Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Naštěstí se sliby Sirkimanů nesplnily.

Kolonisté tak mohli hned následujícího rána nerušeně oslavit šedesátý šestý den pobytu na povrchu jejich nového domova. Luka připravila místo na pláži, Ortogon otevřel láhev Bokwerského vína a instaloval hudební aparaturu, zatímco Bay nechala dopravit z Bommových zásob různé druhy dobrot. Společně poseděli na pláži za zvuků hudby původní domoviny, a dokonce si, ač maličko rozpačitě, zatančili. První důstojník Louve Orksalová jim dělala společnost. Tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by rušil příjemnou atmosféru tím že by na ní vyzvídal, jak oslavu chápe a co přitom cítí.

Ukázalo se, že si každý z nich potajmu připravil drobný dárek pro své společníky. Se znatelným dojetím si je vyměnili. Všeobecné překvapení způsobila Louve, když se nesměle také vytasila s dárky. Pak pro změnu nepokrytě žasla, když se obratem ukázalo, že lidé měli na oplátku drobnou pozornost i pro ni.

„Jsi přece jedna z nás!“ ujistil jí don.

„Ano, jsem,“ řekla tiše a Bay, která nejlépe vnímala rozpoložení androidky, se při těch dvou slovech úplně zachvěla.

Všem to připomnělo Skaringu. Jak se vede jejím obyvatelům? Podle slov Sirkimanů asi nedobře. Dokáže planetární vláda najít aspoň nějaké východisko z fatální situace? Nebo jen nelítostnou mocí drží stále v chodu proslulý zkamenělý Skarinžský systém, coby beznadějné pokračování neměnných tradicí? Anebo došlo k nejhoršímu, a Skaringa se propadla do vražedného amoku jako kdysi kvetoucí Bokwer...?

Byl to vlastně jejich první volný den od přistání, a jak si po svátečním obědě přiznali, připadali si maličko nepatřičně že za sebou od rána nevidí žádnou práci.

„Sami sobě jsme ještě nepřipustili, jak moc se naše životy změnily,“ rozumoval Ortogon v odpoledním slunci. „Ačkoli se můžeme považovat za odpůrce starého režimu, neseme v sobě celou soustavu Skarinžské výchovy i hodnotových měřítek. Už jen to základní: jak budeme počítat čas? Jeden oběh Čísla Jedna je kratší než náš rok... a vidíte, co sám říkám: náš rok! Přitom už není žádný náš rok, ten zůstal na Skarinze. Dny se nám naopak výrazně zpomalily. Budeme muset nějak řešit disproporci časomíry, protože Bommu stále běží ve Skarinžských dnech i rocích.

Která měřítka a pravidla převezmeme, která vypustíme, a proč? Co naše tradice? Má cenu je udržovat? A když ano, tak jaké z nich? Anebo naopak – nezavřeme se ve zkamenělé minulosti, místo toho abychom si udělali nové vlastní společenské schéma?

Co budeme dělat, když se naše záměry budou křížit s úmysly Sirkimanů nebo dalších osadníků, kteří sem možná přijdou? A to vůbec nemluvím o tom, jak řešit, pokud se jednoho dne nedohodneme ani my čtyři! Kdo nás rozsoudí?

I když jsme se osvobodili z tuhého jha Skaringy, dojdeme nejspíš k poznání, že naše svoboda si bude muset sama vytvořit mantinely...“

„Má o tom všem smysl uvažovat, pokud jsme tu na dožití?“ namítla po chvíli Bay.

Luka jen hořce kývla hlavou. Ve své současné podobě nemohla mít děti, a Bay zase o potomky nestála. Vnímala by to jako zločin, přivést je na svět do současné katastrofálně beznadějné situace. Jenže může se tu objevit někdo, kdo bude přesto doufat v budoucí generace. Co pak s tím? Kdo bude určovat pravidla nových komunit, aby neupadly do destrukčního anarchismu?

„Čím víc o tom budeme přemýšlet, tím složitější to bude,“ řekla Luka.

„Proto začínáme zvolna a s předstihem,“ kývl don.

„Možná si jen zbytečně přiděláváme starosti,“ reagovala Bay.

„Možná,“ pochopil Ortogon její mírné rozladění, a moudře ukončil další rozpravu na toto téma. Další lahůdky nastolily zpět dobrou náladu, ale možná že za to mohl spíše rostoucí počet prázdných lahví pohozených na pláži.

Značně již rozjařeni zkonzumovanými nápoji, uspořádali lidé před setměním plavecký maratón mořem směrem ke vzdáleným ostrovům, navzdory nesouhlasnému postoji první důstojnice. Louve tak nezbylo než povolat Matóna, aby s nimi poslal tři vodní drony a pro jistotu ještě jednu ozbrojenou ponornou sondu. Její prozíravost se vyplatila. Zcela vyčerpaní kolonisté byli nakonec vyloveni několik kilometrů od pobřeží a už za tmy eskortováni zpět na pobřeží.

„Že se nestydíte, vyvádět takové hlouposti!“ uvítala je Louve dopáleně na noční pláži.

„Stydíme,“ přiznal opilým hlasem don Ortogon a obě dívky zkroušeně přikyvovaly na souhlas. Androidka jen v bezmocném úžasu rozhodila rukama.

Nikdo ale neměl sílu vysvětlovat jí, jak moc potřebovali vyčistit hlavy. Byli natolik pod vlivem omamné tekutiny, že po své záchraně usnuli tam, kde byli uloženi. Louve je svědomitě přikryla, nechala z modulu donést medikit, napojila na každého kontrolní kontakt a sedla poblíž, kdyby bylo něco potřeba.

Jenže pak Bay malátně zvedla hlavu. Bylo vidět, jaké úsilí vynakládá na boj s alkoholem. „Vlčice... Orksalová... pojď sem,“ řekla nezřetelně.

Androidka chvatně přiklekla u kapitánky. „Přeješ si?“

Vtom jí Bay chytila za ruku. Androidka se s trhnutím celá napnula, a na půl hodiny se proměnila v kámen. Jen z občasných záchvěvů bylo zřejmé, že to v ní řádí opravdu divoce.

Teprve když se ruka kapitánky zvolna rozevřela, její syntetické oběti se konečně vrátila schopnost svobodné vůle.

„Nesmírné díky za úžasný dar,“ řekla sotva slyšitelně.

„To se ti nejspíš něco zdálo,“ zívla Bay, a dala si velký pozor, aby se ani maličko neusmála. V příští vteřině už spala.

Když se do zátoky potichu vkradlo svítání, Louve nechala posádku spát, a po krátké radiové domluvě s ostatními androidy i roboty rozjela obvyklý chod kolonie. Lidé se nenechali rušit – probudili se až o dost později.

Dozvuky bláznivého včerejšího podniku naštěstí během dopoledne bez problémů vyvanuly. To se ale nedalo říci o doktorce. Její pomalý metabolismus by se s alkoholem pral možná deset dní. Don s Bay tedy za velkého smíchu jemně dostrkali motající se kamarádku do výsadkového modulu, a odvezli do Bommovy ošetřovny, která pak ve chvilce upravila látkové poměry v jejím těle do běžného stavu.

„Vy nezbedníci!“ vysloužili si kritiku od lékařky. „Víte co mi dalo práce, než jsem se opila? A místo toho abyste mě nechali týden v náladě, tak už druhý den jsem zase střízlivá!“ Ale sama se svým slovům smála.

Několik dalších dní naštěstí uběhlo bez rušivé návštěvy, i když téma nových příchozích bylo probíráno vícekráte.

„Zaráží mě konfigurace jejich skupiny,“ vyjádřil se don. „Velké množství nákladních automatů, ale žádní synťáci.“

„Třeba se to prostě tak přihodilo,“ krčila rameny Luka. „Události v bývalém Svazu planet asi nepřály žádné spořádané evakuaci...“

Neurčitě přikývl. „Skoro mě napadá, že jejich synťáci i za cenu vlastního zničení umožnili Sirkimanům uprchnout. Následně se ocitli až u Čísla Jedna. Proč až tak děsně daleko? Bezmála jako kdyby před někým utíkali. A dosud z těch kontejnerů nic nevybalili. Co v nich tedy skrývají?!“

„Rozumím tomu tak, že je třeba věnovat našim sousedům přiměřenou pozornost?“ ujistila se Louve opatrným dotazem.

„A-?!“ podíval se na ni s výzvou don.

Uvažovala jen vteřinu. „A zamyslet se nad prevencí?“

Muž velmi spokojeně kývl a podíval se na Bay. „Udělali jsme dobře. Je skvělý důstojník!“

Ale ani přijaté závěry jim nebránily v dalším rozvoji kolonie. Obložení stěn skalního domova bylo prakticky dokončeno, práce mohly postoupit do další fáze.

Don zavedl v „betonárně“ nábytkové oddělení, a začal židlemi. „Kdo má židli ten už bydlí!“ komentoval svůj plán. I když jeho další činnost moc bydlení nepřipomínala: don nechal na čtyři vyrobené prototypy přes celou noc pod velením Matónovým nepřetržitě usedat a vstávat čtyři hřmotné roboty. Velitel obrany se tímto – poněkud dehonestujícím – úkolem naštěstí nenechal rozladit a ráno bylo jasné, která konstrukce je nejméně rozvrzaná, tudíž vhodná k hromadné výrobě.

Jenže čtvrtého dne se stalo něco nečekaného. Lékařka právě kontrolovala rozpis zpracování vzorků L.E.S.a v Bommově laboratoři, kde se spolu s mozkem korábu pokoušela syntetizovat léčiva z místních zdrojů, když se ozval její komunikátor.

„Luko?“ slyšela kapitánčin hlas. „Mám tu naléhavý případ. Vezu ho do modulu, buď tam.“

„Už letím!“ odpověděla lékařka, chvatně nasedající na dopravník. Když Bay přistála u modulu, čekala už v plné pohotovosti. Není možno popsat její úžas, když na dopravníku spatřila ještě někoho dalšího!

„Cože, člověk?! Tuhle rasu neznám! Kdo to je?!“

„Nevím! Našla jsem jí!“ opáčila krátce Bay. Dotyčná žena byla zjevně v bezvědomí. Luka s profesionální hbitostí aktivovala všechny dostupné diagnostické i resuscitační prostředky.

„Je naživu,“ hlásila po pár vteřinách. „Ale vezmeme ji nahoru. Přišel s ní ještě někdo do kontaktu?“

„Jenom já.“

„Dobře, letíš s námi. Vissere, dvojnásobně dezinfikuj celý dopravník a prostor, kde probíhala manipulace! Nakonec i sebe!“ zaúkolovala robota. Nechala nalezenou osobu zabalit do přepravního vaku a za chvíli výsadkový modul mířil strmou křivkou do vesmíru.

„Co hlásí průzkum?“ tázala se během letu z atmosféry. Předpokládala, že Bay ihned nechala samočinnými sondami prohlédnout místo nálezu i jeho široké okolí. Člověk se tu přece nemohl objevit sám od sebe?!

„Nehlásí nic,“ pokrčila Bay rameny.

„Infekce zatím mlčí, ale nechci to zanedbat,“ poznamenala Luka o chvíli později. „Takže než se to vyjasní, zůstaneme v karanténě. Kde se tu mohla jen tak najednou vzít?“

Bay reagovala novým pokrčením ramen. „Dosud nezjištěno...“

Bommu už s předstihem dostal zprávu o situaci, takže je po přistání v jeho doku čekala už izolovaná přepravní kapsle, v jejímž nitru se bez zdržení dostali na palubní ošetřovnu.

Celou dobu se Luka zabývala svou náhlou pacientkou, aniž ovšem dokázala zjistit proč je stále v bezvědomí.

Jenže původem Mechanicianská ošetřovna, kterou v sobě měl koráb, měla v celé záhadné věci rychle jasno.

„To není člověk,“ prohlásil Bommu tři sekundy po napojení detektorů na neznámou osobu. „Ani nějaká bytost ze Svazu!“

„Cože?!“ zvolala Luka, ale to nebylo nic proti tomu, co jí čekalo. Teprve když si všimla lehkého úsměvu na kapitánčiných rtech, pojala určité podezření.

„Bay...?!“ podívala se na kamarádku zkoumavě. „Hele... o co tu jde?!“

„Skvělá práce, děvče,“ usmála se kapitánka. „Velice se omlouvám za maličké zneužití tvé profese. Ale nesmírně mě zajímalo, kdy zjistíš že něco nesedí.“

„Ty mi dáváš zabrat!“ zvolala lékařka. „To je... urskonxana?! Ale...“

„Ale vypadá ve všech ohledech jako člověk, že?“

„Ať mě Lepton kousne, vypadá! Kdes to vzala? Hele, Bay?! Není to jen v lidsky vypadajícím obalu ukrytý generátor co nejlépe odpovídajících projevů živého těla?!“

„Rozkuchej si to, uvidíš sama!“ ohradila se kamarádka.

„To rozhodně udělám, to si piš! Co je to za zázrak?“

„Víš jak jsem se zmínila, že L.E.S. je vlastně planetární laboratoř? Měla jsem pravdu. A náznaku toho, co se chystá, jste si všimli: L.E.S. změnil strukturu i kvalitu. Jak se ukázalo, pochopitelně že ne všude, ale jen u naší kolonie. Měl už naše těla prozkoumaná nahrubo, tak zjemnil receptory a doplnil si znalosti o detailech. Ano, přiznávám, s mou pomocí. A tohle je výsledek. Luko,“ řekla Bay téměř slavnostním tónem, „představuji ti první nový prototyp urskonxe.“

Lékařka však kapitánčin plán nedomyslela. „No, fakt úžasné,“ přikývla poněkud skepticky. „Takže my snad do budoucna chceme začít vytvářet lesní národ?!“

„Proč ne? Kdo nahradí synťáky, až doslouží?“ namítla Bay žertem.

„Jen aby to nedopadlo naopak – že tu zůstanou ještě dlouho po nás!“

„Dobře, tak důvod číslo dva: zatím jen první prototyp těla, do kterého by ses výhledově mohla přestěhovat!“ dodala Bay důrazně.

Jaký div, že si lékařka musela sednout! Tohle by rozhodilo i tvrdé povahy. „Přestěhovat?“ opakovala jako v mrákotách.

„Ano. Přesně jak jsem už nadhodila. Jak sama jistě cítíš, tvá dezombifikace se poněkud protahuje...“

Luka jen ztěžka vzdychla. „To mi povídej... jak je vůbec možné, že mě Bommova ošetřovna nedokáže na požádání přeměnit? Zkouším to čas od času, ale mám takový dojem, že ji Bommu ovládá jen zčásti. Došlo k nějaké poruše nebo co?“

„Ne tak docela. Bommu dostal ošetřovnu od Mechanicianů, když jsme vpadli do říše strojů. A ošetřovna je samostatný, uzavřený modul. Má vlastní mozek, vlastní prostředky. Bommu jí nedokáže řídit do detailu, umí jí jen zadávat úlohy a ona je provede. Sice rychle, bezchybně, ale podle svého uvážení.“

„A Delkwork...?“

„Kombinovat metody dvou různých ošetřoven je podle Bomma velmi riskantní. A já mu v tom věřím. Biologické laboratoře každého Mechaniciana jsou jedinečné a neopakovatelné. A Bommova ošetřovna nevidí ve tvém stavu žádný problém. Svůj úkol splnila na výtečnou: s minimální prodlevou, minimálním negativním dopadem vás tehdy všechny vrátila do života. Dokonce lepšího než předtím.“

„Pěkně lepšího!“ vykřikla Luka.

„Dobrá dobrá,“ mírnila jí Bay. „Ošetřovna nechápe co to je požitek z jídla, pití, a celého života. Měla priority nastavené maličko jinak, a já jsem jí to nestačila říci. S kupou téměř mrtvých těl za zády se mi k tomu nedostávalo času, víš? Na druhou stranu, sama víš že velice mnoho bytostí bere léčiva, která je udržují naživu, takže nejsi žádná výjimka.

S využitím xemurtevitalianta jsi prakticky netečná ke zraněním, nákazám, a navíc stárneš stokrát pomaleji než my. Krom toho vydržíš z nás všech nejdéle pod vodou na jeden nádech. I výdech. To je také dost dobrý bonus. Ne, nic neříkej, už toho nechám,“ obejmula srdečně Luku, když viděla její nešťastný výraz. „Každopádně, tohle je odpověď L.E.S.a na tvůj, a možná i náš problém. V takové podobě bychom mohli být do jisté míry i jeho součástí, a přesto autonomní. Když ne navždy, tak na hodně, ale fakt hodně dlouho.“

Luka to v sobě překonávala ještě celou minutu.

„Pustíš mě už...?“ zašeptala pak.

„Móc nerada-!“ prohlásila Bay takovým tónem, že se obě rozesmály.

„Poplach už jsem odvolala,“ řekla pak. „Máš celou ošetřovnu k dispozici, a Bomma s Delkworkem k tomu. Dole nejsi nezbytně potřeba, takže bádej si jak libo, a závěr zkus shrnout do nějaké zprávy, kterou dokážu pochopit, abych ji mohla tlumočit L.E.S.u. Kvalita další verze je plně v tvých rukou!“

Errata:

30.05.2021 13:23