Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Luka se nacházela u jednoho vchodu do budoucího skalního obydlí. Z hrubě vylámané chodby se valil pekelný rachot a proudy horkého, kamenným prachem nasyceného vzduchu. I když věděla, že tu spíš překáží, neodpustila si čas od času sledovat práci razicích strojů přímo zblízka. Zrovna opatrně nakukovala do chodby, odkud dopravníky vyvážely žhavou kamennou drť, když se přihlásil komunikátor.

„Luko?“ ozvalo se.

„Ano, Bay?“

„Můžeš mi na pár hodin půjčit jednu vysokotlakou jednotku?“

„Jistě. Mám jí stejně v záloze, kdyby nějaká vynechala.“

„Super. Pošlu si pro ní. Dík!“

„Rádo se stalo-!“

Zanedlouho se skutečně vzduchem přiblížil mohutný dron. Navázal spojení s čisticím automatem, který byl zaparkovaný poblíž jeskyně, uchopil ho do manipulátorů a odnesl pryč na druhou stranu zátoky.

Lékařka sice byla zvědavá, na co kapitánka stroj chce, ale už si odvykla zbytečně vyzvídat.

Když se pomerančově oranžové slunce sklonilo k tmavnoucí linii západního souostroví, sešla se trojice tak jako každý večer ve výsadkovém modulu. Ten prozatím kotvil na pláži a sloužil jako řídící uzel, energocentrála i ubytovna.

„Smažené najroty se zeleninou a bokwerským intarem?!“ užasl don, když spatřil pohoštění na stole. „To mě olemuj! Co slavíme?“

„Pokrok v poznání i užití zdejšího rostlinstva,“ usmívala se Bay.

„Tak to si nechám líbit!“

„Promiň prosím,“ podívala se Bay na lékařku. „Vím, že v tvém současném stavu nemůžeš vnímat chutě a vůně. Omluv nás tedy, a doufám že tě potěším aspoň následující zprávou.“

„Nic neříkám,“ pousmála se nemrtvá společnice maličko rozpačitě.

Pustili se do hostiny. Luka si při pohledu na nadšené společníky nenápadně povzdechla. Pro ní skutečně nic nemělo žádnou chuť. Bylo jí úplně jedno, zda jedla lahodný zákusek, nebo hlínu. A jejímu tělu to bylo jedno zrovna tak, s jediným rozdílem – každé sousto trávila mnoho dní. Ale aby nepůsobila nepatřičně a nenarušovala vztahy mezi lidmi, účastnila se každého jídla stejně jako Bay a Ortogon, a zlehoučka uzobávala předložené dobroty.

„Done? Nejsou ty papriky trochu divné?“ prohodila Bay jen tak mimochodem.

„Nejsou. Pohoda!“ ujistil kapitánku.

„Skvěle,“ pousmála se. „Protože to nejsou papriky, ale odlitek lesa.“

Don zapomněl kousat. „Cože...?“

Bay vyndala zpod stolu malou průhlednou nádobku, v níž se těžce přelévala šedozelená kapalina. „Tekutý les,“ postavila ji na stůl. „Paprika na tácku je první transmutovaný pokrm z místní suroviny.“

„Nekecej!“ vyskočila Luka ohromeně.

„Nekecám.“ Okamžik si je měřila. „Také Delkworkovo dílo,“ přiznala.

Když opadl první úžas, podala jim krátké vysvětlení, jak se hmota porostu chytrým, ale vcelku nenáročným způsobem ve čtyřech krocích upraví, čímž dojde k její proměně ve vhodný pokrm.

„Paleta variant je zatím omezená, ale myslím že pro přežití dostatečně rozsáhlá,“ poznamenala.

„Tekutý les,“ opakoval Ortogon s očima upřenýma na kontejner.

„Negativní stránkou je fakt, že bez Delkworkovy nebo Bommovy laboratoře to nedokážeme vyrobit. Ale přínos to má v tom, že teď jsme potravinově omezeni životností našich zařízení místo doby, v níž dojdou přivezené zásoby. Ale to je jen polovina zprávy,“ uculovala se Bay.

„Tak nezdržuj a sem s tou druhou!“

„Nedala mi spát výrazně rozdílná koncentrace prvků ve vzorcích z různých lokalit. Někde je tkáň lesa například vysoce nasycena železem, jinde obsahuje velké procento křemíku nebo manganu. Někde je převážně rostlinná, a v jiné oblasti bezmála připomíná hybridní živočišnou tkáň.“

„To víme,“ kývla Luka.

„Ano, to nám sondy řekly již na počátku. Ale opakovaná měření prozradila, že ty oblasti nasycení se mění. Tam, kde před pár dny byla vysoká koncentrace varianty škrobu, teď není nic. Železitá místa zmizela a naopak se železo objevilo jinde. To mě vedlo k přímé úvaze. Před šesti dny jsem injikovala značkové radionuklidy do stromů na pobřeží. Sondy je pak detekovaly až padesát kilometrů daleko.

Ale to ještě není všechno: nebyly prostě jen rozprostřené. Nacházely se v pouhých čtyřech relativně omezených oblastech!“

„Bay...“ vydechla doktorka. „Tím chceš říci...?“

Přikývla. „Dnes jsem díky vypůjčené čističce odstranila zeminu kolem kořenů několika stromů. Potvrdilo se, co se dalo čekat: stromy jsou spojené. V podstatě je to jediný strom v nespočtu exemplářů. Velký ekologický systém. L.E.S.“

Prohlášení bylo sice zcela jasné, ale trvalo chvíli, než ho oba společníci dokázali přijmout. Jeden jediný organismus, pokrývající prakticky celou souš?

„Už je to tak,“ přikývla. „A má v sobě svou distribuci látek. Organických i anorganických, jednoduchých i značně složitých. Patrně jsou v něm celé skryté toky, dopravující určité látky odněkud někam. Předpokládám, že obsahuje i jejich rezervoáry. Čili v L.E.S.e musí být něco, co tyto procesy řídí. Neúmyslně, anebo záměrně. A ještě mám třetí polovinu zprávy.“

Už se ani neptali, ale kapitánka je nenapínala. „Nechala jsem testovat mikrobiologii kolem naší zátoky. V tábořišti je měřitelná. Rozhazujeme kolem sebe své mikroorganismy. Směrem nahoru po útesu rychle klesá, a kousek pod hřebenem už je absolutně neměřitelná. Takže nehrozí, že bychom antropicky invazivně rozbourali zdejší biotické prostředí. A kupodivu, zatím se k nám necpe nic ani z okolí, takže z nás nezačnou pučet výhonky L.E.S.a...“

„Máš v záloze ještě nějakou další polovinu?“ zvolala lékařka.

„Ne, Luko. Myslím že tři nejen splnily, ale i překročily normu!“

„Jsem stejného názoru! I tak se s nimi budu srovnávat dlouho do noci!“

Errata:

30.05.2021 13:23