Továrna na stavební dílce, situovaná poblíž L.E.S.a, rychle nabírala na obrysech. Svou podstatou nebyla nijak složitá. Ze zavážecí plochy, kde se skladoval materiál vytěžený v L.E.S.e, procházely kusy hmoty hamrem, poháněným obyčejným zpřevodovaným vodním kolem. Již značně rozdrcená hmota se přesunula do jámovitého holendru, který z ní vytvořil kaši. Přes stavidla a česla se látka přelévala podle požadované hustoty do zásobníků, které současně sloužily i k druhotnému odkalení roztoku.

Jak napadlo Luku, a jak také experimentálně ověřila, hrubý kal ze dna nádrže po vysušení představoval dobře použitelné palivo. Po domluvě s kapitánkou byl navržen poboční provoz, využívající dosavadní odpad, a v prostých kamenných korytech z něj lisoval šedohnědé brikety rovnou zužitkované v dokončovací fázi výroby. Jeho projekt vytvořila doktorka, a byla na něj velice pyšná.

„Nikdy by mě nenapadlo, že budu plánovat výrobní linku!“ smála se.

Vyčistěná směs se pak vedla ze zásobníků do směšovacích a ohřívacích nádrží, ze kterých už byla napouštěna do konkrétně požadovaných forem, v nichž se hmota „upekla“ či nechala prostě vyschnout. Výstupy této „betonárky“ sloužily současně jako vstup do dokončovací haly, kde obyčejné nástroje daly dílům finální tvar a povrch.

K „betonárce“ patřila ještě velmi prostá „lepička“, kde se z plátů tvořily všemožné vrstvené dílce.

Co šlo, bylo vybudováno z místních surovin, takže splňovalo podmínku obnovitelnosti. Celý areál udržoval v chodu vodní proud, regulovaný uzavíratelnou odbočkou. Pokud by někdy po řece přitrhla záplava, minula by výrobní areál beze škody.

I když výrobna díky nespočtu transmisí vyhlížela značně primitivně, don nešetřil slovy obdivu. Bay a doktorka spolu s Bommem mysleli opravdu na všechno, včetně nouzových opatření pro případ závady nebo selhání, i primitivních mechanických kontrolních členů, které sledovaly chod výroby bez lidské přítomnosti.

„Kéž by všechno šlo tak hladce!“ přála si Luka.

Noví obyvatelé krásné planety se totiž stále potýkali s jedním, zato ale kardinálním problémem, a tím byla délka dne a noci.

Lokalita ležela v mírném pásmu jižně od rovníku, ale díky minimálnímu sklonu osy rotace všude den i noc trvaly přibližně shodně 16 hodin. Nikdo však nevydržel spát celou noc, takže začínali den již před rozbřeskem a končili jej až po setmění. Díky délce bdění ale zastavovali obvykle všechny venkovní aktivity ve chvíli, kdy slunce zmizelo v moři. Zbývající čas před spaním vyplňovali buď plánováním dalších prací, tříděním a hodnocením dat, nebo odpočinkem po dalším dlouhém dnu.

Adaptace na délku denního cyklu byla jednou z věcí, které zatím odolávaly. Luka ve spolupráci s laboratoří na korábu již sice našla způsob jak pomoci lidem synchronizovat se s línou rotací Čísla Jedna, ale únava se střádala a obvykle tak jednou do týdne každého postihlo „rozhození“ režimu, kdy dotyčného přepadaly krátké úseky spánku či naopak nespavosti, než biorytmus znovu chytil pomalý planetární cyklus.

Don se teď ohlédl po slunci. „Ještě máme tak půl hodiny,“ pravil. „Pojďme se podívat na jednu zajímavou věc, které jsem si dnes všiml.“

Nasedli na otevřený dopravník, důstojník zapnul motory a hladkým letem se přemístili vpravo do míst, kde probíhala těžba hmoty z L.E.S.a.

V lokalitě vládlo ticho, jen dva servisní roboti čistili těžební automat po celodenní práci. Když dopravník přistál, vystoupili a don je vedl poněkud stranou, blíže ke skalnímu svahu. Kolem útesů zůstal pás porostu, který tvořil přirozenou bariéru proti riziku, že by se nějaký uvolněný kámen skutálel na pracoviště. V blízkosti pokáceného dřeva ucítili zdejší typickou vůni čerstvé biologické hmoty. Byla odlišná od vůně dřeva na jakou znali z minulého domova, ale neméně intenzívní.

„A teď se podívejte na tohle,“ ukázal don.

Chvilku vládlo ticho, a pak se Luka trochu zmateně obrátila k opodál stojícímu stroji, a poté zase zpět. „Zdá se to jenom mně?“

Nikdo nemusel odpovídat. Všichni viděli, že několik krajních stromů na sebe zvolna, ale nepochybně, počalo brát tvar těžebního automatu.

„A ještě popojdeme támhle,“ vyzval je přímo na místo, kde končila vykácená světlina. Takřečené kmeny zde byly velmi čistě ořezány těsně nad zemí. Na jednom z pařezů ležel obyčejný montážní klíč.

„Položil jsem ho tu asi před dvěma hodinami,“ řekl Ortogon.

Nástroj samotný nedoznal žádné změny. Podivné však bylo, že se jakoby zabořil do pařezu. Vlastně ne: když se podívali blíže, zdálo se, že hmota pařezu počíná pomalu železo obalovat.

„Možná je to neúmyslná, automatická reakce L.E.S.a na poškození – začíná zase dorůstat nebo vylučuje cosi jako mízu, která má zakrýt ránu. Ale možná ne. Máme mít oči otevřené, proto vám to ukazuji...“

„Výborně,“ kývla Bay. „Přesně tohle jsem měla na mysli. Takových jevů si všimne jen člověk, automaty jsou k reakci L.E.S.a slepé. Pro ně je to jen hmota ke zpracování.“

„Jak to zapadá do Delkworkova holistického květu?“

„To uvidíme. Delkwork neustále všechno sleduje, takže změny se do něj promítají okamžitě.“

Ale holistický model, který si vyvolali ve svém modulu, byl stejně nicneříkající jako předtím.

„Začínám chápat, proč byla holistika přijímána s takovými rozpaky,“ zasmál se Ortogon. „Ví možná všechno, ale nedokáže o tom nic říci.“

„Ještě není všem dnům konec,“ řekla Bay.

Jak kde, a jak pro koho, pomyslela si Luka, ale nechala si tu myšlenku pro sebe.

Errata:

30.05.2021 13:23