Vítej, návštěvníku!

„Když ti to udělá radost,“ svolila Bay, když o něco později vyšla z hygienické sekce, kde ze sebe konečně dostala L.E.S.ní mízu, která už pomalu začala tuhnout.

„Neudělá, ale je to třeba!“ odsekla Luka důrazně, a když si Bay beze studu vyhrnula tričko, ihned na ní napojila množství detektorů, které kontrolovaly životní funkce. Zahleděla se na monitor medikitu. „No... vypadáš v pořádku. To máš štěstí, jinak bych tě zakousla jak kosmoliška astromorče...!“

„Za to může Bommu,“ pokusila se Bay teatrálním způsobem svalit vinu na někoho, kdo se nedokázal bránit. „To on, já nic-!“

„Ano, to já,“ přitakal hlas mozku kosmokrábu.

„Vidíš?“ udělala kapitánka gesto malého žalobníčka, ale pak už rozpřáhla ruce: „Chápu, že jsem vás vylekala, a doufám že přijmete mou omluvu až vám řeknu, co jsem zjistila...“ Trochu popuzeně trhla hlavou. „Ó Leptone, já to lepidlo z vlasů dostanu snad až v příštím století...!“

„Chtělo tě to sežrat?!“ vypálil don nedočkavou otázku.

„Ne...“

„Ale drželo tě to-?“

„Ano. Ale prosím, vyčkej okamžik. Musím si utřídit myšlenky. Dík,“ pousmála se. Poslední slovo patřilo androidce Louve, která jí právě podala šálek s nápojem. Bay s potěšením vdechla vůni.

„Než na to zapomenu: Louve, dej vyčistit odpadní systém sprchy, než se to v něm usadí a ztvrdne.“

„Sanace již probíhá,“ ujistila jí androidka, „ale osobně to ověřím.“

„Ó... jsi skvělá. Ne, nikam nechoď, posaď se tu s námi.“ Zlehka usrkla. „Tak odkud začít,“ řekla zamyšleně.

„Od ignorování bezpečnostního protokolu,“ napověděl zamračeně don.

„Ovšem,“ přikývla omluvně. „Máš úplnou pravdu, můj svědomitý první důstojníku. Trestuhodně jsem porušila hned dvě zásady bezpečnosti – být stále v kontaktu, a neopouštět ochranné linie bez doprovodu. Protože jako kapitánka bych měla jít posádce příkladem, můžeme z toho vyvodit dva důsledky: buďto zmírníme bezpečnostní protokol aby nebyl tak přísný, anebo mě moje posádka exemplárně potrestá.“

Znovu ochutnala vonící nápoj ze šálku. „Pokud zvolíte druhou variantu, nechte mě prosím dopít ten skvělý chajkom. Pak jsem jen vaše.“

„Bay, Bay...“ zavrtěla nešťastně hlavou Luka. Naposledy zkontrolovala biosken a dotkla se prstem symbolu na skříňce medikitu. Přístroj tiše zacinkal a detektory se uvolnily.

„Můžeš se zase obléci,“ poznamenala ke kamarádce, která ale její poznámku ignorovala. Zda vědomě či mimoděk, těžko říci.

„Nemohla jsem si pomoci,“ navázala totiž zaujatě. „Už jen samotné spojení s naší informační sítí mě rušilo natolik, že jsem nebyla schopna naslouchat L.E.S.u. s potřebnou pozorností. Tak jsem spojení vypnula. Myslela jsem, že jen na chvilku. Jenže pak se děly věci, že jsem na to dočista zapomněla.“

„Mohlas mít aspoň doprovod-!“ namítl don.

„Vlastně jsem měla...“

„Koho?“

„Louve,“ kývla k androidce, která naprosto vzorně bez pohybu seděla vedle na lůžku.

„Počkej... jak to, že tedy nereagovala-“

„Hned se k tomu dostanu,“ uklidnila ho jemným gestem. „Narážela jsem totiž stále na stejný problém. Vy to nejspíš nevnímáte, ale já vás slyším, i když jste poblíž. Synťáky ještě víc. Ne zvuky, ale prostě... slyším. Aniž o tom víte, jste chodící generátory.“

„Proto jsi utíkala ze zátoky?“ vydechla Luka.

Bay přikývla. „Musela jsem někam, kde bylo ticho. A stejně to nešlo. L.E.S. neuměl mluvit. Tedy, ne v lidském smyslu. Pokoušela jsem se do něj tedy dostat jinak. Trvalo mi to několik dní, ale dostala.“

„Do něj-?!“

„No ano. Vždyť jsem řekla, že ta bouřka mnohé změnila. Jak ve mně, tak v L.E.S.e. To, co jste viděli, nebyla invaze. On se na nás nechtěl vlámat, aby nás zahubil. Posuzoval nás z hlediska své jedinečné celistvosti. A teď, jak to všechno začalo. Kdysi byla K-“

Bay se náhle zarazila. „Co jsem to chtěla říci?“ špitla zmateně a bylo znát, že se její duše znovu tak tak drží posledním drápkem jejího těla. Pak se nadechla a vrátila se očima do přítomnosti. „Kdysi byla Číslo Jedna skutečně biologicky diverzifikovaná, ale kam až jsem se dohrabala v paměti L.E.S.a, už to byly jen rostliny. I když věru divné rostliny.

K těm předpokládaným meteorickým náletům v minulosti došlo opravdu vícekrát. Buďto měla tahle soustava extra smůlu, nebo... no nic. Prostě se to tak stalo.

Jenže místo dravosti se v přežívajícím biotopu vyvinula schopnost sdílení. Když se setkaly dva přeživší objekty, nesoupeřily, ale naopak – vyměnily si informace. Zjistit, jak se tomu druhému podařilo také přežít, bylo výhodnější než ho jednorázově sežrat. Konjugací jejich schopnost přežití zesílila.

Takže se Číslo Jedna vydala po zcela originální větvi vývoje, v níž chyběla dravost. Díky sdílení k sobě jednotlivé přežívající biotopy víc a víc konvergovaly, a tak přišlo to co se dalo čekat: jednoho dne se všechny existující kusy biosféry spojily do jediného, bezrozporného organismu.“

„A vznikl L.E.S...“ poznamenal tiše Ortogon.

„Přesně,“ přitakala. „Pak už nebylo co řešit. Byl jediný na celém světě. Ne, ne,“ podívala se na Louve, jako by jí odpovídala na nevyslovenou námitku. „Chápe pojem prostoru a vesmíru, i když svým zvláštním způsobem. Když to hodně nepřesně popíšu slovy, tak si myslí, že prostor je plný ZAHRAD podobných v jaké žije on. A co je ještě zajímavější, on je také slyší, a...“ Zamyšleně zmlkla.

Tentokrát se jí nikdo neodvažoval rušit.

Bay náhle zatěkala očima po svých společnících. „U všech prašivých komet! Máte mi říci, že mlčím! Já jsem zatím...“ Popadla se za hlavu. „Pokračovala jsem v hovoru s Bommem. Vůbec mi nedošlo, že s ním mluvím myšlenkami.“ Impulsívně chytila Ortogona za paži: „Vážně nechceš zpět kapitánské výložky? K čemu vám je velitelka, která se v půlce věty zapomene?“

„Ne,“ řekl rezolutně. „Jako kapitán, který by nechápal dosah toho, co dělá jeho podřízený, bych byl nepoužitelný...!“

„K probrání zpět do reality by dle mého pomohl by nějaký fyzický podnět,“ navrhla řešení doktorka.

„Skvěle!“ rozzářila se Bay. „Jakmile nedopovím větu, pohlaďte mi dlaní tváře, jeden zleva a druhý zprava, a nebojte se tomu pohybu dát patřičné zrychlení.

Tak, a co bylo dál. Když jsme se tu objevili, L.E.S. nabyl domnění, že jsme stromky, které z nějakého důvodu spadly ze své zahrady až sem. A dobrotivý L.E.S. nás chtěl připojit. Byl naprosto přesvědčen, že po ničem jiném netoužíme. Takže vše, co jsme dělali, považoval na projevy naší zmatenosti a bezradnosti.

Podle něj jsme pole jsme zakládali pro zasazení našeho potomstva. Díry ve skále měly sloužit, jak jinak, pro ukotvení našich kořenů, abychom zase někam nespadli pryč. Naše „betonárka“ byl vyhodnocena jako zcela zoufalý pokus uhňácat si nějakou svou kopii. To, jak jsme se přemísťovali, považoval za zřejmý projev paniky. Byli jsme vykořeněni, zmateně a bezradně jsme se zmítali prostorem jako stvoly v bouři.

Proto jsem tehdy řekla, že se s námi nesnaží mluvit. Prostě se nás pokoušel připojit. Natahoval k nám kopie našich těl, aby nám ukázal správnou cestu: spojení s ním. Vždyť to bylo logické! L.E.S. je obrovitý, mocný, věčný! Což by si někdo mohl přát něco jiného?“

„No teda,“ vydechla Luka.

„Ta bouřka mu hodně pomohla,“ pokračovala kapitánka. „Oběma nám velmi pomohla. Oběma... třem,“ a zakotvila pohledem na Louve.

Kdyby to dovedla, androidka by se v tu chvíli určitě začervenala.

„Třem?“ opakoval užasle Ortogon.

„Ano. Poslala jsem sice synťáky na orbit, ale jak mi došlo, a jak jsem si ověřila, Louve cítila to co já.“

Don sevřel rty. Byla to odezva na to, že před útěkem ze Svazu Planet byly vztahy na Bommově palubě opravdu všelijak komplikované. Přesto se zachoval statečně a nesnížil se ke kritice. Jak také odsuzovat něco, co nás tak moc přesahuje, a potvrdit tím svou vlastní malost?!

„Díky,“ podívala se na ně Bay maličko provinile, čímž prozradila že to společenské resumé vidí stejně. „Každopádně, L.E.S. na nás přestal působit rozprostřenou myslí, a zaostřil svůj vliv na každého z nás.“

„Ty sny-!“ zvolala Luka.

Bay kývla. „Ano. Zdálo se vám o měňavkách, že? Já vím. Pokoušel se nám napovědět. Pochopila jsem, co dělá, a zkusila mu to naznačit osobně. Potřebovala jsem na to ale klid. Hodně velký. Takže jsem i Louve odehnala. No a zbytek už znáte.“

„Neznáme,“ namítl Ortogon. „Co se to tam s tebou dělo?“

„Nojo!“ pousmála se. „To co jste viděli, byl první pořádný pokus o rozhraní člověk – L.E.S. Nejdřív ke mně vyslal oddenek. Když jsem ho chytila do dlaně, šlo mi to lépe. Vycítil to, a zvětšil styčnou plochu. Čím větší, tím lepší. Je fakt, že tou dobou už jsem byla trochu mimo sebe. Doteď nevím, kde všude jsem to bloudila. Budu potřebovat trochu času abych si to srovnala.

Ale vstupovala jsem do něj hlouběji a hlouběji. Je to nesmírně mocný, a komplikovaný organismus. Pak mě rušilo dýchání a tep srdce. To první zastavit šlo, to druhé ne. Načež Bommu vyvolal poplach,“ dodala hořce.

„Jak mohl vyvolat poplach, když jsi nebyla připoje...“ Luka nedopověděla, když spatřila donův výraz. Rázem pochopila. Bay je provázaná s Bommem mimo všechnu představivost! Nejsou snad dokonce totožní?!

Neptat se, nevrtat do toho-! četla naprosto zřetelně v donově pohledu. Polkla a usmála se, aby zakryla zmatek. „To udělal dobře,“ pravila honem.

„Na nádech vydržím dvě minuty,“ navázala mezitím řeč Bay. „Poplach se spustil už po minutě přesto, že poblíž čekala Louve.“ Lehce zavrtěla hlavou. „Nejsem zas tak dočista šílená, jak si asi myslí naše milá doktorka, abych se připojovala na L.E.S. o samotě. Louve mi dělala ochranu. Ačkoli velmi chválím vaši akceschopnost, tentokrát bych byla raději kdybyste dorazili později... L.E.S. věděl, že mě nemůže polknout celou. Respektive: nevěděl, ale vycítil to. Vysvobodili jsme mě vprostřed nejlepšího. No, už se stalo...“

„Něco mi uniká?“ podíval se don tázavě na androidku.

Louve ale místo odpovědi velmi lidským gestem mlčky sklonila hlavu.

„Malá odbočka ve výpovědi!“ provedla Bay divadelní gesto. „Dovolte, abych vám v kostce podala příběh výzkumného týmu Sdra Orksaly a místopředsedy jednoho planetárního výboru pro zachování tradic Galinmise. Orksala se svými kolegy vyvinul způsob, jak vymístit vědomí stroje z hardwaru při zachování jeho konzistence a funkčnosti. Upřímně řečeno, nejen při zachování... Ono to s sebou přineslo i výrazné rozšíření funkčního oboru. Místy i naprosto nečekané.

Tato zcela revoluční metoda však narazila. Zpátečnický Galinmis, který stál v čele odporu i proti jinému zcela převratnému experimentu, Orksalovi kategoricky zakázal jeho vynález spustit.

Nebyla na to vůbec vhodná doba – domovská vědecká obec byla v té době nesmiřitelně rozštěpena na dva protichůdné směry. A odpůrci pokroku se na znamení nesouhlasu vystěhovali do kosmu. Poté, co domovský svět postihla zkáza, rozhodli se přijmout zodpovědnost za to, že nedokázali své zaslepené kolegy přesvědčit o jejich omylu. Coby potomci rasy, která odstartovala do té doby nevídané peklo, dobrovolně zvolili smrt.

Pokud to někomu připomíná události před tím, než jsme po útěku ze Skaringy narazili na flotilu Homicinganů, je na správné stopě. A android, který ležel zpola nefunkční dole v Bommově skladišti, byl reanimován shodou náhod právě z modelu, který patřil Orksalovu vědeckému týmu. Což je odpověď na otázku, proč naše syntetická kamarádka umí to, co umí, i proč jsem právě jí vzala s sebou do L.E.S.a.“

Bay umlkla a pokyvovala hlavou. „Pravím náhodou? Oho! Možná Sdra Orksala moc dobře věděl, co dělá. A když Bommu vznesl prosbu o asistenci při znovuzrození Louve, na dálku nějak stihl zařídit, aby se k ní dostaly právě jeho součástky-“

Náhle se Bay zarazila a upřela ohromený pohled na androidku.

„Smím-?“ zašeptala pak. Bylo zřejmé, že opět komunikuje na jiných frekvencích. „Dobře,“ odpověděla si sama, a otočila se vážně k lékařce a důstojníkovi. „Kdyby Louve měla odpovídající systémy, zrovna byste ji viděli plakat... Ona na Orksalu vzpomíná s dojetím, jež je plně lidské. Tak jo!“ prohlásila rázně. „Louve zvaná Vlčice! Z pravomoci kapitánské, kterou na této planetě držím, propůjčuji ti, na tak dlouho jak sama budeš chtít, druhé jméno Orksalová!“

Don i Luka překonali překvapení a aniž se domlouvali, potřásli si s Louve ruku tak, jako se zdraví lidé mezi sebou.

„Díky,“ mrkla na ně Bay. „Dopovím to, neboť tento příběh má dokonce čtyři důsledky, které mi Bommu pomohl upřesnit před chvílí, když jsem se poněkud neuctivě odpojila z našeho rozhovoru.“ Podala prázdný šálek androidce. „Ještě jeden, prosím.“

„Takže,“ navázala, když smočila rty v novém nápoji. „Předně: ta vaše – zcela logická – varovná odpověď L.E.S.u naprosto nic neřekla. Neumí si představit, že by vykořeněné stromky, spadlé sem kdoví odkud, dokázaly vyvolat tak zničující ohnivou reakci. Místo toho, aby pochopil, že to bylo naše hlasité NE, bádá nad tím, jak je možné, že jsme s předstihem utekli z místa, které posléze postihla nečekaná zkáza...

Druhý aspekt vás potěší víc: přestanou vaše proměňovací sny. L.E.S. si ujasnil, že jediný kdo se s ním chce propojit, jsem já. Neví sice proč, ale netrápí ho to. Je si jist, že vy dva časem také pochopíte že spojení je ta nejlepší věc, která vás může potkat.

Třetí část odpovědi se týká mé zastupitelnosti. Teď se něčeho přidržte. Vadilo by vám moc, kdyby mým zástupcem byla právě Louve Orksalová?“

Páni! Jaký div, že Ortogon na okamžik zapomněl dýchat. Do teď byla hierarchie v kolonii klasická: lidé plánovali a veleli, zatímco syntetická posádka plnila úkoly. Postavit na druhé místo žebříčku androida bylo v mnoha společnostech naprosto nemyslitelné, ba i zhola nemožné. Jenže Louve jako jediná vykazovala schopnosti velmi podobné těm, kterými disponovala Bay. Nabídka, kterou kapitánka vyslovila, tak měla své důkladné opodstatnění.

„Já vím,“ zašeptala Bay a podívala se provinile na dona. „Jestli je to hloupost a zasloužím pár na zadek, tak to prostě udělej. Sama se teď trochu bojím toho, co jsem řekla...“

„Děvče, děvče,“ vzdychl s úsměvem Ortogon. „Ty mi dáváš co proto. Není to náhodou součást tvé pomsty za to všechno, čeho jsem se na tobě kdysi dopustil?“

Bay se ulehčeně rozesmála. „Nenapadlo mě, že bys to tak mohl cítit – obzvlášť po té bouřkové noci, v níž jsi mi dal několikrát jasně znát převahu mužské síly!“

Don zkoumavě povytáhl obočí. „Vadilo...?“

„Ó, nikoli; naopak!“ mávla rukou a maličko rozpačitě si odkašlala. „Ehm, zpět k tématu. Není to pomsta. Nejsi stále přesvědčen, že k tobě nechovám nějakou zášť? Vyřešme to jednou provždy. Dokážu ti to snadno: víš, že dovedu okupovat cizí tělo. Tady Luka by ti o tom mohla obšírně vyprávět. Kdyby se mi zachtělo, lezl bys po pláži po čtyřech a luxoval písek ve stopách mých nohou vlastními ústy. Nevzpomínáš si, že bys něco takového dělal? Tak to je nezpochybnitelné znamení, že ti nechci nic oplácet. Pochopeno?“

„Inu... ano,“ kývl zvolna.

„Navíc: kdybys mě nevzal do své péče, nestala bych se tím, čím jsem. Kdybys mě neunesl ze Skaringy, trčela bych tam teď bez šance na útěk před koncem vesmíru. Takže za tohle vše vděčím vlastně tobě.“ Ušklíbla se. „A protože vím, že víš jaké jsou mé schopnosti, a přesto ses mě dodnes nepokusil zabít ve spánku, beru to jako jasné znamení toho, že spolu dál můžeme žít v míru a přátelství.“

„Bay, Bay, zadrž-!“ chytila se Luka za hlavu. „Proletět socioanalýzu dvou lidí v několika větách, to jsem ještě neviděla!“

„Mé schopnosti jsou dalekosáhlé,“ pravila Bay tónem imperátora. „Obzvlášť s bouří nad hlavou!“ dodala vzápětí se smíchem.

„Cožpak se dá takovéhle ženě něco odmítnout?“ zvolal Ortogon.

„No, dá, ale zvaž důsledky!“ smála se doktorka. „A co se mě týče – nemám proti Louve ani to nejmenší!“

„Bay,“ podíval se don na kapitánku. „Že je Louve výjimečná, víme už dlouho. Na rovinu a upřímně říkám: nevadí mi to. Užil jsem si velení a zodpovědnosti na staré Skarinze až kam. Jako druhý důstojník se budu moci mnohem lépe věnovat tomu, co mě kdysi zajímalo nejvíc: technice a psychologii strojů. Vždy je lepší, když dotyčná osoba dělá to, co jí jde a co jí baví. Je to právě soulad lidí a synťáků, co nám dává naši sílu.“ Podíval se na androidku. „Takže to nebudu zdržovat. Louve Orksalová, dávám ti mou funkci prvního důstojníka. Chceš..?“

„Prosím... smím se nevyjádřit...?“ řekla tiše Louve.

Don ohromeně přikývl. „Jistěže smíš. Ale právě to cos řekla je další jasný důkaz že jsi ta pravá na místo které ti kapitánka navrhuje.“

Louve zvolna přikývla. „Děkuji kapitánko Bay, děkuji done Ortogone. Neodvažuji se vás urazit tím, že bych odmítla. S úctou převezmu tvou funkci prvního důstojníka po dobu, než si ji bude chtít vzít někdo jiný z vás.“

„Paráda,“ zamnula si Bay spokojeně ruce. „A čtvrté plus, které z toho plyne: pokud se s L.E.S.em nějak dokážu domluvit, bude o šanci víc jak skončit s tvou zombí metamorfózou, Luko. Prostírá se před námi laboratorní a výrobní komplex o síle CELÉ PLANETY, který si nedělá vůbec nic z toho, že si někde jinde zvykli rozdělovat chemii na organickou a anorganickou, a biosféru na na rostliny a živočichy. L.E.S. to mixuje neskutečným způsobem. Nic, co lze stvořit, pro něj není nemožné.“ Dopila chajkom jediným dychtivým douškem, a postavila šálek na stůl. „Tak. Zpověď hříšnice je u konce. Teď je čas na ten trest.“

Don kdoví proč mlčky hleděl na přístroje, zobrazující povětrnostní situaci. Co také bylo možno říci!

Ne, ne a ještě jednou ne, měla na obličeji jasně čitelné Louve, ale byla ve své hodnosti nová a ještě se neodvažovala nic namítat.

I Luka raději držela jazyk za zuby. Dobře chápala, že se nitky v pozadí vyřčeného zašmodrchaly v klubíčko, kde i jediné nevhodně volené slovo může zapůsobit jako šrapnel odpálený ve sklenářství.

„Pokud nedodržíme pravidla, která jsme si dohodli, nebudeme se na sebe moci spolehnout. To by znamenalo konec naší mikrospolečnosti,“ řekl konečně Ortogon vážně. „Takže trestu neujdeš, Bay. Ale současně navrhuji, abychom s ním počkali na další bouřku...“

Errata:

30.05.2021 13:23