Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

V tutéž chvíli už Bommův výsadkový modul přistával v zátoce.

„Sirkimané za bariérou mají společnost,“ informoval hlas mozku korábu. „Delkworkovy systémy detekují tři Mechanicianské bitevníky.“

Bay, která s mozkem korábu byla neustále ve spojení, jen hořce přikývla. „Malá korekce původního odhadu,“ poznamenala. „Sirkimané byli také trosečníci. Ti skuteční piráti připluli až teď.“ Narážela tím na děj již dříve vzpomínaného příběhu.

„Neřeklas posledně, jak to s těmi postavami bylo dál,“ připomněl don.

„Divně. Ale ten jejich ostrov měl nějakého svého supervizora.“

„Tak to by se ten náš mohl skoro objevit, když mu tu čenichají tři Mechaniciani, je tak?“ poznamenala opatrně Louve.

„Odvážila bych se předpokládat, že majitel Kawairiky se o Mechaniciany stará asi tak jako drak o komáry...“ ušklíbla se Luka.

„V pořádku?“ uvítal Ortogon Bay, když vystoupila z modulu na pláž.

„Naprosto,“ kývla.

„Dobře jste tu bandu vyprovodili,“ uvítala jí i Luka.

„Vždyť nám to holistický model ukazoval jasně,“ krčila Bay rameny. „Proto jsem také na L.E.S.e vymámila naše kopie. No a pokud si mysleli, že je nesledujeme z orbitu, takže nám mohou navěšet na nos bulíky, jejich chyba.“

„Samozřejmě věděli, že jejich podvod vyjde najevo,“ řekl Ortogon. „To video byl jen způsob, jak nás přiměli shromáždit na jedno místo. Obyčejná manipulace. Pak následovalo ozbrojené převzetí moci. Vždyť oni si to tam vyžrali, vybydleli a nakonec rozstříleli úplně na doraz. Od chvíle, kdy zjistili že tu jsme jen tři, počítali s tím, že naši kolonii obsadí a z nás si udělají své otroky.“ Těžce povzdechl. „To se nám naše lidskost nemusela vyplatit. Vezmu si z toho poučení do budoucna...“

Ale Bay jen mávla rukou. „Udělali jsme jen co bylo třeba. Tehdy, i dnes.“ Ohlédla se k androidům. „Matóne, vezmi s Levierem na starost likvidaci toho jejich smetiště.“

Když androidé odešli, otočila se k doktorce. „A tím se dostávám k tobě, drahá Luko. Myslím, že jako demonstrace schopností L.E.S.a to bylo velmi uspokojivé, ne? Urskonxové sice občas zadrhávali v řeči, samosebou neprojevovali žádnou převratnou aktivitu, ale jinak je nebylo možno rozeznat od nás samotných. Co na to říkají tvé obavy z přenosu do jiného těla...?“

Luka najednou nebyla schopna slov, jen rozpačitě utírala slzy, které jí tekly po tvářích.

„Ale no tak,“ pohladila jí Bay. „Vždyť ti muselo být jasné, že nakonec společně na něco přijdeme!“

„Trochu už jsem začínala ztrácet naději,“ přiznala doktorka. „Nediv se. Vy laici si nedokážete představit tu neuvěřitelnou složitost, které se běžně říká lidské tělo. Nespočty prvků, faktorů, nespočty vazeb, všechno musí být navíc vybalancované v poměrně úzké oblasti! Ale hlavně: je to dynamický systém! Nejde ho poskládat po kouscích a pak najednou spustit jako hodinky! Tvorba nového, funkčního organismu je z mého pohledu naprostá utopie.“

„Totéž se svého času říkalo o transplantaci srdce, ne?“

„Kdepak! To vůbec není to samé, ba ani podobné... ale máš pravdu: vidím co vidím, i když tomu nedokážu věřit. Ale toho úžasu se asi dlouho nezbavím...“

„Však nechvátáme. Necháme L.E.S., aby vyladil urskonxy na maximum. Máme na to čas, a on zas vědomosti a prostředky. Klidně tu necháme urskonxy nějaký čas žít s námi, aby se ověřila stabilita jejich organismů nebo nějaké jiné aspekty, které nemusí být zpočátku zjevné. Můžeš je zkoumat a testovat libovolně dlouho. Koneckonců, tohle je řešení nejen pro tebe.“

„Bay-?“

Kapitánka pokrčila rameny. „Naše životy mají své hranice. Možná přijde chvíle, kdy dostaneme chuť odložit stará těla a pořídit si nová...“

„Abychom ale měli kde,“ vyrušil dívky z hovoru don Ortogon, sledující přenos údajů z detekčních soustav obou korábů. „Naši nevítaní návštěvníci se za ochrannou sférou rojí jak sršni. Jestli se dostanou dovnitř, z našich plánů nezbude nic.“

„Nedostanou,“ zavrtěla Bay hlavou.

„Víš to jistě?“ pochyboval.

„Stoprocentně ne,“ přiznala. „Ale vidím holistiku. Napověděla nám přece, že se Sirkimané proti nám postaví. Stejně jako naznačila, že se tu ukáže hrozba zvenčí – tedy Mechaniciané. A podívej se na graf...“ Náhle si uvědomila, že to co ona díky svému spojení s Bommem vnímá jako jasnou věc, ostatní nevidí. Zapnula projektor, ukázala „holistický květ“ a zvětšila jediné dvě aktivní cesty.

„Bez Delkworkovy analýzy stejně pořádně nevíme, na co se to díváme,“ poznamenal don.

„Aha!“ zasmála se Bay, a pak se na něj vyzývavě podívala: „Kde je odpovídající reakce? Domluvili jsme se přece, že když se budu moc stávat strojem, že mě vrátíte do reality. Takže, pár pohlavků prosím...!“

Jenže don s Lukou k ní přistoupili a pevně jí obejmuli.

„Nojo,“ zašeptala Bay zjihle, „tohle také bude fungovat...“

„Nejen ty modifikuješ metody,“ poznamenala Luka šibalsky, když se zase pustili.

„Dobrá!“ prohlásila kapitánka už zase s obvyklou energií. „Holistika je sice tajuplná jak Vakerský džbán, ale něco nám přece říká. Ani Sirkimané, ani Mechaniciané podle ní nejsou problém, který nás čeká. Proto se jejich přítomností neznepokojuji. Jen nevím, zda tomu máme říkat spíš dobrá, nebo špatná zpráva...“

„Dokážeme něco s Mechaniciany udělat?“ zeptal se don.

Mlčky zavrtěla hlavou.

„Tak žijme dál jako doposud, a uvidíme. Nezatěžujme si hlavu věcmi, které stejně nedokážeme ovlivnit.“

To byla moudrá slova. Trojice kosmonautů se tedy vrátila k původnímu plánu budování kolonie.

Sídlo v nitru útesu se počalo zvolna plnit vybavením, zhotoveným – jak jinak – z hmoty L.E.S.a. Variabilita materiálu, který se z něj dal v „betonárně“ připravit, byla ohromující. Z provozu, který byl pod „betonárkou“, vycházely trochu hrubé, ale zcela vyhovující výrobky.

„Tak jsme si zřídili i truhlárnu!“ smál se Ortogon.

Železné kování, které Bommu vyrobil na míru, pak úspěšně díly pospojovalo dohromady.

Ale to nebylo všechno.

Když se další den jako obvykle sešli k obědu, položila zničeho nic Bay na stůl trochu nevzhledné železné kleště.

Don si je prohlédl, a mlčky podal doktorce. I ta nejistě pokrčila rameny. Nástroj byl funkční, ale vypadal divně, jako by byl zpracován nějakým hrubým, primitivním způsobem.

„Tvoje ruční práce?“ podíval se důstojník na Bay.

„Moje ne. L.E.S.a,“ řekla stručně.

„Ale no tak!“ zvolala Luka. „Přijala jsem fakt, že L.E.S. umí dělat variace živých organismů, to ano. Ale nechtěj mi namluvit, že umí těžit a zpracovávat kovy!“

„Umí.“

„V tom případě chci vidět L.E.S.ní hutě!“

„Jsi obětí vlastních představ,“ rozesmála se kapitánka. „Jistěže si L.E.S. nevyrobil tavící pec, v níž by si topil vlastním tělem. Ale jeho kořeny přesně vědí, kde jsou ložiska toho, co potřebuje. Dokáže syntetizovat rozpouštědla, díky kterým do sebe nasákne prakticky cokoli, a poté v sobě vybranou látku koncentruje. Jak už dlouho víme, umí ji také transportovat a shromáždit na zvoleném místě. Takže stačilo se s ním domluvit, a bylo železa habaděj. Mimochodem: tím jsme také vyřešili otázku těžby vzdálených ložisek. L.E.S. je vydoluje, a dopraví svým nitrem až k nám...“

„Pokračuj,“ pobídl kapitánku don.

„Zbytek je prostý. L.E.S. vyrobil polotovary tlakovým sloučením molekulárního železa, a slinování provedl díky mé nápovědě v magmatické dutině. Požadovaný tvar tomu dal odleptáním. Není to kdoví jak ekonomická metoda, ale to ho netrápí. Nástroj jsem sesadila už já čepem pomocí jednoho kamene v úloze kovadliny, a druhého v roli kladiva.“

Don i Luka nebyli schopni slova.

Ale Bay ještě neskončila. „Leviere? Přines to sem,“ řekla, a okamžik nato se vzduchem mihl jeden dopravní dron a položil na zem zvláštní kouli. Vypadala trochu jako svérázný kopací míč, poskládaný z nažloutlých segmentů. Divné ovšem bylo, že ji podložil izolační fólií.

„Co je zase tohle?“ podotkl don nedůvěřivě.

„Předvedu,“ uculovala se Bay. Vyndala z brašny měřící přístroj a gestem pozvala společníky blíže. Pak se dotkla červenou sondou jednoho segmentu a černou jiného. Na displeji se ihned objevily hodnoty.

„Si z nás děláš binární šprťouchlata!“ neudržel se don. „Tohle je nějaká lesní baterie?!“

„Naprosto netuším,“ zubila se bezelstně. „Navrhla jsem L.E.S.u, aby udělal něco co produkuje elektrický proud. A tohle je výsledek. Podle toho, které dva segmenty spojím – vidíte? – se mění napětí. Je sice pouze stejnosměrné, ale zase na druhou stranu L.E.S. tvrdí, že je pro něj maličkost udělat i výrazně větší a silnější zdroje...“ Potřásla hlavou. „Mohlo nás to napadnout dávno. Vždyť to, co si pochutnalo na našich strážních automatech, obsahovalo vlákna která vedla elektrické vzruchy. Takže musí elektřinu znát a umět s ní pracovat...!“

V trojici zavládlo ohromené mlčení.

„Bay, děvče zlaté,“ promluvil konečně don, „to je bezesporu revoluční mezník. Dáváš nám do rukou plně ekologickou a samoobnovitelnou továrnu o velikosti planety. Jenže co když se nám to vymkne z rukou?“

„Protože to nemáme v rukou, nemůže se nám to vymknout,“ reagovala chmurným vtipem. „Ale čeho konkrétně se obáváš?“

„Učíš L.E.S. plno nových věcí. Co to s ním udělá? Víš, nad čím teď přemýšlí jeho globální mysl? Jaké absolutně nečekané důsledky to může mít? Máme jistotu, že se třeba neinspiruje odolností kovu a celý L.E.S. se nepromění v elektrickou ocelovou džungli?“

„To nemáme,“ přiznala. „Ale musím se přiznat ke své další velké neznalosti, v níž jsem žila dodnes. Pořád jsem nechápala, kdo to se mnou mluví, když vlastně nemluví. Odpověď je prostá: L.E.S. samotný se ještě neprobudil. Komunikuji s jednotlivými částmi jeho vědomí, které bloudí jako rozostřená mračna jeho nitrem. Proto je ta komunikace tak děsně zdlouhavá. Oni vždy někam odplují, a trvá než se jich znovu dovolám. Jsou to nesmírně mocné entity, ale cítím, že pouze nástroje.

Pevně doufám, že to tak vydrží. Nechci L.E.S. probudit. Rozhodně ne teď. Mám strach, že by mě jeho jediné slovo dokázalo spálit na popel. Představa, že stojíme tváří tvář telepatické planetě, je ohromující, ale i pořádně děsivá. Zřídila jsem si k L.E.S.u s pomocí Louve a Leviera elektronické rozhraní. Kdyby se probudil a oslovil mě, tak převodník vyhoří jako první. Tedy doufám.

Ale je to i lepší v tom, že se mohu připojovat kdykoli a kdekoli. Snad mi to pomůže v porozumění i v tom, abych včas poznala, kdyby se něco začalo měnit.

To, jak bravurně L.E.S. zvládl výrobu urskonxů, mě varovalo. I přes to všechno, co umím a vím, mám velký respekt před něčím, co by mohlo být celoplanetárním vědomím. Takže zvolňuji tempo, budu postupovat velmi pomalu a pokusím se být opatrná jak jen to půjde.“

Že by jí to nějak zarazilo v experimentování, se ale říci nedalo. Hned další den předložila u večeře množství čerstvé zeleniny a ovoce.

„Kdes zase tohle vzala? To přece není rozmražené, ani tekutý L.E.S., nebo se pletu?“ divil se don.

„Řekla jsem si, že to chemické kouzlení s tekutým L.E.S.em je vlastně dávno překonaný postup,“ vysvětlila tajemství Bay. „Když umí tvořit živé bytosti, že by nezvládl papriky? Díky naší doktorce mi došlo, že jsem na to zatím šla zbytečně složitou cestou: snažila jsem se ho něco naučit. On ale umí mnohem lépe napodobovat. Stačilo dát mu k dispozici ukázky potravin, a šlo to prakticky samo, bez vývojových fází. Generoval přímo hotové plody, a jak vidíte, není to kopírování duplikací. Každá mrkev má svůj vlastní tvar, i když je to mrkev.“

„Počkej, done,“ zadržela Luka důstojníka, který chtěl ochutnat. „Vezmu si vzorky. Tohle musím důkladně ověřit. L.E.S. by nám v rámci spektra chutí mohl v dobrém úmyslu podstrčit alkaloidy, viskotoxin nebo podobné lahůdky. Pro něj může být chuť jako chuť.“

„Jsem opatrná,“ ubezpečila ji Bay. „Vzorky jsem nechala přežvýkat Bommově laboratoři.“ Šibalsky na ně mrkla. „Zatím mě tu nikdo z vás neštve tak moc, abych se ho chtěla zbavit!“

„Takže odteď budeme mít čerstvé suroviny? Med? Chajkom? Sýry? Obilí? Domácí ovoce? A co třeba víno? Pálivou gečiru? Nebo dokonce maso?“

„Určitě zkusíme i maso,“ kývla Bay. „Chci mu postupně předložit celý sortiment našich zásob. Mám totiž čím dál větší dojem, že všechno co mu ukazujeme, už dávno zná. Jen dosud neměl důvod to dělat. Rychlost vývoje urskonxů je přece ohromující! Možná se na své pravé schopnosti teprve postupně rozpomíná...“

„Což maso! Léky!“ připomněla Luka.

Ale Bay trochu nesouhlasně zavrtěla hlavou. „S léky bych byla velmi opatrná a nechala bych si je až na pozdější dobu, kdy se v L.E.S.ní produkci vyznáme lépe než dosud. A navíc možná vůbec nebudou potřeba...“ Mrkla na doktorku a zlehka mávla rukou jako že o tom nebude dál mluvit.

Toho dne také automaty pod velením androida Leviera ukončily demontáž a likvidaci Sirkimských zničených dopravních strojů. K hořkému překvapení trojice většina kontejnerů obsahovala... bohatství. Rázem bylo jasné, proč nepříjemní sousedé nezkoušeli budovat nějaké sídlo. Ze zlata a démantů by to šlo opravdu špatně.

„Hlavně že tvrdili, jak museli uprchnout narychlo!“ poznamenala Bay. „Ale pro nahrabání skvostů zjevně měli času dost! Done, tvá teorie o tom jak se sem dostali, možná bude hodně blízko pravdy.“

„Co s tím?“ tázala se lékařka pobaveně. „Tvoje kleště, Bay, by ani tohle všechno nezaplatilo!“ Měla pravdu. Na Kawairice měly skvosty hodnotu akorát tak coby případné závaží – čili stejnou jako písek.

„Uložíme to,“ navrhl Ortogon. „Třeba to jednou k něčemu bude.“

„Souhlasím s druhým důstojníkem,“ přitakala Louve.

„Ekvisito, ujmi se toho,“ vydala povel Bay. Robot potvrdil přijetí rozkazu a zorganizoval operaci, v jejímž průběhu byly opuštěné kontejnery nastříkány odolným křemičitým obalem. Než hmota na vzduchu ztvrdla, SUTy vyhrabaly mimo dosah moře rozměrné a hluboké jámy, do kterých byl celý poklad uložen. Když pak úpravníky výkopy opět zahrnuly, dílo bylo dokonáno. Po prvním dešti se pláň vyhladí a nic nebude připomínat skryté úložiště, jehož poloha bude zachována jen v datových systémech kolonie.

Zbylé nepotřebné věci a chemii stroje naložily do tří transportních sond, které je přenesly do vesmíru na Bommovu palubu. Počítač korábu jimi nakrmil svůj recyklátor, a doplnil si zásobníky surovin. Na bývalém tábořišti Sirkimanů zůstal v soumraku jen stožár s vlajkou, připomínající tragickou zaslepenost bývalých návštěvníků.

Errata:

30.05.2021 13:23