Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jenže další dlouhé, žlutě prozářené dny přinášely kromě úspěšně pokračujících prací i nová překvapení. Bay se několikrát za sebou usadila na jeden vyšší balvan nahoře ve stráni nad „betonárkou“, aby si nakreslila zátoku v mosazně laděné sluneční záři. Když přišla čtvrtý den obraz dokončit, nevěřila svým očím. Tři z několika mladých výhonků L.E.S.a, které rostly poblíž balvanu, na sebe počaly brát nepochybně antropomorfní podobu!

„Opravdu zvláštní,“ obcházela Luka podivně tvarované výhonky poté, co Bay zavolala své společníky. „Bude nezbytné ověřit, zda nás to jen slepě napodobuje, anebo se tím snaží o kontakt. Může to být pouze zrcadlový instinkt. Pokud ne, měli bychom se mít na pozoru.“

„Vyčkejme a uvidíme,“ vyzval obě dívky don. „Ale pro jistotu bychom mohli začít nosit zbraň.“

„Ale no tak-!“ zvolala doktorka. „Ještě zbraně na Čísle Jedna chyběly! Dej s tím pokoj!“

„Už tu stejně jsou,“ mávla Bay rukou. „Vždyť okruhy kolem našeho tábořiště od počátku hlídají Matónovy ozbrojené automaty. A zhora na nás dohlíží oba kosmolety.“

„O tom jsi ale rozhodla ty,“ nesouhlasila. „Mně se zbraně nelíbí!“

„Luko... zbraně nejsou ani hodné, ani zlé. Jsou to nástroje, tak jako cokoli jiného. Vše správné či nesprávné s nimi dělají výhradně ti, kdo je řídí – čili my, lidé. Don nás nechce proměnit v zabijáky. Ale podpořím ho v názoru, že je lepší zbraň mít a nepotřebovat, než naopak.“

„Vidíte zuby na vodě,“ namítla podmračeně.

„Ve chvíli, kdy se ta kopie najednou utrhne a skočí po tobě, budeš mluvit jinak,“ ušklíbla se Bay.

„Velký Leptone!“ obrátila doktorka oči v sloup. „Strom skákající na kořist je prostě hloupost!“ Píchla nataženým prstem proti kamarádce. „Vím že jsi psychicky narušená, moje milá, ale snaž se své zcestné představy krotit. Už mi s tím lezeš-“ najednou se zarazila. „Ach ouvej,“ skryla tvář do dlaní. „Já jsem tak praštěná...“

„Vítej mezi námi, milá ponorko,“ zasmál se don Ortogon, který také pochopil.

„Vezmu si tvou upřímně míněnou radu k srdci,“ přidala se vesele Bay. „A kéž bys pro mě byla varovným případem do budoucna, až to někdy popadne mně-!“

„Lituji toho,“ vzala jí Luka za ramena. „Můžeš mi odpustit? Prosím?“

„V klidu, doktorko. Vždyť jsme věděli, že to přijde. A jak praví Bokwerská tradice, s úsměvem jde všechno lépe! Budu ti věřit, že po mně L.E.S. neskočí, a v klidu dokončím obraz. Uvidíme zítra!“

Když Luka viděla že se kapitánka opravdu nezlobí, uklidnila se.

Nové překvapení je ovšem čekalo večer. Nejen že Bay přinesla dokončený obraz, který byl nadšeně přijat, ale holistický květ nepochybně dospěl k novým závěrům. Z původních miliard prognóz zůstalo v užším výběru jen několik tisíc. Skokové zpřesnění o šest řádů vyvolalo v maličké společnosti veliké vzrušení. Poté, co modelu položili množství otázek, získali první odpovědi, které nebyly jen nahodilou snůškou nějakých možností.

„L.E.S. je skutečně jeden jediný organismus,“ shodli se po chvíli.

„Neříká graf dokonce, že má své vlastní vědomí?“ ukazoval don na neostré souhrny odpovědí.

„Spíš mi to připadá, jako když zčásti ano a zčásti ne. Podívej...“ přeskupovala Bay množiny dotazů a reakcí.

„Pomohlo by, napojit Delkworka přímo na L.E.S.?“ napadlo Luku.

„Na to ani nepomyslete!“ zděsil se don. „Co kdyby se něco nepovedlo a L.E.S. se stal duší Mechanicianem?!“

„Bay, a nechtěla by ses zkusit k němu zlehka připojit ty sama?“ navrhla tedy doktorka.

„Uhodla: nechtěla!“ rozesmála se kapitánka.

„Proč? Vždyť to umíš!“

„Připojit se na systém s planetární mohutností? Co když chytne mou mysl a už nepustí? Když jsem dirigovala ze Skaringy vás pět, měla jsem obavy že se dočista uvařím. Připojením k L.E.S.u bych také mohla explodovat jako tlakový hrnec. Nic takového.“

„Tak to uděláme jinak: oddělíme jednoho... výhonka. S ním už bys to zkusila?“ navrhl Ortogon.

„Co že s ním mám zkoušet-?!“ tázala se schválně provokativně.

„V podstatě, co tě napadne!“ reagoval se smíchem. „Určitě ti nebude vadit, když se budeme nenápadně koukat, viď?“

„Nejodvážnější jsem, když se nedíváte!“ kontrovala vesele. „Dobrá! Dnes už nic neuchvátáme, ale zítra jednu napodobeninu oddělíme a prozkoumáme.“

S tím všichni souhlasili, a postupně se odebrali ke spánku.

Jenže krátce před třetí hodinou ranní se Bay náhle probudila.

Venku vládla hluboká tma. Kromě osamoceného majáčku na špici komunikační soustavy nezářilo v celé malé kolonii žádné další klasické světlo. Nebylo proč. Lidé venku v noci nechodili, stroje byly zastavené a detektory ho nepotřebovaly.

„Poplach,“ řekla stručně.

Přestože tuto proceduru nikdy necvičili, už o půl minuty později seděli, tak jak byli víceméně neoblečení, u informačních pultů modulu.

„Děkuji,“ kývla kapitánka. „Strážní automaty vnější linie se od půlnoci postupně přestávaly hlásit. Matón zachoval klid – poruchy se stávají. Když se ale přestalo hlásit už třetí strážní stanoviště, informoval Bomma a ten mě vzbudil.“

„Něco nám ničí ochranu?!“ ptala se trochu vylekaně Luka.

„Nebo někdo.“

„Máme zajištěné dveře?“ nadhodila znepokojeně.

Bay se maličko usmála. „Máme. A neplaš, Luko. Je to vnější okruh, stále zbývá ještě neporušený vnitřní.“

„Nerozsvěcej,“ zadržel Ortogon doktorku, když chtěla zapojit světla v kolonii. „Nemusí každý vědět, že jsme vzhůru...“

„Ale měli bychom zjistit...“ poznamenala neklidně.

„Zjistíme. Matóne! Pošli hlídku na stanoviště jedna! Tam to začalo,“ řekla Bay.

„Ještě okamžik,“ zadržela ho Luka. „Dám jsem namontovat na jeden dron biologickou sondu... ještě chviličku... hotovo! Můžeš!“

Z portu na vrchu útesu se bez zvuku zvedla trojice dronů a zamířila černou nocí na udané místo. Což o to – místo našly díky navigaci bez problémů, ale strážní automat jako by se vypařil! Úplně stejné to bylo na druhém i třetím stanovišti.

„Analyzuji orbitální záznamy,“ poznamenala Bay kovově, ale pak si zlehka odkašlala a pokračovala vlastním hlasem. „Žádný rozpoznatelný pohyb v pralese. Nevypadá to, že by se k nám z L.E.S.a něco blížilo. Done? Nahraďte s Matónem zničená stanoviště novými automaty a obnovte integritu vnější linie.“

„Rozumím,“ potvrdil důstojník.

„Tak,“ opřela se o pár minut později Bay o opěradlo svého křesla. „Automaty stály na svém místě, a pak najednou byly pryč. Pokud to má na svědomí něco hmotného, musí to být nejen neviditelné pro všesměrové kamery strážních strojů, ale i menší než 60 centimetrů. Takové je totiž rozlišení detekce z geostacionární dráhy, a ta si také ničeho nevšimla. Sama ale netuším, co tak malého by mohlo naše automaty tak bleskově a dokonale zničit...“

„Sežral je L.E.S.,“ poznamenala Luka tlumeným hlasem. „Nechala jsem odebrat vzorek v místě incidentu. Je v něm neporovnatelně víc svalových bílkovin, má teplotu 32 stupňů a obsahuje nějaké zvláštní fibrily, které velmi dobře vedou elektrické signály. Porost se tam tváří víc jako zvíře, než jako rostlina. Ještě divnější je, že jeden vzorek byl naopak přesycen kovy a minerály. Mám docela strach že bys mohla s tím agresivním L.E.S.em mít pravdu...!“

„Pokud se to potvrdí, rázem bude jasné proč je tu jen L.E.S. a nic jiného,“ ušklíbl se Ortogon. „Vnější linie obnovena,“ dodal.

„Děkuji,“ řekla Bay. „Požádala jsem Bomma, aby vyvinul výkonnější detektor, a zaměřil ho na nás místo dosavadního... Jak vidím, ochranná pásma drží. Má ještě někdo chuť něco dělat? Ne? Tak jdeme dospat co jsme zmeškali.“

Jenže kromě kapitánky, která usnula okamžitě jak ulehla na své lůžko, toho její společníci moc nenaspali. Nakonec, možná nespala ani Bay, jen si zase někam vyskočila ze svého těla. Luka navíc po pár minutách vstala a sešla do přechodové sekce. Ručně si ověřila, že je výstupní komora zajištěná, a strážní automatika modulu zapnutá. Utkvělá představa, že by se k nim něco strašidelného mohlo ve tmě plížit z L.E.S.a, jí nedávala klidu.

Zbytek noci však uplynul bez dalších rušivých událostí.

„Zákusek,“ položil don Ortogon ráno na stůl mezi tácky s dobrotami tři paprskomety v pouzdrech. Když viděl lékařčino váhání, dodal: „Pokud bys nechtěla, přidělíme ti osobní ochranku.“

„Hlavně nechci být na obtíž víc, než jsem!“ zamračila se a vzala si zbraň způsobem, který jasně dával najevo že pouze plní rozkaz ale vnitřně s tím opatřením stále nesouhlasí.

„Vůbec přece nejsi na obtíž,“ usmála se na ni kapitánka laskavě. „Naopak – staneš se tím nejcennějším co budeme mít, až nám doslouží ošetřovna. Jsi naše hlavní investice do budoucnosti.“

„Příliš mě přeceňuješ,“ vrtěla Luka hlavou. „Jestli se nám z L.E.S.a podaří bez palubní laboratoře syntetizovat aspoň nějaká léčiva, bude to hotový zázrak...“

„Už jsem se lekla, že použiješ slovo nemožné!“ smála se Bay.

Když se konečně obloha rozzářila novým svítáním, trojici se po podivné noci ulevilo. Zátoka sice ještě tonula ve stínu útesů, ale samotná přítomnost světla je uklidnila.

„Nabrousit sekery a jdeme na to!“ rozhodla Bay. Byl to samosebou žert – roli sekery převzaly manipulační drony. Obklopily jeden podivný výrůstek, ostrým paprskem ho oddělily od silného oddenku, jímž byl připojen k L.E.S.u, a za dalších pět minut už úlovek ležel na montážní plošině na pláži.

Shlukli se kolem, ačkoli měli možnost provést průzkum pohodlně z modulu. Všichni měli dojem, že u toho nemohou chybět.

„Jako hodně nepovedená socha,“ podotkla Luka. Po napodobenině chvilku klouzaly světelné sítě měřicích aparatur. Když pohasly, Bay výmluvně kývla na doktorku. „Je to tvoje parketa.“

„No dobře. Odebrat vzorky tady, tady a tady.“ Když pomocný robot rychle splnil požadované, naznačila Luka světelným ukazovátkem dráhu. „Řez,“ velela.

Nástroje obratně a bezchybně provedly příkaz, a doktorka zadržela dech. L.E.S.ní napodobenina měla i svou vnitřní strukturu, jež byla nepopiratelně podobná orgánům v tělech lidí!

„Tvar a odlišnost od vedlejší tkáně,“ konstatovala Luka s úlevou po další chvilce, kdy analyzovala sondou hmotu v různých místech. „Někdo či něco nás nepochybně napodobuje. Naštěstí jen co se tvaru týče.“

„Dalo by se to už klasifikovat jako projev inteligence?“ optal se don.

„Je to velmi svůdná myšlenka, ale držela bych se při zemi. Stále může jít o pouhé zrcadlení. Větší záhadou je, jak L.E.S. může vědět, co máme uvnitř sebe?!“

„Už to vím,“ řekla kapitánka o dvě hodiny později. Dolaďovala chod „betonárky“ a ve volných chvílích pracovala na otázce spolu s Bommem. „L.E.S. vysílá ultrazvuk i infrazvuk. Rentgenuje nás tím. Zjistí rozdíly v hustotách, ale pochopitelně nedokáže definovat kvalitu tkáně.“

„To by odpovídalo,“ připustila doktorka.

„Luko? Máš už zmapované všechno, cos chtěla?“

„Ano.“

„Leviere, vrať to tam kde jste to sebrali,“ vydala Bay povel. Oslovený android zařídil vše potřebné. Tím se věc dala považovat za uzavřenou, ale při obědě na pláži kapitánka společníkům přehrála záznam z místa odložení. „Podívejte se,“ řekla.

Když stroje položily rozpitvaný vzorek poblíž oddenku, chvíli se nic nedělo. Pak se ale nejbližší části obou hmot daly do pohybu. Pomaličku, ale znatelně se přibližovaly, až se spojily. Rozpárané části „sochy“ se počaly zvolna uzavírat, napojená část se – jakoby vedena neviditelnou silou – pomalu zvedala, až po nějaké třetině hodiny stála napodobenina tak jako předtím.

„Zajímavé,“ ohodnotila to Luka. „Je možné L.E.S.u nějak oslepit jeho oči? Třeba kdybychom chodili nějaký čas ve skafandrech?“

„To by nepomohlo. Patrně by okopíroval i skafandry jako další vrstvu,“ řekla Bay.

„Bez starosti,“ přikývl Ortogon. „Pokračujte podle svých plánů, já se o to postarám.“ Vypracoval návrh systému, který z několika míst v tábořišti vysílal akustický šum mimo slyšitelný rozsah.

Tři dny žila posádka v určitém napětí, ale pak se ukázalo, že nové výhonky ztrácejí „lidskou“ podobu. Trojice z Bomma se stala pro L.E.S. neviditelnou – aspoň po dobu, kdy se drželi v kolonizované zóně.

Během té doby průzkumné práce úspěšně pokračovaly. Geologické sondy již odhalily bohatá povrchová ložiska surovin včetně kovových i nekovových rud. Mělo to jeden malý, ale do budoucna nemilý nedostatek: naleziště ležela i přes dva tisíce kilometrů daleko.

Oproti tomu blízko, hned na odvrácené straně hornatiny, stroje otevřely lom, z něhož získávaly bloky nádherně namodralého hlubinného vápence. Při testech prokázal vysokou tvrdost a minimální nasákavost, takže z něj počali budovat základy staveb a dopravní cesty v kolonii. Ortogon měl rázem plné ruce práce s plánováním prací. Nejen aby dosáhly požadované kvality, ale aby nekolidovaly s ostatními činnostmi. Díky své inteligenci i organizačním schopnostem se ale úkolu zhostil na výtečnou a vysloužil si chválu obou společnic.

Když se nad zátokou rozsvítilo další jitro, odvolal Ortogon několik strojů ze stavebních prací, a naplánoval jim instalaci veliké kovové tyče přímo nahoru na čelo útesu. Automaty rozměřily skálu, zakotvily úchytné body a odvážně zavěšeny nad hlubinou, upevnily podivnou dlouhou traverzu na požadované místo.

Dívky si našly čas, aby sledovaly podivnou akci.

„K čemu to?“ divila se Luka. „Bleskosvod?“

„Vždyť je skloněný ostře dolů,“ vrtěla hlavou Bay. „To bude něco jiného. No tak, Ortogone, nenapínej nás už!“

„Rafije hodin,“ objasnil smysl konstrukce.

„Rafije? Vždyť je ukotvená napevno!“ podivila se Luka.

„Slunečních hodin,“ dodal. „V tomto případě je hodinovým strojkem celé naše Číslo Jedna.“

„No tedy! Takhle degradovat planetu na pouhé hodinky!“ zvolala Bay.

Instalace sluneční časomíry byl však skvělý nápad: na útes bylo zdaleka vidět a spolu s komunikační věží se rychle stal jakýmsi symbolem malé kolonie.

Po dalších čtyřech dnech ražba obydlí v nitru útesu pokročila do druhé poloviny plánovaného rozsahu. Vše hlavní již bylo vylámáno, nyní přišly na řadu kanály pro obslužné systémy.

Továrna na výrobu „dřevěných“ prefabrikátů spustila zkušební provoz a vyrobila několik desítek tvarově identických nosníků, ovšem z různých druhů látky. Manipulační roboti z nich v ústraní a také na mořské mělčině postavili prosté pravoúhlé konstrukce, kryté i nekryté, které nesloužily ničemu jinému než zjištění, jak si nové materiály zachovají své vlastnosti pod vlivem místního prostředí. Další produkce, běžící prakticky naplano, měla za cíl ukázat slabá místa v procesu výroby. Zátokou patrně poprvé za celou její historii zněl zvuk pracujících zařízení, zhotovených výhradně z místních zdrojů.

Jenže tři dny nato Luka objevila kousek od tábořiště, v rozsedlině na severovýchodní části hornatiny, takovou L.E.S.ní kopii člověka, až zůstala v údivu stát.

„Nechoď k tomu blíž,“ slyšela z komunikátoru hlas kapitánky.

„Vidíš to?“ zeptala se trochu zbytečně.

„Jistě. Koráby přece sledují signály všech čidel, tedy i osobních kamer. Bommu mi hned dal vědět. Posílám ti manipulační dron, je mi jasné že se na to chceš podívat i zevnitř.“

„Uhodla,“ souhlasila doktorka, a pak si uvědomila že mluví potichu jako kdyby jí ta věc mohla poslouchat.

Nahoře nad korunami L.E.S.a se objevily dvě typické siluety. „Mám tě pod kontrolou, Luko,“ hlásil android Matón. „Kdyby se kolem tebe dělo cokoli podezřelého, zasáhnu.“

„Myslím že tak zle nebude,“ pousmála se doktorka, ale úplně jista si nebyla. Možná stojím přímo v L.E.S.ní pasti, napadlo jí náhle, a i když se jí to nelíbilo, s malým váháním uchopila rukojeť paprskometu.

Zatímco strážní dron se vznášel na místě a sledoval okolí lesklýma očima svých detektorů, manipulační dron se poměrně neurvale prodral skrz koruny porostu dolů. Přistání se mu kvůli vegetaci nezdařilo, znovu se nadzvedl a dosedl až na druhý pokus. Optická čidla chladně zaměřila objekt. Přítomnost strojů Luku značně uklidnila.

„Odděl to, uchop a odnes na montážní plošinu,“ vydala příkaz.

Umělé paže se chopily rostlinné sochy, a ostré zuby řezáku ji bez problémů odpojily od podhoubí L.E.S.a. Jenže ve stejném okamžiku doktorka mimoděk vykřikla. Z pahýlu, který zbyl po napojovacím šlahounu, vytryskla – krev!

Errata:

30.05.2021 13:23