Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jenže ani první, ani druhá fáze průzkumu a testů neukázala nic podezřelého. Bommu už obíhal kolem Čísla Jedna osmý den, a nemrtví reptali víc a víc. Nebyli obyvatelé kosmu, a po dlouhé cestě, kdy je čím dál víc tísnila osamělost, se cítili jak děti, kterým někdo zlomyslně nechce otevřít dveře do lákavého lunaparku.

Každý nový fakt, který potvrzoval přívětivost Čísla Jedna, působil obzvlášť na Borise jako rudý hadr na býka. Napjatá situace vybuchla osmého dne při večeři.

„Nejen že voda v řekách je pitná!“ argumentoval kapitánce. „Ono je pitné dokonce i planetární moře! Prostředí je bez jakýchkoli patogenů, o alergenech nemluvě. Kde by se také vzaly, když tu nic nekvete?! Máme už prokázáno, že se naše mikrobiologická výbava dole nedokáže lavinovitě rozmnožit. Máme také ověřeno, že nám samotným nevymře. Už jsme dokonce v součinnosti s palubní laboratoří ochutnali vzorky – sice chuť mizerná – ale podívej se: žijeme!“

Tu se zarazil. „No dobře, tak trochu nežijeme. Ale neproměnili jsme se ve smrdutou protoplazmu, a ani jsme vás, ŽIVÉ (řekl znatelně nepřátelsky) nenakazili nějakým planetárním svrabem. Takže se ptám: jak dlouho ještě budeme mít domácí vězení?! Proč se nás mermomocí snažíš držet zavřené v raketě, Bay?!“

Bay O‘Nett ho sledovala chladným pohledem. Díky své provázanosti s Bommem věděla o tom, že se Boris, Alsaina a Mario pokusili předevčírem přelstít systémy jednoho výsadkového modulu, a odpojit ho od korábu ve snaze prostě s ním přistát na planetě navzdory zákazu. Jejich laický pokus pochopitelně neměl šanci na úspěch – Bommu o něm věděl od samého počátku. Spiklenci, zklamáni neúspěchem, sice pečlivě zahladili stopy svého pokusu aby nic nebylo poznat, ale patrně si neuvědomovali, že jejich snaha dělat něco tajně je dětinsky naivní.

Bay to neřešila. Mrzelo jí to, ale nechtěla vyhrocovat situaci na palubě další kritikou společníků. Když proti ní ale Boris takhle otevřeně vystoupil, nebylo jiné cesty než uplatnit autoritu velitele. Tím spíš, že měl hlasitý nespokojenec za sebou podporu Alsainy, Emila i Maria, což už byla v přepočtu biologické posádky přesila.

Přesto se pokusila zaujmout vstřícný postoj.

„Borisi,“ řekla mírně, „rozumím tomu, že někteří z nás nesou pobyt v kosmu hůře než jiní. Ale průzkum je nevyhnutelný. Jsme odkázáni sami na sebe a nemůžeme si dovolit chybu.“

„Hlavní chyba se stala už když jsme poslechli tvou radu k útěku ze Skaringy!“ vypálil znenadání divoce.

„A dost!“ zaburácel don Ortogon a udeřil pěstí do stolu. „Bokwer je mrtvý! Skaringa střílí do vlastních lidí aby je udržela na povrchu! Chceš tvrdit, že bys byl mezi těmi vyvolenými, co dokázali odletět a přežít?!“

Jenže Boris neustoupil. „Tak se zase ty podívej na mě, done! Připadám ti dostatečně živý? Vážně?! Chceš mi tvrdit, že jsme si díky vaší intervenci tak moc polepšili?!“

„Krom toho,“ zasáhla Alsaina, „já jsem ten váš strašidelný konec vesmíru neviděla ani náznakem. Viděl ho někdo z vás?“ obrátila se na kamarády. „Ne? To je zvláštní, nemyslíte? Existuje vůbec? Není to jen výmysl, kterým nás tu někdo krmí, abychom se nebouřili proti tomu že jsme uneseni někam pryč do neznáma?“

„Je to vážně podezřelé,“ přisadil si Mario. „Proč jste nás tak usilovně přemlouvali, abychom letěli do prázdných prostor? Není za tím snaha něco před námi tajit?!“

„Vám snad dočista přeskočilo!“ vrtěl hlavou don Ortogon.

„Naopak: není vůbec jisté, komu tady skutečně přeskočilo!“ vmísil se rozhořčeně Emil.

Bay nevěřícně povytáhla obočí. „Počkejte, lidičky... vy jste nesledovali zprávy? Neviděli jste ty uprchlické konvoje?!“

„Viděli jsme konvoje, to ano,“ kývl Emil. „Ale uprchlické? Jak se to pozná? To jste tvrdili vy. A kde máme jistotu, že zprávy, které nám Bommu pouštěl, byly pravdivé? Na Skarinze do doby našeho ne moc povedeného odletu o nějakém konci vesmíru nepadlo ani slovo-!“

„Když už si to vyjasňujeme,“ podpořil ho Mario, „ta komedie s ovládnutím Mechaniciana byla hodně odfláknutá. Všichni dobře víme, kdo Mechaniciané jsou! Křižníky Kosarmu z nich mají respekt! A my ho – jen tak jakoby nic – ovládneme tím, že ležíš bez hnutí? Čí je tedy ve skutečnosti koráb co s námi letí?! Co tak tajného má ve svých skladech, že jsem to nesměl vidět?!“

„Bay, určitě jsi největší rebelka ze Skaringy,“ dodala Alsaina znatelně ironicky, „ale to co je kolem nás od doby co jsme na Bommově palubě, je hodně, fakt hodně divné. Včetně té ukázky války v atmosféře Skaringy. Určitě by nikdo nestřílel na neozbrojená civilní plavidla!“

„Stejně jako by nikdo nestřílel na neozbrojené lidi na parkovišti, jsi chtěla říci?!“ tnula jí Bay důraznou odpovědí.

„Za to ale můžete vy!“ odsekla Alsaina zvýšeným hlasem. „Vy jste nás naváděli k útěku! Každý správce odposlechu si snadno mohl myslet že jsme prchající zločinci nebo společníci vesmírných pirátů, klidně s falešnými osobními ID! Ale konec řečí. My prostě chceme pryč.“

Bay musela ty logické kotrmelce chvíli rozdýchávat. To se kamarádi dočista zbláznili?!

„Pryč? Ne,“ řekla po chvíli rozhodně. „Než nás pustím na Číslo Jedna, ještě proběhne ověřovací fáze tři.“

„Nic takového,“ namítl Boris. „My nechceme dolů. My chceme pryč!“

„Správně! Úplně pryč!“ podpořil jeho slova Mario.

„Přátelé,“ promluvila odvážně androidka Louve, „mýlíte se. Potvrzuji, že všechno co říká kapitánka a první důstojník, je pravda...“

„Nejsem tvůj přítel, synťačko, takže sklapni!“ štěkl Boris a obrátil se zpět k Bay O’Nett. „Zkrátka: sebereme se a poletíme zpět do Planetárního svazu! Hned!“

Po jeho prohlášení se rozhostilo mrazivé ticho.

„Nepoletíme,“ řekl pevně Ortogon.

„Jistěže nepoletíme,“ zavrtěla Bay neoblomně hlavou.

„Ale poletíme!“ pronesl Boris důrazně. Rázně vstal a na podporu svých slov vytáhl zpod mikiny paprskomet. Emil se také postavil – i on držel zbraň, ale bylo vidět že se potýká s velkou nervozitou.

„Co blbnete!“ vyskočila Luka ohromeně. Neměla o plánu kamarádů ani potuchy.

„Sedni!“ namířil na ní Boris. Lékařka se užasle posadila. Proč mi to neřekli? letělo jí hlavou.

„Změna velení!“ prohlásil Boris. „Neměj nám to za zlé, Bay, my ti to také nezazlíváme. Přichystali jste na nás s Ortogonem promyšlenou boudu, ale asi jste měli důvod. Koneckonců on je zkrachovalý psychoinženýr, že? Odborná práce o skupině údajných ztroskotanců by mu mohla pomoci k návratu na výsluní, když už se tak ztrapnil s tebou. Ale tomu už je konec. Letíme zpátky, protože to tvoje Číslo Jedna,“ hodil hlavou pohrdavě, „nejspíš existuje jen na zobrazovačích tohohle prachmizerného korábu!“

„Já na to dohlédnu,“ řekl důrazně Mario. „Přečetl jsem si manuály navigace a řízení, takže nás už neoklamete.“

„A přestanete nám dávat do jídla tu neznámou zombifikující drogu,“ připomněla Alsaina. „Domů se chceme vrátit už jako normální lidé...!“

Don Ortogon se chytil oběma rukama za hlavu. „To snad ne...“

„Alsaino, tobě dočista přeskočilo,“ ozvala se odvážně Luka. „To čemu říkáš zombifikující přísada je xemurtevitaliantum, děvče zlaté! Udržuje chod našich organismů než ošetřovna najde bezpečný způsob, jak nás oživit definitivně! Když ho přestanete brát, budou z vás do měsíce zombie doopravdy!!“

„Nevěřím ti, Luko,“ řekla trpce. „Nepomáhá nám. Naopak, dělá z nás nesvéprávné loutky! Byly jsme kamarádky, a je mi moc líto, že ses přidala k nim!“

„Nepřidala! Užívám to samé, Alsaino!“

„Ó jistě!“ ušklíbla se jedovatě. „Ochutnal někdo to, co údajně užíváš s námi? Není to čistě náhodou jen placebo? Jsi jejich agentka nasazená v naší skupině. Chceš nás mít bezprostředně pod dozorem, tak jak to mají lékaři nejraději, viď?“

„Jsps,“ zamumlala Luka značně neslušnou Skarinžskou hlášku, a šokovaně zmlkla.

Boris zamával paprskometem. „Neprotahujme to, Bay. Ať ti tvoji synťáci zadají kurs a vyrážíme domů. Výlet končí!“

Jenže kapitánka se jen chmurně ušklíbla. „Palubní hierarchie se nemění. A nikam neletíme. Přesněji řečeno: my nikam neletíme,“ dodala nepříjemně kovovým Bommovým hlasem.

Boris neústupně vrtěl hlavou a namířil přímo na ní. „Neblázni... jste obyčejní únosci a fakt nebudu váhat to použít!“ Významně kývl hlavou ke kamarádovi.

„Jasná věc!“ podpořil ho chvatně Emil a výhrůžně zvedl svou zbraň.

Ale Bay si jich už nevšímala. „Matóne?“ obrátila se na androida. „Deportuj Borise, Alsainu, Maria a Emila do separace. Snaž se je zbytečně nepoškodit.“

„Provedu,“ vztyčil se Matón. Než nastoupil do služby na Bommově palubě, byl i osobním strážcem, a kromě patřičných technických parametrů disponoval i odpovídajícími akčními programy.

Boris se ale nezalekl. Trhl rukou, namířil na androida a stiskl spoušť.

K jeho nesmírnému úžasu zbraň nereagovala!

„Střel ho-!“ křikl k Emilovi. Mladík, viditelně ve stresu, namířil na Matóna, ale... těžce zaváhal. Psychický blok, nezlomně vrytý do jeho myšlení Skarinžskou zkostnatělou výchovou, mu nedovolil vypálit, i když věděl že nemíří na člověka, ale jen na umělou bytost.

Matón mezitím udělal dva nečekaně rychlé kroky a dostal se k Borisovi. Emilovi došlo, že propásl šanci k výstřelu – to ho rozhodilo ještě víc a zpanikařil dočista – křečovitě zavřel oči a počal zběsile mačkat spoušť! K nevýslovné úlevě všech, především pak samotného Borise, zbraň také nevystřelila.

Bay zlehka zavrtěla hlavou: jen blázna nenapadne, že veškerá výbava na palubě podléhá kapitánské prioritě. Zbraně nebyly výjimkou. Bez jejího svolení žádná nevystřelí...

Pokus o střelbu ale bylo vše, co vzbouřenci stihli. V příštím okamžiku letěly paprskomety kamsi ke stěně, a Boris s Emilem pro změnu na druhou stranu. Z technických výstupů se vyhrnula záplava servisních pavoukovitých robotů, kteří bleskově a koordinovaně naskákali na vzbouřence, a v mžiku je zamotali do montážních pásek. Kokony, z nichž vyčnívaly jen velmi neslušně se projevující hlavy, neprodleně transportovali do jedné z volných sekcí.

„Děkuji za podporu,“ podívala se na kapitánka na lékařku. „I když jsem jí nepotřebovala. Mysleli si, kdoví jak nejsou chytří, když si tajně ve skladu uvnitř kontejneru kam kamery neviděly, domlouvali vzpouru tím, že si psali na papírky... a pak strávili hodiny snahami o vniknutí do kontejneru se zbraněmi... ach jo. Koráb je prosycen nějakými sedmi miliony nanobotů. Když je třeba, spolu s Bommem a Louve víme absolutně o všem, co se kdekoli šustne.“ Trpce se pousmála. „Takže Luko, děvče drahé... také si myslíš totéž co oni?“

„Ech... já...“ vydechla jen Luka. V tu chvíli vůbec nemyslela na sebe, ale na kamarády, kteří ji tak odhodili, a které teď čeká nemilý osud. V případě ozbrojené vzpoury na palubě má kapitán plné právo sáhnout k jakýmkoli prostředkům, aby obnovil pořádek.

„Bez obav,“ pousmála se Bay. „Protože mi dříve poskytli podporu, nevyhodím je do vesmíru, a nebudu se mstít. Naopak vyplním jejich přání: pošlu je zpět do bývalého Svazu. Chceš letět s nimi?“

„U Leptona třikrát redefinovaného!“ zvolala Luka zděšeně. „Co mi to povídáš? Kdo tě vytáhl z horeček a otravy krve, když ses krčila na tomhle korábu po svém útěku ze Skaringy? Nebyla jsem to náhodou zrovna já? Kdybych nevěřila, že víš co děláš, vypnula bych komlink ve chvíli, kdys vyzvala k tomu nepochopitelnému útěku z domova i nás! A teď mi snad navrhuješ, abych tě opustila?“

„Nenavrhuji. Dávám ti otevřenou a upřímnou šanci pro případ, že bys měla ve svém srdci sebemenší stín pochybností. Jako doktorka určitě víš, že jsem šílená, ale možná si nedovedeš představit, jak moc!“

„Zůstávám s vámi,“ reagovala Luka kategoricky. „Jak ale chceš zařídit, aby se dostali do Svazu a přitom Bommu nikam neletěl?“

„Máme ještě jednoho souputníka,“ řekla kapitánka. „V Delkworkově doku je ukořistěná výletní jachta z Niwie. Používal ji jako návnadu: zanechal jí někde se zapnutým signálem SOS a čekal, koho přiláká. Teď nám dobře poslouží.“ Vstala. „A nebudeme to odkládat.“

Žádné loučení neproběhlo. Vzbouřenci se kromě urážek a výhrůžek odmítali jakkoli bavit. Takže o pouhé tři hodiny později se jachta s typicky černým zábleskem vydala prvním z řady teleportů na návrat.

Samočinný navigační systém, zabezpečený během letu proti ovládnutí pasažéry, ji spolehlivě dopraví až na orbit Skaringy. Ačkoli poletí bez zbytečných oklik, bude nespokojencům návrat trvat celé čtyři týdny. Nabíjecí cyklus teleportu jachty byl totiž výrazně delší než Bommův.

Jak Boris, Alsaina, Mario a Emil zvládnou cestu, zda se neservou jak psi kvůli nesvárům v malém prostoru a malé společnosti, zda budou užívat zásobu léků nebo ne, a co budou dělat až se vynoří u Skaringy, to vše už bude jejich věc, ale zpět k Číslu Jedna se nevrátí. Navigační paměti průběžně a nenávratně vymažou údaje o každém provedeném skoku, takže nebude možno zrekonstruovat ani místo, dokonce ani směr, odkud přiletěli. Poloha Čísla Jedna zůstane utajena i pro případ, že by byli zajati a útočník analyzoval paměti počítačů.

„Učila jsem se o propuknutí psychotických bludů,“ poznamenala Luka tiše, „ale nečekala jsem, že to uvidím na vlastní oči u mých přátel...“

„Mrzí mě to také,“ kývla Bay. „Ale oni by neuvěřili. I kdyby stanuli na Čísle Jedna, stále by považovali vše za nějaký psychologický experiment. Byla by fatální chyba zakládat nové sídlo s vnitřně rozpolcenou skupinou, protože – jak známo – řetěz je tak pevný, jako jeho nejslabší článek.“

„Třeba najdou cestu zpět, až zjistí že jste s donem měli pravdu,“ nadhodila lékařka nepřesvědčivě.

„Šance, že by se jim to podařilo, je nepatrná, nicméně nenulová,“ připustila Bay. „Ale tuším, že by jim to stejně nebylo moc platné.“

„Proč? Nezasloužili by si druhou šanci? Každý může udělat chybu...“

„Myslím, že to nebudu já, kdo je při případném návratu bez milosti nakopne,“ řekla kapitánka podivným tónem, a zlehka ukázala palcem dozadu přes svoje rameno, kde na zobrazovačích mlčky plynul zeleně zářící zakřivený horizont Čísla Jedna...

Errata:

30.05.2021 13:23