Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na Bommově palubě se usadila chmurná nálada. Najednou byl obrovský koráb zase nějak nepatřičně prázdný. Skutečně – tři bytosti, z toho jedna jen zpola živá, se právem mohly cítit v nitru tři sta sedmdesát metrů dlouhého kosmického obra poněkud osaměle.

Bylo to i tím, že třetí přibližovací fáze již probíhala výhradně za přispění strojů a v přesném a bezchybném prostředí palubní laboratoře, kde lidský faktor nejen že nedokázal nic urychlit, ale svou nedokonalostí by naopak mohl věci jen zpomalit.

Bay, Luka a Ortogon tak nejčastěji sedávali v observatoři, sledovali planetu a svorně mlčeli. Negativní výsledek byť jediného parametru z nutných měření a testů které probíhaly, totiž mohl znamenat že pro ně Číslo Jedna zůstane navždy nepřístupná.

„Hlavu vzhůru,“ těšila Luka své společníky. „I kdyby se objevil nečekaný nesoulad, zbývá ještě možnost ho nějakým způsobem překlenout nebo obejít, třeba imunizací nebo třeba aspoň snížením citlivosti.“

Jenže třetí přibližovací fáze dospěla ke svému závěru s jediným výsledkem: vše v pořádku!

„Ne, dolů ještě nepoletíme,“ zkazila kapitánka radost lékařce, když jí přinesla z laboratoře tu dobrou zprávu.

„Bay...?“ podívala se na ní udiveně.

„Luko,“ vzala jí dívka za ramena. „Jsi doktorka, ne? Ty bys měla brzdit mě, a ne naopak! Fakt ti to nepřijde ani trochu podezřelé?“

Luka pokrčila rameny. „Nikdy dříve jsem neopustila Skaringu, takže nemám sebemenší reálnou představu jak by měla vypadat jiná obyvatelná planeta. Ale připouštím že máš ke své nedůvěře důvod. Trvalo půl druhého století, než byla dosažena biokompatibilita mezi Svazovými planetami. A tady... všechno souhlasí.“

„Máš podezření na to, že bychom se mohli nevědomky vloupat do nějakého důkladně utajeného projektu s kdoví jakým záměrem?“ poznamenal Ortogon.

„To také,“ přitakala Bay. „Nemám obavy z toho, co víme, ale z toho, co možná nevíme a co by mohlo být rozhodující. Až vystoupíme na povrch a poprvé se nadechneme, už to nepůjde vzít zpět! Takže jsem s Bommem naplánovala ještě jeden třicetihodinový rozšířený nárazník, který zrovna běží. Hledáme dole známky kdečeho, sbíráme kdeco, a kombinujeme to způsoby, které by napadly leda šílence.“ Zářivě se usmála: „Moje parketa!“

„Nudit se nebudeme,“ prohlásil Ortogon. „Můžeme zatím dopilovat plán výstavby kolonie!“ Ale Bay jeho optimismus přišel trochu strojený.

Zmíněná lhůta však rychle uběhla, a počet objevených hrozeb se rovnal stále nule.

„Bez obav, vyhlašovat pátou přibližovací fázi nebudu,“ rozesmála se Bay, když Ortogon spolu s Lukou přišli do velína a přinesli na kusu plastového krytu napsanou velkou číslici pět s otazníkem.

„Uf,“ řekla Luka. Bylo vidět, že už i její trpělivost docházela.

Protože dobu nuceného čekání vyplnili pečlivými přípravami, nyní už je nic nezdržovalo. Výsadkový modul byl již nachystán s veškerou potřebnou výbavou.

„Nemusíme čekat na optimální bod sestupu,“ řekl Ortogon. „Můžeme se vydat dolů hned, pozvolnější dráhou. Užijeme si vyhlídkový let nad naší novou domovinou.“ Bylo zřejmé, že i on se již nemůže dočkat.

„Souhlas,“ kývla Bay.

Výsadkový modul, provázen obslužnými stroji, se odpojil od mateřského tělesa a zamířil k povrchu. Postupně se kolem nich rozzářila jasná obloha a přešli na běžný atmosférický let. Krajina pod nimi byla skutečně nádherná, i když poněkud jednotvárná: samé lesy.

„Tamhle už vidíme náš budoucí domov!“ ukázal Ortogon do dálky. Snášeli se k malebné zátoce, lemované sráznými kopci.

Do vyhlédnutého místa na pobřeží ovšem přiletěly nejprve Matónovy výsadkové automaty, aby zajistily dohled nad polygonem. Ortogon provedl kruhový oblet a teprve poté hladce dosedl na pláž.

Výstupní komora tiše vyrovnala tlak vzduchu a vnější průchod se otevřel. Všichni se vzali za ruce a postavili k východu.

„Tři, dva, jedna, krok!“ odpočítal Ortogon a trojice kosmonautů se zcela synchronizovaně poprvé dotkla nohama nové země.

Místo vypadalo skutečně krásně. Neuvěřitelně hladká písčitá zátoka byla lemovaná dvěma rameny malé říčky, která byla jednou z odboček veletoku, přitékajícího do moře ze vzdáleného obrovského vnitrozemního jezera. Jihozápad i severovýchod střežily vysoké útesy, a v dálce za pobřežím byla v lehkém oparu vidět silueta podlouhlého ostrova, který chránil zátoku proti otevřenému moři.

Bay se sklonila a nabrala do dlaně prohřátý písek. „Neskutečné,“ řekla tiše. „Úplný ráj...“

Kolem bylo úžasné ticho, rušené jen šuměním vlnek, které dováděly na pobřeží. Téměř jako by slyšeli dech větru, který posunoval bělostná mračna po zářivě modré obloze.

Don Ortogon se dotkl komunikátoru. „Začněte,“ pravil. Signál spolehlivě dorazil na Bommovu palubu, kde se pod velením androidů a robotů dal do činnosti naplánovaný osídlovací program.

Z oblohy hbitě slétly dva montážní stroje, které nahoře na útesu zručně ukotvily a sestavily výchozí platformu pro větší dopravník, který na ni vzápětí bezpečně posadil důlní razicí zařízení. To očima svých zaměřovačů zjistilo svou polohu a samočinně se nastavilo do správné výchozí pozice. Dobývací ramena a dopravníky se vyklopily do pracovních poloh. Plazmové čepele zažehly své řezací rádiusy, a silný stroj se počal v oblacích ohně a dešti lávy zakusovat do masivu.

Mohlo to vypadat barbarsky – začít osídlování surovým ničením. Ale mělo to dobrý důvod. Protože nebylo jisto, zda se nevrátí dávný meteorický déšť, rozhodli se kosmonauté vybudovat svůj příbytek uvnitř skály. Útes nad pláží, čnějící jako hrdá bašta, vyhovoval dokonale i pro případ, že by odněkud nečekaně přišla tsunami.

Mezitím z oblohy klesaly další a další stroje a plnily pláž i ploché temeno útesu nejrůznějšími mechanismy i materiálem. Četné roje sond mezitím přistávaly v širokém okruhu kolem nich. Některé měly za úkol podrobně sledovat perimetr, jiné prováděly biologický nebo geologický průzkum, další jen plánovitě skenovaly prostor a zpřesňovaly trojrozměrnou mapu celé oblasti. Na severozápadní ostrovy i na vzdálené jihovýchodní hřebeny dosedly plně samočinné meteorologické stanice a nahoře na útesech se počala rychle zdvíhat hlavní komunikační soustava.

Obratné SUTy (samočinné úpravníky terénu) s dychtivě vyceněnými radlicemi zamířily směrem proti proudu, aby na vybraných místech mimo dosah moře srovnaly terén a založily první pokusná pole.

„No, tak... vítejte doma,“ řekla trochu rozpačitě Bay, ale pak jí tváří bleskl lišácký úsměv. „Chce někdo uzavřít sázky, do kdy dostaneme ponorku a vybijeme se tu?“

„Netřeba. Vítěz stejně bere vše,“ smál se Ortogon. „A také ztrácí,“ dodal kousavě.

„Tři lidi na celou planetu...“ řekla sama pro sebe Luka a trochu nevěřícně zavrtěla hlavou. „Neskutečné.“

Kapitánka chvilku tak jako ostatní sledovala hemžení mechanizace v okolí. „Jako malá jsem četla dobrodružný příběh. Prý to byl myšlenkový otisk odněkud hodně z daleka,“ řekla pak. „Pojednával o trosečnících, kteří v balónu uprchli z obleženého města a bouře je zanesla na úplně odlehlý, liduprázdný ostrov...“

„Nejsme trosečníci,“ ohradil se Ortogon pevným tónem. „Máme dva plně funkční koráby, zásoby, materiál, stroje, zbraně, energii a vůli udělat pro sebe co půjde. Když už, tak bych nás prohlásil za kolonisty.“

Podívala se na něj s podivným úsměvem. „Totéž udělali oni.“

Errata:

30.05.2021 13:23