Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pět dní nato tlumený rachot, znějící z nitra strmého útesu, utichl. Základní struktura plánovaného skalního sídla byla bezezbytku dokončena.

Jen co se mohutný těžební stroj vynořil z hloubi skály, do vydolovaných prostor vniklo šest průzkumných automatů, které ověřily že ražba nikde nevytvořila ani nenarazila na nějakou kritickou prasklinu. Také hned zkontrolovaly přesnost.

„Odchylky od plánu nepřekročily půl procenta. Stav stroje 84 procent. Zbyla třetina těžebních náplní,“ referoval Levier, když skončil inspekci vyhloubených prostor a zásob řezného materiálu.

„Já vím,“ přikývla Bay. „Na plánech se nic nemění. Ochlaď to.“

To ale bylo na delší dobu vše – rozpálené prostory potřebovaly aspoň trochu vychladnout. Vzhledem k tomu, že budoucí skalní sídlo bylo vybaveno promyšleným systémem vzdušné cirkulace, umístil Levier ke třem vstupům obyčejné vrtulové větráky, které hnaly vzduch dovnitř a pomáhaly snížit teplotu plazmově vyrubané soustavy chodeb, místností a rozvodných i odváděcích kanálů.

Samočinný těžební stroj byl po provedení údržby přesunut nákladním dronem do vápencového lomu, kde se připojil ke svému kolegovi. Mramoru bylo dost, času a prostředků také, takže don Ortogon nemusel ve svých plánech při budování kamenné infrastruktury skrblit.

„Nebudeme obnovovat naše Skarinžská pole,“ rozhodla Luka krátce nato. „Byla to slepá cesta. Nemáme jak je rozšiřovat, a nedokážeme je ochránit před počasím. Jak vidno, deštík s větříkem vyrvou a zlikvidují vše, kromě L.E.S.a. Místo toho zaměřím úsilí na naturalizaci výroby potravin ze zdejší biohmoty. Už z ní dokážeme udělat plno dobrých věcí, ale jen s pomocí orbitálních laboratoří. Zkusím najít způsob, jak to provést i bez podpory techniky.“

Na čas tedy v kolonii zavládl zdánlivý klid, odměřovaný mlčenlivým, nenápadným pohybem stínu rafije obrovských slunečních hodin.

Jediné, co se změnilo, byly... sny.

„Zdají se mi šílené věci,“ postěžoval si Ortogon při jednom obědě. „Luko, nedalo by se s tím něco udělat?“

„Mně také,“ přiznala doktorka. „Možná je to důsledek bouře – působení elektrostatických a elektromagnetických polí na mozek. Vyčkáme ještě, možná to odezní samo...“

V ty dny se Bay poněkud stranila svých společníků. Jak Ortogon zjistil z polohových záznamů, chodila různě do okolí, nezřídka i několik kilometrů za vnější ochrannou linii. Jejím cílem nebylo nic konkrétního, nejspíše potřebovala větší samotu než kterou byla obklopena. Po kratší či delší době se zase vracela zpět, někdy i pozdě v noci. Bylo zbytečné ji upozorňovat na bezpečnost, a tak Ortogon i Luka mlčeli.

Dost možná, že jim to bylo i svým způsobem příjemné – nezřídka v ten čas koordinovali práce společně.

A třeba jim kamarádka chtěla nenápadně dopřát větší soukromí.

Bommu dokončil a uvedl v činnost výrazně dokonalejší detekční soustavu, která držela ochranný dohled nad kolonií. Od teď byly oči korábu schopny rozeznat i volně ležící malý nástroj na pláži.

Jenže všední, pracovní rutinou naplněná atmosféra malé společnosti byla pátého dne drsně narušena.

„Všem na příjmu!“ ozvaly se nečekaně komunikátory. „Bay potřebuje pomoc. Posílám souřadnice.“ To promluvil Bommu z orbitální dráhy.

„Kolonie slyší!“ vykřikl důstojník. „Poplach! Bay potřebuje pomoc!“ a pro jistotu ještě jednou všem přeposlal údaje o kapitánčině poloze. Vzápětí mu dorazily tytéž údaje od Luky – oba měli stejný nápad.

Zvolání počítače mateřské lodi mělo silnou odezvu. Dalo by se říci, že co mělo ruce a nohy, běželo za kapitánkou; ve skutečnosti však vzlétlo jen několik strojů. Především téměř okamžitě vzlétly čtyři Matónovy strážní automaty. Hned za nimi dopravník – Ortogon ho použil, protože byl nejrychleji po ruce. Jim v závěsu se hnala vzduchem Luka na dalším dopravníku. Zdržela se jen o tu dobu, co dosprintovala do výsadkového modulu pro velký medikit, aby neletěla s prázdnýma rukama. A Levier mezitím uváděl do chodu systémy výsadkového modulu pro případ, že by bylo nezbytné Bay dopravit co nejrychleji do orbitální ošetřovny.

Dozor nad chodem kolonie prozatím převzali Ekvisito s Visserem.

„Bay? Bay!“ snažil se Ortogon navázat spojení, ale marně. „Jsme na cestě, opakuji, jsme na cestě!“ dodal pro případ, že by je kapitánka slyšela, ale oni nezachytili její odpověď. Držel se zatnutými pěstmi rámu dopravníku, protože v chvatu nezapnul automatické pásy a teď ho vzduch díky rychlému letu hrozil odervat od letícího stroje.

„Leptone-!“ zaklel o minutu později, když našel Bay. A měl k tomu dobrý důvod. Kapitánka neseděla, neležela, nestála – vznášela se napůl zabořená do velké, asi třímetrové kapky zpola tekutého L.E.S.a. Z podivné, poloprůhledné hmoty už vyčnívala jen hlava a jedno rameno.

„Bay-!“

Ale kapitánka neodpovídala.

„Zajistit prostor!“ velel. V těsné blízkosti strmými křivkami dosedly Matónovy sondy a zaplavily prostor záblesky detektorů. Ústí jejich plazmových plamenometů byla připravena obrátit v prach vše, co by mohlo hrozit z neprobádaného L.E.S.a.

„Klid! Žádnou palbu!“ objevila se na místě androidka Louve.

„Pohlcování pokračuje rychlostí centimetr za sedmnáct sekund!“ hlásil Matón svým těžkým hlasem. „Bommu navrhuje násilné vyproštění!“

„Proveď!“ štěkl don.

Kovové paže dvou sond se natáhly do palebných postavení, a z bezpečných úhlů spustily laserovou kanonádu. Hmota, věznící kapitánku, nedokázala klást soustředěnému světlu žádný odpor. Z hlubokých řezů se počala valit hustá mračna sublimované tkáně. Zatímco třetí sonda pomocí svého gravitačního motoru vzlétla nad kapitánku a vysunula manipulátory pro její uchopení, čtvrtá sonda svědomitě kroužila třicet metrů nad pralesem a zajišťovala okolí.

„Uvolněno!“ hlásil android. Třetí sonda uchopila vyříznutý blok zvláštního biologického materiálu i s kapitánkou a odnesla jej o patnáct metrů stranou, na volné místo. Tam také vzápětí doletěla Luka. Chvatně seskočila z dopravníku. „Nedotýkat se!“ křikla na Ortogona, který už se chtěl do želatinové hmoty pustit rukama a dýkou.

„Tak ale-“

„Uhni!“ odstrčila ho. Ze všeho nejdříve napojila na kapitánku kontakty sledování a udržení životních funkcí. Bylo vidět že si viditelně oddechla.

„Žije,“ ohlásila. „Bezvědomí vyřešíme později. Ještě ne!“ zadržela důstojníka znovu, a ponořila další sondy do zelenkavé hmoty. Těch několik vteřin, než analyzátor zapípal na znamení, že je zkoumání želatiny hotovo, jim připadalo jako věčnost. Bylo to ale nezbytné – hmota mohla být na dotek toxická nebo biologicky smrtící.

„Je to bezpečné! Ven s ní! Hned!“ velela doktorka. Sama se také chopila nože a co nejrychleji a nejopatrněji vyřezávali Bay z podivného obalu. Jedna sonda pod Matónovým velením postupně převzala kapitánku do svých manipulátorů.

Luka znovu přelétla očima údaje analyzátoru. „Je stabilizovaná. Tady už víc neuděláme. Do modulu!“

„Proveďte!“ křikl Ortogon na androida. Tři Matónovy sondy se shlukly, vytvořily vzájemně propojený útvar, do jehož nitra vzaly Bay. Podle instrukcí doktorky zabezpečily izolační fólií tělo proti vlivu okolí a Luka sama kapitánce chvatně, ale důkladně nasadila dýchací masku a čidla sledující životní funkce s radiovým přenosem signálu.

„Do zátoky! Všichni!“ velela.

Roj dopravníků i automatů vyrazil zpět do kolonie. Ostražitá čtvrtá sonda je jistila zezadu.

„Tohle L.E.S. přehnal. Nejsme jeho potrava. Musíme dát důraznou odpověď. Luko, co ty na co?“ ozval se don za letu.

„Nechceš s tím počkat? Teď máme jinou starost,“ opáčila. I během cesty sledovala životní funkce kapitánky na svém medikitu.

„Když odložíme reakci, nemusí pak být L.E.S.em spojována s probíhající událostí,“ upozornil.

„To je pravda,“ připustila. „Nemám z toho radost, ale souhlasím.“

„Bommu?“ obrátil se důstojník na mozek kosmokorábu. „Jakou máš přesnost ze své výšky?“

„Plně vyhovující,“ zněla lakonická odpověď.

„Výborně. Upozorni L.E.S., že nejsme jeho kořist.“

„V jakém čase a jak důrazně?“ žádal mozek korábu upřesnění.

„Hned a pořádně!“

Později Ortogon připustil, že si měl svou kategorickou odpověď trochu lépe rozmyslet.

„Palba za tři, dva, jedna-!“ slyšeli v komunikátorech odpočet.

Čtyřicet tisíc kilometrů hluboko ve vesmíru se rozzářila nepatrná jiskřička. V následující okamžik skrz atmosféru Čísla Jedna prolétla série oslepivých výbojů, které se zabodly do L.E.S.a v místě incidentu. Bommu nepoužil svoje, ale Delkworkovy zbraně, protože byly přesnější. Do rozsáhlého okruhu pralesa daleko za zády odlétající skupiny na tři sekundy udeřila ohnivá smršť o výkonu 75 megawattů na metr čtvereční. Doslova jako kdyby tam spadlo slunce na zem!

Zkáza byla spektakulární. Co bylo v zóně zásahu či v její blízkosti, v okamžiku se vypařilo. Zem i skála se rozlétly, proměněny v bíle žhoucí lávu. L.E.S., odervaný tlakovou vlnou z povrchu, se vzepjal v ohromující arkádě do výše. Statunové kusy hořícího porostu vzlétaly do vzduchu v rychle se rozšiřující zóně, podobně jako kruh na vodě po dopadu velkého kamene.

„No hrome!“ zaklel don.

Matón, náčelník obrany, byl ve střehu. Sondy, mířící k zátoce, bleskově změnily kurs a prudkou zatáčkou se skryly za terénní nerovnost. Jen o pár sekund později oblohou prolétla řvoucí a drtící tlaková vlna, která bolestivě píchla v uších, surově urvala vrchní vrstvy L.E.S.a. a zaplnila vzduch šedozelenou, divoce vířící mlhou rozdrcené vegetace. Unikající skupina několik sekund letěla naslepo, jen podle radiové navigace, protože vzduch byl prakticky neprůhledný.

„Bommu!“ vykřikl Ortogon.

„Provedeno,“ ohlásil koráb, a kdyby jeho hlas nebyl syntetický, důstojník by přísahal, že v něm slyšel velký pocit spokojenosti nad perfektně zvládnutým úkolem. Don prskal vlhkou mlhu, která se mu za letu nalepila na obličej, otřel si letové brýle a ohlédl se. V dálce za nimi z pralesa rostl do závratné výšky obrovitý hřib kouře, kolem něhož dosud na vše strany pršel oheň i vyrvané kusy L.E.S.a. Vyvržené úlomky do ruda rozžhavených skal kreslily dýmem úchvatné balistické křivky po celé obloze. Čelo tlakové vlny mezitím dospělo do vysokých vrstev atmosféry, kde za sebou nechávalo hustou stopu nárazem zkondenzované mlhy.

„Dobrý manévr,“ pochválil don androida.

„Je to má práce,“ opáčil nevzrušeně Matón.

„Leviere! Jak je na tom modul?“ křikla do komunikátoru Luka.

„Můžeme vzlétnout hned jak dorazíte!“ opáčil android.

„Skvěle. Jsme tam za minutu! Bommu? Připrav ošetřovnu!“

„Už je aktivována,“ potvrdil mozek korábu.

Vzdušná formace přelétla hranu útesů, jež lemovaly zátoku, a rychle a bezchybně přistála na dosah vesmírnému výsadkovému modulu. Jenže v okamžiku, kdy Luka chtěla dát přenést kapitánku na palubu, Bay zvolna otevřela oči.

„Za...o,“ řekla tiše.

„Co?“ sklonila se k ní doktorka a ukázala ruku. „Vnímáš? Kolik ukazuji prstů?!“

„Všechny,“ vydechla Bay, a zopakovala: „Zastav to...!“

„Zapomeň,“ odbyla jí stroze. Jenže pacientka maličko pohnula hlavou a vstup u modulu se proti všem očekáváním uzavřel!

„Zůstávám,“ zašeptala Bay.

„Otevři to! Musíš hned na ošetřovnu-!“

Kapitánka chvilku oddechovala. „Nemusím,“ zašeptala pak. „A nepustím vás nahoru. Tak to rovnou vzdej...“

Luka se zamračila. „Já tu jsem doktorka!“

„A já... kapitán,“ opáčila Bay a pokusila se vzepřít na loktech. „Nic mi není... za chvíli jsem v pořádku.“ Pak stočila oči k šedavému pomníku proběhnuvší zkázy, který už dosáhl stratosféry, a zlehka se ušklíbla. „Vy kazisvěti,“ zašeptala.

Errata:

30.05.2021 13:23