„Jsem tu,“ vstoupila Bay zpět do velína po pouhých čtyřech hodinách.

„Jak se cítíš?“ otočil se k ní Ortogon.

„Neřeš,“ mávla rukou, a aniž se ptala, dodala: „Vidím, že jsem své probuzení zbytečně uspěchala...“

Ortogon polkl slova, kterými chtěl podat hlášení. Došlo mu, že kapitánka dostala myšlenkami informace přímo od Bomma.

„No nic... pokračujte,“ usedla do svého křesla.

A tak Bommu, provázen ukořistěným Delkworkem, teleportově skákal po nezmapovaných hvězdách ve snaze najít nějaký příhodný objekt pro přežití v dlouhodobé perspektivě.

„Kapitánko?“ ozval se po nějaké době Boris znatelně kousavým tónem. „Potkala jsi někdy výraz optimalizace?“

„Jednou jsem ho míjela na ulici – pozdravili jsme se, ale nemluvíme spolu,“ reagovala Bay pobaveně. „Co máš na mysli?“

„Kdybyste Delkworka pořád nevláčeli za zádí, mohl by paralelně prohledávat vedlejší soustavy. Kapacita průzkumu by tak vzrostla o sto procent,“ řekl vítězně.

„Máš úplně pravdu,“ přitakala nevzrušeně. „Ale Delkwork zůstane s námi.“

Boris se poohlédl po společnících ze Skaringy a výmluvně pokrčil rameny. Co jsem říkal, mělo to znamenat.

Hledání mezitím pokračovalo. Slunečních soustav, jež měly oběžnice, bylo vcelku dost, ale vyhovující nebyla ani jedna. Zdálo se, že bývalý Planetární svaz skutečně bezezbytku vyplnil relativně nevelkou oblast, kde hvězdy měly planety příznivé pro život, a široko daleko není nic obyvatelného.

V průběhu pátrání se ale vrchovatě potvrdila výhoda toho, že je provázel Mechanician. Čas od času poblíž zkoumaných světů potkávali kosmolodi, které také vsadily na prohledávání neznámých sektorů. Některé byly zjevně na pirátské stezce, neboť po spatření Bomma bez váhání nasadily k útočným manévrům. Když však detekovaly Delkworka, tak okamžitě prchaly teleportem pryč, i když byly dobře vyzbrojeny.

„Ale kdyby došlo ke střetu, tak byste zvítězili i bez Mechaniciana, nebo ne?“ ujišťoval se Emil.

Bay pomalu přikývla. „Asi ano. Ale mohu ti sdělit sladké tajemství: čím méně nás vítězství stojí, tím je lepší. A tohle je zadarmo...“ Otočila hlavu a mrkla na Borise, který odpověděl zakaboněným pohledem.

Jenže ani tato okolnost nic neměnila na faktu, že v nezmapované oblasti neobjevili ani jeden příznivý svět. Některé planety, které měly aspoň částečné podmínky pro přežití, byly již obsazeny uprchlíky, kteří se rozhodli nedoufat v holuba na střeše a spokojili se s vrabcem v hrsti. Z instalovaných zbraňových systémů bylo zřejmé, že i tato bídná sídla hodlají držet za jakoukoli cenu. Možná už neměli sílu hledat dál a nic jiného jim ani nezbývalo...

Ale jak se Bommu a Delkwork vzdalovali bývalému Svazu planet, novousedlíků rychle ubývalo, až se nakonec ocitli zcela o samotě. Prostor kolem neznámých sluncí, k nimž se teleportovali, byl zcela pustý a žádná z prohlédnutých planet nenesla sebemenší stopy něčí přítomnosti. Nořili se hlouběji a hlouběji do odlehlých oblastí a zdálo se, že ten fakt má na posádku neblahý vliv.

„Je to jako hledat jehlu v kupce sena,“ postěžoval si Emil kapitánce. „Takhle můžeme létat až do skonání věků...!“

Bay se na něj podívala trochu udiveně. Skoro jí přišlo, jakoby Emil raději chtěl sdílet osud uprchlíků v osídlených sektorech.

„Připadám si... strašně osamělá,“ svěřila se jiného dne Alsaina. „Byla jsem se podívat k zádi korábu. Je tak obrovský a prázdný! Skoro jsem odtud utekla...“

„Vem to z lepší stránky,“ snažila se jí uklidnit kapitánka. „Můžeš si vybrat vlastní kajutu podle libosti, nemusíš se s nikým mačkat v jídelně, ve fitku ti nikdo nebude funět na záda a saunu máš sama pro sebe kdykoli ve dne i v noci.“

„To všechno je pravda,“ přikyvovala nešťastně. „Ale jsme tu tak opuštěni! Kdyby se něco pokazilo... nikdo nám nepomůže!“

„Musíme stát na vlastních nohou, Alsainočko, děvče moje. Ani u osídlených planet by nám stejně nikdo nepomohl, tak jako tady.“

„Já vím, ale stejně...“ vzdychla kamarádka sklíčeně.

Ve čtyřech dalších týdnech završili tři stovky neúspěšných pokusů. Nebýt homicingských a mechanicianských zdrojů energie, trvalo by jim to nejméně čtyřnásobek času. Od bývalé Homicingy je dělilo pět set deset světelných let, ale nalétáno měli víc jak trojnásobek díky odbočkám, které podnikali. Byli už hluboko v nezmapované oblasti, která se ale ukazovala zcela pustá a životu nepříznivá.

Přehlídka sluncem spálených, či naopak věčně zmrzlých, ponejvíce skalnatých planet bez dýchatelné atmosféry počínala být deprimující. Nevyslovený pocit kosmického osamocení a roztrpčení z neúspěchů, znatelný již od prvních dnů, citelně sílil.

„Propadáme se do prázdnoty, a ta nás nakonec beze stopy pohltí,“ řekla Luka jednoho dne. Seděla před projektorem a bezcílně otáčela hvězdnou mapou sem a tam. „Skoro si říkám, žes nás možná měla raději nechat kde jsme byli,“ dodala nevesele.

„Mohu vás nechat i tady,“ odpověděla bez váhání Bay, a ukázala na zpola spálenou planetu, která horečně obíhala blízko slunce v soustavě, kterou zrovna prolétali. „Chceš?“

„To raději ne!“ vymanila se dívka ze své melancholie, i když ne na dlouho. Ale jako jediná se snažila aspoň nějak udržovat společenský styk s donem Ortogonem a Bay. Ostatní planeťáci se potulovali kdoví kde po korábu a někdy o nich nebylo celé dny ani vidu.

Bay to neřešila. Bommu měl sám sebe pod kontrolou, a dokud hosté nedělali něco nepřístojného, nechtěla je zbytečně provokovat nějakými poznámkami či nařízeními.

Horší bylo, že se blížili k zóně, kterou analýzy označily jako počátek prostoru, do kterého se patrně uchýlí draví Mechaniciané.

„Nebudeme se vzdalovat víc od epicentra,“ rozhodl Ortogon. „Podržíme vzdálenost a poletíme zhruba po kulové sféře.“

„Souhlas,“ kývla Bay. Vteřinu se zahleděla do prázdna, načež posunula svou značku k další hvězdě, aniž cokoli zdůvodňovala. „Směr.“

O rozhodnutích kapitána se nediskutuje, ať si myslí kdo chce co chce. „Rozumím,“ přikývl Ortogon. „Start.“

Jenže vtom korábem otřásl strašlivý náraz. Na řídících panelech se rozzářila smršť varovných hlášení. Všichni planeťáci se vylekaně seběhli do velína.

„Narazili jsme?!“ volal Mario jen co se objevil v průchodu.

„Není do čeho,“ uklidňoval ho Ortogon. „Ale vypadalo to tak...“

„Souřadnice výstupu z teleportu neodpovídají zadání,“ hlásil Visser.

Všichni se ohlédli na kapitánku, která jediná z lidí byla v nepřetržitém spojení s mozkem korábu.

„Potkali jsme něco podivného,“ řekla zamyšleně. „Podívejte se kolem: nejsme u žádné hvězdy, plácáme se skoro světelný týden od místa, kam jsme měli namířeno.“ Pak maličko povytáhla obočí – bylo vidět, že mezitím neverbálně komunikuje s lodním počítačem – a Bommu, nekoordinovaně rotující v prostoru, se zvolna stabilizoval. „Poruchy a škody budou za chvilku odstraněny. Pak uvidíme.“ A zavřela oči na znamení že domluvila.

Bommu ani Delkwork naštěstí neutrpěli žádné vážnější poškození. Otřes, který posádku vylekal, totiž nebyl způsoben nějakou zbraní.

„Někdo nás teleportově odstrčil,“ shrnul don závěry zkoumání. „Bylo to hodně nevlídné šťouchnutí, takže DSR (delta synchronicity s realitou v místě výstupu) činila téměř pět centimetrů. To co jsme cítili, byl nechvalně známý vyrovnávací efekt prostoru při vynoření z teleportu.“

„Třeba nás odrazil nějaký Mechanician?“ vylekala se Alsaina.

„I to je možné,“ připustil don. Na infopanelu mezitím naskočila samá zelená. Ohlédl se na Bay: „Vše opraveno. Takže letíme dál?“

Kapitánka ale nereagovala. Důstojník ještě pár sekund čekal, než zhluboka vydechl a otočil se zpět k řídícím stanovištím.

„Vissere, analýzu!“ vyzval robotického navigátora.

Vtom Bay otevřela oči. „Moment,“ zadržela ho. „Kdo to řekl?“

Nastalo ticho. „Já,“ ozval se po chvilce zaraženě důstojník.

„Ne,“ třepla nespokojeně rukou. „Kdo řekl abych to zkusila znovu?!“

Všichni se na ní udiveně podívali.

„Ale no tak,“ zasmála se trochu nervózně. „Nedělejte si ze mě legraci. Přece mi nezačalo strašit na věži, abych zničehonic slyšela cizí hlasy! Bommu? Louve?!“

„Nic neříkám,“ potvrdil mozek korábu.

„Já ani slovo,“ vrtěla hlavou androidka.

Kapitánka si se sveřepým výrazem přehrála záznam dotyčné chvilky. Její velmi skeptický škleb mluvil za všechno. „No, a nebo mi právě strašit začalo,“ připustila nevesele. Na chvíli se zamyslela. „To zjistíme snadno. Zopakujte pokus!“

„Držte se, vážení,“ pronesl varovně Ortogon, „bude to asi drncat! Ekvisito, start!“

Vesmír blikl typickým způsobem a... nic se nestalo.

„Jsme dvě stě milionů kilometrů od hvězdy,“ konstatoval Visser, a jeho robotický hlas zněl docela užasle. „Všechno v pořádku...“

„Jaký je klíč k té záhadě?“ obrátil se Ortogon na kapitánku.

Ta však jen pokrčila rameny.

Jenže vtom řekla Louve: „Pokud se nemýlím, máme v soustavě obyvatelnou planetu!“

Pozornost všech se ihned obrátila k údajům detektorů. Usazena v zóně života, plula kolem hvězdy v poklidu nádherná planeta, doslova zářící mořským azurem a svěží zelení.

„To je jen nějaká iluze, ne?“ poznamenal opatrně Emil.

„Kdepak! Konečně jsme našli co hledáme!“ reagovala nadšeně Luka.

„Není to iluze,“ potvrdil Ortogon, chvatně ověřující výsledky dálkového průzkumu na svém zobrazovači.

„Nádhera!“ zvolala nadšeně Alsaina. „Tak letíme, honem!“

„Zvolna, vážení,“ uklidňoval je Ortogon. „Nejprve to důkladně prozkoumáme. A všimněte si důrazu, který leží na slově DŮKLADNĚ.“

„Strašné velení,“ postěžovala si otráveně Alsaina. „Když se konečně dostaneme k cíli, jen vymýšlí zbytečné obstrukce!“

„Proč váháme...?!“ otočil se Boris napjatě na kapitánku.

„Vypadá to fakt perfektně, že?“ reagovala.

„Ano. Jasně!“ hodil Emil rukou k rozečteným výsledkům.

„Právě že až tak moc, jako by to měla být past...“

„Ale prosím tě. Jaká past?“ podpořil nemrtvé kamarády Mario.

„Je divné, když nejdřív něco nejde, a pak to najednou jde,“ řekl Ortogon, a obrátil se na kapitánku: „Zkusíme odletět?“

„Odletět?!“ vyskočil Boris. „Konečně máme po čem jsme toužili!“

„Žádné obavy, prosím. Cílem je zjistit, zda nás to, do čeho jsme narazili při příletu, teď pro změnu pustí ven,“ upozornila zdvořile Louve.

„Ale já odtud už nikam nechci!“ prohlásila Alsaina nespokojeně.

„Pššt...“ naznačil don Ortogon. „Bay? Tvé rozhodnutí?“

„Samosebou skočíme pryč,“ kývla.

„Ech,“ posadil se s povzdechem Boris, ale neodvážil se kapitánce její názor rozmlouvat. Bylo ale nutno vyčkat, než Bommu shromáždí energii na teleport, protože předchozími dvěma skoky vyčerpal jak provozní, tak sekundární kondenzátory, a terciální by Ortogon nedovolil použít. Ty musely zůstat vždy připravené pro případ že by bylo nezbytné odněkud okamžitě zmizet.

Naštěstí Bommu, vybavený šesticí zdrojů a složitou kombinací trojí technologie, potřeboval i přes svou velikost jen desetinu času na dobití proti běžným mezihvězdným strojům.

Takže o pouhé tři hodiny později byl koráb stále tam, kde předtím, jen počet provedených teleportů se zvýšil o dva. Skok k sousední hvězdě a zpět proběhl naprosto bez problémů.

„Vyřešeno!“ zajásal Boris. „Není to past. Tak honem, ať už se na tu planetu podíváme!“

Jeho nedočkavost ale byla daleko svému naplnění. Posádka byla střízlivější než nemrtví, kteří vlastně byli v kosmu coby turisté.

„Já vím, já vím,“ kýval hlavou, když slyšel rozumné námitky. „Jsem prostě obyčejný planeťák. Tak na mě berte ohled...“

Kapitánka s prvním důstojníkem si vyhradili observatoř pro sebe a důkladně studovali data, která získávala palubní detekce.

Soustavě vládlo zdejší slunce, poněkud menší a žlutější než bylo na Skarinze zvykem. A hned první planeta – počítáno od něj – byla nádherná oběžnice na dráze s přijatelnou excentricitou a střední hodnotou 137 milionů kilometrů. Teprve daleko za ní se nacházela zbylá dvě tělesa soustavy – obrovské plynné planety, zvolna a důstojně plující po svých vzdálených drahách.

„Jinak nic?“ podivil se Ortogon.

„Nic,“ potvrdila kapitánka. Jak byla zamyšlená, promluvila zvláštně kovovým tónem, který značil že přes její ústa odpovídá přímo mozek korábu. Don Ortogon to nekomentoval. Už si zvykl, že se duše velitelky občas toulá všude možně.

„Stále mi to přijde příliš krásné,“ pokračovala už svým vlastním hlasem. „Podívej, jak tu je uklizeno. Když vzpomenu na všechny Svazové soustavy, jak v nich vesmírní dopravci neustále bojovali s planetkami, protokometami, meteory a kdejakým smetím...“

„Všimla sis slunečního povrchu?“ navázal Ortogon. „Tak pokojně hořící slunce jsem ještě neviděl. Leda že má zrovna období klidu.“

„Plno otázek se vyjasní, jen co se na ně podíváme zblízka.“

„To jistě. A plno dalších se pak nepochybně vynoří.“

Pousmála se. „Aspoň bude co dělat.“

Vrhl na ní kratičký zvláštní pohled, ale Bay ho zaznamenala.

„Neblázni,“ sklonila unaveně hlavu. „Jsme tu na dožití. Žádné další generace nebudou. Planeťáci jsou zatím nemrtví, a pokud nepřemluvíme naši ošetřovnu, ještě dlouho budou, takže ti nic. A já také ne. Podívej, co se ze mě stalo...“

První důstojník mlčel. Nebylo moc co k tomu dodat.

Kapitánka se náhle usmála. „U Leptona, Ortogone, nedívej se na mě tak. Jsi fajn chlap, ale rodinu vážně ne. Apsa mě nalomil, ale já hloupá jsem pokazila co šlo a dopadlo to jak dopadlo.

A my jsme přesně v situaci, kterou vyjadřují naše slova ve Starém jazyce: nirke molson – žádná budoucnost. Všichni víme, že Bommu nevydrží v chodu víc jak třicet, možná čtyřicet let. Pak už nebude šance kam putovat, a k tomu ani náhodou založit takovou společnost, která by nejen přežila, ale dokázala vyrobit teleport. Pokud se tu usadíme, tak jak naše stroje začnou nezadržitelně odcházet, budeme se postupně víc a víc propadat do starověku...“

Náhle její hlas opět pochytil strojový odstín. „Ale ovšem, Louve. Vyšli sondy. Nezaškodí, když si soustavu prohlédneme z více úhlů...“

Zhluboka vydechla. „Vidíš?“ poznamenala ke svému protějšku. „A takhle je to se mnou stále. Nevím, kdo doopravdy jsem, zda člověk nebo stroj. Nepatřím ani sem, ani tam, a okolnosti které nemám ve své moci, mě ženou z místa na místo aniž bych našla klid...“

Důstojník pomalu vzal kapitánčinu dlaň do své. „Znám tyhle tvoje chmury, Bay. Stejně jako vím, že jsou – aspoň prozatím – odvrácenou stránkou tvé naprosté výjimečnosti. Třeba se jednou situace změní. K lepšímu!“ dodal důrazněji, když viděl její smutný úsměv.

Chvilku mlčela se zavřenýma očima a Ortogon netušil, zda je ještě ve svém těle, nebo bloudí kdoví kde. Pak oči otevřela a věnovala mu pevný pohled: „Děkuji. Ty mě znáš skrz naskrz, takže si nemusím na nic hrát. Tím, že s tebou mohu mluvit zcela otevřeně, pro mě znamenáš nesmírně moc. Ale tamto... víš... fakt nebudeme plánovat.“ Přikývla, bylo vidět že už zase myšlenkami mluví kdoví s kým z posádky. „Už jdeme.“

Pokynula společníkovi a vrátili se tichými chodbami do velína. Tentokrát Bommu připadal i kapitánce až tísnivě prázdný.

Ve velínu byli všichni ostatní, a teď se na ně podívali s jasně čitelnou otázkou v obličejích.

„Připravte směrník,“ kývla kapitánka.

„Zaměřeno!“ hlásil obratem Visser z navigačního stanoviště.

„Nabito!“ potvrdil Levier připravenost zdrojů energie.

Ekvisito se tázavě ohlédl v očekávání povelu, prst na senzoru.

„Start,“ vydala Bay povel. Vesmír blikl, jak už mnohokráte. Jenže tentokrát se před nimi místo dalšího prázdného prostoru objevila, jako nečekaný zářivý démant v hlubině, nádherná planeta.

„Posádko, pokládám si za čest přivítat vás u našeho Čísla Jedna,“ řekla slavnostním tónem kapitánka, a ukázala prstem symbolicky k půvabnému světu: „Hledali jsme tě dlouho, holka. Tak nás nezklam-!“

Errata:

30.05.2021 13:23