Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Cilka

„Škoda, že tu nikdo z lidí ten výbuch nepřežil,“ povzdechl si Olda. Nostalgicky vyslal jen tak telepatickou rezonanci Cilky.

Překvapením ale málem upadl, když se mu ozvala.

„Oldo pro boha jsi to ty?“

„Cilko, ty žiješ?“

„No to mě podrž. Tak tebe ta bomba nezabila? Kde jsi to přežil?“

„Byli jsme s holkama na návštěvě v Oáze. Měli tam skoro hromadný porod, tak nás tam bylo z centra medicíny šest. A kde jsi to přežila ty?“

„Byli jsme u nás na poli. Naštěstí jsme byli za kopcem, takže nás záblesk bomby nezasáhl v plné síle. Ani explosní vlna nebyla za kopcem tak silná. Když jsme si lehli na zem, tak jsme to přežili. Potlouklo nás sice pár větví a šutrů, které vlna sebrala z toho kopce, ale nikdo nebyl na umření. Volala jsem telepatií všechny známé, ale nikdo se mi neozval. Byli jsme tady uvězněni, protože jsem neměla slýrib.“

„Cilko, my jsme tady letadlem a mohli bychom za tebou přiletět. Chceš?“

„To je ale blbá otázka. Stačí ti moje telepatie k navedení?“

„Jo, ale musíš zůstat připojená. My se rychle sbalíme a poletíme. Zatím si odpočiň, já se ti ozvu.“

Když Olda všem sdělil, že právě telepatil s Cilkou, spadla všem dospělým čelist. Chvíli stáli jako opaření, ale pak rychle sháněli děti, nastoupili a vzlétli. K řízení si sedl Olda a spojil se zase s Cilkou. Podle jejího signálu pak dovedl Airbus na louku, u níž stálo několik srubů. Před sruby stálo šest dospělých a klubko dětí. Všichni na airbus civěli jak na zjevení. Oldovi přišlo, že za těch pět let všichni nějak zestárli. Jedině snad Cilka ne. No jo, nemají idarchony, ani nejedí küfferlinové máslo. Když se z airbusu vyrojilo patnáct dospělých a sedm dětí, chvíli se všichni očumovali. Nakonec Olda vyrazil rychlou chůzí k Cilce a Jirkovi. Oba je objal a na obou stranách ukápla slzička. To už se ale přiblížili i ostatní nájezdníci.

Cilka se vzpamatovala první a začala s představováním. Protože všichni z Oázy neznali jejich historii, začala od sebe. „Já jsem Cilka Macounová, Oldova kamarádka z dětství. Oba jsme od Bísíáji dostali andělské dary jako první. Tohle je Jirka Rovný, můj sice nelegitimní, ale zato celým srdcem manžel. Jirkovi rodiče s námi začali hospodařit na Andělském světě, a teď táhneme těžký úděl spolu dál. Tohle jsou moji rodiče. Z těch dětí jsou tyhle tři moje a Jirkovy. To víte, dlouhé večery bez kontaktu s jinými lidmi, bez televize a knížek, si vybraly svou daň. Proto máme s Jirkou každý ještě další dva sourozence. To víte, i naši rodiče měli dlouhou chvíli, a ještě nejsou tak staří.“

Slova se ujal Olda. „Mě všichni kromě dětí znáte. Dostal jsem andělské dary od Bísíáji společně s Cilkou. Také Víťu, Máňu a Jarku jste asi viděli při stěhování na Andělský svět. Soňou a Hedvikou si nejsem tak jist, ale byly také z kádru Andělského světa. Pepek je z nás největší uličník, ale má skvělé výsledky, hlavně jako duch.

Všechny ostatní holky jsou pravé ďáblice, z pekla na poslední chvíli vytažené. Peklo – Gehenna už je mrtvé. Nejstarší z nich je Yazatap, královna ze Sáby. Salgiel je vynikající lékařka, která v sobě teď má vědomosti lékařů ze čtyř světů. Mariuk a Xapho jsou mláďata, která ale už zažila roli výsadkářek kmene Baalů. Ramiel jsme vytáhli z pekla jako dítě, ale už si vybojovala místo mezi dospělými.

Maryna nám způsobila hodně starostí svojí naivní návštěvou mezi ďábly v Sibérii. Naumoo a Belial jsou její kamarádky, které nám pomáhaly ten průšvih zlikvidovat. Eilael, Jinn i Malakim jsou naše adoptované děti vytažené na poslední chvíli z pekla. Pepíček, Radek, Sváťa a Simon jsou děti, kvůli kterým jsme vlastně naživu, Jaruška a Janinka se narodily až rok po katastrofě.“

Cilka a Jirka pak pozvali všechny k velikému ohništi. Zapálili oheň a Cilka začala vyprávět.

„Z obou statků zbyly po výbuchu ruiny a všechno hořelo. Když jsme se probrali z šoku, usoudili jsme, že tam stejně zůstat nemůžeme. Z medicínského centra i z krásného univerzitního městečka určitě nic nezbylo. Všechno tady za chvíli bude radioaktivní a v tom prostředí se přežít nedá. Museli jsme odjet co nejdál.“

Hosté z Oázy tiše seděli a představovali si, jak asi bylo trosečníkům v Andělském světě.

„Traktor, který jsme měli na poli, byl sice převrácený, ale zůstal pojízdný. Vyzkoušela jsem andělskou sílu a podařilo se mi ho převrátit na kola dřív, než z něj vyteklo palivo. Destilační stanici a nějaké vydestilované palivo jsme naštěstí měli ve sklípku, který byl z bezpečnostních důvodů mimo statky. Byly tam naštěstí i nějaké rostliny hitlernafty, které se daly ještě zasadit. Na pováleném poli jsme mohli sebrat rostlinky obilí, rané brambory a luštěniny. Ze statků jsme vynosili ruční nářadí, které se ještě dalo použít. Tak jsme všechno naložili na valník i s kočárkem, kde jsme měli mého malého brášku, a rozjeli se do neznáma. K mému překvapení se po nějakém čase vzpamatovalo jedno robocentrum, takže jsme si mohli doplnit zásoby. Rostlinky jsme ale opatrovali jako oko v hlavě, ty nám robocentrum vyrobit nemohlo. Věděli jsme ale, že v nějaké vzdálenosti přestane robocentrum fungovat, a pak budeme závislí na tom, co si vypěstujeme.

Upravená cesta brzy skončila a my museli cestu pro traktor hledat, a někdy i prosekávat v pralese. Každý den jsme tak ušli asi pět kilometrů. Pak jsme došli k mořskému břehu, kde jsme někdy mohli jet po pláži. Tam jsme ale museli dávat pozor na místa, kde byl písek moc měkký.

Po dvou měsících jsme došli na místo, které se zdálo být vhodné pro založení polí. Doufali jsme, že ve vzdálenosti 300 km od centra výbuchu už nebude velká radioaktivita. Tak jsme se tady usadili. Byla tu louka, v níž rostly jen občas nějaké keře. Nablízku je potok s čistou sladkou vodou. Došla nám ale brzy nafta, takže jsme všechno museli dělat jen ručním nářadím. Prvního půl roku bylo krušno, ale pak nám dozrála hitlernafta, zelenina i brambory, tak už to šlo líp. Po roce začaly plodit i salámohrušky a za dva roky i jitrnicovníky. Žijeme tady dost primitivně, ale nic vážného nám nechybí.“

Začalo se smrákat a ochladilo se. Salgiel s Hedvikou přinesly z Airbusu teplé přikrývky a všichni se zahalili. Pak vyprávěl Olda. U plápolajícího ohně se sedělo dobře, ale menší děti brzy usnuly.

„Asi je čas letět domů,“ navrhla Salgiel. „Povídání by bylo moc, ale doufám, že se nevidíme naposledy. Abyste tady nebyli tak odříznuti, měli by alespoň dva z vás dostat slýrib a všichni dospělí idarchon. Musíte se dohodnout, jestli chcete zůstat tady, nebo se přemístit na jiný svět. V každém případě vám už nesmí chybět prostředky k dorozumění s námi. Dostanete psí telepatii, jenom Cilka už ji dostat nemůže. Teď zbývá dohodnout, jestli ty operace uskutečníme tady, nebo u nás. Pro idarchon i slýrib ale potřebujete školení, takže někdo musí s vámi aspoň týden být. Začneme pěstovat rouby a než uzrají, přiletíme sem zase, abychom se mohli na předání připravit.“

Nasedli do airbusu a zakrátko dorazili na Oázu. Maryna, Naumoo a Belial odletěly domů, Horákovi uložili děti, najedli se a uložili se k telepatickému spojení. Dnes bylo opět tolik nových dojmů, že v telepatii nastal pěkný galimatyáš. Shodli se, že když Macounovi a Rovných budou chtít v Andělském světě zůstat, postaví jim tam někde robocentrum. Přenos z Útočiště by neměl být problém. Také na místě nové rekreační oblasti musí vzniknout robocentrum, nejlépe rovnou dvě. Protože Macounovi a Rovných jsou teď vlastně jedinými obyvateli Andělského světa, musí se jich zeptat, jestli jim ta rekreační oblast nebude vadit.

Když se přestali dohadovat, ponořili se do náruče sexu a pak usnuli. Starostí bylo hodně, ale nerýsoval se žádný průšvih. Proto spali klidně až do rána.

Errata:

30.07.2021 20:12