosmických bitvách, ale v míru.“

„To jsi mi ale neříkal!“

„Asi jsem ti přednášel jen jejich výhody, ale oni se nám chlubili i tímhle! Žijí prý rychleji, za dvě stě let toho prožijí víc než ostatní lidé za osm set!“

„To si říkám taky,“ usmál se Pepek. „Při mých třiadvaceti to vypadá jako kacířství, ale nikdo mi neupře, že jsem byl na více světech, než kolik jich vůbec znáte. Určitě jsem tam tak nechlastal, ale nenudil jsem se.“

„Ale já chci zůstat člověkem, rozumíš?“ řekl náhle Icy tak vážně, až Pepek ztuhl.

„Neberu ti to,“ odvětil stejně vážně. „Nenabízíme ti čip, který by tě lidství zbavil.“

„Ale nabízíš mi, abych byl jako ty!“ namítl prudce Icy.

„Nepovažuješ mě za člověka?“ usmál se Pepek. „Částečně máš pravdu, nezapírám, že nejsem z vašeho světa. Ale myslím si, že jsem víc člověk, než vaši čipovaní.“

„Tím si můžeš být jistý stokrát, ale já ne!“ pokračoval Icy. „Já jsem normální člověk, rozumíš? Normální! A chci zůstat normální! Chci mít normální život, najít si normální ženskou, se kterou bysme měli kupu normálních děcek. Nejmíň dvě, radši čtyři nebo pět!“

„Myslíš si snad, že já děti nemám?“ podíval se na něho Pepek překvapeně.

„Máš, vím to!“ odsekl prudce Icy. „Dvě se Salgiel, vědmou, která křísí mrtvé, ačkoliv by sama měla být nad hrobem, nebo spíš jako hromádka prachu pod těžkým náhrobkem... Další s Xapho, co zrovna teď někde prochází zdmi a když se křivě podívá na vetřelce, i nejsilnější chlapi omdlívají... A s dalšími, stejně neobyčejnými. Yazatap je stará tři a půl tisíce let, ani pochybovat se o tom neodvážím, ale chodím kolem ní opatrně jako kolem našich mariňáků! Ta přece taky není normální, uznej! Měj si takových třeba sto, ale mě do toho netahej, chci jen jednu ženskou, jednu, rozumíš mi? Jednu, ale normální!“

„Rozumím ti,“ odtušil Pepek vážně. „Myslím, že tě chápu. Vaše civilizace se od naší liší, ale proč bychom vás nemohli pochopit? Vy to máte horší, znáte jen jednu, tu svoji!“

„Víš ty vůbec, kolik různých světů je tady poblíž?“

„Vím,“ odvětil Pepek. „Kolonizovali jste jich v průběhu tisíciletí víc, ale všechny patří do stejné civilizace. Císařství i Aliance, všude žijí lidé jediného typu. Ať si najdeš ženu na Alyaku, Nuace nebo Emurechó, všude budete mít geneticky stejné děti. Ve vesmíru je ale civilizací víc a nejsou všechny lidské, nebo aspoň lidem podobné. Moje ženy... nejen nejsou zdejší, jsou úplně z jiného těsta. Možná se ti zdají příšerné, ale rozhodně jsou lidské. Měl bys je vidět, když se starají o děti! Ať o svoje, nebo o cizí! U těch dětí pochopíš, že to jsou docela normální ženské.“

„Vypadáte hodně podobně, ale kdo vás trochu pozná, ten už ví své,“ otřásl se Icy.

„Největší rozdíly nejsou vidět,“ ujistil ho Pepek. „Jsou schované v genech. Vaše určují zhruba stejné počty narozených děvčátek a chlapečků. Vyplývá z toho přirozená rodina – jeden muž a jedna žena. Cokoliv jiného považujete – a podle mě právem – za úchylku. Omlouváte ji jen v dobách válek, kdy se muži vyvraždí a ženy přebývají. Výjimky tolerujete i čipovaným, kde naopak převažují muži, ale těm se bojíte postavit skoro ve všem.“

„Pokud ještě uznáš, že to jsou lidi,“ podmiňoval to Icy. „Já o tom silně pochybuji.“

„Já taky,“ připustil Pepek. „Ale sám přiznáváš, že v době válek jsou i u vás naprosto běžné rodiny, kde na jednoho muže připadá více žen.“

„Ano, ale i pak je zvykem mít jednu právoplatnou manželku,“ pokračoval Icy. „Když je žen v rodině víc, je jedna manželkou a ostatní konkubíny na smlouvu. Tak to přece mají i v dobách míru dgóši, říká se, kdo na to má... já bych na to ale neměl žaludek. Ženské na smlouvu to mají nejtěžší. Často je smlouva nutí poskytovat sex náhodným hostům, lidi se na ně dívají všelijak a nejhůř jsou na tom děti, nemají nárok na nic. Proto tvrdím, že chlap má mít jednu ženskou a basta! Kdyby to bylo na mně, všechny výjimky bych zakázal.“

„Vážně si myslíš, že by to bylo spravedlivé?“

„Jsem o tom přesvědčený,“ trval na svém Icy.

„Jenže teď se strašlivě mýlíš,“ nesouhlasil Pepek. „Trval bys na absolutním zákazu výjimek i v dobách po válce, nebo jiné katastrofě? Pak bys odsoudil většinu žen, na které se muži nedostanou, k životu beze smyslu! To by přece nebylo spravedlivé!“

„No dobře, ale výjimky by měly být trpěny jen v dobách opravdu krajní nouze,“ slevil Icy. „Nesmělo by se z toho stát pravidlo.“

„Moje manželky patří do civilizace, kde to pravidlem je,“ řekl Pepek. „Jejich genetika způsobuje, že se jim rodí trojnásobek děvčátek proti chlapcům. Ženy převažují i v míru. Rodiny s jednou ženou a mužem tam dokonce kdysi považovali za nemravné, neboť berou naději těm přebytečným. Máš pravdu v tom, že rodiny s manželkou a konkubínami nejsou spravedlivé, proto tam mají jen rodiny s rovnocennými manželkami. Měl bys uznat, že jsou spravedlivější.“

„Rovnocenné?“ ušklíbl se Icy. „S takovými... čerticemi bych dlouho nevydržel!“

Pepek se jen usmál. Kdybys věděl, Icy, že jsi taky ďábel, jako ony! 

„U nich jsou zkrátka normální rodiny, kde má jeden manžel manželek víc,“ pokračoval ale bez zaváhání. „A protože je to dané geneticky, je to naprosto přirozené.“

„U nich?“ zachytil se toho Icy. „Proč ne – u vás?“

„Protože jsem původem z civilizace, podobné vaší!“ vytáhl Pepek další trumf. „Přidal jsem se k nim a vyměnil svůj svět za jejich.“

„Protože jsi u nich mohl mít víc ženských?“ nadhodil útrpně Icy.

„Protože potřebovaly pomoc,“ odvětil Pepek. „Došlo to tak daleko, že jsem byl jediný, kdo jim mohl pomoci. Jejich původní civilizace dopadla jako Morzorti, proto jsme na jejich osud tak citliví! Pomáhal jsem jim založit kolonii, kde mohly přežít a krátce před konečnou katastrofou jsme z jejich rozpadajícího se světa vytáhli plno dětí. A protože mě potřebovaly, zůstal jsem u nich a patřím teď do jejich civilizace. Včetně toho, že jsem si jich několik vzal za manželky. Proč ne?“

„A proč mi to povídáš?“ zarazil ho Icy. „Co to má společného se mnou?“

„Víc, než tušíš! Bez toho bychom tu nebyli. Alyak by byl nejspíš mrtvým světem, Eremage by dostala plný zásah od Císařských bitevních lodí a ty bys byl mrtvý.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ zbledl Icy.

„To netvrdím, jen hádám,“ vzdychl si Pepek. „Možné to ale je, řekl bych, že je to dokonce vysoce pravděpodobné, nemyslíš?“

„O tom bych se radši nehádal,“ ustoupil trochu Icy.

„Já jen, aby sis nemyslel, že moje ženy jsou nebezpečné. Samozřejmě umí přimrazit atentátníky, v duchovitém stavu procházejí zdmi, ale to sis vyzkoušel také a víš přece, že to není tak nepřirozené, jak to zvenku vypadá. Na něco máme technické pomůcky, které bys zvládl, na něco máme pomůcky v sobě, ale ani ty nejsou nic nepochopitelného. A kromě toho jistě víš, že jsme nebezpeční jen těm, kdo chtějí být nebezpeční nám. Ty se nám přece vyhýbat nemusíš.“

„Já vím,“ ustoupil opět trochu Icy.

„Čipy berou lidem lidskost, naše úpravy ne,“ rýpal dál Pepek. „Tak proč se jim bráníš?“

„Protože naše ženské jsou naše ženské,“ trval na svém Icy. „Která by mě chtěla, kdybych byl poznamenaný, jako ty?“

„Poznamenaný?“ vytáhl obočí Pepek. „Poslyš, snad mě už trochu znáš. Připadám ti hodně poznamenaný, když zrovna nepoužívám to, co mám proti tobě navíc?“

„Ale ty toho používáš trochu moc a skoro pořád,“ namítal Icy.

„Může se ti to zdát,“ připustil klidně Pepek. „U nás doma mezi svými to nepotřebuji, ale zdejší svět je pro nás dodnes neznámý a určitě i nepřátelský. Proto musíme používat kromě nečestného jednání všechno, co povede k našemu cíli. Ale na rozdíl od čipování nás to lidskosti rozhodně nezbavuje.“

„Ale přece jen – jsi jiný než my!“

„Jsem jiný už tím, že jsem z jiného světa,“ namítl Pepek. „To bych byl tak jako tak.“

„Kdybych ale přijal tvoji nabídku, budu jiný i já!“

„Nabízím ti jen to, co by ti pomáhalo,“ naléhal Pepek. „Když to shrneme, čipování pomáhá mariňákům v jejich vražedné profesi, v normálním životě jim spíš překáží. Říkal jsi, že rozbijí kdejaké zařízení a proto je nikdo nepustí k řízení lodí. Vzal to čert, i to by se dalo snést, ale že nemají děti, to je horší nevýhoda než zkrácení života, nemyslíš? Musí žít v rezervacích a nikdy už nebudou jako dřív, to se mi opravdu nezdá výhodné, i když si sami namlouvají, že aspoň nepatří do stáda... Kdo odmítne čip a ponechá si lidskost, není podle mě mdlého rozumu, ale naopak.“

„Tak vidíš! Uznáváš to i ty!“

„Čipování bych odmítl, bere lidem lidskost,“ nedal se Pepek vyvést z míry. „Odmítnout můžeš i naši nabídku, nutit ti ji nebudu, ani nesmím. Jenže tady jsou rozdíly, které bys měl cítit. My nemusíme žít v rezervacích, protože se s neupravenými lidmi nesneseme. Žijeme mezi nimi a nikdo nepozná, že se lišíme. Nepoznala by to ani tvá manželka, až si ji najdeš.“

„I kdyby jí to nevadilo, vadilo by to mně,“ vzdychl si Icy. „Celý život abych před ní tajil, co vlastně jsem? Jdi mi s tím...“

„Na to je jeden opravdu dobrý recept,“ usmál se lišácky Pepek. „Až si najdeš tu, kterou by sis chtěl vzít, pěkně jí všechno řekni a když ti neuteče – a neměla by, když to bude myslet vážně – nech si ji od nás také upravit. Pak nebudete mít před sebou co tajit a nic vás nemusí trápit.“

Icy se zamyslel, ale Pepek pokračoval:

„Něco ti jako starý ženáč povím,“ dodal s úsměvem. „Nevím, proč je sex s rychlou ženou tak skvělý, ale telepaticky sdílenými pocity se sex také hodně zlepší. Poznal jsem své ženy dříve než získaly telepatii, a musím přiznat, už bychom se k obyčejnému sexu vracet nechtěli. Přičti si k tomu, jak snadno léčíme nemoci a zranění! Čipování pomáhá vraždit, ale v normálním životě je na nic. Léčení uplatníš kdykoliv. Telepatií se dohovoříme z opačné strany světa i z vesmíru, ale tím jsme nepřišli o schopnost normální řeči hlasem a nemusíme se před jinými lidmi zpomalovat, aby nám rozuměli.“

„Jenže vám nikdo nerozumí, když se spolu bavíte tajně!“ namítal Icy.

„To je snad v pořádku,“ namítl Pepek. „Taky nebudeš chtít, aby všichni věděli, o čem se bavíš se ženou, když to má zůstat jen mezi vámi dvěma. Buď jí to budeš šeptat do ouška, nebo si to povíte o samotě. My to můžeme také tak, jen nám k tomu přibyla telepatie, kdy si můžeme bez telefonu šeptat i přes půl kontinentu, nebo i do vesmíru.“

„Ale víš, mně se to přece jen nezdá,“ nedal se přesvědčit Icy. „Proč mě k tomu lákáš? Nech mi na to čas, tohle není jen tak!“

„Není to jen tak, uznávám,“ připustil Pepek. „Chci ti jako kamarádovi pomoci, ale lákám tě z více důvodů, než by byl jen tenhle.“

„Které další důvody k tomu vidíš?“

„Například – kdybys měl naše možnosti, nenechal bys mě ve vesmíru trpět jako zvíře, ale pomohl bys mi, jako já tobě. Když nás zasáhli, byl jsi na tom hůř. Vakuum na nás oba působilo stejně, ale ty jsi byl úplně mrtvý. Oživil jsem tě, spravil jsem ti oči a nezůstalo ti ani škrábnutí, jen díra v šatech, ani jsi nechtěl věřit, že jsi ji měl naskrz. Mně ženy pomohly až po návratu na Emurechó, ale ve vesmíru jsem si užil nepříjemné chvíle – se zničeným obličejem, slepý a bez ruky. Uznej!“

„Snažil jsem se ti pomoci jak to šlo!“ vyhrkl Icy. „Nahrazoval jsem ti oči!“

„Zásluhy ti neberu,“ přikývl Pepek. „Snažil ses a díky tobě jsme se vrátili. S našimi možnostmi bys mi ale spravil oči do druhého dne a rány v obličeji by mi zmizely jako od Salgiel. Ruka je horší, ale dívej – už mi roste aspoň mrňavá ručička, jako u miminka. Bude muset růst ještě dlouho, ale doroste. Kterýkoliv váš felčar by mě ale jen útrpně politoval.“

„Já přece nejsem doktor!“ bránil se Icy.

„Já taky ne,“ odrazil ho Pepek. „Lékařka je z nás jen Salgiel, jediná zná genetiku. My ostatní umíme jen léčit. Ovšem i tak lépe, než většina zdejších lékařů, to snad už víš!“

„Já ani netoužím po tom, abych uměl křísit mrtvé a léčit rány. Stačilo by mi být farmářem! To snad není tak málo, farmáři živí celé světy!“

„Já přece taky nejsem lékař, ale občas se to hodí. Myslíš si, že se farmářům úrazy a nemoci vyhýbají? Kdybych tě na Fašabhydu nevyléčil, museli bychom oba jen čekat na pomoc od našich ženských. Když se poblíž vašeho farmáře stane neštěstí nebo se objeví nemoc, nemůže dělat nic víc než přivolat lékaře. U našich farmářů je to jinak, většinu běžných případů zvládnou sami.“

„Co pak ale u vás dělají lékaři?“

„Lékařů je u nás méně než u vás,“ pokrčil rameny Pepek. „Věnují se až tomu, co už ostatní nezvládnou. Farmáři jsou potřební i u nás a jak si tě odhaduji, mohl bys být velice dobrý farmář.“

„Tak vidíš!“

„Jenže tady by tě potřebovali víc,“ vemlouval se mu Pepek. „Potřebují farmářů spousty, ale mají nich málo a jeden je nevytrhne.“

„Vždyť jsem už přistoupil i na toho bařtipána!“ řekl otráveně Icy.

„A neříkej pořád bařtipána,“ opravil ho Pepek. „To platilo na toho parazita, ty budeš nesrovnatelně lepší.“

„Jak to můžeš tak jistě tvrdit?“

„Jednoduše,“ usmál se Pepek. „Jak jsi mi vašeho bařtipána vylíčil, hned jsem uznal, že se to na něho hodilo. Ty ale budeš jiný! Nebudeš ostatní farmáře šikanovat a vymýšlet si na ně daně, ale učit je, jak se to dělá a pomáhat jim, ne?“

„Chtěl bych!“ připustil Icy. „Jen jestli to budu umět!“

„Farmařit přece umíš! Postačí, když ostatním ukážeš, jak to děláš. Oni už tě napodobí a tím je to naučíš. Na to potřebuješ jen vědět, jak to máš sám dělat – a to přece umíš!“

„Kdyby na ministra stačilo tak málo...“

„Člověče, Icy, budeš tady první odborník na zemědělství a kdo jiný bude na tom místě povolanější? Před tebou tu byla většina bařtipánů, kteří uměli taky jen vymýšlet daně, tebe budou po čase lidé velebit!“

„Na to ale nepotřebuji ty tvoje výmysly!“

„Upřímně řečeno, nepotřebuješ,“ přistoupil na to Pepek. „Jenže na Emurechó bude ještě dlouho horko. Viděl jsi, jak se reformy setkávají s odporem některých lidí. Především vojáci přijdou o dosavadní zaměstnání a přitom jsou dnes nejlépe ozbrojení. Budou se stavět na zadní, jak nám co nejvíc uškodit. Ministr zemědělství by jim překážet neměl, ale jestli si tě spojí s námi, mohli by škodit i tobě. My tě samozřejmě nedáme, ale musíme někoho z nás na tvoji ochranu vyčlenit a ten bude chybět jinde. Kdyby ses ochránil sám, bylo by to pro nás snadnější.“

„Chceš mě chránit i jako bař... ministra?“

„Musíme,“ ujistil ho Pepek. „Ačkoliv je nás málo, nesmíme to nechat náhodě, to by se mohlo šeredně vymstít.“

„Děláš, jako kdybych byl tak důležitej!“

„Ty ale budeš důležitý!“ ujistil ho Pepek. „Slyšel jsi přece, že budeš na farmaření největší odborník v tomhle koutě vesmíru. A rozjet to tady bude důležitý úkol! Emurechó bez tebe hrozí hlad – to si nevymýšlím, tak to tady je!“

„No jo...“ vzdychl si Icy. „Ale poslyš, nedokážete náhodou vytvářet jídlo z ničeho?“

„Úplně z ničeho ne, ale dokážeme,“ připustil Pepek. „Jenže je nás málo. I kdybychom nakrmili každý tisíce lidí, nepostačí to ani na město, jako je Scheja.“

„Tím spíš jim nemůžu pomoct já sám!“

„Ty přece nebudeš krmit celý svět,“ ujišťoval ho Pepek. „Jen to naučíš tolik lidí, aby to na nakrmení celého světa stačilo. Sám svět nezachráníš, ale tvoji žáci ano! Jenže bez tebe by to bylo zdlouhavější a kdoví, kolik lidí by mezitím opravdu hladem zemřelo.“

„Proč tedy nenaučíte lidi vašim zázrakům?“

„Podívej se na sebe, jak ses naježil, když jsme ti to nabídli!“

„No jo...“ vzdychl si Icy. „Máš pravdu. Ale uznej, není to jen tak! Takovýho rozhodnutí může člověk celej zbytek života litovat!“

„Zvlášť když mu ho naše dary nezkrátí, ale prodlouží,“ rýpl si Pepek.

„Prodlouží?“ podíval se Icy nevěřícně.

„Nejspíš,“ odtušil Pepek. „Nedaleko od našeho světa máme svět jiných rozumných bytostí, Xijtru. Xijtrané nejsou lidi, ani se nám lidem nepodobají, ale shodneme se s nimi. Na rozdíl od nás jsou to ještě lepší biologové než my, takže k nim občas chodíme na radu. Od nich jsme se dozvěděli, že naše dary mají kromě jiných příznivých vlastností i vliv na délku našeho života. Ta byla v našem světě opravdu krátká, kratší než u vás. Stovka let byla pro většinu lidstva nedosažitelná, spousta lidí by byla vděčná i za polovičku. Váš průměrný věk, kolem šesti set let, byl u nás nedosažitelný, dlouhověkost bychom záviděli i vašim čipovaným, ačkoliv podle tebe žijí tak krátce. Ty bys u nás byl už starcem nad hrobem, jako si to myslíš o Salgiel. Ukázalo se ale, že teď mohou i naši lidé žít ne sto, ale tisíc let, to je až desetkrát déle než předtím.“

„Takže... Salgiel, nebo Yazatap...“

„Ty nejsou z našeho světa,“ zarazil Icyho. „U nich byl už dříve věk delší než u vás, proto Salgiel není baba nad hrobem a ani Yazatap, stará přes tři tisíce let, nevypadá jako stařena. Na ně máme ještě hodně co dohánět.“

„A myslíš si, že by to mohlo mít vliv i na nás?“ nedůvěřivě se zeptal Icy. „Třeba až tisíc let pro každýho?“

„To se neptej mě, já nejsem biolog,“ odvětil Pepek. „S takovou otázkou jdi za Salgiel, nebo ještě lépe za Xijtrany, ti to budou vědět lépe. Ale divil bych se, kdyby to vliv nemělo. U nás to dává každému až desetinásobek, takže bych se dvojnásobku u vás nedivil.“

„A poslyš, jak to, že sis je vzal za manželky, když jsou z jiného světa? To jde?“

„Mezi námi to jde,“ přikývl Pepek. „Mezi lidmi a Xijtrany to nejde, nejsou to lidé.“

„Jak – nejsou lidé?“ zarazil se trochu Icy.

„Takhle!“ odtušil Pepek a poslal Icymu telepaticky do hlavy obraz xijtrana Qovoraxe.

„A sakra!“ zkoprněl Icy. „Tohle fakt není člověk. Jak se s nimi dorozumíváte?“

„Xijtranskou řeč se nenaučíš, lidé na ni nemají dost velký rozsah sluchu ani hlasivek,“ řekl Pepek. „Telepatie je naštěstí univerzální. Slyšel jsem, že Xijtrané umí i německy, ale to bude asi jako když na vás vaši čipovaní mluví zpomaleně.“

„No, u nich aspoň víte, že to lidi nejsou,“ vzdychl si Icy. „Horší je, když někdo vypadá jako člověk, ale není to člověk. Z našich čipovaných hrůza přímo čiší.“

„Určitě je to lepší naopak,“ usmál se Pepek.

„Jak – naopak?“

„Třeba když k někomu přistupuješ s respektem, protože to není člověk, ale pak se ukáže, že to je člověk víc než sis původně myslel,“ objasňoval to Pepek. „Kdybys pochopil nás, lidi ze Země, anebo mé ženy, původem z Gehenny, určitě bys zjistil, že se s námi dá žít. Nejen protože jsme geneticky slučitelní, takže můžeme mít míšené děti, ale dokážeme se navzájem i pochopit.“

„A s námi slučitelní nejste?“

„To už jsi zapomněl?“ pokáral ho Pepek. „Už jsem ti to říkal. Jsme, takže by sis mohl vzít i naše ženy, například kdyby ses nastěhoval k nám do Oázy.“

„Ty co jsou s tebou, jsou ale tvoje,“ také se usmál Icy. „Jenže vaše ženské jsou, jak jsi mi tvrdil, zvyklé na větší rodiny než naše!“

„V tom případě by ses mohl nastěhovat na Zem, odkud pocházím já. Ženy Země se vašim podobají víc, jejich genetika upřednostňuje rodiny s jednou ženou na jednoho muže.“

„Tak teď už v tom mám úplný zmatek,“ přiznal Icy. „Jak je to vlastně s těmi poměry? Ženy ze Země jsou jedna ku jedné, ale ty, ačkoliv jsi také ze Země, máš žen klidně víc.“

„Poměr neurčujeme my muži, ale ženy,“ vysvětloval ochotně Pepek. „Ty ze Země mají, stejně jako zdejší, poměr jedna ku jednomu. Tefirky z Gehenny a dalších světů mají poměr tři ku jednomu. Muži to neurčují, zato jsou slučitelní s oběma typy. Proto, když jsem se dal do spolku s tefirkami, musím uznávat jejich poměr. Kdybych žil na Zemi, nebo tady, také bych respektoval poměr určený ženami a stačila by mi jedna.“

„Takže z toho vyčnívají jen naši dgóši, že?“

„Nevyčnívají jen tady,“ přiznal Pepek. „I na Zemi jsou takoví. Přiznám se, také se mi to nezdá. Ale v Gehenně i v Oáze je rodina s více ženami normální. Jenže je spravedlivější.“

„Spravedlivější!“ vzdychl si Icy. „To nám asi nejvíc chybí!“

„A proto byste o to měli více usilovat!“ souhlasil Pepek.

„Byl bych pro, ale jak?“ řekl Icy smutně. „A s těmi vašimi úpravami bych opravdu počkal. Snad to tak nespěchá.“

„Zatím ne,“ přikývl Pepek.

Errata:

11.08.2021 15:05