Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návštěva v Praze

Výlet do Andělského světa byl pro děti nesmazatelným zážitkem. Líbil se jim let airbusem, starší holky si dobře všimly, když prolétaly branami. Krajina kolem budoucího rekreačního střediska měla úplně jiný ráz než krajina Oázy. Eilael dobře poslouchala, když se dospělí bavili o idarchonu a slýribu. U snídaně se zeptala Pepka: „Co je to vlastně slýrib?“

Pepek se zarazil, ale pak Eilael odpověděl popravdě: „To je orgán, který ti umožní otevřít bránu do jiného světa. Na to jste ale ještě malé.“ Přitom si ale uvědomil, že přesně v tomhle věku slýrib dostal on a že jeho klukům ve věku kolem dvanácti let slýriby také dozrají. Nechtěl Eilael lhát.

„Vlastně, kdybyste je zdědili, tak vám teď taky začnou dozrávat. Návod k jejich použití budou mít kluci v andělské paměti. Když se to implantuje, musí být k tomu pořádné školení, aby to nedopadlo jako v Jeskyni Hrůzy. Některé světy jsou ale strašně nebezpečné a jenom otevřením brány na malou chvíli byste mohli způsobit zkázu celého světa. Víš také, jaký průšvih mohl být z návštěvy Maryny na Sibérii. Kdybyste měly dostat slýrib, musely byste osvědčit velikou odpovědnost. Zatím ještě vydrž. Budeme tě na jiné světy brát s sebou, abys poznala, že to není vždycky legrace.“

Eilael se mu podívala vážně do očí. „Rozumím, ještě chvíli to vydržím a budu sbírat zkušenosti. Měl bys nás ale brát s sebou i v případech, kdy hrozí nějaké nebezpečí. Jinak žádné zkušenosti nezískáme.“

»Sakra, teď promluvila jako dospělá. Za chvíli už nebude dítě, ale ženská-ďáblice,« pomyslel si Pepek. »Vypadá to ale, že se nám výchova docela povedla.«

Nahlas ale řekl: „Do nebezpečných míst můžu vzít vždycky jenom jednu. Víc bych vás nemohl bezpečně chránit. Mladší holky budou muset ještě počkat.“

Chvíli přemýšlel a pak povídá: „Vlastně už jsem nebyl delší dobu na Zemi. Chtěla bys tam jít se mnou?“

Eilael vykulila oči a rychle kývla hlavou. Když to ale Pepek sdělil ostatním dospělým členům rodiny, vypukla bouře nevole. Vysvětlil jim, o čem zrovna s Eilael mluvili. Ostatní to uznali, ale Xapho trvala na tom, že půjde s nimi. Na výlet v hmotném stavu si nebrala meč, ale do brašny zastrčila čerstvě nabitý eldyf. Pepek jen povytáhl obočí, ale nic neříkal.

„Zkus si, Eilael, ještě tady ten plášť,“ podávala Mariuk Eilael tefirský obranný plášť s čepičkou. Plášť se přizpůsobil postavě Eilael a docela jí slušel.

Pepek si povzdechl. „Radši už pojďte.“

Vlezli do teleportu nad Prahu a pak Pepek otevřel Bránu. Objevili se na zastrčeném dvorku, odkud vyšli průjezdem na Jindřišskou ulici. Eilael poprvé v životě viděla rušnou ulici ve městě, a kdyby tam nebyla s Pepkem a Xapho, asi by se bála. Tiskla Pepkovu ruku a rozhlížela se kolem. Zaujaly ji výlohy obchodů, kde viděla plno věcí, které zdánlivě nikomu nepatřily.

„Proč tady lidé nechávají ty věci?“ ptala se Pepka.

„Nikdo je tady nenechal. Ty věci jsou tam proto, aby si je koupili ti, co je potřebují, nebo kterým se líbí. Tady totiž nemají robocentra a když si někdo chce něco koupit, musí nejdřív pracovat, vydělat si peníze a za ty si pak tu věc koupí.“

„A jak pozná, co má dělat, aby mu za to ty peníze dali?“

„Lidé většinou chodí do zaměstnání, kde mají nějakou funkci. To znamená, že někdo věděl, co lidé potřebují a vytvořil funkci, pracovní místo, které nabídl těm, co tu práci umějí. Jeden se přihlásil, a tu práci pak dělá. Lidé dávají peníze tomu, kdo funkci vytvořil, a ten část z nich dává tomu kdo pracuje.“

„A co dělá s tím zbytkem peněz?“ ptala se Eilael.

„Část si jich nechá za to, že funkci vytvořil a za zbytek nakupuje materiál, platí jinému člověku za to, že postavil dům, kde jeho pracovník může pracovat, a podobně. Dříve si lidé vyměňovali věci přímo, ale protože se na každou práci musí lidé školit a pak vyrábějí mnohem víc, než by stačili vyměnit, je zaveden systém peněz, který vlastně zajišťuje rovnováhu mezi tím, co lidé potřebují a co vyrábějí.“

„Je to na mě moc složité,“ řekla Eilael. „Takže když jsem nepracovala, nemůžu si koupit zmrzlinu?“

„Ty sice peníze nemáš, ale já je mám, protože jsme přinesli na Zemi věci, které lidé potřebují, a prodali jsme je. Takže teď máme dost peněz, abychom si koupili zmrzlinu všichni.“

Chodili po městě, lízali zmrzlinu a prohlíželi si hezké domy, auta, parky i řeku. Eilael, která to nikdy neviděla, jen hltala dojmy a byla jako v Jiříkově vidění. Šli po chodníku. Náhle kolem projela motorka a spolujezdec vytrhl Xapho kabelu. Xapho to nečekala a nevzepřela se mu. Pepek to ale zpozoroval, vyslal za motorkou zónu elektrické nevodivosti a rozběhl se za ní.

Motor motorky hned přestal pracovat a motorka se asi po padesáti metrech zastavila. Spolujezdec seskočil a snažil se utéct. Pepek ho ale zachytil očima a nadzvedl ho tak, že se jen bezmocně ve vzduchu zmítal.

„Nemáš něco, co ti nepatří?“ ptal se Pepek jakoby nic.

Nešťastník jen otvíral pusu a vydával neartikulované zvuky. Pepek mu mezitím sebral brašnu a vysvlékl ho do spodního prádla. Šaty mu zavěsil na nejvyšší větev vzrostlého kaštanu, který stál v sousední zahradě. Eilael jen koukala, co všechno se dá dělat s idarchonem jen očima.

Také řidič motorky nebyl v pohodě. Když zjistil, že startér nefunguje, snažil se motorku našlápnout nožní pákou. Bezúspěšně. To už se lidé sbíhali a začali se oběma nešťastníkům smát. Řidič postavil motorku na stojan a chtěl vyndat nářadí. To ale neměl dělat. Jakmile motorku pustil, Xapho ji rychle nadzvedla do výšky třetího patra a pak ji pustila na dlažbu v parčíku, kde zrovna nikdo nebyl. Z motorky byl prakticky šrot.

Eilael se smála, až se za břicho popadala. Řidič běžel za svojí motorkou a snažil se ji postavit na kola. Ta ale byla zkroucená do osmičky. Výfuk a reflektory se povalovaly opodál, řídítka se zlomila a motor se odtrhl od rámu.

Pepek už vysvlečeného spolujezdce pustil na zem. Ten pajdal a v chladivém podvečeru hlasitě cvakal zuby. Pepek dal Xapho kabelu, vzal obě dívky za ruku a pokračoval v procházce jakoby nic. Nevšímali si přijíždějícího policejního auta, které mezitím nějaký snaživý chodec přivolal.

Exkurzi do města zakončili projížďkou lodí po Vltavě. Ve stínu na nábřeží pak Pepek vytvořil bránu a vrátili se domů.

Když odkládala tefirský plášť, ptala se Eilael Pepka, jestli se ta motorka dá opravit. „Když byla celá, byla docela hezká.“

„Nevím, ale za tu opravu by možná dal víc peněz, než kdyby si koupil novou. Hodně dílů bylo úplně zničených. Lidé, kteří vyrábějí nové motorky, mají stroje, které jim tu práci ulehčí. Ti, kteří motorky spravují, takové stroje většinou nemají, protože motorky jsou různých typů a na opravy by museli kupovat mnoho drahých strojů, které by pak nevyužili.“

„A jak dlouho bude muset pracovat, aby si koupil novou motorku?“

„To záleží na tom, kolik mu za jeho práci platí. Byla to asi jen menší motorka, takže průměrný pracovník by musel pracovat dva až tři měsíce. Ale protože musí také platit za jídlo a za to, že někde bydlí, musel by pracovat nejméně rok.“

„Tak dlouho? Vždyť to byla jenom legrace!“

„Pěkná legrace. Víš, co měla Xapho v té kabele?“

Eilael se zatvářila vážně. „Já vím, eldyf. Tím by mohli hodně lidí zabít. Ale on to přece nemohl vědět. Asi si myslel, že tam má jen nějaké peníze.“

„A co kdyby tam měla tolik peněz, že by za ně musela pracovat několik let?“

Eilael přemýšlela. „Tak ona to zase taková legrace nebyla, že jo? To by si měl člověk, který chce někomu něco ukrást, radši rozmyslet.“

„Kradou jen bezohlední lidé, kteří nekoukají na to, co komu způsobí za problémy. Třeba v té kabele mohlo být něco, co má pro Xapho velikou cenu, ale ten zloděj to za takovou cenu nemůže nikomu prodat. Pak to třeba prodá za pakatel. Xapho by třeba musela pracovat několik let, ale zloděj z toho bude žít jen několik dní. Ale je mu to jedno. Jsou hnusní a vůbec nelituju, že budou muset na tu motorku dlouho pracovat. Ale oni se spíš pokusí ukrást něco, za co by si mohli koupit novou motorku. Pak je ale můžou chytit policajti a zavřít je. To znamená, že na tom budou podobně, jako ďáblové v Sibérii. Nechtěl bych to zažít. Nehledě k tomu, že když jim na to přijdou, už jim nikdo nebude věřit a neseženou dobře placenou práci.“

„Ale vy jste nás přece také ukradli,“ špitla Eilael.

Tak tomu se říká rána pod pás. Pepkovi se až zatočila hlava. Jak jí to má vysvětlit?

„To's mě zaskočila. Je v tom jistý rozdíl. Ti zloději tady kradli proto, aby z toho měli vlastní prospěch. Představ si ale, že by ten člověk na motorce věděl, že Xapho má v té brašně nějaké zvířátko, kterému moc ubližuje. Nevěděl, jak by mu jinak pomohl, než že ho ukradne a odveze ho tam, kde už mu Xapho nemůže ublížit. Věděl by, že neexistuje jiná cesta, jak to zvířátko osvobodit.“

„Nám to ale v Baal-Al-Layet nepřipadalo tak hrozné. Až v Oáze jsme zjistily, o co všechno jsme tam přišly.“

„Tak jinak. Představ si, že bys věděla, že Xapho tam má zbraň, kterou za chvíli někoho zabije. Jestli ho chceš zachránit, musíš jí tu zbraň sebrat. U vás to bylo tak napůl. Jednak jsme věděli, že tam nemáte žádné dětství, ale také jsme věděli, že až vás vycvičí, posadí vás do vimaanu a pošlou vás zabíjet. A ještě něco. Věděli jsme, že ďáblice na sebe vymýšlejí čím dál tím strašnější zbraně, a že až jeden kmen vyhraje, vrhne se na nás. Pak budeme muset všechny ďáblice zabít, protože jinak by zabily ony nás. Ale my jsme chtěli, aby to alespoň některé z vás přežily a nechtěly nás už zabíjet. Nakonec to pochopila i Otheal a postupem času i ty, které k nám přivedla.“

„Je to všechno moc složité. Budu o tom přemýšlet,“ řekla vážně Eilael. „Není to jednoduché být dospělý.“

Errata:

30.07.2021 20:12