Vítej, návštěvníku!

Návštěva z nebes

„Sešli jsme se všichni, chvála Kerré!“ zahájil noční shromáždění starší, nápadně vysoký muž. Byl oblečen v hnědém řasnatém obleku védó a stál teď na skále uprostřed plošiny, jasně ozařován ohněm. „Dokonce více než všichni, neboť nejen nikdo z nás nechybí, ale je nás dokonce více než minule. Tím lépe!“

„To je Kaimoo, kterého jsme si nedávno opět zvolili za náčelníka,“ pošeptal sestře Kasiže.

Aimija si chvíli zvědavě obhlížela vysokého muže, chvíli podivuhodnou skalní plošinu. Sotva se trochu rozhlédla, hned ji napadlo podívat se zblízka, jak je plošina postavena. Kdosi do skal vydlabal otvory pro silné trámy, které nesly slabší fošny, položené napříč. Každá fošna byla kromě toho přibitá silnými hřeby. Musela to být hrozná práce, když si představila, v jaké výšce se plošina nachází. Byla až těsně pod vrcholky skal Haüže. Ve všech okolních skalních sloupech byly v měkkém kameni vytesány nevelké místnosti, takže celek působil dojmem hradního nádvoří. Však to také hrad byl, s hradbami a věžemi skal, kam vedly tu a tam schody vytesané ve skalách, nebo tu byly připevněné dřevěné žebříky. Tam seděli v hlídkových hnízdech zvědové, kteří stále dávali pozor, aby shromáždění ve skalách nebylo náhle překvapeno vojáky. Vrcholky skal byly kromě toho navzájem propojeny dřevěnými můstky, po nichž by se celé shromáždění mohlo vkrátkosti rozptýlit a schovat do mnoha dalších jeskyň a skalních místností. Do některých míst se zase dalo vejít jen tehdy, když byly přírodní i umělé skalní tunely odděleny od vod potoků a vyčerpány. Stržením mostů, vytažením žebříků a zatopením všech podzemních chodeb vodou se skalní komplex stal téměř nedobytným.

„Kdo tu s námi nebyli v posledních dvou dnech, těm musím sdělit jednu zvláštní novinu. Týká se to zejména nováčků. Doufám, že všichni vědí, že nic z našeho shromáždění nesmí prozradit; ostatně by byli sami proti sobě, kdyby pomáhali tavúnům.“

Aimija se zachvěla a celá se přikrčila. Tavún byla přece hanlivá přezdívka kněží chrámu Tavú – a říci ji nahlas, před tolika lidmi, to byla svatokrádež! Aimija to slovo nerada slyšela i v soukromí od svého bratra – cožpak takhle veřejně a naplno? S jak samozřejmou opovážlivostí to ten öre říká..!

„Náš geniální objevitel, bratr Huzzeg, který bohužel už před deseti lety zemřel, vynalezl krátce před smrtí Detóju, naši tichou řeč, kterou se teď domlouváme po celém světě, či spíše po celé této pevnině, neboť tady jsou naše bratrstva. Detóju neslyší nikdo, kdo není zasvěcen do jejího tajemství, a přece jejím prostřednictvím můžeme mluvit se všemi lidmi, kteří ji znají. My vyvrženci jsme dosud Detóju používali jen abychom se navzájem dohovořili, abychom si pomáhali, ale hlavně abychom se vzájemně včas varovali před zbrojnoši mocných tohoto světa, kteří po nás pátrají s očividným úmyslem vyhladit nás. Je právě zásluha naší Detóji, že jsme jim v poslední době tak často unikli, že neublížili ani nám, ani těm, které chráníme před jejich zvůlí. Díky Detóji vždy stačí někdo z bratrů varovat ostatní, neboť hlídáme skoro každý krok vojsk po celé zemi.

Není tomu však ani celé dva dny co naše Detója znenadání promluvila hlasem, jaký jsme ještě neslyšeli. Známe všechny bratry, kteří mohou mluvit k ostatním a ne jenom naslouchat. Hned jsme ovšem zpozorněli, když jsme uslyšeli mluvit někoho neznámého. Přiznávám – v první chvíli jsem se opravdu lekl, že tajemství Detóji objevili Tavúni, naštěstí se ukázalo, že k nám nemluví oni, ale kdosi podobný nám, kacířům öre.

Když jsme jim opatrně odpověděli, pověděli nám, co jsou zač. A my jsme zajásali, neboť se začala naplňovat prastará proroctví, která před námi Tavúni tají, ale o nichž my dobře víme.“

„Jaká proroctví?“ zatahala Aimija bratra za rukáv.

„To ti řeknu později,“ odtušil Kasiže. „Teď proboha mlč a poslouchej!“

„Nováčci mezi námi je ovšem neznají,“ pokračoval Kaimoo. „Těm musím něco povědět, jinak by naše slova nechápali. Ale dnes ať dobře poslouchají všichni, neboť okamžik naplnění proroctví se přiblížil a bude lépe, když si je osvěžíme.“

Shromáždění bylo naprosto potichu, jedinými zvuky, které se ozývaly, bylo praskání ohně. Aimija zatajila dech.

„Jedno z proroctví hlásá: a přiletí pak na ohnivé lodi, která létá ve výšinách, vyslanci bohyně Kerré, aby kázali mír a lásku.

Mnozí z nás nevěřili, že by mohla nějaká loď létat, když létání je dáno pouze ptákům. Kdo ale uvěřil doslova i těmto slovům proroctví, dobře učinil. Protože ti kdo k nám nedávno promluvili prostřednictvím naší tiché řeči Detóji, tvrdí, že se nacházejí na takové létající lodi a snášejí se k nám z dálných výšin.“

Shromáždění si povzdychlo úžasem.

„Samozřejmě jsme jim zprvu nevěřili. Požadovali jsme po nich důkaz, něco, co by nás přesvědčilo, že k nám vskutku mluví z létající lodě. A musím přiznat, že nás přesvědčili dokonale,“ pokračoval muž.

„Snesli se z nebes?“ ozval se kdosi.

„Kde jsou? Proč tu nejsou s námi?“ vykřikl další.

„Klid, prosím!“ zvedl obě ruce Kaimoo. Všichni pozvolna umlkli, aby dobře slyšeli jeho slova.

„Vyslanci bohyně jsou ještě velice vysoko a jejich loď, i když umí létat, není tak rychlá, aby už dorazila k nám,“ řekl Kaimoo. „Aby nás přesvědčili, rozsvítili na své lodi lampu, abychom ji mohli spatřit. A kdo se dnes večer pozorně díval na oblohu, spatřil tam novou hvězdu. Slabou, takřka neviditelnou, ale přitom zvláštní – svítila červeně. Ale co bylo mnohem důležitější, svítila a pak zase zhasla, neboť vyslanci, kteří ji rozsvítili, ji také sami zhasili.“

„To dovedou Tavúni také,“ namítl kdosi. „O slavnostech Ksišanta také vzplála nová hvězda, když Myrga zpíval – a pak také zhasla, když přestal.“

„Přesně to jsem vyslancům namítl, když jsem s nimi včera hovořil pomocí Detóji,“ souhlasil Kaimoo. „Souhlasili s mou domněnkou, že se jednalo o náhodnou shodu okolností. Byla to sice podivuhodná náhoda, že hvězda vzplála právě na počátku slavností, přiznali i vyslanci Kerré. Ale to nic neznamená, ta hvězda by vzplála, i kdyby Myrga nezpíval – a právě tak by i bez jeho přičinění sama pohasla. On to nemohl ovlivnit, jenom toho dokázal dobře pro sebe a ostatní Tavúny využít.

Velice důležitý rozdíl mezi novou hvězdou o slavnostech Ksišanta a hvězdou, kterou zažehli vyslanci Kerré, je v tom, že ta druhá se přímo podvolovala naší vůli. Vyslanci nám dovolili, abychom rozsvícení i zhasnutí hvězdy sami řídili.“

„Chceš říci, že ty sám jsi mohl poručit, aby se hvězda rozsvítila a pak zase zhasla?“ vykřikl překvapeně Kasiže.

„Ano, právě tak tomu bylo,“ odpověděl Kaimoo. „Vyslanci nám řekli, ať si třikrát po sobě přejeme hvězdu rozsvítit a pak zase zhasnout. Jednou jsem si to přál já, podruhé tady bratr Yokarn a naposledy bratr Tyklef. Pokaždé, když jsme si přáli, aby se hvězda objevila, objevila se – a to ihned. A když jsme si přáli, aby zhasla, pak ihned zhasla. Každý z nás jsme ji nechali svítit různou dobu. Já asi tak dlouho, než vypiješ sklenici vody, bratr Yokarn si přál, aby zhasla sotva se rozsvítila, kdežto bratr Tyklef ji nechal svítit nejdéle z nás. Přesto i v jeho případě hvězda zhasla ihned, jakmile si to přál. Kromě nás tu bylo ještě osmnáct bratrů a čtyři sestry, ti všichni mohou moje slova potvrdit.“

„Ano, přesně tak tomu bylo,“ vykřikla starší žena, celá zahalená do šedivé plachetky, v tmavozelené sukni, dlouhé až k zemi. „Já jsem u toho byla také!“

„Takže jsme všichni pochopili, že se začíná naplňovat proroctví,“ pokračoval Kaimoo, když opět utichl šum, který jeho slova ve shromáždění vyvolala.

„Vyslanci Kerré přicházejí hlásat mír!“ vykřikla jakási žena v davu.

„Ale kdy to bude?“ vykřikl kdosi další.

„Jejich létající loď je ještě velice daleko od nás,“ řekl Kaimoo. „Ale na druhé straně je prý velmi rychlá, takže už zítra v noci bude tady.“

„To přiletí sem, do skal Haüže?“

„Tam, kam si budeme přát,“ řekl Kaimoo. „Ale my jsme si přáli, aby přiletěli sem, do Haüže, už na tom nebudeme nic měnit.“

„Jaká je to náhoda, že se objevili právě teď, když jsme se tu všichni shromáždili!“ vykřikla jakási žena.

„Také na to jsem se jich zeptal,“ odpověděl jí Kaimoo. „Tentokrát to žádná náhoda není. Před slavností jsme museli mnohokrát volat pomocí Detóji, než jsme všechno zařídili. A protože vyslanci Kerré Detóju znají, povšimli si našich zpráv a pak nám vstoupili do řeči. To zní rozumně.“

„A co tedy budeme dělat?“ zeptal se kdosi.

„Dohodli jsme, že budeme jednat tak, jako kdyby k žádné návštěvě vyslanců Kerré nemělo dojít,“ řekl Kaimoo. „Proto nebudeme ani přesouvat naše shromáždění na zítřejší noc, kdy mají naši hosté přiletět. Teď si spolu jen jako každým rokem zazpíváme, přijmeme nováčky a popovídáme si vespolek. Ale zítra se tu sejdeme znovu, abychom přivítali naše hosty. Tak je to domluveno.“

Kaimoo sestoupil z kamenného podia a k ohni místo něho vystoupil jiný öre, oblečený do tmavozeleného obleku, jaký ostatně měla většina přítomných.

„Každý z nás si smí na shromáždění přivést někoho ze svých známých, který pak může být přijat mezi nás, kacíře öre – ale jen pokud si to i on sám bude přát. Tak praví naše Kniha o bratrství,“ pravil. „Je-li někdo takový mezi námi, ať přistoupí blíž k ohni!“

Kasiže postrčil Aimiju před sebe, aby na ni bylo v záři ohně jasně vidět. Kdosi mezitím přiložil otep chrastí a oheň se prudce rozhořel a jasně osvítil celé shromáždění.

Aimija zbledla hanbou jak se po ní všichni podívali, ale pak spolu s ní postoupilo ke středu plošiny několik dalších nováčků a Aimija mezi nimi s překvapením poznala i některé známé tváře. Oipeia, dávná kamarádka Aimiji, která se na ni ovšem dívala stejně překvapeně, jako Aimija na ni. Tam je zase Manteo, který vždycky krásně zpíval v chrámu... Celkem osm nováčků stálo před ostatními. Aimija stranou zahlédla svou sousedku, docela hodnou hokynářku Roziu – nevystoupila mezi nováčky, ale tvářila se, jako kdyby mezi kacíře patřila odjakživa... Že by..?

„Já jsem pro všechny bratr Burrod a musím vám všem něco povědět. Všichni, kdo se teď rozhodnou přistoupit k našemu bratrstvu, si musí uvědomit, že vzniklo a trvá proti vůli mocných tohoto světa, kteří se nás snaží polapit, umlčet a zničit,“ začal k nováčkům kázat muž, který je předtím svolával. „Někteří z nás museli před zvůlí mocných dokonce uprchnout z měst a vesnic, jiní tam stále žijí jako ostatní lidé – a dokonce jsou mezi námi i takoví, kdo uprchli přímo z chrámu Tavú. Ti se ovšem musí mít nejvíce na pozoru, neboť jejich tváře jsou Tavúnům známé a prozrazení by bylo téměř jisté. Oč větší nám ale hrozí nebezpečí, o to více musíme my öre držet pospolu. Každý z nás musí dbát nejen na vlastní bezpečí, ale také na to, aby nic nehrozilo jeho bratřím. Kdo spatří, jak bratru hrozí nebezpečí a mlčky se na to dívá, je v našich očích špatný – pokud ovšem má možnost zasáhnout v jeho prospěch, aniž by tím ohrozil jiného. Rozumíte mi?“

„A co kdybych mohl někoho varovat, ale ohrozil tím sám sebe?“ zeptal se nesměle Manteo, který si jako první dodal odvahy promluvit.

„To pak závisí na tvém uvážení,“ přikývl bratr Burrod. „Uvaž co bude větší zlo. Pokud by ti samotnému hrozila smrt, je tvým právem mlčet. Pokud ale můžeš bratra zachránit před smrtí za cenu, že bys ztratil jen možnost volného pobytu ve městě, neměl bys dbát na svou škodu. I když nejsi vždycky schopen zabránit zlému, měl by ses aspoň dodatečně pokusit udělat všechno možné, abys následky zla zmírnil.“

„A co když spatřím něco, proti čemu nemohu udělat vůbec nic?“ pokračoval Manteo. „Nevím, jak bych mohl obstát sám třeba proti deseti ozbrojencům.“

„Nikdo přece neočekává, že se jim postavíš,“ souhlasil Burrod. „To by bylo zbytečné. Ale pokud o nich dáš zprávu jiným, pak víc hlav víc ví a víc paží víc zmůže.“

Manteo na to už nic neřekl a ostatní nováčci se nejspíš styděli zeptat.

„Kdo by chtěl, může se od nás opět odloučit,“ pokračoval Burrod. „Naše bratrstvo je dobrovolné, nikoho nemůžeme ani nechceme nutit, aby se k nám přidal, nebo aby mezi námi dále setrvával proti své vůli. Pokud by od nás chtěl někdo přece odstoupit, po takovém budeme požadovat jen aby nám dal svůj úmysl předem jasně najevo a ani pak neprozradil tajemství, zejména ne kněžím. Zatím se tak nikdy nestalo, ale pokud se někdo dobrovolně rozhodne od nás odejít, jako se dobrovolně rozhodl přidat, nebudeme mu jeho rozhodnutí ztěžovat ani nic vyčítat – pokud by tím neohrozil ostatní. Ale jak říkám, tuto možnost ještě nikdo nevyužil.“

„Kdo z vás právě teď necítí, že by se k nám opravdu chtěl přidat, může odstoupit hned,“ řekl Kaimoo.

Nikdo z nováčků však neudělal ani krůček dozadu.

„Dobrá,“ řekl Burrod. „Přistupte teď po jednom ke mně.“

Nováčci se po chvilce dohodli, kdo půjde jako první. Byl to Manteo, aby ostatním ukázal cestu. Burrod s každým krátce pohovořil a předal mu malý předmět. Pak chvilku podržel jeho ruku ve své a pozval dalšího.

Aimija šla jako poslední. Celá pobledlá přistoupila k bratru Burrodovi. Ten se však na ni jen povzbudivě usmál a také jí podával jakýsi předmět.

„Jaké je tvé jméno, sestro?“ zeptal se jí.

„Aimija,“ zašeptala.

„Ty jsi sestra Kasiže, viď?“

„Ano,“ špitla.

„Věřím, že tě nezklameme,“ řekl Burrod. „Sestro Aimijo, tady ti předávám naše ucho Detóji. Bratr ti vysvětlí, co to je a k čemu je to dobré. Budeš je nosit na krku, zavěšené na této šňůrce. Tímto tě přijímám mezi nás, kacíře öre. Nemusíš se bát, že's učinila něco špatného. Uvidíš, že öre jsou lidé jako ty, nejsou to ďáblovi pomocníci, jak neustále opakují kněží. Budeš naší sestrou a všichni ti tady budou bratry a sestrami. Tvůj bratr se bál, aby tě nepotkal osud Iopoly, viď?“

„Ano,“ řekla a sklopila oči.

„Možná měl pravdu,“ řekl zamyšleně. „Ty jsi sirotek, asi jsi to neměla nikdy lehké. Nu což, mezi námi ti bude lépe.“

„Já nevím...“

„Uvidíš sama. A teď se vrať ke svému bratrovi – a žij blaze, sestro.“

„Také žijte blaze,“ zašeptala dívka a přijala nevelký předmět. Pak se otočila a rychle utíkala zpátky, ke svému rodnému bratru, který na ni čekal s rozzářeným obličejem a upřímně ji objal.

„Tak jsem ode dneška taky kacířka,“ vzlykala.

„A to je moc dobře, sestřičko,“ pohladil ji po vlasech. „Uvidíš, že nám dvěma bude spolu mnohem lépe, než bylo dosud každému zvlášť.“

„Pověz, co víš!“ majestátně zahřměl vysoký muž, oblečený do vzácného černožlutě vyšívaného roucha, na pevně spoutanou vrásčitou stařenu, oblečenou do špinavých, roztrhaných hadrů a ležící u jeho nohou.

„Všechno jsem už řekla, všechno!“ sípěla stařena. „Já nejsem öre, já ne. Já jsem je jen viděla, jak jdou ke skalám Haüže, víc nevím, hned jsem spěchala do chrámu, přece se jim nemohu postavit já slabá...“

„Koho všechno jsi viděla?“ zaburácel muž.

„Nejprve Aimiju, šla tam se svým bratrem Kasiže, ten byl přece vyhlášen jako kacíř öre, co s ním měla co chodit a ke všemu v noci a směrem k Haüže...“

„Dost!“ přerušil stařenu muž, už ne tak hrozivým tónem. „Nech na nás, abychom posoudili co je vhodné a co ne! Raději mluv, kdo tam byl ještě?“

„Potom jsem viděla Oipeiu, šla sama a taky k Haüže. Co by tam mohla hledat taková mladá...“

„Dost! Další!“

„Pak šel tím směrem Manteo, ale to je statný jinoch, ten se nemá čeho obávat a určitě se ani v noci neztratí...“

„Jestli budeš každé další jméno doprovázet víc než třemi slovy, dám ti vyříznout jazyk!“ zahřměl muž netrpělivě.

„Veliká Kerré! To ne! Ale já jsem tam pak viděla kráčet mrtvého, opravdu, vypadal sice jako živý, ale já přece vím, že kněz Zavluja vloni zemřel... To by přece muselo vyděsit každého, i silné chlapy, i ti by se schovali, natož já...“

„Cože? Ty jsi viděla Zavluju?“ vykřikl muž. Sehnul se a uchopil stařenu pevně pod krkem. „Proč jsi právě jeho nejmenovala jako prvního?“

„Protože toho jsem potkala až naposled – a vyděsila jsem se ho, myslela jsem, že si smrt přišla i pro mě... Což není děsné, když mrtvý chodí mezi živými? Milostivý Myrgo, slituj se nad svou nebohou poddanou, já se strašně bojím mrtvých, nemohla jsem běžet rychleji, když venku chodí mrtvoly!“

„Jak byl oblečený?“ vyštěkl velekněz Myrga, představený chrámu Tavú.

„To je právě ta hrůza,“ třeštila oči stařena. „Vůbec na sobě neměl kněžský oblek, ve kterém byl pohřben, ale nějaké ošklivé zelené hadry, jaké bych já na sebe nikdy nevzala, celé plesnivé či co...“

Hadry které stařena měla na sobě také vzbuzovaly dojem, jako by se měly každým okamžikem rozpadnout, tak byly znovu a znovu sešívané – a ke všemu Myrgovi rozhodně nevoněly.

„Už jsi slyšela, že se tu po kraji potuluje lupič, který se Milostivému Zavlujovi – sláva jeho památce – podobá jako bratr bratru? To bude zajisté on!“ prohlásil a zase od ní štítivě poodstoupil.

„Když to říká Milostivý Myrga, tak to je jistě pravda, ale já, stará ubohá, jsem nic takového ještě neslyšela, kde bych to jen mohla slyšet...?“

„Dobrá,“ řekl Myrga už klidným hlasem. „To jsi opravdu asi neslyšela, jinak bys jistě tím víc spěchala k nám, do chrámu.“

„I tak jsem spěchala, Milostivý...“

„Dobrá, věřím ti,“ kývl Myrga hlavou. Pak se obrátil na zbrojnoše:

„Rozvažte ji. Asi nám opravdu chtěla pomoci, ačkoliv je to stará a hloupá baba. Rozvažte ji, dejte jí najíst – a pak ji zavřete. Ne do lidomorny, zatím jen do věže. Jestli nám mluvila pravdu, bude propuštěna a odměněna. Jestli lhala, poputuje do lidomorny a odtud se už nedostane.“

„Ó děkuji, Milostivý, já odměnu nechci, já jsem ráda, když jsem mohla pomoci...“

Ozbrojenci rozvázali stařeně pouta a pak ji odvedli mezi sebou. Velekněz se za ní chvíli pátravě díval. Vlekla se tak tak, ale bez odporu, v ruce už zase modlicí řetízek. Když si je taková stará husa jistá svým propuštěním, pak asi mluvila pravdu a pevně věří ve spravedlnost kněží chrámu. Myrga se ušklíbl ale hned si umínil, že tuhle starou určitě milostivě propustí – a možná jí dokonce dá i nějakou drobnou minci. Ochota by se rozhodně neměla trestat, ale všemi prostředky podporovat – už kvůli ostatním.

Ale jestli si vymýšlela?

Ďábel sám aby se v těch lidech vyznal! Za posledních pět let se počet öre zmnohonásobil a nikomu už není možné věřit. Takže i ta tichá, nenápadná Aimija – a byla to pohledná dívka, mohla by být ozdobou chrámu... Škoda jí! Ale – Veliká Kerré, vždyť se přece dalo čekat, že si pro ni její povedený bratříček přijde! Vyfoukl nám ji před nosem, zaškaredil se Myrga. Snad jsme ji měli raději vzít do chrámu dřív, snad by bylo lépe ji o rok déle zadarmo živit, než ji nemít vůbec...

Ale co – o jednu děvku víc nebo míň, mávl v duchu Myrga rukou. Tahle Aimija by asi byla příliš pokorná a poslušná. Když se žena vůbec nebrání, taky to není to pravé...

Ale Oipeia..!

Myrga zaskřípal zubama. To přece byla poddaná jaká padne každému chlapovi do oka i přes celé náměstí! Trochu smíšek, s pohledným obličejem, ale i jinak taková, jaká má správná ženská být, hbitá, pružná – však si ji Myrga při slavnostech vyhlédl pro sebe – a ona se přidá ke kacířům? Nevadí – však toho bude litovat!

A konečně – Zavluja! Je-li touhle dobou skutečně poblíž města, bylo by na čase, aby jeho hrob už nebyl prázdný!

„Stráž!“ zvolal kněz do chodby.

Přiběhli dva ozbrojenci, zkřížili své dlouhé meče mezi sebou a zůstali tiše stát.

„Vyhlašte poplach jízdným!“ poručil kněz. „A vyveďte mi mého hnědáka!“

Skupina jezdců vyjela tryskem z brány chrámu Tavú. Vedl je vysoký kněz v křiklavě žlutočerném hábitu. Velekněz Myrga – a za ním jeho důstojník v kroužkovém odění s přílbou. Za těmi dvěma pak celá rota vojáků.

Projeli uličkami města, zvířili oblak prachu a otevřenou bránou zamířili směrem k lesům, které se tmavěly ve večerním šeru. Skupinky osamělých stromů a keřů tady členily krajinu, nebylo možné přehlédnout ji vcelku. Tady by ve večerním šeru mohla najít úkryt spousta lidí, ale to vojákům nevadilo. Jejich cíl byl dál od města, kde se na obzoru vysoko tyčily vrcholky skalních kolosů Haüže.

„Kolik jste vzali pout?“ zeptal se jen tak mimochodem velekněz důstojníka.

„Deset,“ zněla odpověď.

„Tolik jich ani nebudeme potřebovat. Je už skoro noc, my budeme rádi, když chytneme dva-tři. A kdyby se nám podařilo jich lapit víc, tři nám bohatě postačí. Ostatním na místě setnete hlavy, rozumíš?“

„Rozumím,“ přikývl jezdec. Vypadalo to, že je to nemluva – anebo moc dobře věděl, že mlčenlivost je pro ozbrojence chrámu Tavú vlastnost naprosto nezbytná k přežití. Mluvkové by měli hledat štěstí v jiných službách – jako například u rozverné královské Gardy. Služba v chrámu byla přísnější, vyžadovala jen občas odpovědět na dotaz shora, ale měla pro některé ut neocenitelnou výhodu, že mlčení bylo oboustranné. Zájemce o službu se nikdo neptal na minulost. Rozhodovala především zručnost v zacházení s pistolí a s mečem – nikoliv zda předchozím zaměstnavatelem byl velitel královské Gardy či náčelník lapků.

Nebyli ještě ani na polovině cesty, když na nočním nebi vzplála hvězda. Ale nebyla to hvězda, která by doplnila tvářnost souhvězdí Krasierg, tahle padala dolů, zářila jen chvilku a pak zase zhasla.

„Hagesez,“ řekl nahlas kněz. „Tahle hvězda věští někomu smrt. Dnes určitě nepřijdeme nazpět s prázdnou,“ dodal.

Gynapa vedl malý letoun pomalu dolů. Brzdy... A ještě brzdy... Tady je okraj pevniny, kde je očekávají. Velká pláň, za ní horský hřbet. Přehoupli se přes něj v nadstratosférické výšce, ale za ním dal Gynapa protitah a letoun rychle pozbyl dosavadní kosmické rychlosti. A teď kolmo dolů, odkud zaměřili vysílání. Okamžik – zapnutí reflektoru – a zase vypnutí.

„Za chvilku jsme u vás, přátelé,“ řekl Gynapa do mikrofonu. „Viděli jste naše světlo?“

„Viděli jsme je – ale zdá se nám, že se snášíte k městu, skály Haüže jsou více k půlnoci, než kam letíte.“

„Nemohli byste tam rozsvítit nějaké světlo?“ požádal je Gynapa. „V té tmě opravdu není nic vidět.“

„Ano – ale pospěšte si, dostali jsme právě varování o další výpravě vojáků z chrámu Tavú, nejspíš je zamířena proti nám, musíme být opatrnější.“

„Můžete to světlo rozsvítit mezi skalami, aby bylo vidět jenom shora?“ navrhoval Gynapa.

„Pravda, vy shora uvidíte i to, co odjinud vidět být ani nemůže,“ souhlasil hlas v éteru.

Dabin i Gynapa trpělivě hleděli do tmy. Dabin oknem, Gynapa více sledoval slabě světélkující obrazovky radaru a infralokátorů.

„Robe, pod námi jsou nějaká zvířata,“ řekl náhle Gynapa, opět trochu přibrzdil a snesl se níž. Dabin sice okny nic neviděl, ale na infračervené obrazovce už byli teplokrevní živočichové dobře patrní.

„Ne, zmýlil jsem se,“ opravil se po chvilince Gynapa. „Nejsou to pouze zvířata. Na každém sedí jakási bytost. Řekl bych, že to jsou lidé. Míří stejným směrem, jako my.“

„Ach – to jsou jistě ozbrojenci chrámu Tavú!“ ozvalo se z překladače. „Pak ale jedou přímo k nám. Přátelé, uleťte! My také prchneme, budeme se muset sejít jindy!“

„Okamžik!“ napadlo najednou Gynapu. „Jsou-li to jezdci na zvířatech, nebudou snad mít těžké zbraně – pokud nemají fotomety, ale tomu bych se moc divil. Co kdybychom je trochu překvapili? Když je oslníme reflektorem, těžko budou schopni přesně střílet. Konec konců můžeme vždycky uletět nahoru!“

„Jak myslíte,“ ozvalo se z vysílačky. „Ale my vytáhneme žebříky, aby se k nám nikdo cizí nedostal...“

Malé třímístné výsadkové letadlo se jako stín neslo nad skupinkou jezdců. Gynapa za letu otočil a letěl teď pozadu, jenom podle zpětné obrazovky. Letoun přitom neustále klesal, až letěl sotva dva metry nad terénem.

„Uvidíme!“ řekl Gynapa potichu.

Postavy na jízdních zvířatech náhle vyrostly nejenom na obrazovce infra, objevily se jako temné siluety i v oknech. V té chvíli Gynapa proti jezdcům rozsvítil silný přistávací světlomet. Proud světla postavy olízl a zastavil se tak, že ozařoval celou skupinu. Zvířata více než koním podobná býkům se začala vzpínat. Několik jezdců spadlo a jejich zvířata se dala na splašený útěk, jiní se je zoufale snažili ovládnout, ale měli s nimi plné ruce práce.

Gynapa přepojil překladač na vnější mikrofon. Ozvala se změť hlasů, lidských i zvířecích. Výkřiky překvapení, hrůzy. Modlící píseň. Zuřivé klení, spílání zvířatům i lidem...

Letoun se zvedl do výše, ale oslněnou skupinku nepustil z kužele reflektoru. Jezdci, kteří se udrželi v sedle, se mezitím obrátili na zmatený útěk. Cosi přitom zahazovali a teprve teď si Dabin trochu oddechl. Nikoho ani nenapadlo použít proti letadlu nějakou zbraň.

„Chytíme toho žlutého,“ navrhl Gynapa.

„Žlutý oblek? Takový nosí kněží chrámu Tavú!“ ozvala se vysílačka ze skal.

„Máme o raději nechat na pokoji?“ zarazil se Gynapa.

„Naopak! Když ho zajmete, nejvíce se dozvíme!“ změnil se hlas radisty öre. Byla v něm taková dychtivost, že Gynapa neváhal a nadletěl nad postavu, která se už opět zvedala ze země. Pod přímým světlem reflektoru kněz opět padl k zemi a skryl obličej do rukou. Stačil nevelký obláček uspávacího plynu – a muže zajali bez sebemenšího odporu...

Dvě minuty poté světelný paprsek olízl dřevěnou plošinu. Zakroužil po shromážděných postavách a lidé před ním zděšeně uskakovali.

Kasiže přitiskl Detóju k uchu a ukázal Aimiji, jak ji má držet, aby co nejlépe slyšela.

„Prosím, udělejte nám trochu místa,“ hovořila Detója. „Ať nikdo nevběhne pod loď.“

Tmavý předmět, z něhož k údivu všech lidí tryskalo jasné světlo, klesal pomalu dolů. Všichni zatajili dech. Nebylo tu žádné mávání křídel, které všichni najisto očekávali. Loď neměla křídla – a přece se klidně vznášela nad skalami. Její pomalé klesání se ještě zpomalovalo, až konečně loď dosedla na plošinu. Trámy zasténaly pod její váhou, ale vydržely. Ostré světlo reflektoru zhaslo, zato se rozsvítilo světélko uvnitř a ozářilo tři postavy.

Dvě z nich byly oblečené do matně stříbřitých obleků s podivnými kulatými přílbami, takže jim vůbec nebylo vidět do obličeje.

Třetí postava ležela bezvládně mezi nimi. Byla oblečená do černo-žlutého obleku, jaký nosí kněží chrámu a Aimija s úžasem poznala Myrgu, Nejvyššího! Strnula úžasem a bázní. Veliká Kerré, co se teď stane?

V boku lodi se otevřely dveře, jedna z postav oblečená ve stříbrném oděvu se zdvihla a opatrně vystoupila.

„Děkujeme za přijetí,“ promluvil neznámý. Měl zvláštní hlas, který bylo slyšet jasně, ačkoliv měl neustále na hlavě svou podivnou lesklou přílbu. „Přiletěli jsme, jak jsme vám slíbili. Mé jméno je Dabin!“

Z hloučku lidí, ustrašeně se tisknoucích k sobě a pro jistotu třímajících všemožné zbraně, rovněž vystoupil jeden z mužů.

„Buďte nám vítáni. Čekali jsme vás, i když jsme si vaši létající loď představovali jinak než jaká je. Ale jsme rádi, že jste přiletěli. Vítám vás. Mé jméno je Kaimoo.“

Errata:

10.08.2021 11:04