Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bylo to naprosto šílené. A naprosto extatické. Bay zprvu vůbec nechápala, proč první Ortogonova věta ráno byla opatrná otázka: „Všechno v pohodě...?“

Zarazila se. Ta slova, nesoucí v sobě stín znepokojení, s konečnou platností utnula dozvuk ohnivě zdivočelé vlny, na které letěla v noci, omámená stroboskopy kaskád blesků a burácivým potleskem hromů.

Rozpačitě si pročísla rukou vlasy. „Co všechno jsem podělala...?“

Pousmál se. „Vůbec nic... naopak...“

„No, dopověz to,“ vybídla ho.

Pohladil jí prstem po tváři. „Jen chci vědět, jestli mluvím s tím samým člověkem jako včera...“

Bay s povzdechem skryla obličej do dlaní. Co na to říci? Naprosto jasně věděla, že vůbec není stejná jako včera. Noc, kdy vířila v mysteriózním, všeobjímajícím transu spolu s blesky mezi zemí a nebem, s vichrem, řvoucími vlnami, lijákem a L.E.S.em, jí změnila přinejmenším tak, jako když poprvé propojila své vědomí s Bommem. Zcela přesně si pamatovala strhující tsunami pocitů, kterým nebylo možno vzdorovat, a... které nebylo možno sdělit žádnými slovy.

„Narostla mi snad zelená tykadla?“ vykoukla skrz prsty.

Ortogon na ní chvíli hleděl a nepatrně pokyvoval hlavou. „Skoro už ti začínala rašit,“ pousmál se. „Připravím vpředu něco k snídani.“

Když se zvedl, všimla si Bay konečně Luky. Doktorka seděla na svém lůžku a objímala skrčené nohy rukama. Bylo zřejmé, že je ještě teď značně vyjevená.

Ale no tak! Bay zadržela dech a VYSKOČILA. A téměř se lekla, když četla v kamarádce její noční zážitky. Řev bouře, otřesy modulu, stovky šlahounovitých údů zrůdně znetvořených L.E.S.ních kopií, třískající do pancíře zvenku, a šílená velitelka nenasytně řádící uvnitř...

Mimoděk ucukla a spadla zpět do vlastního těla.

„Omlouvám se,“ zašeptala. „Místy mě to trochu přerůstalo. To ty blesky, víš? Tahalo mě to ven... Je mi moc líto, že jsi měla strach. Bude to pro mě důrazným poučením. Víckrát se to nestane.“

Luka zavrtěla hlavou. „To nic. Nebudeme to rozebírat, ano...?“ To, co Bay letmo přečetla v její hlavě, byla totiž jen část zmatku, který v ní dosud přetrvával. Druhá, mnohem důležitější věc, kterou si Luka z divoké noci odnesla, byl zcela šokující fakt, že něco cítila!

Od chvíle, kdy ji strážce pořádku na Skarinze zastřelil a probrala se na mechanicianské ošetřovně jako nemrtvá, byla sice živou, ale zcela prázdnou schránkou. Neměla chuť, neměla cit. Přesto navenek zachovávala zdání emocí. Hlavně proto, aby nepůsobila divně mezi živými. Věděla, že vzbudit nenávist v malé společnosti jde velmi snadno – stačí jen být něčím odlišný. Na druhou stranu, byl to svým způsobem překvapivě a příjemně klidný život, který vedla. Až do včerejší noci. Jakoby se v ní díky bouři a kamarádčině divokosti najednou něco protrhlo. Nějaká zombí hlubina, dlouho beze stopy polykající vše, co dělá člověka člověkem, a ženu ženou. A teď to z ní explodovalo ven. Všechno naráz.

Při té vzpomínce se chvěla ještě teď. Vůbec netušila, jak to udělala, ale byla si naprosto jista, že za to mohla kapitánka spolu s celým řvoucím a dunícím Číslem Jedna. Bylo to tak strhující, až se Luka děsila. Nebála se však o sebe. Bála se o ní! Viděla to! Nedokázala by popsat jak, ale viděla všechny ty živly proudící jejím tělem i myslí. Viděla, jak doslova bezmyšlenkovitě, čirým instinktem, reaguje na každé GESTO bouře. Hrozila se pomyšlení, že síly, koncentrované v jádru pekelného běsnění, kamarádku dočista spálí.

„Jasně,“ špitla Bay provinile. Měla jsem je na to připravit, táhlo jí hlavou. Aspoň trochu. Ale což jsem tušila, že to bude tak...?

„Zavolal jsem synťáky z orbitu zpět do kolonie,“ poznamenal Ortogon, když vešla do navigace, která sloužila jako jídelna. „Najdeme ty ztracené sondy. Mám zapnout strážní okruhy?“

Jen mlčky kývla a přitáhla k sobě šálek s horkým chajkomem.

„Dobré ráno,“ řekla nesměle Luka, která také usedla ke stolu.

„Dobré,“ usmál se Ortogon.

„Dobré,“ splnila společensky rituální povinnost i Bay, a pomyslela si: zdá se mi to nebo je to fakt, že úsměv, který don poslal k Luce, byl o stupínek vřelejší než který předtím směřoval k ní?

„Mléko?“ přistrčil Ortogon nápoj k lékařce.

„Dík,“ sklopila pohled.

„Pustíme si nejprve souhrn nočních událostí? Myšleno tím vně modulu?“ tázal se Ortogon zcela profesionálním tónem.

„Netřeba,“ vydechla Bay.

„Ale děly se tam opravdu zajímavé věci,“ snažil se namítnout.

„Nepodstatné,“ splynulo jí ze rtů. Pak se trochu pousmála. „V klidu posnídejte. Pak vám ukážu oč šlo doopravdy.“

Dojedli mlčky v poněkud nervózní atmosféře.

„Hotovo?“ rozhlédla se náhle Bay a vstala. „Jdeme!“

Aniž se zdržovala oblékáním, prošla výstupní komorou a rázovala po pláži. Její společníci chvatně za ní. Ortogon pro jistotu třímal v ruce pouzdro s paprskometem.

Venku bylo chladno a vypadalo to všude jako po bitvě. Pláž byla plná rozervaných trosek L.E.S.a, střecha stavebního areálu byla zpola stržená, několik sledovacích stanic prostě zmizelo, a oběma rameny jindy klidné říčky nyní hučel temný, dravý proud unášející k moři kusy zelené hmoty.

Důkladně stabilizovaný komunikační uzel, zdobící vršek skalního útesu, však spolehlivě odolal.

Prošli kolem zkušebních konstrukcí, na kterých povlávaly ve studeném povětří zachycené útržky vegetace, a zamířili vzhůru, k pokusným polím. Tam byla zkáza jasně viditelná: ornice i s výsadbou prakticky zmizela.

„Tak to bychom měli,“ podotkla zklamaně doktorka.

Don jí zlehka zatahal za ruku.

„Co-?“ vzhlédla, a pak jí také došla slova.

Asi osm metrů od L.E.S.a stály tři antropomorfní napodobeniny. Jenže jejich podobnost s lidmi byla až děsivá. Nebyl to zrcadlový otisk nikoho z trojice. A nebyly stvořené podle jednoho vzoru. Každá kopie měla své zcela osobité rysy i nepatrné odchylky v proporcích, které činí lidstvo rozpoznatelné i v jeho homogenitě.

A co víc: stály samostatně, aniž byly spojeny s L.E.S.em!

Mlčky je obcházeli. Bylo vidět, že kopie mají problém s udržením rovnováhy – proudění atmosféry je vychylovalo podobně jako vítr hýbe s krabicí postavenou na výšku před tím, než jí převrhne.

„Tak to je trochu nečekaná tvář L.E.S.a... Mýty na vícero planetách se zmiňují o bytostech zvaných urskonxové. Lesní národy. Podle pověstí kradli lidi, kteří se zatoulali hluboko do lesa, a domů vraceli jejich kopie...“ řekl don vážně.

„Možná,“ pravila Bay. „Zmapujte to.“

Ortogon automaticky sáhl po svém komunikátoru, ale vzápětí pochopil, že Bay vydala příkaz myšlenkami. Z tábořiště se zvedly tři rychlé siluety průzkumných sond a zamířily na místo nálezu.

„Bouřka byla katalyzátor,“ řekla zničeho nic kapitánka, když se vraceli zmáčenou planinou k moři. „Bylo mi jasné, že L.E.S. využije příležitosti, aby se o nás dozvěděl co nejvíce. Včetně toho, že k nám pošle své, hm, průzkumníky. Byli neškodní, ale nemuseli tak vypadat. Proto jsem vypnula ochranné okruhy – zbytečně by vyvolávaly poplach. A proto jsem poslala synťáky pryč, aby nevznikl zmatek, že jsou mezi námi nebiologické exempláře. A umínila jsem si, že až se na nás L.E.S. podívá, já se pořádně podívám na něj.“

Vzdychla a dvěma prsty odhrnula vlasy, které jí vítr vháněl do očí. „Nakonec to dopadlo maličko jinak než jsme počítali... oba. Ještě jednou se vám moc omlouvám. Myslela jsem, že to bude přínos v komunikaci. No, to tedy byl. Jenže mě to pohltilo na první nádech. Něco tak všepronikajícího jsem nečekala...“ najednou se zasmála. „A věřím že to nečekal ani L.E.S.!“

„Snaží se s námi tedy domluvit?“ tázal se don.

A Bay řekla: „To je na tom nejdivnější: nesnaží.“

Pomalu se vrátili k modulu, kde již stála syntetická posádka, čekající na příkazy.

„Opravit škody, uklidit kolonii,“ řekla stručně Bay. „Spojte se s Bommem, už má hotové analýzy co kde vylepšit, aby se příště minimalizovaly ztráty i rizika. Matóne, ověř ještě jednou ochranné linie. Potom otestujte výsadkový a všechny dopravní moduly, aby byly naprosto v pořádku. Jako poslední najděte a opravte ty automaty co zůstaly vězet v L.E.S.e.“

Oba společníci na kapitánku hleděli mlčky.

„Mění se něco v našich plánech?“ zeptal se po chvíli Ortogon.

Zavrtěla hlavou. „Kdyby se změnilo, věděli byste to první.“

„No to doufám...“ podotkl polohlasem, ale Bay to dobře slyšela. Blýskla po něm pohledem, a nemohla si nevšimnout, že ti dva stojí poblíž sebe... jakoby proti ní.

Divokost, v níž se topila během bouřlivé noci, ještě zcela nevyprchala. Pevně se na něj podívala. „Tvá poznámka se mi nelíbí, done. Pokud mi nevěříš, vrátím ti kapitánskou hodnost zpět. Jestli mě paměť neklame, udělal jsi ze mě velitelku jen proto, že díky své odlišnosti dovedu občas řešit věci rychleji a úspěšněji než ty. Ale ani v nejmenším na tom netrvám. Předám ti funkci hned teď na místě. Bereš?“

„Ne, neberu. A omlouvám se,“ zavrtěl muž hlavou. „Možná je toho na mě po té bouřce také trochu moc. Anebo ze mě promluvila naše neviditelná společnice ponorka... Promiň Bay. Nemyslel jsem to zle.“

„Nezlob se na nás prosím,“ řekla Luka tiše. „Bylo to sice ohromující, ale něco z toho přece jen trochu... nečekané, víš?“

Bay sklonila hlavu a dlouze vydechla. „Dost, vy dva. Je od vás moc ohleduplné, že zkoušíte vzít vinu za mé chyby na sebe. Omluva má jít, a také jde, z mé strany. Vystavuji vás větší zátěži, než bych asi měla. Ta noc byla mým velkým vítězstvím, ale i selháním. Odpustíte mi...?“

Donova tvář se zvolna rozzářila. „Tak když už jsme se všichni všem omluvili, tak si klidně můžeme i odpustit-!“

„Díky...“ pousmála se Bay s ulehčením.

„Ale, ani mi nepovídejte-!“ rozpřáhla Luka náruč a všichni se pevně obejmuli. „Ale svým způsobem...“ mrkl don na kapitánku, „když teď víme, oč šlo, ta noc nebyla vůbec špatná...!“

„Špatná?!“ zvolala Luka. „Úžasná byla! Ani nedokážu říci jak-“ Vtom se zarazila. „Bay, skutečný problém není ten, že nám velíš, ani to jaká jsi. Ale nemáš zastupitelnost. Bylas jak dravec bouře, který se urval ze řetězů. Vůbec netušíš jaký jsem o tebe měla strach. Kdyby se ti něco stalo, kdo tě nahradí?“ Potřásla hlavou. „Vím, že to teď zní jako bych se bála hlavně o nás. Ale v noci jsem to cítila jednoznačně, víš?“

Bay neurčitě pokrčila rameny. „Nikdo mě nenahradí. Uznávám. Jenže to je věc, kterou půjde obtížně změnit. Stejně jako s tebou, stejně jako s donem. Každý jsme v mnoha ohledech nezastupitelný.“

„Já vím,“ řekla Luka těžce. „Moje poznámka byla hloupá. Promiň.“

Ale Bay zdvihla ukazováček: „Kdepak, vůbec nebyla hloupá. Podívám se na to.“ Pak se šibalsky ušklíbla: „Objímá se mi s vámi sice nádherně, ale práce volá. Komu bude vadit, když zavelím rozchod, nemusí poslechnout.“ Pustila své přátele a bez ohlédnutí zamířila k modulu.

To, jak si Ortogon s Lukou před tím, než ji následovali, vyměnili letmý polibek, tedy viděl jen Bommu ze své orbitální výše. Vlastně... tím pádem i Bay.

Ta mezitím vstoupila do přechodové komory výsadkového modulu. Rychle pustila vzduchovou sprchu, která jí očistila od písku, a prošla skrz spojovací sekci až do oddílu, který sloužil jako ložnice. I když bylo chladno venku a uvnitř příjemné teplo, otřásla se až teď. A zatímco si oblékala pracovní kombinézu, tiše řekla: „Louve? Přijď za mnou.“

„Mohu-?“ nakoukla o dvě minuty později androidka do lůžkové části. Bay kývla a ukázala na jednu postel. Když se Louve usadila proti ní, řekla: „Já vím, že víš proč jsem tě poslala nahoru: nezvládla bych to tady, mít tě tak blízko. A navíc jsem potřebovala mně podobný referenční bod mimo bouřku, v klidné zóně. Takže teď mi popíšeš, co jsi cítila nahoře na orbitu. Podrobně.“

Errata:

30.05.2021 13:23