Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kacíři öre

Aimija tak jako všichni ostatní zahlédla tu obrovskou, podivnou hvězdu. Slavnosti Ksišanta byly právě v nejlepším, když celá noční obloha vzplála ohnivou září. Padali k zemi všichni, jeden přes druhého. I kněží poklekali, aby si snad nerozhněvali bohyni Kerré. Jenom nejvyšší Myrga vztáhl ruce k nebi a zazpíval uklidňující modlitbu. A skutečně – jen ji dozpíval, záře viditelně pohasla a v nastalém šeru byla na tom místě oblohy vidět nová, velice jasná hvězda. Tam, kde předtím žádná taková hvězda nebyla. Zázrak!

Ano, zázrak – a právě na počátku slavností Ksišanta. Aimija opět obrátila oči k zemi. Přes skloněné hlavy celého shromáždění města Dejkio se nesl zpěv velekněze Myrgy, zpěv díkůvzdání... Protože zázrak přímo o slavnostech Ksišanta jistě opět přispěje k upevnění víry obyvatel celého kraje, která se brzy projeví všelikými dary, jimiž bude chrám Tavú zahrnut až po střechu...

Tu noc všichni hleděli buďto k nebi nebo naopak do země. Hříšníci přemítali, zda by se přece jen neměli vyznat ze svých vin a zaplatit chrámu, co mu dosud zůstali dlužni. Ostatní dumali nad tím, jak se nejlépe zavděčit svým kněžím, kteří tuto obzvláštní milost vyprosili. Tak to alespoň kázal Myrga ve svém dlouhém nočním proslovu, kterému tohoto roku všichni naslouchali mnohem pozorněji, než jiná léta.

Slavnost skončila až s příchodem rozbřesku. Ale teprve po odzpívání závěrečné modlitby, letos obzvlášť hlasité, byl dán pokyn, aby se účastníci rozešli do svých domovů.

A někteří už se začali polohlasem starat o zcela všední, obyčejné záležitosti. V první řadě o to, čí domy si letos zvolil démon Gono ke svému řádění. Tak tomu bylo odedávna – běsi vždycky využívali nábožných slavností, aby se zatím v opuštěném městě jak se patří vyřádili. Protivit se jim nemělo smysl – kdo zůstal ve městě, aby sledoval běsy při jejich hrůzném reji, byl ráno nalezen roztrhán na kousky. Běsi si vybírali. Málokdy vydrancovali domy nejzbožnějších, kteří měli svědomí čisté a všechny dávky řádně zaplacené... Ale na svědomí se nedalo spoléhat, neboť už dávno velekněz Myrga prohlásil, že vůči chrámu není naprosto čistý nikdo, protože za rok se provinil každý, byť nevědomky a bez zlého úmyslu...

Také Aimija spěchala domů do domku pod kopcem Komm. Její domek byl malý, upravený z obrovského krunýře veleželvy Hurr a uvnitř nebylo téměř nic, co by mohlo ďábly zajímat, ale i tak Aimija spěchala. Už proto, aby neslyšela nářek těch, kteří byli běsy ožebračeni letos. Neštěstí jiných lidí jí nedělalo dobře, ale pomoci by jim nemohla.

Aimija už několik let žila v domku sama. Oba rodiče jí zemřeli, když byla ještě malá. Otec tenkrát dostal podivnou horečku a zemřel na polích chrámu Tavú. Prý byl ubit drábem, když při práci padl na zem a nezvedl se ani na rozkaz. Matka zemřela s podobnou horečkou a v křečích několik týdnů poté, neustále přitom vykřikovala jméno své malé dcerky... Na to Aimija nikdy nezapomene...

Už z dálky ale Aimija viděla, že něco není v pořádku. Což před odchodem na slavnosti nevysadila dveře a nepoložila je stranou? Jak je známo, běsové se obzvlášť rozzlobí, když se jim někdo protiví.

Dveře však byly zasazeny v závěsech a dokonce zavřené. To nebylo dobré znamení! Aimija poslední úsek cesty doběhla skoro bez dechu, otevřela dveře – a strnula.

Ne že by uvnitř bylo všechno vyrabované a zničené, jak si už živě představovala. Naopak – všechno bylo v nejlepším pořádku. Až na toho, kdo seděl na svém obvyklém sedátku u společného stolu.

Aimija měla velice ráda svého bratra Kasiže. Na druhé straně se ho trochu bála – a zejména se bála o něho. Kasiže byl přece öre, kacíř, který se zprotivil vůli kněží! Před loňskými slavnostmi se proslýchalo, že se s jinými scházel v divokých skalách Haüže, aby tam v jedné z nespočetných jeskyň vzývali ďábla Gono-a. Sám nižší kněz Kaičen přišel tehdy za Kasižem a dlouho mu promlouval do duše. Aimija byla venku, neslušelo se, aby byla přítomna rozhovoru mužů, navíc když se jednalo o věcech víry – ale slyšela, jak se bratr několikrát jasně Kaičenovu naléhání vzepřel. Bylo to slyšet moc dobře, protože na sebe křičeli oba.

Nemohlo to skončit jinak. Kněz Kaičen odešel plný hněvu a vzápětí přiběhli zbrojnoši Kasižeho zavřít do vězení. Ten na ně jistě nečekal a zmizel, ale od té doby byl vyhlášeným kacířem a každý, kdo ho potkal, měl právo ho zabít. Ti kdo by si na to sami netroufali, měli alespoň jeho přítomnost neprodleně oznámit zbrojnošům.

Marně Aimija tenkrát plakala, marně obětovala všechno co měla chrámu. Od té doby svého bratra nespatřila, vyjma svých snů, kde ho ale viděla pořád jako malého chlapečka...

A teď... Kasiže seděl na svém sedátku, tam, kde sedával vždycky od těch dob, kdy oběma sourozencům zemřeli rodiče. Od té doby, kdy ho viděla Aimija naposledy, se velmi změnil, byl teď urostlejší a jeho tvář zdobil knírek. Oblečen byl do hrubého plátěného obleku, zbarveného ohavnou tmavě zelenou barvou, s kapucí shrnutou dozadu, takže mu neposlušné vlasy jako vždycky padaly trochu přes obličej. Na nohou měl boty z měkké kůže a na zádech tmavohnědý luk a toulec plný šípů. Veliká Kerré – on ještě nosil zbraň – to přece nebylo nikomu ve městě dovoleno! A jakoby nic, klidně pojídal Mion. Jídlo, které bylo v době svátků přímo zapovězené! A kromě toho tu nejspíš čekal delší dobu, což byl další hřích, protože kdyby ho tu spatřil démon Gono, byl by ho jistě roztrhal.

Ledaže by se Kasiže s ďáblem Gono spřátelil tak, že by ho Gono ušetřil i kdyby o něm věděl. Pak by ale Kasiže nebyl pouhý öre, kacíř, ale přímo iän, čaroděj, démonův přítel! Kasiže, nešťastný bratříček!

„Žij blaze, Aimijo!“ pozdravil Kasiže sestru jakoby nic.

„Kasiže! Ano, ty také žij blaze... Co ty tady?“

„Nevidíš mě tu ráda?“ řekl smutně. „Nebo se mě snad bojíš?“

„Tak jsem to nemyslela, ale máš trochu pravdu, bojím se, ale o tebe, víš?“ vyhrkla rychle. „Kdyby tě někdo spatřil!“

„Přišel jsem si pro tebe, Aimijo,“ vstal Kasiže a vzal sestru za ruku. „Chci, abys šla se mnou.“

„Kam?“ vytrhla svou ruku z jeho dlaně. „Snad ne do skal Haüže?“

„Ano. Nejprve tam, potom dál. Nechci, abys v tomto městě zůstala sama. Nepřenesl bych přes srdce, kdyby se ti něco zlého stalo.“

„Bojíš se o mě?“ usmála se na něho. Bratříček má o mě strach, pomyslela si – není to tedy špatný člověk, jak už se o něm ve městě vypráví. „Což jsi sám neříkal, že čím je člověk chudší, tím méně se mu může stát?“

„Ano, to jsem říkal,“ přikývl. „Běsové nikdy nedrancují v těch nejchudších chatrčích, to snad víš. Nezdržují se tam, kde jim nekyne bohatá kořist.“

„Tak vidíš – a já teď přece nemám skoro nic,“ usmála se. „Všechno, co jsme měli, jsem odevzdala do chrámu Tavú.“

„Udělala jsi možná dobře, že jsi jim dala všechno,“ kývl souhlasně hlavou Kasiže. „Když věděli, že ti nic víc vzít nemohou, nechali tě být. Ale to už není pravda. Máš něco, co může být pro mnohé cenné. Máš sebe. Dokud jsi byla jen malá, usmrkaná holčička, nikdo si tě ani nevšiml. Ale teď už jsi vyrostla, je z tebe dívka – a navíc krásná dívka – a je tedy opravdu nejvyšší čas, abych tě odtud odvedl.“

„Jsem přece chudá – jediné, co mám, je tenhle domek po našich rodičích,“ namítla.

„I toho se budeš muset vzdát,“ řekl Kasiže. „Lépe když se vzdáš i toho posledního, pokud si tím zachováš sebe. Pojď se mnou, všechno ti vynahradím. Tady bys ztratila všechno – nejen ten domek.“

„Jak to můžeš tak jistě tvrdit?“ vyhrkla.

„Jsi opravdu příliš hezká, sestřičko,“ usmál se Kasiže. Aimija se na sebe nevěřícně podívala. Cožpak může být hezká ona, která má na sobě jen jedinou obyčejnou modrou sukni a bílou košili? Aimija věděla, že svým jednoduchým oděvem nemůže vyniknout nad nikým z města. Hezký byl snad jen její vyšívaný šátek, který jí před půl rokem vrátila k předělání bohatá Tireia, protože na něm objevila pár křivých stehů. Aimija musela opatřit pro Tireiu nový a vyšít jej pečlivěji, přičemž ovšem přišla o značnou část svých úspor, neboť šátek byl z drahého missílu a zkažený kus už samozřejmě nikomu prodat nemohla – její výšivky musely být pokaždé jiné, podle přání zákaznic – a Tireia si toho na šátek naporoučela...

Kasiže si ji prohlížel s neskrývaným zalíbením. Měl na to ovšem jako její bratr právo. Aimija měla souměrný, oválný obličej, drobný nosík a jiskřivé černé oči. Ústa měla jemná, ne příliš silná a vlasy, schované pod šátkem, byly jedny z nejhezčích ve městě. Ale to bylo všechno – žádný šperk, žádné ozdoby, jen ten jediný šátek, který ovšem nosila tak, aby jeho kaz nebyl vidět...

„Ale pořád si ještě nedovedeš představit, jaké nebezpečí ti tu hrozí,“ pokračoval Kasiže. „Brzy by ses se svou krásou dostala mezi kněžky chrámu Tavú. A tam by tě byla škoda!“

„Já nejsem tak zbožná, abych se dostala mezi kněžky,“ povzdychla si dívka.

„Nejsi tak zbožná, aby ses tam sama chtěla dostat – což neznamená, že by tě tam nevzali násilím,“ řekl Kasiže náhle hněvivě. „Tak to totiž bývá. Ošklivé se tam dostanou proto, že po tom touží. Hezké naopak proto, že po nich touží jiní. V chrámu je příliš mnoho chlapů, kteří by si na tebe mohli dělat laskominy!“

„Ale Kasiže!“ pohoršila se dívka.

„Když ty si pořád myslíš, že kněží jsou div ne světci,“ povzdychl si.

„A nejsou snad?“

„Vůbec ne, sestřičko,“ řekl tvrdě. „Jsou to lumpové, že jim široko daleko rovno není. Vzpomeň si, jak loni na podzim dopadla Iopola! A taková to byla hezká dívka!“

„Ale Iopola byla přece čarodějka,“ podívala se Aimija na bratra udiveně. „Přece by ses jí nezastával?“

„Iopola nebyla čarodějka,“ zavrtěl hlavou Kasiže. „Byla jen moc hezká – a sirotek, takže se za ni nikdo nepostavil. Byla jako ty. Také chtěla žít v klidu, také nikdy netoužila stát se kněžkou. Nikdo ji nikdy neslyšel, že by o tom vůbec uvažovala. Ale když ji jedné noci odvedli, neodvážila se pak prozradit, jak tomu doopravdy bylo. Zůstala raději v chrámu – stejně už neměla kam jít. Ale i když byla velice hezká, nezůstala dlouho v náručí samotného velekněze Myrgy. Když se jí nabažil, přenechal ji dalším.“

„To přece není možné!“ skoro vykřikla pohoršením. „Jak jen můžeš něco tak hrozného tvrdit?“

„Vím to od někoho, kdo byl v té době v chrámu a kdo to všechno buď rovnou viděl na vlastní oči, nebo se to dozvěděl tak, že se o jeho slovech nedá pochybovat.“

„Tomu nevěřím,“ zavrtěla hlavou.

„Jenomže to zdaleka není všechno,“ pokračoval Kasiže. „Co se stane, když dívka příliš často spočívá v náručí mužů? To se ovšem stalo i Iopole. Měla mít děťátko, ale tím by se všechno prozradilo. Chtěli po ní, aby dítě zabila, ale ona se zhrozila a odmítla. Proto ji obžalovali z čarodějnictví a upálili. Ne že by byla čarodějkou – ale aby nevyšla najevo jejich vina. A chudák Iopola tak přišla o všechno. O domov, o čest, o dítě – i o život.“

„Ale proč tedy neřekla, jak to bylo?“ vykřikla Aimija. „Před soudem – nebo aspoň před popravou mohla vykřiknout, že je nevinná!“

„Nemohla,“ řekl potichu Kasiže. „Iopola se nemohla hájit před soudem, protože se žádný nekonal. A před popravou jí dali pečlivě zašít ústa tak jemnými stehy, že to nebylo vidět. V chrámu Tavú mají ďábelskou vodičku, která způsobí, že člověk pevně usne a necítí bolest. Tou Iopolu omámili, ve spánku jí zašili ústa a probrala se, až když ji přivazovali ke kůlu. Pamatuješ, jak na ni Myrga volal, aby se prohlásila za nevinnou, může-li? Ona přece jenom kňučela strachem – ale mluvit, to opravdu nemohla! A Myrga to moc dobře věděl, když křičel, že jí vina svazuje ústa. Ten starý lhář a vrah si byl náramně jist, že Iopola to na něho nikdy nepoví!“

„To by... to by bylo strašné!“ plakala dívka.

„Bylo,“ přikývl. „Ale mnohem horší bylo, jak tomu kdekdo v tomhle městě věřil. Vždyť i ty, její bývalá kamarádka, jsi na Iopolu házela kousíčky smůly, tak jako ostatní!“

„Kdybych věděla...“

„Já vím, kdybys věděla... Já vím, kněží to mají moc dobře vymyšlené. Ale podívej se – byl jsem ve městě po celou dobu slavností. Co myslíš, že jsem tu viděl?“

„Viděl jsi – běsy?“ zatajila dech dívka a podívala se na bratra nevěřícím pohledem svých uplakaných očí.

„Ano, viděl jsem běsy,“ přikývl Kasiže. „Viděl jsem, jak ozbrojenci drancují domy, nakládají uloupené věci na vozy a kvapem odvážejí. Kam jinam, než do chrámu Tavú! To jsou ti běsi, kterými lidi straší velekněz Myrga!“

„Ale – kdyby tě spatřili...“

„Kdyby mě spatřili, byli by mě určitě zabili,“ ledabyle kývl Kasiže. „Vždycky zabili každého, kdo si chtěl majetek pohlídat a mohl by ten podvod prozradit. Jenže dnes si byli jisti, že tu není živáčka a prohlíželi město jen ledabyle. A já jsem se jim pochopitelně neměl chuť ukazovat. Naštěstí mám ve skrývání praxi.“

„To je ale strašné,“ šeptala potichu Aimija. „Komu teď máme věřit, když ani kněží... Ale počkej! Od koho víš, jaké to bylo, když upalovali Iopolu? A co se dělo v chrámu? Ty jsi tam přece nebyl!“

„Když upalovali Iopolu, byl jsem ve městě. Mysleli jsme, že ji snad třeba na poslední chvíli vysvobodíme, ale byla tu tak velká přesila ozbrojenců, že by nějaký zoufalý útok ani neměl cenu. A co se dělo v chrámu Tavú, to vím od jednoho bývalého kněze, který už se na ty křivdy sám nemohl dívat a uprchl, aby mohl vydat svědectví.“

„Od kterého kněze?“ chtěla vědět.

„Jmenuje se Zavluja. Možná ho znáš.“

„Ten přece vloni na podzim, krátce po popravě Iopoly... Zemřel! Sama jsem viděla jeho pohřeb!“

„Pohřbívali pouze prázdnou truhlu,“ mávl rukou Kasiže. „Chtěli vzbudit dojem, že Zavluja zemřel, aby mohli později vyhlásit, že jeho jménem vystupuje podvodník. Ale skutečný Zavluja žije. Já ho znám, znal jsem ho dávno předtím a vím, že ani není mrtvý, ani se nejedná o podvodníka.“

„Já jsem také Zavluju znala,“ zašeptala. „Jistě bych ho poznala.“

„Půjdeš-li dnes se mnou, uvidíš ho. A on ti to všechno zopakuje sám. Chceš?“

„Já... já se bojím, Kasiže,“ vydechla dívka bázní. „Co se stane, když nás někdo uvidí a pošle na nás biřice?“

„Půjdeme až večer, sestřičko,“ chlácholil ji. „Jakmile padnou večerní stíny, vyvedu tě z města. V šeru si nás těžko kdo všimne – a jakmile budeme za bránou, nikdo nás nechytí. Ale do večera budu muset pobýt doma s tebou. Neprozradíš mě, viď?“

„Jak tě mohlo něco takového vůbec napadnout?“ podívala se na něho z hloubi duše uraženě. „Vždyť jsi můj bratr!“

„A ty jsi moje krásná a hlavně pořád stejně hodná a milá Aimija,“ řekl tiše. „Bál jsem se nejvíc toho, že bys zatím, co jsem byl pryč, sedla na lep těm bestiím Tavúnúm... No, zdá se mi, že tě ani v tomhle ohledu nestihli zkazit... A já už jim nedovolím, aby ti ublížili...“

Aimija spolu s Kasižem vyšli z města bez potíží.

Dívka měla na sobě svou jedinou světlemodrou sukni, k ní zářivě bílou košili a přes ni, ačkoliv bylo už skoro léto, teplý bílý zimní kabátek. Na hlavě měla svůj vzácný šáteček a na zádech raneček se vším, co s sebou mohla z rodného domu odnést. Nebylo toho mnoho, ale s některými věcmi by se těžko loučila. Kasiže jí pomáhal nést druhý, větší ranec. Byl pořád oblečen do svého tmavozeleného obleku, jen luk a šípy měl ukryty v ranci, který nesl. Hned navrchu, aby je mohl co nejrychleji použít, kdyby bylo zapotřebí.

Nikdo si jich naštěstí nepovšiml. Na bráně bylo ticho, vrata dokořán otevřená. Strážní byli nahoře a podle bujarého zpěvu byli nejspíš rozveseleni pěnivým nápojem Grízi. Kdyby k městu přitáhlo nepřátelské vojsko, bránou projde a tihle strážci o tom ani nebudou vědět, pomyslela si Aimija. Ale na druhou stranu bylo dobře, že nehlídali, protože oblek Kasiže byl příliš nápadný. Nikdo ve městě nenosil tak ohavně zelené šaty. Kasiže původně zamýšlel nechat jít napřed Aimiju, aby bránou prošla docela normálně, sám pak chtěl proběhnout tak rychle, aby mu nikdo nestihl zastoupit cestu, ale když spolu prošli bez povšimnutí, bylo to tak lepší.

„Proč nosíš tak nápadné šaty?“ zeptala se dívka bratra potichu, i když už byli mimo doslech od města.

„Pořídil jsem ti už také takové,“ řekl s úsměvem. „Ve městě jsou, pravda, nápadné, ale až přijdeme k lesu, uvidíš, jak mě jejich barva skryje. Nejhorší barva pro psance, jaká může být, je bílá, i když ti tak sluší. Ale jsi v ní vidět na dálku jak ve městě tak v lese. Ve městě to nevadí. Ale kdo se musí skrývat, nemůže dbát na to, zdali mu oblek sluší či ne – rozhoduje především, zda je či není nápadný v lese. A tam zelená barva úplně zmizí.“

Kráčeli spěšně po hrbolaté cestě směrem do nedalekého městečka Sidoim. Potkali několik opozdilých vozků, kteří popoháněli svá tažná zvířata, aby byli co nejdříve pod ochranou městských hradeb, i několik chodců, většinou také pospíchajících. Venku nebylo radno zůstávat, neboť zejména osamělý člověk se mohl snadno stát kořistí divokých zvířat či lidí, kteří by se neštítili zabít nejen pro pár měďáků, ale třeba i jen tak, pro radost ze zabíjení.

Byla skoro tma, když odbočili s cesty na úzkou pěšinku, která vedla směrem ke skalnímu masivu Haüže.

Tady už nebyla naděje, že potkají nějakého osamělého poutníka. Skalám Haüže se většina lidí raději vyhnula i ve dne, natož tak pozdě večer. Ale o to víc by teď bylo možné potkat divoké zvíře nebo zdivočelého člověka. Kasiže se sice nebál jako Aimija, ale i on se na okamžik zastavil, vyňal z rance luk a pouzdro se šípy, pouzdro si připjal na záda a s lukem v ruce kráčel dál. Batoh měl přehozený přes záda, ale musel si jej přidržovat, nemohl tedy vzít za ruku svou sestru, byť by si to v této chvíli sebevíc přála. Ta zatím stokrát zalitovala, že bratra poslechla, ale neodvažovala se v téhle večerní tmě ani špitnout.

Tady ostatně byla pěšinka úzká, takže museli jít jeden za druhým, Kasiže vpředu, Aimija v zamyšlení za ním. Kasiže se občas zastavil a buď se rozhlížel, nebo se zaposlouchal, ale vždy zakrátko opět vykročil a sestra se mu pro jistotu držela v patách.

Byl teď jejím jediným ochráncem. Cosi jí našeptávalo, že se už nebude smět vrátit, když se jednou rozhodla, ale tento vyčítavý hlas pokaždé zaplašila. Ostatně – ten hlas mluvil pravdu, ale Aimija si na druhou stranu říkala, že určitě neudělala chybu, že poslechla bratra a opustila rodný dům. Kdyby zůstala, mohla to být chyba mnohem nebezpečnější. Aby přehlušila ten hlas, začala se potichu modlit. Kasiže ji neokřikl, jak v první chvíli očekávala, nechal ji, i když mu její tiché šeptání muselo vadit v naslouchání. Snad přece jen není čaroděj iän, pomyslela si Aimija, ti přece modlitby zásadně nesnášejí...

Skalní bludiště se blížilo, až najednou bylo kolem nich. Mohutné šedivé sloupy, ponuré i ve dne, v noci vypadaly jako zástup obrů. Snad spících vestoje, ale hrozivých v každém případě. Kdyby se některý z nich probudil...

Kněží vykládali, že ve skalách Haüže se scházejí kacíři öre, čarodějové iänové i jejich černý pán, démon Gono – a ti krutě naloží s každým, koho na svém území přistihnou. Ale kromě nich tu prý žijí i obrovští ještěři šelkan a zubatá Grigie. Jak vypadá Grigie nikdo neví, setkání s ní až dosud nikdo nepřežil, ale kostru ještěra šelkan chovají kněží jako památku na proroka Šijimu, který jednoho z nich zabil pouhou silou svých modliteb. Aimija si připomněla, jakou hrůzu vždycky měla z těch obrovských zubů, když se každoročně slavil Šijimův den, při němž byla vždy v hlavní chrámové lodi kostra ještěra šelkan vystavována.

Kasiže ji ovšem ujišťoval, že se ničeho takového nemusí obávat, neboť ve skalách Haüže se neskrývá žádný šelkan, Grigie ani Gono, snad jen vyvrženci öre, ale od těch jim nebezpečí nehrozí. Tak mluvil, když spolu probírali tuto cestu v poměrném bezpečí rodného domku.

„Budeš možná překvapena kolik jich sama znáš,“ ujišťoval znovu a znovu Kasiže sestru, když na kacíře öre zavedla řeč. „Někteří z nás i nadále žijí ve městě a mezi ostatní do skal Haüže docházejí jen občas, neboť nebyli vyhlášeni za kacíře a mohou pobývat ve městě bez nebezpečí. Díky nim víme, co se tam děje a také víme o všech výpravách, které proti nám vysílá Myrga, velekněz chrámu Tavú. Proto nám tyto výpravy nebyly za posledních deset let nebezpečné a už si z nich ani moc neděláme.“

„Ale vždyť ozbrojenci pokaždé z lesů nějakého kacíře přivlečou,“ namítla Aimija. „Neuplyne ani půl roku, aby aspoň jednoho neupálili!“

„Při těch jejich nájezdech jim sice vždycky někdo padne do ruky,“ připustil Kasiže, „ale to potom není nikdo z nás, skutečných öre. Kromě nás žijí v lese i lupiči, přepadávají pocestné a mnoho jich už mají na svědomí. S těmi nemáme nic společného, nestýkáme se s nimi, ani je nepouštíme k nám, do skal Haüže. Kdo chce žít s námi, musí žít poctivě a nesmí okrádat jiné. A protože s lupiči nemáme nic společného, oni se od nás pochopitelně nemohou dozvědět, kdy je do lesů vysílána trestná výprava z chrámu. Kněží každého polapeného loupežníka vydávají za chyceného a usvědčeného kacíře. V očích důvěřivých měšťanů jim to přináší větší slávu. Lupičům je jedno, zda budou popraveni jako öre nebo jako vrahové... Ostatně nikdo z nich to ani prozradit nemůže, pro jistotu jim všem před popravou zašijí ústa.“

Kasiže najednou strnul. Ze skal se ozvalo slabé houkání nočního ptáka.

„Všechno je v pořádku, Aimijo,“ oddechl si. „Už o nás vědí a očekávají nás. Ale budeme se teď muset kousek vrátit, hlavní vchod je uzavřen.“

„Jak to víš?“ zeptala se šeptem.

„Slyšel jsem přece smluvené znamení,“ usmál se.

Obrátili se a kousek se vraceli. Pak zabočili vpravo a vešli do houštin. Před nimi se objevila stezička, jakoby vyšlapaná divokými vepři Kalisú. Potkat tak jediného z nich, otřásla se Aimija. Ale Kasiže kráčel jistě, ačkoliv tma už téměř znemožňovala rozeznat cestu.

Houštiny ostatně skončily u šedivé, pochmurné skály. Ale Kasiže se nezastavil. Luk si teď přehodil jako nepotřebný na záda, popadl sestru za ruku a vtáhl ji do neširoké průrvy, které si Aimija zprvu nepovšimla. Ale Kasiže tu byl zřejmě jako doma. Chladné vlhko oba pohladilo po tvářích a dívka se opět zachvěla. Ale trhlina se nezužovala, naopak, brzy mohli opět kráčet vedle sebe.

„Jsme na místě,“ řekl po chvilce Kasiže uvolněně, když se trhlina rozšířila do větší prostory, dokola obklopené skalami. V první chvíli Aimija neviděla pokračování cesty, až teprve později, když ji bratr dovedl ke stářím zčernalému žebříku, upevněnému na skále.

Vyšplhali se po něm. Žebřík byl vysoký, přerušovaný jen občas nevelkými plošinkami se zábradlím, kde si mohli krátce vydechnout. Vystoupili tak vysoko nad vrcholky stromů, než konečně Aimija spatřila poslední plošinku u ústí jakési jeskyně. Ale nebyla to jeskyně, jen průchod skálou. Brzy jím prošli a dostali se opět na volné prostranství.

Pod nohama najednou měli podlahu, sbitou z přiřezaných trámů. Z nich byla mezi skalami postavena veliká plošina, kolem dokola obklíčená vysokými skalními sloupy. Uprostřed prostranství vyčnívala nevysoká skála, otesaná tak, že z ní zůstal jakýsi skalní stůl. Na něm hořel velký oheň – a kolem dokola byly spousty lidí...

Errata:

10.08.2021 11:04